Jaroslav Paichl: Poříční katastr ryb

Plzeňský kraj je bohatý na běhuté vody, které se buď jako stříbrné nitky nebo jako široké stuhy proplétají požehnaným krajem. Bezespornými strážci našich vod jsou rybáři, kteří v prvé řadě do řek a potoků život dávají a pak sportovně se snaží o úspěchy. Krátce se zmíním o obyvatelích našich potoků a řek. Již v roce 1946 vyslovil přání nedávno zesnulý zoolog Karlovy university v Praze dr. Jul. Komárek, aby byl na Plzeňsku zpracován poříční katastr ryb, které se v oblasti kraje Plzeň vyskytují. Práce tato by jistě stála za to, by se jí zabývala do hloubky krajská pobočka Československého svazu rybářů v Plzni a zpracovala jí do podrobností. Malým krokem je nedávné zjišťování výskytu druhů ryb, které většina místních organizací zodpověděla na zaslaných dotaznících. Plzeňský kraj má v našem státě zcela zajímavé říční povodí, protože je to nejzápadnější oblast Československa, která svou rybí zvířenou je o něco odlišnější než jiné kraje. Z materiálu, který nám byl zapůjčen, seznáváme, že výskyt stejných druhů ryb na povodí v západních echách není vždy stejný. Některé zajímavosti chci tlumočit alespoň částečně v tomto článku.

Bolen se vyskytuje při hladině větších řek, Radbuzy, Mže, Úhlavy a zatoulá se také i do menších toků; nesnadno se chytá a dorůstá značné váhy. V roce 1959 byl chycen na Úhlavě 1 bolen ve váze 6,50 kg. V roce 1959 bylo uloveno plzeňskými rybáři 13 kusů ve váze 22,80 kg.

Candát obecný. V klidných zátočinách větších řek dosahuje candát značné váhy, miluje vodu naprosto čistou, kde je hojnost plevelných ryb; protože je rybou dravou, daří se mu dobře ve Mži, Oslavě a některých vodách pohraničního pásma. V Radbuze se také vyskytuje a teprve poslední dobou je loven rybáři. Úlovky přes 5 kg nejsou vzácností. V roce 1959 plzeňští rybáři ulovili 130 kusů ve váze 185,51 kg .

Cejn malý je plevelnou rybou našeho kraje a vyskytuje se téměř ve všech západočeských řekách a větších potocích. V roce 1959 uloveno 267 kusů ve váze 81,73 kg.

Cejn velký je nyní v hojné míře vysazován do našich vod, hlavně přehrad a nížinných vod, vyskytuje se hojně v Radbuze, Oslavě a jejich přítocích. V Lomnici se vyskytl v takovém množství, že se stává rybou nežádoucí. Velmi opatrně bere návnadu. V roce 1959 uloveno 1492 kusů ve váze 1154,60 kg.

Hlavatka. V roce 1956 byla zjištěna v řece Otavě na revíru č. 5, ovšem Již uhynulá — pravděpodobně následkem oteplení vody. Nyní se zjišťuje, zda by hlavatka nemohla být vysazena i do západočeských řek.

Moravka obecná se u nás vyskytuje ve vodách stojatých a mírně tekoucích, jinak rybka bezvýznamná. Vyskytuje se na Žubřině.

Jeseň zlatý byl pokusně nasazen do Radbuzy v Plzni a do Úhlavy v Přešticích, a podle náznaků zabrousil již i do přítoků Radbuzy. Bude zajímaví', zda se tato ryba nápadná svou barvou udrží. Ve vodách na jihu Plzeňského kraje je také do řek vysazována pokusně. Jeseň zlatý má výborné maso.

Ježdík obecný. Rybářský sport by byl nemožným bez této ryby, kteří ztrpčuje každému rybáři život, protože se skoro všude vyskytuje. Pro hol podaření je tato rybka bezvýznamná.

