Hodinář Ladislav Tázlar o životě ve službách času
Semily - Před dvaceti lety založili manželé Tázlarovi v Semilech soukromou rodinnou hodinářskou firmu. Přes šedesát let ovšem už společně měří, hlídají, sledují i spravují čas. K jejich radosti v tomto díle pokračuje dalších pět členů rozvětvené rodiny.
Romantickou krajinu svého dětství i mládí má Ladislav Tázlar hluboko ve svém srdci a téměř každý víkend se do rodného městečka pod hradem Pecka na Jičínsko rád vrací. Lokální patriotismus je jen slabé vyjádření jeho vztahu k tomuto místu, odkud vedla jeho cesta do života. Peckovák tělem i duší, houslista a veliký milovník hudby, sportovec vyrostlý na sokolských základech. Také člověk, pro kterého jsou rodina a přátelství na prvém místě. Kamarádství, čestnost, pracovitost a slušnost, vlastnosti pěstované na skautských základech, mají v jeho případě opravdovou hodnotu a platnost. Takový je věhlasný mistr hodinářského řemesla Ladislav Tázlar ze Semil, který v tomto roce překračuje s obdivuhodnou svěžestí práh osmdesátky.
Je to asi silné pouto, když každý pátek spěcháte do svého rodiště.
Tam jsem prožil dětství a mládí. Se spolužáky a s dorostenci Sokola i vyznavači skautingu trvá kamarádství dosud. Jen naše současné setkávání začínáme minutou ticha za nepřítomné. Činnost v Sokole, to byla výbava na celý život. Já si zacvičil ještě na posledním všesokolském sletu. Potom i jako voják na spartakiádě při nádherném cvičení družstev s bradly. Rád a často vzpomínám na bohatý kulturní život v mém rodišti: divadla, sokolské akademie, muzicírování. Dali jsme dokonce dohromady klasické smyčcové kvarteto, v němž jsem hrál na housle a repertoár byla nejen klasika, ale také populární skladby.Na Pecce jsme založili Klub věrných kamarádů a svolávali jsme se pískanou znělkou.Zůstali jsme už jen tři. Můj nejlepší kamarád Jarka Havelka, jehož dceru si vzal můj syn, žije s námi také už jen ve vzpomínkách a ve třech společných vnoučatech.
Jak se stalo, že jste se upsal času?
Původně jsem chtěl studovat muziku. Po válce však měli přednost ti, kteří během ní studovat nemohli. Měl jsem odklad a abych si uchránil ruce pro housle, šel jsem do učení k živnostníkovi, velmi hodnému panu Záveskému do Nové Paky. Po zrušení soukromníků soustředili hodináře do opravny pro celý kraj v Hradci Králové. Tam byl prvním vedoucím Jan Souček, vynikající odborník. Po vyučení jsem pokračoval ve studiu na průmyslové škole jemné mechaniky v Novém Městě nad Metují. Sem byla soustředěna i výuka hodinářů. Vedl jsem tam pěvecký soubor a poznal svoji ženu Janu, učnici hodinářského řemesla a dobrou klavíristku. Společně jsme i koncertovali.
Hodinář musí výsledek své práce trpělivě vysedět. Jaké to bylo trávit čas rodinný i pracovní společně?
Od našich tří dětí máme osm vnoučat a celý život nás spojuje i stejné řemeslo a muzika. Mnozí se divili, že manželé dělají spolu, co ponorková nemoc? Žádná nebyla. Jak v rodině, tak v práci jsme vytvořili harmonické duo. Nakonec jsme položili základ rodinné hodinářské tradici. Dcera má rodinu na Valašsku, oba synové, jeden v Semilech, druhý v Novém Městě nad Metují a další členové semilské rodiny, celkem sedm Tázlarů, se věnují hodinářskému a zlatnickému oboru včetně restaurátorství.
V roce 1967 jste absolvoval stáž ve Švýcarsku, přišla nabídka zůstat tam, proč jste jí nevyužil?
Získal jsem tehdy mistrovský diplom od hodinářské firmy Omega v Bielu a navíc vzniklo opravdové přátelství se zástupcem firmy Omega Raymondem Cornamusaz, se kterým nás pojila i hudba. O dva roky později jsme dostali pozvání k návštěvě Švýcarska s rodinou. Po jednom přátelském večerním posezení s vážnou hudbou, kdy Romo neviděl u nás situaci po okupaci v roce 1968 dobře, jsem dostal i písemnou nabídku: mistrovat u firmy Heuer a dokonce i se zařízeným bytem. Možná to byla Dvořákova Devátá, vyjadřující stesk po domově, která mne zviklala. On se tehdy ze vzdálené Ameriky mohl vrátit, já bych zůstal trvale v cizině. Opustit rodinu, přátele, nechat je za zavřenými dveřmi, to nešlo.
