John Irving - PRAVIDLA MOŠTÁRNY

8. BUŠÍCÍ PŘÍLEŽITOST

Po sklizni přišel předák z Yorského statku za Melony s návrhem, aby zůstala a pomohla jim s trávením myší. "Potřebujeme myši zlikvidovat dřív, než země zmrzne, jinak jim v sadech všecko zůstane na pospas celou zimu," vysvětloval. Používal se otrávený oves a otrávená kukuřice chlapi sypali jedovatou návnadu kolem stromů a do děr hryzců.

Chudáci myši, pomyslela si Melony, ale zkusila to s řemeslem krysařky aspoň na pár dnů. Kdykoliv objevila myší díru, snažila se ji zamaskovat nikdy do ní nenasypala žádný jed. A rozsévání ovsa a kukuřice kolem stromů jen předstírala nelíbil sejí zápach otráveného zrní. Vysypala je na prašné cestě a naplnila si vak pískem a štěrkem tuhle směs pak sypala místo jedu.

"Přeju příjemnou zimu, myši," šeptala při tom.

V moštárně začalo být velmi chladno. Dali jí kamínka na dřevo, jejichž kouř Melony odváděla oknem v noclehárně. Díky kamínkům alespoň nezamrzl záchod. V den, kdy zamrzla venkovní sprcha, se Melony rozhodla vyrazit o dům dál. Jen při tom trochu zalitovala, že nemůže zůstat a zachránit ještě víc myší.

"Jestli hledáš nějaký jiný sadařství," varoval ji předák, "v zimě nikde lidi nenajímaj."

"Chci si na zimu sehnat práci ve větším městě," prohlásila Melony.

"V jakým větším městě?" divil se předák. Melony pokrčila rameny. Raneček s věcmi pevně stáhla Charleyho opaskem rukávy zimníku paní Groganové jí sahaly jen do poloviny předloktí a kabát jí byl v ramenou i v bocích výrazně těsný - ale i tak se zdálo, že se v něm Melony cítí docela pohodlně. "V Maine nejsou žádný velký města," namítal předák.

"Já nepotřebuju nijak extra velký město," ujistila ho Melony. Díval se za ní, jak odchází ke stejnému místu na silnici, kde se s ní už jednou rozloučil. Nastalo roční období, kdy jsou stromy holé, nebe je jako z olova a země pod nohama den ze dne méně povolná. Ale ještě je příliš brzy na sníh občas přijde jenom přeháňka, po které sníh dlouho nevydrží.

Z nějakého důvodu se předákovi velmi zachtělo odejít s Melony překvapilo ho, když se uslyšel, jak nahlas mumlá: "Doufejme, že brzy začne sněžit."

"Cože?" zeptala se jedna z žen v prodejním středisku.

"Nashle!" křikl předák za Melony, ale neodpověděla mu.

"Konečně je pryč," prohlásila jedna z žen v prodejním středisku.

"Šlapka jedna," dodala druhá.

"Proč má bejt šlapka?" vyjel na ně ostře předák. "S kým jste ji viděly spát?"

"Je to jenom tulačka," utrousila jedna z nich.

"Aspoň je zajímavá," odsekl předák. Ženské na něj chvíli zůstaly koukat, pak jedna z nich promluvila.

"Ze by ses do ní zbláznil?" prohodila.

"Vsadím se, že bys nejradši byl na místě toho jejího mládence, co ho nemůže najít," poznamenala jiná a všechny ženské se zlomyslně rozesmály.

"O to nejde!" vyštěkl předák. "Doufám, že toho svýho nikdy nenajde - už kvůli němu!" zdůraznil. "I kvůli ní," dodal.

Zena, jejíž tlustý manžel se zúčastnil pokusu o znásilnění Melony, se hovorů na toto téma zdržela. Otevřela velkou, společnou termosku na stole vedle pokladny, ale když se pokusila nalít si kávu, žádná nevytekla. Místo kávy se z termosky vyřinul otrávený oves a kukuřice. Kdyby je Melony doopravdy chtěla otrávit, určitě by použila menší množství. Očividně to bylo míněno jako vzkaz a ženské na to mlčky hleděly, jako by se pokoušely věštit budoucnost z kostí.

"Už chápete, co jsem chtěl říct?" řekl předák. Vybral si jedno z vystavených jablek z košíku na pultě a s chutí se do něj zakousl jablko však už příliš dlouho leželo v zimě, bylo částečně zmrzlé a mělo tak moučnou chuť, že předák sousto okamžitě vyplivl.

Na silnici vedoucí k pobřeží bylo velmi chladno, ale chůze Melony zahřála. Kromě toho tu nebyl skoro žádný provoz, takže jí nezbývalo než jít pěšky. Jakmile se dostala na hlavní silnici u pobřeží, nemusela na odvoz dlouho čekat. Zastavil jí pobledlý, ale veselý mladík ve skříňovém náklaďáku.

"Barvy - laky z Yarmouthu k vašim službám," zahlaholil na Melony byl o něco mladší než Homer Wells a - podle Melonina mínění - nevypadal ani zdaleka tak zkušeně. Náklaďák páchl mořidly, barvami a kreozotem. "Jsem odborník na péči o dřevo," pochlubil se mládenec.

Bude to asi cesťák, odhadla ho Melony. Nebo spíš jenom dělá rozvážku. Upjatě se usmála, nechtíc ukazovat vyražené zuby. Chlapec se zavrtěl a čekal, jestli ho aspoň pozdraví. Všechny dokážu znervóznit za necelou minutu, zjišťovala v duchu Melony.

"Hm, kam vlastně jedete?" zajímal se chlapec a hnal náklaďák s cákáním skrz kaluže.

"Do města," odtušila Melony.

"Do kterýho?" chtěl vědět chlapec.

Tentokrát Melony při úsměvu pootevřela ústa a mladík celý nesvůj hleděl na pozůstatky její neklidné minulosti v ústech.

"To chci slyšet od vás," odvětila Melony.

"Já musím do Bathu," řekl chlapec nervózně. Melony se na něj upřeně zahleděla, jako by mu rozuměla, že se potřebuje vykoupat.

"Do Bathu," opakovala.

"Je to něco jako město," pravil odborník na péči o dřevo.

Bylo to Klářino město! Dr. Larch i Homer Wells by mohli Melony povědět, že Klára přijela do St. Cloud's z Bathu! Ale Melony to netušila a bylo hy jí to jedno její vztah ke Kláře byl naplněn nepříjemnými pocity a závistí. Homer Wells znal Kláru mnohem důkladněji než Melony. Melony by však bylo zajímalo, že v Bathu bude mnohem blíž farmě Ocean View než na Yorském statku - a že dokonce někteří z obyvatel Bathu o Ocean View možná slyšeli. A určitě tam byli tací, kteří by ji dokázali nasměrovat do Heart's Havenu a Heart's Rocku.

"Chcete jet do Bathu?" otázal se chlapec opatrně.

Melony mu opět poskytla pohled na své poškozené zuby nebyl to vlastně ani úsměv, spíš připomínala naježeného psa. "Jasně," prohlásila.

Na Den díkůvzdání přijel Wally domů. Candy byla doma počátkem podzimu o víkendu několikrát, jenže Homer nevěděl, pod jakou záminkou by se s ní měl setkat bez Wallyho. Wallyho překvapilo, když zjistil, že se Homer s Candy vůbec nevídali. Z toho, jak rozpačitě na Wallyho překvapení reagovala Candy, Homer vyrozuměl, že i jí dělalo potíže vymyslet si důvod, proč by se s ním měla setkat. Ale teď bylo zapotřebí každých patnáct minut podlít krocana, musel se prostřít stůl a Olive očividně měla obrovskou radost, že je zas jednou dům plný lidí, takže na nějaké rozpačité pocity nebyl čas.

Raymond Kendall se již v minulosti u Worthingtonů zúčastnil večeře na Den díkůvzdání, ale ještě nikdy ne bez (duchem nepřítomného) Seniora nějakou chvíli se Ray usilovně snažil chovat se až přehnaně zdvořile, ale pak se uvolnil a povídal si s Olive o běžných pracovních záležitostech.

"Táta se chová, jako by přišel na rande," pošklebovala se Candy, když zašla za Olive do kuchyně.

"To mi lichotí," prohlásila Olive. Štípla Candy do paže a zasmála se. Ale tím všechny legrácky skončily.

Homer se přihlásil k porcování krocana. Vedl si při tom tak dobře, že Olive poznamenala: "Ty ses měl stát chirurgem, Homere!"

Wally se zasmál, Candy se zadívala do talíře nebo na své ruce složené v klíně a Ray Kendall řekl: "Ten kluk má moc šikovný ruce. Když má člověk takový ruce, stačí mu všechno zkusit jen jednou a ty ruce už to nezapomenou."

"To platí i o tobě, Rayi," pravila Olive, čímž se pozornost přenesla od Homerových výkonů s nožem odkrajoval maso od kostí, jak uměl nejrychleji.

Wally začal mluvit o válce. Nadhodil, že by možná měl nechat školy a místo toho se učit létat. "Kdyby byla válka, teda pokud do ní půjdeme i my, aspoň už budu umět lítat."

"Nic takového neuděláš," prohlásila Olive.

"Proč bys vůbec něco takového chtěl?" zeptala se Candy. "Myslím, že jsi sobec."

"Jak to myslíš, so&ec?" naježil se Wally. "Člověk válčí pro svou zem. Je to služba vlasti!"

"Pro tebe je to jen dobrodružství," usadila ho Candy. "A to je na tom sobecké."

"Ať je to jak chce, nic takového neuděláš," opakovala Olive.

"Já byl na minulou válku moc mladej," řekl Ray. "A jestli bude nějaká další, na tu už budu moc starej."

"To máš štěstí!" ujistila ho Olive.

"Přesně tak," potvrdila Candy.

Ray pokrčil rameny. "Ani nevím," zabručel. "Do ty poslední jsem chtěl jít. Zkusil jsem jim nalhat, že jsem starší, ale někdo mě prozradil."

"Teď už aspoň víš, že to bylo dobře," mínila Olive.

"To není tak jistý," odtušil Ray. "Když bude další válka, bude v ní spousta nových zbraní - teď se vyráběj věci, který si člověk ani neumí představit."

"Já se právě snažím si je představovat," tvrdil Wally. "Pořád myslím jenom na válku."

"Ale ne na umírání," zpražila ho Olive Worthingtonová a odnesla do kuchyně obranou krocaní kostru. "Myslím, že na umírání jsi vůbec nepomyslel."

"Jasně," přikývl Homer Wells, který myslel na umírání neustále. Candy se na něj usmála.

"Měl jsi mi někdy o víkendu zavolat, Homere," oslovila ho.

"Jo, pročs jí nezavolal?" přidal se Wally. "Asi jsi měl pořád co dělat s Debrou Pettigrewovou, to je ono." Homer jen zavrtěl hlavou.

"A moc práce s anatomií králíků," zavolala z kuchyně Olive.

"S čím?" nechápal Wally.

Olive se však mýlila. Po třech týdnech výuky biologie pro poslední ročník si Homer uvědomil, že o zkoumaném živočichovi a o jeho podobnostech a odlišnostech ve vztahu k lidské anatomii toho ví víc než jejich vychrtlý učitel, pan Hood.

Bylo to tak, jak by nejspíš předpověděl i Wilbur Larch - nedostatky pana Hooda v porovnání se zkušenostmi mladého dr. Wellse vyšly najevo při probírání urogenitálního systému. Ve výkladu o třech stadiích specializace při vývoji dělohy nadělal pan Hood zmatky. Králičí embryo žije uvnitř dělohy jen třicet dnů rodí se současně pět až osm mláďat. Králičí samička má dvě kompletní dělohy, což odpovídá primitivnímu stupni vývoje tohoto zvířátka. Toto vývojové stadium dělohy se nazývá uterus duplex. Vývojový stupeň téhož orgánu u žen - jak Homer Wells dobře věděl - má dva vejcovody ústící do jediné děložní dutiny tomu se říká uterus simplex. Třetí varianta uspořádání dělohy, jež vývojově patří mezi oba výše uvedené stupně, spočívá v dílčím propojení obou částí. Ta se vyskytuje u některých savců (například u ovcí) a jmenuje se uterus bicornis.

Chudák pan Hood si ve snaze uspořádat všechny ty záhady ohledně různých utváření dělohy na tabuli špinavé od křídy popletl duplex s bicornisem a prohodil ovci za králíka (a naopak). Byl to méně významný omyl, než kdyby si snad představoval, že dvě kompletní dělohy existují u lidských jedinců a rozšířil tuto dezinformaci po své třídě, ale i tak to byla chyba a Homer Wells ji odhalil. Poprvé se ocitl v situaci, kdy mohl opravit někoho výše postaveného. "V takovém postavení se sirotek cítí zvlášť nepříjemně a nejistě," napsal o tom Wilbur Larch.

"Promiňte, pane," ozval se Homer Wells.

"Ano, Homere?" řekl pan Hood. Při jistém osvětlení jeho vyzáblá postava vypadala skoro jako nahá a připomínala početné rozpitvané králičí mrtvolky na laboratorních stolech studentů. Vypadal jako stažený z kůže - jen na něj připevnit štítek s označením. Oči měl laskavé, trpělivé a unavené ty jediné na jeho zjevu prozrazovaly přítomnost života.

"Je to naopak, pane," pronesl Homer Wells.

"Prosím?" nepochopil pan Hood.

"Králík má dvě kompletní dělohy králičí děloha je uterus duplex, ne ovčí, pane," vysvětloval Homer. "Ovce má dělohu částečně spojenou, skoro úplně spojenou. Ovčí děloha je uterus bicornis."

Třída čekala. Pan Hood zamrkal, na okamžik se zatvářil jako ještěrka pozorující mouchu, ale pak se najednou dal na ústup. "Já jsem to tak neřekl?" podivil se s úsměvem.

"Ne," zahučela třída. "Říkal jste to opačně."

"Tak to jsem se asi zmýlil," připustil pan Hood skoro veselým tónem. "Chtěl jsem to povědět přesně tak, jak jsi to vysvětlil ty, Homere," dodal.

"Možná jsem vám špatně rozuměl, pane," omlouval se Homer, ale třída zamručela: "Ne, rozuměls mu správně."

Nevysoký chlapec jménem Bucky, s nímž se Homer dělil o mrtvého králíka, dloubl Homera do žeber. "Jak to, že toho o těch kundách tolik víš?"

"Netuším ani kdybys mě prohledal," opáčil Homer Wells. Tu repliku se naučil od Debry Pettigrewové. Byla to taková jejich hra. Zeptal se jí na něco, nač neuměla odpovědět. Ona řekla "netuším, i kdybys mě prohledal", na což Homer odvětil "tak dobrá" a začal ji prohledávat. Debra začala křičet "tam ne!" a odstrkávala mu ruce. Ale smála se při tom. Vždycky se smála, ale vždycky mu odstrčila ruce. Homer Wells prostě neměl šanci dopracovat se k uteru simplex Debry Pettigrewové.

"Leda bych ji požádal, aby si mé vzala," řekl Wallymu, když večer po Dni díkůvzdání osaměli ve Wallyho pokoji.

"Tak daleko bych to nehnal, kamaráde," varoval ho Wally.

Homer Wallymu nepověděl o tom, jak uvedl pana Hooda do rozpaků, ani o tom, že dotyčného ta příhoda zřejmé změnila. Pan Hood se vždycky vyznačoval mrtvolným zjevem, ale nyní navíc začal vypadat nevyspale, jako kdyby byl nejen mrtvý, ale ještě k tomu musel příliš těžce pracovat - bdít celé noci, biflovat králičí anatomii a udělat si pořádek ve všech dělohách. Ta únava poněkud zmírnila mrtvolný dojem, jímž působil, ovšem jen proto, že vyčerpání je známkou života přinejmenším svědčila o jeho příslušnosti k lidskému plemeni. Pan Hood najednou vypadal, jako by už čekal jenom na důchod a doufal, že se ho snad dožije.

Kde jen jsem už takový pohled viděl, vzpomínal Homer Wells.

Sestry Angela a Edna a dokonce i paní Groganová by mu uměly osvěžit paměť všechny ten pohled dobře znaly - tu napjatou směsici vyčerpání a naděje, ten tvrdý kontrast ponuré úzkosti s téměř dětinskou vírou. Po celá léta byl právě tento pohled i v nejnevinnějších situacích součástí výrazu dr. Larche. A poslední dobou sestry Angela a Edna i paní Groganová začínaly takový pohled nacházet i ve výrazech svých tváří.

"Nač vlastně čekáme?" zeptala se jednou ráno sestra Edna sestry Angely. Něco viselo ve vzduchu, cosi jako nevyhnutelná změna. Pověstný dotazník dvojice Goodhallová Gingrich ty dobré ženy pohoršil - věděly, že se určitě dotkl i dr. Larche. Avšak Larche zřejmě nezvykle potěšilo hodnocení bývalého Snowyho Meadowse. Výbor si Snowyho odpovědí považoval natolik, že je zaslal dr. Larchovi k nahlédnutí.

Na otázku, zda byl pod "odpovídajícím dohledem", Snowy odpověděl, že dr. Larch a sestřičky ho nikdy nespustili z očí. Ohledně "adekvátní" lékařské péče Snowy Meadows členům výboru poradil, aby "se zeptali Fuzzyho Stoná". Podle Snowyho mínění dr. Larch pro Fuzzyho dýchal. "Nikdy v životě jste neslyšeli strašnější plíce," tvrdil Snowy Meadows. "Ale starý Larch toho kluka prostě připojil na aparát, který mu zachránil život." A co se týkalo otázky, zda výběru jeho nové rodiny byla věnována "odpovídající pozornost", Snowy Meadows zdůraznil, že na tyhle choulostivé odhady byl dr. Larch vyložený génius. "Jak mohl vědět, že bezvadně zapadnu zrovna do nábytkářské rodiny? Ale to vám povídám, věděl to," napsal výboru Snowy Meadows (nyní Robert March). "Víte, soukromé vlastnictví, svět soukromého majetku - to není svět pro každého. Ale dovolte, abych vás ujistil," psal Snowy Meadows, "že pro sirotka se nábytek může stát celým světem."

"Některá z vás toho kluka určitě upustila rovnou na hlavu," tvrdil sestrám Angele a Edně dr. Larch, ale bylo vidět, že ho Snowyho odpovědi těší.

Ovšem v zájmu spravedlnosti výbor Larchovi zaslal i poněkud méně radostné odpovědi Curlyho Daye. Roy Rinfret z Boothbay byl zjevně namíchnutý. "Na adopci do rodiny drogisty mě nikdo nepřipravil o nic víc, než na ustřihnutí pupeční šňůry!" vztekal se Roy "Curly" Rinfret. "Nejkrásnější pár na světě si odvedl kluka, co vůbec adoptovat nepotřeboval a ani to nechtěl - zato mě hodili na krk drogistům!" stěžoval si Curly. "Myslíte, že je to řádný dohled, když děcka šlapou po mrtvolách?" tázal se výboru Curly Day. "Jen si to představte: v jediném dni jsem našel v trávě mrtvolu chlapa, absolutně skvělý pár adoptoval někoho jiného, dr. Larch mi namluvil, že sirotčinec není obchod s domácími mazlíčky a krátce potom si mě dva drogisti najali na práci v kšeftu - zadarmo. A tomu říkáte adopce!"

"Ten nevděčný usmrkanec!" zlobila se sestra Angela.

"Curly Dayi, že se nestydíš!" oslovila sestra Edna lhostejný prostor kolem sebe.

"Kdyby se tu ten kluk ukázal," rozhořčila se sestra Angela, "přehnula bych ho přes koleno, to si pište!"

Ale proč ten dotazník nevyplnil náš Homer Wells? přemítaly sestřičky.

Když už je řeč o "nevděčnících" -- pomyslel si dr. Larch, ale držel jazyk za zuby.

Ne tak sestra Angela. Napsala přímo Homeru Wellsovi, což by dr. Larche popudilo, kdyby o tom věděl. Sestra Angela šla přímo k věci. "Ten dotazník - to je to nejmenší, co můžeš udělat," napsala Homerovi. "Všem nám prospěje trocha podpory. I když si právě teď užíváš jako nikdy předtím (jak se domnívám), neopovažuj se zapomínat na to, jak být užitečný - a na to, kam patříš. Kdybys náhodou potkal nějaké mladé lékaře či sestry, kteří by se hodili pro práci u nás, snad chápeš, že bys nám měl o nich povědět - a jim o nás. Nikdo z nás nemládne, jak víš."

"Drahý Homere (napsal dr. Larch na druhý den ve svém dopise), jak jsem si všiml, dozorčí výbor rozeslal několika bývalým obyvatelům St. Cloud's jistý směšný dotazník. Odpověz na ty otázky, jak uznáš za vhodné, ale prosím tě, abys na ně odpověděl. Musíš počítat i s další, nepříjemnější korespondencí s nimi. Musel jsem je upřímně zpravit o zdravotním stavu všech sirotků. Ovšem, nepokládal jsem za nezbytné jim vykládat o tom, jak jsem ztratil Fuzzyho v důsledku poruchy dýchacího ústrojí - jak by takové přiznání Fuzzymu pomohlo? Ale pověděl jsem jim o tvém srdci. Zdálo se mi, že až tu jednou nebudu, měl by o tom někdo vědět. Omlouvám se za to, že jsem ti o tvé vadě neřekl. Píši ti o tom nyní, protože jsem tu věc znovu uvážil a nepřeji si, aby ses o svém srdci dozvěděl od někoho jiného než ode mě. Ale HLAVNĚ ŽÁDNOU PANIKU! Vlastně se nejedná ani o opravdovou srdeční vadu, je to jen velice mírné poškození. Jako malý kluk jsi míval poměrně zřetelný šelest na srdci, ale v době, kdy jsem tě naposledy prohlížel - ve spánku, nemůžeš si to pamatovat -, už se téměř úplně vytratil. A tak jsem to opět odložil a raději jsem se před tebou o tvém srdci nezmiňoval, abych ti nepůsobil zbytečné starosti. (To by mohlo tvůj stav jenom zhoršit.) Máš (či spíše měl jsi) stenózu půlkruhové chlopně. NIČEHO SE NEBOJ, PROSÍM! Nic to není, tedy, skoro nic. Jestli tě zajímají podrobnosti, můžu je dodat. Prozatím jsem jenom nechtěl, aby tě zbytečně poplašila nějaká pitomost, kterou by ti mohli napsat ti hlupáci z dozorčího výboru. Až na to, že se musíš vyhýbat přílišným stresům a nadměrnému vyčerpání, tě ubezpečuji, že můžeš vést docela normální život."

Normální život? říkal si Homer Wells. Jsem Beduín se srdeční vadou a dr. Larch mi tvrdí, že můžu vést normální život? Jsem zamilovaný do dívky svého nejlepšího - a jediného - přítele není tohle podle dr. Larche "přílišný stres"? A co jiného mi přinesla Melony než "nadměrné vyčerpání"?

Kdykoliv Homer pomyslel na Melony (což nebývalo často), zastesklo se mu po ní vždycky se pak sám na sebe hněval. Proč by se mi po ní mělo stýskat? nechápal. Snažil se nevzpomínat na život v St. Cloud's čím déle byl pryč, tím podivnější mu tamní život připadal - ale když na něj zavzpomínal, také se mu po něm stýskalo. A po sestrách Angele a Edně, po paní Groganové a doktoru Larchovi - stýskalo se mu po všech. Kvůli tomu se také na sebe hněval v srdci totiž necítil ani sebemenší záchvěv, jenž by naznačoval, že by si přál pokračovat v životě v St. Cloud's.

Líbil se mu život v Ocean View. Toužil po Candy a po životě s ní. Když se vrátila do Camdenu, snažil se na ni nemyslet, a protože ani na Wallyho nemohl pomyslet, aniž by si vzpomněl na Candy, ulevilo se mu, když Wally odjel zase do Orona - i když mu celý ten podzim Wally moc scházel.

"Je-li sirotek v depresi," napsal Wilbur Larch, "mívá sklon ke lhaní. Lež je přeci jen aktivní počin, člověk se musí mít na pozoru, protože nese odpovědnost za všechno, co se v důsledku jeho lži stane. Musí být ve střehu, když lže, a setrvat v něm, aby se jeho lež neprozradila. Sirotci nejsou pány svých osudů a těžko vám uvěří, když je budete přesvědčovat, že o svých životech nerozhodují ani jiní lidé. Jakmile vyslovíte lež, máte pocit, že jste se stali pány svého osudu. Lhaní je pro sirotky velmi svůdnou cestou. Já to vím," psal dr. Larch. "Vím to, protože i já občas lžu. Lžu hrozně rád. Když lžete, máte pocit, že jste podfoukli osud - ten svůj i všech ostatních lidí."

A tak Homer Wells odpověděl na dotazník. Sepsal ódu opěvující St. Cloud's.

Zmínil se o "restaurování" opuštěných budov v St. Cloud's jako o jednom z mnoha pokusů, jak "zapojit každodenní život sirotčince do života okolní komunity". Zalhal také sestře Angele, ale to byla jen drobná lež - taková, jejímž účelem je zajistit, aby se ten druhý cítil lépe. Napsal jí, že původní dotazník ztratil -a to je také jediný důvod, proč ho ještě neodeslal zpět. Snad by mu dozorčí výbor mohl laskavě zaslat náhradní? (Jakmile od výboru dostane druhý dotazník, bude vědět, že je čas odeslat ten první, který tak lopotně vyplnil - aby se zdálo, že to všechno napsal úplně spontánně, bez dlouhého rozmýšlení.)

Dr. Larchovi odepsal s předstíraným klidem. Uvítal by, kdyby se o té stenóze půlkruhové chlopně mohl dozvědět něco bližšího. Nemyslí si například dr. Larch, že by měl Homer chodit každý měsíc na lékařskou prohlídku? (To si dr. Larch pochopitelně nemyslel.) A existují nějaké příznaky, které by Homer sám mohl pozorovat mohl by například nějak zjistit, kdyby se ten šelest obnovil? (Hlavně se uklidni, poradil mu dr. Larch to je to nejdůležitější. Zůstat v klidu.)

Ve snaze zůstat v klidu Homer připíchl přebytečný dotazník - který nevyplnil - na stěnu Wallyho pokoje, hned vedle vypínače. Otázky týkající se každodenního života v St. Cloud's se tak ocitly v pozici ignorované autority, podobně jako soupis pravidel, každoročně vyvěšovaný v moštárně. Při každém příchodu a odchodu měl Homer na očích otázky, které zodpověděl s tak vynalézavou prolhaností. Například kdykoliv vstoupil do Wallyho pokoje nebo z něj odcházel, pokaždé se s velkým potěšením zamýšlel nad možnostmi "zlepšení metod a postupů" v St. Cloud's.

Za nocí nyní Homerova nespavost nabírala nové rysy na počátku prosince zimní větve očesaných jabloní tloukly ve větru jedna o druhou a vydávaly suché, klapavé zvuky. Homer Wells ležel v posteli se založenýma rukama, jež se ostře rýsovaly v měsíčním světle, bělavém jako slonová kost, a přemítal o tom, že se stromy možná snaží setřást s větví sníh ještě dřív, než napadl.

Možná stromy poznaly, že se blíží válka, ale Olive Worthingtonová na to nemyslela. Naslouchala chrastivému zvuku ve větvích stromů v sadech už mnoho let věděla, jak jsou větve v zimě nejdřív holé, potom ozdobené sněhovou krajkou a pak zase holé. Větry vanoucí přes pobřeží křehkými stromy v sadech otřásaly tak divoce, že srážející se větve připomínaly ztuhlé vojáky v nejrůznějších šermířských pózách, máchající šavlemi ale tohle všechno už Olive poslouchala tolik sezón a na válku při tom vůbec nepomyslela. Pokud jí snad tentokrát v prosinci stromy připadaly zvlášť obnažené, přičítala to skutečnosti, že ji čeká první zima bez Seniora.

"Dospělí se nesnaží v povědomých věcech pátrat po znameních," napsal dr. Wilbur Larch v Stručné historii města St. Cloud's, "zatímco sirotek vidí znamení ve všem."

Homer Wells u Wallyho okna zkoumal kostry stromů v sadech a pátral po budoucnosti - hlavně po své vlastní, ale i po Candině a Wallyho budoucnosti. Také budoucnost dr. Larche se určitě nacházela tam venku, v zimním větvoví - dokonce i Melonina budoucnost tam byla. A jaká budoucnost asi čeká boží dílo? dumal Homer Wells.

V St. Cloud's se blížící se válka neohlásila žádnými znameními všechno známé i neznámé se zde podřizovalo rituálům a zvyklostem. Těhotenství zde končilo, ať už porodem nebo potratem, sirotek byl adoptován, anebo čekal na adopci. Při suchém, studeném počasí všichni v St. Cloud's pocítili v očích, nosech i hrdlech dráždivou přítomnost pilin jenom nakrátko, vždycky po tom, co napadl čerstvý sníh, se piliny ze vzduchu vytratily. Když nastalo tání, sníh se rozpustil a zvlhlé piliny páchly jako omoklá kožešina. V mrazech se piliny objevily - opět suché, neznámo jak - na starém sněhu. A zase všechny pálily oči, teklo jim z nosů a odkašlat si tak, aby se hrdlo opravdu vyčistilo, zkrátka nebylo možné.

"Buďme šťastni za Smokyho Fieldse," vyhlásil dr. Larch na chlapeckém oddělení. "Smoky Fields našel svoji rodinu. Dobrou noc, Smoky." .?,

"Dob'ou noc, Fmouky!" opakoval David Copperfield.

"'Brounoc!" zavzlykal malý Steerforth.

Dobrou noc, ty malý nedojedo, pomyslela si sestra Angela. Ti, co si ho odvedli, se brzy naučí zamykat lednici.

V prosincovém jitru pozorovala Mary Agnes Corková u okna, kde kdysi před Meloninýma očima defiloval svět, a ona ho někdy komentovala a jindy nechávala míjet bez poznámek, ženy stoupající po cestě od nádraží. Tyhle nevypadají, jako by byly v tom, pomyslela si Mary Agnes.

Na pustém kopci, kde si kdysi Wally Worthington vysnil celý sad, za sebou malý Copperfield v čerstvém mokrém sněhu vláčel krabici. Původně v ní bylo uloženo čtyři sta sterilních vložek Copperfield to věděl, protože sám tu krabici vybaloval a na úpatí kopce do ní usadil malého Steerforthe. Blízko vrcholu si začal uvědomovat, že udělal chybu. Nejen že táhnout Steerforthe do kopce bylo obtížné, ale v důsledku jeho váhy - a také vlhkosti sněhu - se celé dno krabice rozmáčelo. Copperfield teď nevěděl, jestli tyhle jeho sáňky pojedou - a jestli se mu ten krám vůbec podaří vytáhnout až nahoru.

"Dobrou noc, Smoky," prozpěvoval si Steerforth.

"Fklapni, k'eténe," okřikl ho David Copperfield.

Dr. Larch byl velmi unavený. Odpočíval v lékárně. V šedém zimním světle zešedly i bílé stěny a Larch si na chvíli nebyl jist, jaká je vlastně denní doba - a jaké roční období. Od téhle chvíle, umiňoval si, musí mít všechno, co podniknu, nějaký důvod. Ani jediný pohyb nesmí být zbytečný.

V duchu se mu před očima zjevilo poševní zrcátko nastavené přesně v tom správném úhlu, umožňujícím pohled na cervix. Na čí cervix? Nevěděl. V éterovém omámení palcem a ukazováčkem utáhl šroubek držící čelisti zrcátka ve správném nastavení a spatřil, jak mu v chlupech na zápěstí uvízl chomáček překvapivě světlého pubického ochlupení. Ty chloupky byly tak světlé, že si jich na své bledé pokožce málem ani nevšiml. Zatřásl zápěstím, ale chomáček byl tak lehký, že se jen tak vznášel ve vzduchu. V mdlobném éterovém snu po něm máchl levou rukou, ale minul ho. Ach ano - její cervix, vzpomněl si Wilbur Larch. Jakpak se jen jmenovala?

"Měla takové dětské jméno," pronesl Larch nahlas. "Candy!" upamatoval se. Potom se zasmál. Sestra Edna, která právě šla kolem lékárny, zatajila dech a poslouchala, jak se směje. Ale i když se nenadechla, její staré oči začaly od výparů slzet. Tohle a piliny. A sirotci - někteří z nich ji také někdy doháněli k slzám.

Otevřela vstupní dveře, aby do chodby vpustila trochu čerstvého vzduchu. Po stráni, kam se dívala, se nejistě posouvala kartónová krabice věděla, že v ní původně byly vložky, ale netušila, co v ní je teď. Muselo to být něco těžkého, protože krabice klouzala neohrabaně a nepravidelně. Místy nabrala rychlost a sjížděla skoro hladce, ale pokaždé ji nějaký ten kámen nebo kus holé země pod kašoví tým sněhem strhl z původního směru a zpomalil. První tělíčko, jež z krabice vypadlo a začalo se kutálet se stráně dolů, patřilo Steerforthovi poznala jeho příliš velké palčáky a lyžařskou čepici, která mu pořád padala do očí. Chvíli se kutálel dolů skoro stejně rychle jako karton, až ho nakonec zastavil větší kus holé, umrzlé hlíny. Sestra Edna se dívala, jak šplhá zpátky do stráně pro jednu ztracenou rukavici.

Druhé, větší tělo, jež vylétlo ven - to byl docela určitě David Copperfield. Koulel se dolů s velkým nasáklým kusem kartonu v obou rukách. Karton se v letu zřejmě rozpadl.

"Ku'va," křičel Copperfield. Sestru Ednu napadlo, že při tom šišlání ty jeho sprosťárny aspoň neznějí tak hrozně.

"Zavřete ty dveře," zavolal z chodby za sestrou Ednou dr. Larch.

"Jenom jsem chtěla trochu vyvětrat," odsekla pichlavě sestra Edna.

"Na to bych nepřišel," opáčil Wilbur Larch. "Já měl dojem, že chcete zmrazit všechny nenarozené děti."

Třeba se to taky jednou bude dělat, pomyslela si sestra Edna - i když bůhví, co všechno se asi jednou bude dělat.

I v prosinci po hladině bazénu ještě stále plula Seniorova nafukovací matrace vítr ji honil z jednoho konce na druhý, občas rozbila křehké ledové třásně, které se znovu a znovu vytvářely u okrajů. Olive s Homerem třetinu vody vypustili, aby zbylo dost místa na dešťovou vodu i na tající sníh.

Studená Seniorova matrace jen částečně splaskla kvůli poklesu teploty a proháněla se po bazénu jako kůň bez sedla, vždycky tam, kam ji vítr zahnal. Olive se na ni denně dívala z okna kuchyně a Homer čekal, kdy ho požádá, aby ji vyhodil.

Jednou o víkendu přijela z Camdenu Candy a tím pádem zesílil i Homerův zmatek ohledně toho, co si s ní má počít. Pátek byl nepříjemný, nerozhodný den. Ráno šel na hodinu biologie a doufal, že se mu podaří přesvědčit pana Hooda, aby mu buď přidělil jeho vlastního králíka na pitvání, anebo mu na laboratorní práce našel jiného partnera než Buckyho. Buckymu se vždycky podařilo králičí vnitřnosti nějak pochroumat a navíc Homera vytáčel svou uhozenou křupanskou fixací na všechno, co nějak souviselo s rozmnožovacím ústrojím. Posledně se Bucky chytil toho, že vačnatci mají dvojí vagínu.

"Kundí dvojčata! Věřil bys tomu?" dorážel Bucky na Homera.

"Jasně," přikývl Homer.

"A to je všecko, co řekneš?" užasl Bucky. "Copak to nechápeš? Kdybys byl křeček, moh bys šoustat samici dohromady s kámošem"

"A proč bych to dělal?" zeptal se Homer.

"Dvě frndy!" zvolal nadšeně Bucky. "Ty nemáš žádnou představivost."

"Pochybuju, že by se o to, cos říkal, křečci zajímali," mínil Homer Wells.

"Tak to právě myslím, ty troubo," nedal se odradit Bucky. "Taková škoda - dát dvě kundy zrovna křečkům! Viděls někdy, jak lítaj v těch malejch kolečkách? Div se nezblázněj! Ty bys nebláznil, kdybys věděl, že holka tvých snů má dvě díry, a přitom o tebe nemá zájem?"

"Holka mých snů," odfrkl Homer Wells.

Podle jeho mínění bylo dost bláznivé už to, že dívku jeho snů milují dva muži.

A tak vyrazil na biologii dřív než jindy, aby si vyžádal samostatného králíka nebo náhradního partnera za maniaka Buckyho.

Když přišel do učebny, probíhala právě hodina zeměpisu a po odchodu žáků Homer zjistil, že na tabuli zůstaly rozvinuté velké mapy světa. "Můžu se na chvíli podívat na mapy, než začne moje hodina?" otázal se Homer učitele zeměpisu. "Potom vám je sbalím."

