HRÁDECKÁ, se zkráceným jménem Hrádecké hospody, byla pro mne Přemysla něčím osudovým až od 15.7.1950, od soboty v 16,50 hodin, kdy jsem si vzal na plzeňské radnici Naďu za manželku právě z této Hrádecké. Rozhodovalo se o tom už dost dlouho, skoro 8 let. Nelze přesně říci, co bylo toho příčinou, zda to byla náhlé vzplanutí citu, nebo cigarety, nebo strýc Vilém, který mi nechal postavit chatičku i s malou stájí a jedním valachem. To vše u potoka v Pytli pod hájovnou kousek od této Hrádecké. Chodil jsem často do ní raději než do Škodovky. Hrádecká hospoda č. 48 byla poslední výspou civilizace, kde bylo možno si koupit zápalky. V té době jsem začal kouřit, k čemuž mne svedlo fasování cigaret, které byly za války jako jídlo na lístky.Tak jsem poznal vlastně Naďu, jejíž rodiče vedli Hrádeckou hospodu. Naďa postupně poznala taneční hodiny se mnou, poznala i starou chatu, na což mám i fotodoklady a později s Hrádeckou adresou i dva syny.

Psal jsem o tom skromné stránky o historii nové Hrádecké v č. 48 ve své monografii Sága rodu Paichlů z r.1994. Psal jsem však hlavně historii toho, jak se novomanželé Paichlovi usadili kousek od nové Hrádecké hospody v zatím malé chatě E 536, kde jsme bydleli napřed sami a pak i se svými dětmi. Psal jsem o ní nejen já, ale i můj syn Jiří. Můj syn Míra o ní nepsal, i když ji s povděkem vnímal jako pohádkovou perníkovou chaloupku, jako velkou zahradu se stromy a ptáky, jako kouty se slepicemi a ovcemi, jako prostor pro skotačení s psíkem Dášenkou, jako trať pro sportovní běh na 30 metrů vzdáleného dřevěného záchůdku, jako toulání po širokém světě v sousedství polí, na skok od lesa, jako čistý vzduch, slunce , sníh se sněhuláky , jako krásu plných osm našich počátečních společných let života. Pro Jiřího a Míru to byla na dvacetičtyřhodinový denní čas maminka a na pomoc na částečný úvazek i babička Lochmanová, přitom žádné ranní vstávání a úprk do jeslí. Pro děti to nemělo dlouho skoro žádné nevýhody. Jim ani nevadilo, že jim málem přimrzaly peřinky k puse, když v chatě teplota v zimě v noci klesala skoro až k nule. Malé dítě nepotřebuje dlouho tekoucí vodu z kohoutku a spíš ho baví voda cákavá nebo voda v tajemné díře přikryté stříškou s rumpálem a s řetězem pro okov.. Junáky spíše baví lézt po stromech než padat se schodů v paneláku .Pro malé děti byly i jediné dvě místnosti a malinká veranda chaty dost velké.
V takové idyle však nemohlo růst jen jedno dítě, kluk se potřebuje se s někým bavit, škádlit i prát. Takže si tento svět dobře naplňoval kolektiv Jirky a Míry, příslušníci 14. generace Paichlů. Oproti městským dětem věděli i v této moderní době jak pálí kamna, jak štípou komáři, co to znamená bát se berana, jak si nacpat pusu k prasknutí jahodami sbíranými přímo ze záhonu, co dá práce honit veverky, jak se možno beztrestně zmazat po celém těle.

Bohužel tento ráj pro děti nebyl moc vhodný pro školní a dospělý život. Všude bylo daleko, Daleká cesta do města kolem hřbitova k autobusu, který jezdil málokdy. Přes kilometr bylo do nejbližšího krámu, do nejbližší vsi Červeného Hrádku bylo přes 1300 metrů. Nejbližší sice byla Hrádecká hospoda, ale cožpak z ní dítě potřebuje něco jiného než babičku a dědu Lochmanových
Psal jsem o Hrádecké v době namlouvání, v lyrické době chaty v lese u potůčku u hájovny, o době v r. 1945 , kdy byl Červený Hrádek i s Hrádeckou formálně připojen k Plzni. Hrádecká však se stávala pro naše děti stále méně pohostinná , dokonce hrozila stavební havárií , začali jsme se bát přílišné vzdálenosti od škol a jiných potřeb života a tak začal boj o místo s teplotou ústředního topení a tekoucí vody v městě Plzni. Boj byl úředně vyhrán u plzeňského primátora 22.5.1957 přidělením bytu v novostavbě Západočeských papíren v Zahradní ulici. Děti přestaly kašlat, když jsme převzali tento třípokojový byt dne 20.8.1957 a nevadilo nám , že byla Hrádecká v r. 1964 s Červeným Hrádkem administrativně přičleněna do okresu Plzeň -sever 1964 , ale v r. 1976 byl opětně zařazen k obvodnímu NV Plzeň 4 do Doubravky. Na Hrádeckou jsme se všichni znovu a znovu vraceli, dokonce jsme si v dubnu 1966 po smrti Václava Lochmana vzali k nám do bytu v Plzni z Hrádecké jeho vdovu Emu jako poslední hrádeckou obyvatelku Její někdejší hospodu v č. 48 stejně po její smrti v r. 1997 Jiří Čížek zboural a nakonec jsme se všichni Paichlové se slzami v očích rozloučili, když nám chatu E 538 dne 17.3.2001 nějaký najatý ničema zapálil. Z tohoto zbytku Hrádecké nám dnes zbyla do dneška jen jako symbol Hrádecké bez čísla původní plechová tabulka a na čas dočasně propůjčená prodaná s plechovou boudou a záchodem, zahrada s několika dokonávajícími stromy a skalkami.
Dnes jsme se ke vzpomínkám na historii Hrádecké znovu vracíme, ne proto, že tuto Hrádeckou s už opálenou tabulkou E 538 Naďa v r. 2006 prodala. Dnešní rozpaky s historií Hrádecké hospody pramení hlavně v souvislostí s několika novými knihami různých autorů, zejména s pracemi Ing. Jana Anderleho, historika architektury, bytem v Červeném Hrádku. Ten napsal pod názvem Hrádecká hospoda v Plzeňském rozhledu 11/2006 jednostránkový článek v němž oproti našim dosavadním poznatkům posunul historii Hrádecké do vzdálenějších let, do dob hospody v Červeném Hrádku s číslem stavby 22. Proto z originálu posledního článku přepisuji tento jeho text:.

