Vojenská medicina Plzně.

 

Doc.MUDr Přemysl Paichl

 

Války byly skoro vždy v lidské historii inspirátorem rozvoje vědy. Medicína osvícenství se musela vyrovnat nejen s kvantitou poranění , s jejich větším poškozováním při zaváděním střelných zbraní, s jejich infekcí , s přehodnocením účelnosti vypalováním ran, ale i s organizací poskytování pomoci za nouzových podmínek. Při rozhodování vědeckém sice do chirurgie i léčby infekčních nemocí rozhodovali různí evropští lékaři, ale o reformy byly poplatné politickým i osobním rozhodnutím státníků. Bylo to například vidět v Německu nebo ve Francii. Král Ludvík XIV. dal zelenou chirurgii hlavně proto, že mu chirurg C.V. Félix (1650 – 1703 ) vyoperoval předtím interně neléčitelnou řitní píštěl.

Vojenští lékaři

Abychom jsme si mohli připamatovat, jak se Plzeň podílela na rozvoji vojenské medicíny, uveďme jen několik obecných historických zmínek. Dlouho si Plzeň hlavu s válečnou medicínou nelámala. Když Plzeň obléhal Prokop Holý (Procopius Rasus), neměli Husité pro své raněné žádné stálé vojenské zdravotníky. Byla jen jedna medicína všeobecná, pokud vůbec byla. Za válek se rozvíjela v lůně barbířů, kteří ve válce si měnili jméno na felčary. Již renezance je pravděpodobně tlačila do specializovaného oboru, ne jen čistě chirurgického. To si můžeme i v Plzni ověřit v dochované knize lékaře Raymunda Minderera ( ? – 1621), který kráčel ve šlépějích Paracelsa. Jeho kniha „Medicina militaris “ z r. 1620 se zatoulala snad už tehdy do Plzně. Kniha byla vydána A. Upergerem v Augspurgu. Zda do Plzně přišla už brzo po svém vydání není známo. Nebylo by to nic divného, když uvážíme, že pravděpodobně historie nejznámějšího pluku pětatřicátníků sahá do doby 1672. Tehdy to byl však první pluk plzeňský ne pěší , ale dragounů. Dragouni Plzni k srdci nepřirostli a tak Mindererova kniha nejspíše Plzní putovala přes knihovnu františkánského kláštera až do dnešního depozitáře Státní vědecké knihovny v Plzni.

V dobách vlády císaře Leopolda I. (1657 – 1705) opouštěla vojenská medicína tuto barbířskou řemeslnou kolébku, ale ještě dlouho setrvávala na základně nižších chirurgů. Tak jako někdejší barbíři, tak i potom se vojenská medicína musela věnovat všeobecné medicíně, zejména infekční. V Evropě totiž ještě v polovině XVIII. století se mezi lékaři tradovalo, např. v knize Jamese Linda (1716 – 1794 ) , že za bojů vojsko ztrácelo více lidí v důsledku nízkého stavu hygieny než poraněními. To byl názor i mnoha jiných evropských lékařů. Skotský lékař v Leidenu John Pringle (1707 – 1772) ve svém spise „Observations on the Disases of the Army v r. 1752 dokonce vypočítával jako nejčastější choroby v armádě tyfus, úplavici a svrab. Zřejmě proto také v r. 1775 zřídil Josef II. pro výchovu vojenských lékařů ve Vídni nejen jako specializované chirurgické učiliště, ale medicínsko-chirurgickou akademii, zvanou Josefinum. Chirurgie se zde ještě pěstovala jen jako stagnující lékařská věda bez praktické výuky chirurgické techniky. Tato věda byla prakticky řemeslem , které kopírovalo tehdejší doživotní vojenskou službu. Tento stav mnohem více ovlivnil svými reformami armády a zavedením branné povinnosti až arcivévoda Karel (1771 – 1847). Už jen to však stačilo, aby se v posledním století rakouského mocnářství Plzeň hemžila vojenskými lékaři, kteří po době mírového kongresu ve Vídni (1814 – 1815) alespoň už snižovali dřívější nepředstavitelné válečné ztráty. Evropa předtím za posledních 45 let ztratila při nedostatečné zdravotnické péči snad na 3 miliony lidí, aniž se mluvilo o světové válce. Však už k tomu měli v Plzni mnoho důstojných stánků. Připomeňme si, že kasárna pětatřicátníků byla postavena v r. 1821 - 1826 v empirovém slohu.