A tak zůstal o samotě a poprvé si mohl prohlédnout, jak vlastně vypadá svět - byl tu opravdu celý, i když nerealisticky rozplácnutý na tabuli. Po chvíli objevil stát Maine a zjistil, že je maličký. Později našel Jižní Karolínu na Jižní Karolínu se dlouze zahleděl, jako by čekal, že se mu na mapě zjeví přesné místo pobytu pana Rose a ostatních potulných česáčů. Slýchal spoustu řečí o Německu, které se našlo snáz než stát Maine. Překvapily ho rozměry Anglie Charles Dickens v něm vzbudil dojem, že musí být mnohem větší.

A oceán, který vypadal tak nekonečně rozlehlý, když se na něj člověk díval z přístaviště Raye Kendalla - nu, oceány celého světa byly ještě rozlehlejší, než si kdy dokázal představit. Avšak městečko St. Cloud's, jež v Ho měrově životě zabíralo tak obrovské místo, se na mapě státu Maine nedalo najít. Zkusil se po něm podívat zeměpisářovou lupou, když tu si uvědomil, že v lavicích za ním už sedí celá třída, která přišla na biologii. Pan Hood si ho podivně prohlížel.

"Hledáš svého králíka, Homere?" otázal se pan Hood. Třídě se ten vtip ohromě líbil a Homer pochopil, že alespoň pro dnešek propásl šanci zbavit se Buckyho.

"Podívej se na to takhle," pošeptal mu Bucky ke konci vyučování. "Kdyby Debra Pettigrewová měla dvě díry, třeba by tě do jedny pustila. Už chápeš, jak by to bylo výhodný?"

Naneštěstí měl Homer dvojité vagíny plnou hlavu i večer, na páteční schůzce s Debrou Pettigrewovou. V Bathu dávali film s Fredem Astairem, ale jen cesta tam zabrala plnou hodinu jízdy autem, a co Homeru Wellsovi záleželo na nějakém tancování? Několikrát již odmítl Debřino pozvání, aby s ní chodil do tanečních. A venku bylo už příliš chladno, než aby si jenom tak vyjeli na pláž a zaparkovali tam. Olive velkoryse Homerovi dovolovala používat dodávku. Již zanedlouho však měl být benzin pouze na příděl všechno to zbytečné pojíždění sem a tam mělo - k Homerově spokojenosti - skončit.

Zavezl Debru Pettigrewovou do lunaparku v Cape Kenneth. V měsíčním světle vypadalo opuštěné, neosvětlené ruské kolo jako lešení nachystané pro start první rakety, anebo jako kostra jakéhosi živočicha z období dinosaurů. Homer se Debře pokusil vyprávět, jaký kousek tu pan Rose předvedl s nožem, jenže ona byla duchem na představení s Fredem Astairem, a tak se rozhodl raději si ušetřit tu pěknou historku na jindy, když je tak nabručená. Zajeli do kina drive-in v Cape Kenneth, které bylo na zimu zavřené. Vypadali jako poutníci po místech, kde nějací jiní lidé prožili svůj románek - ale ne v uplynulém létě, spíš v některé z minulých generací.

"Nechápu, co pořád máš proti tancování," zlobila se Debra.

"Já taky ne," připustil Homer.

Bylo ještě brzy, když Debru odvezl do jejího zimního domova v Kenneth Corners byli zde tíž zuřiví psi jako v létě, jenom měli hustší kožichy a na mordách se jim srážel mrznoucí dech. V minulosti si Debra s Homerem občas povídali o možnosti použít letní domek u Sladkovodního jezera k uspořádání nějakého večírku nedá se tam sice topit a nesměli by rozsvěcet, aby někdo nezavolal policii, že jsou tam zloději. Ale i navzdory takovému nepohodlí by to určitě bylo vzrůšo, být tam jen tak, bez dozoru. Pročpak? divil se v duchu Homer. Věděl, že ani tak by Debru Pettigrewovou nedostal - dokonce i kdyby měla dvě vagíny. Nyní, po nudném pátečním večeru, který spolu právě strávili, ve chvíli, kdy okénko na straně řidiče opět zamlžil psí dech, o žádném lákavém večírku nehovořili.

"Tak co budeme dělat zítra večer?" povzdechla si Debra.

Homer pozoroval psa chňapajícího po bočním zrcátku.

"No, já se zajdu podívat na Candy - přijela domů z Camdenu," prohlásil Homer. "Na podzim jsem ji o víkendu neviděl ani jednou a Wally mě prosil, abych na ni dohlídl."

"To za ní půjdeš bez Wallyho?" zeptala se Debra.

"Jasně," přisvědčil Homer. Dodávka měla tak krátký a tupý čumák, že psi doskakovali přímo na přední sklo, aniž by se museli škrábat na kapotu. Velké tlapy odhodily od skla jeden ze stěračů. Ozvalo se zapraskání a zdálo se, že se stěrač ohnul. Teď už nebude přiléhat k povrchu okna.

"Ty s ní teda budeš sám," řekla Debra.

"Nebo s jejím tátou," mínil Homer.

"To určitě." Debra Pettigrewová vystoupila z vozu a nechala dveře pootevřené trochu příliš dlouho. Do dveří vrazil hafan se zašpičatělou hlavou jako dobrman. Pronikl do auta polovinou těla, těžkou hrudí spočinul na sedadle pro spolujezdce a omrzlou tlamou oslintával kryt u řadicí páky. Debra ho popadla za ucho, škubla a vytáhla kňučící psisko z dodávky.

"Tak ahoj," řekl mírně Homer Wells - ale až když se dveře s prásknutím zavřely a on otřel z rukojeti řadicí páky zmrazky psích slin.

Ke Kendallovu krámku s humry zajel dvakrát, ale neuviděl tam nic, z čeho by se dalo poznat, jestli je Candy doma. O víkendech vždycky jezdívala domů vlakem a Ray ji pak v neděli odvezl zpátky. Zavolám jí zítra, v sobotu, rozhodl se Homer.

Když Candy projevila přání zhlédnout film s Fredem Astairem, Homer neměl námitek. "Vždycky jsem si přál ho vidět," tvrdil. Koneckonců, do Bathu to je jenom necelá hodinka.

Z mostu přes řeku Kennebec spatřili několik velkých lodí na vodě a pár dalších v suchém doku. Bathské loděnice se táhly daleko po pobřeží - rozléhalo se odtud rytmické bušení kladiv a jiné kovové zvuky, dokonce i v sobotu. Přijeli dlouho před začátkem představení. Chtěli vyhledat italskou restauraci, o které jim pověděl Ray - pokud ještě vůbec existovala. Ray už v Bathu nebyl kolik let.

V roce 194- se zdálo, zejména cizím příchozím, že celému městu dominují loděnice a hlavně lodě, převyšující budovy loděnic. A také most spojující břehy řeky Kennebec. Bath byl městem dělníků, jak Melony brzy zjistila.

Našla si práci v loděnici a začala své zimní zaměstnání u montážní linky, kde pracovala s jinými ženami - a občas i s muži, invalidy - ve druhém patře továrny, která se specializovala na výrobu pohyblivých součástí. Pohyblivou součástkou, jejíž výrobě měla Melony věnovat svou energii v prvním měsíci svého působení, byla šestiboká rozeta připomínající podélně rozpůlenou šunku o umístění linky, na níž se vyráběla druhá půlka šunky, neměla Melony ani tušení. Rozeta k ní dojela po pásu a zastavila se přesně na pětačtyřicet sekund, načež pokračovala dál a na její místo přijela jiná. Střed rozety byl plný vazelíny mohli jste do ní strčit prst až po druhý článek. Její práce spočívala v tom, že musela do středu vložit šest kuličkových ložisek. Každé z nich bylo třeba vtlačit do vazelíny, dokud jste neucítili, že narazilo na dno všech šest muselo dokonale sedět. Šlo o to umastit si při tom jenom jednu ruku čistou rukou se snáz manipulovalo s čistými ložisky, jež byla velká jako kuličky na hraní. Kromě toho měl člověk také povinnost zkontrolovat, zda jsou všechna ložiska bezchybná - dokonale kulatá, hladká, bez nějakých zubů či ježatých kovových výstupků. Zhruba jedno ze sta ložisek mívalo nějakou závadu na konci směny jste museli vadná ložiska odevzdat. Když někdo celý den žádné chybné ložisko nenašel, předák ho obvinil, že je nepřehlížel dost důkladně.

U práce se dalo sedět nebo stát. Melony zkusila obojí a během dne obě pozice střídala. Pás byl příliš vysoko, než aby se u něj dalo pohodlně sedět, ale zase moc nízko na to, aby si člověk ve stoje nějak polepšil. Když jste u práce stáli, bolela vás záda, a když jste seděli, bolela vás jiná část zad. Nejen že Melony nevěděla, kde se vyrábí druhá polovina rozety, netušila ani, k čemu ta rozeta slouží. A ještě ke všemu ji to vůbec nezajímalo.

Po dvou týdnech už pracovní rutinu dokonale zvládla: potřebovala dvacet šest až dvacet osm vteřin na umístění ložisek a nanejvýš deset vteřin na to, aby si vybrala dalších šest bezvadných kusů. Naučila se mít vždycky hromádku ložisek v klíně (když při práci seděla) nebo v popelníku (ona ovšem nekouřila), když stála. Tak měla vždycky další ložiska po ruce pro případ, že by jí nějaké upadlo. Mezi dvěma rozetami měla dvanácti až čtrnáctivteřinovou přestávku během té doby se mohla podívat na svého souseda vlevo nebo vpravo, zavřít oči a napočítat do tří, někdy i do pěti. Všimla si, že se na lince používá dvou rozličných pracovních postupů. Někteří si vybrali šest dobrých ložisek okamžitě poté, co skončili s předchozí rozetou ti ostatní nejdřív počkali, až jim přijede další rozeta. Podle Melony měl každý z postupů nějaké mouchy.

Melonina sousedka to vyjádřila těmito slovy: "Někdo hned vybírá, jinej si radši počká."

"Já nedělám to, ani to - nebo dělám obojí," řekla Melony.

"Víš, holka zlatá, možná bys to měla jednodušší, kdyby ses pro něco rozhodla," odtušila sousedka. Jmenovala se Doris. Měla tři děti a z jedné strany vypadala docela hezky, ale druhou polovinu obličeje jí hyzdilo mateřské znamínko, z kterého jí rostly vousy. V oněch dvanácti či čtrnácti vteřinách, které jí vybývaly mezi jednotlivými rozetami, Doris kouřila.

Meloniným sousedem z druhé strany byl postarší muž na invalidním vozíku. Měl potíž s tím, že nedokázal sebrat ložiska, která upustil někdy mu zapadla pod přikrývku, kterou měl přikrytá kolena, jindy se dostala do mechaniky vozíku a hlasitě chrastila, když se o přestávce vydal na kávu nebo na oběd. Jmenoval se Walter.

Třikrát, čtyřikrát denně Walter zahulákal: "Zkurvený ložiska!"

Občas, když někdo onemocněl, se posádka montážní linky musela přeskupit a Melony se vymanila ze své izolace mezi Walterem a Doris. Někdy sedávala vedle Troye, který byl slepý. Kvalitu ložisek kontroloval jen hmatem a pak je jemnými pohyby vtlačoval do vazelíny, kterou nikdy neviděl. Byl o něco starší než Melony on ovšem odjakživa pracoval v loděnicích. Oslepl po nehodě při sváření a loděnice mu musely zajistit místo na celý život.

"Aspoň mám něco jistýho," opakoval třikrát i čtyřikrát za den.

Někdy se Melony ocitla vedle dívky asi ve svém věku, drobné divošky jménem Lorna.

"Jsou i horší práce," pravila jednou Lorna.

"Třeba jaký?" chtěla vědět Melony.

"Hulit péra buldokům," nadhodila Lorna.

"No já nevím," řekla Melony. "Myslím, že každej buldok je

"Jak je teda možný, že chlapi jsou všichni stejný?" divila se Lorna. Melony se Lorna zalíbila.

Lorna se v sedmnácti letech provdala - "za staršího chlápka", dodávala - ale nevyšlo to. Pracoval jako automechanik a bylo mu "asi dvacet jedna", vykládala Lorna. "Vzal si mě jen proto, že jsem byla první ženská, s kterou spal," vysvětlila Melony.

Melony Lorně vyprávěla, že jí jejího přítele odloudila "bohatá holka, co se mezi nás nacpala". Lorna uznávala, že to je "vždycky nejhorší".

"Jenže já si myslím, že jsou jen dvě možnosti," tvrdila Melony. "Buď ji ještě nepřefiknul, protože mu nedala, takže mu už je určitě jasný, oč přišel. Anebo mu dala - a v tom případě je mu taky jasný, oč přišel."

"Cha! To je teda fakt," souhlasila Lorna. Zdálo se, že se jí Melony také zamlouvá.

"Mám pár kamarádů," svěřovala se Lorna Melony. "Chodíme na pizzu nebo do kina a tak." Melony přikývla ona nic takového nepodnikala. Lorna byla tak hubená, jako byla Melony tlustá. Vystavovala na odiv kosti a Melony zase samé maso. Lorna měla bledou pleť a světlé vlasy, zatímco Melony byla snědá a tmavovlasá. Lorna vypadala křehce, nezdravě a hodně kašlala, zatímco Melony se na pohled zdála být téměř tak silná, jak doopravdy byla, a plíce měla jako motory. Obě ženy však měly pocit, že patří k sobě.

Jejich žádost, aby směly u montážní linky sedět vedle sebe, byla zamítnuta. Přátelské vztahy - zejména pak nějaké povídání u linky - se považovaly za kontraproduktivní. A tak Melony mohla pracovat vedle Lorny jenom ve dnech, kdy někdo onemocněl a parta se musela přeskupit. Musela tedy i nadále snášet uhozená Dorisina kázání a padající ložiska Waltera Vozejčkáře, jak mu všichni říkali. Avšak nucené odloučení od Lorny na montážní lince jenom posílilo Meloninu náklonnost k ní. Ta náklonnost byla vzájemná. V sobotu se společně přihlásily na práci přesčas a celé odpoledne pracovaly bok po boku.

Asi tak v době, kdy Candy a Homer Wells přejeli most na řece Kennebec a zamířili do centra Bathu, vhodila Lorna do výstřihu Meloniny pracovní košile jedno ložisko. To byl jejich způsob, jak upoutat kamarádčinu pozornost.

"Ve městě dávaj film s Fredem Astairem," prohodila Lorna a vyfoukla bublinu ze žvýkačky, až praskla. "Nechtěla bys ho vidět?"

Hlas paní Groganové sice postrádal vytříbenou srdečnost projevu dr. Larche, ale i tak udělala vše, co bylo v jejích silách, aby oznámení přednesené na oddělení děvčat vyvolalo žádoucí odezvu. "Buďme šťastné za Mary Agnes Corkovou," začala. Ze všech stran se ozvalo pofňukávání, ale paní Groganová pokračovala: "Mary Agnes Corková našla svoji rodinu. Dobrou noc, Mary Agnes!"

Bylo slyšet, jak některá z dívek tlumeně sténá do polštáře, a jako obvykle se ozvalo i pár srdceryvných vzlyků.

"Buďme šťastné za Mary Agnes Corkovou," opakovala naléhavě paní Groganová.

"Jdi do hajzlu," přilétlo ze tmy.

"Bolí mě, když říkáte takové věci," pohoršila se paní Groganová.

"Všechny nás to velice bolí. Dobrou noc, Mary Agnes!" zvolala paní Groganová.

"Dobrou noc, Mary Agnes," opakovalo jedno z menších děvčátek.

"Dávej si bacha, Agnes!" vyhrkl někdo plačtivě.

Ach bože, ano, pomyslela si paní Groganová, a po tvářích se jí koulely slzy. Ano, buď opatrná.

Larch paní Groganovou ujistil, že tato adoptivní rodina je pro odrostlé děvče jako je Mary Agnes zvlášť vhodná. Je to mladý pár, který se živí nákupem, prodejem a restaurováním starožitností mají příliš napilno se svým podnikáním, takže by se nemohli věnovat malému děcku, ale na druhou stranu mají dostatek energie, o niž se po večerech a o víkendech mohou podělit se starším dítětem. Ta mladá paní prý měla velmi blízký vztah ke své mladší sestře a má "moc ráda takové to holčičí povídání", tvrdil dr. Larch. (Mladší sestra se údajně provdala za cizince a žije teď v zahraničí.)

Kromě toho měl Wilbur Larch jistou slabost pro město Bath. Odjakživa udržoval přátelskou korespondenci s patologem z nemocnice v Bathu odtamtud přijela i stará dobrá Klára. A tak mu dokonale vyhovovalo, že Mary Agnes Corková odchází právě do Bathu.

Mary Agnes velmi přilnula ke svému jménu, a proto jí dovolili si je ponechat. Nejen Mary Agnes, ale i příjmení Corková. Koneckonců, oni se jmenovali Callahanovi. Cork a Callahan - to jde docela dobře dohromady, ne? Na vkus paní Groganové to byl snad až příliš moderní přístup, ale nebránila se pocitu potěšení z toho, že se jí podařilo vymyslet někomu jméno na celý život.

Ted a Paty Callahanovi si přáli, aby je Mary Agnes považovala za své přátele. Ze všeho nejdřív na důkaz přátelství vzali Mary Agnes na její první filmové představení. Oba byli robustně stavění a měli pocit, že jejich bydliště není od bathského biografu tak daleko, aby se tam nedalo dojít pěšky. Byla to dlouhá procházka a Ted s Patty cestou předváděli, jaké jsou základní rozdíly mezi foxtrotem a waltzem. Byl prosinec a na chodnících to klouzalo, ale Ted s Patty chtěli Mary Agnes trochu připravit na oslnivé výkony Freda Astaira.

Od Kennebeku foukal vlhký, ledový vítr a Mary Agnes rozbolela klíční kost. Když se pokusila napodobit taneční kreace Cal-lahanových, cítila, jak se její staré zranění ozývá, na chvíli v něm zacukalo a pak postupně bolest otupěla. Chodník byl tak kluzký, že málem upadla - udržela rovnováhu, zachytila se nárazníku špinavé zelené dodávky. Patty jí oprášila kabát. V chabém osvětlení před kinem stáli lidé frontu na lístky. Na zasouvacích bočních dveřích dodávky rozeznala Mary Agnes monogram s jablkem - písmena W.W. a nápis Ocean View. Poprvé tenhle emblém spatřila na nějakém cadillaku - byla při tom jakási fronta, snad na jídlo nebo co pak se rozpomněla na tu krásnou dívku postávající vedle a na krásného mladíka, jenž rozdával jídlo. Jsou tady! Pomyslela si Mary Agnes. Ti hezcí lidé, co s nimi odjel Homer Wells. Možná je s nimi Homer i teď. Mary Agnes se začala rozhlížet.

Při hledání italské restaurace, kterou jim doporučil Ray, Homerovi a Candy nepřálo štěstí našli dvě nebo tři italské restaurace, v nichž se podávala pizza, sendviče s mořskými plody a pivo, ale všude seděla spousta dělníků z loděnic, takže nenašli místo. Snědli kousek pizzy v dodávce a do kina dorazili předčasně.

Když Homer Wells u pokladny vytáhl peněženku, uvědomil si, že ji ještě nikdy nerozevíral pod širým nebem - a ještě k tomu v zimním větru. Obrátil se k větru zády, ale i tak mu bankovky v ruce povlávaly. Candy z druhé strany vytvořila z dlaní miskovitou zástěnu, jako kdyby ochraňovala plamínek před sfouknutím, a tak se stalo, že zachytila onen pečlivě opatrovaný chomáček svého vlastního pubického ochlupení, který s větrem vylétl z Homerovy peněženky a uvízl jí na manžetě kabátu. Chňapli po něm oba (Homer dokonce nechal peněženku upadnout na zem), ale Candy byla rychlejší. Pár těch jemných blonďatých chloupků možná odnesl vítr, ale Candy držela chomáček pevně a Homerovy ruce se okamžitě sevřely kolem jejích.

Poodešli od pokladny pár lidí, stojících v krátké frontě, kolem nich prošlo do kina. Candy i nadále ten chomáč chlupů pevně svírala a Homer nechtěl pustit její ruku - nechtěl, aby ji otevřela a podívala se, co to vlastně je. Jenže to bylo zbytečné. Candy věděla, co drží v ruce poznala to podle toho, jak se Homer tvářil, i podle samotných chloupků.

"Šla bych se projít," pošeptala mu.

"Jasně," souhlasil Homer Wells, ale její ruku nepustil. Odvrátili se od kina a kráčeli po svahu dolů, ke Kennebeku. Candy zůstala stát tváří k řece a opřela se o Homera Wellse.

"Třeba jsi sběratel," pronesla co nejtišeji, ale tak, aby ji i v hukotu řeky bylo slyšet. "Třeba sis dělal sbírku chloupků z pohlaví," řekla. "Určitě jsi k tomu měl příležitost."

"Ne," odpověděl.

"Ale tohle je přece ochlupení," prohlásila a zavrtěla zaťatou pěstí, sevřenou v jeho ruce. "A je moje, že mám pravdu?"

"Jasně," přiznal Homer Wells.

"Jenom moje?" chtěla vědět Candy. "Ty sis nechal jenom moje?"

"Jasně," opakoval Homer Wells.

"Proč?" dotírala Candy. "Ale nelži."

Ještě nikdy to neřekl: Jsem do tebe zamilovaný. A nebyl připraven na zápas, jejž bude muset podstoupit, než to vysloví. Nepochybně si ten dosud nepoznaný nápor na srdce mylně vyložil - spojoval si svíravý pocit v tom mohutném svalu ve hrudi s informacemi, které nedávno obdržel od dr. Larche. Byl jenom zamilovaný, ale myslel si, že ho sužuje stenóza půlkruhové chlopně. Pustil Candinu ruku a přitiskl si obě ruce na prsa. Věděl, jak se používají kleště na sternum, znal všechny pitevní postupy, ale ještě nikdy se mu nedýchalo tak obtížně.

Když se k němu Candy otočila a spatřila, jak se tváří, nemohla si pomoci. Rozevřela obě pěsti a popadla ho za ruce. Chomáč světlého ochlupení ulétl, prudký poryv větru ho odnesl do temnoty nad řekou.

"Tvoje srdce?" zvolala Candy. "Ach, bože, nic neříkej, prosím, ani na to nemysli!"

"Moje srdce," opakoval. "Ty víš o mém srdci?"

"A ty o něm taky víš?" zeptala se ona. "Nedělej si starosti!" vykřikla naléhavě.

"Miluju tě," zachraptěl Homer, jako by to měla být jeho poslední slova.

"Ano, já vím - nemysli na to," žadonila Candy. "S ničím se netrap. Já tě taky miluju."

"Fažně?" vyhrkl.

"Ano, ano, a Wallyho taky," dodala. "Miluju tebe a miluju taky Wallyho - nedělej si s tím starosti, vůbec na to nemysli."

"Jak ses dověděla o mém srdci?" zeptal se Homer Wells.

"Všichni o něm víme," tvrdila Candy. "I Olive o něm ví a Wally taky."

Tohle Homera Wellse přesvědčilo ještě důkladněji než neurčité informace, které si přečetl v dopise od dr. Larche cítil, jak se mu srdce opět nezvladatelně rozbušilo.

"Nemysli na svoje srdce, Homere!" Candy ho pevně objala. "A netrap se kvůli mně ani kvůli Wallymu - vůbec se netrap."

"A na co mám teda myslet?" otázal se Homer Wells.

"Jen na dobré věci," prohlásila Candy. Podívala se mu do očí a najednou řekla: "Nemůžu uvěřit, že sis schovával moje chlupy!" Jakmile však zjistila, že při těch slovech prudce svraštil čelo, dodala: "Ale to nevadí - chápu to, aspoň myslím. S tím se taky nemusíš trápit. Je to možná trochu zvláštní, ale určitě romantické."

"Romantické," opakoval Homer Wells a objal dívku svých snů. Ale jen objal. Určitě není dovoleno - podle všech pravidel -se jí dotýkat nějak víc. A tak se pokoušel přijmout bolest v srdci jako jeden z běžných příznaků normálního života, jak by to označil dr. Larch. Tohle je normální život, přesvědčoval sám sebe objímal Candy a kolem nich se snášela říční mlha a tma.

Nebyl to večer, kdy by člověk měl chuť jít na muzikál.

"Na to, jak Fred Astaire tancuje, se můžeme podívat jindy," rozhodla Candy filozoficky.

Touha po bezpečí známých míst je táhla do přístaviště Raye Kendalla - když jim bude venku zima, můžou se s Rayem napít čaje. Zamířili s dodávkou zpátky do Heart's Havenu. Nikdo známý je neviděl přijet, ani odjíždět.

Na filmu s Fredem Astairem se Mary Agnes Corková přejedla pražené kukuřice její noví pěstouni měli za to, že chudák holka je zkrátka příliš rozrušená první návštěvou biografu nevydržela sedět v klidu. Víc než tance na plátně pozorovala ostatní diváky v mihotavém přítmí si prohlížela každičkou tvář. Pátrala po té hezké dívce a po tom pěkném mládenci - a možná i po Homeru Wellsovi. Byla tedy naprosto nepřipravená na to, že v davu objeví tvář jediné osoby, kterou ve svém nepříliš rozlehlém světě postrádala ze všech nejvíc při pohledu na ten snědý obličej s těžkopádnými rysy jí v poraněné klíční kosti píchlo tak ostře, až jí krabice s popcornem vypadla z ruky.

Melony vyčnívala nad přidrzlou, drobnou Lornou, rozvalenou v křesle se sebejistou arogancí častého a všemu přivyklého filmového diváka, a tvářila se jako zakyslý filmový kritik, kterému nikdy nic není vhod, i když dnes byla v kině poprvé. Mary

Agnes Corková i v šerém přísvitu promítačky bez nejmenších potíží poznala svoji dávnou tyranku, bývalou královnu, násilnickou vládkyni dívčího oddělení.

"Myslím, že toho popcornu už jsi měla dost, zlato," šeptla Pat Callahanová Mary Agnes, která se tvářila, jako by jí v krku uvázla celá krabice té pochoutky. Po celý zbytek večera, naplněného rozvernou zábavou, Mary Agnes nemohla odtrhnout oči od nejvýraznější postavy v obecenstvu Mary Agnes Corková byla toho názoru, že Melony by s Fredem Astairem dokázala vymést celý parket a polámat mu ve štíhlém těle všechny kosti. Zmrzačila by ho při jediném valčíku.

"Zahlédla jsi snad nějakého známého, drahoušku?" otázal se Mary Agnes Ted Callahan. A pomyslel si, že chudák holka se asi přecpala popcornem tak, až nemůže mluvit.

Ve foyer, ozářeném ohavně nasládlým neonem, Mary Agnes zamířila k Melony jako ve snu, jakoby spoutána starou vzpomínkou na násilnické Melonino panování.

"Ahoj," pozdravila.

"To mluvíš se mnou, holčičko?" podivila se Lorna, ale Mary Agnes se usmívala jen na Melony.

"Ahoj, to jsem já!" řekla Mary Agnes.

"Tak ses dostala ven?" zeptala se Melony.

"Adoptovali mě!" pochlubila se Mary Agnes Corková. Ted s Patty trochu nervózně postávali za ní nechtěli se do ničeho plést, ale také ji nehodlali pustit příliš daleko z dohledu. "Tohle je Ted a Patty," představila je Mary Agnes. "A to je moje kamarádka Melony."

Bylo vidět, že Melony moc nechápe, co mají znamenat ty napřažené pravice. Drobná, ordinérní Lorna zamrkala a jedno z očních víček jí ztuhlo, přilepené k pleťové masce.

"Tohle je moje přítelkyně Lorna," odpověděla váhavě Melony.

Všichni se pozdravili a zůstali stát v hloučku. Co může ta obludka chtít? uvažovala Melony.

A v tu chvíli se Mary Agnes zeptala: "Kde je Homer?"

"Cože?" zavětřila Melony.

"Homer Wells," vykládala Mary Agnes. "On není s tebou?!

"Proč by měl?"

"Ty pěkný lidi v tom autě --" začala Mary Agnes.

"Vyacým autě?" chtěla vědět Melony.

"No, nebyl to ten samej auťák, ani nijak moc hezkej, ale měl na dveřích to jabko - na to jabko nikdy nezapomenu," zdůraznila Mary Agnes.

Melony ztěžka položila své velké ruce Mary Agnes na ramena Mary Agnes cítila, jak ji ta tíha tiskne k podlaze. "O čem to mluvíš?" zeptala se Melony.

"Viděla jsem starý auto, ale mělo na sobě to jabko," vykládala Mary Agnes. "Tak mě napadlo, že jsou v kině ty dva hezouni -a Homer taky. A když jsem zahlídla tebe, myslela jsem, že tu bude docela určitě."

"Kdes viděla to auto?" Meloniny silné palce pevně stiskly klíční kosti Mary Agnes. "Ukaž mi to auto!" '

"Něco se stalo?" zajímal se Ted Callahan.

"Starejte se o svý," odbyla ho Melony.

Ale dodávka už byla pryč. V lezavé zimě na chodníku pokrytém sněhovou břečkou Melony zírala na pustý obrubník a vyptávala se: "Určitě to bylo stejný jabko? Na tamtom byly dvě dvojitý W a nápis Ocean View."

"To je ono," přikyvovala Mary Agnes. "Jenže to nebyl stejnej auťák, jenom stará dodávka, ale to jabko bych poznala všude. Takový věci se nezapomínaj."

"Ale, sklapni," protáhla unaveně Melony. Stála na kraji chodníku s rukama v bok a roztahovala nozdry. Větřila jako pes pátrající v povětří po pachových stopách vetřelců, kteří pronikli na jeho území.

"Co má bejt?" zajímala se Lorna. "Ten tvůj hošan se tu objevil s tou svojí bohatou frndou?"

Ted a Patty Callahanovi mysleli jen na to, aby Mary Agnes odvedli domů, ale Melony je na odchodu zadržela. Sáhla do postranní kapsy a vytáhla onen kostěný hřebínek, který kdysi Mary Agnes ukradla Candy a Melony si ho pak přivlastnila. Melony podala hřebínek Mary Agnes.

"Nech si ho," řekla. "Vem si ho, je tvůj."

Mary Agnes hřebínek sevřela v dlani, jako by to byla medaile za statečnost, za hrdinský čin vykonaný na jediném kolbišti, které Melony uznávala.

"Doufám, že se ještě sejdem!" zavolala Mary Agnes za Melony, která už odcházela pryč - nepolapitelný Homer Wells se mohl vyskytovat za nejbližším rohem.

"Jakou barvu měla ta dodávka?" křikla Melony.

"Zelenou!" odpověděla Mary Agnes. "Doufám, že se sejdem!" opakovala.

"Slyšeli jste někdy o nějakým Ocean View?" zahalekala Melony na Callahanovy. Ale oni o něm neslyšeli. Co znamenají jablka pro starožitníky?

"Uvidíme se někdy?" dotírala Mary Agnes na Melony.

"Dělám v loděnicích," odpověděla jí Melony. "Kdybys někdy slyšela o Ocean View, můžeš za mnou přijít."

"Ani nevíš, jestli to byl on," řekla později Lorna Melony. Pily spolu pivo. Melony nemluvila. "A taky nevíš, jestli se ho ta bohatá frajle ještě pořád drží."

Stály na nábřeží u zamlženého Kennebeku, blízko Lorniny ubytovny když dopily pivo, odhodily láhev do řeky. Melony uměla velmi dobře házet věci do řeky. Neustále držela hlavu tváří vzhůru a nabírala do chřípí vítr - jako by ani malý chomáček Candiných chlupů nemohl uniknout jejím rozlišovacím schopnostem.

Také Homer Wells odhazoval do vody předměty. Žbluňkl Do moře padaly břeženky, které házel z přístaviště Raye Kendalla moře je hltalo a vydávalo při tom jen minimální hluk. Zbluňk! Zbluňk!

Candy s Homerem se v sedě opírali zády o rohové sloupy na protilehlých okrajích přístaviště. Kdyby oba natáhli nohy, dotýkali by se podrážkami, ale Candy seděla s mírně pokrčenými koleny - což byla pro Homera důvěrně známá pozice z dob, kdy vídal ženy s nohama zavěšenýma ve třmenech. ?,

"Už je to dobrý?" zeptala se tiše Candy.

"Co je dobrý?" nerozuměl.

"Tvoje srdce," zašeptala.

Jak by to mohl vědět? "Asi jo," přikývl.

"Bude to v pořádku," ujišťovala ho.

"Co bude v pořádku?" zeptal se Homer Wells.

"Všechno," vyhrkla spěšně Candy.

"Všechno," opakoval Homer Wells. "Já tě miluju - to je v pořádku. A ty miluješ mě a miluješ i Wallyho - to je taky v pořádku? Jasně," odpověděl si sám.

"Musíš prostě počkat a uvidí se," tvrdila Candy. "Se vším -- musíš počkat a uvidíš."

"Jasně."

"Já taky nevím, co mám dělat," přiznala bezmocně Candy.

"Musíme udělat, co je správné," prohlásil Homer Wells.

Wally si přeje jednat správně a dr. Larch také dělá jen to, co považuje za správné. Když je člověk dostatečně trpělivý a počká, aby se vidělo, to správné se mu musí samo nabídnout - nebo ne? A co jiného může dělat sirotek, než jenom čekat, až se uvidí?

"Umím být trpělivý," řekl Homer Wells.

I Melony věděla, co je trpělivost. A Ray Kendall u okna nad přístavištěm - také on uměl být trpělivý. Mechanik musí být trpělivý musí umět čekat, až se něco rozbije, teprve pak to může spravit. Ray upřeným pohledem pozoroval vzdálenost mezi nohama své dcery a Homera Wellse nebyla moc velká. V minulosti se mnohokrát díval na Candy s Wallym, když se na přístavišti objímali, a předtím je vídal jen tak sedat na molu - tehdy se také ještě nedotýkali nohama.

Jsou to moc hodný děti, všichni tři, přemítal Ray. Jako mechanik však věděl, že je lépe do ničeho zbytečně nezasahovat. Když se to pokazí, dá to zase do pořádku. Ale bylo mu jich všech líto.

"Mohl bych tě zítra odvézt do školy," navrhl Homer.

"Odveze mě táta," řekla. "Myslím, že to dělá rád."

Olive Worthingtonová pohlédla na hodiny na nočním stolku a zhasla lampičku na čtení myslela na to, že s Debrou Pettigrewovou Homer nikdy tak dlouho venku nezůstal. Olive nedělalo potíže představit si, jak musí být Candy pro Homera přitažlivá. Olive si velmi vážila Homerovy pracovitosti. Uvědomovala si, že je lepším studentem - a to ještě ke všemu studuje králíky! - než kdy byl Wally a také věděla, že je to spolehlivý, milý chlapec. Olive v duchu soptila. Zmítaly jí typické vnitřní sváry, známé všem rodičům: stála jednoznačně na synově straně - dokonce by si přála ho varovat, aby mu pomohla zároveň však cítila, že Wallymu by taková lekce mohla prospět. Jenom kdyby to nebyla zrovna tahle lekce, říkala si Olive.

**"Díky bohu, že aspoň jsou všichni tři tak hodní!" pronesla nahlas. Zvuk vlastního hlasu v opušté«íia(kJBně ji překvapil a dokonale probudil. Na uklidnění je nejlepší horká čokoláda, pomyslela si. Až se Homer vrátí, může si vzít se mnou.

Ale v kuchyni Olive překvapil pohled na nafukovací matraci v bazénu, která v mlze prostoupené obláčky měsíčního světla vypadala docela přízračně. Ležela u okraje, napůl ve vodě a napůl venku a připomínala velkou, zasedlou fotografii sebe samé. Ten pohled Olive rozčiloval rozhodla se, že už té matrace bylo dost. Natáhla si holínky a přes noční košili si přehodila dlouhý zimník. Zamrzelo ji, že nefunguje osvětlení na dvorku u bazénu bude moci rozsvítit jen světla pod vodou. Také ji překvapilo, že voda v bazénu konečně zamrzla. Proto matrace zůstala tak trčet. Strnula na místě jako socha, jako loď uvízlá mezi krami. Pozorně se přidržujíc okraje bazénu dupla zkusmo podpatkem vysoké boty na led, ale když zkusila za matraci zatáhnout, nedokázala ji uvolnit. Kdybych tam šlápla, propadnu se do vody, pomyslela si.

V tu chvíli se Homer vrátil domů. Zaslechla dodávku na příjezdové cestě a zavolala na něj.

"Co s ní chcete udělat?" zeptal se Homer Olive.

"Prostě ji vytáhnout," vysvětlila Olive.

"A potom?"

"Vyhodit," rozhodla. "Já ti zatím uvařím horkou čokoládu."

