Střípky ze života mého dědy. Vypráví vnučka Kytka.
Děda Honza se u nás na Jiráskově náměstí stavoval téměř každý den. Vyprávěl o svém dětství, sourozencích, a také jak se poznal s Františkou. V té době nás to příliš nezajímalo. Jsou však příběhy, na které se nezapomíná dodnes. Dědův táta Tomáš, známý plzeňský obuvník s 5ti dětmi; Tomáš, Márinka, Honza, Anna řečená Klapka a Emanuel alias Emánek, byl povolán v 35ti letech bránit Rakousko a s ním i 17ti letý Tomáš. Narukovali do Rumburka, kde panoval chaos, hlad a šikana. Během Rumburské vzpoury se můj děda zastal šikovaného vojcla a byl odsouzen. Nevíme přesně, jak zemřel. Vlastní rukou nebo byl popraven. Jeho matka mu nechala vystrojit noblesní pohřeb a Tomáše za trest poslali do 1. linie na Itálii. Maminka dědy Honzy dostala vdovský důchod. Rodina pradědečka Tomáše ji nijak nemusela a ani nepodporovala. Děda Honza ve svých 12ti letech pracoval u strejdy zahradníka, Márinka u strejdy řezníka, Anna-Klapka, byla u koželužníka a Emánek byl rozmazlené prtě. Prababička Anna pomáhala u zlatníka Čákory. Emancipace žen. Celá rodina spolu držela v dobách zlých, a i dobrých. Je listopad 1918. Vojáci se vrací. Prababička Anna je s dětmi v kuchyni. Je podvečer. Někdo klepe. Neotvírejte, bůhví, kdo to je. Ale mami, to je náš Tomeš. Předčasně zestárlý, zanedbaný s cihlou parmezánu pod paží. Naložen do necek, vykoupán spolu se slzami mojí prababičky. Šaty spálili. Tomš, dědic obuvnické dílny se vysokého věku nedožil. Ale to už je jiný příběh.

---

Konkurenční zápisky zavánějící rádoby básnickou licencí, neberte proto prosím za směrodatné ... Tak tedy, jedna větev Cviklů se usídlila na Roudné v Bělohradské ulici a vesměs to byli zdatní zelináři, kterým mohli konkurovat jen Bulhaři pod Letnou u řeky Úslavy, na které vzpomíná i můj fotřík Přemysl. U těchhle strýců Květíno děd Honzík od dvanácti let makal, tužil svaly, kmitajíce s kropáči, pro pozdější, víceméně epizodní kariéře boxera, kterou předčasně přetrhla jeho přísná matka odmítnuvše vybavit jej dostatečným obolusem na slet do Brna.
Sám ale vyučen byl řemeslu ševcovskému, neb se narodil v druhé větvi sídlící v Cviklovně plné verpánků, na druhé straně Rooseveltova mostu, kterýžto byl odjakživa nejdelším na světě, neb nebylo viděti z jednoho konce na druhý, poněvač byl do vingle a v tomto ohybu stála neprůhledná budova školy. Dědův brachus Tomáš měl tu smůlu, že mu bylo již sedmnáct, když padly ty osudné výstřely v Sarajevu, pak se ještě připletl i s tátou do Rumburské vzpoury svého kamaráda Stanko Vodičky z Lobez.
Po této přesmutné události vyfasoval děda Honza otčíma, nějakýho vrchního oficiála Chaloupku se zálibou ve strojích hodinových, ve kterých se stále vrtal. A tomu aby se nerozkutálela, nevyskákala na podlahu právě rozebraná kolečka z pendlovek v té jedné jejich světnici, coby dílna jeho též sloužící. Tak v té odložená na hlídání, neb maminka její jako jedna z mála ženských tehdá už pracovala, k své babičce, mé Kytky bábrlinka Květka, nesměla pobíhat, dupat a průvan dělat, jen z okna na protější studenou budovu soudní čučeti. Pročež jí se tam hrubě nelíbilo a zdrhala, jak mohla dolů k neckám s valchou v průjezdu na táčky, kde ženský stále něco propíraly. Prostě dělala všelicos, aby tam nemusela být hlídána a i jinak zlobila. Když už dost dorostla, zamilovala se do jednoho o dva roky staršího vojáka ze Žižkova, co měl dům na Pecáčích kousek za rohem od nás v Biskupcovce, co sloužil v kasárnách na Slovanech, ale prý tam měl i jednu ženskou a hrál ke všemu ještě na trombón. Je to jako na potvoru mírnix týrnix ta vilka, co v ní má svou milou chundelatou Barču zavřenou náš černej Tonda. Svět je prostě strašně malej. Vymluvit jí tuhle známost dostala za úkol tahle prababča Anča, ta od toho oficiála a protože na to byla dost dobrá, čekala vždy na pošťáka a všechny milostný dopisy, co přicházely od Prahy nikdá nedorazily, skončivše pěkně v kamnech, co se na nich hřála voda do těch necek v průjezdu a velké lásce byl utrum. Úkol tento dostala neb se už osvědčila, jak zdárně ukončila boxerskou karieru svého syna Honzíka.

