Nemoc a smrt J.K. TYLA
Přemysl 2005
Vypravěč: Před 135 léty, dne 11.července roku 1856 zemřel v Plzni Josef Kajetán Tyl. Většina z nás ho zná jen jako herce a dramatika, jako autora textu písně Kde domov můj? , která se stala součástí naší hymny.
Méně už ho mnozí znají jako spisovatele, novelistu, básníka, redaktora, překladatele literárního a divadelního kritika, jako herce pod pseudonymem Skalný, Horník, jako správce herecké společnosti, režiséra, dramaturga, jako organizátora společenského a divadelního života, českého buditele, aktivního politického činitele bouřlivého roku 1848, člena výboru svatováclavského, spoluzakladatel "Slovanské lípy", člena Slovanského sjezdu, poslance říšského sněmu za okres unhoštský, účastníka sněmů ve Vídni a Kroměříži, setníka " Svornosti", bojovníka na barikádách za svatodušní revoluce...
Lidé ho většinou neznají ani jako umělce výrazného hudebního a kreslířského nadání, tím méně jako studenta,jako vojenského účetního a vojenského invalidu, jako dálkového turistu, jako otce osmi dětí, jako člověka... Svou celou duší žil umění a zejména divadlu, a to nejen v Praze, ale i jinde po Čechách. Na mnoha štacích v českých městech jeho tělo strádalo. Stonal však převážně v západních Čechách a smrt ho nakonec navždy spojila s naším městem, s Plzní. Jeho nemoci a příčině jeho smrti proto věnujeme dnes tuto krátkou a smutnou vzpomínku.
Red: Údajně zemřel na jaterní onemocnění. Pozvali jsme si sem k nám dnes internistu. Co se ví, pane doktore , o Tylově zdravotním stavu?
Mnoho toho není, zejména ne přesného. Přesto lze jeho zdravotní stav zrekonstruovat. Kdybychom chtěli napsat jeho chorobopis, tak bychom asi se museli vrátit do r. 1829 do Domažlic,kdy se snad poprvé v životě cítil vážně nemocen.
Protože zdravotnické údaje zjišťujeme už od dětství, tak bychom se dověděli z různých zdrojů o Josefu Kajetánovi asi toto: Vypravěč: O nemocech rodičů a příčině jejich smrti nic mimořádného nevíme. Otec, vojenský muzikant, zemřel v 73 letech. Nějaké dědičné onemocnění nelze vyloučit, protože všichni tři Tylovi sourozenci ( dvě sestry a bratr) zemřeli v dětství. Josef Kajetán snad v dětství vážně nestonal.Jeho povahu tichého, neprůbojného a ostýchavého chlapce chlapce snad formovala přísnost až krutost výchovy jeho otcem. To mohlo ovlivnit i jeho počáteční malé úspěchy ve škole.
Tyl nikdy nepil přes míru, ba dokonce alkoholismus odsuzoval a jeho údajná neprůbojnost se prý snoubila se zdrženlivostí, nikdy nekouřil, nešňupal a nikdo u něho nezaznamenal ani jiné návyky nebo vášně. Byl zprostěn vojenské služby ze zdravotních důvodů, které neznáme přesně.
Red: Takže už byl ve svých 2O letech nějak nemocen?
V r. 1929, tedy ve věku 21 let, byl Tyl u odvodu ze zdravotních důvodů zproštěn vojenské služby. Není už známo, které to bylo onemocnění. Naopak se uvádí v literatuře, že k rozhodnutí vojenské komise nějak přispělo snažení někdejšího důstojníka Karla Forchheima, s jehož dcerou se Tyl později oženil, a setníka Františka Zelenky, bratyra Tylovy babičky. Nelze soudit tuto záležitost nijak přísně. Každá pomoc by tehdy jistě byla vítaná, vždyť vojenská služba tehdy trvala 14 let a Tyl už tehdy si vyvolil dráhu herce v divadelní společnosti ředitele Karla Hilmara.
Red: Můžeme mít však jistotu, zda nebyl skutečně nemocen.