Kapr obecný. Všude tam, kde řeky tvoří širší zálivy nebo jsou hlubší, jsou domovem kapra. K oživení našich řek vysazují rybářské organizace statisíce kusů těchto ryb ročně do řek a výsledky jeho přírůstku jsou povětšině dobré. Kapr se vyskytuje v Radbuze, Mži, Ohlavě, Oslavě, a nedaří se mu ve vodách dravých a horských. Kapr je základní rybou západočeských řek, a v roce 1959 rybáři naší oragnizace ulovili 9507 kusů ve váze 13 393 kg. Největší úlovky jednotlivých kusů jsou přes 5 kg váhy.

Karas obecný. Je často zaměňován s kaprem. Karas nemá hospodářského významu a vyskytuje se v odstavených ramenech, důlních proláklinách a tůních s kyzovou vodou, kde by jiné ryby nevydržely.

Lín obecný. Vysazování tohoto chutného druhu ryb doceňováno teprve v poslední době. Žije ve stojatých vodách Plzeňského kraje, a proto klidně tekoucí vody dávají jí hojnost potravy. V roce 1959 ulovili plzeňští rybáři 880 kusů ve váze 420,96 kg.

Lipan obecný. Stříbrný lipan si oblíbil vody Mže v hořejším toku nebo horských potoků a potůčků šumavských. V poslední době je také již hojně vysazován jeho plůdek do potoků, kde rozmnožuje počet těchto krásných obyvatelů vod; je vzácnější nežli pstruh. V roce 1959 již zaznamenávají plzeňští rybáři úlovky v počtu 90 kusů ve váze 20,34 kg.

Mařena se vyskytuje ojediněle a byla zjištěna a ulovena v přítoku Klabavky 1. Na Mži chycena nebyla. Byla pokusně nasazena do Mže 4 v roce 1956 ve váze 63 kg v počtu 1400 kusů; zatím není však výsledek znám žádný a nebyl uloven ani jeden kus. Násada ročků pocházela z jiker, dovezených z Polska a vypěstovaných v rybníku státního rybářství u Nepomuka.

Mihule menší a říční žije v některých říčkách a na Mži, kde dorůstá nejvýše 30 cm; jinak bezvýznamná rybka z čeledi ryb kruhoústých. Rybáři ji vyhledávají jako návnadu na úhoře.

Mník obecný. I v některých řekách kraje se vyskytuje mník, jehož maso je výborné jakosti. Mník je velkým škůdcem jiných ryb. Mníci byli uloveni na Ohlavě 1, na Mži a ve výše položených vodách. V roce 1959 ulovili plzeňští rybáři 9 kusů ve váze 7,30 kg; největší vážil 1,30 kg.

Mřenka obecná. Téměř ve všech malých potocích se vyskytuje při dně proudících vod. Pro rybářské hospodářství na řekách bezvýznamná.

Okoun pstruhový je pro naše vody nevítaným hostem, protože dělá velké škody. Vysazován do řek není a jen při protržení rybníků se do našich vod dostává.

Okoun říční. Nikdo ho do řek nenasazuje a přesto je ho v našich řekách stále plno. Bez okouna by si leckterý rybář nemohl představit rybaření. V poslední době zjišťujeme, že u okouna říčního pozorujeme degeneraci, průměrně dorůstá větší váhy. Podle statstiky ulovili plzeňští rybáři v roce 1959 1499 kusů ve váze 392,13 kg; největší vážil 1,30 kg.

Ouklej obecná žije v nížinných vodách a je pro dravé ryby důležitou složkou jejich obživy. Vyskytla se i ouklej pruhovaná.

Parma obecná královna západočeských vod od lipanového pásma je ovšem na ústupu. Parem je v našich vodách rok od roku méně. Státní líhně se pokoušejí, aby parmy byly pěstovány umělele a tím aby byla tato hospodářsky cenná ryba zachováno všude tam, kde přirozené podmínky ji při životě udrží. V roce 1959 ulovili plzeňští rybáři 503 kusů ve váze 517,77 kg, z nichž největší vážila 3 kg. Je to jistě velká škoda, že parem ubývá. V oblasti našich revírů tomu čelíme tím, že parmy střídavě na revírech hájíme.

Perlín (červenopeřice) se vyskytuje v mírně tekoucích vodách. Těchto červenopeřic je v našich vodách již také méně. Krásná tato ryba si zasluhuje, aby místní organizace ji z rybníků přesazovaly do řek.