Homer se začal hmoždit s matrací. Led by sice jeho váhu neunesl, ale byl už natolik silný, že v něm matrace vězela pevně. Velmi šikovně se na matračku spustil, doufaje, že je v ní ještě dostatek vzduchu, aby se pod ním nepotopila, jakmile rozbije ledový krunýř. Pohupoval se na matraci na kolenou tam a zpátky, dokud neucítil, že led povoluje. Dalším houpáním rozbil led ještě víc, potom vylezl na okraj bazénu a matraci vytáhl za sebou. Ještě na ní visely kusy ledu byla tak těžká, že ji musel táhnout za sebou. Když dorazil k popelnicím, potřeboval matraci vyfouknout, aby se vešla dovnitř. Ventilek byl zrezivělý a ani když po ní začal skákat oběma nohama, nedokázal tuhý plátěný obal protrhnout.

Zašel do zahradní kůlny pro nůžky na stříhání živého plotu. Špičatějším ostřím prorazil do matrace díru a trhl vzhůru. Do tváře mu vytryskl proud zkaženého, gumou páchnoucího vzduchu, vlhkého, smrdutého. Když otvor trhnutím rozšířil, ten zápach ho obestřel - v chladné noci byl podivně vlahý a nevýslovně odporný. Nepáchlo to jenom jako když někdo nechá válet na dešti staré tenisky zavánělo to hnilobou. Při pohledu na rozříznutou látku si nemohl pomoci, aby nepomyslel na vyrvané vnitřnosti. Nacpal matraci do popelnice, ale když zamířil k domu pro čokoládovou odměnu, ulpíval mu zápach na rukou i po umytí. Přičichl si zblízka ke dlani zápach tu byl pořád. A potom ten pach poznal: právě tak mu kdysi páchly ruce, když si z nich stáhl gumové rukavice. i?í

"Jak se má Candy?" zajímala se Olive.

"Fajn," pravil Homer Wells.

Upíjeli spolu horkou čokoládu - oba je napadlo, že teď vypadají jako matka a syn ale současně také nejsou jako matka se synem, pomysleli si.

"A jak se máš ty?" zeptala se Olive po chvíli.

"Bezva," ujistil ji Homer. V duchu si však připomínal: počkám a uvidím.

Wilbur Larch, který právě inhaloval a hleděl na hvězdy míhající se po stropě lékárny, věděl, jaký je to přepych, moci jenom čekat, až se uvidí. I když vydržím dost dlouho, přemítal, můžou mě přistihnout každý potratář musí myslet na míru rizika. Dělám v té branži už moc dlouho. Jaká je pravděpodobnost, že mě někdo udá dřív, než stačím všechno dokončit, uvažoval starý muž.

Právě včera si udělal nového nepřítele - ženu v osmém měsíci, která tvrdila, že je teprve ve čtvrtém. Musel ji odmítnout. Když začaly pacientky hysterčit, obyčejně stačilo být trpělivější než ony a bylo-li potřeba přidat na přísnosti, pustil na ně sestru Angelu sestra Edna se hodila spíš, když bylo potřeba je držet za ruku. Časem se každá uklidnila. Pokud podle jeho mínění taková žena přišla zkrátka pozdě - a on nabyl dojmu, že jí nemůže provést interupci -, obyčejně se mu ji podařilo přesvědčit, že v St. Cloud's může zůstat v naprostém bezpečí, že on pomůže jejímu dítěti na svět a potom mu najde domov, a že to všechno je lepší než riskovat příliš pozdní potrat.

Ale na tuhle to neplatilo. Nebyla vůbec hysterická. Vyzařovala z ní klidná, vytrvalá nenávist a vypadala téměř vyrovnaně.

"Tak vy mi to teda neuděláte?" zjišťovala.

"Je mi líto," řekl dr. Larch.

"Kolik chcete?" zeptala se ho ta ženská. "Seženu prachy."

"Každého daru našemu sirotčinci si samozřejmě vážíme," ujišťoval ji dr. Larch. "Ale pokud si nemůžete dovolit nám nic dát, je všechno zdarma. Potrat i porod jsou zdarma. Dary vítáme. Nemáte-li kam jít, můžete tu klidně zůstat. Nebudete už muset dlouho čekat."

"Tak mi řekněte, co chcete," naléhala žena. "Mám vám podržet? Tak fajn, podržím vám."

"Chci jenom, abyste to dítě porodila a dovolila mi najít mu domov," odpověděl Wilbur Larch. "Nic jiného nežádám."

Ale ta ženská prostě zírala skrz něj. Namáhavě se vyhrabala z příliš hlubokého čalounění křesla v kanceláři sestry Angely. Pohlédla na těžítko na Larchově stole. Bylo to jen těžké poševní zrcátko, ale tady zatěžovalo kupu lejster většina potenciálních pěstounů neměla ani tušení, co to je. Zena, která se dožadovala opožděného potratu, očividně věděla, co to je hleděla na zrcátko a tvářila se, jako by ji při pouhém pohledu na ně chytaly křeče. Potom se podívala z okna, kam (jak si dr. Larch představoval) měla v úmyslu tím těžítkem mrštit.

Vzala zrcátko do ruky a jednou z rukojetí namířila na Larche jako hlavní pistole.

"Toho budete litovat," prohlásila.

V éterovém omámení Wilbur Larch znovu uviděl tu ženskou, jak na něj míří zrcátkem, a přemítal: Čeho budu litovat?

"Lituju toho," pronesl nahlas. Sestra Edna šla zrovna po chodbě - chodila tam vlastně pořád - a pomyslela si: "Je ti odpuštěno odpouštím ti."

V neděli bylo jako obyčejně pod mrakem. V Oronu hráli týž film s Fredem Astairem, který potěšil obyvatele Bathu, a studenti z Mainské univerzity v roce 194-ještě nebyli natolik cyničtí, aby si ho řádně nevychutnali. Wally se vypravil do kina s několika kamarády. Odpolední představení nebylo přerušeno kvůli novinkám, jež vyburcovaly celý ostatní svět. Nechali Freda Astaira pěkně tančit a dotančit, takže se diváci tu novinu dozvěděli až po kině, když vykročili z příjemně ztemnělého sálu do pozdního odpoledne v centru Orona.

Candy se s otcem vracela do Camdenu. Raymond Kendall byl nevýslovně pyšný na rozhlasový přijímač, který si zabudoval do svého chevroletu měl mnohem čistší příjem, než bylo tehdy u autorádií obvyklé, a Ray si k němu sám zkonstruoval bičovou anténu. Candy s otcem tu zprávu uslyšeli současně s celým zbytkem státu Maine jasně a zřetelně.

Olive si navykla mít puštěné rádio pořád, takže patřila k lidem, kteří musí zprávu vyslechnout několikrát, než k nim doopravdy dolehne. Pekla právě závin, vařila povidla a jenom nezvykle naléhavý tón ji přiměl naslouchat pozorněji.

Homer Wells si ve Wallyho pokoji četl Davida Copperfielda a myslel na nebesa, "--nebe nade mnou, plné tajemství, kde bych ji mohl milovat nezemskou láskou a povědět jí, jak rozerván jsem byl, když jsem ji miloval zde." Myslím, že já bych Candy radši miloval tady, říkal si právě Homer, když tu ho vyrušila Olive.

"Homere!" zavolala Olive nahoru. "Kde je Pearl Harbor?"

Nezeptala se toho pravého. Homer si svět prohlédl jenom jednou a ještě k tomu krátce - celý placatý, pověšený na tabuli. Dalo mu práci vyhledat Jižní Karolínu nejen že nevěděl, kde je Pearl Harbor - on nevěděl ani co to je.

"Já nevím," zavolal dolů. l

"Japonci ho právě bombardovali," volala Olive.

"Myslíte z letadel?" zeptal se Homer Wells. "Z nebe?"

"No ovšem, že z nebe!" křikla Olive. "Radši by sis to měl přijít poslechnout."

"Kde je Pearl Harbor?" otázala se Candy otce.

"Psst," sykl Raymond Kendall. "Když budeme poslouchat, třeba nám to řeknou."

"Jak se jim vůbec ten nálet mohl podařit?" chtěla vědět Candy.

"Asi někdo neudělal všechno, co měl," mínil Ray.

První informace byly popletené. Mluvilo se o bombardování Kalifornie, dokonce i o nepřátelské invazi. Mnoho posluchačů to zmátlo a od samého začátku se domnívali, že Pearl Harbor je v Kalifornii.

"Kde je Havaj?" vyptávala se paní Groganová. Dávali si právě čaj a sušenky a poslouchali hudbu z rádia, když uslyšeli co se stalo. i B

"Havaj je v Tichém oceáně," poučil ji Wilbur Larch. íf?

"Aha, tak to je hodně daleko," oddechla si sestra Edna.

"Ale ne dost," odtušil dr. Larch.

"Takže asi bude zase válka, ne?" zeptala se sestra Angela.

"Řekl bych, že právě začala," pravil Wilbur Larch, zatímco Wally - pro něhož tahle válka znamenala nejvíc - sledoval Freda Astaira Fred tančil a tančil a Wally měl pocit, že něco tak graciézního by dokázal pozorovat celé hodiny.

Melony s Lornou poslouchaly rádio ve společenské místnosti v Lornině ubytovně. Byla to ubytovna pouze pro ženy a bydlely tu jen staré ženy nebo ty, které se - jako Lorna - nedávno odloučily od svých manželů. Tu neděli odpoledne zde poslouchaly rádio většinou starší ženy.

"Japonsko by se mělo rozbombardovat," prohlásila Melony. "Nepatlat se s tím - prostě to celý vyhodit do luftu."

"Víš, proč máj Japončíci šikmý oči?" zeptala se Lorna. Melony i stařenky kolem pozorně poslouchaly. "Protože pořád onanujou - chlapi i ženský. Dělaj to v jednom kuse."

Následovalo ticho - zdvořilé, ohromené nebo snad obojí. Melony mlčela ze slušnosti.

"To je ňákej vtip?" zeptala se zdvořile své kamarádky.

"Jasně že je to vtip!" zvolala Lorna.

"Asi mi to nedošlo," přiznala Melony.

"Proč máj Japončíci šikmý oči?" opakovala Lorna. "Protože v jednom kuse onanujou." Odmlčela se.

"Tak jsi to, myslím, říkala už předtím," přikývla Melony.

"Protože vždycky, když jsou hotový, zavřou oči!" vysvětlovala Lorna. "Máj oči unavený od samýho otvírání a zavírání. Proto je nedokážou pořádně otevřít! Už chápeš?" dodala vítězoslavně.

Melony, majíc na paměti své zuby, vyrobila sevřený úsměv. Při pohledu na staré ženy ve společenské místnosti jí nebylo jasné, z čeho jsou víc roztřesené - zda ze zprávy o náletu na Pearl Harbor, anebo z Lorny a Melony.

A když se tu novinu dozvěděl mladý Wally Worthington, který si tolik přál stát se hrdinou, dal se v ulicích Orona do tance. Prezident Roosevelt to později označil za "den hanby", avšak pro Wallyho znamenal víc než hanbu. Jeho ušlechtilé, dobrodružné srdce toužilo po letounu Liberator B-24: těžkém bomba rdéru se čtyřmi motory, který se používá k bombardování mostů, rafinerií ropy, skladů paliva, železničních tratí a tak podobně. Někde v tomto dni hanby na Wallyho čekal Liberator a možnost naučit se s ním létat.

Lidé v Heart's Havenu i v Heart's Rocku vždycky tvrdili, že Wally má všechno: peníze, pěkný vzhled, dobré srdce, šarm, dívku svých snů - jenže byl také odvážný a v nadměrné míře disponoval dvěma nejnebezpečnějšími vlastnostmi mládí: optimismem a neposedností. Všechno, co měl, byl ochoten riskovat kvůli aeroplánu naloženému bombami.

Wally se přihlásil k letectvu ještě před Vánoci, ale dovolili mu strávit svátky doma. Naučit Wallyho chmurnému umění letecké války mělo trvat déle než rok.

"Do té doby," stěžoval si Olive a Candy v kuchyni v Ocean View, "už nejspíš všechny boje skončí. Prosté nemám štěstí."

"To by právě bylo štěstí," uzemnila ho Olive. Candy pokývla hlavou.

"Jasně," ozval se Homer Wells z vedlejší místnosti. Pořád myslel na to, že ho ani nevzali k odvodní prohlídce. Na to postačila zpráva dr. Larche o Homerově srdeční vadě. Odvodní prohlídky absolvovali jen muži se zařazením do třídy I. Homer Wells patřil do třídy IV. Podle vyjádření svého rodinného lékaře trpěl stenózou půlkruhové chlopně. Homerovým "rodinným lékařem" byl dr. Larch, jehož dopis místní lékařská komise přijala jako dostatečný důkaz o Homerově nezpůsobilosti - kromě toho byl Larch jedním z členů místní komise.

"Chtěl jsem, aby si mě vzala," stěžoval si Wally Homerovi v ložnici, kterou spolu sdíleli. "Ale ona že ne, že na mě počká, ale nevezme si mě. Prý chce být mou ženou, ale ne mou vdovou."

"Tomu říkáš, že počkáme a uvidíme?" zeptal se Candy Homer na druhý den.

"Ano," řekla Candy. "Léta jsem počítala s tím, že si Wallyho vezmu. Ty jsi přišel až potom. Musela jsem počkat, abych si ujasnila, jak je to s tebou. A teď do toho přišla válka. Takže musím taky počkat, abych viděla, co přinese válka."

"Jenomže jsi mu dala slib," namítl Homer Wells.

"Ano," souhlasila Candy. "A není podstatou slibu právě to, že počkáme a uvidíme? Slíbil jsi někdy někomu něco, cos myslel vážně - a pak jsi to nesplnil?" Homer zničehonic, úplně mimodek zareagoval tak vyděšenou grimasou, jako kdyby ho právě oslovila "Sluníčko".

O štědrovečerní večeři Raymond Kendall ve snaze prolomit mlčení prohodil: "Já bych si vybral ponorky."

"A skončil bys jako žrádlo pro kraby," doplnil Wally.

"To je v pohodě," pokývl Ray. "Však oni mě taky živěj."

"V letadle má člověk větší šanci," tvrdil Wally.

"Jo, šanci," odsekla pohrdavě Candy. "Proč se vůbec hrneš někam, kde nedostaneš nic víc než šanci?"

"To je dobrá otázka," potvrdila mrzutě Olive. Odložila na podnos stříbrnou servírovací vidličku tak prudce, až se zdálo, že husa na podnose překvapením mrkla.

"Šance stačí," mínil Homer Wells, ale zpočátku ani nemohl poznat, jakým hlasem to vlastně mluví. "Nic víc než šanci člověk nikdy nedostane, no ne? Ve vzduchu, pod vodou nebo zrovna tady, od první minuty, kdy se narodí." Anebo od té minuty, kdy se nenarodí, pomyslel si teprve teď ten hlas poznal - takhle mluvil dr. Larch.

"To je dost ponurá filozofie," namítla Olive.

"Myslel jsem, že studuješ anatomii," řekl Wally Homerovi, který se podíval na Candy a ta uhnula pohledem.

Wallyho poslali na celý leden do Fort Meade v Marylandu. Domů psal často, ale příšerně. Psal matce, psal Homerovi a Candy a dokonce i Rayovi, ale nikdy nikomu nic nevysvětlil. Pokud ho zacvičovali podle nějakého plánu, Wally ho buď neznal, nebo ho nedokázal popsat. Psal prostě jenom o nudných drobnostech, které ho napadly těsně před psaním dopisu mimo jiné o váčku jeho vlastní konstrukce, který měl pověšený na posteli a jehož účelem bylo oddělit od sebe zubní pastu a černidlo na boty, a o soutěži o nejlépe pojmenované letadlo, jež momentálně ovládala duchovní život celé roty A. S potěšením také oznamoval, že ho zdejší seržant z kuchyně naučil víc nových limericků, než kolik si jich byl Senior ve svých pozdějších letech schopen zapamatovat. Wally přidával limericky do všech dopisů, ať psal komukoliv Rayovi se líbily a Homerovi také. Ale Candy pokaždé rozzlobily a Olive z nich byla zděšená. Candy s Homerem si říkanky, které od Wallyho obdrželi, navzájem ukazovali až do chvíle, kdy si Homer uvědomil, že je pak Candy vždycky ještě rozzlobenější.

Limericky, které Wally posílal Candy, byly v porovnání s tím, cé" dostával Homer, velmi umravněné. Například jí poslal tento:

V Exeteru žila krásná paní,
obdivovali ji páni, kmáni.
Jeďen se nezdráhal,
udatně zamával
velikým pohlavním oudem na ni.

A tenhle poslal Homerovi:

Panička Brentová, přísahám,
Kundu má obrovskou jako chrám
Nesmírná je, bezbřehá,
zvuk se uvnitř rozléhá,
každý čvacht ozvěnou vrátí k vám.

Rayovi posílal Wally podobné veršovánky:

V Torontu dlí dívka nezlomná,
nedostupná jako královna.
Když jí však maličko
rozhrneš křovíčko	i
dá ti - je fakticky ohromná.

Bůh ví, jaké limericky posílal Wally Olive - kde by vůbec mohl přijít k takovým, aby byly dostatečně slušné? přemýšlel Homer, který večer po Wallyho odjezdu a Candiné návratu do školy ležel v posteli a naslouchal vlastnímu srdci. Docela by pomohlo, myslel si při tom, kdybych věděl, co vlastně bych měl slyšet.

Wallyho poslali do St. Louis - Jeffersonova kasárna, 17. letka, 28. cvičná eskadra. Homera Wellse napadlo, že letectvo, dbající u všeho na přesné zařazení a pojmenování, by docela dobře mohlo celou svou strukturu odvodit z Grayovy anatomie. To pomyšlení na Homera Wellse působilo uklidňujícím dojmem podle něj všechno to nekonečné členění a škatulkování znamenalo pro Wallyho víc bezpečí, jenže Candy o tom přesvědčit nedokázal.

"Jednu chvíli je v bezpečí a v příštím okamžiku už ne," krčila rameny.

"Dávej pozor na Homera a na jeho srdce," napsal jí Wally.

"A kdo dá pozor na moje srdce? Ano, ještě pořád se zlobím," odpověděla mu, i když se jí na to vůbec neptal.

Sice se na Wallyho zlobila, ale byla vůči němu loajální držela se svého slibu, že počká a uvidí. Políbila Homera na uvítanou či na rozloučenou, ale nijak ho nepovzbuzovala.

"Jsme prostě kamarádi," tvrdila otci, ačkoli ani on se na nic neptal.

"To vidím," řekl Ray.

V zimě byla práce v sadařství snazší hlavně se prořezávaly stromy. Chlapi střídavě Homera učili, jak se to dělá. "Největší prořízka se dělá, když mrzne," poučoval ho Meany Hyde.

"V zimě strom tolik nekrvácí," vykládal Vernon Lynch a oháněl se pilou.

"V zimě je menší pravděpodobnost nákazy," vysvětloval Herb Fowler, který v zimních měsících trochu zmírnil rozhazování prezervativů, možná proto, že si vždycky musel sundat rukavice, když pro ně chtěl sáhnout. Ale Homer věděl jistě, že si Herb od chvíle, kdy se ho zeptal na ty dírky, dává pozor.

"Že jsou tam dírky?" opakoval Herb. "To bude asi chyba výrobce."

Ale později přišel za Homerem a pošeptal mu: "Všechny nejsou děravý."

"Ty v tom máš systém?" zeptal se Homer. "Který jsou děravý a který ne?"

"Žádnej systém," tvrdil Herb Fowler. "Některý jsou a jiný nejsou. Výrobní závada."

"Jasně," řekl Homer, ale od té doby už k němu přilétl prezervativ jen málokdy.

Florence, manželka Meanyho Hyda, byla opět těhotná a Velká Dot Taftová s Irene Titcombovou celou zimu žertovaly o Meanyho potenci.

"Drž se ode mě dál, Meany," nabádala ho Velká Dot. "Nedovolím ti ani upít z mýho kafe. Podle mě stačí, abys na ňákou dejchnul, a už je v tom."

"Přesně tak to bylo se mnou!" tvrdila Florence a Velká Dot řvala smíchy.

"Neprosím se tě o žádný lekce v dejchání, Meany," varovala ho Irene Titcombová.

"Meany ti dá jen pusu na ucho a už jsi zbouchnutá," halasila pyšně Florence a slunila se ve svém těhotenství.

"To by chtělo klapky na uši," mínila Muchlanda Louise Tobeyová. "Nebo lyžařskýho kulicha."

"Radši mi dejte tucet těch Herbovejch gumiček," dožadovala se Irene Titcombová.

Ne, to radši ne, pomyslel si Homer Wells. Kvůli nim se jí to nejspíš stalo. Homer upřeně zíral na Florence Hydovou. Vidět ženu, která se těší ze svého těhotenství, bylo pro něj fascinujícím zážitkem.

"Na mou duši, Homere," škádlila ho Velká Dot Taftová, "tys ještě neviděl ženskou, co čeká dítě?"

"Viděl," řekl Homer a uhnul pohledem. Grace Lynchová se na něj upřeně zahleděla a on před jejím pohledem uhnul také.

"Bejt v tvým věku," řekl Homerovi Vernon Lynch, když spolu prořezávali stromy na Kohoutím kopci, "dal bych se nalejt. Jako Wally."

"Já nemůžu," odvětil Homer.

"Sirotky neberou?" divil se Vernon.

"To ne," řekl Homer. "Mám srdeční vadu. Vrozenou."

Vernon Lynch neměl ve zvyku šířit drby, ale nic víc už Homer vysvětlovat nemusel - zaměstnanci sadařství Ocean View mu nejen odpustili, že se nepřihlásil do armády, ale začali o něj pečovat. Starali se o něj přesně tak, jak si to dr. Larch vždycky přál.

"Víš, já jsem to tak nemyslel," omlouval se Herb Fowler, "s tou výrobní vadou. Kdybych věděl, jak jsi na tom se srdcem, neříkal bych to."

"To je v pořádku," ujistil ho Homer.

V předjaří, když bylo na čase opravit včelíny, Ira Titcomb spěchal na pomoc Homeroifi, který zápolil s obzvlášť těžkým podstavcem.

"Kristepane, jen se nestrhni!" strachoval se Ira.

"To zvládnu, Iro. Jsem silnější než ty," tvrdil Homer, který hned nepochopil, co Irovi dělá starost.

"Já jsem slyšel, že srdce nemáš stejně silný, jako to ostatní," namítl Ira.

Na Den matek ho Vernon Lynch naučil samostatně ovládat postřikovače. Trval na tom, že musí Homerovi ještě jednou vysvětlit používání respirátoru. "Zrovna ty," naléhal Vernon, "bys ho měl nosit a mít ho pořád čistej."

"Zrovna já?" divil se Homer Wells.

Dokonce i Debra Pettigrewová mu odpustila jeho blíže nedefinované přátelství s Candy. Začalo se oteplovat, a tak spolu opět sedávali v zaparkovaném autě a jednou večer si dokonce dali pár prchavých polibků v prázdném Pettigrewovic letním domku u Sladkovodního jezera zatuchlý, chladný zápach uvnitř domu Homerovi připomněl jeho první dny v moštárně. Když se jeho polibky zklidnily, začala se Debra vrtět když jí připadaly příliš vášnivé, Debra ho napomínala: "Pozor, hlavně se nerozrušuj."

Byl to mladík nezvykle laskavé povahy, jinak by Debře už dávno vysvětlil, že nic z toho, co mu dovolí s ní dělat, nemůže jeho srdce nijak ohrozit.

Přišlo jaro - Wallyho poslali na letiště Kelly Field v texaském Saň Antoniu, do letecké kadetky (Druhá eskadra, letka C) a Me-lony usoudila, že je čas vyrazit zase na cestu.

"Jsi cvok," prohlásila Lorna. "Čím větší válka, tím víc je tu dobrý práce. Teď se musí vyrábět - na jabka nikdo nemá čas."

"Seru na to, co se musí," odsekla Melony. "Hledám Homera Wellse a taky ho najdu."

"Takže se uvidíme zase v zimě?" zeptala se kamarádky Lorna.

"Když nenajdu Ocean View nebo Homera Wellse," odvětila Melony.

"Takže příští zimu," uzavřela Lorna. "Necháváš toho chlapa, aby z tebe dělal pitomce."

"Právě že nenechávám," odtušila Melony.

Kabát paní Groganové měl už ty nejlepší časy za sebou, ale raneček jejího majetku, převázaný Charleyho opaskem, podstatně zbytněl. Melony si v loděnicích vydělala nějaké peníze a dopřála si pár kousků důkladného pracovního oblečení, včetně páru vysokých bot. Lorna jí dala na rozloučenou dárek.

"Kdysi jsem štrikovala," vysvětlila Lorna. Byla to dětská vlněná rukavička -jenom levá rukavička, pro Melony příliš malá, ale moc hezky vybarvená. "Ta měla bejt pro děcko, který jsem nikdy neměla, protože jsem nebyla dost dlouho vdaná. Pravou jsem ani nedopletla." Melony zírala na rukavičku ve své ruce - byla velice těžká, plná ložisek, které Lorna štípla v loděnici. "Je to bezva zbraň," vykládala Lorna. "Kdybys někdy potkala nějakýho mam-lasa většího než ty!" Ten dárek dojal Melony k slzám a obě ženy se na rozloučenou objaly. Melony z Bathu odešla bez rozloučení s Mary Agnes Corkovou, která by byla udělala cokoliv, jen aby se jí zavděčila. Proto se vyptávala všech spolužáků a každého, kdo vkročil do starožitnictví Teda a Patty Callahanových, jestli neslyšeli o sadařství jménem Ocean View. Jestliže jí tato informace pomůže zajistit Melonino přátelství, nepřestane po ní pátrat nikdy. Lorna si po Melonině odchodu uvědomila, jak moc se jí po kamarádce stýská. Zjistila, že se teď pořád každého vyptává na Ocean View - to vyptávání se jaksi stalo stejně významným dokladem o jejím věrném přátelství k Melony, jakým byla darovaná vlněná zbraň.

Znamenalo to, že teď už po Homeru Wellsovi pátraly tři.

V létě se Wally přesunul ze Saň Antonia do Colemanu, také v Texasu. "Přál bych si, aby Texasu někdo vyhlásil válku," napsal Homerovi. "Aspoň bych měl čím ospravedlnit, proč tady jsem." Tvrdil, že létá jen ve spodkách a ponožkách, protože v tom urputném parnu si člověk nic víc obléct ani nemůže.

"Kam si myslí, že se chystá?" stěžovala si Candy Homerovi. "Ceká, že mu někdo připraví dokonalé klima? Vždyť jde do válfcj!" Homer seděl naproti ní v Kendallově přístavišti, kde jejich hovory trvale poznamenávaly celou populaci břeženek.

Na chladivé betonové podlaze třídy ve střední škole v Cape Kenneth Homer rozvinoval mapu světa málokdy u toho byl někdo víc než školník - a ten se v zeměpise nevyznal o nic lépe než Homer Wells. V samotě, již mu skýtalo léto, zde Homer koumal nad místy, kam by mohli Wallyho poslat.

Jednou ho při tom překvapil pan Hood. Možná zašel do třídy jen tak z nostalgie, anebo snad byl čas objednat králíky na příští školní rok.

"Asi půjdeš do armády," řekl pan Hood Homerovi.

"Ne, pane," odvětil Homer. "Mám srdeční vadu - stenózu půlkruhové chlopně.11

Man Hood se zahleděl na Homerovu hruď Homer věděl, že tenhle chlapík má oko jen pro králíky - a ani v tom není příliš honěný. "Měl jsi tedy šelest už od dětství?" zeptal se pan Hood.

"Ano, pane," přisvědčil Homer.

"A máš ho pořád?" zajímal se pan Hood.

"Moc ne, teď už ho skoro nemám," řekl Homer.

"Takže to s tvým srdcem není tak zlé," pravil povzbudivě pan Hood.

Jenže proč by měl Homer pana Hooda považovat za autoritu? Vždyť ani v dělohách neměl pořádek a pletl si králíky s ovcemi.

Dokonce i česáči, kteří přijeli na sklizeň, byli odlišní - bud' starší nebo mladší. Muži v nejlepším věku se přihlásili do armády, až na pana Rose.

"Letos nikde moc česáčů neseženete," svěřil se Olive. "Spousta blbečků si myslí, že válka je zajímavější než sklizeň jablek."

"Ano, já vím," přikývla Olive. "O tom mi ani nemluvte."

Letos přijela na sklizeň také jedna žena, které pan Rose říkal Máma, i když podle věku nemohla být matkou nikoho z nich. Bylo zřejmé, že její loajalita náleží výhradně panu Rosoví. Homer tak usoudil z toho, že si dělala, co chtěla. Když měla chuť nebo když to navrhl pan Rose, zkusila chvíli česat, občas také něco uvařila - ale ne každý večer a nevařila pro každého. Někdy večer vysedávala na střeše, ale jenom když vedle ní seděl pan Rose. Byla to vysoká, udělaná mladá ženská, pohybovala se vždy pomalu a s rozmyslem, jako by napodobovala pana Rose, a skoro pořád se usmívala. Nebyl to ani zcela uvolněný úsměv, ani úsměšek. I v tom se podobala panu Rosoví.

Homera překvapilo, že kvůli ní nedošlo k žádným úpravám ohledně spaní. Měla svoje lůžko vedle pana Rose, ale nepokusili se oddělit postele zástěnou ani jinak vytvořit alespoň minimální soukromí. Byla tu jen jedna věc: tu a tam, když Homer projížděl kolem moštárny, zjistil, že všichni kromě pana Rose a té ženy postávají venku nebo sedí na střeše. V těch chvílích zřejmě bývali spolu a pan Rose ta setkání nejspíš organizoval se stejnou energií, s jakou řídil i všechno ostatní.

Koncem léta byl vydán pokyn zakazující rozsvěcet jakákoliv světla na pobřeží večer už se nedalo pozorovat ruské kolo a nebylo možné vymýšlet čarovné názvy pro ostatní světla, ale česáče od jejich sedánků na střeše neodradilo ani zatemnění. Seděli ve tmě, civěli do tmy a pan Rose jim vykládal: "Bývalo támhle -mnohem vyšší než tahle střecha a jasnější než všechny hvězdy, kdyby se přitáhly na jedno místo. Točilo se pořád dokola," vyprávěl pan Rose ta vysoká, silná ženská se k němu tiskla a černé hlavy nad linií střechy přikyvovaly. "Teď je tam v oceánu spousta materiálu - různý zařízení, bomby a podmořský děla. Ty věci poznají, když se někde rozsvítí, a to světlo hned přitáhne bomby - jako železo k magnetu. Všecko je to automatika."

"To u toho nikdo není, kdo by držel prst na spoušti?" zeptal se někdo.

"Tam nejsou žádný spouště," vysvětloval pan Rose. "Všechno je automatický. Ale lidi tam jsou. Dohlížej na všechno, aby to fungovalo."

"Takže tam v moři jsou lidi?" ozval se někdo.

"Samozřejmě," přisvědčil pan Rose. "Spousta lidí. Je to hrozně vymakaný. Mají tam zařízení, kterým tě můžou vidět."

"Na zemi?"

"Jasně," přitakal pan Rose. "Vidí tě všude."

Postavy na střeše vydaly hromadný povzdech, jako sbor o přestávce mezi dvěma skladbami. Homer ve Wallyho pokoji žasl nad tím, jak svět současně pracuje na nových vynálezech i na svém zničeni.

Dr. Larch by ho ubezpečil, že není čemu se divit. Kromě nepříjemností s lístky na cukr a ostatními aspekty přídělového systému přinesla válka do St. Cloud's jen velmi málo změn. (Stejně jako to, čemu kdysi lidé říkali Velká hospodářská krize, mínil Wilbur Larch.)

Jsme sirotčinec, poskytujeme takové a takové služby a jsme pořád stejní - dokud nám všichni dovolí zůstat stejní. Kdykoliv ho éter příliš zmáhal, když měl pocit, že se jeho stáří stává poslední, konečnou překážkou, když mu zranitelnost jeho postavení narušitele zákona vyvstávala před očima jasně, jako kontury borovic rýsující se proti podzimnímu nebi, hledal Wilbur Larch spásu v jediné myšlence: miluji Homera Wellse a zachránil jsem ho před válkou.

Homer Wells si nepřipadal jako zachráněný. Jak by si ten, kdo miluje a není spokojen s tím, jak je jeho láska opětována, mohl připadat zachráněný? Právě naopak, Homer Wells měl pocit, že právě on je zvlášť těžce pronásledován osudem. Který mladík -i kdyby to byl sirotek - by dokázal v klidu čekat, až se uvidí, jedná-li se o lásku? A pokud ho Wilbur Larch dokázal ochránit před válkou, proti Melony byl úplně bezmocný.

Toho roku v době sklizně se Wally jednou přesunul, na základnu Perrin Field v texaském Shermanu (základní výcvik, rota D), zato Melony změnila působiště pětkrát. Peněz měla dost, nepotřebovala práci. Střídala zaměstnání u jednoho sadařství po druhém a vždycky odešla hned, jak zjistila, že nikdo z těch, kdo tam pracovali, nikdy neslyšel o Ocean View. Pracovala v sadech v Harpswellu a v Arrowsiku, na sever se dostala až do Rockportu a do vnitrozemí zajela nejdál do Appletonu a Lisbonu. Jednou si udělala zajížďku až do Wiscassetu, protože od někoho slyšela, že Ocean View je právě tam. Opravdu byl, ale byl to jen penzion. Nějaký zmrzlinář si vzpomněl, že Ocean View viděl ve Friendshipu ukázalo se však, že je to jméno obytné plachetnice. Melony si vyměnila pár úderů pěstí s vrchním číšníkem v jedné restauraci s mořskými specialitami v South Thomastonu, protože trvala na tom, že se musí všech hostů vyptat, jestli někdy neslyšeli o Ocean View. Rvačku vyhrála, ale dostala pokutu za rušení veřejného pořádku. Začátkem listopadu, když projížděla městečkem Boothbay Harbor, jí začaly docházet peníze. Moře bylo břidlicově šedé s bělostnými čapkami vln, krásné letní čluny už ležely v suchých docích a ve větru bylo jasně cítit blížící se zimu. Meloniny póry - i póry celé země - se pevně uzavíraly tak pevně, jako její zklamané srdce.

Pobledlého, mrzutého výrostka, který u pultu s cukrovinkami v Rinfretově dragstoru prodával střiky se zmrzlinou, vůbec nepoznala, zato mladý Roy Rinfret - bývalý (hluboce zklamaný) Curly Day - poznal Melony okamžitě.

"Bejval jsem Curly Day! Pamatuješ si mě?" vyhrkl Curly vzrušeně. Vnutil jí zdarma spoustu bonbonů a žvýkaček a trval na tom, že ji pozve na zmrzlinový střik. "Dvojitou porci na mě," prohlásil Curly jeho adoptivní rodiče by s tím nesouhlasili.

"Hochu, ty ses teda moc nevyved," ohodnotila ho Melony. Nemyslela to urážlivé měla na mysli jen jeho těstovitou barvu a jeho vzrůst - nijak zvlášť nevyrostl. Nic víc tím nemyslela, ale její poznámka uvolnila dávnou zásobu rozmrzelosti, jež v nitru Curlyho Daye číhala na příležitost, kdy bude moci vytrysknout.

"Děláš si srandu, ne? Ze jsem se moc nevyved," opakoval rozzlobeně. "Jsem vyloženě v troubě. Homer Wells mi ukrad lidi, co původně přijeli pro mé."

Na žvýkačky měla Melony příliš chabé zuby, ale i tak je zastrčila do kapsy bude to pěkný dárek pro Lornu. Jakmile Melony vzala do úst tvrdý bonbon, poraněné zuby skučely jen což, ale ona si občas na takové cukroví potrpěla, i přestože jí působilo bolest - nebo možná právě proto. Také ještě nikdy neochutnala střik se zmrzlinou.

Aby dal najevo, jak je mu jeho nové prostředí protivné, Curly Day ukápl na podlahu roztékající se loužičku jahodové šťávy -nejprve se ovšem ujistil, že to uvidí jen Melony. Předstíral, že jen zkouší čepovací trysku, než natočí dávku sirupu do Meloniny sodovky. "Přitahuje to mravence," vysvětloval. Melony měla své pochybnosti o tom, kolik mravenců tu asi může být v listopadu. "To mi říkaj v jednom kuse," stěžoval si Curly. "Nebryndej, přitahuje to mravence." Ukápl na podlahu ještě několikrát. "Snažím se zařídit, aby to tady mravenci všecko roznesli."

"Ty jsi ještě pořád nasranej na Homera Wellse?" zeptala se zchytrale Melony.

Potom Curlymu vyložila, že stačí, když se každého zákazníka zeptá na Ocean View. Curly nikdy nepřemýšlel o tom, co konkrétně by udělal nebo řekl Homeru Wellsovi, kdyby na něj někde znovu narazil byl sice naštvaný, ale ne mstivý a najednou si velice jasně připomněl Meloniny násilnické sklony. Začal se chovat nedůvěřivě.

"Proč vlastně potřebuješ Homera najít?" chtěl vědět Curly.