„Zejména starší Plzeňáci - řidiči budou asi pamatovat toto místo u státní silnice směrem na Rokycany za Ústředním hřbitovem a benzinovou pumpou.. Těsně u silnice tu stála skupina vzrostlých jírovců před průčelím tmavého, v posledku zpustlého stavení, které bylo zbořeno při rozšiřování komunikace právě před deseti lety. Jako kluci jsme sledovali průběh zrání a hlídali si zdejší kaštany, aby je nevysbírala jiná parta. To už ale byla zdejší hostinská živnost pod mrazivým dechem socialistického "budování" nadobro mrtvá, ve stavení dožívala bývalá poslední hostinská a majitelka, paní Čížková a ve dvoře řádil socialistický podnik Technoplyn. Skoro k neuvěření, že to býval prosperující zájezdní hostinec vybavený k přijetí i vysoce postavených hostí. Přísně vzato, nebyla to však ta pra­vá a původní Hrádecká hospoda. Starý zájezdní dvůr na trase někdejší středověké zemské cesty stál v dnešní západní části Červeného Hrádku na místě čp. 22, původně doplněn jen naproti přes cestu stojící kovárnou, dobovou obdobou dnešních pneuservisů. Sloužil formanům vezoucím zboží i cestujícím různého společenského postavení, včetně šlechty. Časem se zástavba kolem rozrostla do svébytné části vsi, takzvaného Dolejšáku. Sama zájezdní hospoda se na konci 18. století skládala ze dvou obdélných zděných stavení, nedlouho předtím obnovených, která stála navzájem rovnoběžně, svírajíce mezi sebou dvůr, kam zajížděly povozy. Tato původní Hrádecká hospoda ve­sele fungovala až do chvíle, kdy reformátorské úsilí našich dobrých císařů vyvolalo stavbu nové silnice, jejíž trasa se kryje s dnešní výpadovkou na Rokycany. Nebezpečí se k naší hospodě přiblížilo už roku 1797, kdy byla nová tzv. Bavorská silnice dovedena od Rokycan až do Kyšic. Výstavbou zbývajícího úseku do Plzně v letech 1811/12 začalo být opravdu zle, provoz na staré cestě z velké části ustal, přesunuv se na novou trasu vzdálenou kilometr od staré Hrádecké hospody. Majitel ohrožení své živnosti čelil svérázně. Stará stavba byla rozebrána, materiál povozy převezen k nové silnici a hospoda znovu sestavena, včetně krovu, na novém místě patrně s touž nebo velmi podobnou disposicí, jakou měla dříve. Důkazy k tomu shledal stavebně historický průzkum objektu před jeho zbořením. Výmluvné je třeba nadpraží portálu hlavního vchodu, které nese nápis Nro 22, tedy číslo staré hospody, ač stavení na novém místě dostalo číslo 48. Doplněno je zde dodatečně také datum přemístění 1812. Stěhování hospody dokládají také mapy z let 1781 a 1839, zatímco na starší vidíme starou hospodu ještě v úplné sestavě budov, mladší mapa ukazuje staré místo ochuzeno o klíčový objekt, na novém místě pak znázorňuje stavení právě toho rozsahu, které ze staré hospody zmizelo. Stěhoval se nejen materiál, ale také jméno Hrádecká hospoda. Dlouho po tom (1839) ještě obě usedlosti vlastnil jeden majitel, šenkýř Hoyer. Podnik disponoval pěkně vymalovanými panskými pokoji, které vytápěla kachlová kamna zdobená plastikami. Lokál pro obyčejný lid za dlouhých večerů tonul ve tmě, kterou jen chabě rozptyloval jediný světelný zdroj - nástěnný osvětlovací krb. Ideální prostředí pro smlouvání nekalých rejdů nejrůznější luzy, která se po silnici také pohybovala. Oddělená panská část, vytápěná společně s lidovou velikými kamny, se bezpochyby zprvu osvětlovala svícemi. Ještě zhruba půl století hospoda kvetla, než její výnosnost podlomil přesun nejprve dopravy nákladů a posléze i osob ze silnice na železnici.

S tímto i s jinými články vzniklo najednou moc nejasností spojených s Červeným Hrádkem, s průsekem Poštovským v lese Pytli a trasou a datem 1833, od kdy údajně podle knihy M.Bělohlávka: Plzeňská předměstí (str 48), měl jezdit už pravidelně dostavník Plzeň - Praha. Podle jiné zprávy začaly jezdit kolem Hrádecké z Plzně do Prahy dostavníky už každodenně od 1.12 .1832 Doubravkou měla vést hlavní cesta do Prahy, pro co prý svědčí i to, že zde vznikla první krčma někdy už od 17. století. o níž je první zpráva už v r. 1620. Ještě v r. 1714 je v Doubravce uváděn i krčmář.. Viz i práce M.Bělohlávka: 600 let Červeného Hrádku, Plzeň , 1984. Více nejasností uvádí M. Bělohlávek: ve své stati o Újezdě i o Doubravce v historické době, kdy už Doubravka ležela na významné zemské pražské silnici, spojující Ćechy se západním světem. V r. 1621 zde byla postavena panská krčma a 1643 kovárna, oba důležité objekty pro cestování. Jako jinde doplácely i obce v okolí cesty Praha-Plzeň-Norimberk, jako např. i Červený Hrádek a Doubravka. Doubravkou procházela silnice Pražská od doubraveckého statku k Červenému Hrádku kolem panské hospody. Na této cestě byl doubravecký brod přes Úslavu, blízkou pozdějšímu viaduktu nad dnešní Mohylovou třídou .