Později se ještě vrátíme k plzeňské vojenské medicíně , která měla hodně práce zejména v boji u Solferina 24. června 1859, kdy se nepřímo svou nemohoucností podílela na zrodu Červeného kříže. Původně bylo na místě někdejších kasáren 35.pěšího pluku návrši. Před stavbou bylo nutno zeminu kopce odstranit a byl jí zavezen sousední rybníček, který byl na místě dnešního divadla J. K. Tyla. Kasárna sloužila plzeňské vojenské medicíně až do r. 1969, kdy byla demolována. V té době na přelomu XIX. a XX. století už si můžeme připomenout jejich počty, hodnosti, jména, nebo dokonce jiné podrobnosti. Jenom v r. 1901 se dělili lékaři u pěšího pluku 35 na plukovní lékaře 1. a 2. třídy, asistenty-lékaře a rezervisty-lékaře. Celkem jich zde v r. 1901 bylo 10.

Při C.k. pěším pluku svob. pána ze Sterneků č. 35 na Palackého náměstí sloužili plukovní lékaři (seřazeno dle abecedy) : Dr Brand Karel (?) Petr, Dr Czermak (Čermák), Johann Franz (1861), Dr. Drach Adolf (1897 – 1904), Dr Feyral (Fejral) Jan (1897), Dr. Oliberius Josef, (1905), Dr Protivenský Oldřich (1905), Dr.Verich Alois (1905), Dr Fischer Antonín (1897), Dr Franz Karel (1897), Dr Kilián Hugo (1914), Dr Skramlík B.(?), Dr Starý Petr (1898).

Nemůžeme zde detailně popsat celou historii plzeňské vojenské medicíny. od přelomu 19. a 20. století. Tehdy na velitelství c.k. 19. pěší divize ve Smetanových sadech č. 11 sloužil jako štábní lékař Dr. Kašpar Sommer, Nositel zlatého záslužného kříže s korunou a Dr. Jan Wolf. U dělostřeleckého divizního pluku č. 22, sloužil jako plukovní lékař Dr. Albrech Fíša, pak Dr.Alfréd Tschuschner a Dr. František Fabian. U c.k. pěšího pluku zemské obrany č. 7 v kasárnách na Dobytčím trhu sloužili : Dr Fabian František(1897 ), Dr Fíša Albert (Albrecht) (1897), Dr Fleischhans František, Dr Leger František (1905), Dr Taussig Oskar (* ? 1871 - + 1934)..Na velitelství vojenské stanice ve Smetanových sadech č. 11 sloužil Dr Golek František (1905), Dr Ludvík Pick (1905). V Militär-Truppen-Spital a jiných nemocnicích sloužili Kraus Franz Josef (1806 – 1824), Dr Haberdic Josef (1872), Dr Löwy Emil (* 1878 - +1918. Vojenský chirurg Kyjovský Methoděj (* 1889 - +1954) sloužil v různých hodnostech a různých funkcích od 1920 do 1948 v divizní nemocnici v Plzni, naposled jako generál zdravotnictva

Protože docházelo k četnějším změnám míst plzeňských vojenských lékařů, uvádíme některé z nich jen zde podle abecedního přehledu: Hempl Karl 1836 jako polní lékař., Hlaváček C., nadlékař v létech 1850-1900, Hrach Jan,.předseda zdrav. odboru spolku c.k. českých vojenských vysloužilců prince Rudolfa v Plzni (1891), Chlubna Ludvík ,štábní lékař 1870-80, Kmínek Alois, vojenský lékař 1801, Krejčí Josef, vrchní štábní lékař 1914, Matuška Antonín, vrchní štábní lékař 1914, Pechaczek Johann Baptist * 1827 - + 1906 vrchní štábní lékař a Schuster Hieronymus, nadlékař r. 1847.

Vojenské lazarety

Už jsme na to narazili na začátku, že původ tohoto názvu Lazaret se obvykle vysvětluje spojením jména Lazarus a Nazaret, což naznačuje, že šlo zprvu o zařízení v křižáckých válkách. Postupně však dostávala název lazaret vojenská ošetřovací zařízení a dokonce i jakési epidemické nemocnice, které sloužily civilním i vojenským nemocným. V Plzni je typickým dokladem toho lazaret u Týnce. Rakousko – Uhersko dávalo jméno lazaretu hlavně vojenskému zařízení menšímu než byla nemocnice a většímu než ošetřovna. Jméno lazaretu pro oba vyhraněné typy lazaretů najdeme i v historii našeho města. Dá se předpokládat, že lazarety často na témž odlehlém místě sloužily oběma účelům, protiepidemickým i vojenským. Tak tomu bývalo i jinde v Čechách. I v Praze shromaždovali infekční nemocné za epidemií do lazaretů v místech ” které neležely na ráně, podobně jako tomu dříve bývalo s útulkem pro malomocné”.