Jistotu pochopitelně nemáme nikdy. Dokonce můžeme i připustit, že v té době nějaké potíže mohl mít. Když se totiž vrátil pěšky od odvodu z Prahy do Domažlic, kde hostovala jeho divadelní skupina, tak prý tam vážně onemocněl. Podle pozdějších vzpomínek na tuto dobu Tylova života však opět nelze ani usuzovat na druh onemocnění. Vypravěč: ... Tyl se vážně roznemohl.Byl nemocen, ale hrál. Herec neměl ani kde stonat. Svou hereckou horlivost by byl málem zaplatil smrtí.V horečce vystoupil na scénu, musil se zachycovat o kulisy nebo o stůl. Třásl se zimnicí. Musil ulehnout a byl mezi životem a smrtí. Horlivě ho ošetřovala Magdalena Forchheimová, jeho družka z povolání..
Tyl za tuto ošetřovatelskou pomoc musel být velmi vděčen, protože jak tradovali jeho současníci, byl tento vděk snad hlavním důvodem toho, že si Magdalenu později vzal za manželku. Těžko je však možno předpokládat, že toto onemocnění zanechalo nějaké trvalejší poruchy zdraví. Nikdo totiž nijak v následujícíh dvou letech nezaznamenal něco o trvalém nebo se opakujícím Tylově onemocnění. A byly to jistě doby velmi pro kočující herce po Čechách a Bavořích velmi fyzicky náročné. Nic o neduhu není známo ani během Tylova pobytu na podzim r. 1929 v Plzni. To by jistě zaznamenal plzeňský buditel J.V.Sedláček, s kterým se Tyl spřátelil , chodil s ním na procházky po plzeňském okolí. Určitě by to Sedláček připomněl ve svých vzpomínkách na poslední Tylův pobyt v Plzni před jeho smrtí. Red: Kdo se tedy vůbec poprvé konkrétně vyjádřil k Tylově zdravotnímu stavu nebo k té předešlé nezpůsobilosti k vojenské službě ? To víme zcela přesně. Byl to pražský vojenský lékař a bylo to 25.listopadu 1842. Než však k jeho vyjádření přijdeme,je nutno se krátce zmínit o dost paradoxní situaci.
Tyl, úředně uznaný neschopným nastoupit vojenskou službu základní ve vojště v roce 1829, byl za dva roky nato přijat do armády jako aspirant na hodnost vojenského furýra 28.pěšího pluku v Praze. Místo dostal opět prý na přímluvu někdejšího důstojníka kancelisty pana Forchheima, k jehož dceři se Tyl už hlásil jako ženich .Opět prý za jeho přijetí jako aspiranta na vojenského účetního se přimlouval Tylův strýc , setník Zelenka.
V tomto postavení vojenského úččetního byl Tyl oficiálně ll let a nedochovala se z té doby žádná zpráva o tom, že by byl nějak nemocen. Žil naopak intenzivním uměleckým životem, dělal redaktora,psal do novin i pro divadlo, hrál v divadle v Praze i jinde, dokonce i v Plzni. Posledních 6 let dokonce do práce u vojska ani nechodil a platil si za sebe náhradníka. Však také byl pro to divadlo i uvězněn a bylo mu hraní divadla zakázáno. Těžko by toto vše stihl, kdyby byl nějak významně nemocen. Až najednou, jako z čistého nebe přichází zpráva o jeho zlém zdravotním stavu. Tyl se dostavuje před vojenskou přezkumnou zdravotní komisi dne 25.11.1842, kde na něho vydává plukovní lékař Dr Šubert nápadně benevolentní posudek, podle něhož Tyl pak dostal dokonce invalidní důchod.
Red. To zní dost nepochopitelně. Člověk si myslí, že vojáci spíše nepřiznají oprávněné nároky, než aby dali někomu rentu neoprávněně.
Posuďte tedy tento tehdejší verdikt i v něm uvedenou tehdejší diagnóza:
Vypravěč: ".. Doktor Šubert předkládá nález, že Tyl trpí vysílením útrob břišních s následným porušením oběhu krevního v prsou a v životě. Proto se u něho dostavují mohutné údery srdce s těžkým dýcháním a hemoroidy vysokého stupně.