Perlorodka. I když ji nepočítáme do ryb, zmiňuji se o ní. Je na Otavě č. 5. V roce 1959 značně vyhynula (desetitisíce kusů) a podle tamějších rybářů Je jich jen asi 10% dřívějšího stavu.

Pískoř přichází do řek z rybníků a přebírá kaprům potravu; žije na dně bahnitých a stojatých vod.

Plotice obecná Žije skoro ve všech západočeských vodách a rybáři by si nedovedli představit vodu, kde by nebyly plotice, oblíbené jejich sportovní ryby. I u plotice pozorujeme degeneraci. Chycení velké plotice je zvláštností.

Podoustev. Na dně větších vod žije tato kaprovitá ryba z příbuzenstva cejnů. Vyskytuje se hojně v Úhlavě, Radbuze i Mži. V roce 1959 chyceno plzeňskými rybáři 416 kusů ve váze 273,17 kg.

Proudník obecný. Žije v bystře proudících vodách.

Pstruh duhový je pokusně vysazován do horských řek a potoků, ale nezůstává tam povětšině a utíká po vodě dolů, vyhledává spíše u nás pak vody nížinné, kde mu však vadí vody znečištěné fenolovými odpady. V roce 1959 uloveni 2 kusy ve váze 70 dkg.

Pstruh obecný je králem horských toků šumavských i čistých vod vnitrozemských, škoda však, že znečištěné vody jej vytlačily i z míst, kde býval domovem (spodní Střela). Uloveno 64 kusů ve váze 20,43 kg. Náhodně se chytne na Mži i Radbuze.

Rak říční se vyskytuje v hojném množství na plzeňském povodí na Radbuze 1, Úhlavě 1, Oslavě 1 a v některých místech je postrachem rybářů. V roce 1960 dojde pravděpodobně k plánovanému odchytu raka.

Řízek obecný žije při dně potoků a řek a je důležitou potravou dravých ryb. Siven alpský je pěstován v Černém Jezeru na Šumavě, jinak v řekách není pěstován. V Černém jezeru je již od roku 1890.

Slunka obecná. Vyskytuje se ve stojatých a mírně tekoucích vodách. Nemá hospodářského významu.

Střevle potoční se vyskytuje na Úslavě 3 i jinde.

Sumeček americký se objevil na revíru Radbuza 7 a ve Zbirožském potoce. Při výlovu rybníků asi utekl.

Sykavec byl zjištěn na Klabavce 1 v roce 1953.

Škeble. Tento rod měkkýšů je v některých západočeských nížinných vodách velmi rozšířen. I když to nejsou ryby, zmiňujeme se o nich.

Štika obecná se vyskytuje téměř ve všech vodách našeho kraje. V poslední době se nahrazuje její úbytek v našich řekách, že se úlovky omezují a každoročně se nasazuje do řek a potoků ve statisícových množstvích. V roce 1959 ulovili plzeňští rybáři 1911 kusů ve váze 2377,54 kg. Největší úlovek 1 kusu 9,50 kg.

Tloušť obecný se vyskytuje v mírně tekoucích vodách kraje. V roce 1959 uloveno plzeňskými rybáři 3275 kusů ve váze 1702,38 kg, největší vážil 3 kg.

Úhoř obecný se vyskytuje hojně v Radbuze, Úhlavě, Oslavě a Mži s přítoky. Záhadný život a konec úhořů má v sobě cosi tajemného. Ohoř snáší 1 znečištěnou vodu. V roce 1959 ulovili plzeňští rybáři 410 kusů ve váze 372,94 kg, největší vážil 2,50 kg.

Vranka obecná žije pod kameny v horských silně tekoucích vodách, kde číhá na pstruhy a lipany a způsobuje mnoho škody.

Stručný výpočet ryb žijících ve vodách našeho kraje budiž opatřen dodatkem, že norské neregulované potoky a říčky šumavské a pošumavské samy přírodou umožňují rozmnožování ryb, pokud člověk vody nedrancuje. Řeky a potoky neregulované nebo do nich ústící stoky kanálů a odpadních Jam zabíjejí život v řekách, a jen trpělivost rybářů znovu se pokouší život do řek vrátit. Máme však za to, že i v budoucnu to nebude jen otázkou rybářů, ale všech, kteří v chrámu přírody hledají opodstatnění.