Lazaret U Dominikánů

V klášterních nebo jiných církevních objektech se rozkládala vojenská zařízení nedaleko bojiště často. V Plzni pro to byl nejvhodnějším místem dominikánský klášter. O jeho zdravotnické funkci toho však víme ještě méně, než o jeho funkci sakrální. Když tekla krev nestačil prý pro vojsko jen konvent a vojáci leželi i v kostele Sv. Ducha nebo ve velikém chrámu Svaté Panny Markéty.

Plzeňská historie nedochovala přesně údobí přechodné zdravotnické funkce tohoto kláštera, tím méně jména tam pracujících zdravotníků. Nejasné je fungování tohoto zařízení nejen za války třicetileté 1618 – 1648, v době války o dědictví španělské v letech 1700 – 1714 . V r. 1729 při velkém požáru města byly poničeny jeho oba kostely, ale klášter sám byl poškozen jen málo a v r. 1729 byl opraven, takže mohl sloužit raněným i za slezských válek v letech 1740 – 1745., za celoevropské sedmileté války v letech 1756 – 1763, a dokonce i za války koalice proti Napoleonovi v letech 1805-1809.

Zprávy jsou dostupné hlavně jen z války o rakouské dědictví při okupaci francouzským vojskem. Dne 26.10. 1741 přitáhlo v 11 hodin bavorské a francouzské vojsko do Plzně a Francouzi si sami zřídili v ambitech spodního konventu dominikánů a v kostele sv. Ducha velký lazaret. Muselo zde být přeplněno, protože sami Francouzi poslali do západních Čech na 30.000 vojáků. Pro raněné a nemocné bavorského císařského vojska byla tato nemocnice snad zřízena až v červenci 1742. Nakonec i toto zařízení sloužilo saskému vojsku a velkému lazaretu u Dominikánů se už tehdy říkalo vojenská nemocnice. Nezáleží na jméně, zda to byl lazaret nebo vojenská nemocnice, důležité je, že to bylo ohromné zdravotnické vojenské zařízení s obložností asi 800 lůžek. Město muselo pro ně obstarat kromě jiného 636 slamníků, 857 prostěradel, 1356 přikrývek s prostěradly a jiné věci.. Tenkrát prý toto zdravotnické zařízení přišlo Plzeňské na 4.076 zlatých. Zdá se, že převážně zde zabezpečovali péči felčaři resp barbíři. Na zařízení této nemocnice přispěli i jiní, např. židé z kraje dali dalších 150 slamníků. Nepodaří se už vystopovat, zda už v té době se v Plzni prosadila myšlenka neutrality vojenských lazaretů. Tu dojednávali podle Roy Portera v r. 1743 anglický lékař sir John Pingle s francouzským důstojníkem v bitvě u Dettingenu.

Za císaře Josefa II. dne 12.1.1782 byl klášter dominikánský zrušen, včetně obou kostelů. Na dva roky zde byla zřízena škola a od r. 1786 byl klášter celý definitivně zrušen. Objekt koupila obec plzeňská v r. 1787 a pak nastala postupná demolice objektů. Kostel byl prodán v r. 1792 a zbylé části byly pronajaty jako skladiště. Teprve v r. 1802 byly jeho zbytky zbořeny, nebo jak píše kronikář Hruška „ s prstí klášter srovnán byl “ To už se připravovalo prohlášení Rakouska za císařství a Plzeň navštívil generál hrabě Kolovrat, aby dojednal stavbu nových kasáren. Opět se však kasárna a nemocnice pro vojsko v Plzni nestavěla, protože na to nebyly peníze.

Pochopitelně lazarety v místě bývalého dominikánského kláštera nebyly jediným místem vojenského léčení. Ve válkách byla často zakládána přechodná zařízení i ve školách, později i pod firmou výpomocných vojenských nemocnic.Léčit vojáky ve školách bylo obvyklým východiskem. Války se vedly obvykle za teplého počasí a tak stačilo zkrátit školní rok a místnosti byly pro raněné vojsko připraveny. Bylo tomu např. za válek proti Napoleonovi v r. 1809, kdy byl rozvinut v plzeňském lyceu i v jiných školách.dočasný špitál. Jejich činnost skončila v r. 1811.Nejasné je období činnosti plzeňské vojenské nemocnice ve dnech 24. a 25. dubna 1813, kdy Plzní procházelo saské vojsko směrem ku Praze.

Nároky na vojenské zdravotnictví se zvýšily hlavně ve dnech 8. – 15. června 1815 za průchodu ruského vojska, které v Plzni bylo ubytováno po domech a zejména po hostincích a nemocní a ranění v zařízení v dominikánském klášteře. Armádu však provázela epidemie skvrnitého tyfu, tehdy jmenovaného jako červenka. Onemocnění si vyžádalo mnoho obětí jak v ruském, tak i ve francouzském vojsku. Musela být v Plzni tehdy zřízena nouzová nemocnice. Pak se už v období do r. 1820 o vojenském lazaretu, špitále nebo nemocnici nic přesného v Plzni nedozvíme.