Superarbitrační komise v dalším jednání udělala z Tyla " patentálního invalidu", protože rozhodla, že Tyl onemocněl za služby v armádě stálým sezením a namáhavou prací duševní. Jako vojensko-občanský skutečný patentální invalida dostával pak skoro 100 zlatých roční renty.
Red:Kdyby měl vážnější srdeční onemocnění, to by se předtím nebo potom nijak v jeho životě neprojevovalo?
Berme to opět s reservou. Nikde žádné zprávy o tom, že by byl nemocen. Naopak. Brzy poté jiní obdivují jeho silnou, svalovitou a švarnou postavu, která si podle tehdejších zpráv " bujaře" vykračuje na dlouhých pochodech za přáteli, třeba pěšky z Prahy do Sušice a přes Plzeň zpět, ale i jinam. Pamětníci tvrdí, že chodil i za deště, honil i veverky, skotačil, skákal přes oheň atp. Byl invalida, ale bojoval i na barikádách, kde podle tehdejší zprávy se jen nepatrně zranil o hřebík ve dveřích. V jeho dopisech jsou jen stesky na starosti o denní chléb a na nezaplacenou činži, na dluhy, nouzi.. Ani řádka o nemoci.
Red: Tělesné strádání, velké existenční starosti, zoufalství všek přece může člověka zdravotně poznamenat! Nic na to neukazovalo? Do velkých finančních svízelí se dostává tyl až na začátku padesátých let. Od r. 1951 po propuštění z pražského Stavovského divadla se teprve u kočovného divadla zabředává se stále do větší bídy. V témž roce se poprvé znovu něco dovídáme o stavu Tylova zdraví. V dopise nakladateli Pospíšilovi se omlouvá za zdržení jeho překladatelské práce, protože už přý nemůže pátý den z domu, že ustavičně polehává. Doslova píše, že to je jeho každoroční nemoc. Jaké má potíže, co je to za nemoc, to ovšem se nedočteme. Mluví o každoroční nemoci. Že by to byly ony hemoroidy? Těžko by to bylo možno spojovat se dříve nejasně připomínaným onemocněním srdce. Těžko by to mohlo být nějaké onemocnění, spojené s jeho hmotnou bídou. která tehdy už byla trvalá a zhoršovala se až do r. 1853, kdy se Tyl stává po odnětí koncese herecké společnostim doslova žebrákem a ještě s dluhy. Za rok, tedy v r. 1852 však se v jeho dopise opět objevuje kratší onemocnění. Prý pobyl 8 dní na lůžku a jako důvod udává, že byl poražen sklíčeností. A další rok 1853, opět píše, že " předtím dlouho pršelo a on ze samé alterace ulehl.. Opět tedy nic konkrétního. Dokonce za několik dní jde až do Prahy pěšky.
Podobné málo konkrétní zprávy o tom, že na něho ulehla choroba, která mu největší šetrnost ukládala máme uvedeno v jeho dopise z r. 1854, aniž by uvedl nějaký příznak svého onemocnění.
Red: Musel tedy být nějak nemocen. Já vím , že to těžko budete hodnotit, ale neukazuje to pro Vás, pro lékaře na nějaké vážné onemocnění, které pak vyústilo do příčiny jeho smrti?
Všechny dochované informace jsou příliš nekonkrétní. Celé předchorobí je nanejvýše možno obecně uzavřít, že Tyl měl nějaké asi ne příliš vážné onemocnění, které jen ojediněle, byť snad v posledních letech každoročně upoutalo na lůžko. Je spíše pravděpodobné, že měl nějaké potíže, o kterých nechtěl konkrétněji mluvit. Z toho , co o něm víme, to nejspíše mohly být občasné komplikace jeho už v 34 letech prokázaných hemoroidů, protože o zlaté žíle se obvykle nemluví ani nepíše. Svým potížím také asi nevěnoval moc velkou pozornost, vždyť o nich mluví, jako o každoroční nemoci. Jen velmi málo je pravděpodobné, že by šlo nějaké srdeční potíže, těm lidé věnují většinou mnohem větší pozornost a přesnost popisování. I ty srdeční poruchy, o nichž se kdysi zmínil Dr Šubert, mohly být nanejvýše nějakou funkční poruchou srdečního rytmu, třeba záchvatovitého bušení srdce. Red: Co tedy dovedlo Tyla ke smrti?
