... Tak tedy, jedna větev Cviklů se usídlila na Roudné v Bělohradské ulici a vesměs to byli zdatní zelináři, kterým mohli konkurovat jen Bulhaři pod Letnou u řeky Úslavy, na které vzpomíná i můj fotřík Přemysl. U těchhle strýců Květíno děd Honzík od dvanácti let makal, tužil svaly, kmitajíce s kropáči, pro pozdější, víceméně epizodní kariéru boxera, kterou předčasně přetrhla jeho přísná matka odmítnuvše vybavit jej dostatečným obolusem na slet do Brna.
Sám ale vyučen byl řemeslu ševcovskému, neb se narodil v druhé větvi sídlící v Cviklovně plné verpánků, na druhé straně Rooseveltova mostu, kterýžto byl odjakživa nejdelším na světě, neb nebylo viděti z jednoho konce na druhý, neb byl do vingle a v tomto ohybu stála neprůhledná budova školy. Dědův brachus Tomáš měl tu smůlu, že mu bylo již sedmnáct, když padly ty osudné výstřely v Sarajevu, pak se ještě připletl i s tátou do Rumburské vzpoury svého kamaráda Stanko Vodičky z Lobez. Z tamního arestu psal hladové dopisy domů a následně vysazen do první linie na Piavě, odkud se navrátil nebo spíše zdrhnul s kolem ementálu, na kost vyhublej, mámou nepoznán. Posléze ale přeci řádně umyt v neckách.

Vedle kola ementálu si dovalil z Dolomit i souchotiny. Nějak to na něho vyšlo, že tahal vždy za ten kratší konec špagátu. Odešel nám ve věku šestatřiceti stejně jako jeho fotřík Tomáš.
Po této přesmutné události vyfasoval děda Honza otčíma, nějakýho vrchního oficiála Chaloupku se zálibou ve strojích hodinových, ve kterých se stále vrtal. A tomu aby se nerozkutálela, nevyskákala na podlahu právě rozebraná kolečka z pendlovek v té jedné jejich světnici, coby dílna jeho též sloužící. Tak v té odložená na hlídání, neb maminka její jako jedna z mála ženských tehdá už pracovala, k své babičce, mé Kytky bábrlinka Květka, nesměla pobíhat, dupat a průvan dělat, jen z okna na protější studenou budovu soudní čučeti. Pročež jí se tam hrubě nelíbilo a zdrhala, jak mohla dolů k neckám s valchou v průjezdu na táčky, kde ženský stále něco propíraly. Prostě dělala všelicos, aby tam nemusela být hlídána a i jinak zlobila. Když už dost dorostla, zamilovala se do jednoho o dva roky staršího vojáka ze Žižkova, co měl dům na Pecáčích kousek za rohem od nás v Biskupcovce, co sloužil v kasárnách na Slovanech, ale prý tam měl i jednu ženskou a hrál ke všemu ještě na trombón. Je to jako na potvoru mírnix týrnix ta vilka, co v ní má svou milou chundelatou Barču zavřenou náš černej Tonda. Svět je prostě strašně malej. Vymluvit jí tuhle známost dostala za úkol tahle prababča Anča, ta od toho oficiála a protože na to byla dost dobrá, čekala vždy na pošťáka a všechny milostný dopisy, co přicházely od Prahy nikdá nedorazily, skončivše pěkně v kamnech, co se na nich hřála voda do těch necek v průjezdu a velké lásce byl utrum. Úkol tento dostala neb se už osvědčila, jak zdárně ukončila boxerskou karieru svého syna Honzíka.

Capenštrajch … zapfenstreich ku 28.října navečer měl za následek pokračování rodu Cviklů, neb se Honza seznámil se svojí drahou polovicí.

Ten hladovej pochod jej asi stál zanedlouho život.
Děda měl ještě dvě ségry provdané za řezníky, jednu za obchodníka se suknem, mladšího bráchu Emana a s Františkou krásnou dcerku Květuši, co vyfoukla všem krasavicím z temnných hvozdů Brdských Frantu syna starostova v Újezdu, kamžto zavítala na letní byt. Ta co v pětačtyřicátém vítala Amíky.

