Kalení a napouštění v hodinářství.

Při kalení a napouštění ocelových dílků musí býti vzat zřetel k velikosti, tvaru a způsobu upotřebení dotyčného předmětu. Zcela jinak musí se zacházeti s perky krátkými a silnými, než s dlouhými a slabými, jinak s jemným vrtáčkem, než s natahovacím hřídelem a.p.
Že nevěnuje se této práci náležitá pozornost ať již lhostejností či nevědomostí, přesvědčil jsem se několikráte a zvláště poslední pozorování vedlo mne k dnešnímu, třeba jen stručnému pojednání.
Starší, jinak velmi dovedný, kolega činil přípravy pro kalení silného natahovacího hřídele. Vzal k tomu umělé uhlí, jakého používají zlatníci ku spájení (které se však pro naše práce nehodí) a nádobku, ve které se nalézalo jako chladící tekutina: asi 2 cm vody a vrstva oleje, silná asi půl cm. Poněvadž nádoba neměla přikrývky a téže tekutiny bylo použito ke kalení již vícekráte, byla na oleji vrstva prachu a voda pod olejem byla, ustálá, šlemovitá.
Nedostatek zkušeností a nám hodinářům vlastní, svéhlavost byly příčinou, že kolega moji pochybnost o správném postupu práce dle předsevzatých připrav s rozpačitým úsměvem odmítl.
Výsledek práce byl také negativní, poněvadž hřídel vykázal po celé délce dvě různě tvrdé poloviny a byl úplně zkřiven. Čtyři hřídele, kalené tímtéž způsobem, vedly k úsudku:
"Špatná ocel".
Kde se měla hledati vlastní příčina? Ke kalení, kde jde o to, zahřáti předmět dobře na všech stranách, nepoužíváme nikdy uhlí umělého, nýbrž dobrého dřevěného. Malé předměty, které můžeme zakrýti stejnoměrným plamenem, netřeba zakrýti uhlem, avšak delší hřídel musí býti kouskem uhle, zakryt tak, aby plamen dobře prostupoval, oku však aby byla dána možnost pozorovati barvu žáru. K dosaženi žádoucího výsledku musíme v první řadě uměti foukati dmuchavkou, což vyžaduje vždy trochu cviku. Chceme-li stejnoměrně zahřáti větší neb delší kusy, musíme nejprve naříditi plamen tak velký, jak jest třeba, pak podepříti o hranu stolu jak levou ruku, ve které držíme uhel, tak i pravou s dmuchavkou, aby správně odměřený plamen zůstal klidně stále tam, kam jest dmuchuvkou veden. Před vložením dmuchavky do úst hluboký výdech, aby byly plíce úplně naplněny vzduchem a dofouká se klidně a stejnosměrně dmuchavkou do plamene. Než jest však vzduch úplně spotřebován, nabéře se nosem vzduch čerstvý, zatím co - a to jest to celé umění - stejnou dobou ženou plíce pomalu jistým tlakem zbytek vzduchu dmuchavkou. Několikerým cvičením přivedeme to lehce k tomu, že řídíme jistou dobu stejnoměrně nepřetržitý plamen na předmět, který kalíme, až tento obdrží po celé své délce stejnou, nutnému stupni tvrdosti odpovídající žárovou barvu. Ku přesnému zjištění této barvy jest rozhodně nutno při foukání a nazíraní na předmět hledati tmavé pozadí. Jen tak můžeme poznati, je-li jak vrchní, tak spodní strana stejně červeně rozpálená. Přivésti natahovací hřídel pro pánské hodinky bez zakrytí uhlem do stejnoměrného žáru, podaří se jen tomu, kdo dovede hřídel po celé jeho délce stejnoměrně a bez přerušení pokrýti plamenem. Přerušováním ve foukání aneb nestejným zahříváním obou uhlů vyvozuje se nestejnoměrná tvrdost v délkových vrstvách a při ochlazení vzniká zkřivení. Ochlazovací tekutiny, ať oleje neb vody, musí býti tolik, aby vhozením rozžhaveného předmětu do ní příliš se nezahřála a aby předmět vhozený do chladicí tekutiny dopadl na dno nádoby teprve tehdy, když jest již náležité ochlazen. Voda použitá ke kalení musí býti vždy čerstvá, nesmí postrádati kalení podporující kyselinu uhličitou. Vhodí-li se větší rozžhavený předmět do nádoby jen s malým obsahem vody, takže ještě nezchlazený dopadne na dno, může se snadno přihoditi, že nejen nedosáhne náležité a stejnoměrné tvrdosti, nýbrž mohou v oceli povstati i trhlinky.
Mimo to hřídele a jiné delší předměty nesmějí se do ochlazovací tekutiny vhoditi šikmo, nýbrž kolmo. Jinak pravidelně se zkřiví. Aby se zabránilo tvrdému nárazu na dno, volíme nádobu nejméně dvakrál tak hlubokou než jest předmět a dno vyložíme sbaleným papírem. Chceme-li kalit čepel šroubováku, použiji oleje, který dá tužší tvrdost. Pro natahovací hřídel dám přednost čisté vodě k vůli vydatnějšímu napouštění. Má-li býti účinek vody zmírněn olejem, smí býti vrstva oleje pro tak malé předměty jen zcela malá; v takových případech dávám přednost mýdlové vodě, poněvadž se mýdlo rozdělí v celé vodě stejnoměrně a tím se lépe dosáhne žádoucího účinku.