Historie Červeného Hrádku
O detailnich osudech Červeného Hrádku v blízkosti Plzně všechno nevíme, i když máme v naší knihovně několik knih s různými údaji o dějinách osídlení tohoto místa , které mohlo být nesrovnatelně starší, protože v jeho blízkosti byla odkryta řada mohyl v blízkém polesí Černá myť s nálezy ze střední doby bronzové a halštatské., tedy dávno před příchodem Slovanů na Plzeňsko v 8. století
Podle knihy Miloslava Bělohrádka : Plzeňská předměstí ( Nakl. Nava, Plzeň, 1997) byly v Ćechách ze 44 Hrádků i 4 Červené Hrádky. Ten u Plzně snad z nich byl nejstarší. Už od 14. století, kdy byla tato lokalita součástí malého červenokosteleckého panství, které tvořily dvě obce Červený Hrádek a Bukovec. První historická zpráva o majiteli tvrze, panského sídla a obce Červený Hrádek Heřmanovi z Hrádku je z r.1384 . Byl to nejspíše zakladatel panského sídla.. V r. 1387 koupil toto zboží Zdeněk Stach Bubna z Hrádku, velmistr řádu křižovníků a červenou hvězdou. Možná to „červené“ pojmenován (latinsky Hradek rubeum) souvisí s barvou oné červené hvězdy.Jinde se dočteme, že přívlastek Červený snad měl podle červené taškové krytiny..
1408 koupil od něho Martin z Otova se svou manželkou Machnou a dost nejasný je údaj o Červeném Hrádku z r. 1432. Martin z Otova v r. 1445 jej přenechávají své dceři Anně. Koncem 15. století nová majitelka, plzeňská zemanka Anna Šafránková z Poutnova , připojila Červený Hrádek k je svému statku v Malesicích,. Po ní tvrz Červený Hrádek dědili její synové Štěpán, Beneš a Jiří .Pravděpodobně už v 15. století byla tvrz vypálena , možná protože ležela na ráně na frekventované cestě z Plzně do Prahy . Po r. 1554 patřila jiným příbuzným, snad Jindřichovi, Bedřichovi, Jiřímu a Oldřichovi.. V té době prý tvrz a poplužní dvůr už prý byl pustý.resp opuštěný.. V polovině 16. století se stal Červený Hrádek střediskem malého samostatného panství , kde vznikly zde dvě poddanské usedlosti s majitelem Jiřím snad z Malesic. V r. 1594 Hrádek zdědila Jiřího dcera Barbora a její dcera provdaná Štampachová..Za války třicetileté v období 1618-1648 se zde jako majitelé vystřídali mnozí , které ani nemůžeme s ohledem na epidemie morové i jiné válečné děje vypsat. Po nich vládli v Hrádku Stecherové z Třebenic, , kněz Oldřich Štecher, Baroloměj Gryl, Václav Rudolf z Treuenfelzu, Jindřich Arnošt Pichart z z Gruenthalu, Kryštof Jindřich Vinkler z Heinfeldu prodal Červený Hrádek v r. 1685 Jiřímu Karlovi z Kranichsteinu (?) a jeho dceři Ludmile, provdané za Františka Jáchyma z Harnachu. Nakonec, až v r. 1720 nebo 1724 , statek Červený Hrádek s vesnicí Bukovcem koupilo od Jáchyma město Plzeň za 45.000 zlatých a 400 zlatých klíčného. Zbytky sešlé tvrze byla pak zcela strženy. V té době se už ve smlouvě objevuje kromě poddanými lidmi, vedle jiných budov a majetků , lesů, poplužního dvora, kamenného ovčína s ovcemi, sladovnou, sušárnou i hrádecká hospoda . A ta nás zajímá nejvíce.

Cesty přes Hrádek
Norimberská cesta (Falcká, Bavorská, Říšská) šla přes Hrádek a pro Plzeň i pro Prahu už ve 14. století se asi stala asi důležitější trasou než Domažlická. Na ní nešlo jen o preferenci zahraničního obchodu po cestách až do Flander , Kolína n. Rýnem, Frankfurtu.
Prý už ke konci éry Přemyslovců údajně jezdily po takových cestách lehké plachtové i těžké vozy z velkých měst, tedy i z Plzně do Prahy. Byly o spíše jen cesty než silnice, i když se o silnicích tvrdí, že je stavěl už první český král Vratislav II. Obchodní povozy odtud údajně jezdily jednou až dvakrát týdně do Norimberka a Řezna. ) Mnohde to byly to stále nanejvýše polní cesty, po nichž cestovat vyžadovalo „obzvláštní křesťanskou trpělivost a dobrou konstituci tělesnou“. Mosty obvykle nebyly, přes vodu se cestovalo brodem, přes močály a bažiny kolem říček se musely stezky někde dokonce vyztužovat kameny a dřevy, aby mohl projít jeden soumar nebo jeden člověk za druhým .
Cesty do Prahy musely být důležité i pro politické evropské styky za vlády Karla IV. Plzeň tehdy profitovala na dálkovém obchodě hodně, protože se v ní sbíhaly různé cesty podél čtyř řek, přitékajících od bavorských hranic a vedoucí povodím Berounky do středních Čech až do Prahy. I mezi Plzní a Prahou muselo být různých cest povícero. Nedivme se proto, že třeba nevíme po které z nich jel se svou manželkou Karel IV. Ve svém dopise z 17.VI.1360 píše, že jel do Norimberka z Karlštejna přes Beroun, Zdice prohlédnout Plzeň. Ten poslední úsek pražské cesty do Plzně šel nejspíše přes Rokycany, Kyšice, Červený Hrádek, Újezd, Doubravkou a brodem přes Úslavu , podél pravého břehu Radbuzy , kudy musel asi jet opět brodem přes Radbuzu do pražské brány. Tak k Plzni šlapali snad i Husité.. . Je to velmi pravděpodobné, že podle mapy z r. 1781 se zatáčela v pravém úhlu zemská cesta z Plzně do Rokycan (Landtstrasse von Pilsen nach Rokizan.) tedy po dnešní silnici Pod hospodou směrem z Červeného Hrádku do lesa . Šlo by to sice vysvětlit dvojím způsobem. Trasa tzv. Bavorské silnice šla z Rokycan v r. 1787 přes Ejpovice a Kyšice. Možná ji konkurovala zčásti cesta poštovským průsekem.v Pytli, kterému se dodnes říká Poštovský a který mohl jít také do Kyšic. Nevíme, která z původních cest z Hrádku na Rokycany byla starší. Cest dříve muselo být více.
Např. prozkoumaná éra vlastnictví Čížků nezačínala kolem Hrádecké hospody v č. 22, ale nejspíše kolem jejich sídla v Újezdě. č.21 Svědčí o tom i zbytky polní cesty z Újezda k počátku poštovského průseku v Pytli. Tato stará cesta tedy šla přes pozdější Lochmanovic zahradu, přesně pod pozdější chatou.E 536. O tom svědčí i kamenná a vodní drenáž, která svádí přes Sazmanovic parcelu a spodní louku Jirky Lochmanů. Dětský ráj Hrádecké E 536 byl tedy přímo na místě, kudy mohl jít obchod až z Levanty přes Benátky, Norimberk a Prahu až do dalekých krajin polských. Tudy pádili často poslové dějin vztahů Prahy a Norimberka, tudy šla vojska husitská i jiná, cizí vojště.

Hrádecká Hospoda č.22
Pravděpodobně už v 16. století tvrz i s pivovarem stály na dnešním místě rozcestí silnic u kapličky. Bylo by divné, kdyby v místě , kde byl pivovar, nebyla také hospoda. Marně v této dokumentaci hledáme výslovný záznam, zda to byla i hospoda v Hrádku v čp. 22.. Je krajně nepravděpodobné, že by v tak malém hnízdě byly za stara dvě hospody.
Dokonce můžeme vzít za hodnověrná dřívější jména šenkýřů v této panské hospodě. Antonína Majnera a Johanna Hoyera. Ten prvně jmenovaný zde pracoval podle údajů z r. 1787 ( viz Josefský katastr 3825, SÚA Praha).Ten druhý zde asi šenkoval do r. 1811, kde se hospoda čp.22 přestěhovala i se stejným jménem do objektu čp.48
Až do r. 1811-1812 byl zbývající úsek silnice z Rokycan do Plzně po nové, přímé trase a po ní šla celá doprava z Prahy do Plzně a tím také prý ztratila stará Hrádecká hospoda č.22 svůj hlavní význam .Podle historika Anderleho její majitel, šenkýř Hoyer , vlastnil až do r.1834 starou Hrádeckou hospodu v č. 22, ale také pozemek pro stavbu nové Hrádecké hospody a celou hospodu nové zde postavil při nové státní silnici . Použil k tomu stavební materiál (mimo kamene) a dokonce snad i krov a přenesl tam i jméno Hrádecká hospoda.