Jaroslav Paichl: Rozbité jezy

Nejeden rybář, který nesedí u vody na jednom místě, který se podívá po celém povodí našich řek a potoků, zjišťuje, že koryta řek vysýchají. Ptá se po příčinách a dochází k závěru, že na našich vodách není něco v pořádku. Jezy jsou poškozeny. Smutným důsledkem války bylo, že na opravy jezů nebylo času, a nyní se to projevuje. Jezy udržovaly hladinu vody skoro po celý rok na stejné výši a přispívaly k zavodňování nejbližších pozemků. Břehy řek se nesesouvaly, protože voda tomu nedovolovala, stromy se svými kořeny tkvěly pevně v půdě a nepřipouštěly, aby si velké vody vymílaly nová koryta dále za stromy. Vodní díla byla životní nutností nesčetných těch mlýnů, které na nich byly po řekách rozsety v nevelkých vzdálenostech. Nynější stav některých Jezů Je žalostný, že někde již ani neexistují. Vody se valí říčními koryty nespoutány, hladina je velmi podstatně snížena, břehy velkou vodou podemleté se sesouvají, stromy na jejich březích se snadno vichřicí vyvracejí. Zavodňování okolí je nemožné a lučiny, dříve krásně zelené, stávají se pískovištěm. To má samozřejmé důsledky i pro rybářství. Kde se ryby snadno zdržovaly, není po nich ani památky, odstěhovaly se do přirozených hloubek, kterých je však na našich tocích pomalu. Rybářské organizace, které se snaží, aby do řek přišlo co nejvíce rybí násady, jsou v situaci velmi zlé. Ryby totiž houfně opouštějí povodí organizací a velkou vodou jsou splaveny do dolejších nečistých revírů, kde pro špatnou jakost vody hynou.
Podle našeho odhadu je na povodí sdruženého hospodaření 45 jezů úplně rozbitých a 70 jezů značně poškozených. Nejvíce je jich snad na řece Mži.
Odbor pro výstavbu a vodní hospodářství KNV v Plzni se již nyní stará o to, aby každoročně bylo mnoho jezů opraveno nebo obnoveno a tak aby byla rozšířena odpařovací plocha vody v kraji, a je jistě na místě, že by v tom měli i rybáři svými dobrovolnými brigádami a ve svém okolí pomáhat ve všem, co s tím souvisí.

Jaroslav Fr. Urban: Od Stříbra k Plzni

Zatímco v polovině 19. stol. ve Stříbře dohasínalo češství, bylo V blízkém sousedství ještě 5 obcí, které tvořily tak zvaný „stříbný ostrov", tj. ostrov češství v německém moři. Ostrůvek byl dějištěm velikého zápasu o čes kou školu a tím i o bytí českého lidu Střediskem ostrůvku byla nedaleká ves Sulislav, do níž docházeli občané z Vranova, Butova, Sytné i Svinné, neboť v kostelíčku sulislavském mořili ještě slyšet české kázání a česky si zazpívat. A aby se češství trvale udrželo, zařizují tu r. 1882 matiční školu a téhož roku vzniká i česká škola ve Vranově. Jména prvních učitelů A. B. Cípry a Jana Bárty zůstanou trvale zapsána v dějinách velikého národnostního zápasu stejně jako sulislavského sedláka a později starosty obce Adama Králence. Sulislavská škola byla již r. 1885 zveřejněna, a to dalo podnět i Vranovským r. 1887, aby i oni se ucházeli o zveřejnění jejich školy. To však bylo signálem k velikému boji. Havíři, kteří nechtěli dát své děti do školy německé, dostali čtrnáctidenní výpověď z práce a učitel Bárta, aby českou věc zachránil, zavádí v obci tkalcovství. A tehdy 70letý tkadlec Fr. Macháček složil píseň, kterou v doprovodu dudáka Daníčka zpíval: Tam od města Stříbra řeka Míza teče, mezi skalami se hrdě k Plzní vleče; o jednu se statně opírá, tam je ta překrásná Vránová. Tam, kde česká matka svoje dítky vleče kolem české školy, slza z očí teče; když je k Schulvereinu vodívá, tam je ta nešťastná Vránová. Tam, kde pravdivý Cech tkalcovství se učí, své hornické tělo v bídném stavu mučí; a tak trpce chléb svůj dobývá, tam je ta nešťastná Vránová. Marné byly snahy Bártovy, marné bylo zoufalé utrpení českých lidí. Po vyhoření Vránova matiční škola zru sena a pod nátlakem majitelů olově ných dolů opouštějí Češi Sytnou i Svinné, zněměují se valem i jiné obce a jen státní převrat r. 1918 zastavil germanizační nápor od západu na Plzeň. Kraj, kterým Mže teče, byl už osídlen před 3500 roky, jak tomu nasvědčují kamenné mohyly v petrském lese nad Sříbrem, u Kšic, MaloviCj Únehlí, Blahoust a Butově, kde do konce nalezena bronzová břitva nějat kého pohlavára. Pod Vranovem ústí do Mže Odolní potok a mezi skalami se blíží Mže k Butovu. Lesnatým údolím pod sulislavskou zastávkou se váli k Novému Dvoru, aby tu svou silou roztočila stroje elektrárny. Tady Mže pohlcuje od severozápadu tekoucí Úterský potok, nazvaný tak, že jeho vrchovisko jest u městečka Úterý, ležícího v malebné kotlině Tepelských vrchů. Jinak se ještě r. 1572 potok nazýval Jablonice.