"Proč?" opakovala Melony medově ale při bližším posouzení už jí to nepřipadalo tak jasné. "No, a proč bys ho chtěl najít ty, Curly?" zeptala se.

"Inu." Curly pokrčil rameny. "Jenom abych se s ním viděl a řek mu, jak mě namích, když odjel a mě tam nechal - a já si při tom myslel, že bych měl odjet já, ne on." Když se nad tím Curly zamyslel, uvědomil si, že by Homera Wellse zkrátka rád zase uviděl - a třeba se s ním skamarádil nebo s ním něco podnikl. Odjakživa Homera obdivoval. Měl pocit, že ho Homer opustil - tak to prostě cítil. Dal se do pláče. Melony popadla papírový ubrousek, který dostala se zmrzlinovým střikem, a otřela jím Curlymu oči.

"Však já vím, jak to myslíš," vemlouvala se přívětivě. "Vím, jak ti je. Mě taky nechal bejt, však víš. Vážně se mi po tom klukovi stejská. Chtěla bych ho zase vidět."

Curlyho pláč upoutal pozornost jednoho z jeho adoptivních rodičů, pana Rinfreta, drogisty, který stál na druhém konci krámu, kde se prodávaly opravdové léky.

"Já jsem ze St. Cloud's," vysvětlovala Melony panu Rinfretovi. "Všichni jsme si tam byli moc blízký - vždycky když se náhodou potkáme, chvíli nám trvá, než si zvyknem." Sevřela Curlyho v mateřském, i když trochu medvědím objetí a pan Rinfret je ponechal jejich soukromí.

"Musíš si to zapamatovat, Curly," šeptala Melony a kolíbala chlapce v náručí, jako kdyby mu vyprávěla pohádku před spaním. "Ocean View, jenom se ptej na Ocean View." Když ho uklidnila, dala mu Lorninu adresu v Bathu.

Cestou zpátky do Bathu Melony doufala, že ji v loděnicích znovu zaměstnají a že díky takzvanému válečnému úsilí se výrobky na lince budou obměňovat - takže ji snad čeká něco trochu jiného, než zastrkávání ložisek do rozety ve tvaru šunky. Při tom pomyšlení vytáhla z kapsy zimníku paní Groganové rukavičku, kterou dostala od Lorny. Zatím ji ještě nemusela použít jako zbraň, ale její přítomnost jí mnohokrát v noci dodala pocitu jistoty. A nebyl to úplně promarněný rok, opakovala si potěšené Melony a plácla se těžkou rukavičkou do široké dlaně. Teď už tě hledáme čtyři, Sluníčko.

Wally zůstal i nadále v Texasu, ale znovu ho přeložili - do letecké školy v Lubbocku (blok 12, D3). Měl tam strávit celý listopad a větší část prosince, ale letectvo přislíbilo, že na Vánoce bude smět jet domů.

"Brzy již se ocitnu v objetí svých blízkých!" napsal Candy, Homerovi a Olive - dokonce i Rayovi, který k válečnému úsilí přispěl tím, že vstoupil do útvaru mechaniků v loděnicích námořnictva v Kittery montoval tam torpéda. Najal pár místních chlapců, kteří ještě chodili do školy, aby mu pomohli udržet jeho humří živnost nad vodou, a o víkendech chodil do Ocean View spravovat tamní stroje a vozidla. Na Olivíne kuchyňském stole nadšeně předváděl Olive a Homeru Wellsovi, jak vypadá gyroskop.

"Než vůbec pochopíte, co takový torpédo obnáší," tvrdil vždycky Ray, "musíte porozumět gyroskopům." Homera to zajímalo, Olive se chovala zdvořile - a kromě toho byla na Rayovi zcela závislá. Věřila, že kdyby se Ray nepostaral o strojový park v Ocean View, jabloně by přestaly rodit.

Candy byla většinou mrzutá - všechno to válečné úsilí ji zřejmě deprimovalo, i když se i ona sama zapojila a trávila dlouhé hodiny v nemocnici v Cape Kennethu jako pomocná ošetřovatelka. Uznávala, že nastoupit na univerzitu by bylo "moc zhýčkané", a bez potíží přesvědčila i Homera, aby se také zapojil - se svými zkušenostmi bude jako ošetřovatel lepší než většina ostatních.

"Jasně," souhlasil Homer.

Avšak i když se Homer vrátil do nemocničního prostředí částečně proti své vůli, brzy zjistil, že se tam cítí velmi spokojeně. Někdy ovšem mu dalo práci nedat najevo, co si jako odborník myslí o některých věcech, a předstírat, že je jen začátečníkem v oboru, pro který se tak znepokojivě očividně narodil. Na pomocné ošetřovatele shlížely svrchu dokonce i sestry, ale nejvíc Homera rozčilovalo, že lékaři shlížejí svrchu na každého - především pak na pacienty.

Candy a Homer nesměli dávat injekce ani podávat léky, ale přesto měli na práci i jiné věci než stlaní lůžek, vyprazdňování bažantů, masírování zad, pomáhání při koupeli a vykonávání všelijakých pochůzek, jež jsou hlavní příčinou, proč je v moderních nemocnicích pořád slyšet něčí spěšné kroky. Například chodili do služeb na porodní sál. Zdejší porodnické postupy na Homera neučinily velký dojem. Doktoru Larchovi tu nikdo nesahal ani po kotníky a v některých případech ani jemu samotnému ne. Dr. Larch sice Homera často napomínal, že má moc těžkou ruku s éterem, ale Homer si ani nedovedl představit, co by starý pán říkal na to, jak humpolácky zacházejí s éterem v nemocnici v Cape Kenneth. V St. Cloud's Homer býval svědkem případů, kdy pacient obdržel tak jemně odhadnutou dávku éteru, že byl schopen hovoru během vlastní operace. Pacienti probírající se z narkózy v Cape Kenneth vypadali jako po ráně palicí - chrápali s otevřenými ústy, s rukama mrtvě svěšenýma, ztrhané, povislé tváře jim vlastní vahou občas napůl otvíraly oči.

Homera zejména zlobilo nepřiměřené dávkování u dětí -jako kdyby zdejší lékaři a anesteziologové byli tak nevzdělaní, že si ani nedali práci s výpočtem množství podle pacientovy váhy.

Jednou seděli s Candy po stranách lůžka pětiletého chlapce, který se probíral z narkózy po operaci krčních mandlí. To byla práce pro pomocné ošetřovatele - sedět u pacientů probouzejících se z omámení éterem. Zejména se to týkalo dětí, zvláště po operaci krčních mandlí často se probouzely vyděšené a trpěly bolestmi a nevolností. Homer tvrdil, že by jim nemuselo být tak špatně, kdyby předtím dostaly o trochu méně éteru.

V pooperační místnosti s nimi byla jedna ze sester tuhle měli oba rádi - byla to mladá, přívětivá dívka asi v jejich věku. Jmenovala se Caroline, k pacientům se chovala vlídně a na doktory byla metr.

"Ty toho víš o éteru nějak hodně, Homere," divila se sestra Caroline.

"Jen se mi zdá, že se ho v některých případech používá až moc," zahuhlal Homer.

"Nemocnice nejsou dokonalé, i když se to od nich očekává," pravila sestra Caroline. "A doktoři taky nejsou dokonalí, i když si to myslí."

"Jasně," potvrdil Homer Wells.

Když se pětiletý klučík probudil, hrozně ho bolelo v krku a pěkně dlouho zvracel, než se jim podařilo vpravit do něj trochu zmrzliny tak, aby zůstala uvnitř. Jednou z povinností pomocných ošetřovatelů bylo dávat pozor, aby se v takových situacích děti nezadusily zvratky. Homer Candy vysvětloval, jak je důležité, aby v napolo omámeném stavu dítěte nedocházelo k aspiraci - tedy nasávání tekutin, například zvratků, do plic.

"K asipraci," opakovala sestra Caroline. "Nebyl tvůj tatínek doktor, Homere?"

"Ne tak docela," odtušil Homer Wells.

Sestra Caroline Homera představila mladému dr. Harlowovi, který si smrtelně vážně zakládal na svých vlasech sčesaných do čela. Neuspořádané prameny činily jeho čelo užším ježatý příkrov slámově žlutých vlasů působil dojmem, jako by dr. Harlow pořád úzkostlivě mžoural zpod klobouku staženého do očí.

"No ovšem, Wells - náš odborník na éter," prohodil uštěpačně dr. Harlow.

"Vyrostl jsem v sirotčinci," odpověděl Homer Wells. "Hodně jsem tam pomáhal v nemocnici."

"Ale éter jste určitě nikomu nepodával," ujistil se dr. Harlow.

"Ovšem že ne," lhal Homer Wells. Stejně jako dr. Larch v případě dozorčího výboru, i on nyní zjistil, jak příjemné je lhát nesympatickým lidem.

"Nevytahuj se," napomínala Homera Candy, když se spolu vraceli autem do Heart's Havenu. "Nehodí se to k tobě a ještě bys mohl toho svého Larche dostat do maléru."

"Kdy jsem se vytahoval?" chtěl vědět Homer.

"Vlastně ses zatím nevytahoval. Ještě ne," uznala Candy. "Ale nedělej to, jo?"

Homer se zamračeně nafoukl.

"A nebuď nafrněnej," poradila mu Candy. "To se k tobě taky nehodí."

"Já jenom čekám, až se uvidí," zabručel Homer Wells. "Však víš, jak to je." Vyložil ji u krámku s humry. Obvykle s ní zašel dovnitř na kus řeči s Rayem. Jenže Homer dnešní Candinu podrážděnost vnímal jako znamení, že vůči němu ochladla, anebo snad jako příznak čehokoliv jiného - jen ne toho, jak je ona sama ze všeho zmatená.

Zabouchla za sebou dveře a než se stačil rozjet, přešla na druhou stranu dodávky. Naznačila mu, aby stáhl okénko. Naklonila se dovnitř a políbila ho na ústa. Pak ho popadla za vlasy -pevně, oběma rukama - zvrátila mu hlavu do záklonu a kousla ho do krku pořádně. Opět se napřímila a při tom se praštila do hlavy o rám okénka oči měla zavlhlé, ale slzy jí po tvářích netekly.

"Myslíš, že já si to užívám?" vyhrkla. "Myslíš, že tě jen tak dráždím? Myslíš, že vím, jestli chci tebe nebo Wallyho?"

Odjel zpátky do nemocnice v Cape Kenneth potřeboval dělat něco podstatnějšího než sypat návnadu pro myši. Zase ta pitomá myší sezóna - nesnášel práci s jedem!

Dorazil do nemocnice současně s nějakým námořníkem, kterého ve rvačce pořezali nožem stalo se to na Rayově pracovišti, v loděnicích námořnictva v Kittery. Kamarádi námořníkovi stáhli ruku improvizovaným obvazem proti krvácení. Cestou jim došly lístky na benzin a podařilo se jim minout několik nemocnic, kam to měli z místa rvačky blíž, než do Cape Kenneth. Řezná rána se táhla mezi námořníkovým palcem a ukazovákem skoro až k zápěstí. Homer pomohl sestře Caroline ránu umýt obyčejným bílým mýdlem a destilovanou vodou. Homer si nemohl pomoci, byl vždycky zvyklý vydávat pokyny sestrám Angele a Edně z pozice autority.

"Změřte mu tlak na druhé paži," přikázal sestře Caroline. "Manžetu na měření tlaku podložte obvazem - na ochranu pokožky," dodal, protože sestra Caroline se na něj podivně zadívala. "Možná tam tu manžetu budeme muset nechat i půl hodiny nebo déle," vysvětloval Homer Wells.

"Myslím, že pokyny sestře Caroline dokážu vydávat já sám, když dovolíte," řekl Homerovi dr. Harlow. Doktor i sestra na Homera zírali jako na tuctového živočicha, jenž právě dal najevo, že vládne božskou mocí. Jako kdyby napůl očekávali, že Homer jen přejede rukou nad silně krvácejícím námořníkem a zastaví ten proud krve stejně rychle jako škrtící obvaz.

"Moc dobře, Wellsi," uznal dr. Harlow. Homer se díval, jak pacient dostává do rány injekci půlprocentního roztoku prokainu a jak potom dr. Harlow zranění ohledává. Nůž do ruky vnikl dlaní, všiml si Homer Wells. Vzpomínal na Grayovu anatomii a také na film, který viděl s Debrou Pettigrewovou: ten důstojník od jezdectva s šípem v ruce. Šíp naštěstí minul větev mediánního nervu, která vede ke svalům palce.

Dr. Harlow prohlížel zranění. "Tady se nachází dost důležitá větev mediánního nervu," vysvětloval pořezanému námořníkovi. "Jestli je neporušený, můžete mluvit o štěstí."

"Ten nůž ho minul," prohlásil Homer Wells.

"Ano, je to tak." Dr. Harlow vzhlédl od zranění. "Ale jak to víte vy?" zeptal se Homera Wellse, který vztyčil palec pravé ruky a zahýbal jím.

"Tak tedy nejen expert na éter," prohodil dr. Harlow pořád ještě uštěpačným tónem. "Vy se vyznáte i ve svalech!"

"Jenom v tomhle," odvětil Homer Wells. "Občas jsem si pro zábavu četl v Grayově anatomii," dodal.

"Pro zábavu?" opakoval dr. Harlow. "Takže nejspíš znáte i cévy. Co kdybyste mi pověděl, odkud se bere všechna tahle krev?"

Homer Wells ucítil, jak se bok sestry Caroline dotkl jeho ruky docela určitě to byl dotek vyjadřující sympatii. Sestře Caroline byl dr. Harlow také protivný. Navzdory nesouhlasu, který dnes zaznamenal u Candy, si Homer nemohl pomoci. "Krvácí jedna z větví dlaňového oblouku," odpověděl.

"Velmi dobře," uznal zklamaně dr. Harlow. "A jaký postup byste doporučoval?"

"Podvázat ji," řekl Homer Wells. "Chromovaným katgutem třínulkou."

"Přesně tak," souhlasil dr. Harlow. "Tohle jste ale v Grayovi nevyčetl." Potom Homerovi ukázal, že nůž přeťal i šlachy, vedoucí ke svalům flexor digitorum profundus aflexor digitorum sublimis. "Ty vedou kam?" vyptával se Homera Wellse.

"Do ukazováčku," odvětil Homer Wells.

"Bude nutné vyspravit obě šlachy?" chtěl vědět dr. Harlow.

"To nevím," přiznal Homer Wells. "O šlachách toho moc nevím," dodal.

"Není možná!" zvolal dr. Harlow. "Musíme opravit jen profundus" vysvětlil. "Vezmu na to hedvábnou dvounulku. Ale ke spojení obou konců šlachy budu potřebovat něco jemnějšího."

"Čtyřnulku," doporučil Homer Wells.

"Výborně," pravil dr. Harlow. "A co použijeme na sešití palmárníascte?"

"Chromovanou třínulku," řekl Homer.

"Tenhle mládenec se v zašívání vyzná!" prohodil dr. Harlow k sestře Caroline, která z Homera nespouštěla oči.

"Kůži sešijte hedvábnou čtyřnulkou," pokračoval Homer. "A pak bych doporučoval přiložit na dlaň tlakový obvaz - aby se prsty kolem rány trochu svíraly."

"Tomu se říká funkční poloha," doplnil dr. Harlow.

"Já nevím, jak se tomu říká," připustil Homer.

"Studoval jste někdy na medicíně, Wellsi?" zajímal se dít Harlow.

"Ne tak docela," odvětil Homer Wells.

"A máte to v úmyslu?" chtěl vědět dr. Harlow.

"Myslím, že ne," řekl Homer. V tu chvíli už mířil ven z operačního sálu, ale dr. Harlow za ním ještě zavolal:

"Proč nejste na vojně?" zeptal se.

"Mám srdeční vadu," odpověděl Homer.

"A nejspíš ani nevíte, o jakou vadu se jedná," prohodil dr. Harlow.

"Jasně že nevím," přitakal Homer Wells.

Mohl se o své stenóze půlkruhové chlopně dozvědět hned na místě úplně všechno, stačilo se zeptat byli by mu udělali snímek a zajistili experta, který by snímek přečetl - mohl se dozvědět pravdu. Ale kdo by stál o pravdu z tak nesympatického zdroje?

Šel číst z pohádkových knížek pacientům po operaci mandlí. Byly to hloupé knížky - dětská četba na Homera Wellse neučinila velký dojem. Ale u pacientů po operaci mandlí se nedalo předpokládat, že tady zůstanou tak dlouho, aby si vyposlechli celého Davida Copperfielda nebo Nadějné vyhlídky.

Sestra Caroline ho poprosila, aby pomohl při koupání a namasíroval záda tlustému muži zotavujícímu se po operaci prostaty.

"Nikdy nepodceňujte potěšení ze zdravýho čůrání," varoval ten obrovský chlap Homera Wellse.

"Nepodcením," slíbil Homer a masíroval tu živoucí horu tak dlouho, až se celý tlustbch rozzářil krásnou, růžovou barvou.

Když se Homer vrátil do Ocean View, Olive nebyla doma, měla službu na protiletecké hlásce. Používali k tomu takzvanou jachtařskou pozorovací věž v Přístavním klubu. Všichni muži z řad pozorovatelů - většinou bývalí Seniorovi pijáčtí kumpáni - měli siluety nepřátelských letadel připíchnuté na dveřích svých skříněk ženy si je nosily domů a umísťovaly je například na dvířka od lednice. Olive na protiletecké hlásce sloužila dvě hodiny denně.

Homer si prohlížel siluety, které si Olive přilepila na lednici.

Ty bych se naučil rozeznávat snadno, pomyslel si. A naučím se i všechno, co souvisí s pěstováním jablek. Jenže on už přece cosi uměl téměř dokonale se vyznal v porodnických postupech, včetně nejjednoduššího ze všech zákroků - toho, který byl v rozporu se zákonem.

Pomyslel na zákony a pravidla. Ta rvačka, v níž námořník utrpěl řezné poranění ruky, se nekonala podle žádných pravidel. A kdyby někdo chtěl bojovat s panem Rosem, bojovalo by se vždycky podle pravidel pana Rose, ať už by k tomu došlo kdekoliv. Pustit se do rvačky na nože s panem Rosem je jako nechat se uklovat k smrti nepatrným ptáčkem, napadlo Homera Wellse. Pan Rose je umělec - dovedl by utnout třeba jenom špičku nosu nebo knoflík či bradavku. Opravdová pravidla moštárny určuje pan Rose.

A jaká pravidla platí v St. Cloud's? Jakými pravidly se řídí dr. Larch? Jaká pravidla Larch respektuje a která porušuje či nahrazuje vlastními zásadami - a jak moc jim věří? Candy se očividně také řídila nějakými pravidly, ale kdo je určil? Ví snad o těch pravidlech Wally? A co Melony - respektuje vůbec nějaká pravidla Melony? uvažoval Homer Wells.

"Koukej," prohodila Lorna, "jestli sis nevšimla, tak je válka."

"Má bejt?" odsekla Melony.

"Protože on je nejspíš ve válce, to má bejt!" prohlásila Lorna. "Buď se přihlásil sám, anebo ho odvedou."

Melony zavrtěla hlavou. "Neumím si ho představit ve válce. Jeho ne. Prostě tam nemá co dělat."

"Prokristapána," nechápala Lorna. "Ty si myslíš, že všichni, co šli do války, tam máj co dělat?

"Když půjde, tak se zas vrátí," mínila Melony. Ani v prosinci nebyl led na Kennebeku bezpečný. V ústí řeky působil příliv a odliv, voda zde byla brakická a uprostřed neustále zůstávala volná, sedává, silně zčeřená hladina. Avšak ani Melony nedohodila v Bathu pivní láhev až doprostřed řeky. Její láhev se odrazila od nepevného ledu, vydala dutý zvuk a chvíli se kutálela k volné hladině, kam nikdy nemohla dospět. Její dopad vyrušil racka, který se zvedl a popoběhl po ledu. Vypadal při tom jako stará žena, nemotorně si přidržující sukně, aby si je neurousala v kalužích.

"Jenže z války se nevrátí úplně každej, to se ti právě snažím vysvětlit," podotkla Lorna.

Wallyho návrat z Texasu provázely komplikace. Několik zpoždění, špatné počasí, uzavřená letiště - když pro něj Homer s Candy přijeli do Bostonu, ze všeho nejdřív je upozornil, že má jenom osmačtyřicet hodin. Ale i tak byl spokojený - "byl to ještě pořád Wally," vzpomínala později Candy - a ze všeho největší radost měl z čerstvého povýšení.

"Podporučík Worthington!" představil se Olive. Všichni plakali, dokonce i Ray.

Benzin byl na lístky, takže se nemohli věnovat obvyklému pojíždění sem a tam. Homer jenom čekal, kdy bude Wally chtít zůstat s Candy sám, a jak to asi zařídí. On to bude chtít zařídit docela určitě. Ale přeje si to i ona? dohadoval se v duchu.

Štědrý večer trávili všichni spolu a na Boží hod nebylo kam se podít. Olive byla doma a ani Ray se nevěnoval výrobě torpéd či vytahování vrší s kraby. Příští den již Homer s Candy měli Wallyho odvézt zpátky do Bostonu.

No jistě, Candy s Wallym se objímali a líbali skoro pořád -všichni to viděli. Až o štědrovečerní noci si Homer ve Wallyho pokoji vzpomněl, že pro samou radost z Wallyho příjezdu ani kloudně nepomyslel na to, že jsou to už jeho druhé Vánoce mimo St. Cloud's. Kromě toho si uvědomil, že zapomněl napsat dr. Larchovi - neposlal ani vánoční pohlednici.

"Mám ještě před sebou nějaký čas v další letecké škole," vykládal mu Wally, "ale myslím, že mě nakonec pošlou do Indie."

"Do Indie," opakoval Homer Wells.

"Na Barmskou trasu," vysvětloval Wally. "Z Indie do Číny musíš letět přes Barmu. A v Barmě jsou Japončíci."

Homer Wells měl za sebou studium map na střední škole v Cape Kenneth. Věděl, že Barma, to znamená hory. A džungle. Když tam někoho sestřelí, existuje obrovská spousta variant, kam může dopadnout.

"Jak to jde s Candy?" zeptal se Homer.

"Bezvadně!" ujistil ho Wally. "Teda, vlastně uvidím až zítra," přiznal.

Ray vyrážel do továrny na torpéda časně ráno a Homer si všiml, že Wally odjel z Ocean View asi ve stejnou dobu, kdy Ray vyjížděl z domova do Kittery. Dopoledne se Homer nepříliš úspěšně snažil trochu utěšit Olive. "Osmačtyřicet hodin, tomu neříkám návštěva domova," opakovala. "Nebyl tady celý rok - to je podle něho návštěva? A podle armády - je to nějaká návštěva?"

Candy s Wallym pro Homera přijeli před polednem. Homer si domyslel, že "to stihli". Ale jak si tím člověk může být jist, když se nemůže zeptat?

"Nechcete, abych řídil?" nabídl se Homer. Posadil se na kraj a Candy usedla doprostřed.

"Proč?" divil se Wally.

"Třeba se chcete držet za ruce," prohodil Homer. Candy se na něj podívala.

"Už jsme se drželi," ujistil ho Wally se smíchem. "Ale stejně díky!"

Candy to očividně nepobavilo, pomyslel si Homer.

"Chceš říct, že jste si dali?" zeptal se jich Homer Wells obou.

Candy upřeně hleděla před sebe a Wally se tentokrát nezasmál.

"Jak to myslíš, kamaráde?" nechápal.

"Jak to říkám myslím tím sex," odpověděl Homer Wells.

"Kristapána, Homere," ohradil se Wally. "To je mi teda otázka."

"Jo, dali jsme si - myslím sex," pronesla Candy, stále hledíc přímo před sebe.

"Doufám, že jste si dávali pozor," podotkl Homer k nim oběma. "Doufám, že jste byli opatrní."

"Proboha, Homere!" zvolal Wally.

"Ano, byli jsme opatrní," řekla Candy. Teď už se dívala na něj a snažila se tvářit pokud možno bezvýrazně.

"To jsem rád, že jste si dali pozor," přikývl Homer tentokrát mluvil přímo ke Candy. "Musíš si dávat pozor, když to děláš s někým, kdo se chystá lítat nad Barmou."

"Nad Barmou?" Candy se otočila k Wallymu. "Neříkals mi nic o tom, kam půjdeš. Takže do Barmy?"

"Já nevím, kam půjdu," odsekl naštvaně Wally. "Ježíšmarjá, Homere, co to s tebou je?"

"Mám vás oba rád," prohlásil Homer Wells. "A když vás mám rád, mám právo se vás zeptat na cokoliv - mám právo všechno vědět."

Tohle znamenalo, jak se říká v Maine, konec všech řečí. Skoro celý zbytek cesty do Bostonu absolvovali v tichosti, až na jednu chvíli, kdy se Wally pokusil o vtip: "Vážně tě nechápu, Homere. Začínáš se chovat jako filozof."

Bylo to nepříjemné loučení. "Já vás mám taky oba rád, to přece víte," ujistil je Wally, než odešel.

"Já vím," přikývl Homer.

Cestou domů to Candy Homeru Wellsovi vytmavila. "Já bych neřekla jako filozof. Spíš jako potrhlej chlap. Myslím, že se chováš hrozně divně. A nemáš právo vědět o mně všechno, i když mě miluješ."

"Jediné, co potřebujeme vědět, je, jestli ty miluješ jeho," odtušil Homer. "Miluješ Wallyho?"

"Milovala jsem Wallyho celou dobu, co jsme spolu vyrůstali," odpověděla Candy. "Vždycky jsem ho měla ráda a vždycky ho budu mít ráda."

"Fajn," řekl Homer. "A tím je to vyřešený."

"Jenže já ani nevím, jestli to vůbec ještě je Wally," namítla Candy. "Tebe znám lip a mám tě taky ráda."

Homer Wells si povzdechl. Už je to tu zas, počkáme a uvidíme, pomyslel si. Kromě toho Wally zranil jeho city: ani jednou se ho nezeptal na jeho nemocné srdce. Ale co by mu na to vlastně odpověděl?

Wilbura Larche, který věděl, že s Homerovým srdcem není vůbec nic v nepořádku, spíš zajímalo to, kam se Homerovo srdce podělo. Obával se, že už asi není v St. Cloud's.

A Wally se odebral do letecké školy pro pokročilé v kalifornském Victorvillu. Na jeho dopisních papírech se teď skvělo záhlaví: LETECTVO SPOJENÝCH STÁTU. Ve Victorvillu zůstal Wally několik měsíců - pro Homera to byly měsíce věnované prořezávání stromů. Krátce po tom, co jabloně rozkvetly a včely Iry Titcomba se jaly roznášet skvělou, životodárnou energii po celé ploše sadařství Ocean View, byl Wally poslán do Indie.

Japonci obsadili Mandalay. Wally svrhl své první pumy na železniční most v Myitnge. Na jižní straně mostu bomby těžce poškodily trať i násep a zničily i celou jižní polovinu mostní konstrukce. Všechny letouny i posádky se bezpečně vrátily na základnu. Wally shazoval bomby také na průmyslové centrum v Myingyanu, ale pro husté mraky nebylo možné zhodnotit rozsah způsobených škod. V létě, právě když Homer opět natíral moštárnu bílou barvou, bombardoval Wally přístavní hráze v Akyabu a shwelijský most v severní Barmě později se také účastnil náletu na železniční dílny v Prome. Připojil svoji trošku k deseti tunám bomb svržených na železniční depo ve Schwebu a měl svůj podíl i na požárech ve skladištích v Kawlinu a v Thanbyuzayatu. Na pohled ho nejvíce zaujaly exploze bomb na ropných polích v Yenangyatu - obraz vrtných věží v plamenech vydržel Wallymu před očima celou zpáteční cestu přes hory a džungle. Všechny stroje i posádky se bezpečně vrátily.

Povýšili ho na kapitána a svěřili mu úkol, který on považoval za "snadnou práci".

"Jakmile ti nějaká práce připadá moc snadná, měj se na pozoru," varoval jednou dr. Wilbur Larch Homera Wellse.

Ve Fort Meade Wally vyhrál soutěž o nejlepší pojmenování letadla a teď konečně dostal příležitost je využít. Nazval je Bušící příležitost. Pod nápis namaloval velmi působivou sevřenou pěst. Candy a Homera Wellse později velmi mátlo, proč letadlo nepojmenoval Příležitost bušící na dveře nebo tak nějak.

Létal mezi Indií a Čínou, přes Himálaj a přes Barmu. Vozil do Cíny benzin, bomby, děla, pušky a munici, také oděvy a letecké motory - a zpátky do Indie přivážel vojáky. Celá cesta tam a zpátky mu trvala sedm hodin. Bylo to asi pět set mil. Z toho šest hodin musel mít na obličeji kyslíkovou masku - létali velmi vysoko. Nad horami létali ve velké výšce kvůli horám a nad džunglí kvůli Japoncům. Nad Himalájí se vyskytuje nejzlomyslnější vzdušné proudění na světě.

Při startu v Ásámu bývala venkovní teplota třiačtyřicet stupňů Celsia. Jako v Texasu, říkal si Wally. Na sobě měli jen šortky a ponožky.

Těžce naložený transportní letoun musel vystoupat do výšky patnácti tisíc stop za pětatřicet minut tou dobou prolétali prvním průsmykem.

V devíti tisících stopách si Wally natáhl kalhoty. Ve čtrnácti tisících si oblékl kombinézu s kožišinovým lemováním. V této výšce bylo dvacet stupňů pod nulou. V monzunovém období létal většinou jen podle přístrojů.

Té letecké trase se říkalo "cesta života" anebo také létání "přes hrbol".

Čtvrtého července noviny přinesly takovéto titulky:

AMERIČTÍ CHLAPCI ZNIČILI ŽELEZNIČNÍ MOST V BARMĚJ ČÍŇANÉ VYHNALI JAPONCE Z PROVINCIE CHU-PEJ

A tohle napsal Wally Homerovi a Candy. Wally zřejmě začínal lenivět - oběma poslal stejnou říkanku

Jeden chlapec z Kuang-čou
Splácal kundu hliněnou
Rychlým piglováním v mžiku
vypálil z ní keramiku
Předkožku má strženou.

V létě roku 194- v důsledku snah snížit intenzitu osvětlení pobřeží na minimum muselo být dočasně uzavřeno kino drive-in v Cape Kenneth, což Homer Wells vůbec nepociťoval jako tragickou ztrátu. Protože nemíval na vybranou a musel jezdit do kina s Candy i s Debrou Pettigrewovou současně, byl válečnému úsilí vděčný, že ho té trapnosti ušetřilo.

Pan Rose upozornil Olive, že na sklizeň nebude schopen zajistit kvalitní česáče. "Vzhledem k tomu, že spousta mužských odešla," psal. "A také proto, že je to daleko - mám na mysli lístky na benzin."

"Takže jsme moštárnu vypulírovali zbytečně," stěžoval si Homer Olive.

"Žádná práce, kterou se něco vylepší, není zbytečná, Homere," opravila ho Olive. Yankeeové vždycky cítí zoufalou potřebu obhájit nějak skutečnost, že i v letních měsících tvrdě pracují, přičemž je vždycky trápí výčitky svědomí nad tírn, že jim toto krátké období přece jen skýtá i několik prchavých potěšení.

Homer Wells - pomocný ošetřovatel a sadař - právě kosil trávu mezi stromy, když se dozvěděl, co se stalo. V parném červnovém dni jezdil na žacím stroji značky International Harvester, oči upíral na žáci lištu a dával pozor na pařezy a spadané větve, takže si vůbec nevšiml zelené dodávky, která se ho snažila předjet. Málem do ní narazil. Protože motor traktoru stále běžel a sekačka také, neslyšel, co na něj Candy volá, ani když vyskočila z auta a rozběhla se k němu. U volantu seděla Olive s tváří jako z kamene.

"Sestřelili ho," vřískala Candy, když Homer konečně vypnul zapalování. "Sestřelili ho nad Barmou!"

"Nad Barmou," opakoval Homer Wells. Slezl z traktoru a sevřel vzlykající dívku v náručí. Sice předtím vypnul motor, ten ale ještě chvíli skytal, potom se otřásl a zhasl. Nad ním se zachvíval žhavý vzduch. Možná, pomyslel si Homer Wells, že nad Barmou se chvěje vzduch pořád.

9. NAD BARMOU

Dva týdny po sestřelení Wallyho letadla byli kapitán Worthington i posádka Bušící příležitost i ještě stále na seznamu pohřešovaných.

Posádka jiného letounu, létajícího na téže trase, si všimla přibližně v půli cesty mezi Indií a Čínou asi jedné čtvereční míle barmského pralesa zničeného požárem, pravděpodobně po explozi letadla. Náklad havarovaného stroje byl identifikován jako motory k džípům, náhradní díly a benzin. Po posádce nikde ani stopy džungle v té oblasti byla hustá a podle všeho neobydlená.

Olive osobně navštívil mluvčí letectva Spojených států a sdělil jí, že zde jsou jisté důvody k optimismu. Letadlo očividně nevybuchlo ve vzduchu, takže z něj posádka možná stačila vyskočit. Co se však stalo dál, to prý nikdo neví.

Homer Wells si pomyslil, že právě tak se to letadlo mělo jmenovat Nikdo neví. Přesto Homer podporoval Olive i Candy v jejich víře, že Wally není mrtvý, "jenom nezvěstný". Soukromě se však Homer s Rayem Kendallem shodli v názoru, že Wallymu moc naděje nezbývá.

"Jenom si představ, že se třeba s tím letadlem nezřítil," řekl Homerovi Ray, když spolu vytahovali vrše plné humrů. "Takže je někde uprostřed džungle - a co si tam asi počne? Nesmí dopustit, aby ho Japončíci našli, a přitom jsou všude kolem. To letadlo přece sestřelili oni, no ne?"

"Třeba jsou tam domorodci," nadhodil Homer Wells. "Přátelští barmští venkovani," upřesnil.

"Anebo taky vůbec nikdo," mínil Ray Kendall. "Jen pár tygrů a hejna hadů," dodal. "Do hajzlu, kdyby se radši dal k ponorkám."

"I kdyby tvůj přítel přežil všechna ostatní nebezpečí," napsal Homeru Wellsovi Wilbur Larch, "hrozí mu nejrůznější asijské choroby - a těch je spousta."

Představa, že Wally někde trpí, byla strašná a Homerovi ani touha po Candy nedovolovala zažívat pocit úlevy při pomyšlení, že je Wally snad mrtev. V tom případě, tím si byl Homer jist, by si Candy už navždy zafixovala, že Wallyho milovala ze všech lidí nejvíc. Sirotkům se často stává, že jejich ideály předhánějí realitu o mnoho délek jestliže si Homer přál získat Candy, chtěl ji získat ideálním způsobem. Měla-li se Candy rozhodnout pro Homera, musel být Wally na živu, a jelikož měl Homer rád i Wallyho, toužil, aby se tak stalo s Wallyho požehnáním. Což by jakákoliv jiná metoda nutně neznamenala pro všechny nedůstojný kompromis?

Wilburu Larchovi zalichotilo, když ho Homer požádal o radu - dokonce v záležitostech lásky! ("Jak se mám chovat ke Candy?" ptal se Homer.)

Starý pán si natolik zvykl vystupovat jako autorita, že zcela přirozeně i nyní nasadil autoritativní tón - "A přitom o těchhle věcech nic neví!" stěžovala si sestře Edně pohoršená sestra Angela. Larch byl tak pyšný na svou radu Homerovi, že dopis před odesláním ukázal i oběma starým sestřičkám.

"Zapomněls už na život v St. Cloud's?" tázal se Homera dr. Larch. "Vzdálil ses nám už natolik, že ti život sestávající z kompromisů připadá nepřijatelný? Dokonce tobě, sirotkovi? Zapomněl jsi, že především musíš být užitečný? Neměl bys tak špatně smýšlet o kompromisech, nemůžeme si přece pokaždé vybírat, jak máme být užiteční. Tvrdíš, že ji miluješ - tak jí tedy buď k užitku. Třeba to nepůjde přesně tak, jak sis předem sesumíroval, ale jestli ji miluješ, musíš jí zajistit to, co potřebuje - a nezáleží přitom na tvém mínění, jestli už nastal ten pravý čas. A co ti ona může dát ze sebe? Jen to, co zbylo - a pokud snad to není tolik, kolik sis představoval, čí je to chyba? Chceš ji odmítnout jen proto, že se ti není schopna odevzdat naprosto? Část jejího já se toulá někde nad Barmou - chceš odmítnout to, co zbývá? Trváš na tom, že buď všechno, anebo nic? Tomu říkáš být užitečný?"

"Není to moc romantické," řekla sestře Edně sestra Angela.

"Choval se snad Wilbur někdy romanticky?" namítla sestra Edna.