V hradbách

Odpovídalo by to plzeňské zápecnické tradici, že zatím jako vojenský lazaret fungoval i nějaký malý objekt, navazující na severovýchodní baštu městského opevnění. Původně v XVIII. století to byl domek hrobaře, tzv. hrobárna. Čemu všemu sloužil se nedozvíme ani ze zprávy MUDr A.Kreisingera z r. 1897. Údajně zde toto zařízení bylo zapsáno podle Josefského katastru v r. 1787 pod názvem vojenského lazaretu. V r. 1816 je uváděn také jako vojenská věznice (Stockhaus) patřící městu. Pravděpodobně tento objekt je totožný s pozdějším zařízením, které cituje ve své zprávě o stavu zdravotnictví Med a. Chir. Dr František Štross pod názvem špitál kriminálního soudu. Jeho existence je zde potvrzována až do r. 1832 s upřesněním místa v městských hradbách na konci dnešní Veleslavínovy ulice někde u čp. 59.

V němž byly ošetřovány nemocné osoby z nejrůznějších důvodů v Plzni se nacházející. Údajně to byli zběhlí vojáci, transportovaní vězňové, lidé s ”hnusnými” chorobami, snad s pohlavními, kteří nemohli být umísťováni ve věznici, v kasárnách a jiných ústavech. S největší pravděpodobnosti objekt sloužil i karanténě. Nakonec byl v r.1831 po přístavbě jen dvou místností zařízen pro epidemii cholery jako cholerový lazaret. Ve výše jmenované zprávě se píše, že o tomto lazaretu už tehdy nebyly žádné známosti o jeho původu, trvání ani půdorysu. Jedině bylo tehdy známo, že nově budovaná městská nemocnice v Otakarových sadech byla postavena v místě tohoto někdejšího lazaretu. Je k nevíře, že se však vzdor dříve uváděným nejasnostem dochoval snímek tohoto začátku městské nemocnice. vzniklé z lazaretu přistavěním křídla nemocnice k baště jako její přirozené zakončení,. .

VOJENSKÉ NEMOCNICE

Útvarová nemocnice u Dominikánů, Vojenské nemocnice na Borech,

Divizní nemocnice na Borech.

 

Vzpomínali jsme skoro stoletých rozpaků o stavbě stálých kasáren a vojenských nemocnic se v Plzni, zejména však v r. 1755 a 1804. Proto vše zůstávalo jako dříve, kdy vojska vlastní i cizí byla v Plzni ubytovávána kdekoliv, třeba ve stanech a důstojníci po domech. Podle neúplné informace o tehdejší organizaci vojenských nemocnic byly stálé nemocnice zřizovány jen v místech, kde byla posádka stálého vojska nad 500 mužů. Kde nebyla stálá posádka, tam se za bojů podle potřeby rozvinovaly vojenské lazarety.

Útvarová nemocnice u Dominikánů

V r. 1802 sice byly už vyhotoveny plány a rozpočty na stavbu stálé vojenské nemocnice o 100 lůžkách. Měla to být prostorná už moderní jednopatrová budova a měla stát v zahradě bývalého dominikánského kláštera, v té době srovnaného se zemí. Bohužel tímto rokem 1802 plzeňský archiv tehdejšího krajského úřadu končí, a tak se jen dozvíme, kde vlastně tato nemocnice měla být postavena. Historie nestavění se v Plzni prý opět opakovala. Znovu se 18 let čekalo než padlo rozhodné slovo samotného císaře, které o stavbě vojenské nemocnice i kasáren zřejmě pronesl 16. 6. 1820 , kdy navštívila plzeňské vojsko i jeho nemocné sama Jasnost císař František I. Císař nejen mluvil s nemocnými, ale ráčil ochutnat i v kuchyni jídla zde vařená, i kousek chleba pojedl. Víme tedy mnoho, ale bohužel neznáme všechny důležitější podrobnosti. Údajně kasárna tehdy nezaplatil erár, ale měšťané plzeňští sami. Nejvíce se na tom podíleli pravováreční měšťané.

Zdravotnickému zařízení se říkalo opět špitál nebo nemocnice, nejsprávnějším názvem však to byla C. a k. stálá útvarová vojenská nemocnice (Militär-Truppen- Spital), která v míru sloužila pětatřicátníkům. Budova stála v Bosácké ulici (dnešní Dominikánské ) v čp. 22 na místě někdejšího kláštera údajně až do r. 1895.