Kraj, jímž protéká, je velmi romantický a putování po březích potoka i v přilehlých končinách je toulkou nad jiné potěšující. Až do Bezdružic jede od r. 1901 lokální dráha, jež však vede krajinou západněji od Uterského potoka, krajem, jemuž vévodí na kopci stojící zříceniny hradu Krásíková, kdysi nazývaného Svamberkem, Přes Lomničku od Cebiva spěchá potok Lomnická, dále pak Hadovka, te koucí od hradu Krasíkova a ústící za hradem Gutsteinem pod kostelíkem šipínským. Na ostrohu šipínském, podobně jako v sousedství, stávalo hradiště, po němž tu zůstaly mohutné vály. Na rovině, ostře klesající do údolí Úterského potoka, jež bylo na podzim r. 1938 připraveno k rázné obraně, rozložily se Trpisty s krásným zámkem, jenž i s pozemky se stalo vzor ným statkem státním. Patřily kdysi SinzendarJům, později je koupil Jan Ant. Lexa z Aehrentalu, Zámek stojí na místě tvrze. Zbytky hrádku najdeme o něco výše na zalesněném chlumu se skalkou, na které stával sviňomazský Hrádek, jenž počátkem 16 věku připadl k Trpistům. K Hrádku sviňomazskému patřila i ves Mydlovary, v nichž však také v 16. věku stávala tvrzka. Od Mydlovar sevřeným údolím přijdeme k osadě Sipín s kostelem, v jehož blízkosti najdeme mohylové pohřebiště. Údolím potoka Hadovky (dříve Bílý potok) přijdeme k zříceninám hradu Gutštejnu, odkud asi pocházel kníže Hroznatá, mocný via dař kraje a zakladatel kláštera v Teplé. Pod. hradem byl velkostatek, nyní zvaný Daňkov, protože v sousední oboře byla krásná stáda daňků, jež Němci vyhubili. Od hradu Gutštejna, v rámci smrků a borovic, sejdeme do Okrouhlého Hradiště pod čedičovým Hradišťským vrchem, jenž - jak jméno naznačuje - býval útočištěm okolního lidu, hradištěm, do něhož vedlo šest bran. Z Hradištního vrchu malebný výhled na okolní kraj, na Bezdružice, na jihozápad zříme Vlčí horu, Sedmihoří a dále i Dyleň a Přimdu. A vzpomeneme si, že vedle hradu Přimdy vynikal i hrad Krasíkov, jehož zříceniny tu leží na západ a dominují celé zdejší krajině, na kterou se r. 1933 díval J. Davídek a své dojmy vtělil v tato slova: V hloubi duše rozechvěn v bolu vždycky novém pohlížívám ve kraj s hradem Krasíkovem. Harant z Polžíc blízko býval slavným pánem, Žižka tady dumal pod svým polním stanem. Jen zas hlavu vzhůru! Pár nás ještě tady! Hanbou budiž stíhán, kdo náš úkol zradí. Přechodně byli našinci vyhnání ze svých těžce získaných pozic, přechodně zavřeny učebny českých škol, ale teď zase znovu na kopcích i rovinách v lesích s překrásnými údolími, podél potoků se šťavnatými palouky, i V čedičových lomech na Hradišti hlaholí zase naše řeč, v níž se místy ozývá příděl z bývalé vlasti Volyňska. Pánem kraje býval pán z Krasíkova, pocházející z nedalekého Lestkova, který přijal do svého znaku labui a podle tehdejší módy se nazýval ze Švannberka, což se změnilo na Svamberk. Počátkem roku 1421 přitáhl do zdejších končin Jan Žižka, aby dobyl ně kterých z pozic plzeňského landfrídu. Dobyl tenkrát Chotěšova a hned nato Kladrub, jež svěřil Petru Zmrzlíkovi ze Svojšína, kdysi mincmistru krále Václava. Žižka se však dověděl, že Bohuslav ze Svamberka, přední člen plzeňského landfrídu, je na Krasíkově, a proto se vydal proti němu. Vbrzku bylo dobyto hřebenu hory, věže i mostu ke bráně a Bohuslavu ze Švamberka nezbylo nic jiného, než se vzdát. Ale přitom si vymínil, že se vzdá jen Zmrzlíkovi ze Svojšína. Žižka vyhověl a Svamberk se vzdal a odvezen na Pjiběnice, kde přestal býti nepřítelem Zižkovým, ale jeho oddaným spolupracovníkem. Tehdy se už nevrátil Zižka ke Stříbru, jak měl v úmyslu, ale zaútočil na Tachov; Tachovští tehdy však odolali. Toho roku byly hlavními baštami táborskými v západních Cechách Chotěšov, Stěnovice, Kladruby, Vlčtejn a Krasíkov. V listopadu 1421 zaútočili Plzeňští na Stěnovice a dobyli jich; landfríd loketský spolu s plzeňským chtěli dobýti Krasíkova. Žižka však vybavil Krasíkov z obležení, pronásle doval Jindřicha Plavenského, vůdce obou landfrídu a pak ustoupil na horu Vladař u Žlutíc, kde se opevnil vozovými hradbami, nepřátele porazil a odtud táhl k Zatci. Oba landfrídy však nechtěly složit zbraň a znova, a to počátkem března 1452, zahájili novou ofenzívu, a to útokem na Krasíkov. Proto se husitká vojska vypravila znova do západních Čech, zachránila Krasíkov a pak se přikročilo k obléhání hradů a měst, do nichž se uchýlily branné síly landfrídu po vybavení Krasíkova. Tak bylo dobyto hradu Gutštejn. Pražané dobyli v dubnu žlutíc a došlo k obležení Stříbra. Pozadí Krasíkova tvoří kopce Čihadlo a Ovčí vrch s kulatou kaplič kou. Nad býv. panským ovčínem shromáždilo se 6. května 1680 na 500 povstalých sedláků z bezdružického panství. Proti nim vysláno 8. května vojsko a teprve 17. května 1680, když