"Povím vám, jak to obyčejně dělám," sdělila jim sestra Caro-line, tváříc se, jako kdyby ji nesmírně rozzlobili. "Provádím dokonale bezpečnou dilataci bez kyretáže. Jenom roztáhnu děložní hrdlo. Dělám to doma v kuchyni, velice opatrně. Samozřejmě že dokončit se to musí v nemocnici. Někdo si třeba pomyslí, že si to zkoušely udělat samy, ale nemají žádnou infekci, nic se nepoškodí, prostě potratily. Já jim zařídím D, ale bez K. Pak už potřebují jenom pořádně vyškrabat. A ti zdejší parchanti jim musejí pomoct - protože krvácejí a je jasné, že o to dítě už přišly." Odmlčela se a zamračila se na Homera Wellse. "Na tohle jsi taky expert, co?"

"Jasně," přisvědčil Homer.

"Takže víš o něčem lepším než to, co dělám já?" otázala se.

"O moc lepší to není," připustil. "Je to všechno dohromady, D i K, a ten doktor je slušný člověk."

"Slušný člověk," opakovala pochybovačně Caroline. "Na kolik přijde ten slušný člověk?"

"Je to zdarma," odvětil Homer.

"Já to taky dělám zadarmo," opáčila Caroline.

"Když si to můžeš dovolit, požádá tě jen o dar ve prospěch sirotčince," dodal Homer Wells.

"Jak to, že ho ještě nechytili?" zajímala se Caroline.

"To nevím," přiznal Homer. "Třeba jsou mu lidi vděční."

"Lidi jsou lidi," odtušila sestra Caroline se socialistickým nadhledem. "Hloupě riskuješ, když jsi mi to prozradil. A ještě hloupější bylo povědět o něm té ženské - vždyť ji ani neznáš."

"To je fakt," uznal Homer.

"Jestli to takhle povedeš dál, ten tvůj doktor moc dlouho nevydrží," dodala sestra Caroline.

"Jasné," přikývl Homer.

Dr. Harlow je našel ve výdejně léků jenom Candy se tvářila provinile, a proto se na ni zahleděl.

"Co vám tu tihle dva experti vykládali?"chtěl vědět dr. Harlow. Když si myslel, že ho nikdo nevidí, neustále se díval na Candy, jenže Homer Wells ho viděl a sestra Caroline dokázala velmi dobře vycítit, jaké touhy v mužích vzbuzují jiné ženy. Candy držela jazyk za zuby, a tím pádem vypadala ještě provinileji. Dr. Harlow se obrátil k sestře Caroline. "Zbavila jste se té hysterky?" otázal se.

"Bez obtíží," ujistila ho sestra Caroline.

"Vím, že se mnou nesouhlasíte," prohlásil dr. Harlow, "ale všechna pravidla mají své důvody."

"Pravidla mají své důvody," vyjelo z Homera Wellse, aniž by si to uvědomil byla to taková pitomost, že si nemohl pomoci a musel ji zopakovat. Dr. Harlow se na něj upřeně zadíval.

"Nepochybně jste odborníkem i na potraty, Wellsi," prohodil dr. Harlow.

"To není moc těžké, být expert na potraty," odtušil Homer Wells. "Je to docela jednoduché."

"Myslíte?" vyštěkl útočně dr. Harlow.

"Inu, co já vím?" pokrčil rameny Homer Wells.

"Ano. Co vy víte?" poškleboval se dr. Harlow.

"Moc toho nebude," utrousila drsně sestra Caroline dokonce i dr. Harlow to ocenil. A dokonce i Candy se usmála. Homer se také rozpačitě usmál. Vidíš? Už jsem chytřejší! To znamenal jeho úsměv věnovaný sestře Caroline, která na něj pohrdavě shlížela, přesně jak se slušelo na sestru hledící na pomocného ošetřovatele. Dr. Harlow nabyl přesvědčení, že zavedené hierarchii je zde prokazována povinná úcta. Jeho tvář se leskla jako pokrytá glazurou sestávající ze směsice počestnosti a adrenalinu. Homer Wells si na okamžik dopřál to potěšení a představil si, čím by bylo možno dr. Harlowa vytočit a ponížit. Mistrovské zacházení pana Rose s nožem by mohlo mít takový účinek - Homer si představil, jak pan Rose svým nožem dr. Harlowa vysvlékne ze šatů u kotníků mu bude ležet hromádka oblečení, rozřezaná na pruhy a cáry, ale na nahém doktorově těle nebude ani škrábnutí.

Měsíc po sestřelení Wallyho letounu přišly zprávy od ostatních členů posádky Bušící příležitosti.

"Byli jsme na půl cestě do Číny," psal druhý pilot, "když nás žluťasové párkrát trefili. Kapitán Worthington přikázal posádce opustit letadlo."

Palubní šéf s radistou vyskočili rychle po sobě, jako třetí skákal druhý pilot. Koruny stromů byly velmi husté jakmile první z nich propadl skrz, neměl šanci uvidět ostatní padáky. I samotná džungle byla hustá, členové posádky se museli navzájem hledat - palubnímu trvalo sedm hodin, než objevil radistu. Kromě toho hustě pršelo kapky dělaly v širokých listech palem takový randál, že nikdo z nich neslyšel, jak letadlo vybuchlo. A vzduch v džungli byl tolik prosycen různými pachy, že k nim vůbec nedolehl kouř z hořícího benzinu. Napadlo je, že se letoun možná podařilo zázračně zachránit a pokračovat v letu. Podívali se nahoru, ale skrz koruny stromů (všude tam poletovali třpytiví, zelení holubi) nebylo nic vidět.

Během sedmi hodin se do palubního zakouslo třináct pijavic rozličných velikostí - radista je pozorně odstranil. Zjistili, že nejlépe se zbavíte pijavice, když se dotknete zadní části jejího těla žhavým koncem cigarety jedině tak se pustí. Když za ně jenom taháte, přetrhnou se a jejich silné přísavky se vás budou držet dál.

Radista s palubním pět dnů nic nejedli. Když pršelo - a ono pršelo skoro pořád -, pili vodu zachycenou ve velkých palmových listech. Jinou vodu se báli pít. Občas se jim zdálo, že vidí ve vodě krokodýly. Protože se radista bál hadů, palubní mu radši neříkal o hadech, které zahlédl on sám měl zase strach z tygrů a myslí si, že jednoho dokonce viděl, zatímco radista trvá na tom, že tygra jenom slyšeli - nebo několik tygrů, anebo to byl jeden a týž tygr několikrát. Palubní šéf je přesvědčen, že je tentýž tygr sledoval celých pět dnů.

Ty pijavice je prý úplně utahaly. Listy v korunách stromů sice zesilovaly rámus dopadajících kapek, ale zároveň oba muže chránily před deštěm džungle však byla tak prosáklá vodou, že na ně kapalo skoro pořád - a když někdy na krátký okamžik přestalo pršet, skrz koruny neproniklo na zem vůbec žádné slunce. Ptáci s chraptivými hlasy, kteří za deště umlkali, dělali ještě větší rámus než déšť, jakmile dostali možnost začít žalovat na nevlídné monzunové počasí.

Radista s palubním neměli ani tušení, kam se poděli Wally a druhý pilot. S druhým pilotem se sešli pátý den, když dorazili do domorodé vesnice, kam se on dostal jen jeden den před nimi. Pijavice ho připravily o spoustu krve - protože putoval sám, neměl nikoho, kdo by odpaloval ty, na něž si nedosáhl. Uprostřed zad jich měl celé shromáždění domorodci mu je obratně odstranili. Používali k tomu hořící stonek bambusu - jako kdyby kouřili doutník. Byli to Barmánci, přátelští, a ačkoliv neuměli anglicky, dali jim jasně najevo, že japonské vetřelce nemají vůbec v lásce a také že znají cestu do Cíny.

Jenže kde byl Wally? Druhý pilot dopadl do týkového porostu a stonky bambusu, kterým si musel prosekávat cestu, byly silné jako mužská stehna. Ostří mačety se otupilo a zakulatilo, až vypadalo úplně stejně jako tupá strana čepele.

Barmánci jim dali najevo, že není bezpečné, aby tady čekali na Wallyho, a nabídli jim, že někteří vesničané odvedou druhého pilota, radistu a palubního šéfa do Cíny. Na tu cestu jim obarvili pleť rozdrcenými plody smokvoní a do vlasů jim vpletli orchideje nesměli vypadat jako běloši.

Cesta jim trvala dvacet dnů šli pěšky. Urazili sto pětadvacet mil. Nemohli si vařit jídlo, na konci cesty už jedli plesnivou rýži - příliš mnoho a hustě pršelo. Palubní šéf si stěžoval na totální zácpu, druhý pilot naříkal, že ho zabije vytrvalý průjem. Radista kadil bobky jako králík a nějakých patnáct, dvacet dnů trpěl neustále mírnou horečkou do kůže na hlavě dostal trichoficii. Všichni zhubli nejméně o čtyřicet liber.

Po příchodu na základnu v Číně strávili týden v nemocnici. Potom je odvezli letadlem zpátky do Indie, kde druhého pilota opět hospitalizovali, aby se pokusili diagnostikovat a vyléčit jakousi infekci, která ho postihla - nikdo nevěděl, co to vlastně chytil za mikroba. Palubní šéf měl potíže s tlustým střevem, jeho také uložili do nemocnice. Radista (i s trichoficii) se vrátil ke své práci. "Když nás v Číně odváželi do nemocnice, odebrali nám veškerou výbavu," napsal Olive. "Později nám to zase vrátili všechno v jednom pytli. Byly tam čtyři kompasy. My jsme byli jen tři, ale kompasy byly čtyři. Jeden z nás vyskočil z letadla s kompasem kapitána Worthingtona." Radista tvrdil, že by bylo lepší dopadnout s letadlem až na zem, než se ocitnout v téhle části Barmy bez kompasu.

V srpnu 194- Barma oficiálně vyhlásila válku Velké Británii i Spojeným státům. Candy se Homerovi svěřila, že potřebuje nějaké jiné místo, kde by si mohla posedět, aby ji nikdo nerušil. Na molu ji často přemáhá touha skočit do moře tolikrát tam sedávala s Wallym. A to, že tam s ní nyní sedává Homer, jí příliš nepomáhá.

"Vím ojednom místě," pravil Homer.

Možná měla Olive pravdu. Třeba opravdu nepoklízeli v moštárně zbůhdarma. Když pršelo, Candy seděla uvnitř a poslouchala bušení kapek do plechové střechy. Myslela na to, jestli déšť v džungli vydává stejně hlasitý rámus, nebo snad větší, a zda nasládle zahnily zápach jablek určených ke zpracování na mošt alespoň trochu nepřipomíná dusivý pach rozkladu v pralesní půdě. Za pěkného počasí Candy sedala na střeše. Večer občas dovolila Homerovi, aby jí tam vyprávěl různé historky. Snad v důsledku neviditelnosti ruského kola a vysvětlení, jež si pro nastalou temnotu vymyslel pan Rose, cosi Homera přimělo povědět Candy úplně všechno.

Toho léta Wilbur Larch opět napsal manželům Rooseveltovým. Psal jim už tolikrát předtím pod vlivem éteru, že ani s určitostí nevěděl, jestli jim opravdu napsal, nebo si to jen představuje. Nikdy nenapsal jednomu z nich, aniž by současně oslovil i druhého.

Obyčejně používal oslovení "Milý pane prezidente" a "Milá paní Rooseveltova", ale občas míval méně oficiální náladu a začal slovy "Milý Frankline Děláno Roosevelte" jednou dokonce napsal "Drahá Eleanor".

Toho léta oslovil prezidenta docela jednoduše. "Pane Roosevelte," napsal bez jakýchkoliv projevů náklonnosti, "vím, že máte spoustu práce s vedením války, avšak přesto věřím ve vaše humánní cítění, ve vaše odhodlání pomáhat chudým a zapomenutým, zvláště pak dětem --" Paní Rooseveltové napsal: "Vím, že váš manžel je velmi zaměstnán, avšak možná byste ho mohla upozornit najeden velmi naléhavý problém týkající se práv žen a utrpení nechtěných dětí --"

Nesourodé osvětlení v lékárně přispívalo ke klopýtavému, nepříliš srozumitelnému stylu dopisů.

"Ti, kdo nás vyzývají k obraně práv nenarozených dětí, jsou tíž lidé, kteří se přestanou zajímat o obranu kohokoliv, kromě sebe samých, jakmile je náhodné zrození dokonáno! Halasně dávají najevo svou lásku k nenarozeným duším - ale o možnost přispět na chudé se nezajímají, nemají chuť nabídnout více pomoci nechtěným a utiskovaným! Čím chtějí ospravedlnit to, že si činí takové starosti o nenarozený plod, zatímco na nechtěných či zneužívaných dětech jim příliš nezáleží? Odsuzují jiné za náhodná početí odsuzují chudé, jako kdyby mohli za svoji chudobu. Jednou z cest, jak by si chudí mohli pomoci, by byla možnost rozhodovat o početnosti svých rodin. Domníval jsem se, že svoboda volby je zcela zřejmě demokratickou zásadou - americkou zásadou!

Vy, manželé Rooseveltovi, jste národními hrdiny! V každém případě jste mými hrdiny. Jak tedy můžete tolerovat, že v této zemi existuje tak antiamerický a nedemokratický zákon proti potratům?"

V tu chvíli dr. Larch přestal psát a začal v lékárně křičet. Sestra Edna přistoupila ke dveřím lékárny a zaklepala na výplň z mléčného skla.

"To má být demokratická společnost, když nutí lidi přijmout náhodné početí jako nezvratný fakt?" hulákal Wilbur Larch. "Co jsme - opice? Očekáváte-li, že občané budou o své děti odpovědně pečovat, musíte jim také dát právo rozhodovat o tom, zda nějaké děti vůbec chtějí mít. Co si všichni sakra myslíte? Vy nejste jenom blázni! Jste netvoři!"

Wilbur Larch řval tak hlasitě, že sestra Edna vešla do lékárny a zatřásla jím.

"Wilbure, vždyť vás uslyší děti," napomenula ho. "A matky. Všichni vás uslyší."

"Neslyší mě vůbec nikdo," stěžoval si dr. Larch. Sestra Edna si povšimla mimoděčných záchvěvů ve tvářích a svěšeného dolního rtu - doktor se právě vynořoval z éterové mlhy. "Prezident mi neodpovídá na dopisy," žaloval sestře Edně dr. Larch.

"Má hromadu práce," namítla sestra Edna. "Třeba se ještě ani nedostal k tomu, aby si vaše dopisy přečetl."

"A co Eleanor?" chtěl vědět Wilbur Larch.

"Co je s Eleanor?" nechápala sestra Edna.

"Ta se taky k mým dopisům ještě nedostala?" naléhal dr. Larch naříkavým, skoro dětským hlasem a sestra Edna ho pohladila po hřbetu ruky posetém hnědými pigmentovými skvrnami.

"Paní Rooseveltova má taky hodně práce," pravila sestra Edna. "Ale určitě vám časem odepíše."

"Už to trvá celá léta," řekl tiše dr. Larch a otočil se tváří ke stěně. Sestra Edna ho v té pozici nechtte chvíli podřimovat.

Musela se přemoci, aby se ho nedotkla, chtělo se jí pohladit ho, odhrnout mu vlasy z čela, jako to dělávala tak často, když utěšovala ty maličké. Stávají se snad všichni opět dětmi? A je pravda, co tvrdí sestra Angela, že se začínají jeden druhému podobat, dokonce i fyzickým vzhledem? Každý, kdo by do St. Cloud's zavítal poprvé, by si mohl myslet, že jsou tu všichni jedna rodina.

Náhle ji v lékárně překvapila sestra Angela.

"To už zase nemáme ani trochu?" zeptala se sestry Edny. "Co se stalo? Určitě jsem objednala celou krabici."

"Krabici čeho?" nevěděla sestra Edna.

"Merthiolátu - červeného," zlobila se sestra Angela. "Říkala jsem ti, abys mi opatřila červený merthiolát - na sále už není ani kapka."

"Ach, já na to zapomněla." Sestra Edna se dala do pláče.

Wilbur Larch se probudil.

"Vím, že máte spoustu práce," oslovil Rooseveltovy, i když postupně začal rozeznávat sestry Ednu a Angelu, které k němu vztahovaly své unavené ruce. "Mí věrní přátelé," hřímal, jako by hovořil k sálu plnému svých stoupenců. "Mí spolupracovníci," halasil Wilbur Larch jako politik při volební kampani, který snad trochu unaveně, ale přesto nezlomně bojuje o podporu svých druhů, již také vzdávají čest božímu dílu.

Olive Worthingtonová seděla ve Wallyho pokoji se zhasnutým světlem, tak, aby Homer při pohledu zvenčí nepoznal, že tam sedí. Věděla, že Homer s Candy jsou v moštárně. A snažila se přesvědčit sama sebe, že jí nevadí, jak očividně je Homer schopen poskytnout Candy útěchu. (Ovšem Olive nedokázal utěšit ani v nejmenším po pravdě řečeno, Homerova přítomnost - s ohledem na nepřítomnost Wallyho - Olive rozčilovala a důkazem síly jejího charakteru budiž skutečnost, že si své podráždění byla schopna vyčítat a jen málokdy je dala najevo.) Také by nikdy nepovažovala Candy za nevěrnici. Dokonce ani tehdy ne, kdyby Candy všude rozhlásila, že pouští Wallyho k vodě a provdá se za Homera Wellse. Šlo jen o to, že Olive Candy znala. Olive si uvědomovala, že Candy by se od Wallyho neodvrátila, pokud by nebyla přesvědčená o jeho smrti, a to se právě Olive nelíbilo. Já přece necítím, že je mrtvý, dumala Olive. Ale není to Homerova chyba, že on je tady a Wally je tam, připomínala si.

Do pokoje vlétl komár a jeho tenoučké kvílení přetrhlo tok Oliviných myšlenek, takže zapomněla, proč vlastně sedí ve Wallyho pokoji potmě rozsvítila a začala komára pronásledovat. Tam, co je Wally, nejsou tam strašliví komáři? Barmští komáři byli tečkovaní (a mnohem větší než druh známý ve státě Maine).

Ray Kendall byl také sám, ale komáři ho obtěžovali jen mírně. Byla tichá noc a Ray pozoroval bezhlučné blýskání na časy, nedbající pobřežních předpisů o zatemnění. Candy mu dělala starosti. Raymond Kendall dobře věděl, jak lidský život dokáže ustrnout na místě v důsledku smrti někoho jiného, a litoval (už předem) toho, jakou brzdou se pro Candin život může stát Wallyho smrt. "Být na jejím místě," pronesl Ray nahlas, "vzal bych si toho druhýho kluka."

Ray si uvědomoval, že "ten druhej kluk" se mu mnohem víc podobá nešlo o to, že by Ray dával Homeru Wellsovi před Wallym přednost - Ray jenom Homerovi lépe rozuměl. Ovšem Ray nikdy při vysedávání na molu neodtrhl jedinou břeženku věděl, že jí trvalo hrozně dlouho, než se dostala tam, kde je.

"Vždycky když je shodíš z přístavní hráze," škádlíval Ray Homera Wellse, "přinutíš je, aby začínaly celý svůj život znova od začátku."

"Třeba jim tím prokážu službu," mínil sirotek Homer Wells. Ray si musel připustit, že se mu ten chlapec zamlouvá.

Se střechy moštárny byl pohled na blýskání na časy méně velkolepý - moře neosvětlily ani nejjasnější záblesky. Avšak zde působily blesky mnohem více zneklidňujícím dojmem jejich vzdálenost a nehlučnost připomínaly Candy i Homeru Wellsovi válku, kterou také necítili, ani neslyšeli. Pro ně to byla válka vzdálených blesků.

"Myslím, že je naživu," řekla Homerovi Candy. Když spolu seděli na střeše, drželi se za ruce.

"Já myslím, že je mrtvý," opáčil Homer Wells. V tu chvíli oba zpozorovali, že se ve Wallyho pokoji rozsvítilo.

Té srpnové noci byly stromy obaleny plody, obtěžkané větve se ohýbaly a jablka - všechna, kromě lesklých, voskově zelených gravensteinek - měla světle zelenou, místy narůžovělou barvu.

Tráva mezi stromy dosahovala do výšky kolen. Před sklizní bude nutné ji ještě jednou posekat. Té noci ze sadu zvaného Kohoutí vrch houkala sova ze sadu Na pánvičce uslyšeli Candy a Homer také štěkot lišky.

"Lišky umějí šplhat po stromech," pravil Homer Wells.

"Ne, neumějí," oponovala Candy.

"Alespoň po jabloních ano," tvrdil Homer. "Wally to říkal."

"Je naživu," zašeptala Candy.

Ve světle blesku, který jí ozářil obličej, Homer uviděl lesknoucí se slzy tvář měla vlhkou a slanou, když ji políbil. Bylo to chvějivé, rozpačité vyznání - polibek na střeše moštárny.

"Miluju tě," řekl Homer Wells.

"Já tebe taky," odpověděla Candy. "Ale on je naživu."

"Není," odvětil Homer.

"Já ho miluju," zašeptala Candy.

"Já vím," přikývl Homer Wells. "Já ho mám taky rád."

Candy svěsila ramena a položila si hlavu Homerovi na hruď, aby ji nemohl znovu políbit objímal ji jednou rukou, druhou jí zabloudil na prsa a nechal ji tam.

"Je to tak těžké," zašeptala, ale on nechal ruku tam, kde byla. V dálce nad oceánem se míhaly blesky a vál vlahý větřík, tak mírný, že sotva pohnul lístky jabloní či Candinými vlasy.

Olive ve Wallyho pokoji pronásledovala komára od stínítka lampy (kde ho nemohla plácnout) až na bílou zeď nad Homerovým lůžkem. Rozmáčkla komára spodkem dlaně a na zdi se objevila krvavá skvrna jako desetník, což ji překvapilo - ten mizerný hajzlík se pěkně přecpal. Olive si naslinila ukazováček a dotkla se krvavé skvrnky, čímž tu ohavnost ještě zhoršila. Rozzlobená sama na sebe slezla z Homerovy postele, zbytečně uhladila jeho nedotčený polštář, pak upravila i Wallyho neposkvrněný polštář a zhasla lampičku na nočním stolku. Ve dveřích se ještě zastavila, rozhlédla se po prázdné místnosti a zhasla i světlo na stropě.

Homer Wells držel Candy kolem boků a pomáhal jí se střechy. Určitě věděli, že jakkoliv riskantní bylo líbat se na střeše, na zemi to bude mnohem nebezpečnější. Stáli vedle sebe, s rukama volně ovinutýma kolem pasu toho druhého, on se dotýkal bradou jejího čela (ona vrtěla hlavou, ne, ne, jenom maličko) - když tu si všimli, že světlo ve Wallyho pokoji zhaslo. Cestou do moštárny se opírali jeden o druhého, pod nohama jim šustila tráva.

Dali si pozor, aby nebouchli síťovými dveřmi. Kdo by je však mohl slyšet? Raději zůstali potmě protože nesáhli po vypínači u kuchyňských dveří, nepřišli ani do styku s pravidly moštárny, připíchnutými vedle něj. Jen nejsvětlejší záblesky zvenčí jim ukazovaly cestu do části sloužící jako ubytovna, kde stály ve dvou řadách železné postele s odhalenými hrubými drátěnkami - v nohou každého lůžka ležela srolovaná stará matrace, jak to bývá zvykem na vojně. Jednu z nich rozbalili.

Na té posteli se vystřídalo mnoho dočasných nocležníků. Snů zrozených na tomto lůžku bylo hotové bohatství. Tichý sten, jenž Candy uvízl hluboko v hrdle, byl příliš jemný, než aby přehlušil skřípot rezavé, železné drátěnky, křehce zazněl do ovzduší plného kvasných vůní, prchavý jako dotyky Candiných rukou, jež Homer zprvu cílil jako třepot motýlích křídel, až později přišel pevný stisk - zaťala mu prsty do těla a držela pevně. V tu chvíli zasténala ostřeji než vrzající drátěnka, skoro stejně hlasitě jako zvuky, jež vydával Homer. Ach ano, tenhle chlapec, jehož pláč se kdysi stal legendou v Three Mile Falls - bože, jak silný měl hlas!

Olive Worthingtonová ležela strnule v posteli a zaslechla zvuk, jejž pokládala za houkání sovy na Kohoutím vrchu. Copak asi to houkání znamená, přemítala. Usilovně přemýšlela o všem možném, jen aby zahnala myšlenky na komáry v barmské džungli.

Paní Groganová ležela, ale byla vzhůru a na chvíli se strachovala o duši ta dobrá žena se neměla vůbec čeho bát. Ona opravdu zaslechla sovu takový žalostný zvuk.

Wilbur Larch, který vždycky vypadal, jako že je dokonale vzhůru, hbitě poletoval šikovnými prsty po klávesnici stroje v kanceláři sestry Angely. "Ach, prosím vás, pane prezidente," psal.

Na malého Steerforthe, trpícího alergií na prach a plíseň, působila lálo noc lísnivě měl pocil, že nemůže dýchal. Nechlělo se mu vylézal z postele, a lak se vysmrkal do povlaku polšláře. Seslra Edna uslyšela jeho hulné, přerývané troubení a přispěchala k němu. I když Steerforthovy alergie nebyly příliš silné, posledním zdejším sirotkem alergickým na prach a plíseň byl Fuzzy Stone.

"Učinil jsle již tolik dobrého," psal Wilbur Larch Franklinu

D. Rooseveltovi. "A váš hlas v rozhlase mi dodává naději. Jakožto příslušník lékařského cechu jsem si vědom, že jste dosáhl velkého osobního vítězství nad velmi zákeřnou chorobou. Každý, kdo po vás převezme váš úřad, se bude muset stydět, nedokáže-li posloužit chudým a zanedbávaným - nebo by se alespoň měl stydět --"

Ray Kendall ležel natažený na molu, jako kdyby ho tam vyvrhlo moře. Nemohl se přimět k tomu, aby vstal, vyšel nahoru a lehl si do postele. Jen málokdy vzduch nad pobřežím visel tak malátně, netečně jako dnes v St. Cloud's bývalo takové ovzduší každý den.

"Viděl jsem vás a vaši ženu na fotografii - vyfotografovali vás při nějaké bohoslužbě, myslím, že v anglikánském kostele," psal Wilbur Larch prezidentovi. "Nevím, jestli vám v kostele pověděli i něco o potratech, ale jsou věci, které byste vědět měl. Pětatřicet až pětačtyřicet procent populačního přírůstku v naší zemi lze přičítat neplánovaným, nechtěným porodům. Zámožnější dvojice si obyčejně přejí mít děti, jen sedmnáct procent dětí narozených bohatým rodičům je nechtěných. ALE CO TI CHUDÍ? Z dětí narozených rodičům, kteří žijí v chudobě, je nechtěných dvaačtyřicet procent. Pane prezidente, to je skoro polovina. A nežijeme v časech Benjamina Franklina, který (jak nejspíš víte) tolik toužil po zvýšení počtu obyvatel. Vaše vláda si vytkla za cíl najít dostatek práce pro stávající populaci a celkově se o ni lépe postarat. Ti, kdo se přimlouvají za životy nenarozených, by měli brát v úvahu i osudy žijících. Pane Roosevelte - právě vy, vy nejvíc ze všech! - vy byste měl vědět, že nenarození nejsou tak ubozí, tak potřební naší pomoci, jako ti narozenu Prosím, mějte slitování s narozenými!"

Olive Worthingtonová se převalovala na lůžku. Ach, bože, slituj se nad mým synem, modlila se pořád dokola.

V koruně jabloně středního vzrůstu v sadu Na pánvičce, číhavě schoulená v klínu nejsilnějších větví stromu, s nosem i ušima našpicovanýma a ohonem lehoučkým jako pírko pozorovala sad pohledem dravce rezavá liška. Před jejíma očima se půda v sadu hemžila hlodavci liška ovšem nevylezla na strom kvůli lepšímu výhledu - vyskočila tam, aby zadávila ptáka, jehož peří se jí pak zachytilo ve vousech a v rezavých chlupech pod krvelačnou, špičatou tlamou.

Candy Kendallová se přitiskla k Homerovi - ach, jak se k němu přitiskla! Jejich přerývaný, těžký dech rozvířil jinak nehybný vzduch. I roztřesené myšky pod podlahou moštárny zůstaly nehybně stát a naslouchaly milencům. Myši věděly, že se musí bát sovy a lišek. Avšak co je tohle za živočicha, jehož zvuky je přinutily strnout na místě? Sova nehouká, když loví, ani liška neštěká, když se chystá ke skoku. Ale co je tohle za nové zvíře? nechápaly myši v moštárně - co je to za novou šelmu, jež tady víří vzduch?

Není nebezpečná?

Podle mínění Wilbura Larche láska docela určitě bezpečná nebyla - rozhodně ne. Za jeho slabost, jež se stávala stále zřetelnější od doby, kdy Homer Wells odešel ze St. Cloud's, mohla podle jeho mínění právě láska i za to, jak váhavě přistupoval k některým věcem a jiné ho zase dokázaly snadno podráždit. Sestra Angela by mu pověděla, že jeho mrzoutění a zlostné výlevy z poslední doby jsou právě tak důsledkem padesátileté závislosti na éteru a pokročilého věku, jakož i jeho úzkostné lásky k Homeru Wellsovi. Kdyby se zeptal paní Groganové, dozvěděl by se, že trpí spíš tím, co ona nazývala syndromem St. Cloud's, než láskou. A sestra Edna by mu nikdy nedovolila lásku obviňovat, ať už by to bylo z čehokoliv.

Avšak Wilbur Larch považoval lásku za chorobu stejně zákeřnou jako obrna, které tak odvážně vzdoroval prezident Roosevelt. A mohl snad mít někdo Larchovi za zlé, že takzvaným produktům početí přezdíval "důsledky lásky"? - i když jeho drahé sestřičky byly moc nešťastné, když ho takhle slyšely mluvit. Neměl snad právo k takto tvrdému, odsuzujícímu pohledu na lásku? Koneckonců, existovala celá řada důkazů - produkty početí, bolest těch, kdo je nosily ve svých tělech, pokřivené životy tolika Larchových sirotků -, jež dávaly za pravdu jeho názoru, že taková láska není o nic bezpečnější než nějaký virus.

Ani kdyby se stal očitým svědkem prudkého vzplanutí Candy Kendallové a Homera Wellse - kdyby ucítil jejich pot a dotkl se napjatých svalů na zpocených, lesklých zádech, kdyby uslyšel mučivé sténání a uvolnění v jejich hlasech poté, co muka skončila - ani tehdy by Wilbur Larch své mínění nezměnil. Pomíjivost takové vášně by hojen utvrdila v přesvědčení, že láskaje nadmíru nebezpečná věc zkameněl by hrůzou, jako ty myši.

Podle mínění dr. Larche láska nebyla nikdy bezpečná, ani tehdy, když se mu pacientky podařilo přimět, aby používaly nějaká opatření proti otěhotnění.

"Vezměme si například takzvanou metodu předčasného ukončení styku," napsal dr. Larch. "U nás v St. Cloud's je k vidění mnoho následků použití této metody."

Jednoduchými velkými písmeny si dal vytisknout následující leták: ,

NEJČASTĚJŠÍ CHYBY
PŘI POUŽÍVÁNÍ PREZERVATIVŮ

Psal co nejjednodušeji, jako by pokyny byly určeny dětem -což v některých případech odpovídalo skutečnosti.

1. NĚKTEŘÍ MUŽI SI NASAZUJÍ PREZERVATIV JENOM NA KONEC PENISU. TO JE CHYBA, PROTOŽE PREZERVATIV SKLOUZNE. JE TŘEBA NATÁHNOUT HO NA CELÝ PENIS A JEN TEHDY, KDYŽ JE ZTOPOŘENÝ.
2. NĚKTEŘÍ MUŽI SE POKOUŠEJÍ POUŽÍVAT JEDEN PREZERVATIV DVAKRÁT. TO JE TAKÉ CHYBA. JAKMILE PREZERVATIV SEJMETE, VYHOĎTE HO! A PŘED DALŠÍM STYKEM S PARTNERKOU SI DŮKLADNĚ OMYJTE GENITÁLIE A OKOLNÍ PARTIE TĚLA - SPERMIE JSOU ŽIVÉ (I KDYŽ JEN KRÁTKOU DOBU) A UMĚJÍ SE POHYBOVAT!
3. NĚKTEŘÍ MUŽI VYJÍMAJÍ PREZERVATIVY Z OBALU. NECHÁVAJÍ JE PŘED POUŽITÍM PŘÍLIŠ DLOUHO LEŽET NA SVĚTLE A VZDUCHU TÍM PÁDEM GUMA ZVĚTRÁ A VYTVOŘÍ SE V NÍ PRASKLINY A DÍRKY. TO JE CHYBA! SPERMIE JSOU VELMI MALÉ A TĚMI DÍRKAMI A PRASKLINAMI SE DOKÁŽÍ PROTÁHNOUT!
4. NĚKTEŘÍ MUŽI PO EJAKULACI ZŮSTÁVAJÍ JEŠTĚ DLOUHO UVNITŘ PARTNERKY TO JE OBROVSKÁ CHYBA! PENIS SE SMRŠTÍ! JESTLIŽE PENIS NENÍ ZTOPOŘENÝ, JAKMILE HO MUŽ Z PARTNERKY VYTÁHNE, PREZERVATIV Z NĚJ ÚPLNĚ SKLOUZNE. VĚTŠINA LIDÍ ANI NEPOCÍTÍ, ŽE SE TO STALO, ALE ZPŮSOBÍ TÍM STRAŠNOU SPOUŠŤ! TÍMTO ZPŮSOBEM ZANECHÁTE V ŽENĚ CELÝ PREZERVATIV SE VŠEMI SPERMIEMI!

A někteří muži, mohl by dodat Homer Wells se vzpomínkou na Herba Fowlera, rozdávají svým bližním děravé prezervativy.

V moštárně sadařství Ocean View se k sobě Homer Wells a Candy choulili stejně jako myši krčící se pod podlahou a nebyli s to vymanit se ze svého objetí. Jednak byla matrace příliš úzká -mohli na ní ležet oba, jen pokud si leželi v náručí - a za druhé měli za sebou tak dlouhé čekání, tak dlouho po téhle chvíli toužili. Pro oba dva znamenalo velmi mnoho, že se konečně odvážili se spojit. Sdíleli lásku i žal, ani jeden z nich by tuto chvíli nepřipustil, kdyby již alespoň částečně nepřijali Wallyho smrt jako hotovou věc. A po milování musely ty části jejich myslí, jež stále pociťovaly ztrátu Wallyho, přijmout ten okamžik vážně a slavnostně v jejich tvářích se tedy nezračilo ono bezstarostné, extatické rozpoložení typické pro většinu milenců po milostném aktu.

Homer Wells ležel s tváří zabořenou do Candiných vlasů a snil o tom, že právě dospěl ke konečnému cíli cesty, po níž se vydal v bílém cadillaku měl pocit, že Wally ještě stále veze jeho a Candy ze St. Cloud's - že Wally je ještě stále vůdcem samozřejmě, právě Wally byl tím skutečným dobrodincem, který ho bezpečně dovezl na místo, kde nyní odpočívá.

Tep na Candině spánku, dotýkající se lehce jeho vlastního pulzu, působil na Homera stejně uklidňujícím dojmem jako hukot pneumatik tenkrát, když ho velký, bílý cadillac zachránil před vězením, v němž se narodil. Homerovi po tváři stekla slza. Byl by Wallymu poděkoval, kdyby to šlo.

A kdyby v té tmě viděl do tváře Candy, poznal by, že její duch alespoň částečně prodlévá ještě stále kdesi nad Barmou.

Dlouho leželi bez hnutí - překvapilo je, když si první odvážná myš dovolila přeběhnout jim po nahých nohou. Homer Wells se prudkým pohybem zvedl na kolena a až za okamžik si uvědomil, že celý prezervativ i se všemi spermiemi nechal uvnitř Candy. O tom se hovořilo ve čtvrtém bodu letáku dr. Larche NEJČASTĚJŠÍ CHYBY PŘI POUŽÍVÁNÍ PREZERVATIVŮ.

"Ale hergot," zaklel Homer Wells měl rychlé, citlivé a šikovné prsty, k vyjmutí ztracené gumy mu postačil jen ukazováček a prostředníček pravé ruky, ale i tak pochyboval, že to stihl včas.

Candy však pečlivý, detailní Homerův výklad přerušila. "Myslím, že vím, jak se mám vypláchnout, Homere," ujistila ho.

A tak jejich první noc vášně, jež mezi nimi tak dlouho a pozvolna narůstala, skočila typicky uspěchanými opatřeními proti nechtěnému otěhotnění - jehož možná příčina byla také docela typická.

"Miluju tě," opakoval Homer, když ji líbal na dobrou noc. Candin polibek na rozloučenou vyjadřoval vroucnost i hněv a v tom, jak pevně mu tiskla ruce, byla zuřivost i odevzdanost osudu. Homer ještě chvíli postál na parkovišti za krámkem s humry bylo slyšet jen vzduchovací zařízení vhánějící kyslík do nádrže, aby humři zůstali živí. Vzduch na parkovišti páchl mořskou vodou a olejem. Od moře se valila chladná, vlhká mlha blýskání na časy, ozařující výhled na Atlantik, už ustalo.