81. Obr. Klášter dominikánů po přestavbě, kde byla vojenská nemocnice. Foto Č.Hrbek.

 

Takové útvarové nemocnice zprvu neměly velký počet vlastního personálu. Odbornou činnost zabezpečoval jen lékařský ředitel a ošetřování provádělo mužstvo vycvičené k nošení a obvazování raněných. V Plzni sloužila tato nemocnice 35. pěšímu pluku vévody Modenského, později pána ze Sternecků, kterému byla v Plzni postavena v letech 1821 - 1826 nová kasárna..

V r. 1832 koupil od obce objekt vojenské nemocnice c.k. erár. V r. 1833 je uváděn v Plzni pluk barona Herzogenberka a pluk kyrysníků hraběte Hardegga. František I s císařovnou Karolínou si nějak vojenskou nemocnici v Plzni oblíbili, protože už v ní byli podruhé. Tentokrát ale jejich návštěva v Plzni mohla být velkou ostudou, protože je vítalo černě oděné děvčátko českou básničkou, sepsanou českým buditelem Dr. Sedláčkem. Císař bohužel česky tolik neuměl a tak se to muselo nějak diplomaticky zatušovat.

To už se pomalu schylovalo k další válce. V r. 1860 bylo zde udáváno už 50 lůžek. Připraveno tedy i v Plzni mnohé bylo, a tak na druhý den 20.červnu 1866 a vypovědělo Prusko Rakousku válku. Byla to válka v mnohém směru pro Rakousko smolná. V ní však vrcholila i špatná organizace vojenského zdravotnictví v rakouském vojsku. Smutné v této válce bylo hlavně to, že ranění byli i celé dny ponecháváni většinou na bojišti a to vedlo k tomu, že se ve vojsku rozvíjely infekce. V té době to byla zejména epidemie cholery. Na pomoc vlaky do Plzně přivezeným 350 saským raněným a nemocným koncem července a začátkem srpna nestačila pochopitelně kapacita této plzeňské vojenské nemocnice u dominikánů, proto také byly otevírány pro ni nové a nové prostory v hlavní škole na Kopeckého náměstí a v reálné škole, které prý zvýšily kapacitu až na 200 lůžek. Tam pracoval plukovní lékař Dr Josef Krauz a nadlékař ( Oberarzt) Karl Böhm a podlékaři ( Unterärzte) W.Ginzl a F. Petzka.Nemocnici musel posílit celý IV. královský saský polní lazaret s lékařem Dr. Pavlem Kleinem.

Erár nešetřili jen na civilních lékařích, ale i na vojenských lékařích i na nemocných. Služné nadlékaře tehdy bylo udáváno v rozmezí 2200 - 2800 K a plukovního lékaře 2000 – 3600. V r. 1872 zde nacházíme jako štábního lékaře Dr Josefa Haberdica a jako hlavního lékaře C. Hlaváčka. Připomeňme si také, že se situace pro nemocné stále zhoršovala i tím, že v r. 1891 bylo nařízeno ministerstvem vnitra, že vojenští lékaři smí podle tzv. normy předepisovat na účet nemocenských pokladen jen nejlacinější léky.

Existence plzeňské vojenské nemocnice u dominikánů však trvala jen do stavby budovy krajského soudu (1891-1895 ) v čp. 9. Už předtím však prodal rakouský erár plzeňské obci zpět objekt dominikánského kláštera a definitivně byl celý objekt údajně zbořen už v r. 1901. Připomeňme si , že na zahradě bývalého dominikánského kláštera stál výše zmíněný svatováclavský špitál, který byl zbořen také.

Vojenské nemocnice na Borech

Na podzim r. 1895 se od Domikánů stěhovala C. a k. vojenská nemocnice na Bory do Kroftovy ulice č. 9. Dnešní situace objektů vojenské neodpovídá už tehdejším dvěma nemocnicím, které zde vznikly.Byla to nahoře Útvarová nemocnice (Truppenspital), kde v mírových dobách sloužil u doplňovacího praporu c.k. plzeňského pěšího pluku plukovní lékař Dr Josef Krauz, Dr Karl Böhm, Dr. Jan Feyral a pak Dr. Karel Franz. Tato nemocnice měla jen dvě jednopatrové budovy, pozdější chirurgii, velitelství , kapli a umrlčí komoru s pitevnou. Druhá (dolejší) nemocnice složila jako C.a.k. zeměbranecká nemocnice na Borech v Kroftově ulici č. 7 (Landwehrspital). Ta neměla zprvu vlastního lékaře, pak zde sloužil Dr Josef Haberdic a Dr Hlaváček C. Tato dolejší nemocnice byla od hořejší oddělena ulicí a měla jen jednu jednopatrovou budovu. Vedle nich stály tzv. Malá kasárna i skladištní budova a budovy pro vozy.