Hrádecká hospoda č.48
Novostavba se staré budově podobala nejen základními rozměry, ale i vnitřním uspořádáním. Tento nový objekt dostal nové čp 48 , měl prý své panské pokoje, byla tam i osvětlovací krb, svítilo se tam jinak zatím i svíčkami.. Zbytky kachlových kamen mohly být ještě barokního původu.. Okna byla opatřena mřížemi. Teprve v 19. století byl zrušen dýmní provoz v černé kuchyni.
Do plzeňské historie mimo jiné přišla i Hrádecká hospoda v č. 48 při pátrání po vrazích cikánské bandy Janečka , po němž střílelo v r. 1870, jak ještě dlouho ukazovali v hostinci otvor po kulce.
Ještě jedné okolnosti si musíme všimnout.. Nezdá se mi pravděpodobné, že by pozdější hospoda ve XX. století ještě sloužila jako formanská hospoda, že by se zde přepřahaly koně poštovních kočárů, jak se někdy o Hrádecké hospodě tradovalo v rodině Čížků.

Tudy jezdili napřed koně a vozy z Újezda ( v té době Újezdci ).Na polích na katastrální území Újezda zde pracovalo několik generací Čížků a teprve od r.1859 se tu čepovalo i pivo:

Tomáš Čížek, domkář v Újezdě č.21 + manželkou mu byla Barbora Bílá z Újezda.
O jejich osudech a jejich domku v Újezdě č. 21 nám není nic známo
.Dochovala se kopie jen Rodného a křestního listu z 21.června 1941

Jan Čížek, domkář +
I ten prý žil celý život v Újezdě čp 21. Vztahy k Hrádecké měl jen zprostředkované dík svými okolními polnostmi. Nevíme toho o něm mnoho, ani datum narození. Jeho manželka se jmenovala za svobodna Anna Benešová, byla dcerou Františka Beneše, domkáře v Doubravce č.21 a Anny Harantové z Bušovic.
Kolik měli dětí jsem nezjistil Určitě však měli syna Martina který se narodil 10.9.1827 v Újezdě . Dochovala se kopie Rodného a křestního listu bůhví proč až z Hořelic od Berouna z 3.července 1941

Martin Čížek (* 10.9.1827, + 7.5.1870)

Narodil se v Újezdě u Plzně č.21, a údajně pracoval též v zemědělství, Na Oddacím listu je uváděn v 28.IV.1891 jako hostinský v Hrádku č. 48..Musel tedy nabýt hospodu od Hoyera před r. 1859 Rozhodující je dokument o Hospodě č.48 z Katastrálního úřadu Plzeň město z 2.11.1994, kde je výslovně uvedeno, že ze dne 12.března 1859 „ na základě smlouvy trhové v Hrádku dne 1859 vkládá se právo vlastnictví na Martina Čížka z jedné poloviny a na Kateřinu Čížkovou na druhou polovici“.
Ze 14. května 1873 se na základě listu odevzdacího ze dne 30.listopadu 1870 se pak v pozůstalosti Martina Čížka vkládá převod práva vlastnictví polovičky jemu patřící na nezletilého Josefa Čížka.
Ta hospoda čp.48 podle 6 čísel knihovní vložky 64 plzeňského katastrálního úřadu
č. katastrální 60/1 plochu stavební s domem č.48

zahradu
zahradu
cestu místní
cestu místní

č.katastrální 60/2 parcelu stavební s domem čp.10
Martin Čížek se oženil se s pannou Kateřinou Fialovou ( * 31.10.1833 v Hořelicích u Berouna č.11), dcerou Jakuba Fialy z Hořelic (* 1793 + 12.8.1879 ) a Marie Merklové z Hořelic č. 9. Dochoval se její křestní a rodný list- kopie z 3.února 1941 z Hořelic a Oddací list jeho syna Josefa Čížka - kopie z 22.července 1941. Někde je uváděna jako Merglová, jinde Merklová
Měli spolu tyto děti:
-Jan Křtitel (* 23.12.1858), který se stal ředitelem školy v Plzni, oženil se s Annou (?) a měli spolu syna Jaroslava, pozdějšího JUDr, Vladimíra a dceru Marii, provdanou za Antonína Pyška, s nímž měla syny Antonína, Jana a Jiřího. Marie Pyšková zemřela 30.9.1963.
-Marie (* 24.1.1861)
-Barbora ( * 17.4.1866)
-dvojčata narozená 21.4.1864, z nich Martin údajně zemřel na
psotník 19.4.1865 a František 20.7.1868 též na psotník.

Martin Čížek zemřel ve věku 46 let (+ 7.5.1870) na tuberkulózu . Jeho manželka Kateřina zemřela na Hrádecké hospodě č. 48. Oba jsou prý pochováni v Dýšiné.

Josef Čížek (starší) (*21.4.1864, + 26. 12.1922)
Majetnictví Hrádecké v č.48 potvrzuje i to , že se narodil se podle Křestního listu už v Červeném Hrádku č.48..Musel tedy se být už majitelem hospody č.48 už i jeho otec
I na potvrzení Farního úřadu je uváděn Josef Čížek jako hostinský v Červeném Hrádku č.48. Jinde je uváděno, že sedlačil u svého otce Martina Čížka.
Dochoval se jeho Křestní list z 19.srpna 1915, tedy nejspíše jeho roztrhaná kopie, v němž je uvedeno místo narození Josefa Čížka už Červený Hrádek č.48
Oženil se 28.dubna 1891 ve svých 27 letech ve farním kostele v Dýšiné
Nevěstou mu byla Kateřina Nová ( * 10.4.1870 v Kyšicích čp.34, +6.3.1945)., které tehdy bylo 21 let. Byla dcerou sedláka Vojtěcha Nového, nar. 7.2.1835 v Kyšicích čp 34 a Josefy Opatrné, nar. 25.3.1841 v Siré , dcery Františka Opatrného sedláka z Lišné č.2 a Kateřiny rozené a matky rozené Vinšové ze Siré.č.5
Dochoval její Křestní list z 19.srpna 1915 Křestní a rodný list- kopie ze 2.července 1941 z Mýta a Oddací list - kopie z 22.července 1941z Dýšiny a výpis z matriky, domovský list z r. 1942 a parte
Hospodu v č. 48 mu vedla jeho manželka Kateřina, která získala jako živnost „ oprávnění výčepu piva “ od 6.2.1892.
V druhé polovině 19. století proběhla velká rekonstrukce západního průčelí. Při úpadku silniční dopravy se hospoda změnila na zemědělskou usedlost a hostinská činnost se stala jen doplňkovou. Pro rodinu Josefa Čížka byla upravena východní část hospody v r. 1903., zvětšena byla na čtyřpokojový byt v r. 1909. drobné úpravy byly zde provedeny i v r. 1960 .
Josef Čížek starší zemřel na Hrádecké hospodě č,48 dne 25.12.1922, ve svých 58 letech, a je pochován na hřbitově i s manželkou v Dejšině.Dlouho prý předtím stonal "na plíce" od té doby, co hasil požár přístěnku s lednicí v r. 1908. Za jejich života přístěnek totiž vyhořel. Těsně předtím prý chtěl agent pojišťovny tento objekt pojistit, ale Kateřina to odmítla. Dá se snad předpokládat, že hlavní diagnózou jeho stonání byla tuberkulóza.