Homer Wells myslel na to, že v životě jen pořád čekal, až se uvidí - a teď tedy k tomu bude mít další důvod.

Wilbur Larch, kterému už bylo přes sedmdesát a v čekání, až se uvidí, byl velmistrem celého státu Maine, už zase zíral do hvězdami posetého stropu lékárny. Jedním z potěšení, která inhalujícímu narkomanovi přináší éter, je možnost vznést se a shlížet na sebe z ptačí perspektivy Wilbur Larch se tak mohl z té nadoblačné výše usmívat sám nad sebou. Dnes večer pronesl blahořečení za adopci malého, šišlavého Davida Copperfielda.

"Buďme šťastní za malého Copperfielda," pravil dr. Larch. "Malý Copperfield našel svoji rodinu. Dobrou noc, Copperfielde."

Avšak jenom nyní, v éterem zamžených vzpomínkách ta událost vyznívala jako cosi veselého. Dokonce zazněla i jednohlasná odezva, jako kdyby dr. Larch dirigoval sbor andělských hlásků vesele prozpěvujících Copperfieldovi na cestu. Ve skutečnosti to tak nebylo. Copperfield byl velice oblíben zvláště mezi nejmenšími sirotky podle sestry Angely byl "stmelovačem" - jeho dobromyslná, šišlavá přítomnost ostatní sirotky povznášela a měla je k větší soudržnosti. Toho večera se k Larchovu přání dobré noci Copperfieldovi nikdo nepřipojil. Avšak Copperfieldův odchod byl nejtěžší ranou právě pro dr. Larche, protože s Copperfieldem nejen že odešel poslední ze sirotků pojmenovaných Homerem Wellsem, ale i poslední sirotek, který Homera vůbec znal. S Copperfieldem jako by o něco více odešel i Homer Wells. Malého Steerforthe, který se narodil později a dostal jméno až jako druhý, adoptovali už předtím.

Ale budiž chvála éteru! Jak báječně umožňoval dr. Larchovi revidovat historii. Možná se éter zasloužil i o Larchův nápad změnit příběh Fuzzyho Stoná. V éterem vyvolaných snech Larch mnohokrát zachránil Wallyho Worthingtona - vybuchlé letadlo se samo poskládalo dohromady a vrátilo se na oblohu, padák se otevřel a mírné proudění barmského vzduchu zaneslo Wallyho až do Číny. Bezpečně, vysoko nad Japonci a tygry i nad obávanými asijskými chorobami -jak mírumilovně se Wally vznášel v Larchových snech. A jak úžasným dojmem zapůsobil na Číňany Wallyho ušlechtilý vzhled - ty patricijské lícní kosti v pohledné tváři. Časem Číňané Wallymu pomohli vyhledat jeho základnu a on se vrátil domů ke své dívce - to si totiž přál Wilbur Larch ze všeho nejvíc: Aby se Wally vrátil ke Candy, protože jenom tak zbývala naděje, že se Homer Wells někdy vrátí do St. Cloud's.

Necelé tři měsíce po sestřelení Wallyho letounu začala sklizeň a Candy Kendallová již věděla, že je těhotná. Koneckonců, příznaky už znala, stejně jako Homer Wells.

Nesourodá tlupa česáčů, která se zde sešla toho roku, dávala sadům pořádně zabrat byly tu ženské z domácnosti a válečné nevěsty, které pořád padaly se stromů, a studenti uvolnění ze středních škol, aby pomohli se sklizní. Dokonce i sklizeň jablek roku 194- byla považována za součást válečného úsilí. Olive jmenovala Homera parťákem skupiny školáků, kteří uměli poškodit sklízené ovoce tolika rozličnými způsoby, že měl Homer pořád o práci postaráno.

Candy pracovala v prodejním středisku vysvětlila Olive, že ty její občasné nevolnosti pravděpodobně vyvolal neustálý zápach nafty a výfukových zplodin kolem zemědělských vozidel a strojů. Olive poznamenala, že by od dcery mechanika a lovce humrů čekala méně citlivé reakce na silné vůně a pachy, a když jí navrhla, že by pro ni možná bylo příjemnější pracovat přímo v sadech, Candy přiznala, že lezení na stromy jí taky moc nedělá dobře.

"Netušila jsem, že jsi tak choulostivá," divila se Olive. Olive se ještě nikdy nevrhla do sklizně s takovým zanícením - a nikdy ještě nebyla tolik vděčná za to, že sklizeň konečně nastala. Jenže Homerovi sklizeň toho roku připomínala, jak se učil šlapat vodu - učily ho to Olive i Candy. (Olive tomu říkala plavání na místě.)

"Jako kdybych plaval na místě," stěžoval si Candy Homer. "Nemůžu Olive nechat ve štychu uprostřed sklizně."

"Když budu pracovat, co nejvíc to půjde," domnívala se Candy, "třeba z toho potratím."

Homer Wells věděl, že to není pravděpodobné. "A co když já nechci, abys potratila?" otázal se. f "Cože když?" nechápala Candy.

"Co když chci, aby sis mě vzala a porodila to dítě?" zeptal se Homer.

Stáli u konce pásového dopravníku v balírně. Candy byla první v řadě žen třídících jablka podle druhu a velikosti - buď je balily, nebo vyřadily ke zpracování na mošt. Candy začala zvracet - přestože si vybrala místo na začátku řady, aby to měla co nejblíž k otevřeným dveřím.

"Počkáme a uvidíme," zachraptěla Candy mezi dvěma záchvaty zvracení.

"Na čekání nemáme moc času," namítl Homer Wells. "Nemůžeme moc dlouho čekat, až se uvidí."

"Nejmíň rok, možná ještě déle, si tě nemůžu vzít," prohlásila Candy. "Vážně si tě chci vzít, ale co bude s Olive? Musíme počkat."

"Dítě nepočká," odtušil Homer.

"Oba dva víme, kam jít, když nechceme mít dítě," prohodila Candy.

"Anebo když ho chceme mít," dodal Homer Wells. "Je to taky moje dítě."

"Jak bych mohla porodit dítě, aby se to nikdo nedozvěděl?" Candy začala znovu zvracet a podél balící linky k nim přišla Velká Dot Taftová zjistit, co se děje.

"Homere, nevíš, co je to dobrý vychování, že koukáš na dámu, jak blinká?" napomenula ho Velká Dot. Položila svou tlapu Candy na rameno. "Jdi dál od těch dveří, zlato," poradila Candy Velká Dot Taftová. "Pojď dělat tadyhle na linku - tam jsou cejtit jen jabka. Skrz ty dveře sem někdy táhne smrad od traktoru."

"Za chvíli se tu stavím," zamumlal Homer ke Candy i Velké Dot.

"Nikdo nemá rád, když zvrací a kolem postávaj lidi opačnýho pohlaví, Homere," poučila ho Velká Dot.

"Jasně," pravil Homer Wells, sirotek a nastávající otec.

V Maine platí zásada, že je moudřejší o věcech vědět, než o nich mluvit jestliže nikdo neřekl, že je Candy Kendallová těhotná, nemuselo to znamenat, že o tom nikdo neví. V Maine se pokládá za samozřejmé, že kterýkoliv hoch může dostat kterékoliv děvče do maléru. Co si s tím pak počnou, to je jejich věc. Když potřebují poradit, musí to říct.

"Kdybyste sami byli sirotky, čemu byste dali přednost?" napsal jednou Wilbur Larch do Stručné historie mésta St. Cloud's. "Zrození sirotka, anebo potratu?"

"Potratu, docela určitě," prohlásila Melony, když se jí na to jednou zeptal Homer Wells. "A co ty?" i

"Já bych radši sirotka," přiznal Homer Wells.

"Jsi snílek, Sluníčko," uzemnila ho Melony.

Nyní měl pocit, že je to opravdu tak. Je snílek. Pletl si jedny středoškoláky s jinými, načesané bušly zapisoval pod jména těch, kteří je nenačesali. Zarazil dva kluky, když po sobě začali házet jablka a zdálo se mu, že by jim měl posloužit za příklad - aby ochránil ovoce a prosadil svoji autoritu. Ale zatímco chlapce odvážel autem k prodejnímu středisku, kde je donutil, aby na něj počkali a nedělali už žádné další vylomeniny - což také znamenalo, že propásnou dnešní česání -, mezi ostatními školáky se strhla regulérní jablková bitva. Než se Homer vrátil do sadu, přerostla ve válku. Naplněné lísky na valníku byly poseté jablečnými jadérky a z rozpáleného traktoru se linul zápach spálených jablek (někdo zřejmě využil traktor jako "kryt"). Homera napadlo, že by možná lepším parťákem pro tyhle školáky byl Vernon Lynch. Homer potřeboval především srovnat si všechno s Candy.

Nyní tedy seděli v přístavišti Raye Kendalla tiskli se k sobě a neseděli tam moc dlouho - protože byla zima. Choulili se u jednoho ze sloupů na konci mola, kde Ray vídal Candy sedat s Wallym - a kolikrát - přibližně ve stejné pozici (i když, jak si nyní Ray všímal, Wally sedával vždycky o něco vzpřímeněji, jako by už byl upoután do sedačky pro pilota).

Ray Kendall chápal, proč je jejich zamilovanost tak zádumčivá, ale přesto mu jich bylo líto věděl, že taková rodící se láska by neměla vyvolávat zasmušilost. Ovšem Ray si velice vážil Olive a věděl, že právě kvůli Olive musejí Homer s Candy svůj milostný příběh oplakávat. "Měli byste prostě odejít pryč," pravil Ray k Homerovi a Candy skrz okno mluvil velmi tiše a okno bylo zavřené.

Homer se bál, že bude-li naléhat na Candy, aby si ho vzala a aby si ponechala jejich dítě, mohl by ji dohnat k tomu, že ho odmítne se vším všudy. Kromě toho chápal, že má Candy strach z Olive nešlo o to, že by Candy tolik toužila po druhém potratu - Homer věděl, že by se Candy za něj provdala a porodila jejich dítě třeba týž den, kdyby se to dalo zařídit tak, aby nemusela Olive povědět pravdu.

Candy necítila stud, nebála se Olivina příkrého odsouzení za nedostatečnou lásku k Wallymu - Candina víra ve Wallyho přežití prostě nebyla tak silná jako Olivina. Není nic divného na tom, jestliže si matka jediného syna a dívka, do níž je ten syn zamilován, připadají jako soupeřky.

Mnohem větší šok Homer utrpěl, když si rozebral své vlastní pocity. Věděl, že Candy miluje a touží po ní nyní však zjistil, že víc než po ní touží po jejím dítěti.

Byli jen jedním z mnoha párů polapených do pasti, jež dávají přednost bezpečí svých iluzí před realitou dané situace.

"Po sklizni," navrhl Candy Homer Wells, "odjedeme do St. Cloud's. Řeknu, že mě tam potřebují. Stejně je to nejspíš pravda. A protože je válka, nikdo se o ně nestará. Ty bys mohla tátovi namluvit, že je to součást válečného úsilí. Olive povíme, že cítíme povinnost být tam, kde je nás nejvíc potřeba - kde můžeme být užiteční."

"Ty chceš, abych si to dítě nechala?" zeptala se Candy.

"Chci, aby sis nechala naše dítě," zdůraznil Homer Wells. "A až se narodí a oba se zotavíte, vrátíme se sem. Tvému tátovi a Olive povíme - nebo jim napíšeme -, že jsme se do sebe zamilovali a vzali jsme se."

"A že jsme ještě předtím spolu počali dítě?" rýpla si Candy.

Homer Wells, zahleděný na skutečné hvězdy nad ztemnělým pobřežím státu Maine - zářivé a studené - měl celý příběh docela jasně srovnaný v hlavě. "Řekneme, že jsme ho adoptovali," prohlásil. "Cítili jsme, že máme vůči sirotčinci mnohem větší závazek. Aspoň já ho cítím tak jako tak," dodal.

"Naše dítě bude adoptivní?" nechápala Candy. "Takže budeme mít dítě, které si bude myslet, že je sirotek?"

"Ne," zavrtěl hlavou Homer. "Budeme mít dítě, a to bude vědět, že je jenom naše. Budeme jen říkat, že je adoptivní -jenom kvůli Olive, na nějaký čas."

"To je lež," konstatovala Candy.

"Jasně," souhlasil Homer Wells. "Nějaký čas budeme muset lhát."

"Možná - až se vrátíme s dítětem - možná bychom nemuseli tvrdit, že jsme ho adoptovali. Třeba bychom pak mohli říct pravdu," navrhla Candy.

"Možná," přikývl Homer. Možná že všechno spočívá jenom v čekání, až se uvidí, pomyslel si. Přitiskl jí rty na zátylek, zabořil obličej do jejích vlasů.

"Kdyby se zdálo, že to Olive pochopí, že je s to přijmout -- jak je to s Wallym," dodávala Candy, "možná bychom už nemuseli lhát, že jsme to dítě adoptovali, že ne?"

"Jasně," pravil Homer Wells. To je nějakého strachu kvůli lhaní, podivil se a přivinul k sobě Candy, která se tiše rozplakala. Byla pravda, že si Wilbur Larch nevzpomínal na Homerovu matku? Byla pravda, že si na ni nepamatovaly ani sestry Angela a Edna? Možná ano, mínil Homer Wells, ale nikdy by jim nemohl mít za zlé, kdyby mu lhali vždyť by to udělali jen proto, aby ho chránili. A pokud by si snad vzpomínali na jeho matku a jeho matka byla netvor, nebylo by snad lepší, kdyby mu zalhali? Sirotek pravdu vždycky nevítá.

A kdyby se Homer dozvěděl, že Wally zemřel ve strašných bolestech či po dlouhém utrpení - kdyby Wallyho umučili nebo kdyby uhořel, kdyby ho sežralo nějaké zvíře - o tom by Homer dozajista zalhal. Pokud by se Homer Wells stal dějepiscem amatérem, upravoval by historii stejně jako Wilbur Larch - snažil by se, aby všechno nakonec dobře dopadlo. Homer Wells, který tolikrát Wilburu Larchovi vmetl do tváře, že doktorem je tady přece on (Larch), byl sám více lékařem, než si kdy pomyslel.

První noc se při lisování moštu střídal u drtiče a lisu s Meanym Hydem a Everettem Taftem Velká Dot a Debra Pettigrewová stáčely. Debra se mračila, že má dělat tak nechutnou práci, pořád si stěžovala, jak je zmáčená a špinavá, a její podráždění ještě vzrostlo kvůli přítomnosti Homera Wellse, se kterým nemluvila. Debra sice chápala, že Candy a Homer spolu sdílejí určité hoře, avšak současně se jí zmocňovalo podezření, že se spolu věnují i jistým radovánkám. Debra rozhodně nereagovala přátelsky, když jí Homer navrhl, aby byli pouze kamarády. Homera její nepřátelství překvapilo. Usoudil, že jen léta strávená v sirotčinci ho připravila o schopnost vysvětlit si nějak rozumně její jednání. Homer měl dojem, že mu Debra tak jako tak odjakživa odpírala věnovat cokoliv víc než přátelství. Proč ji tedy rozlítilo, že od ní nic jiného nepožaduje?

Meany Hyde Homerovi a Everettu Taftoví oznámil, že dneska je v noci u lisu poprvé a naposled, protože chce v noci zůstávat doma u Florence - "Už se blíží její čas," dodával Meany.

Když s lisem pracoval pan Rose, vznášel se ve vzduchu prosyceném vůní kvašení úplně jiný duch. Za prvé všechno běželo mnohem rychleji, lisování probíhalo jako závod. A kromě toho, bylo zde napětí vytvářené autoritou pana Rose - a také vědomím, že vedle spí unavení chlapi, to všechno propůjčovalo práci u lisu a drtiče atmosféru spěchu (a dokonalosti), jakou lze zažít jen na samém pokraji vyčerpání.

Budoucí tělnatost Debry Pettigrewové se rýsovala stále jasněji, čím byla mokřejší měla stejný sklon ramen jako její sestra a paže zezadu již získaly náběh k ochablosti, jež časem přeroste v třaslavé polštáře rozechvívající celé tělo Velké Dot. Obě sestry si podobně otíraly bicepsy pot z očí - nechtěly si sahat na obličej rukama ulepenýma od sladké jablečné šťávy.

Po půlnoci jim Olive donesla studené pivo a horkou kávu. Když odešla, prohodil Meany: "Je to od paní Worthingtonový moc pozorný - přinese nám pití a ještě si můžeme vybrat."

"Když navíc přišla o Wallyho," přidal se Everett Taft. "Je to div, že si na nás vůbec vzpomene."

Ať už mě potká cokoliv, ať přijde co chce, říkal si Homer, neuhnu před tím. Konečně se měl setkat s životem - ta cesta zpátky do St. Cloud's, kterou navrhl, ho ve skutečnosti měla od St. Cloud's osvobodit. Bude mít dítě (i když možná nebude ženatý), takže potřebuje práci.

Samozřejmě s sebou přivezu mladé stromky a zasázím je tam, umiňoval si -jako kdyby St. Cloud's ke spokojenosti stačily jenom mladé stromky, jako by zasázení nových stromů mohlo uspokojit očekávání, jež do něho vkládal dr. Larch.

Koncem sklizně denní světlo zmatnělo a v sadech bývalo přítmí i ve dne, třebaže očesané koruny stromů propouštěly více světla. Scvrklá jablka na nesnadno dosažitelných větvičkách svědčila o nezkušenosti letošní česáčské party. Touhle dobou už byla půda v St. Cloud's promrzlá. Homer bude muset pro ty mladé stromky zajet později. Zasází je na jaře - i jejich dítě bude jarní.

Homer a Candy nyní jezdili do nemocnice v Cape Kenneth jenom na noční služby. Zatímco Ray Kenneth vyráběl torpéda, mohl Homer trávit dny s Candy v jejím pokoji nad nádržemi s humry.

Milovat se teď mohli docela volně, když už Candy byla stejně těhotná. I když mu to nemohla říci - teď ještě ne - Candy se s Homerem milovala strašně ráda užívala si to mnohem víc, než kdy předtím s Wallym. Jenomže ze sebe vůbec nedokázala vypravit, že by cokoliv mohlo být lepší než s Wallym. I když však milování s Homerem opravdu bylo lepší, pochybovala, že by za to mohl Wally. S Wallym se nikdy při milování necítili tak svobodně.

"Přijedu s tou dívkou," napsal Homer dr. Larchovi. "Narodí se jí moje dítě - nebude to žádný potrat, ani sirotek."

"Ciíěraédítě!" žasla sestra Angela. "Budeme mít chtěné dítě."

"Ale plánované asi nebylo," bručel Wilbur Larch a škaredil se z okna kanceláře sestry Angely na protilehlou stráň, jako by se ten kopec z nějakého osobního důvodu postavil proti němu. "A doufám, že aspoň zasází ty zatracené stromy," dodal dr. Larch. "K čemu vůbec potřebuje dítě? Jak chce chodit na univerzitu, na medicínu, když bude mít dítě?"

"A kdo tvrdí, že chce chodit na medicínu, Wilbure?" zlobila áe sestra Edna.

"Já věděla, že se vrátí," volala sestra Angela. "Patří k nám!"

"Ano, patří," souhlasil Wilbur Larch. Mimoděk trochu toporně napřímil záda, narovnal kolena a vztáhl ruce s mírně rozevřenými prsty -jako kdyby se chystal převzít nějaký těžký balík. Když ho tak uviděla sestra Edna, otřásla se, protože jí připomínal mrtvolku plodu z Three Mile Falls, kterou do téže prosebné pózy upravil sám Homer Wells.

Olive Worthingtonové Homer oznámil: "Musím odjet, zvlášť když budou Vánoce, a všechny ty vzpomínky -- je tady něco a někdo, koho jsem zanedbával. Opravdu, všichni tam v Saint Cloud's -- nic se tam nezměnilo. Pořád potřebují to, co vždycky potřebovali, ale teď je válka a všichni se starají jen o válku. Myslím, že na Saint Cloud's se teď zapomíná víc než kdy jindy. A doktor Larch nemládne. Budu tam užitečnější, než můžu být tady. Je po sklizni a řekl bych, že tady už nemám co dělat. V Saint Cloud's je vždycky spousta práce."

"Jsi moc hodný mládenec," pochválila ho Olive Worthingtonová, avšak Homer svěsil hlavu. Vzpomněl si, co pan Rochester řekl Janě Eyrové:

"Při každém pokušení se bojte výčitek svědomí, slečno Eyrová. Výčitky člověku otráví život."

Bylo ráno, začátek listopadu a oba se nacházeli v kuchyni usedlosti na Ocean View. Olive nebyla učesaná ani nalíčená. Šedivé světlo dopadající jí na tvář a do vlasů způsobilo, že paní Worthingtonová najednou připadala Homerovi starší. Šňůrkou od sáčku s čajem se ze sáčku snažila vyždímat čaj do poslední kapky a Homer nedokázal zvednout oči od zauzlených provazců žil na hřbetech jejích rukou. Vždycky hodně kouřila a po ránu kašlala.

"Candy pojede se mnou," pokračoval Homer Wells.

"Candy je taky moc hodné děvče," pravila Olive. "Je to od vás obou velmi nesobecké - když byste si mohli jen tak užívat -, že chcete poskytnout útěchu a společnost nechtěným dětem." Provázek omotaný kolem čajového sáčku byl už velmi napjatý a Homer očekával, že se ten sáček každou chvíli roztrhne. Olive hovořila strojené, jako kdyby na nějaké slavnosti s předáváním cen popisovala udatné činy, které si ta ocenění zaslouží. Ze všech sil se snažila potlačit kašel. Když šňůrka konečně protrhla sáček s čajem, pár vlhkých lístků ulpělo na žloutku jejího nedojedeného vajíčka na měkko, usazeného v porcelánovém pohárku na vajíčka, který si kdysi Homer spletl se svícnem.

"Neumím vám ani dost poděkovat za všechno, co jste pro mě udělala," řekl Homer. Olive Worthingtonová jenom zavrtěla hlavou ramena držela zpříma, bradu vzhůru, páteř dokonale napřímenou. "Je mi líto, co se stalo Wallymu," dodal Homer Wells. Olive sotva zřetelně polkla, ale svaly na šíji zůstaly zcela nehybné.

"Je jenom nezvěstný," namítla Olive.

"Jasně," přitakal Homer Wells. Položil Olive ruku na rameno. Nedala nijak znát, je-li ta ruka pro ni útěchou či břemenem, ale když v té pozici setrvali nějakou dobu, otočila hlavu a tváří se opřela o hřbet jeho ruky ještě chvíli tak zůstali, jako by pózovali pro nějakého malíře ze staré školy - nebo pro fotografa, který čeká na nepravděpodobný úkaz, že vyjde listopadové slunce.

Olive trvala na tom, aby si vzali bílý cadillac.

"Teda," pravil Ray k Homerovi a Candy, "řek bych, že pro vás bude jen dobrý, když se budete držet pospolu." Zklamalo ho, že Homer ani Candy na jeho radu nereagovali nijak nadšeně. Když se cadillac rozjel z parkoviště u humřího krámku, Ray za nimi zavolal: "A užijte si spolu taky trochu zábavylíl Pochyboval ale, že ho slyšeli.

Kdo by si jel do St. Cloud's užívat zábavy?

Nejsem doopravdy adoptovaný, přemítal Homer Wells. Nezrazuji paní Worthingtonovou nikdy přece neřekla, že je moje matka. Ale ani tak si Homer a Candy během té dlouhé jízdy moc nepopovídali.

Ujížděli pořád na sever do vnitrozemí a stromy podél cest měly stále méně listí ve Skowheganu ležela trocha napadaného sněhu, země připomínala tvář starého muže, který by potřeboval oholit. V Blanchardu, v East Moxie a v Moxie Gore bylo už sněhu víc a v Ten Thousand Acre Tract se zdrželi celou hodinu, protože přes silnici ležel poražený strom. Poletoval nad ním sníh a skácený kmen tvarem připomínal povaleného dinosaura. V Moose River, v Misery Gore a také v Tomheganu už doopravdy ležel sníh. Podle silnice se tyčily závěje rozhrnuté pluhem, byly tak strmé a tak vysoké, že přítomnost nějakého dornu odhadovali Candy a Homer jen podle kouře z komína nebo podle úzkých průchodů proházených v závějích, tu a tam zbarvených územními značkami čůrajících psů.

Olive, Ray a Meany Hyde je zásobili lístky na benzin. Rozhodli se, že pojedou autem, protože by bylo hezké občas si někam ze St. Cloud's vyjet - třeba jen na krátký výlet. Avšak ve chvíli, kdy dorazili do Black Rapids a Homer musel navléci na zadní pneumatiky řetězy, si uvědomili, že na zimních silnicích (a to zima teprve začínala) bude cestování víceméně nemožné.

Kdyby se zeptali dr. Larche, byl by je ušetřil všech starostí ohledně auta. Vysvětlil by jim, že do St. Cloud's se nejezdí proto, aby odtud člověk vyrážel na výlety, a dodal by, ať si za zábavou jezdí vlakem do Three Mile Falls.

S ohledem na špatné silnice, nedostatek světla a houstnoucí sněžení, které začalo za Ellenvillem, přijeli do St. Cloud's až za tmy. Při stoupání do kopce kolem dívčího oddělení osvětlily reflektory bílého cadillaku dvě ženy kráčející dolů k nádraží -odvracely tváře od světla. Krok měly nejistý, jedna z nich neměla šálu a ta druhá klobouk. Ve světle reflektorů pobleskovaly sněhové vločky, jako by obě ženy rozhazovaly diamanty.

Homer Wells zastavil a stáhl okénko. "Chcete svézt?" zeptal se jich.

"Jedete opačným směrem," odtušila jedna z nich.

"Můžu to obrátit!" volal za nimi. Když viděl, že jdou dál, aniž by mu odpověděly, pokračoval, až k vjezdu do nemocnice u chlapeckého oddělení a zhasl světla. Ve světle, linoucím se z okna lékárny, viděl padající sníh, stejný, jaký padal tehdy, když utekl od Draperových z Watervillu.

Mezi Larchem a sestřičkami nastaly jisté hádanice ohledně toho, kde budou Homer a Candy spát. Larch vymyslel, že Candy bude spát na dívčím oddělení a Homer jako obyčejně, u chlapců, ale obě ženské se do něj okamžitě pustily.

"Mají se rádi!" zdůrazňovala sestra Edna. "Určitě spolu spí!"

"To jo, určitě už spolu spai," brblal Larch. "Ale to neznamená, že budou spolu spát i tady."

"Homer říkal, že si ji chce vzít," připomněla sestra Edna.

"Že cice," vrčel Wilbur Larch.

"Myslím, že by bylo hezké, kdybychom tu měli párek, co spolu spí," mínila sestra Angela.

"A já si myslím," oponoval Wilbur Larch, "že máme tolik práce jen proto, že spolu lidi spávají až moc."

"Mají se rádi!" opakovala pohoršené sestra Edna.

A tak nakonec mínění žen rozhodlo. Candy s Homerem budou bydlet v dvoulůžkovém přízemním pokoji v dívčím oddělení jak si postele uspořádají, to je jejich věc. Paní Groganová se přiznala, že je ráda, že na dívčím oddělení bude nějaký mužský občas si děvčata stěžují na tuláky a všelijaké obejdy mít v baráku mužského, to je dobrá věc.

"A vůbec," dodala paní Groganová, "já jsem tady sama - vy jste alespoň tři."

"Ale my tady spíme každý zvlášť," mrmlal dr. Larch.

"Inu, Wilbure," pravila sestra Edna, "na to byste neměl být tak pyšný."

Olive Worthingtonová byla sama ve Wallyho pokoji a hleděla na obě prázdná lůžka, Homerovo i Wallyho, obě čerstvě ustlaná, na polštářích nebyl jediný záhyb. Na nočním stolku mezi postelemi stála fotografie Candy, jak učí Homera plavat. Protože chlapci neměli v pokoji popelníky, zkrabatila Olive dlaň volné ruky jako misku pod dlouhým svěšeným popelem cigarety.

Raymond Kendall byl sám nad svým humřím krámkem a hleděl na triptych fotografií stojících na nočním stolku jako na oltáři. Na prostředním obrázku byl on sám jako mladík seděl na nepříliš pohodlné židli a manželku měl na klíně jeho žena tehdy právě čekala Candy a té židli očividně hrozilo velké nebezpečí. Vlevo stála Candina maturitní fotografie a vpravo byl obrázek Candy a Wallyho - mířili na sebe tenisovými raketami, jako puškami. Obrázek Homera Wellse Ray neměl, ale stačilo mu jen vyhlédnout z okna a dovedl si Homera jasně vybavit kdykoliv se Ray podíval na molo a pomyslel na Homera Wellse, uslyšel v duchu zvuk břeženek dopadajících na hladinu.

Sestra Edna se snažila uchovat pro Homera a Candy něco teplého k večeři vzala nepříliš uspokojivě vyhlížející kus hovězí pečené, vložila ho do sterilizátoru a tu a tam se na něj zašla podívat. Paní Groganová, která se právě modlila na dívčím oddělení, přijíždějící cadillac neviděla. Sestra Angela právě na porodním sále holila nějakou paní, které už vyšla voda.

Homer s Candy minuli prázdnou, jasně osvětlenou lékárnu a nakoukli do opuštěné kanceláře sestry Angely. Homer věděl, že nemá smysl nahlížet do lékárny, pokud se tam svítí. Z ložnice k nim doléhalo předčítání dr. Larche. I když se ho Candy pevně držela za ruku, pocítil Homer najednou nutkání si pospíšit, aby neprošvihl večerní čtení.

Florence, žena Meanyho Hyda, porodila zdravého chlapečka - devět liber, dvě unce - brzy po Dni díkůvzdání a Olive Worthingtonová s Rayem Kendallem uspořádali v Ocean View jen dosti formální a tichou oslavu. Olive pozvala všechny dělníky ze sadů do svého domu a poprosila Raye, aby se při té příležitosti ujal úlohy hostitele. Meany Hyde Olive ubezpečoval, že narození tohohle nového děťátka docela určitě znamená, že je Wally naživu.

"Ano, já vím, že je naživu," odpověděla mu Olive nevzrušeně.

Ten den pro ni nebyl nijak nadmíru náročný jenom našla Debru Pettigrewovou sedět na Homerově posteli a civět na fotografii, na níž byl vidět s Candy, jak se učí plavat. A chvíli poté, co odtud Debru vyhodila, zjistila, že v dolíku, který po Debře zůstal na Homerově lůžku, sedí Grace Lynchová. Ovšem Grace civěla na dotazník dozorčího výboru ze St. Cloud's, byl to ten formulář, který Homer nevyplnil a připíchl ho na stěnu Wallyho pokoje jako nějaká nepsaná pravidla.

A Velká Dot Taftová se v kuchyni rozplakala, když Olive vyprávěla, co se jí zdálo. Everett ji našel, jak se ve spánku plazí po podlaze ložnice kamsi ke koupelně. "Neměla jsem nohy," vyprávěla Velká Dot. "Stalo se to tu noc, co Florence porodila svýho chlapečka probudila jsem se bez nohou - jenomže jsem se neprobudila doopravdy, jenom se mi zdálo, že od pasu dolů nemám vůbec nic."

"Až na to, že jsi musela na záchod," namítl Everett Taft. "Proč by ses jinak plazila po zemi?"

"Podstatný je, že jsem byla zraněná," odsekla manželovi Velká Dot.

"Aha," kývl Everett Taft.

"Jde o to," vysvětloval Olive Meany Hyde, "že naše dítě se narodilo úplně v pořádku a Velký Dot se zdálo, že nemůže chodit. Už je vám to jasný, Olive?" naléhal Meany. "Já myslím, že nám pámbu chce říct, že je Wally taky v pořádku je živej - ale zraněnej."

"Asi bude nějak pochroumanej," přisvědčila Velká Dot a dala se do pláče.

"Samozřejmě," vyhrkla Olive. "Právě na tohle přece pořád myslím." Její slova všechny překvapila - dokonce i Raye Kendal-la. "Kdyby nebyl raněný, už bychom od něj museli dostat nějakou zprávu. A kdyby už nežil, poznala bych to," dodala Olive. Podala Velké Dot Taftové svůj kapesník a od téměř dokouřeného nedopalku si zapálila novou cigaretu.

Den díkůvzdání v St. Cloud's probíhal v méně mystickém ovzduší a jídlo zde nebylo tak dobré, ale všem bylo dobře. Namísto balónků dal dr. Larch sestrám Angele a Edně prezervativy a ony, přestože jim ta práce byla odporná, je namáčely do zeleného a červeného potravinářského barviva. Jakmile barvy zaschly, paní Groganová na gumu ozdobným písmem napsala jména všech sirotků a Homer s Candy jasně vybarvené prezervativy poschovávali po celém sirotčinci.

"Bude to hon za gumovými balónky," pravil dr. Larch. "Měli jsme si ten nápad schovat na Velikonoce, vajíčka přijdou moc draho."

"Nemůžeme přece slavit Velikonoce bez vajec, Wilbure," napomínala ho pohoršená sestra Edna.

"Asi ne," souhlasil rezignovaně dr. Larch.

Olive Worthingtonová jim poslala bedýnku šampaňského. Wilbur Larch nikdy předtím neokusil ani kapku šampaňského -vůbec nebyl zvyklý pít -, avšak jakmile ucítil na podnebí svíravou příchuť bublinek, které mu pronikaly až do nosu, zatímco oči zůstaly dokonale suché, jasně mu to připomnělo ty lehoulinké výpary, jeho přeslavné inhalace, na nichž se stal závislým. A tak pil a pil. Dokonce dětem i zazpíval - nějakou písničku, které se naučil za první světové války od francouzských vojáků. Nehodila se pro děti o nic víc než ty prezervativy, ale protože tu francouzsky nikdo nerozuměl a děti byly z hlediska sexu ještě dokonale nevinné, přijaly tu francouzskou píseň (byla to hroznější sprosťárna než všechny Wallyho limericky) jako příjemný popěvek a zelené a rudé prezervativy zastaly úlohu balónků.

Dokonce i sestra Edna se maličko přiopilá, také pro ni bylo šampaňské novinkou, i když si tu a tam přidávala do horké polévky trochu sherry. Sestra Angela nepila, avšak úplně ji zmohly city - natolik, že oběma rukama objímala Homera kolem krku, zasypávala ho polibky a prohlašovala, že za Homerovy nepřítomnosti duch St. Cloud's výrazně upadl a že jim Homera docela jistě posílá přející Bůh, aby je všechny povzbudil.

"Jenže Homer tady nezůstane," skytal Wilbur Larch.

Candy na všechny úžasně zapůsobila, dokonce i dr. Larch o ní hovořil jako o "naší andělské dobrovolnici" a paní Groganová s ní nadělala tolik cirátů, jako by to byla její vlastní dcera. Sestra Edna se kolem obou milenců neustále točila jako třepetající se můra přitahovaná světlem.

Na Den díkůvzdání dr. Larch s Candy dokonce i flirtoval -jen trošičku. "Ještě nikdy jsem nezažil, aby tak pěkné děvče dávalo klystýry," tvrdil dr. Larch a poplácal Candy po koleni. s "Já nejsem choulostivá," ujišťovala ho Candy.

"Pro choulostivé tady není místo," říhl dr. Larch.

"Doufám ale, že tu je pořád dost místa pro citlivý přístup," odtušila sestra Angela. Ji ani sestru Ednu dr. Larch za dávání klystýrů nikdy nepochválil.

"Samosebou jsem chtěl, aby šel na medicínu, stal se lékařem a nahradil mě tady," vykládal dr. Larch Candy silným hlasem -jako kdyby Homer neseděl u stolu hned naproti nim. Larch znovu poplácal Candy po koleni. "Ale to je v pořádku!" tvrdil. "Kdo by nedal přednost tomu přivést do jiného stavu děvče, jako jste vy - a pěstovat jablka!" Pronesl něco francouzsky a vypil další sklenici šampaňského. "Samozřejmě," pošeptal Candy, "na to, aby tady mohl dělat doktora, nepotřebuje študovat na medicíně. Stačí, když si osvojí ještě pár dalších postupů. Hrome!" zvolal dr. Larch a ukázal na sirotky ládující se krocanem - každý měl před talířem položený barevný prezervativ jako jmenovku. "Tohle přece není špatné místo na vychovávání dětí. A jestli se Homer někdy dostane k tomu, aby osázel ten zatracený kopec, můžete tu taky pěstovat jablka."

