... Při výjezdu z Bavor slouží černý a hustý les jako brána do Čech. Páry se tam převalovali údolím. Denní zář ochabovala a nebe na západě mělo barvu broskvového květu. Potěšil mě probleskující srpek luny. Všechno není ztraceno, protože jsem našel známou tvář. Chtěla mi povědět: „Tak Ty jsi tady, vzpomínáš, že jsem Tě viděla v jiných lesích? Kam jedeš tak sám a tak pozdě? Ty tedy nepřestaneš s hledáním své cesty?“ Ó luno, máš pravdu. Ale když jsem hovořil o Tvém kouzlu, výš jaké služby jsi mi poskytovala? Svítila jsi mi na cestu, když jsem se procházel se svým milostným přízrakem. Dnes mám hlavu stříbrnou jako Tvoje tvář a Ty se divíš, že mne spatřuješ samotného a pohrdáš mnou. Celé noci jsem trávil zahalen Tvými závoji a Ty si troufáš popírat naše rendez-vous v trávě a na pobřeží. Kolikrát ses mi dívala do očí, které jsem na tebe vášnivě upíral. Ty se mne ptáš kam jedu tak pozdě, hvězdo nevděčná a posměvačná? Je kruté mě vyčítat, že pokračuji na cestách. Kráčíme sice spolu ale já nemládnu jako Ty, která se každý měsíc vracíš v zářícím kruhu své kolébky. Nepočítám-li novoluní. Počítání mého času nemá jinou lhůtu než mé úplné skonání a až zhasnu nerozžehnu znovu svou pochodeň, jako Ty. Putoval jsem celo noc. Projel jsem Týncem, Staňkovem a Stodem. 24. května ráno jsem projížděl Plzní. Město je prostoupeno nádechem smutku, jako celá tato země. V Pzni Valdštejn doufal, že se chopí žezla. Já jsem také dobýval korunu, ale ne pro sebe. Vesnic je málo. Několik pevností, jež hladovějí po vězních v řadu je na skalinách, jako staří supové. Od Zdic k Berounu jsou kopce po pravé straně stále holejší. Silnice jsou široké. Poštovní stanice úhledně vybudované. Všechno připomíná monarchii napodobující starou Francii. Za Berounem obcházejí průsmyky několik kopců a rozšiřují se při vstupu na planinu. Z této planiny se cesta noří do údolí neurčitých obrysů v jehož klínu se rozkládá městečko. Tam začíná táhlé stoupání do Dušníků, kde je poštovní stanice a poslední zastávka. Vzápětí klesá k protilhlému návrší na jehož vrcholu se tyčí kříž. A odtud se před námi oběvuje Praha rozložená na obou březích Vltavy. Kdyby Praha byla na břehu moře, nic by nebylo kouzelnější...

To si zapsal do svého deníku autor, odskočiv si na pár dní povyprávět s vnukem a vnučkou Karla X. toho času v pražském exilu, a jejich milovaným pedagogem Joachimem Barrandem, nejenom o pyramidách Egyptských a o trilobitech.

Francois René de Chateaubriand: MÉMOIRES D'OUTRE-TOMBE

En 1833, il publia Mon Voyage a Prague, puis se rendit a Rome, ou des légitimistes venaient de fonder une banque, dont il devint un des employés. Il ne devait plus quitter la ville éternelle, ou il est mort, il y a peu d'années, royaliste impénitent, ainsi qu'il convenait a l'auteur des Cancans fideles. Ses Souvenirs sur Sainte-Pélagie en 1832 ont paru en 1886.

On verra dans mon premier voyage a Prague ma conversation avec Charles X au sujet de ce pret. (Note de Paris, 1834.) CH.

http://m.rozhlas.cz/vltava/literatura/_zprava/chateaubriandovy-autobiograficke-pameti-ze-zahrobi--1113667

MÉMOIRES D'OUTRE-TOMBE

Český rozhlas

http://www.rozhlas.cz/vltava/stream

Ve stejné době podnikl takovou cestu i Berard: Mon voyage a Prague, Paris, Chez Gerard, 1833

... a za pozornost stojí i mnohem starší zkušenosti francouzských literátů z Čech konce století XIV. Philippe de Mézieres je pokládal za „zakuklené poživačné a ospalé", Honoré Bovet za „zlořečené, svárlivé a zraňující", Jean Froissart jejich obyvatelstvo zobrazil jako „lesní barbary a bahenní primitivy" a s chutí vylíčil, jak se český král Václav IV. při návštěvě francouzského krále v Remeši „zpil do němoty ještě před slavnostní večeří".
Nejbarvitější postřehy vytěžil ze svého pobývání v Cechách básník a diplomat Eustache Deschamps, který tamním zážitkům věnoval na čtyřicet básní, v nichž se stylizoval do role komického ubožáka, aby po-bavil vznešené francouzské publikum: „Dodnes je mi špatně z jejich nasoleného masa / Z tvrdého vepřového a hovězího / Z piva, které jsem tam pil / Z ryb, bez kterých bych se býval rád obešel / Z odporné omáčky, kterou mne tam častovali / Z jejich pepře! medu, jablek a pórku / Ze shnilého bílého zelí a ředkve / Ze soleného chleba a jejich sladké hořčice / Vždyť mi úplně zničila střeva!" V Praze se Deschamps nedomluvil, všude slyšel jen chrčivé zvuky, v jedné slepé uličce jej přepadli a okradli, král jej nepřijal a musel se za ním vydat až do křivoklátských lesů. Tam se ve venkovských hostincích dělil o postel s upocenými chasníky, v jedné vsi u Žebráku spadl do močůvky a nakonec ho pokousal zatoulaný pes. „Vyšlete mne kamkoli, jen už nikdy do Čech ani na Moravu," prosil francouzského krále ve veršované suplice z roku 1397.

RESPEKT 20.1.2013 str.55