Další dokumenty Katastrálního úřadu Plzeň-město al potvrzují právo vlastnictví jeho manželka Kateřiny Čížkové a Josefa Čížka z Červeného Hrádku na čísla katastrální 265/1 louka,. 299/2 pole, 299/3 louka, 301/1 pole, 303/2 louka, 304/2 pole, 310/1 pole, 314/1 pole a 258 louka.
Kateřina zemřela prý na rakovinu dělohy 6.3.1945. Ani se už chudák nedožila našeho osvobození
Josef a Kateřina Čížkovi měli spolu tyto děti. Od všech se dochovaly parte.

-Marii (* 8.9.1891, + 1.5.1965),která se provdala za Václava Salzmana, řídícího učitele ve škole v Letkově, pak v Červ. Hrádku a potom v Praze (* 1890, + 13.8.1952).
Tito manželé měli syna MUDr Vlastimila Salzmana (* 27.12.1921 v Praze, + 24.3.1981 ve věku 60 let) který si vzal za manželku Helenu (jméno za svobodna jsem zapomněl. Měli syna Vladimíra, Petra (?) a dceru MUDr Dagmar provdanou s MUDr Jaroslavem Jarošem., S ním se rozvedla a znovu se vdala..Jeho jméno neznám.Údajně měla dceru Kamilku.
Salzmanovi měli i dceru Jaromíru, říkalo se jí Jaruška., byla provdaná Šmídová., ta se však rozvedla Bydlela v Horních Počernicích 322. Zemřela 2.3.1988. Je pochována v hrobce u Václava, kterou platí za všechny Naďa
Měla syna Ing.arch Petra Šmída, který údajně bydlí stále v Praze 9,-Horní Počernice, Dobšická 1787.

-Josefa (*25.7.1893 + 12.5.. O něm budeme mluvit dále.

-Magdalenu (* 1895 +17.září. 1972 ), která se provdala za Karla Fleišhanse, rolníka z Lobez. Měli spolu dcery Dagmaru, pak provdanou Kabátovou a Libuši, provdanou Lázničkovou. Žili v Lobzích. S Václavem Kabátem (+27.ledna 1980 ve věku 57 let) měli syna Václava a dceru Ludmilu, provdanou Liškovou.

-Emilii (* 21.7.1898 + 16.3.1975 v Plzni v Zahradní ul. 8). Byla to Vaše prababička, , který se provdala za Václava Lochmana. Moc jsem se toho o jejím dřívějším životě nedozvěděl, protože její dcera nepovažuje spolupráci na tomto rodopise za nutnou. Emilie pomáhala svému muži ve vedení hospody, jinak snad nikdy v zaměstnání nebyla. Po narození našich dětí pomáhala své dceři s jejich výchovou. Po smrti svého manžela 9 let žila v naší domácnosti v Plzni na výslovnou žádost mé manželky, jako podmínka našeho dalšího soužití s Naďou.. Babička pomáhala zde ve vedení domácnosti.

-Vlastimilu (*9.5.1901, + 5. 9.1993). Ta se provdala za správce hospodářského družstva Jana Lochmana (*15.5.1901 + 2.4.1968). Bližší o nich jsme si něco řekli už v Sáze v rodokmenu Lochmanů.
Jan Lochman měl s Vlastimilou děti Jana , Jaromíra, Jiřího
--PhMr PhDr Jan Lochman Hrádeckou navštěvoval každoročně se svou manželkou Jaromírou z Náchoda , někdy i se svou dcerou Hanou, provdanou v Německu.
--Ing Jaromír Lochman se objevil na Hrádecké zřídkakdy, protože to měli daleko z Ostravy i z Prahy, Nejméně často k nám zavítala jeho žena Ing Marta Lochmanová a jejich děti Libor a Tomáš.
--Jiří Lochman byl naším dobrým sousedem i se svou nájemnicí MVDr Evou Jíšovou.

Je nutno připomenout , že Nová Kateřina měla prý tyto sourozence: Matěje, Josefa, Vojtěcha, Magdu-provdanou Maurovou, Josefu -provdanou Rackovou a Marii- provdanou Beránkovou.Prostřednictvím těchto sourozenců byli Čížkové spřízněni s mnoha příslušníky rodů v okolí Plzně, které známe i my jako příbuzné dodnes. Jsou to např. u nás v domě dříve bydlící Rackové, blízko nás dříve bydlící Beránkové, v Dejšiné bydlící Maurové, v Kyšicích bydlící Nových a Jílkové aj. Svět pro Čížky a Nových byl skoro pro všechny jejich potomky malý. Všude proto na vsích kolem Plzně naše vzdálené příbuzné, protože "naše kráva se napila z jejich louže", ať už je to např. Matěj Václav NOVÝ, Josef NOVÝ, Vojtěch NOVÝ z Kyšic, a jiní.