Když dr. Larch usnul u stolu, Homer ho odnesl do lékárny. Přemýšlel, jestli se za tu dobu, kdy on pobýval daleko od St. Cloud's, dr. Larch úplně nezbláznil. Neměl koho se zeptat. Paní Groganová, sestra Edna a zejména sestra Angela by možná připustily, že mu občas šplouchá na maják - že má jedno veslo z vody, jak by řekl Ray Kendall, že se mu zadřelo kolečko v písku, jak říkával Wally -, ale jak paní Groganová, tak i sestřičky by dr. Larche odhodlaně bránily. Homer si dovedl představit, jak mu vysvětlují, že byl příliš dlouho pryč, takže se mu zadrhává úsudek. Naštěstí Homerova nepřítomnost nijak nepříznivě neovlivnila jeho porodnické kvality.

Těhotné ženy nemají vůči svátečním dnům žádnou úctu. Vlaky sice jezdí podle jiného jízdního řádu, ale přijíždějí. Po šesté večer dorazila do St. Cloud's jedna žena. Ačkoliv to jinak nemíval ve zvyku, přivedl ji ke vchodu do nemocnice přednosta stanice, protože u ní nastala již druhá fáze porodních bolestí - plodové blány praskly a vypuzovací stahy se dostavovaly v pravidelných intervalech. Homer Wells přes perineum nahmatal hlavičku dítěte, když přišla sestra Angela se zprávou, že dr. Larch je opilý a nemůže operovat, a sestra Edna už také usnula. Homerovi dělalo starosti zjištění, že se perineum začíná vydouvat a žena reaguje poměrně pomalu na dosti silnou éterovou narkózu.

Homer musel hlavičku dítěte zatlačit zpátky, aby uchránil perineum před protržením. Rozhodl se nastřihnout ho v místě odpovídajícím poloze sedmičky na ciferníku hodin. Podle Homerova názoru to bylo bezpečnější, protože v případě potřeby mohl řez vést mnohem dál, než kdyby stříhal napříč.

Jakmile vyšla ven hlavička dítěte, přejel mu Homer prstem kolem krku, aby se ujistil, nemá-li kolem něj obtočenou pupeční šňůru, ale byl to snadný porod, okamžitě se objevila i obě ramínka. Pupeční šňůru zavázal na dvou místech a mezi nimi ji přestřihl. Když se zašel podívat do lékárny, jak se dr. Larch zotavuje po šampaňských radovánkách v Den díkůvzdání, měl na sobě ještě chirurgický plášť. Larch sice měl bohaté zkušenosti v přechodu ze světa éteru do světa prostého anestetik, ale vůbec žádné zkušenosti s přechodem od opilosti ke kocovině. Jakmile spatřil Homera Wellse v zakrváceném pracovním plášti, pomyslel si Wilbur Larch, že je zachráněn.

"Vida, doktor Stone," pravil a podával Homerovi ruku se samolibým, strojeným výrazem ve tváři, jenž vždycky provází kolegiální vztahy mezi lékaři.

"Doktor kdo?" nechápal Homer Wells.

"Doktor Stone," opakoval Wilbur Larch a stáhl podanou pravici zachvátila ho kocovina, měl pocit, že má na patře silnou vrstvu prachu, a tak dokázal už jenom opakovat pořád dokola: "Fuzzy Stone, Fuzzy Stone, Fuzzy Stone."

"Homere?" zeptala se Candy, když spolu ulehli do jedné ze dvou postelí, které jim nastěhovali do jejich pokoje v dívčím oddělení. "Proč doktor Larch tvrdí, že na to, abys tady dělal doktora, nepotřebuješ studovat medicínu?"

"Třeba tím chtěl říct, že polovina práce, co se tady udělá, je stejně proti zákonu," odvětil Homer Wells. "Tak proč by ji musel dělat opravdický doktor?"

"Jenže když nebudeš opravdový doktor, přece tě nemohou zaměstnat, nebo ano?" vyptávala se Candy.

"Doktor Larch by snad mohl," řekl Homer Wells. "Pár věcí už jsem se naučil."

"Ale ty tu přece nechceš být lékařem - že ne?" naléhala Candy.

"To je fakt, nechci," přitakal Homer Wells. Co pořád má s tím Fuzzy Stonem? napadlo ho chvíli před usnutím.

Homer ještě spal, když se dr. Larch sklonil nad rodičkou ze Dne díkůvzdání, aby prozkoumal provedenou episiotomii. Sestra Angela mu ji vylíčila do nejmenších podrobností, do posledního stehu. Dr. Larch její vyprávění vyslechl s povděkem, ale stačilo mu jen se podívat na pacientku a prohmatat zdravou tkáň, aby se dozvěděl všechno, co potřeboval. Homer Wells neztratil sebedůvěru a pořád ještě ví, jak na to.

Také však oplývá pokryteckým zanícením vlastním všem mladým a ublíženým. Homer Wells nepociťoval ani nejmenší pochybnost, jež by ho přiměla ke zmírnění postoje vůči těm, kdo si natolik zpackali život, že nestáli ani o děti, které počali. Wilbur Larch by ho byl mohl poučit, že je jen obyčejný arogantní doktůrek, který sám ještě nikdy nezastonal - že trpí nemocí mladých lékařů, jež se projevuje chorobným pocitem nadřazenosti vůči všem pacientům. Ale Homer se oháněl ideálem manželství a rodiny jako kyjem ve skálopevnosti jeho přesvědčení o správnosti vytčeného cíle by ho nepředstihla ani manželská dvojice oslavující pětašedesáté výročí svatby.

Nejspíš si představoval, že posvátnost vytouženého svazku s Candy se nad nimi bude vznášet jako svatozář, která je i jejich dítě po návratu do Heart's Havenu a Heart's Rocku zalije jasným světlem odpuštění. Dozajista věřil, že Raye, Olive i celé to věci znalé, leč nekomentující společenství oslní svým jasem zjevná dobrota jeho a Candiných úmyslů. Homer i Candy se pravděpodobně domnívali, že jejich dítě - počaté v okamžiku plném lásky, jež zastínila i tu skutečnost, že se Wally ztratil, je možná mrtev nebo "jenom nezvěstný" - bude přijato jako opravdový anděl.

A tak si celou zimu v St. Cloud's užívali manželského života. Ještě nikdy nikdo se tak báječně nebavil jen pocitem vlastní užitečnosti. Neexistovala žádná práce, kterou by ta milá, stále zřetelněji těhotná mladá žena považovala za cosi pod svoji důstojnost její krása a životní energie byla povzbuzením pro všechna děvčata na dívčím oddělení. Dr. Larch začal Homera důkladněji vzdělávat v pediatrii - protože na Homerově porodnické práci nenalezl ani nejmenší nedostatky a Homer docela jednoznačně odmítal účastnit se provádění potratů. Jeho rigidní neústupnost v posledně jmenované věci udivovala i Candy, která Homerovi často říkala: "Tak mi to vysvětli ještě jednou - jak to myslíš ty tedy nejsi proti potratům, ale nechceš se na nich podílet, protože je považuješ za špatnost."

"Jasně," přikývl Homer Wells, který o ničem nepochyboval. "Přesně jsi to vystihla. Na tom není co vysvětlovat. Myslím, že potrat by měl být umožněn každému, kdo si to přeje aleya sám nikdy žádný neudělám. Co je na tom tak těžkého k pochopení?"

"Nic," odvětila Candy, ale vyptávala se ho na to pořád. "Ty tedy myslíš, že je to špatné, ale mělo by to být legální, je to tak?"

"Jasně," pravil Homer Wells. "Myslím, že je to špatné, ale taky si myslím, že by měl každý mít možnost se osobně rozhodnout. Co může být osobnějšího než rozhodnutí o tom, jestli chci mít dítě, nebo ne?"

"Já nevím," řekla Candy, ale napadlo ji, jestli i ona a Homer Wells se "nerozhodli", že Wally je mrtvý - což zejména ona chápala jako velmi osobní záležitost.

Když byla v pátém měsíci, začali spát každý na svém lůžku, ale stáhli si postele k sobě a snažili se je stlát tak, aby vypadaly jako jedno velké lože - byl to problém, protože v St. Cloud's neexistovala tak široká prostěradla.

Paní Groganovou napadlo, že by Homerovi a Candy povlečení na manželské lože dala jako dárek, ale neměla dost peněz a obávala se, že kdyby si sirotčinec objednal povlečení pro manželskou postel, vypadalo by to divně. "Velice divně," ujistil ji dr. Larch a její nápad zamítl.

"V jiných částech světa mají povlečení na dvojitá lůžka," napsal dr. Larch do Stručné historie města St. Cloud's. "U nás v St. Cloud's se bez nich musíme obejít - prostě se bez nich obejdeme."

Přesto to byly dosud nejlepší Vánoce v St. Cloud's. Olive poslala tolik dárků a Candin příklad - pokud si kdo vzpomínal, byla zde vůbec první spokojenou těhotnou mladou ženou - brali všichni také jako dar. K večeři byl krocan a šunka, dr. Larch a Homer Wells spolu soutěžili v porcování a všichni se shodli v názoru, že Homer vyhrál. Rozporcoval krocana dřív, než dr. Larch vykostil šunku.

"No jo, krocan se krájí snáz než vepř," hájil se dr. Larch. Vskrytu duše ho však Homerova šikovnost v zacházení s nožem potěšila. Homer často myslíval na to, že on se s nožem naučil zacházet za jiných okolností než pan Rose. Za jistých okolností, kdyby se mu dostalo patřičného vzdělání, říkal si Homer, by pan Rose možná byl skvělým chirurgem.

"Možná že jo," bručel si Homer pro sebe. Nikdy v životě nebyl tak šťastný.

Stal se užitečným, byl zamilovaný - a také byl milován -a čekalo ho narození dítěte. Co víc by si mohl přát? opakoval si mezi běžnými pochůzkami. Jiní lidé možná touží vymanit se z každodenní rutiny, ale sirotek prahne po pravidelnosti.

Uprostřed zimy, když venku zuřila vánice, ženy popíjely čaj na dívčím oddělení s paní Groganovou a dr. Larch šel na nádraží osobně vynadat přednostovi, že ztratil očekávanou zásilku sulfanilamidu, se u vchodu do nemocnice objevila žena, zkroucená křečí a krvácející. Někdo jí udělal D, ale nikoliv K, jak by byla poznamenala sestra Caroline ten, kdo prováděl dilataci, ať to byl kdokoliv, zřejmě odvedl bezpečnou práci. Teď už potřebovala jenom kyretáž, čehož se ujal Homer osobně. Ve výškrabku bylo lze rozeznat jen jediný, maličký produkt početí a Homer Wells mu věnoval jen jedinou, kratičkou myšlenku. Asi čtyři měsíce, odhadl v duchu - přelétl plod rychlým pohledem a stejně rychle ho vyhodil.

V noci se dotkl Candy, ale neprobudil ji a užasl nad jejím klidným spánkem také si uvědomil, že život v St. Cloud's jako by běžel mimo čas i prostor, že je pořád stejný, že se sice zdá být pochmurný, ale i laskavý, jaksi bezpečnější než život v Heart's Havenu a Heart's Rocku - a docela určitě bezpečnější než život v Barmě. Té noci vstal a šel se podívat do chlapeckého oddělení ve velké ložnici, kde už všichni chlapci spali, snad hledal vlastní minulost, ale místo toho našel dr. Larche, jak pozdě v noci chlapce obchází a všechny je líbá. Homer si v tu chvíli představil, že takhle dr. Larch líbal i jeho, když byl malý nemohl tušit, že právě tyto polibky, přestože rozdávané až v této době, jsou určeny jemu. Byly to polibky, jimiž dr. Larch hledal Homera Wellse.

Téže noci spatřil na holém, neosázeném úbočí kopce rysa. Stráň byla zledovatělá, sníh nejprve roztál a potom opět ztuhl v silnou ledovou krustu. Homer vyšel ven jen na chvíli poté, co se stal svědkem toho líbání, potřeboval čerstvý vzduch. Byl to kanadský rys - tmavá šeď, jako zbrojířská ocel, na pozadí světlejší šedi měsícem ozářeného sněhu. Táhl z něj ostrý kočičí zápach, Homer se málem zalkl, když to zvíře ucítil. Divošské smysly velké kočce napovídaly, aby se od lesa, jenž znamenal bezpečí, nevzdalovala víc než na vzdálenost jediného skoku. Rys přebíhal těsně pod vrcholem svahu, když tu uklouzl, jeho drápy na tvrdost ledového krunýře nestačily a v tom místě bylo úbočí náhle strmější. Kočka se z matného měsíčního svitu sesula do ostřejšího světla linoucího se z okna kanceláře sestry Angely nebyla s to ten klouzavý boční pohyb zastavit. Sunula se k budově sirotčince blíž, než kam by kdy byla ochotná z vlastní vůle zajít, drsný, vražedný zápach se střetával s mrazivým vzduchem. Rys, neschopný ovládnout své pohyby na umrzlém povrchu vypadal rozzuřeně i rezignovaně. V jeho divokých žlutých očích i v bezděčném hlasitém prskání se zračila odevzdanost i zloba, když sklouzl až ke stěně nemocnice a narazil do ní teprve pak se mu konečně podařilo zachytit se drápy na zledovatělém sněhu. Rozzlobeně prskl na Homera Wellse, jako by vinu za svůj nedobrovolný sestup přičítal právě jemu.

Vousy na tlamě měl ojíněné sraženým dechem a také na uších zakončených štětičkami se leskly krystalky ledu. Zmatené, vyděšené zvíře se pokusilo vyběhnout kolmo do svahu, ale ani ne v polovině začalo opět klouzat zpátky, vlečeno proti své vůli k budově sirotčince. Když rys podruhé přistál na úpatí kopce, sotva popadal dech. Rozběhl se šikmo do stráně, uklouzl, ale podařilo se mu zachytit se, ještě jednou sklouzl a konečně unikl do měkčího sněhu v lese - sice do míst, kam vůbec neměl namířeno, ale tenhle rys už vítal jakoukoliv cestu, jen když mu umožní uprchnout od ztemnělé nemocniční budovy.

Homer upřeně hleděl do lesa za zmizelým rysem a nedělal si žádné naděje, že by se jemu podařilo odpoutat se od St. Cloud's.

Na samém počátku března přišlo nepravé jaro na celém území státu Maine začaly pod mokrým sněhem pukat ledy na řekách, trhající se příkrovy na hladinách rybníků vydávaly rány jako z děla, až plašily ptáky, a velká jezera ve vnitrozemí vyluzovala sténavé, skřípavé zvuky jako srážející se vagóny na seřadištích vlaků.

V bytě, který v Bathu sdílela s Lornou, probudila Melony řeka Kennebec - led na řece povolil pod silnou vrstvou kašovitého sněhu s temným zaduněním, při němž se jedna ze starších obyvatelek penzionu posadila na lůžku a začala ječet. Melony to připomnělo březnové noci v St. Cloud's, když v posteli naslouchala skřípavému rachotu ledu sunoucího se dolů po řece od Three Mile Falls. Vylezla z postele a zašla do Lornina pokoje popovídat si, ale Lorna byla ospalá a nechtělo se jí vstávat. Melony si lehla do postele k ní. "Je to jenom led," zašeptala Lorna. A tak se ona a Melony staly milenkami, při poslechu zvuků nepravého jara.

"Je tu ale jedna věc," upozornila Melony Lorna. "Jestli máme žít spolu, musíš přestat hledat toho svýho Homera. Buď chceš mě, anebo jeho."

"Chci tebe," ujistila ji Melony. "Hlavně mě neopusť."

Trvalý vztah dvou lidí je ideálem každého sirotka Melony si jen nebyla jistá, kam se poděje její hněv. Přestane-li hledat Homera Wellse, dokáže na něj i přestat myslet?

Všude ještě leželo příliš mnoho sněhu, krátké tání nedokázalo uvolnit promrzlou půdu, a když teploty poklesly a začalo zase sněžit, řeky opět rychle zamrzly. Ve starém náhonu za sirotčincem v St. Cloud's uvízly husy. Zmatené nenadálým táním přistály ve sněhové břečce, kterou považovaly za volnou hladinu. V noci břečka zmrzla a v ní zamrzly i veslovité husí nohy. Než husy objevil Homer Wells, proměnily se v ledové sochy sebe samých -pokryté popraškem nového sněhu vypadaly jako zkamenělí strážci náhonu. Nedalo se s nimi dělat nic jiného než vysekat je z ledu a opařit je. Škubaly se snadno, protože byly ještě částečně zmrzlé. Když je paní Groganová pekla, neustále propichujíc kůžičku, aby z nich vyteklo co nejvíc sádla, nemohla se zbavit dojmu, že je jenom rozehřívá a pak je opět vyšle na jejich nebezpečnou pouť.

Začal už duben, když v Three Mile Falls popraskaly ledy a v St. Cloud's se řeka vylila z břehů voda zaplavila základy bývalého nevěstince, proud se vrhl proti nosným sloupům takovou silou, že bar v salonu i s mosazným trnožem propadl podlahou a odplaval skrz čelní stěnu budovy. Když to uviděl přednosta stanice, posedlý vírou v nejrůznější zlá znamení, dvě noci po sobě přespával ve své kanceláři, přesvědčen, že je ohrožena i nádražní budova.

Candy obrovsky ztloustla, až z toho ani nemohla spát. Jakmile na stráni roztál sníh, Homer se hned ráno vydal ozkoušet půdu rýčem se dostal na stopu hluboko, než narazil na zmrzlou zem -potřeboval, aby roztálo ještě šest palců, než bude moci zasázet jabloně, avšak cestu pro stromky do Heart's Rocku se již neodvažoval odkládat. Nechtěl být pryč, až Candy bude rodit.

Olive překvapilo, když se najednou objevil a požadoval namísto cadillaku jednu z dodávek k přepravě mladých stromků.

"Chci osázet standardní čtverec čtyřicet na čtyřicet," vysvětloval Homer Olive. "Půlku Máků, asi deset procent Red Delicious a po deseti až patnácti procentech cortlandů a baldwinek."

Olive mu připomněla, aby přidal i pár stromů odrůdy Northern Spy a také gravensteinky - na závin. Zeptala se, jak se daří Candy a proč nepřijela s ním odpověděl, že Candy má moc práce. (Všichni ji mají rádi a děcka na ní prostě visí.) Bude se jim těžko odjíždět, až přijde čas, svěřoval se Homer Olive jsou oba velmi užiteční - tolik je tam potřebují. A pořád mají co dělat. "Těžko dokážeme urvat třeba jen jeden den volna, jako dnes," tvrdil Homer.

"Chceš říct, že tu ani nezůstaneš přes noc?" nechápala Olive.

"Není čas," odtušil Homer. "Ale před rozvážením úlů budeme zpátky."

"Takže asi tak na Den matek," poznamenala Olive.

"Jasně," přikývl Homer Wells. Políbil Olive, jejíž pleť byla chladná a byla cítit popelem.

Dodávku mu pomohli naložit Meany Hyde s Herbem Fowlerem.

"To chceš celou tu čtyřicítku sázet sám?" divil se Meany. "Hlavně aby ti včas rozmrzla zem."

"Hlavně si nestrhni hřbet," přidal se Herb Fowler. "A ať ti neupadne pindík."

"Jak se má Candy?" vyptávala se Homera Velká Dot Taftová. Je skoro stejně tlustá jako ty, pomyslel si Homer.

"Bezvadně," odpověděl. "Jenom je pořád v kalupu."

"To si umím představit," odfrkla Debra Pettigrewová.

V kotelně pod humřím krámem si Ray Kendall stavěl svoje vlastní torpédo.

"Na co?" divil se Homer.

"Abych zjistil, jestli to dokážu," opáčil Ray.

"Ale na co budete střílet?" chtěl vědět Homer. "A z čeho ho chcete vypustit?"

"Nejtěžší práce je s gyroskopem," poučil ho Ray. "Není těžký ho vypustit, ale navést na cíl."

"Já to nechápu," přiznal Homer Wells.

"Však se podívejte na sebe," odtušil Ray. "Zakládáte sad v sirotčinci. Už jste tam pět měsíců a moje dcera má tolik práce, že za mnou nemůže zajet ani na jeden den. Já taky všemu nerozumím."

"Vrátíme se, až rozkvetou stromy," sliboval provinile Homer.

"To je pěkná roční doba," souhlasil Ray.

Cestou zpátky do St. Cloud's Homer přemítal, zda v Rayově chladném, vyhýbavém chování byl nějaký úmysl. Usoudil, že mu tím Ray docela jasně oznámil: když chceš přede mnou něco tajit, já se ti taky nebudu zpovídat.

"Torpédo!" zděsila se Candy, když se Homer vrátil se stromky. "A na co?"

"Počkej a uvidíš," pravil Homer Wells. 1 Stromky mu pomohl vyložit dr. Larch.

"Vypadají trochu vyzáble, nemyslíš?" prohodil Larch.

"Prvních osm až deset let na nich moc ovoce nevyroste," odvětil Homer.

"Takže pochybuju, že bych to ovoce někdy ochutnal," soudil Wilbur Larch.

"Ale i když na nich ze začátku neporostou jablka," namítl Homer Wells, "jen si představte, jak budou vypadat na té stráni."

"Vyzáble," opakoval Wilbur Larch.

Pod vrcholem kopce byla půda ještě umrzlá, Homer se s rýčem nedostal dostatečně hluboko. A na úpatí se vykopané jámy plnily vodou, v niž se proměnil tající sníh v lese. Protože musel s vysázením stromků čekat, dělal si starosti, aby jim nezplesnivěly kořeny nebo se do nich nedaly myši - hlavně ho však mrzelo, že není schopen přesně dodržet časový plán vlastního života. Chtěl mít ty stromky zasázené dřív, než Candy porodí. Přál si mít už celé úbočí osázené, až přijde dítě na svět.

"Jak to, že jsem z tebe vychoval tak chorobně puntičkářského chlapa?" divil se dr. Larch.

"Chirurg musí být puntičkář," odvětil Homer.

Vykopat jámy a vysázet svůj čtverec čtyřicet na čtyřicet mohl Homer až v polovině dubna - stihl to za tři dny a záda ho bolela tak strašně, že se ve spánku obracel a přehazoval stejně neklidně jako Candy. Byla první vlahá jarní noc a zimní přikrývky hřály až příliš. Když Candy praskla voda, na okamžik se oba domnívali, že je to jen kaluž jejich potu.

Homer jí pomohl k nemocničnímu vchodu chlapeckého oddělení. Sestra Edna začala Candy připravovat, zatímco Homer si šel promluvit s dr. Larchem, který čekal v kanceláři sestry Angely.

"Tohle dítě odrodímya," prohlásil Larch. "Nezúčastněný postoj má své výhody. Takový otec na porodním sále jenom otravuje. Jestli chceš být u toho, do ničeho se nemíchej."

"Jasně," souhlasil Homer Wells. Byl jako na jehlách, což jindy nemíval ve zvyku, a dr. Larch se na něj usmál.

Sestra Edna se starala o Candy, zatímco sestra Angela pomáhala dr. Larchovi s mytím. Homer si už nasadil roušku, když uslyšel nějaký hluk od chlapecké ložnice. Nechal si roušku na obličeji a šel se podívat. Jeden z Johnů Larchů či Wilburů Walshů vstal a šel se vyčůrat před dům, k popelnici - čímž způsobil značný hluk. Tím vyrušil velkého mývala hrabajícího se v popelnici a mýval zase polekal sirotka, který si počůral kalhoty od pyžama. Homer se snažil nastalou situaci vyřešit v klidu chtěl se ' rychle vrátit na porodní sál.

"V noci je lepší čůrat uvnitř než venku," oslovil celé osazenstvo ložnice. "Candy právě teď rodí."

"A co bude mít?" vyptával se jeden chlapeček.

"Kluka nebo děvče," odvětil Homer Wells.

"Jak ho pojmenuješ?" zajímal se jiný.

"Mně pojmenovala sestra Angela," řekl Homer Wells. "Mně taky!" ozvalo se několik hlasů.

"Když to bude holčička, dostane jméno Angela," pravil Homer.

"A když to bude kluk?"

"Když to bude kluk, pojmenujeme ho Angel," odvětil Homer. "Je to jako Angela, jenom bez toho A na konci."

"Angel?" podivil se kdosi.

"Jasně," potvrdil Homer Wells a dal jim všem políbení na dobrou noc.

Byl už na odchodu, když se někdo zeptal: "A necháš to dítě tady?"

"Ne," zabručel Homer Wells, který si už opět natáhl roušku. , "Cože?" zvolali sirotci.

"Ne," opakoval Homer zřetelněji poté, co si roušku zase stáhl. Na porodním sále bylo horko. Teplé počasí přišlo nečekaně, a protože nikdo nenasadil sítě proti hmyzu, nedovolil Larch otevřít okna.

Když se sestra Angela dozvěděla, že se dítě tak či onak bude jmenovat po ní, rozplakala se tak usedavě, že ji Larch musel přimět, aby si vyměnila roušku. Sestra Edna byla moc malá a nedosáhla pořádně Larchovi na čelo při otírání potu, část ho tedy neotřela. Právě když se objevila hlavička dítěte, kapka Larchova potu ho pokřtila přímo na spánku - dokonce ještě předtím, než se doopravdy narodilo. Homer Wells se nemohl zbavit dojmu, že se to podobá Davidu Copperfieldovi, který přišel na svět i s plodovou blánou.

Jelikož se po hlavičce neobjevila ramínka dost rychle, jak by si Larch přál, vzal dítě jednou rukou za bradičku a druhou za zátylek, nejprve táhl novorozeně dolů a pak jednoduchým pohybem směrem vzhůru vyprostil zadní rameno jako první. Homer Wells se nervózně kousal do rtů a souhlasně pokývl hlavou, když následovalo i přední ramínko a po něm celé dítě.

"Je to Angel!" oznámila sestra Edna Candy, na jejímž úsměvu bylo znát účinky éteru. Sestra Angela mezitím promočila i druhou roušku a musela se odvrátit.

Dr. Larch počkal, až vyjde i placenta, než pronesl konečné slovo, jímž někdy hodnotil svou práci: "Perfektní!" A potom, což ještě nikdy předtím neudělal, Candy políbil - i když jenom přes roušku - přímo mezi doširoka rozevřené oči, jež se již z éteru vymanily.

Na druhý den sněžilo a sněžilo - přišla zuřivá sněhová přeháňka, zoufalý pokus o zachování nadvlády zimy - a Homer starostlivě obhlížel svůj nově zřízený sad. Křehké zasněžené stromky mu připomněly ty nešťastné husy, které v tak nevhodnou chvíli přistály v náhonu.

"Nedělej si hlavu kvůli těm stromům," napomínal ho dr. Larch. "Teď už je to jejich život."

Totéž platilo i o Angelu Wellsovi - vážil osm liber a sedm uncí a nebyl to sirotek, ani produkt potratu.

Do začátku května zbýval už jenom týden, v St. Cloud's pořád ještě ležel sníh a blátivá sezóna byla v nedohlednu. Homer Wells setřásal sníh z každičké větve všech svých jablůnek, a když našel kolem jednoho zvlášť slabě vyhlížejícího exempláře druhu Winter Báňaná myší chodbičky, nasypal tam otrávený oves a kukuřici. Kmínek každého stromu byl obalen drátěným rukávem. První řadu Máků na straně obrácené k lesu už okousala vysoká zvěř. Homer zašel hlouběji do lesa nasypat sůl a doufal, že se jeleni a srnci budou držet u lizu.

Candy kojila Angela, jemuž už hladce odpadl zaschlý konec pupeční šňůry a také obřízka se mu zahojila. Homer svého syna obřezal osobně.

"Potřebuješ se udržovat ve cviku," řekl mu dr. Larch.

"Mám se cvičit na vlastním synovi?" namítal Homer.

"Kéž by to byla jediná bolest, kterou mu kdy způsobíš," odtušil Wilbur Larch.

Po ránu ještě bývala na vnitřní straně okenních tabulí námraza. Homer vždycky podržel prst na skle, dokud celý nezčervenal, a tím mokrým, ledovým prstem se dotkl Candy - tak ji probouzel, když nereagovala dost rychle na něžnější pohlazení na strništi po chloupcích. Homer s Candy byli radostí celí pryč z toho, že se zase vejdou do jedné postele, že se k nim vejde i Angel, když ho Candy kojí, a že je někdy probudí Candino mléko ještě dřív, než Angel začne plakat. Shodovali se v přesvědčení, že ještě nikdy nebyli tak šťastni. Co má být, že nebe vypadá jako v únoru a je pořád samá plískanice, přestože už je skoro květen? Co na tom, že jejich tajemství střežené v St. Cloud's nelze uchovat navždy? Bylo to vůbec ještě tajemství, když si půlka lidí v Heart's Havenu a Heart's Rocku už určitě domyslela, co se stalo? V Maine vás lidé k ničemu nenutí, klidně vás nechají být, až dostanete rozum sami od sebe.

Každé dva dny se odehrával rituál vážení Angela Wellse provádělo se to v lékárně - sestra Angela zaznamenávala zjištěné údaje a dr. Larch s Homerem střídavě šťouchali Angela prstem do bříška, prohlíželi mu oči a zkoušeli, jak pevně umí sevřít pěstičku. "Přiznejte se," poznamenala jednou sestra Edna ke Candy a Homerovi, "že se vám tady líbí."

Toho dne byl v St. Cloud's jeden stupeň nad nulou, padal mokrý sníh, jenž později přešel v mrznoucí déšť. Toho dne měla své tajemství i Olive Worthingtonová v Heart's Rocku. Kdyby k ní Homer a Candy byli vstřícnější, byla by se s nimi Olive o své tajemství možná podělila byla by popadla sluchátko a zavolala jim. Ale lidé v Maine nemají rádi telefon s jeho neomaleným drnčením zvlášť když se jedná o důležité zprávy, zastihne vás takový telefonát dočista nepřipravené. Telegram vám poskytne solidní odklad, aby člověk měl čas se vzpamatovat a pak teprve odpovědět. Olive jim své tajemství oznámila telegramem, což všem zúčastněným poskytlo o něco více času.

Jako první si telegram přečetla Candy. Kojila právě Angela na dívčím oddělení za uznalého přihlížení osiřelých děvčat, když přišla paní Groganová s telegramem, s nímž se konečně uráčil přiloudat jeden z poskoků otročících zdejšímu přednostovi. Bylo zřejmé, že obsah telegramu Candy šokoval rychle předala Angela paní Groganové, i když se zdálo, že on ještě s krmením neskončil. Paní Groganovou ohromilo, že si Candy ani pořádně neupravila podprsenku - jenom si zapnula halenku a bez ohledu na ohavné počasí vyběhla ven a utíkala k nemocničnímu vchodu do chlapeckého oddělení.

Tou dobou se právě Homer vyptával dr. Larche, jestli si myslí (tedy dr. Larch), že by mu (Homerovi) něco prozradil rentgenový snímek jeho srdce. Wilbur Larch právě bedlivě zvažoval, jak odpovědět, když k nim vtrhla Candy.

Olive Worthingtonová jako správný Yankee znala cenu telegramu, uvědomovala si, kolik stojí každé slovo, ale bylo zřejmé, že se dala unést nadšením daleko překročila hranice svého obvyklého těsnopisného stylu.

WALLY NALEZEN ŽIVY STOP

LEČI SE Z ENCEFALITIDY NA CEJLONU STOP

ZACHRÁNĚN Z RANGUNU STOP

TEPLOTA DVAADEVADESAT STUPŇŮ STOP

VÁŽI STO PĚT LIBER STOP

OCHRNUTYSTOP

LIBÁM OLIVĚ

"Sto pět liber," nevěřil Homer.

"Živý," zašeptala Candy.

"Encefalitida," zabručel Wilbur Larch.

"Jak by mohl mít teplotu dvaadevadesát, Wilbure?" chtěla vědět sestra Edna.

Dr. Larch nevěděl a odmítal i spekulovat. Byl to jen jeden z detailů, na jejichž objasnění si museli počkat dlouhou dobu. Kapitánu Worthingtonovi, který vyskočil ze svého letounu nad Barmou - asi před deseti měsíci -, mohlo vysvětlení takových podrobností trvat několik let.

Když vyskočil, lilo jako z konve a jemu se zdálo, že se padák musí přetlačovat s padajícím deštěm, aby se vůbec otevřel. Ale řev motorů letadla zazníval pořád tak blízko, až dostal strach, že zatáhl za šňůru moc brzy. Bál se bambusu (slýchal historky o letcích, kteří se na něj při pádu nabodli), ale bambusu se vyhnul a dopadl na týkový strom vykloubil si o větev rameno. Možná se i uhodil hlavou o kmen nebo omdlel tou bolestí v rameni. Přišel k sobě až za tmy, a protože neviděl, jak hluboko pod ním je země, neodvažoval se zbavit se padáku, dokud nebude ráno. Píchl si trochu morfia proti bolesti v rameni a stříkačka mu vypadla někam do tmy.

Tolik pospíchal, aby se včas dostal z letadla, že nestačil najít mačetu ráno mu trvalo dost dlouho, než přeřezal lana padáku -použil k tomu bajonet, který nosil v pouzdře na kotníku, a jenom jednu zdravou ruku. Začal se spouštět na zem, zachytil se řetízkem s identifikační známkou o nějakou liánu, a protože paží s poraněným ramenem neudržel celou váhu těla a známku se mu nepodařilo uvolnit, ztratil ji. Řetízek se přetrhl, ještě předtím ho pořezal na krku a on dopadl na kus starého týkového dřeva schovaného pod kapradím a spadanými palmovými listy. Poleno se pod ním překulilo a on si vymkl kotník. Uvědomil si, že v monzunovém počasí nemá podle čeho určit, kde je východ či západ, a právě tehdy zjistil, že nemá kompas. Do rány na krku si vetřel trochu sulfanilamidu.

Wally neměl ani tušení, kterým směrem leží Čína volil cestu jen podle toho, kde byl méně hustý porost. Cestou, asi po třech dnech, nabyl dojmu, že buď kolem něj džungle řídne, anebo se naučil vybírat si lepší cestu. Čína se rozkládala na východ od Wallyho, on ale mířil k jihu do Cíny by musel stoupat, přejít přes hory, Wally však volil cestu údolími. V místech, kam se dostal, ubíhala údolí jihovýchodním směrem. V jedné věci se nemýlil: džungle opravdu řídla. Také se oteplovalo. Každou noc vylezl na strom a přespal v rozsoše mezi větvemi. Nejlepší taková místa skýtaly mohutné, zohýbané kmeny smokvoní, zkroucené jako obrovské dřevěné kabely, jenže Wally nebyl prvním tvorem, který na to přišel. Jednou v noci spatřil ve výši očí v koruně sousedního stromu leoparda, jak si obírá klíšťata. Wally se řídil jeho příkladem a několik klíšťat našel. Odstraňování pijavic už mezitím vzdal.

Jednou uviděl i krajtu - jenom malou, dlouhou asi patnáct stop. Ležela na kameni a polykala jakési stvoření, tvarem i velikostí odpovídající asi bíglovi. Wally usoudil, že by to mohla být opice, jenomže si nemohl vzpomenout, jestli tu vůbec nějaké opice viděl. Pochopitelně viděl opice, jenom na to zapomněl, protože měl horečku. Chtěl si změřit teplotu, ale teploměr v krabičce první pomoci byl rozbitý.

Toho dne, kdy uviděl tygra, jak plave přes řeku, si začal všímat komárů klima se měnilo. Reka, v níž plaval tygr, rozšířila údolí také prales se měnil. Podařilo se mu chytit do ruky rybu a snědl její játra za syrová vařil si žáby velké jako kočky, jejichž stehna však chutí připomínala víc rybu než žabí stehýnka, jak si je pamatoval. Asi proto, že neměl česnek.

Snědl nějaké plody, jež konzistencí připomínaly mango, ale neměly žádnou chuť, a celý den potom zvracel a lomcovala jím třesavka. Reka, v níž uviděl tygra, se potom vlila do větší řeky monzunový příval vytvářel mocný proud a to Wallyho přivedlo na myšlenku postavit si vor. Vzpomněl si na vory, které si stavěl a na nichž se plavil po Sladkovodním jezeře, a zanaříkal při pomyšlení, oč obtížnější bude zbudovat vor z bambusu a lián než z kmenů smolné borovice a provazů - a někdy i z nalezených prken a hřebíků. Tenhle vor ze zeleného bambusu byl také o moc těžší. Nezáleželo na tom, že propouštěl vodu sotva se držel na hladině, a kdyby bylo třeba ho přenést, určitě by to nedokázal.

Zaznamenával stále hojnější výskyt komárů, zvlášť když se řeka rozlila do šířky, začala téci pomaleji a on sejí nechal unášet. Neměl ani ponětí, kolik dnů takhle plul nebo kdy nabyl jistoty, že má horečku později odhadoval, že to mohlo být asi tou dobou, kdy spatřil první rýžová políčka a buvoly. Později si vzpomene i na to, jak mával na ženy pracující na polích a jak se tvářily překvapeně, když ho uviděly.