Abych mohl zjistiti výsledek kalení nejen pilníkem, nýbrž také okem, zahřeji předmět lehce před žíháním a potru slabě, ale stejnoměrně mýdlem. Bylo-li kalení dokonalé, odprýskne tato mýdlová vrstva při ochlazení a barva oceli jest sklovité bílá. Neodprýskne-li tato vrstva bylo kalení nedokonalé.
Takový předmět nesmi býti opět hned kalen, nýbrž musí se dříve vyžíhati do tmavě červena, nechati pozvolna zchladnouti a pak může teprve znovu prodělati kalicí proceduru. U hodinářství používá se pravidelně lihového kahance, a tu nutno si uvědomiti, že lihový plamen nevyvozuje po celé své délce stejný žár, nýbrž u špičky jest vždy nejsilnější a čím níže, tím mírnější. Této okolnosti lze často s prospěchem využíti tak, že jemnější předměty držíme nad spodní částí plamene, vetší neb silnější u špičky. Nejjemnější čípkové vrtáčky raději si zbrousíme mississippským kamenem z přiměřeně již tvrdého ocelového drátu, než bychom je sami kalili. Každý jemně, zbroušený čípkový vrtáček, který bychom vložili i do nejmírnějšího plamene, se bez výjimky spálí, neboť naše oko a náš duch nepracuje dosti rychle, aby mohli vystihnouti včas pravou míru žáru, který se bleskurychle mění.
Mnoho kolegů vystihlo, že nepříliš jemné vrtáčky hned po kalení nechtěly rozhodně zabírati a teprve když jsou několikráte broušeny najednou řežou výborně. Tato pozorování přinesla nám všecky ony, často hodně fantastické tvary vrtáčků. Ve skutečnosti nejde zde o tvar ostří, nýbrž, prostší o to, že byla spálena lžička vrtáčku. Spálená ocel, t. j. ona, která při kalení byla na místa světle červeně rozpalována delší dobu do běla, stane se na vnějších okrajích nepotřebnou. Rozlomíme-li spálenou ocel, ukáže se vrchní obal sklovitého hrubého zrna. Týž zjev lze znamenati u výše zmíněných vrtáčků. Je-li spálená vrstva obroušena, nemůže se více drobiti a vrtáček počne náhle zabírati.
Doporučuje se při kalení malých vrtáčků uchopiti násadku starými dlouhými štipci a držeti ji téměř kolmo lžičkou dolů v plameni tak, že prozatím lžička vyčnívá hluboko dole na základě plamene stranou ven, zatím co násadka zasahuje až do špičky plamene. Zcela pozvolným zvedáním násadky blíži se dole lžička vrtáčku okraji plamene, lak ze můžeme lépe postřehnouti okamžik, kdy začne lžička červenati a nebezpečí spálení jest tak mnohem menší, než když se dá lžička přímo do ohně. Mnozí, aby unikli spálení lžičky vrtáčku, ochlazují jej v kalicí trkulině, jakmile lžička dostoupila barvy hnědočervené na místě světle červené, což má opětně za následek nedostatečné zakalení. Aby se však předešlo přehřátí do bílého žáru, t.j. zabránilo se spájení, jest nejlépe, jak bylo již zmíněno, poříditi temný základ, na němž se mohou barvy žáru přesně odhadnouti. Stačí postaviti k plameni černý karton, plech neb cokoliv jiného; jinak ve volné prostoře brání nám denní světlo přesně pozorovati změnu barev zahřívaného předmětu.
Čím dokonaleji se kalení podařilo, tím pečlivěji musí býti odměřen stupeň napouštění. Vrtáčky na Ocel a železo, rýtka a pod., napouští se světle žlutě, vrtáčky na mosaz, čakany, zpěrací zpruhy, základky tmavožlutě až hnědě, různá perka, od nichž se požaduje dostatečná pružnost a jež nesmí býti křehká ani mékká, tmavomodře. Závitníky na ocel uchopí se starými plochými kleštěmi tak, že jejich čelistí zakryjí celý závit; násada napustí se šedomodře až ke kleštím, načež se pošinou zpět o kolik, že kryjí jen několik předních závitů, a nyní se plný volný závit opatrně napustí do barvy purpurové neb tmavě červené. Pak jinými kleštěmi rychle se uchopí násada závitníku, kterou jsme dosud drželi v kleštích, se uvolní, takže obdrží od červené barvy ještě tolik tepla, že může naběhnouti do žluta. Rychlým ponořením do vody se napouštící proces nyní přeruší. Takto správně napuštěným závitníkem řežou žluté hrany závit, zatím co červený plný závit otočky vyhladí.
Sroubky a ručky, které mají míti pěknou barvu, musí se před napouštěním velmi důkladně zbaviti veškeré mastnoty a nesmí se bráti do holých rukou, jinak zůstanou skvrnité.