Tahle bábrlinka Květka vypravuje:
Za války, na přídělové lístky dostali neznámý sýr nivu. U slavnostní večeře vypreparovali, špičkou nože, všechny podezřelé modré ťopky. Škoda, že takový dobrý sýr zplesnivěl.
Jindy na náměstí prodávali na příděl želvy. Nikdo je neměl odvahu uvařit a podlahy Plzeňských kuchyněk se hemžily pomalými krunýři.
Praděda Honza Cvikl. Vyučený švec pak slévač u vysoké pece ve Škodovácké slévárně. Psal básničky. Měl božské ševcovské nádobíčko, tesařskou širočinu a bratra kdys na Piavě, který asi vždy tahal za kratší konec provazu a zemřel po návratu na souchotiny.

Frajer děda Honzík, vždy ručně šité košile a botky řádně nejprv po sednici rozšlapávané. „Přeci nepůjdu ven mezi lidi v nerozchozených.“
Při 75.oslavách narozenin babky Květy se objevila stará zaprášená bedna plná cívek 8mm filmů a stará promítačka. Po dekovém zatemnění se začalo promítat na prostěradlo v Bio ilusion Žlutická 66. Praděda Honza předvádí kaskadérské kotrmelce na saních těsně před kamerou. Jeho boxerskou karieru mu zatípla v zárodku máma, neb mu odmítla špenlírovat jízdné na mistrák do Brna.
Krom ševcovského nádobíčka nám po něm zbyl jen ručně načmáraný návod na vyčinění kožek a vojenská trubka, na kterou vytruboval budíček, šturm a večerku. Dnes s ní strašíme našeho černého boto6routa Tondu, neb on se umí tak krásně zlobit a bát dohromady. Děd Honzík Cviků vtipkoval, když si babka stěžovala na bolení v zádech. Stojím vedle tebe a necítím zhola nic.

Klapka, ségra dědy Honzy Cvikla obdarovala tohohle svýho bráchu zátiším s ovocem od nějakého ..., oleje, co dostala od paní doktorové za praní prádla. Obraz tento skončil u Terky, jako ocenění jejího hrdinství v Podolské porodnici. Klapka měla za muže nějakého Medáka, kteroužto přezdívku si vysloužil, vydávaje se za medika, by získal srdce její.

Dědovi Honzovi, co chudák ovdověl v osmačtyřiceti, dohazovala dcerka vdovu po plzeňském dirigentovi s vilou u Jiráskova náměstí. Nesměle oponoval, že má přeci nohy jako od kočáru. Pokaždé když kráčeli s Květou a vnoučaty na vlak z chajdy na Hráchách, dával si půlhodinový fóra na návštěvu hospody U červené Karkulky na ďábelský salát a jedno pivko. V téže hospodě a přibližně stejné době jsme neohroženě tamtéž zpívali: “Až bude Gustav Husák viset na větvi, až bude G.H. prdět pod kytky ...“ Nikdo z místních nás tehdá nepráskl.

Hudební skladatel pan Bažant, fotřík Helinčino spolužačky z té profláknuté plzeňské bohémské familie, v Dasu na koncertu pro pracující, Květíno děda Cvikl vstal a optal se kdy začnou hrát.
Japonec na zámku Kozel. Helča se zastavila poctivě u každého z uzenářských atrakcí a pak byla nucena zdvihnout celou brázdu neb měla chudák sitz uprostřed. Po představení sprdnula obě bábrlinky i Kytku, že se za ně dost styděla pro neporozumění tomuto krapet delšímu dílku, měla jediné štěstí, že tuhle atrakci již nestihl její děda.

Zachovalo se několik jeho osmičkových černobílých filmů ze stavby rodinné Hracholuské chaty, z doby těsně po napuštění stejnojmenné přehrady. To vše za notné zednické výpomoci přízně z Tlučné. Jeho ségry Heleny a jejích potomků.

Několik špulek celuloidu ze zimních lyžařských rekreací ve vysokých Tatrách a jedna cívka z naší svatby.