Josef Čížek ( mladší), rolník *25.7.1893 + 12.5.1953
se narodil v Červeném Hrádku č. 48. Vychodil osmitřídní školu /v Červeném Hrádku a v Doubravce/. pak Zemědělskou školu v Plzni. Pracoval u svého otce jako zemědělec. Byl však i velmi agilním politikem v Agrární straně a měl se stát poslancem. Lobezský sedlák Kočandrle, který také chtěl kandidovat na poslance, se šikovně svého konkurenta Čížka zbavil tím, že mu sehnal zbytkový statek v Záluží. Čížek před svatbou a předpokládal, že mu žena přinese větší věno.
Oženil s Marií Janečkovou
( * 5.4.01903, + 7.3. 1987)
Pocházela z Bojanovicích u Rábí). Její otec František byl v Bojanovicích sedlákem a matka se za svobodna jmenovala Anežka Barborková. Nevěsta však věnem nepřinesla prý skoro nic a tak se Josef musel na ten zbyťák hodně vypůjčit. Nadřel se tam dost, ale po Mnichově byl tamodtud Němci vyhnán. Celé hospodářství zůstalo zabrané části Sudet.
Čížkovic rodina se tedy ze Záluží musela narychlo přestěhovat po vzniku Protektorátu na Hrádeckou hospodu. Tam znovu museli hospodařit v malém. V té době už Josef Čížek na fyzickou práci moc nestačil. Bránila mu v tom nejen tlouštka, ale i v dětství zraněná ruka. Přišel totiž o dva prsty, které mu utrhl žentour. Po válce se znovu ujali svého majetku v Záluží, ale opět ne na dlouho. V r. 1948 jim celé hospodářství zabral státní statek.
Naplnění svých dalších plánů a rehabilitace už se Josef Čížek nedožil. Zemřel 12.5.1953, ani se již neví na jakou chorobu. Je pochován na hřbitově v Dýšiné i se svou manželkou Marií, která zemřela 7.3.1987 po srdečním selhání, komplikovaném embolií do pravé ruky a po mozkové mrtvici.
Josef a Marie Čížkovi měli tři děti:
-Josefa (Puťa) (* 5.4.1930, + v Kanadě v r.2006, pohřben v Dejšiné. Ten utekl přes Šumavu do emigrace v Kanadě. Tam se oženil s Francouzkou jménem Arléne , měl 2 děti, ale pak se rozvedl. Vrátil se do Záluží a po něm se do Plzni usadili i jeho synové. Po krátkém pobytu na Hrádecké se vrátil do Kanady, ale smrt mu tam překazila jeho plány s hospodařením na statku v Záluží u Chotěšova.
-Jiřího (* 25.3.1932), žije v Chrástu 3, tel pevný 377 845 606, mobil377 845 606 který splácel dlouhá léta jako skladník a soukromě hospodařící malorolník léta dluhy z daní, které za dobu války Němci prý "zapomněli" zaplatit. Tak to komunistické úřady nařídily zaplatit okradenému synovi. Za manželku má Blanku Jiří má dva syny, Jana a Jiřího, kteří žili v Kanadě, kam za komunistů přeběhli " přes kopečky". Jan se však v Plzni před 2 lety oženil a snad už zde zůstane natrvalo.

-Milenu (* 11.12.1935), adr. 312 16 Plzeň Doubravka,Rokycanská 110/104c, tel. 377 266 932, která se vdala za zahradníka Miloše Voboru a celý život pak pracovala jako zahradnice v Komunálu. Dnes je v penzi a soukromě podniká ve vlastním zahradnickém podniku a na zděděných statcích v Hydčicích u Rábí. Má syna Miloše.
Hrádecká hospoda , která byla i během jejich života v majetku Josefa Čížka, rozkvetla při budována přestavbách objektu východního, který dostal samostatné číslo l0, při její elektrifikaci v r. 1931.Poslední dostavbou byly na Hrádecké hospodě v r. 1941 stodoly a kalové jímky. Hostinec na pokraji lesa se postupně stal se i cílem vycházek po lese Pytli a s tím spojeným občerstvením.

Emilie Lochmanová, rozená Čížková
(* 21.7.1898 + 16.3.1975 v Plzni v Zahradní ul. 8).Zemřela v 77 letech. Dochovalo se parte.
Vedla hospodu po Kateřině roz. Nové spolu se svým manželem Václavem Lochmanem
+Václav Lochman .
(* 21.5.1899 , + m4.4,1966)
Narodil se v Doubravce v Podlesí čp. 265. Chodil do školy v Doubravce, pak do gymnasia v Plzni, to ale nedodělal, přestože prý byl bystrý. Raději prý četl knihy, než aby se učil do školy. Pak nastoupil jako pomocná síla na dráhu, ale brzy šel na vojnu a s armádou se dostal na východní Slovensko, kde v bojích proti Maďarům prý prožil horké chvilky a vysloužil si vyznamenání. Po návratu se po vzoru otce vrátil na dráhu, kde měl prý před sebou kariéru správního úředníka na ředitelství drah v Plzni.

Oženil se 28.7.1923 s Emilií Čížkovou , dcerou rolníka a hostinského narozené na Hrádecké hospodě č.48
Václav Lochman v nejlepším rozletu svého uplatnění na ředitelství drah v Plzni byl vážně zraněn na noze, když byl při tankování benzinu u pumpy, která patřila k hospodě, sražen autem.MUDr Janoty. Po vyléčení s těžkou deformitou a poruchou chůze už nepracoval jako sekretář ředitele, ale postupně pracoval na ředitelství drah jako administrativní úředník ve spisovně a v jiných funkcích. V posledních létech se teprve u něho projevilo srdeční onemocnění, zčásti pravděpodobně jako u jeho dcery vrozené a navíc i povahy ischemické choroby srdeční. Zemřel v nemocnici ve Stodě dne 4.4.1966., kde byl primářem jeho synovec MUDr Vlastík Salzman
.. , Lochmanovi měli spolu dvě děti
-Naděždu, narozenou 27.9.1925 v Červeném Hrádku č. 48,

-Josefa, * 5.5.1927 + 18.3.1990. Byl lesním inženýrem ve Výzkumném ústavu lesa a myslivosti v Roztokách u Prahy, Adr. Zbraslav , Meliorační 188.. Oženil se s PhMr Stanislavou Balákovou, dcerou Stanislava a Vlasty Balákových, kteří bydleli v Praze v Karlíně na Lyčkově nám č. 2. Měli spolu dva syny Petra a Tomáše.
Stanislav Balák zemřel 3.srpna 1967 ve věku 69 let, Vlasta Baláková 8.prosince 1963 ve věku 83let
Největší zásluhu si Hrádecká hospoda v č.48 pro Paichly vydobyla jako rodiště budoucí Přemyslovy manželky Nadi. Zatím od nové Hrádecké hospody kolem staré Hrádecké hospody chodila Naďa do Červeného Hrádku přes více jak jeden kilometr do školy.Jako by to hrádečtí věděli, už pro ni v r. 1875 připravili nově postavenou školu.Jinak by musela chodit do školy až v Dýšiné. Byla pro Naďu skoro školou rodiny, protože tam učil její strýček Václav Salzman , průkopník globální metody čtení na plzeňském okrese.
Benzinová pumpa před Hrádeckou hospodou.
Nutno si připomenout, proč byla instalována před hrádeckou hospodou č.48 firmy Kralupol. Souviselo to s tím, že počet aut, které mířily po nové silnici od r. 1812 mezi Plzní a Prahou se enormně zvyšoval s růstem produkce mladoboleslavské automobilky. Popisujeme to ve své práci ve www.paichl.com.Již v roce 1930 se produkce automobilů v rámci koncernu Škoda opět vydělila i v Plzni. Vznikla samostatná Akciová společnost pro automobilový průmysl (ASAP), které se po odeznění světové hospodářské krize posléze opět podařilo uspět na mezinárodním automobilovém trhu modelem Škoda 422 420 Popular, Škoda Rapid i SuperbV následujících letech byla modernizována autovýroba, jež tehdy zahrnovala vedle osobních vozů rovněž různé typy nákladních vozidel, autobusy i zemědělské stroje..
Je to dost málo, kam až jsme došli s rodokmenem Čížků. Ještě další zprávy bychom snad našli v matrikách římskokatolické fary, jichž dvacet knih je uloženo ve Státním oblastním archivu v Plzni. Nejstarší z těchto matrik pod signaturou SM 42 obsahuje údaje o narození, sňatcích i úmrtích z období od 1694 do 1730. Spíše však je nutno hledat v matrikách fary v Újezdě, zejména v matrice se sign SM 43, která by měla obsahovat zejména údaje o Tomášovi Čížkovi z let 1700- 1770..