Jeho hlqvním onemocnění muselo být něco jiného. To začíná asi až kolem r. 1855 a přivádí ho za půldruhého roku k smrti. Vždyť ještě v květnu r. 1853 odchází pěšky z Domažlic směrem na Prahu. KJeště v r. 1854 hraje u kočovného divadla, chodí na vycházky s přáteli po hradech.
Zprvu, jak už to tak bývá, se mohlo projevovat onemocnění jen málo charakteristickými příznaky, zejména slabostí a hubnutím. To se však mohlo být považováno na důsledek jeho pracovního vypětí a strádání, nedostatku a hlavně i častého hladovění. Onemocnění zřejmě probíhá poměrně rychle. Teprve v lednu 1855 píše do Litomyšle
Vypravěč:"Chtěl jsem už v Klatovech dopsat započaté" Tajnosti ze života českého", ale už v Jičíně na mne ulehla choroba, která mně největší šetrnost ukládala"
Už během r. 1855 o něm píše Antal Stašek, že to byl člověk shrbený,že vypadal pomalu jako stařec. To mu bylo teprve 47 let!
Nejspíše bych tedy soudil, že šlo o zhoubný nádor konečníku nebo ještě spíše rakovinu tlustého střeva. Zdá se mi velmi pravděpodobné, že toto zhoubné onemocnění Tyl na začátku mejspíše přehlédl, protože své potíže spojoval s projevy svého dlouhodobého onemocnění hemoroidů. Už v lednu v Domažlicích však lékař u Tyla předpokládá jaterní onemocnění.Je to sice možné, ale je velmi divné, proč mu radí, aby nevysedával, aby se více pohyboval. Lze tedy mít za to, že domažlický lékař při vyšetření břicha nahmatal rozšíření rakoviny střeva do jater. Proto také nemusel Tyl mít ještě žloutenku, protože nešlo o povšechné jaterní onemocnění.
Naposled ještě pracoval dne 22. dubna 1956. Naposled v jeho životě však hrála vedoucí roli chudoba a jeviště. Ten den hrál v Budějovicích hlavní roli ve své hře "Chudý komediant". Od té doby už měla jen nemoc ve všem vrch. Objevuje se to také v dopise, který týž den napsal Tyl Veselovskému do Kutné Hory:
Vypravěč: " ... již čtyři neděle poléhávám, trápen zlatou žílou a malým zatvrdnutím jater. Po mnoha letech jsem musel vzít doktora. Ale ti páni ukazují nejvíce na přírodu, na příští jaro, na pití vody a pohybování ..."
Druhý den už Tyl ulehl a snad po několika dnech nato se u něj objevila žloutenka, která už se nedala přehlédnout, celkový pocit slabost a otoky nohou.
Vyporavěč: " .. Byla to smutná cesta do Vodňan. Když na zastávkách herci slézali, aby se v hospodě zotavili, chtěl i Tyl vždy s vozu asotva jej přemluvili, aby jen v peřinách na voze zůstal. Byl nápadně žlutý ve tváři a rodina nechtěla, aby vzbuzoval pozornost zevlujícího lidu "
V květnu už vychází z lůžka Tyl jen třikrát. Na dalších cestách divadelní společnosti je už také vezen z Budějovic do Vodňan na voze. Tyl si je už vědom vážnosti svého onemocnění, o nemoci se mu i v noci zdálo Ve Vodňanech už jen leží na loži, chodí k němu lékaři Dr Wolf a Dr Vaněček, protože už velmi trpěl bolestmi nejspíše břicha, a herci, kteří k němu chodili, mluvili o tom , jak se svíjel na lůžku.m Z Vodňan si na voze jen v županu protrpěl cestu do Plzně, která trvala přes Blatnou , Pohoří, Newpomuk a Prádlo dva a půl dne.Ve vsi Pohoří našla skupina v chalupě u Primasů nocleh, aby se Tyl vyspal. Dlouho prý tam byl zápis, že " direktor Selner zaplatil kapitál 10 zlatých za ubytování koní a nemocnýho komedianta Tyla Kajetána" . V Prádle na faře vzpomínal kaplan Květoň, který Tylovi přinesl do vozu polévku, jak s zhrozil jeho žlutého zbarvení.