Divizní nemocnice na Borech

Po vzniku Republiky Československé se obě nemocnice v Kroftově ulici sloučily dnem 15.12.1919 v novou záložní nemocnici a v r. 1921 přeměnily na Divizní nemocnici č. 2. Nemocnice měla zprvu 150 lůžek a její kapacita se zvýšila do r. 1938 na 210 lůžek. Později se přejmenovala na Sborovou nemocnici. I když se zde léčili jen vojáci, kapacitou nemocnice nestačila. Místnosti byly tak těsné, že se stěží mohli nemocní přenášet na nosítkách. Ústav měl pouze chirurgické oddělení, internu s infekčními lůžky a místnost pro plicní onemocnění. Venerické oddělení muselo být později přeloženo do Chebu. V r. 1922 muselo být přestěhováno uzavřené oddělení do trestnice na Borech. Místo něj zde bylo etablováno oddělení oční a ORL.

Ve velení nemocnice se zde vystřídali lékaři Dr. Jiránek, Dr Jan Žitník, Dr Vladimír Asman a Dr Václav Mazáč. Před okupací vedl internu Dr Kovařovič, chirurgii Dr Kyjovský, ORL a oční Dr Kubín a zubní ambulanci Dr Fulín. Ostatní lékaři zde sloužili v základní službě.

Hned 15.března 1938 obsadili nemocnici Němci. Po válce užívala nemocnici americká armáda do srpna 1945 a česká vojenská nemocnice se na tu dobu dočasně přestěhovala do ústavu pro hluchoněmé, kde převážně sloužila ošetřování nemocných, vracejících se z německých koncentračních táborů jako Adnexhospital No 712 B. Po návratu české armády byla provozu schopná jen část nemocnice, zejména chirurgická část, kde se ujal práce Dr Kunc a rentgenolog Dr Dulík. Nemocnice musela být pak až do r. 1950 adaptována.

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA

                        Budování nových vojenských nemocnic, Svízele s válečnou infekcí,

Ukazatelé úmrtnosti, První ministerstvo zdravotnictví

 

Světová válka nepříznivě ovlivnila přímo i nepřímo zdraví celé populace i chod celého plzeňského zdravotnictví. O tom už bylo napsáno tolik knih, že zde musí stačit jen telegrafické zmínky o nejdůležitějších zdravotnických důsledcích této války

Budování nových vojenských nemocnic

Už jsme se zmínili, že při stavbě nové zeměbranecké vojenská nemocnice v Kroftově  ulici s objektem doplňovacího praporu plzeňského pěšího pluku se v r. 1895 ještě nepředpokládalo, že bude sloužit něčemu tak velkému, jako byla pak válka světová. Po sarajevském atentátu (28.6.1914) se proto konaly v Plzni přípravy na další válku. Na personální vybavení vojenských nemocnic na začátku války během mobilizací od 25.7. do 31.7. 1914 mělo naše město ještě dost lékařů. V r. 1914 měla Plzeň 84.761 obyvatel a o ty se staralo 83 lékařů. Z toho bylo 14 praktických lékařů, 36 odborných lékařů, 10 úředních lékařů ( městských a zeměpanských), 17 pokladenských a úrazových.

Vojenské nemocnice v Kroftově ulici pochopitelně po vyhlášení války dne 28.7.1914 nedostačovaly potřebám válečného zdravotnictví. Některé z příprav byly velmi chvatné. Za borskou trestnicí vznikla nová výpomocná vojenská nemocnice. Byla postavena pouze z tesaných trámů. Říkalo se tam U třech křížů. Proto na její pomoc byla zřízena velká Záložní nemocnice s celkem 1.600 lůžky Ta byla rozmístěna v zabraných školách Nad Hamburkem( tam velel Dr Austerlitz), na náměstí Chodském, Husově, Mikulášském a později i ve Veleslavínově ulici a v kasárnách na Borech. V Sokolovně v Plzni bylo ubytováno dne 15. 3. 1917 na 2.500 vojáků. V Sokolovně pracovali 4 lékaři, z nichž známe jen Dr Bauera. Měli k dispozici 182 lůžek. K nemocnici na Borech byla zřízena pro sanitní vlaky přímá vlečka.

. V červenci 1914 byla lékařská služba v Plzni rozšířena na 6 okresů. V civilní nemocnici pracovalo 6 lékařů. S vlastním počátkem války se však poměry značně zhoršily, protože 50 lékařů bylo odvoláno k vojenské službě. Moc se nepyšnili svou uniformou s černým sametovým lampasem a šavlí na levém boku. Někteří nosili dokonce ostruhy. Nejstarší ročníky vykonávali svou vojenskou službu v Plzni v civilním obleku. Situace byla o to svízelnější, protože velmi rychle se zvětšil i počet lidí zaměstnaných ve Škodových závodech. Během války navíc zemřelo 9 lékařů ( dr. Glückselig, dr. Jahl, Dr. Wittmayer, dr. Löwenstein, dr. Suttnar, dr. Zoul, dr. Austerlitz, dr.Lothar, dr. Jaklin a dr Löwy). Na Mikulášském náměstí se rozvinula Záložní nemocnice č. 2,.