Hrádecká E 536
Zbývá se jen rozloučit s Hrádeckou tím jejím začátkem chaty E 536, oficiálně bych měl ji pojmenovávat Plzeň, Rokycanská E 536. Na té jsem se dřel skoro celý život. Nešlo jen o rok 1948 a 1950 při její první stavbě, při její přestavbě podlahy v r. 1958, při přístavbě a elektrifikaci v r. 1964, při jejím zásadním zvětšování a přestavbě v r. 1966. Do ní jsem celá destiletí vkládal své peníze, skoro každodenní námahu s krášlením zahrady, s budováním hospodářských stavbiček a chlívků, garáží , s oplocováním a zabezpečováním a uklízením po jejím požáru. Se mnou se na jejím budování už jen prací podílel jen Václav Lochman. Majetkovým generálem byla vždy jen moje tchýně.Emilie. Protože možná neznáte úplné začátky tohoto našeho rodiného hnizda, tak je zde trochu obšírněji zveřejňuji. Zopakuji současně zkráceně něco o Lochmanech.
Chýlilo se pomalu k naší svatbě a tak Emilie a Václav Lochmanovi koupili od vzdáleného příbuzného Josefa Janečka ( který měl sestru Marii Čížkovou) z Malých Hydčic u Horažďovic za 45.000 Kčs dřevěnou chatu s příslušenstvím v lokalitě zvané Amerika u obce Bojanovice. .Proběhlo to dne 19.dubna 1948. Formálně to bylo zdůvodněno tím, že chata měla sloužit jako náhradní byt za jejich dosavadní obydlí v Hrádecké hospodě č. 48, které ´potřeboval její majitel Josef Čížek pro své děti. Po převozu chaty sjednaným autodopravcem Prokopcem vznikly první potíže v tom, že její dřívější majitel nevrátil peníze za stavebniny, které si ponechal.Další potíže vznikly tím, že stavba byla na parcele Lochmanových v čísle katastru 315/2 Újezd u Plzně postavena načerno v rozsahu 6 x 8 m bez stavebního povolení ÚNV a proto museli Lochmanovi v r. 1949 zaplatit pokutu 500 Kčs
Výměra zahrady byla tehdy 817 sáhů., na zahradě bylo 7 stromů 15 letých a 20 3-4 letých. Chata byla postavena v rohu zmíněné parcely v č. kat.u 317.Kolaudace proběhla dne 27.května 1952.
Stavělo se všelijak, na podezdívku se koupil vyřazené pomníky ze hřbitova, dlažební kostky z plzeňské fabriky, stavba si vyžádala dost peněz, o jejich součtu jsme ani neměli představu. Dokládají to desítky účtenek, třeba i takové detaily, jako byla mzda za práce kameníka Kuky, který nám pomníky čtvrtil. Detailní rozpis nákladů končil částkou pořizovací ceny a stavby 63.445 Kčs. Nebylo to málo, ale do této Hrádecké jsem nastrkal peněz více.
12.srpna l950 jsme konečně dostali evidenční číslo 536. V dubnu 1951 jsem už zakládal první skalku před chatou. 18. září 1951 se konečně rozsvítila i elektrika Byla to velká sláva, Přesto jsem už od r. 1951 mluvil o přístavbě chaty.Ta se ale uskutečnila až v r. 1966.. Přednost měla moje vojna, medicína, a pak na nic nebyl čas.

Nakonec si ještě trochu doplňme rodopis Lochmanů, kteří se hlavně postarali osobou Václava o začátek té Hrádecké E 536.
LOCHMANOVÉ

přišli sem původně nejspíše z Bavor přes jižní Čechy.Tam nějaký čas sídleli v Hůrkách u Lišova, odtud šli přes Brnířov u Kdyně k Plzni, kde žili jednu generaci v Újezdě. To místo českého usídlení mají Lochmanové společné s Vaší vzdálenou příbuznou, paní MUDr Jiřinou Kuthanovou, provdanou Nečasovou v Hůrkách č. 3, 37372 Lišov, tel 03- 94228. Kdybyste hledali v jižních Čechách pomoc, určitě ji u ní najdete na jejím statku nebo v ordinaci v Lišově.
Etymologicky jejich příjmení nejspíše vniklo z německého das Loch, tedy díra, otvor, štěrbina, natržení, ale také v přeneseném smyslu jako kriminál, temné místo, dolina, proláklina, les v buši a mnoho jiných významů. Tak si pánové potomci některý význam vyberte z tělesných nebo povahových znaků Vašich předků a prohlašte ho za ten určující. Určitě to nebude mít na Vás nějaký vliv. Mostem pro Lochmany k rodu Paichlů byla Naďa.

Krátká rodopisná tabulka Lochmanů

Lochmanová Naďěžda + MUDr Přemysl Paichl
* 27.9.1925 *12.7.1923
Hrádecká 48 Plzeň

Václav Lochman + Emilie Čížková
* 21.5.1899 + 4.4.1966 * 21.7.1877 + 16.3.1975
Podlesí 265, Borová 22 Hrádecká 48

Josef Lochman (mladší) + Kateřina Dejčmarová
* 11.10.1873 + 27.3.1934 * 25.11.1877 + 4.1.1933
Hůrky Hůrky 2

Josef Lochman ( starší) + Alžběta Papáčková
* 10.1.1843 * 4.5.1843
Brnířov Hůrky 64

Josef Lochman(nejstarší) + Marie Weingerová (Wichingerová)
* 10.1.1843 + ? * ?