Vypravěč" Tyla přivezli do Plzně na žebřiňáku jednadvacátého června asi v devět večer. Napřed se stavěli v hostinci u Bílé růže, ale tam byli vrátným hrubě odmítnuti. Hospody byly obsazeny, protože příští den byl v Plzni výroční trh. V soukromí by také nikdo nechtěl ubytovat nemocného. Proto šli k Ignáci Schieblovi, zanícenému divadelníkovi, kterému říkali konsul komediantů. Měl krám, kde prodával papír, galanterní zboží a vzadu byla knihařská dílna.
Po dláždění museli jít pomalu, protože otřesy dělaly nemocnému potíže. Schiebl doporučil Tyla uložiti u krejčího Václava heřmana, který bydlel v domě radního Dlouhého v Říšské ulici. To už přišla domů paní Heřmanová se zprávou, že přivezli Tyla a že nemá kam hlavu složit, a prosila muže, aby vzal nemocného pod střechu. Jejich syn Václav, mladičký vlastenec, poprosil otce, aby Tyla ubytoval v jeho mládeneckém pokojíku.
Poslední dny tedu Tyl prožilu Heřmanů na lůžku, které mu narychlo sehnal Dr. filosofie Smetana . Při jeho návštěvách si Tyl stěžoval," že se ani hnout nemůže, jako kdyby měl olovo v žilách, že nemá ani žádný smysl, že neví co se s ním děje. Druhý Tylův podporovatel , kněz Hugo Karlík, vzpomínal, jak se Tylovi špatně vedlo, že trpěl na játra přetěžce. Oba tito Tylovi přátelé sehnali pro nemocného dva lékaře, Dr Žáka a Dr Brože, kteří se vyjadřovali, že Tyl ještě nejdéle půl roku vytrvá, takže nepovažovali stav ještě ne za kritický. Zdravotní stav nemocného se však horšil stále rychleji.
Vypravěč: ...Pět dní před Tylovou smrtí přemluvil profesor Smetana a páter Karlík nemocného, aby se nechal zaopatřit. Tyl pro vlastní úlevu přijal svátosti umírajícího. Potom se mu přechodně ulevilo,usmíval se, rozprávěl i s dětmi. Pak lehce spal a když dřímal, všiml si katecheta Pícha, že pohyboval rukou, jako by psal.
Páter Pícha si tedy všiml už typického příznaku selhávání jaterní činnosti,nechtěných pohybů rukou, které se někdy popisují jako hrubý třes připomínající mávání ptačích křídel. Mnoho dnů života Tylovi už nezbývalo. Všichni známí a přátelé se snažili poslední dny jeho stonání usnadnit, alespoň materielní podporou jeho i jeho rodiny. Tyl si už uvědomoval blížící se svou smrt a připomínal si i zdlouhavý konec nedávno zemřelého německého básníka Heinrich Heineho.
Vypravěč: Ráno dne 11.července, v den poslední, když mu řekli na jeho otázku, že je osm hodin, odvětil: To mám ještě čas. Pak k loži zavolal celou rodinu, děti napomínal, na tu hodinu aby si pamatovali, a z očí se mu řinul proud slz. Pak už jen ležel tiše,už nemohl ani šeptati , zíral na strop, až upadl do mrákot. Zemřel ten pátek v jednu hodinu po poledni.
Umřel tedy v bezvědomí za příznaků selhání jater a s říznaky přes 3 měsíce trvající žloutenky. Pitván nebyl. V knize zemřelých na str. 257, rok 1865, pod poř. č. 211 se dočteme, že pan Tyl Kajetán, český spisovatel, rodilý z Kutné Hory zemřel ve věku 48 let na ztvrdnutí jater.
Pochován byl na hřbitově u sv. Mikuláše. Za rakví mu šla i Božena Němcová a nesla symbolicky prázdnou mísu a v ní lžíci s vidličkou na znamení, že zemřel hlady.