Capenštrajch … zapfenstreich ku 28.října navečer měl za následek pokračování rodu Cviklů, neb se Honza seznámil se svojí drahou polovicí.

Děda měl ještě dvě ségry provdané za řezníky, jednu za obchodníka se suknem, mladšího bráchu Emana a s Františkou krásnou dcerku Květuši, co vyfoukla všem krasavicím z temnných hvozdů Brdských Frantu syna starostova v Újezdu, kamžto zavítala na letní byt. Ta co v pětačtyřicátém vítala Amíky.

Na výletě s Emanem pod stanem.

Paul Schmitt z Ohia párkrát přišel v květnu pětačtyřicátém k Cviklům na jahodové knedlíky. Na ty knedle vytáhl z boční kapsy kalhot erární lžíci a po jídle ji nechal Květce na památku. Debužírujeme si s ní dodnes. Ještě slíbil, že jak se vrátí domů hnedka pošle burákové máslo, které tak miloval a pořád o něm básnil. Slib dodržel a na oplátku putoval do Států pytel sušených hub. Prabábrlinka Květka často na tu pochoutku vzpomínala, ale musela si počkat celých čtyřiačtyřicet let než ho, až po Sametové revoluci, zase mohla ochutnat. V dalších vzpomínkách se vrací do té euforické doby k žehlení prýmků Amíkům, a jak jí to musel jeden vojcl sám naučit aby nebyly varhánkovaté jak roleta.

... V tomhle domě vlevo od tramvaje na konečné „1“ bydlel děda Honza s babičkou Františkou a vyrůstala tam prababička Květuška. Na dvorku za domem měli králíkárnu s králíky. A na rohu mezi těmi dvěma domy rohovou zahradu. No. Já si zase pamatuju, jak děda stahoval ty králíky a ty jejich kůžičky přibíjel na dřevo obrácené chlupem dovnitř, aby se vypnuly. A mami z toho pak dělala límce na kabáty. Činčily to byly. A za druhé světové si tam Američané při osvobození udělali takové jako zázemí. To si samozřejmě já nepamatuji, to si pamatuje babi (mami). Já to mám jen zprostředkované z jejího vyprávění. Ale ten film mi úplně jede před očima. Dokonce si to pamatuji i já (Kytka), i když jsem byla velmi raného věku, hlavně zahradu. Babička Ti také ušila super kabát, kam vložila vložky z králičích kůží, inu byli oba šikovní lidé.

Tahle bábrlinka Květka vzpomíná:
Za války, na přídělové lístky dostali neznámý sýr nivu. U slavnostní večeře vypreparovali, špičkou nože, všechny podezřelé modré ťopky. Škoda, že takový dobrý sýr zplesnivěl.
Jindy na náměstí prodávali na příděl želvy. Nikdo je neměl odvahu uvařit a podlahy Plzeňských kuchyněk se hemžily pomalými krunýři.
Jednou Jan tříska natáhl špagát svůj provazolezecký z našeho okna až do okénka věžních hodin na škole Jiráskova náměstí. Na stejné věžní hodiny koukala z okna máma Petra Renče, když vařila knedle. Petr, ročník 45, dnes zase kouká ze svého vekštatu-kumbálu-aťasu na věže Kolínského dómu, katedrály Petrova patrona.
Praděda Honza Cvikl. Vyučený švec pak slévač u vysoké pece ve Škodovácké slévárně. Psal básničky.
Můj děda Jaroslav by nepoučitelný socan a tady ten květíno děda zase příliš pozdě vyléčený, vlastně nevyléčený chronický rusofil. Měl božské ševcovské nádobíčko, tesařskou širočinu a bratra kdys na Piavě, který asi vždy tahal za kratší konec provazu a zemřel po návratu na souchotiny.