Pokračovali jste v tom, co jste v roce 1953 v Semilech začali. I v přátelství s Vladimírem Komárkem?
S ním jsme nejen filozofovali, ale zažili i spoustu legrace. Byli jsme třeba na jedné akci a Vláďa se ptal, kdo je ten člověk, co tam pobíhá. Řekl jsem, že můj kamarád, zdejší starosta, fajn člověk. Vrátili mu v restituci pole, lesy, ale pak mu utekla žena, povídám. Komárek se obrátil k ženě Růženě: Vidíš, někoho potká tolik štěstí najednou. Na plavbě lodí po Vltavě, kterou pořádal filatelista Ludvík Pytlíček, se konala tisková konference a televizní redaktor se obrátil na Vláďu, jestli také dělá do filatelie. Né, já jen chodím k Pytlíčkovům tuhle s Láďou Tázlarem, když se něco griluje, abych se dobře nažral. Ale vlastně do filatelie jsem dělal taky. Já mám bohatou korespondenci a tak jsem často musel Husáka oblizovat zezadu, vysvětlil Komárek.
Máte skvělou fyzickou kondici, jak to děláte?
Se sokolováním a sportem jsem začal doma, po příchodu do Semil pokračoval. Rád jsem dělal řadu sportů jako protipól k sedavému zaměstnání. Plaval, lyžoval, turistoval. I dnes mám týden rozvržený takhle. Pondělí tenis, úterý nohejbal, středa sauna, čtvrtek tenis a v pátek hurá na Pecku. Mladí mě vzali na lyže do Alp, v březnu jsem si tam krásně zajezdil. Mezi tím hodinařím a mám radost, když vrátím život starožitným strojkům či strojům, které už někteří kolegové od řemesla odepsali.
Hodinky náramkové, kapesní, nástěnné, podlahové stolní, rarity a pozoruhodnosti, záhady mechanismů a malých koleček. To všechno je vaše radost. Jednou jste se ale kvůli vlastním hodinkám řadu let trápil.
Za zajištění servisních služeb jsem dostal od švýcarského výrobce náramkový automatický chronograf Heuer. Vlastní dokompletací jsem z něho udělal originální typ. V roce 1976 jsem jako každoročně asistoval u závěrečných zkoušek učňů v Novém Městě nad Metují. Cestovalo tam se mnou speciální nářadí i heuerky. Při zastavení u známých zůstaly v autě mé „poklady" na chvilku bez dozoru. Stačil okamžik a kufr zmizel. Oznámení na VB i následné pátrání bylo marné. Až za osm let přišel do tehdejších Klenotů v Semilech zákazník, prý na doporučení některého z mých kolegů, abych mu opravil heuerky. Údiv je slabé slovo, když jsem nenechavci ukázal jejich křestní list a doklad o daru. Nakonec rád všechno přiznal a vrátil mi i část nářadí, aby se vyhnul policejní dohře. Tím skončilo mé dlouholeté trauma a vlastně zasáhly boží mlýny.
Celý život pečujete o čas. Říká se, že je to běžec dlouhým krokem. K vám je opravdu štědrý. Chválíte ho?
Jsem především nesmírně rád, že naše řemeslo má pokračovatele, mého vnuka. Jinak by celoživotní zkušenosti i pracně vybudované zázemí s nástroji a švýcarským nářadím skončily ve šrotu, obrazně řečeno, hodilo by se to na Jizeru. Zasáhnout do nebeského orloje a dát korekci do pomala, nejde. Výstižná jsou slova Shakespearova: Čas je jako hostinský, odcházejícím podává ruku, příchozí vítá s otevřenou náručí. Až jednou i mně ukáže nejvyšší hodinář palcem, nebude to pokyn gladiátorovi v aréně, ale start do hvězdných výšin. V té kosmické lodi si sednu k okénku a budu se dlouho dívat. Vždyť na Zemi s nejbližšími, kamarády a přáteli bylo tak dobře. A těm, co mi zamávají, budu držet flek.
Vladimír Burjánek 2012