V ní se dlouho vzpomínal v Plzni velmi oblíbený lékař MUDr Jan Zoul ( *29. 11. 1867 – +28.2.1916). Tento rodák ze Slavkova v Plzni pracoval ještě ve staré plzeňské nemocnici v Otakarových sadech, pak jako lékař chirurgického oddělení v.v. nemocnice na Borech, jako ordinář nemocnice pro oční choroby a za světové války sloužil zde jako primář chirurgického oddělení na Mikulášském náměstí. Ve vchodu do této vojenské nemocnice zemřel na prasknutí srdečnice. Zpráva o tom byla uveřejněna ve všech plzeňským novinách. Na pohřeb tomuto oblíbenému plzeňskému lékaři přišlo na 4.000 lidí a jeho jménem byla nazvána ulice mezi městskou v.v. nemocnicí a pavilonem tbc, který už stál mimo areál nemocnice. Dr Zoul je pohřben na Ústředním hřbitově.

V r. 1916 v Plzni postupně však počty zdravotníků řídly tak, že ve službě na obvodech v Plzni zbyli jen 2 lékaři. 25.10. 1916 už stravovací situace civilní nemocnice dosáhly takového omezení, že se vydával místo bílého pečiva jen válečný chléb, který se pro většinu nemocných z dietních důvodů vůbec nehodil. Proto si nemocní stěžovali, že mají hlad, když jedli jen vodovou polévku s kouskem Grafovy kostky.

Velmi těžce se všechny plzeňské nemocnice musely vyrovnávat s nedostatkem mužských zdravotníků. 4 .2. 1917 musely správy nemocnic všechny mužské zaměstnance z ordonanční služby, z kanceláří a z jiných služeb poslat do etapy nebo na frontu a nahradit je podle tehdejších novin ženštinami. Mělo jich být v Plzni přijato na 3000 (?). s denním platem 6 Korun. Situace zdravotníků za války byla stejně prekérní i mezi zvěrolékaři, z jejich počtu 5 pracoval jen jeden,, na polovinu se zmenšil i počet zdravotních zřízenců, pro převoz nemocných nebylo možno skoro získat nájemný povoz atp.

Potíže civilního zdravotnictví vedly někdy až k neuvěřitelným výsledkům. Když v lednu 1918, přestala Škodovka pracovat, poklesl počet ošetřovanců v plzeňské nemocnici tak, že v ní byla každá druhá postel neobsazena. Předtím velmi často leželi na jednom lůžku naopak i dva pacienti.

Svízele s válečnou infekcí

Zdá se, že Vídeň se připravovala na válku už před Sarajevem. Plzeňský okresní výbor financoval i nákup nového pojízdného parního desinfektoru a v četných okolních obcích byly instalovány formalinové dezinfekční přístroje. Již při vyhlášení mobilizace bylo pro předpokládané zvýšení cen z lékárnách zakoupeno značné množství desinfekčních a obvazových prostředků. Městským fyzikátem byly okamžitě organizovány samaritánské kurzy, jichž se účastnilo na 500 osob. V r. 1914 byl zakoupen nový záchranný automobil pro dvoje nosítka, ambulanční vůz s nosítky a zvláštní landauery. Do popředí důsledků války znovu vystoupil enormní nárůst počtu pohlavních chorob.

Ranění a nemocni vojáci, u nichž bylo zjištěno infekční onemocnění byli hospitalizováni v rozšířených pavilonech vojenské nemocnice a třech městských izolačních barácích. K tomu je nutno si uvědomit, že na začátku světové války nebyl v Plzni ještě vodovod s pitnou vodou a vodu z něj bylo nutno převařovat. Jak svízelné bylo ošetřování nakažených vojáků si dnes těžko dovedeme představit. Jako ošetřovatelky zde sloužily sestry z řádu Srdce Ježíšova a jedna sestra Červeného kříže. Styk s nemocnicí se děl telefonicky, potřebné léky a předměty se předávaly přes plot izolovaného prostoru. Už na podzim r. 1914, když byly z Ruska hlášeny případy cholery, byly pro Plzeň objednány přístroje pro infúzní léčbu cholery z Kalkuty.