O spájení na tvrdo a příprava látek.

Hodinář na venkově jest odkázán nejen na práce hodinářské, nýbrž chce-li svým zákazníkům učinili zadost, musí jim vyříditi i práce zlatnické, optické a mechanické. Nejvíce se vyskytují správky zlatnické a to hlavně spájení. Všechny tyto práce musí většinou zhotoviti sám, neboť jednak vysoké poštovní poplatky, mnohdy opět krátká lhůta, ve které musí býti správa provedena, nedovoluje mu vždy zasílati tyto správky odborníkům do velkých měst.
Než však přistoupí hodinář k těmto opravám, musí si uvědomiti, že svěřený jemu předmět bývá mnohdy pro majitele cennou památkou, které si velice váží, byť i pro jiného byla věcí bezcennou a že by si mohl způsobiti i značné nepříjemnosti, kdyby nezdařilou opravou předmět zkazil.
Musím bohužel přiznati, že jest velmi mnoho hodinářů, kteři na pracovním stolku mají stále po ruce lahvičku tetovaní vodj a kus cínu a co jest uvolněno nebo zlomeno, léčí vyhradili těmito dvěma léky. Praskne-li u prstenu obroučka, podloží se jednoduše jakýmkoli kovem a cínem se připájí; rovněž brisůry u náušnic, úška u medailonů, ano i stěžejky u hodinkových pouzder operují se cínem. Avšak tím okamžikem, co se cín na zlatém předmětě roztavil stal se tak "spravený" předmět věcí bezcenou.
A přece lze i zlatnické práce prováděti ho/ nejmenšího poškození. Dobrá vůle a delší cvik umožní každému provésti práci čistě, z níž pak sám oprávce musí míti radost. Zručnost lze získati na vlastních starších, do zlomků koupených skvostech. Na těch se naučí poznávati, jakého niijnutnějšího žáru jest třeba, aby se pájka roztavila, aniž by se současně tavil celý předmět, jaké množství pájky jest třeba a kterak tuto pokládati, aby ji borax nepřesunul na jiné místo a pod. ...

napouštění ocele

Paukertův kalendář hodinářů a klenotníků, 1927, str.127

O broušení více v kalendáři hodinářů z roku 1914.

Z novějších zdrojů: Amatérský kovář ze stránek: kovarna.webzdarma.cz/stranky/zakladni_postupy/jak_postavit_kovarnu.htm