padl Ján Muk, sedlák z Hořce, povstalci se vzdali. Vzpouru potlačil Kryštof Vilém Harant, synovec Kryštofa Haranta z Polžic, jenž svou starou hlavu položil na špalek před Staroměstskou radnicí v Praze r. 1621 Na Ovčím vrchu padli 4 muži z Ostrova, 3 z Trhomné, po 2 z Pačína, z Krsové a z Krsů, po 1 z Kohoutova. Potíně a Zhořce. Pět jich bylo pochováno v Čelivě, ostatní odvezeni do svých domovů. Podle chotěšovského zápisu zůstalo prý na místě 40 mrtvých a 20 těžce raněných. Hraběnka z Heisensteinu, manželka držitele panství, dala v místech, kde sedláci padli, postavit r. 1696 kaplí, jež po letech zpustla a teprve r. 1903 byla znova zbudována od nových majitelů Lovensteinů. Vedle ní r. 1936 zbudován padlým sedlákům pomník, k němuž chtěl Konrád Henlein se svými ordnery r. 1938 položit velkoněmecký věnec, v čemž mu však bylo zabráněno. Pod Hradišťským vrchem leží Konstantinovy Lázně, známé dříve jako lázně Nová Ves, ačkoliv sirné prameny se připomínají již roku 1566. Vznik lázní se však datuje až r. 1809, kdy obec Nová Ves postavila u rašeliniště dřevěnou boudu. Za několik let potom táž obec zřídila staré lázně poblíž pramenů. Od zadlužené obce koupil lázně kníže Lówenstein, kterýž utvořil společnost s dr. Pankratzem v čele a ti pak r. 1873 postavili nynější budovu lázeňskou a upravili přilehlý park. V něm r. 1900 nákladem 3500 zlatých, získaných dary uzdravených lázeňských hostů, zřízena mariánská kaple, podléhající farnosti v Okrouhlém Hradišti. Nynější podobu dostala lázeňská budova r. 1927. Lázně dříve novoveské dostály po Konstantinu z Lówensteinu jméno Konstantinovy Lázně. Pro dobrovzdání prof. dr. Lercha se v nich léčí revmatické, srdeční i ženské nemoci Nad Bezdružicemi, kam vede dráha z Nových Dvorů, se zvedal hrad, jenž byl tedy zničen, a r. 1776 postaven tam zámek, v němž od r. 1853 zřízen soud. Zmínka o Bezdružicích se činí již r. 1227, kdy tu byl Kojota, syn Hrabišův. Za krále Jiřího z Poděbrad Bezdružice ves povýšena na městečko s právem popravy. Později koupil Bezdružice Jáchym ze Svamberka, jenž zemřel roku 1574 a pochován v kostele na Krasíkově, kde uložena též r. 1572 zesnulá jeho choť Anna, roz. Šliková. Jan Bedřich ze Svamberka opravil hradní kapli na Krasíkově r. 1644, poněvadž hrad již byl zpustlý. Když pak sám r. 1659 zemřel bez dědiců, prodala vdova za deset let poté statek Svamberk (Krasíkov) i Bezdružice hrabatům z Heissensteina. Pak se tu vystřídali Stadionové, Berlepšové, od nichž zadlužený statek koupil r. 1712 kníže z Lowensteina a Wertheima, kteří postavili nynější zámek na místě zpustlého hradu. Za pozemkové reformy r. 1925 jim panství bylo zabráno. Za Berlepšů r. 1711 obnoven v barokovém slohu zdejší kostel sv. Floriána, kdysi snad templářů. Severozápadně od hradu Bezdružice při potoku Nezdickém je rozlehlý rybník, vyhledávaný hodně v době letní. Za hodinu z Bezdružic dojdeme do města Úterý, jež bylo do r. 1612 české a teprve později vlivem tepelského kláštera, v jehož držení se dostalo, se zněmčilo. Uterští dostali od opatů také různé výsady. Tak např. směli vařit bílé pivo, dostáli od opata les, ale lovit v něm směl jen opat, stejně měli právo lovit dvakrát týdně v řece po 2 hodiny. To bylo r. 1570. Roku 1779 se v Úterý narodil Kašpar Karel Reitenberger, pozdější opat premonstrátského kláštera v Teplé a zakladatel Mariánských Lázní, v nichž před kolonádou mu zbudován pomník Městský znak je havran s prstenem. Severně od Úterý je ves Vidžín, jejíž čeští sedláci se r. 1525 za povstá ní tepelských měšťanů proti opatu zachránili ho před pomstou měšťanů Vidžinští a Branišovští dostali svobodu, ale na Tepelské povoláno vojsko a šest vůdců vzpoury bylo popraveno a ostatní musili „zastaviti tělo své i životy, majetek i čest" opatovi, to jest, musili složit přísahu věrnosti. V okolí Úterý je veliké pastvinářské družstva, kam se nastěhovalo dosti volyňských Čechů, kteří si počínají zdatně. Stejně zdatně si vede zemědělské družstvo v Krasíkově, družstevní lihovar a mlékárna. Motorovým vlakem se vrátíme zase z Bezdružic do Nového Dvora a dlouho se na nás dívá kulisa zřícenin Krasíkova s kostelem u Trpist, zahlédneme věž kostela erpužického, pak přejedeme Mži u Nového Dvora. Odtud se klikatě vine k Dolanům, kde od severu přijme Žebrácký potok tekoucí od Pernarce a pak potok Luční. Velikým obloukem podél Hracholusk a Těchodel spěchá k zříceninám hradu Bubnu, kde KČT zbudoval chatu a upravil turistickou stezku vedoucí Úterským potokem až k Branišovu. Mže, sevřená dosti těsně z obou stran, najednou u lihovaru Bdeněvsí vstupuje v otevřený úval, v němž blíže k železniční trati jsou Kozolupy, na levém břehu pak město Touškov, u něhož se do Mže vleje skromná Myslinka.