Na vlastní příčině smrti už nezáleží, zda zemřel na ztvrdnutí jater,nebo hlady nebo na rakovinu tlustého střeva. Každý musí zemřít. On však umřel brzo, k velké škodě našeho divadla a k zármutku všech v našem městě. .
Vypravěč: U hrobu, kam nesli herci jeho rakev zazpívalo shromáždění píseň profesora Smetany na motivy Tylovy písně "Kde domov můj?"
Kde domov Tvůj ?
Cesta Tvoje dokonána,
žití truchlohra dohrána,
milovaný pěvče náš.
Na vavřínu spočíváš
v klidném lůně věrné matky,
zem posvátná domov Tvůj.
Literatura:
1.Schiebl, J.: K Tylově pobytu ve Vodňanech. Český Deník, 9.července 1926
2.Jílek, V.: Josef Kajetán Tyl a Plzeňský kraj. In: Buditel. Sborník prací k stému výročí úmrtí J.K.Tyla. Plzeň,Kraj. nakl. 1956, s.35-120. Arch.m.P. M 486
3.Turnovský, J.L.: Život a doba Josefa Kajetána Tyla. Praha, A,Hynek 1892. Arch.m.P. P XII G 421. M 485
4.Vondruška, F.: Tylova choroba a smrt. Čes.Deník č. 24, 24.1.1926,s. 3 Lábkův archiv. M 487
5.Hruška, M.: Kniha pamětní král.krajského města Plzně od roku 775 do 1870. Plzeň, Nákl. dědiců Hruškových 1883, s. 1125. (str 587)
6. Velikému našich dějin J.K.Tylovi. Výstřižek Český Směr, 11.7.1926, s.1.
7.Smutný osud Tylových dětí. Večerní Čes. Slovo. 1.12.1934, s.4
8.Berndorf, A.: Miláček národa. Národ.Politika 12.7.1936, s. 4. ( výstřižek)
9. Jak umíral J.K.Tyl. Poslední hrneček polévky pro Tyla. Večerník Čes. Slova 25.5.1933 ( výstřižek)
10.Co víme o Tylových dětech, vnucích a pravnucích. Národ.Politika 5.1.1935 ( výstřižek )
11. Al.: Poslední akt Tylova života. Nedělní příloha Čes. deníku, 13.7.1941, s. 9 ( Výstřižek)
12. Buditel. Sborník prací k stému výročí úmrtí J.K.Tyla, Plzeň, Kraj. nakl. v Plzni 1956. Archiv m.P. M 484
13.Macháček, F.: Josef Kajetán Tyl a Plzeň. Plzeň, Histor.museum v Plzni 1926 M 615
14. Za Václavem Heřmanem. Byl hostitelem Tylovým při posledním jeho pobytu v Plzni a u něho Tyl zemřel. Český Deník 1916, č.64
15. Český Deník 1916 č. 188 Tylovo číslo:
-Malý J.F.: Jisef Kajetán Tyl, z jeho života a díla
-Kronbauer, R.J.: Tylova smrt ( Interview s paní Marií Ryšavou )
-Lukavský, ?: Česká Plzeň a památka J.K.Tyla
-Budil,V.: Jos.K.Tyla divadlo v Plzni
-Bajerová,A.: J.K.Tyl za doby konstituční
16. Heřman, J.: Poslední byt Tylův v Plzni. Zajímavé a cenné vzpomínky pamětníka posledních dnů Tylových. Český Deník 1912, č. 1
17.Škába, K.: Rukopisná pozůstalost J.K.Tyla ( v Plzni). Sborník Městského histor.musea 9, 1924-25, s. 107-111
*M 786
19.Tylova smrt. Nová Doba 42, 1936,č. 136, s.1, č. 167, s.74
20. Malý,F.J.: J.K.Tyl, z jeho života a díla. Čes.deník 1916,č. 188 (data životopisná,posouzení spisovatelské činnosti, zdůraznění vlastenecké stránky Tylovy)
21. Bajerová,A.: J.K.Tyl za doby konstituční, Čes. Deník 1916, č. 188 ( o Tylově účasti na barikádách)
22. Dr.J.Kronbauer: Tylova smrt. ibidem
23. Ryšavá, M: Plz.Obzor 1908,č.67 ( Tylova současnice, popisuje jeho smrt)