Když mi bylo dvanáct let, jela jsem s rodiči poprvé do Prahy. Těšila jsem se na ni, protože jsem o ní slyšela mnoho pěkných věcí a i naše české písničky dobře vystihovaly její krásu.
Vlak vjíždí do Smíchovského nádraží. Je jaro. Vzduch je ještě syrový ale přece se každou chvilku ukáže sluníčko. Jdu po Karlově mostě a vidím před sebou na jedné straně Hradčany a kousek od nich Petřín. Špičky Hradčanských věžiček se stále sužují, až se rozstřikují ve slunci a tvoří stříbrné monstrance . celičké Hradčany září. Naproti tomu Petřín je jako stařeček, který se probouzí pomalu ze spánku. Brzy však omládne, až zmizí z vrcholků šediny, poslední zbytky zimy a místo nich se Petřín obleče do bílého a růžového hedvábí, jako když se strojí princezna do bálu. Také se pěkně učeše, loňské listí zmizí z cestiček a ty se bělají jako pentličky v černých vlasech. Poslední zbytky ledu zmizí ze smutných oček a místo nich se objeví bílé panenky a dívají se celý den na omládlý svět. Jen na noc se zavrou, ukolébány chladnými vlnkami, ale ještě se stačí pousmát. Jistě se jim zdá, jak jim staleté stromy vyprávějí krásnou pohádku o jaru.
Starý zámecký zahradník chodil stále sem a tam a po každé se ohlížel, zda neudělám nic jeho růžičkám. Tak jsem se šla raději porozhlédnout z rozhledny a cestou dolů vyčkala na lanovou dráhu a s ní odjela z pohádky do skutečna. Šeřilo se. Ve vysokých pražských domech se počalo rozsvěcovat jedno okno za druhým zrovna tak jako hvězdičky na obloze. Měsíc se smál od ucha k uchu a dohlížel, jak nastupuji do večerního vlaku. Jednotvárná ukolébavka kol mě za chvilku uspala. Procitla jsem až v Plzni.