Touškov nade Mží se připomíná r. 1115 jako osada kláštera kladrubského, který zde založil probošství. (Téhož roku témuž klášteru patřila i ves Čeliv v blízkosti Konst. Lázní). Když se Kryštof Harant z Polžic, známý cestovatel, oženil s Evou Černínovou dostal s ní část Touškova. Severněji je Komberg, vlastně Kornberk, kdysi hrad založený pány z Komberku. Roku 1368 Ctibor ze Švamberka postoupil hrad klášteru kladrubskému, v kteréžto době hrad zpustl a zbyl tu jen dvůr. Rozlehlým úvalem přibližuje se k Vochovu, ale hned se odvrací k Malesicům, přibližuje se ke Křimicům, v kterémžto kraji všude je pěstováno hodně zelí. Od Křimic spěchá k Radčicům pod Zámečkem na arkosových skalách a lukami se blíží k předměstí plzeňskému Skvrňanům, kde přijme potok Vejprnický. Lukami pod Lochotínem, v němž zahledáme budovu věnovanou lékařské fukultě, na druhé straně pak zase zříme komíny Leninových závodů a pod mostem u Kalikovského mlýna sevřou Mži hráze regulace, jimiž se ubírá městem pod výstavištěm, dále pod mostem, aby zanedlouho u plzeňského pivovaru přijala mocnou svou družku Radbuzu.