Protože sem byli přiváženi z fronty i nemocní cholerou, byli ošetřující lékař Dr Ritter z Rittersheimu a ošetřovatelky očkováni proticholerovou lymfou. Nemocní byli léčeni roztokem kuchyňské soli dle metody Rogerse, což umožňovalo snížit úmrtnost na polovinu. Městská rada proto musela žádat c.k. ministerstvo války, aby na příště byli do Plzně z bojiště transportováni z míst cholerou zamořených jen ranění, kteří prodělali předepsanou karanténu. Zatím za této situace městský fyzikát dvakrát očkoval i 160 zdravotníků, strážných a hasičů choleracidem.

I v plzeňském civilním zdravotnictví musela být učiněna různá opatření, zejména v oblasti zvládnutí nakažlivých onemocnění, která bývají zavlečena z bojiště do zázemí. Mezi profylaktická opatření městský fyzik prosadil rozšíření kanalizační sítě v městě. Bohužel i mnohé z nouzových obytných baráků nebyly kanalizovány a neměly zavedenu ani nezávadnou vodu. Dohromady kolonie těchto 40 baráků byla tikající bombou pro 10.250 zde ubytovaných zaměstnanců Škodových závodů, které v té době byly postaveny pod vojenskou správu. Baráky byly nejen uvnitř závodu, ale i v městě, zejména v Tylově ulici,, na Borech, na Karlově u Sulkovské cesty, v Korandově ulici. Na epidemiologické situaci pak nemohla moc zlepšit jiná opatření, jako byl zakázán chov užitkových zvířat v městském rajonu a rozšíření odstraňování smetí a odpadků.

Proto se množily počty infekčních onemocnění a nároky na jejich izolaci. Plzeň sice měla už od r. 1896 svou izolační nemocnici, v jejichž dvou pavilonech bylo možno využívat na 60 lůžek, což nestačilo. Byly proto z podnětu městského fyzikátu budovány nové izolační baráky. První z nich zřídil Měšťanský pivovar s kapacitou 21 lůžek v blízkosti nemocnic na Borech. Vedle toho zřídilo i město izolační barák s 25 lůžky a okresní výbor další barák s 25 lůžky. Tím bylo k pro tyto účely v Plzni 161 lůžek pro nemocné, pavilon pro lékaře a ošetřovatele a byla zavedena i desinfekce odpadových vod. Městu Plzni v tomto snažení hodně pomáhal okresní starosta dr. B. Guldener, což se projevilo i ve výstavbě dalších izolačních budov v Božkově a v Doudlevcích. a pro tyto účely byly adaptovány i o samotě stojící starší budovy ve Skvrňanech a v Doubravce pro 18 lůžek. S prodlužováním války se už ztrácel přehled o tom, kde všude byli infekčně nemocní léčeni a pro jakou diagnózu. Např. bylo možno číst v novinách, že 26.10 1916, že ze školy v Komenského ulici bylo odvezeno večer přes 60 vojáků s průjmem a zvracením do vojenské nemocnici, ačkoliv to byli zaměstnanci Škodovky.

Ukazatelé úmrtnosti

Válka pochopitelně zdvojnásobila úmrtnost z nejrůznějších příčin. V r. 1913 činila úmrtnost v Plzni 15,82 osob na 1000. V r. 1917 vrcholila počtem 30,82 na 1000, zejména vinou špatné stravy. Podíl mělo na tom stravování. Neuvěřitelně se rozevřely nůžky mezi mzdou a cenami základních potravin. Zhoršovala se i kvalita potravin. Normální mouka zmizela z trhu vůbec, chléb byl prakticky jen z kukuřičné mouky. Dne 7. 3.1917 zaslal městský fyzikát z Plzně zemské zdravotní komisi v Praze prohlášení, že mouka i chléb jsou zdraví škodlivé, že je v nich příměs slámy, která vyvolává záněty střev. Ztráty na životech v srpnu se zvýšily při zásazích vojska za demonstrací, plenění obchodů, což vedlo až k vyhlášení stanného práva v Plzni, Skvrňanech a v Lobzích..U horníků mzda za den skoro stačilo jen na dva litry mléka, na černém trhu ještě méně. Počet obyvatel v Plzni se zvýšil oproti r. 1910 o čtvrtinu, zhoršovaly se ve všech směrech životní podmínky, takže nebylo divu, že stoupala nemocnost, zejména na tuberkulózu, a pochopitelně i úmrtnost. Za hladových demonstrací se kulky maďarských vojáků nevyhnuly např. ani šesti chlapcům dne 21.6. 1918 v Koterovské ulici. Na úmrtnosti se podílela i vysoká zaměstnanost a úrazovost mladistvých ve věku 15-16 let. Dokládá to např. i neúplná statistika obětí bolevecké katastrofy, kde ze 202 spolehlivěji identifikovaných mrtvých bylo napočítáno 33 mladých dívek a hochů. Dokládá to i počet 26 plzeňských spolků, které ještě v r. 1922 poskytovaly pomoc sociálně zdravotní péči o mládež.