Frajer děda Honzík, vždy ručně šité košile a botky řádně nejprv po sednici rozšlapávané. „Přeci nepůjdu ven mezi lidi v nerozchozených.“
Při 75.oslavách narozenin babky Květy se objevila stará zaprášená bedna plná cívek 8mm filmů a stará promítačka. Po dekovém zatemnění se začalo promítat na prostěradlo v Bio ilusion Žlutická 66. Praděda Honza předvádí kaskadérské kotrmelce na saních těsně před kamerou. Jeho boxerskou karieru mu zatípla v zárodku máma, neb mu odmítla špenlírovat jízdné na mistrák do Brna.
Krom ševcovského nádobíčka nám po něm zbyl jen ručně načmáraný návod na vyčinění kožek a vojenská trubka, na kterou vytruboval budíček, šturm a večerku. Dnes s ní strašíme našeho černého botožrouta Tondu I., neb on se umí tak krásně zlobit a bát dohromady. Děd Honzík Cviků vtipkoval, když si babka stěžovala na bolení v zádech. Stojím vedle tebe a necítím zhola nic.

Klapka, ségra dědy Honzy Cvikla obdarovala tohohle svýho bráchu zátiším s ovocem od nějakého ..., oleje, co dostala od paní doktorové za praní prádla. Obraz tento skončil u Terky, jako ocenění jejího hrdinství v Podolské porodnici. Klapka měla za muže nějakého Medáka, kteroužto přezdívku si vysloužil, vydávaje se za medika, by získal srdce její.

Dědovi Honzovi, co chudák ovdověl v osmačtyřiceti, dohazovala dcerka vdovu po plzeňském dirigentovi s vilou u Jiráskova náměstí. Nesměle oponoval, že má přeci nohy jako od kočáru.
Když vyšel Haškův „Dobrý voják Švejk“, děda, to jako můj táta, ho vítězoslavně přitáhl domů a maminka po zběžném prolistování zabavila, se slovy: „Takovou sprosťárnu číst nebudeš!“
Pokaždé když kráčeli s Květou a vnoučaty na vlak z chajdy na Hráchách, dával si půlhodinový fóra na návštěvu hospody U červené Karkulky na ďábelský salát a jedno pivko. V téže hospodě a přibližně stejné době jsme neohroženě tamtéž zpívali: “Až bude Gustav Husák viset na větvi, až bude G.H. prdět pod kytky ...“ Nikdo z místních nás tehdá nepráskl.

Hudební skladatel pan Bažant, fotřík Helinčino spolužačky z té profláknuté plzeňské bohémské familie, v Dasu na koncertu pro pracující, Květíno děda Cvikl vstal a optal se kdy začnou hrát.
Japonec na zámku Kozel. Helča se zastavila poctivě u každého z uzenářských atrakcí a pak byla nucena zdvihnout celou brázdu neb měla chudák sitz uprostřed. Po představení sprdnula obě bábrlinky i Kytku, že se za ně dost styděla pro neporozumění tomuto krapet delšímu dílku, měla jediné štěstí, že tuhle atrakci již nestihl její děda.

„Zdržuješ mě od práce a ještě přitáhneš ztvrdlé buchty!“ To patřilo tetě Klapce.

Zachovalo se několik jeho osmičkových černobílých filmů ze stavby rodinné Hracholuské chaty, z doby těsně po napuštění stejnojmenné přehrady. To vše za notné zednické výpomoci přízně z Tlučné. Jeho ségry Heleny a jejích potomků.

Několik špulek celuloidu ze zimních lyžařských rekreací ve vysokých Tatrách a jedna cívka z naší svatby. Když jsem si přišel říci o Květíno ruku, její máma mě varovala. “Vždyť hulí jako škodováckej komín a potom kašle jako by měla tuberu.“ Nevadí, stejně beru”. A tak jsme si plácli.

Madona.