HŮRKY jsou vsí asi 3 km od Lišova, nedaleko pod Budějovicemi. Byly písemně vzpomínány už v r. 1378, když byly zastaveny Lišovu. Farou patřily do Lišova. Ale pozor, v bývalém okrese Lišov mají být nebo byly ještě jedny Hůrky ( Hůry, Huorky, Hórku), také patřily do panství Hluboká, ale farou do Libniče. Jinak jsem v jejich historii nenašel nic mimořádného, kromě samozřejmě Lochmanů a jejich potomka, výše zmíněné paní MUDr Jiřiny Kuthanové - Nečasovém, která studovala na Lékařské fakultě v Plzni. Etymologii jména Hůrky nemusím snad rozvádět, šlo o ves na menší hoře nebo vyvýšenině.
I nevěsty Lochmanů většinou pocházely z Hůrek, jen někdy je udáváno jejich rodiště v Libníči, v Třebovicích, v Mazátově, v Jelmu.
BRNÍŘOV je ves nad horním tokem Starého potoka, l km jihovýchodně od Kdyně. Prvně je v listinách vzpomínaná v r. 1543 jako dvůr patřící ke hradu Rýzmburku, spolu s Prapořištěm, odkud pochází manželka našeho nejstaršího známého Lochmana Josefa. Brnířov se opakovaně pak popisuje v písemnictví také pod názvy Brniržowo, Prenirschen, Brniržow. Všechna jména naznačují, že to byl původně Brnířův dvůr. Brníř ( brnieř) bylo zaměstnání výrobců brnění, těch, kdo dělali brně. Jinak však ves měla nejspíše osudy, jako mělo celé rýzmburské panství. Od poloviny l7. století je pak historie Brnířova s velkostatkem Kout na Šumavě- Trhanov, jenž byl smutně spojen od 17. století s dědičným držením panství Lamingenů z Albenreuthu. Známý Lomikar ( Volf Maxmilián z Lamingenu) zcelil panství koutské, trhanovské a všerubské v jedno panství, označované jako příslušenství hradu Rýzmberka, v němž byl zahrnut též Brnířov. Po Lomikarově smrti v r.1696 koupili toto panství Stadionové, páni na Wallburku a Sautrachu, jehož první majitel Jiří Jindřich byl děkanem kapituly bavorského Würzburku a místodržící würzburského knížectví.

VÁCLAVA LOCHMANA jsme popsali už u rodopisu Ćížků. (Viz * 21.5. 1899, + 4.4. 1966) Narodil se už v Podlesí v Borové 22. Možná, že chodil od svého táty Josefa z Podlesí z Doubravky do Hrádecké hospody tak dlouho, až si 28.7.1923 odtud si vzal Emilii Čížkovou.. Může být i to, že ho s ním seznámila jeho sestra Vlasta Anna, provdaná Slancová., nar 4.června 1916 v Doubravce č.365 Dochoval se její Křestní list z 11.dubna 1934.

JOSEF LOCHMAN (mladší) se narodil dne 11.10.1873 v Hůrkách čp. 63. Rodinné zkazky neudávají, jak se do Plzně dostal.Možná, že ho do Plzně přitáhl „eiznpon.“ Víme však, že bydlel v Doubravce- Podlesí v Borové ul. č.22. Byl zaměstnán jako konduktér na dráze, u ČSD to však dotáhl na oficiála státních drah. Byl členem l. spolku průvodčích vlaků "Pokrok". Dochoval se jeho rodný a křestní list.
Oženil se 8.2.1898 s Kateřinou Dejčmarovou, dcerou sedláka z Hůrek č.2, narozenou dne 25.11.1877. Kateřina měla 3 sestry, z nichž jedna žije v USA (?), a jednoho bratra.
Lochmanovi měli spolu tři děti:
l.-Václava (* 21.5.1899), Vašeho pradědečka, o němž jsme četli v předchozí stati
2.-Jana (* 15.5.1901 + 2.4.1968) správce zemědělského družstva na několika místech u Nepomuka, v Kalci, ve Dvorcích, Vysočanech aj.
Oženil se s Vlastimilou Annou Čížkovou, *9.5.1901 na Hrádecké hospodě. Janova rodina se pak rozrostla o tři syny:
- Jana Lochmana PhMR.,RNDr, který se narodil na Hrádecké Hospodě, ale oženil se a žije v Náchodě. Vzal si za ženu Jaromíru Seidlovou, *22.7.1930 z Náchoda čp. 671. Dnes bydlí v Náchodě, Ul.Elišky Krásnohorské 671. Mají jen dceru Haničku, narozenou 8.8.1954, dříve provdanou za Iráčana Tatatabai Farhad Ali, * 8.3 1950 v Teheráně). Hana žije v Mnichově.
-Jaromíra Lochmana Ing., který se narodil v Červ. Hrádku dne 14.8.1935 a dříve žil s rodinou v Ostravě a nyní v 19000 Praze 9, Místecká ul. 448. Oženil se Ing. Martou Bohoňkovou (* 22.3.1935 v Plzni). Mají spolu dva syny, oba už ženaté. JUDr Libora, naroz. 14.12.1961 a Ing. Tomáše.
-Jiřího Lochmana, který se narodil 1.7.1937 ve Dvorcích..Byl dvakrát ženat, děti vlastní však nemá. První žena se jmenovala Ludmila Řezáčková, vzal si ji v Plzni 23.3.1963. Druhou ženou mu byla Božena Dobrá, * 2.8.1944. Bydlí na Náměstí Č.Ullricha 18. Dnes sdlí svůj čas s MVDr Evou Jíšovou
3.-Vlastimilu Annu (* 4 6.1916 v Doubravce ), provdanou Slancovou. O ní nevím skoro nic. Bydlela v Doubravce v Podlesí v domě po rodičích.
4.-Nelze se už dopátrat pravdy, zda nežil ještě jeden syn- Josef. Možná že ústní tradovaná zpráva o tom si to plete s Josefem který zůstal v Hůrkách.
Josef Lochman zemřel v Doubravce ve svém domě v Borové ulici 22 v úterý ve 4,45 odpoledne po delší nemoci v 61.roce věku svého. Pohřeb byl v pátek 30.3.1934 žehem. Na co zemřel nevíme přesně, prý na rakovinu rtu. Na co zemřela jeho manželka nevíme.

JOSEF LOCHMAN (starší) se narodil *10.1.1843 v Brnířově jako syn
tesaře nebo šindeláře. Žil jako nájemník později v Hůrkách čp. 63, kam se asi přiženil svatbou s Alžbětou Papáčkovou, nar. 4.5.1843 v Hůrkách čp.64. , pak čp 2. .Dochoval se jeho Rodný a křestní list a jejich Oddací list z 8.února 1898.

JOSEF LOCHMAN ( snad nejstarší) Na rodném a křestním listě není uveden ani jeho otec. O tom už nevíme nic, než, že se oženil s Annou Marií Weinigerovou, dcerou kováře z Prapořišť 20 Dál v rodě Lochmanů jsem už nepátral, protože bych musel hledat v matrikách jihočeského kraje, zejména v Státní oblastním archivu v Třeboni ? 37911 Třeboň, Zámek, tel 2344, 3677, návštěvy Po,Ú.Č,Pá7,30- 15, eventuelně v jeho pobočkách v Jindřichově Hradci /zámek/ a v Českém Krumlově/zámek/.
V těch rodin nevěst mám mnoho jmen Papáčků, Dejčmarů, Novotných, Šestáků, Maškových, Šindelářů, Kubíčkových, Kantorových, Swobodů, Mašků, Němcových , Raušerových , ale ne už Lochmanů.Některá jména jsou doplňována i tím „vulgo“ příjmením podle profese.