Při pohledu na rýžová pole muselo Wallymu být jasné, že se vydal nesprávným směrem. Dostal se do středu Barmy, jejíž území má tvar papírového draka s dlouhým ocasem nacházel se mnohem blíž Mandalay než čínské hranici a Mandalay ovládali Japonci. Ale Wally měl horečku čtyřicet stupňů, proud ho unášel, občas nedovedl říci, kde končí řeka a začínají rýžoviště. Bylo zvláštní, že tady ženy i muži nosili dlouhé suknice, ale jenom muži si zakrývali vlasy nosili na hlavách jakési košíky a ty košíky byly obalené pruhy pestrého hedvábí. Zeny nenosily žádné pokrývky hlavy, ale mnohdy si vplétaly do vlasů květiny. Muži i ženy si splétali vlasy do copů. Zdálo se, že pořád něco jedí, ale ve skutečnosti jenom žvýkali betel. Zuby měli potřísněné a jejich rty vypadaly, jako by pili krev, ale byla to jen betelová šťáva.

Chýše, kam Wallyho brali, vypadaly jedna jako druhá - přízemní domky na bambusových pilotách, s doškovými střechami k jídlu se rodina shromažďovala venku, na zastřešené verandě. Dávali mu rýži, čaj a spoustu různých pokrmů s kari kořením. Když mu opadla horečka, snědl Wally panthay khowse (kuře s nudlemi) a nga sak kin (kuličky z rybího masa na kari). To byla také první slova, jež se ho jeho barmští zachránci pokoušeli naučit, jenže Wally to nepochopil myslel si, že nga sak kin je jméno muže, který ho snesl z voru a držel mu hlavu zpříma, zatímco jeho žena Wallyho krmila rukama. Byla úžasně maličká a na sobě měla čistě bílou halenku její manžel se té blůzky dotkl a vyslovil její název, aby Wallyho naučil další slovo své mateřštiny.

"Wiigyis," pronesl ten muž a Wally měl za to, že se tak jmenuje jeho žena. Voněla stejně jako vnitřek všech deskových chatrčí -jako barvotisková látka a citrónová kůra.

Byl to moc milý pár, tihle JVga Sak Kin a Aingyis Wally jejich jména nahlas zopakoval a usmál se. Oni jeho úsměv opětovali. Pan Rybí Kuličky Na Kari a jeho choť, paní Blůza. Obestírala ji těžká vůně jasmínu a také voněla po citrusech, jako bergamot.

S odchodem horečky se přihlásila ztuhlost šíje a bolesti v zádech, ale když horečka opadla a on přestal zvracet - přestala ho bolet hlava, neměl už zimnici, ani se mu nedělalo zle od žaludku - zjistil, že je ochrnutý. Tou dobou už měl totálně nepohyblivé dolní i horní končetiny. (Spastická obrna, řekl by Wilbur Larch.) Wallymu trčely nohy i ruce rovně od těla a nemohl s nimi pohnout asi dva nebo tři týdny blouznil v horečce když se pokusil promluvit, huhňal a vyslovoval jen zvolna. Roztřesené rty i jazyk mu vadily při jídle. Nebyl s to si vyprázdnit močový měchýř a domorodci ho museli cévkovat tenkou bambusovou rourkou -aby se vůbec zbavil moči.

A pořád ho stěhovali. Vždycky po vodě. Jednou viděl slony, jak tahají z pralesa pokácené kmeny, Hladinu řeky neustále čeřily želvy a černé užovky, na vodě plavaly vodní hyacinty a červená betelová šťáva - tmavší než krev, jejíž stopy se začaly objevovat ve Wallyho moči.

"Vga Sak Kin?" vyptával se Wally. "Aingyis?" naléhal. Kam se poděli? Přestože se tváře jeho zachránců pořád měnily, zdálo se, že mu rozumějí. Asi to bude rozsáhlá rodina, domníval se Wally. "Jsem ochrnutý, že jo?" ptal se těch malých, pěkných lidí, kteří se na něj stále usmívali. Jedna z žen mu umyla a rozčesala vlasy celá její rodina se dívala, jak Wallyho vlasy usychají na slunci a nabývají původní, zářivě světlé barvy to na ně zapůsobilo ohromným dojmem!

Oblékli mu dlouhou, jednoduchou bílou halenku. "Aingyis," říkali při tom. Aha, to je dárek od ní! pomyslel si. Potom mu na světlovlasou hlavu nasadili černou paruku - navoskovaný účes s copy, který mu vyčesali do výšky a ozdobili květy. Děti se chichotaly. Oholili ho tak důkladně, až ho pálila kůže na tvářích, a oholili mu také nohy - od kolen dolů, kde mu čouhaly zpod dlouhé sukně, kterou musel nosit. Šlo o to přestrojit ho za ženu. Zajistit mu bezpečí tím, že mu pomohou splynout s davem. Protože měl tak pohlednou tvář, bylo snazší udělat z něj ženu než muže ideální barmská kráska nemá skoro žádná prsa.

Byla obrovská smůla, že nebyli opatrnější při tom cévkování - ve všech ostatních ohledech si přece dávali tak dobrý pozor. Bambusové výhonky nebyly vždycky čisté drsný povrch katétru ho zraňoval a vyvolával krvácení, ale infekci dostal z nečistoty. Ta infekce mu přivodila sterilitu. Nadvarle čili epididymis, jak by je byl poučil Wilbur Larch, je jednoduchá stočená trubička, v níž spermie dozrávají po opuštění varlete. Epididymitida (což je název pro zánět zmíněné trubičky) brání spermiím dospět do chámovodu. Ve Wallyho případě došlo v důsledku infekce k trvalému uzavření této trubice.

Bylo správné, že ho cévkovali - jenom to dělali nesprávně. Trpěl retenzí moče, distenzí močového měchýře, neměli na vybranou, museli mu nějak ulevit. Tu a tam Wally přemítal, jestli by se nenašel nějaký snazší způsob - a jestli je ten bambus čistý -, ale co jim mohl říct?

"Aingyis," říkal pořád. "Nga Sak Kin?" vyptával se.

Po několika měsících uslyšel rachot dopadajících bomb. "Iravadi," vysvětlovali mu. Bombardovali ropná pole podél Iravadi. Teď už Wally věděl, kde je. On ta pole bombardoval také. Ještě předtím, než uslyšel bombardování, ho dopravili (stále v ženském přestrojení) k lékaři v Mandalay. Pálily ho oči, protože mu natřeli obličej pastou z kari koření, aby byl ve tváři snědý. Při bližším pohledu by však jeho modré oči a patricijský nos nikoho neošá-lily. V Mandalay viděl mnoho Japonců. Lékaři dělalo potíže Wal-lymu vysvětlit, co ho vlastně postihlo. Pronesl anglicky následující slova: "Japonský moskyt B."

"Kousnul mě japonský moskyt?" zeptal se Wally. Ale co je to moskyt B? divil se v duchu. Tou dobou už dokázal močit bez cévkování, jenže infekce mezitím dokonala zkázu.

V době, kdy zaslechl bombardování u Iravadi, zbavil se ochrnutí horních končetin - mohl zase po libosti používat paže -a ustala i křečovitá strnulost v nohou i když měl nohy i nadále ochrnuté, teď už to byla jen obyčejná ochablost a ještě ne zcela symetrická (levou nohu měl víc zmrtvělou než pravou). Měchýř byl v pořádku a střeva také - až na jisté účinky kari. Z toho, co sám cítil, měl dojem, že i po stránce sexuální způsobilosti je s ním všechno, jak má být.

"Encefalitida nepostihuje autonomní nervovou soustavu," vysvětloval Wilbur Larch Candy a Homeru Wellsovi.

"Co to znamená?" chtěla vědět Candy.

"To znamená, že Wally může vést normální pohlavní život," odpověděl Homer Wells, jenž netušil nic o Wallyho epididymitidě. Wally sice povede normální sexuální život, ale nebude mít dostatek spermií. Orgasmu i ejakulace bude schopen - protože většina ejakulátu se tvoří v prostatě, což je o velký kus dál po proudu. Jenom už nikdy nebude moci zplodit vlastní dítě.

V tu chvíli nikdo z nich nevěděl, že je Wally sterilní. Věděli jenom, že měl encefalitidu.

Wally se jí nakazil od komárů. Té chorobě se říkalo japonská encefalitis typu Bav Asii byla za války velmi rozšířená. "Je to virus přenosný na člověka," dodal Wilbur Larch.

Přetrvávající ochablost dolních končetin nepatřila k běžným důsledkům této nemoci, ale vědělo se o ní a příslušné případy byly zdokumentovány. V mozkové tkáni při onemocnění dochází k nesčetným změnám, avšak změny v míše se velice podobají stavu při obrně. Inkubační doba je asi týden a vlastní průběh choroby trvá týden až deset dnů zotavení bývá velmi pomalé, třesení ve svalech přetrvává někdy celé měsíce.

"Uvážíme-li, že pochází od ptáků, je to až příliš závažné onemocnění," řekl Wilbur Larch sestrám Edně a Angele. Komár převezme virus od ptáka a přenese ho na člověka či jiného velkého živočicha.

Wally měl pohlednou tvář a velmi zhubl: proto ho přestrojili za ženu. Japonce barmské ženy přitahovaly, ale zároveň z nich měli strach - zejména z padaungských žen s vysokými spirálovitými náhrdelníky z mosazi, které nosily, aby jim prodlužovaly šíje. Wally byl jakožto žena a současně mrzák nedotknutelný. Také to, že ho namaskovali jako eurasijského míšence, z něj činilo vyvrhele.

V říjnu, po skončení monzunového období cestovali po řece v noci nebo ho chránili před sluncem slunečníky - a dalšími vrstvami pasty z kari koření. Rybích kuliček na kari už měl plné zuby, ale neustále se jich dožadoval - alespoň Barmánci si to mysleli -, a tak ho ničím jiným nekrmili. Když blouznil v horečce, vyslovil jednou Candino jméno. Jeden z veslařů se ho na ně zeptal.

"Candy?" otázal se lodník zdvořile. Toho dne se plavili na sampanu Wally ležel pod přístřeškem z rohoží a díval se, jak muž vesluje.

,4ingyís,ÍL odpověděl Wally. Mínil tím, že je jako ona - dobrá žena, manželka.

Lodník přikývl. V příštím přístavu na řece - Wally nevěděl, kde to bylo možná v Yandoonu - mu darovali novou halenku z bílé látky.

"Candy!" prohlásil veslař. Wally se domníval, že si přeje, aby ji dovezl Candy. Usmál se neustále se jen tak vznášel v polovědomí. Ostrý čumák sampanu jako by vždycky dokázal vyčenichat správnou cestu. Wally ujížděl krajinou plnou vůní - byl to voňavý sen.

Wilbur Larch si to Wallyho cestování uměl představit. Samozřejmě, byla to éterová pouť. Sloni a ropné vrty, rýžoviště a padající pumy, ženské přestrojení, tělo ochrnuté od pasu dolů -Larch u toho byl. Byl tam všude. Nedělalo mu potíže vybavit si Rangún a buvoly. Ve všech jeho éterových snech se zjevovali britští agenti pašující americké letce přes vody Bengálského zálivu. Wallyho cesta Barmou byla poutí, již Wilbur Larch absolvoval velmi často. Celou cestu se v ovzduší mísila rybízová vůně petúnií s pachem hnoje.

Pres Bengálský záliv Wallyho přepravili v malém letadle s britským pilotem a sinhálskou posádkou. Wilbur Larch takto létal mnohokrát.

"Mluvíš sinhálsky?" otázal se ten Angličan Wallyho, který seděl na místě pro druhého pilota. Pilot byl cítit česnekem a kurkumou.

"Já ani nevím, co to je," přiznal se Wally. Když zavřel oči, viděl stále voskově bílé květy divoce rostoucích limet pořád viděl džungli.

"Úřední jazyk na Cejlonu, chlapče," poučil ho pilot. Také byl cítit čajem.

"My letíme na Cejlon?" zajímal se Wally.

"V Barmě žádnej blonďák dlouho nevydrží," opáčil Angličan. "Nevíš, že v Barmě je to samej žluťas?" Ale Wally si raději připomínal své domorodé přátele. Naučili ho salaam - pomalou úklonu s pravou rukou přiloženou k čelu (vždycky pravou, zdůrazňovali). To byla úklona při pozdravu. A když mu bylo zle, vždycky nad ním někdo rozkýval punkah - široký rám na ovívání, ovládaný provazem (za který tahá sluha.)

"Punkah," řekl Wally anglickému pilotovi.

"Co to má být, hochu?"

"Je horko," zamumlal Wally, kterému se točila hlava letěli velmi nízko a letadélko hřálo jako pec. Silným česnekovým aromátem pilotova potu pronikl závan vůně santalového dřeva.

"Když jsme startovali z Rangúnu, bylo dvaadevadesát stupňů, americkejch," odvětil pilot. Připadalo mu legrační říci "americkejch" místo "Fahrenheita," ale Wally si toho nevšiml.

"Dvaadevadesát stupňů," opakoval Wally. Měl pocit, že je to první solidní informace, na kterou by se dal pověsit klobouk, jak říkají rodáci z Maine.

"Co máš s nohama?" zeptal se nedbale Angličan.

"Japonský moskyt B," odvětil Wally. Britský pilot se zatvářil velmi vážně domníval se, že Wally mluví o typu letadla -že Wallyho letoun sestřelila stíhačka, které se říká Japonský moskyt B.

"Ten typ neznám, kamaráde," přiznal pilot. "I když jsem viděl už všechno možný ale u žluťasů si jeden nikdy není jistej."

Sinhálská posádka, důkladně pomazaná kokosovým olejem, byla oděná do sarongů a dlouhých košilí bez límečků. Dva něco jedli a jeden pořád vřískal do vysílačky pilot na radistu ostře křikl a on okamžitě ztišil hlas.

"Sinhálština je strašná řeč," svěřoval se Wallymu pilot. "Zní to, jako když šoustaj kočky."

Wally na jeho vtípek neodpověděl a Angličan se zeptal, jestli už někdy byl na Cejlonu. Když Wally opět neodpověděl - zdálo se, že sní s otevřenýma očima -, Angličan pokračoval: "Nejen že jsme tam vysázeli první gumovníky, sakra, a vybudovali jim gumovníkový plantáže - dokonce jsme je i naučili vařit čaj. Uměli ho pěstovat, to jo, ale na celým tom pitomým ostrově jsi nesehnal šálek slušnýho čaje. A teď by chtěli nezávislost," zlobil se Angličan.

"Dvaadevadesát stupňů," usmíval se Wally.

"No jo, jen si dáchni, kamaráde," pravil pilot. Když Wally říhl, ucítil chuť skořice, když zavřel oči, spatřil květy aksamitníků bylo to, jako když vycházejí hvězdy.

Tři Sinhálci najednou začali brebentit jeden přes druhého. Nejdřív něco řekl radista a pak už mluvili všichni najednou.

"Jsou to všechno pitomí buddhisti," vysvětloval pilot. "Modlí se i v tom blbým rádiu. To je zkrátka Cejlon," dodal Angličan. "Dvě třetiny čaje a jedna třetina kaučuku a modlení." Zařval něco na Sinhálce, kteří se ztišili.

Někde nad Indickým oceánem, krátce přeďtím, než se před nimi objevil Cejlon, si pilot začal dělat starosti kvůli letadlu, které se pohybovalo někde poblíž. "Teď se modlete, hergot," zabručel na Sinhálce, ale ti všichni usnuli. "Tenhle Japonskej moskyt B," prohodil Angličan k Wallymu, "jak vlastně vypadá?" zajímal se. "Nebo té sejmul zezadu?"

Ale z Wallyho dostal jenom: "Dvaadevadesát stupňů."

Po válce se Cejlon měl stát nezávislým státem, za čtyřiadvacet let si měl změnit název na Srí Lanka. Ale Wally si zapamatoval jen to, jaké tam bylo horko. Svým způsobem jeho padák nikdy nedopadl na zem svým způsobem se celých deset měsíců vznášel nad Barmou, jenom tak poletoval. Všechny Wallyho vzpomínky nikdy nedají dohromady ani tak srozumitelný příběh, jaký lze prožít v éterovém opojení. A že válku přežil sterilní, ochrnutý, s oběma nohama neschopnýma pohybu - to už zjistila ve snu Velká Dot Taftová.

V St. Cloud's byl jeden stupeň nad nulou, když se Homer vydal na nádraží, nadiktovat přednostovi telegram pro Olive. Homer jí nemohl zatelefonovat a zalhat jí přímo. Což jim Olive také neposlala telegram? Určitě má nějaký důvod, proč s nimi nechce mluvit po telefonu. Homer si byl skoro jist, že Ray a Olive vědí o všem, co tu on a Candy dělají, když diktoval svůj telegram pro Olive -a držel se při tom oficiálně zdvořilého tónu, mlhavého jako jejich podezření. To podezření by bylo možné prokázat jen za cenu nezdvořilosti, a tak se Homer Wells vyjadřoval zdvořile.

BŮH ŽEHNEJ VÁM IWALLYMU STOP KDY HO UVIDÍMESTOP CANDY A JÁ UŽ BRZY DOMA STOP ADOPTOVAL JSEM MALÉHO CHLAPCE STOP LIBÁM HOMER

"Nejsi ňákej mladej na to, abys někoho adoptoval?" divil se přednosta.

"Jasně," odvětil Homer Wells.

Candy zatelefonovala otci.

"Potrvá to pár tejdnů a možná i měsíců, než ho budou moct přivézt," vykládal Ray. "Musí trochu přibrat, než bude moct cestovat takovou dálku možná mu budou dělat i nějaký vyšetření - a taky nezapomínej, že je ještě pořád válka."

Candy na svém konci drátu jen plakala a plakala.

"Pověz, jak se ti daří, holčičko?" vyptával se Ray Kendall. V tu chvíli by mu byla mohla povědět, že se jí a Homerovi právě narodilo dítě, ale ona řekla: "Homer adoptoval jednoho sirotka."

Po chvíli ticha se Raymond Kendall otázal: "Jen jednoho?"

"Adoptoval chlapečka," vysvětlovala Candy. "Samozřejmě mu s ním chci pomáhat. Vlastně jme to dítě adoptovali tak nějak dohromady."

"Vážně?" řekl Ray.

"Jmenuje se Angel," dodala Candy. . "Pámbu mu požehnej," pravil Ray. "A vám dvěma taky."

Candy se opět rozplakala.

"Tak tedy jste ho adoptovali, hm?" zeptal se své dcery Ray.

"Ano," odvětila Candy Kendallová. "Adoptovali jsme jednoho sirotka."

Přestala s kojením a sestra Edna ji naučila zacházet s přístrojem na odsávání mléka z prsů. Přechod na sušené mléko se Angelovi nezamlouval a několik dní byl pořád mrzutý. I Candy se chovala nedůtklivě. Když Homer poznamenal, že než se vrátí do Heart's Havenu, pubické ochlupení jí už pěkně doroste, vyjela na něj.

"Prokristapána, kdo mi asi bude koukat na chlupy, jestli je mám nebo ne - kromě tebe?" odsekla Candy.

Také na Homerovi se projevoval stres.

Rozčiloval se, když mu dr. Larch vykládal, že jeho budoucností je medicína. Larch trval na tom, že Homerovi věnuje nový výtisk Grayovy anatomie také mu daroval standardní Greenhillovu Ambulantní gynekologii a výtečné britské dílo Ženské nemoci.

"Ježíšikriste," vztekal se Homer Wells. "Stal jsem se otcem a chci být pěstitelem jablek."

"V porodnictví se už vyznáš skoro dokonale," tvrdil Larch. "Potřebuješ získat ještě nějaké znalosti z gynekologie a samozřejmě z pediatrie."

"Možná ze mě nakonec bude lovec humrů," vrčel Homer.

"A předplatím ti Novoanglický lékařský magazín,11' pokračoval dr. Larch. "A. Americkýporodnický a gynekologický magazín a Chirurgii a Gynekologii a Porodnictví --"

"Doktor jste vy," řekl unaveně Homer.

"Jak si připadáš?" zeptala se Homera Candy.

"Jako sirotek," odpověděl Homer. Drželi se pevně v objetí, ale nemilovali se. "A co cítíš řy?" ptal se Homer.

"To zjistím, až ho uvidím," přiznala poctivě Candy.

"Co zjistíš?" chtěl vědět Homer.

"Jestli miluju jeho nebo tebe nebo vás oha. Anebo možná nebudu vědět o nic víc, než vím teď."

"Takže pořád čekáme, až se uvidí, je to tak?" prohodil Homer.

"Snad nechceš, abych mu něco vysvětlovala, když je ještě pořád tam?" zeptala se Candy.

"Ne, to víš, že nechci," odpověděl mírně. Sevřela ho pevněji a opět se rozplakala.

"Ach, Ho měře," vzlykala, "jak je možné, že váží jenom sto pět liber?"

"Určitě zase přibere," ujišťoval ji Homer, ale sám se mimoděk otřásl. Wally míval tak silné tělo. Homer vzpomínal, jak šel poprvé s Wallym plavat do oceánu tehdy byl výjimečně silný příboj a Wally ho varoval před spodními proudy. Wally ho držel za ruku a ukazoval mu, jak skákat proti vlnám a jak se na nich vozit. Celou hodinu spolu chodili po pláži Candy je nerušila, opalovala se.

"Tohle polehávání na sluníčku je blbost, nechápu to," sdělil Wally Homerovi, který s ním souhlasil. "Buď něco děláš na slunci a chytneš při tom barvu, anebo děláš něco jiného - ale pořád něco děláš. To je to hlavní."

Sbírali mušle a kamínky, prohledávali kvůli nim pláž. Homera okamžitě zaujalo, jak jsou ty oblázky a kusy škeblí hebké na dotek, jak je voda a písek uhladily.

"Tenhle kousek má za sebou spoustu zkušeností," prohlásil Wally, podávaje Homerovi zvláště opracovaný kus lastury.

"Zkušeností," zopakoval Homer.

Potom Wally pravil: "A tady je obzvlášť protřelý kámen," a podal mu starý, uhlazený oblázek.

Homer měl pocit, že jeho touha po Candy změnila úplně všechno, dokonce i přirozený proces omílání kamenů a lastur. Kdyby se teď s Wallym vydali znovu na pláž, byli by opět týmiž sběrači, anebo je nevyhnutelné, aby láska k ženě proměnila i ty nejobyčejnější věci, co spolu zažili? Byl snad mým přítelem jen na pět minut, tázal se v duchu Homer Wells - a po zbytek života bude mým sokem?

Péči o sad na stráni svěřil Homer sestře Edně. Vysvětlil jí, že drátěné zábrany kolem kmenů nesmí být příliš na těsno, aby stromům nebránily v růstu - ale ani příliš volné, aby kůru neokusovaly myši. Ukázal jí, jak odhalit chodbičky hryzců, kteří užírají kořeny.

Všichni políbili Candy na rozloučenou, i Wilbur Larch, který očividně upadl do rozpaků, když podával Homerovi ruku, ale Homer se protáhl kolem ní, objal ho a vtiskl mu polibek na vrásčitý krk. Sestra Edna plakala docela nepokrytě. Jakmile dodávka projela kolem dívčího oddělení, zavřel se Wilbur Larch v lékárně.

Byla neděle, takže Ray Kendall pracoval na svém podomácku vyráběném torpédu, když Homer přivezl Candy domů. Candy Homerovi vysvětlila, že se neodvažuje přijít Olive na oči dřív než zítra ráno, avšak jakmile Homer odjel i s Angelem, zmocnila se jí neočekávaná panika. Mléko už sice neměla, ale věděla, že i tak se bude dál probouzet současně se svým děťátkem, přestože jeho křik uslyší jenom Homer. A kolik nocí už uplynulo od doby, kdy naposledy spala sama?

Na druhý den řekla Homerovi: "Musíme vymyslet nějaký způsob, jak zařídit, abychom s ním mohli být oba. Ještě než to povíme Olive - nemluvě o Wallym -, musíme se o něj starat oba - musíme s ním oba být. Hrozně se mi po něm stýská."

"Mně se stýská po tobě," pravil Homer Wells.

Byl sirotkem, který za celý život jen necelý měsíc měl vlastní rodinu, a nehodlal opět zůstat bez rodiny.

Když přijeli s Angelem do Ocean View, Olive Homera přivítala jako vlastní matka objala ho kolem krku, líbala ho a plakala. "Ukaž mi to děťátko - ach, to je přece ďrahoušek!" volala. "Co tě to jen napadlo, jsi tak mladý a úplně sám."

"To děcko bylo taky samo," zamumlal Homer. "A Candy mi s ním pomůže."

"Samosebou," přikyvovala Olive. "Já ti taky pomůžu." Zanesla Angela do Wallyho pokoje, kde Homer s překvapením objevil kolíbku - a víc předmětů určených dětem, než kolik by se jich dalo najít při nejpečlivější prohlídce chlapeckého i dívčího oddělení v St. Cloud's.

V kuchyni Homera očekával celý šik kojeneckých lahví. Olive zakoupila i speciální hrnec na vyváření dudlíků. V prádelníku leželo víc plínek než povlaků na polštáře, prostěradel a ručníků. Poprvé v životě Homer zažil pocit, že byl adoptován. S hrůzou si uvědomil, že ho Olive má ráda.

"Říkala jsem si, že byste si měli s Angelem nechat Wallyho pokoj," řekla Olive. Očividně už všechno naplánovala. "Wally nebude moci chodit do schodů, takže dám jídelnu předělat na ložnici - jíst můžeme v kuchyni a z jídelny se dá vyjít rovnou na terasu, když je hezky. Z terasy na dvorek u bazénu dám postavit rampu, aby se tam dalo jezdit na vozíku."

Když ji pak Homer plačící držel v náručí, opět ho obestřel pocit viny jako když padne soumrak, stále stejné a přece vždycky nové výčitky svědomí, před nimiž pan Rochester varoval Janu Eyrovou, výčitky, co "člověku otravují život".

Koncem druhého květnového týdne Ira Titcomb s Homerem pracovali v sadech přivezli tam včely. Stromy nasazovaly do květu, bylo krátce před Dnem matek a oni rozváželi včelíny. Toho roku si na Den matek vzpomněli úplně všichni. Nikdo nezapomněl na Olive. Dům byl plný drobných dárků a všude rozkvetlé jabloňové větvičky někteří z dělníků přinesli ke Dni matek dárek i pro Homera - připadalo jim zvláštní, že se rozhodl adoptovat dítě.

"Když si představím, že máš svoje vlastní miminko!" divila se Velká Dot Taftová.

V prodejním středisku, kde pulty a stoly dostávaly nový nátěr, byly k vidění hned dvě děti - Angel Wells a chlapeček Florence a Meanyho Hydových jménem Pete. V porovnání s Angelem We-llsem vypadal Pete Hyde jako brambora - jinými slovy, vypadal úplně obyčejně a zdálo se, jako by neměl v obličeji žádné kosti.

"Teda Ho měře, ten tvůj Angel je fakt andílek," říkala Florence Hydová. "A můj Pete je prostě Pete."

Ženské v prodejním středisku ho donekonečna pokoušely Homer se jenom usmíval. Kolem Angela Wellse se točila zejména Debra Pettigrewová dlouho a upřeně si prohlížela dětskou tvářičku, načež prohlásila, že to děcko je docela určitě podobné Homerovi. "Jenomže vypadá ušlechtilejc," dodala. Muchlanda Louise mínila, že to děťátko je "krásnější než všecky řeči". Když Homer pracoval v sadech, dohlížela na Angela Olive nebo některá z ženských v prodejním středisku, ale většinou ho hlídala Candy.

"Vlastně jsme ho adoptovali dohromady," vysvětlovala. Opakovala to tak často, až Olive konstatovala, že Candy je vlastně matkou toho dítěte stejně jako Homer, a proto i jí věnovala -z legrace - dárek ke Dni matek. Celou tu dobu včely pilně pracovaly, roznášely pyl ze sadu Na pánvičce na Kohoutí vrch a mezi prkny včelínů prosakoval med.

Jednou ráno si Homer všiml slov napsaných Olivinou rukou na rohu novin - byla to poznámka tužkou nad přehledem titulů z nichž každý Olive mohl inspirovat ke komentáři. Ale Homer jaksi nabyl dojmu, že je ta poznámka určena jemu,

NESNESITELNÁ HANEBNOST

napsala Olive.

A Candy jednou v noci zaslechla Raye. V ložnici bylo zhasnuto a v neproniknutelné tmě uslyšela, jak otec řekl: "Není to nic zlýho, ale správný to taky není." Zprvu ji napadlo, že s někým telefonuje. Když potom usnula a znovu ji probudil zvuk otevíraných a zavíraných dveří, uvědomila si, že Ray seděl u ní v pokoji - promlouval k ní ve tmě, zatímco spala.

Jednou v tom čase kvetoucích jabloní Candy řekla Homerovi: "Jsi přepracovaný otec."

"Ze ano?" přidala se obdivně Olive.

"Takže ti to děťátko na noc seberu," dodala Candy a Homer se přes všechno napětí, jež pociťoval při takových hovorech, dokázal usmát. Když osaměl ve Wallyho pokoji, probouzel se pak s myšlenkou, že Angel bude chtít svou láhev. Představoval si, jak Raymond Kendall vstává a ohřívá mlíčko a Candy leží v posteli a přidržuje láhev v úhlu připomínajícím pokud možno sklon jejího prsu.

Díly ke svému torpédu Ray ukradl v dílnách námořnictva v Kittery, věděli to Homer i Candy, ale jenom Candy za to Raye peskovala.

"Vychytal jsem jim víc much v tom, jak pracujou, než kolik věcí vůbec uměj vyrobit," pyšnil se Ray. "Nepadá v úvahu, že by mě chytili."

"Ale na co ti to vlastně je?" vyptávala se otce Candy. "Nelíbí se mi, že tu máme bombu - zvlášť když je v domě malé dítě."

"Inu, když jsem si opatřil to torpédo," bránil se Ray, "o žádným dítěti jsem nevěděl."

"Ale teď o něm víš," zlobila se Candy. "Proč ho nevystřelíš? Měl bys ho vystřelit někam hodně daleko."

"Až bude hotový, vystřelím ho," ujistil ji Ray.

"A na co ho vystřelíte?" zeptal se Raymonda Kendalla Homer. , "Já nevím," řekl Ray. "Třeba na Přístavní klub - až zas budou itíít řeči, že jim kazím výhled."

"Nelíbí se mi, že něco děláš a já nevím proč," postěžovala si otci Candy, když byli spolu sami.

"To máš tak," odpověděl zvolna Ray. "Vysvětlím ti, jak je to s tím torpédem. Je to jako s Wallym, kterej se vrací domů. Víš, že se vrací, ale neumíš předem odhadnout škody."

Candy chtěla, aby jí Homer vysvětlil, jak to Ray myslel.

"Nic ti nepoví," odvětil Homer. "Sám se snaží něco zjistit -chce, abys mu řekla, co se děje."

"Co když to bude už napořád tak, jak to je?" otázala se Homera Candy poté, co se spolu v moštárně pomilovali - ještě tam neproběhl úklid před sklizní.

"Tak, jak to je," opakoval Homer Wells.

"Ano," přikývla. "Jen si představ, že budeme jen čekat a čekat. Jak dlouho dokážeme čekat?" naléhala. "No neumíš si představit, že po nějakém čase už bude snazší čekat dál než povědět pravdu?"

"Jednou ji budeme muset povědět," odtušil Homer Wells.

"Kdy?" chtěla vědět Candy.

"Až se Wally vrátí domů," mínil Homer.

"Až se vrátí domů ochrnutý a bude vážit míň než já," zdůraznila Candy. "V tu chvíli to na něj chceš vybalit?"

Jsou snad na světě věci, do nichž se nedá proniknout jen tak samospádem? uvažoval Homer Wells. Vzpomínal si, že skalpel má jistou váhu člověk na něj nemusí tlačit - zdá se, že řeže sám -, ale v určitou chvíli je nutné mu dát nějaký směr. Když ho vezmete do ruky, musíte jím i pohnout. Skalpel nepotřebuje sílu, ale vyžaduje vedení pohybu.

"Musíme vědět, kam vlastně chceme dospět," prohlásil Homer Wells.

"Ale co když to nebudeme vědět?" namítla Candy. "Co když budeme jenom vědět, co si přejeme zachovat? A budeme pořád jen čekat a čekat a čekat?"

"Chceš říct, že třeba nikdy nezjistíš, jestli máš ráda jeho nebo mě?" otázal se Homer.

"Může se to všelijak zamotat podle toho, jak moc mě bude potřebovat," vysvětlovala Candy. Homer jí položil ruku na místo, kde pubické ochlupení dorostlo už skoro do původního stavu.

"Nemyslíš, že já tě taky budu potřebovat?" poznamenal. Obrátila se na druhý bok, zády k němu - ale současně vzala jeho ruku z místa, kde se jí dotýkal, a přitiskla si ji na ňadro.

"Musíme počkat a uvidíme," řekla.

"Já ale jsem ochotný čekat jen do určité chvíle," prohlásil Homer Wells.

"Do jaké chvíle?" zeptala se Candy. Protože jí držel ruku na prsou, ucítil, jak zatajila dech.

"Až bude Angel dost velký, aby se buď dozvěděl, že je sirotek, anebo poznal, kdo jsou jeho rodiče," opáčil Homer. "O to mi jde. Nepřeju si, aby si Angel myslel, že je adoptivní dítě. Nechci, aby nevěděl, kdo jsou jeho otec a matka."

"O Angela nemám starosti," namítla Candy. "Angelovi se dostane spousty lásky. Bojím se o sebe i o tebe."

"A o Wallyho," doplnil Homer. í s "Zblázníme se z toho," povzdechla si Candy.

"Nemusíme se zbláznit," nesouhlasil Homer. "Musíme se jen postarat o Angela a dávat mu najevo, že ho všichni mají rádi."

"Ale co když se mně bude zdát, že mě nikdo nemá rád? Nebo tobě - co pak?" bědovala Candy.

"Do té doby musíme počkat," pravil Homer Wells. "Počkáme a uvidíme," dodal skoro pomstychtivě. Přilétl jarní větřík a přinesl s sebou nasládlý zápach shnilých jablek. Ten pach byl silný, připomínal čpavek a dolehl na Homera Wellse tak intenzivně, že pustil Candino ňadro a zakryl si rukou nos a ústa.

První přímou zprávu od Wallyho obdržela Candy až v létě. Byl to opravdový dopis, první sdělení od něj od doby, kdy ho sestřelili, a to byl už rok.

Wally strávil šest týdnů v nemocnici Mt. Lavinia na Cejlonu. Nechtěli mu dovolit převoz, dokud nepřibere patnáct liber, dokud se úplně nevytratí třesení ve svalech a dokud se jeho mluva nezbaví onoho bezvýrazného ospalého tónu, jenž bývá důsledkem podvýživy. Dopis napsal z jiné nemocnice, v Dillí. Po měsíci stráveném v Indii přibral dalších deset liber. Psal, že se naučil přidávat si do čaje skořici a že v té nemocnici je skoro neustále slyšet pleskání sandálů.

Slíbili mu, že ho pustí na dlouhou cestu domů, až bude vážit sto čtyřicet liber a zvládne několik základních cvičení, která jsou nezbytně nutná pro další rehabilitaci. O trase, kudy se má vracet domů, nesmí nic psát kvůli cenzuře. Wally však vyjádřil naději, že cenzoři pochopí - s ohledem na jeho ochrnutí -, že se nutně musí zmínit o svých dokonale normálních pohlavních funkcích. To mu u cenzorů prošlo. Wally ještě stále netušil, že je sterilní věděl jen, že prodělal infekční onemocnění močových cest, ale teď už žádnou infekci neměl.

"A jak se má Homer? Hrozně se mi po něm stýská!" psal Wally.

Avšak Candy nezničila ze všeho nejvíc tahle věta. Už začátek dopisu zasáhl Candy tak otřesně, že celý zbytek byl již jen pokračováním velkého otřesu.

"Tolik se bojím, že si nebudeš chtít vzít mrzáka," napsal Wally v úvodu dopisu.

Ležela ve své posteli pro jednu osobu, kde ji hluk přílivu a odlivu uspával a zase probouzel, a hleděla upřeně na matčinu fotografii na nočním stolku. Právě teď by si tak ráda promluvila s matkou a možná proto, že matku nikdy nepoznala, vzpomínala na první večer po příjezdu do sirotčince. Dr. Larch předčítal chlapcům z Nadějných vyhlídek. Candy nikdy nezapomněla větu, při níž s Homerem vstoupili do místnosti.

"Probudil jsem se, aniž by mě spánek zbavil vědomí o mé vlastní ubohosti," předčítal Wilbur Larch. Buď dr. Larch předem určil, že večerní čtení zakončí touto větou, anebo si všiml Candy a Homera Wellse, stojících v otevřených dveřích - ostré světlo dopadající z chodby, obyčejná, holá žárovka vytvářela kolem jejich hlav cosi jako svatozář - a ztratil místo v knize, kam právě dočetl, takže se z okamžitého popudu rozhodl se čtením skončit. Ať už se tak stalo z jakéhokoliv důvodu, ta zmínka o vlastní ubohosti uvedla Candy do St. Cloud's a stala se počátkem i závěrem jejího vyprávění na dobrou noc.

Naše dnešní PRAVIDLA.