Voda láká člověka mocným kouzlem — je mu symbolem života, nepomíjejícnosti. Nad jejím očistným proudem odkládá člověk alespoň na chvíli tíhu všedních dnů a zamýšlí se nad životem — učí se měřit jeho dočasné hodnoty měřítkem věčností. Zd. Šimek

Ví jak na to

Povídal mi jeden rybář: Na rybách nesmíte mluvit nahlas, mládenče. Když už potřebujete něco sdělit rybáři na druhém břehu sedícímu, musíte mu to zařvat potichu.

Uhodl to

Co dělají ryby ve vodě, když prší? Inu, schovají se někam pod břeh, aby na ně nepršelo! Zda to víte?
Vítr při rybařině nevadí, ale nesmí foukat!

Moudrost

Přečká-li rybář šťastně osmdesátku, dočká se pak zpravidla vysokého věku!
I ženy se věnují rybařině, při které se nesmí mluvit, ale tiše čekat! . . . Úhoř to už není, ale je pod penzí...

Antonín Sova: U řek

U řek mám večer vlažný rád,
u řek, kde plno mušlí leží,
kde zvolna z řeky vstává chlad
a bílá pěna z dálky sněží.
U řek mám břízy nejraděj
a olše, do nichž stín se dere,
a cvrčků šum a vážek rej
a v dálce města rysy šeré.
Rád u řek rybáře já zřím
za clonou par s lodičkou línou
se ploužit šerem večerním,
kdy červánky v mze modré hynou
A večer když se nachýlí
a měsíc v řece kdy se houpá,
ten noční chodec, napilý
modravou parou, z vod jež stoupá:
rád spřádám rytmus hudby pln
při vzpomínce a sladké tuše,
při šplouchání ztišených vln
a při vzrušení celé duše.