Zdravotnická řemesla v Plzni

 Doc.MUDr.P.Paichl,CSc 1993

OBSAH: Str.

ÚVOD 1

O ŘEMESLECH OBECNĚ 2

VZTAH ŘEMESEL K LÉČITELSTVÍ A ZDRAVOTNICTVÍ 3

 Léčicí kovář 4

 Ovčák 4

ZDRAVOTNICKÁ ŘEMESLA 5

PLZEŇSKÉ LÁZNĚ 10

LÉČENÍ V LÁZNÍCH 14

 Lazebník 16

 Plzeňští lazebníci 17

 Lazebníci zvaní lékaři 20

 Barbíř 21

 Plzeňští barbíři 23

SPECIALIZOVANÍ ŘEMESLNÍ LÉČITELÉ 24

 Felčar 25

 Plzeňští felčaři 26

 Ranlékař 27

CESTUJÍCÍ ŘEMESLNÍ LÉČITELÉ 30

 Kamenořezci 31

 Kýlořezci 31

 Okulisté 31

 Trhači zubů 31

ŘEMESLNÍ MĚSTŠTÍ LÉKAŘI 34

 Fyzik 34

APOTÉKÁŘ 37

 První plzeňští lékárníci 39

ZÁVĚR 42

LITERATURA 42

 ÚVOD

 O léčitelích ve středověké Plzni nemáme skoro žádné zprávy.Nevíme zda s prvními osídlenci přišli nějací přírodní léčitelé. První lékaři z řad plzeňských arcijáhnů zde nejspíš lékařskou praxi neprovozovali. Jiní graduovaní lékaři zde dlouho nebyli. Proto historici nazývají skoro každého léčitele lékařem. Ony ty spolehlivé zprávy o plzeňských zdravotnících chybí vlastně až do konce třicetileté války. O žádném typu mediciny nemáme zprávy ani ze Staré Plzně ani z okolí. Zdá se, že si Nový Plzeň budoval své zdravotnictví od základů. Tyto základy byly, jak se zdá, hlavně řemeslné. O řemeslné medicině v celém jejím vývoji v Čechách nebyla zatím žádná práce napsána, takže nemáme možnost ji srovnávat s plzeňskými poměry.

 Mezi řemeslné léčitele samozřejmě nepočítáme ani kněze, klášterní bratry ani porodní báby, kořenáře, bylináře, ovčáky, nunváře, rasy, katy, ani naivní laické léčitele nebo magické léčitele, jako byli zaříkávači, čarodějové a jiní, ačkoliv zde velmi pravděpodobně se na léčbě tehdy podíleli.

 O ŘEMESLECH OBECNĚ

 Psát o začátcích plzeňských řemesel znamená ohlédnout se více tisíciletí nazpět. V roce založení Plzně, pravděpodobně v r. 1295, už dávno vše nutné o řemeslech svět znal. Znal vytváření měst i organizaci života v nich, znal i rukodělnou výrobu. Základní řemesla znala údajně první města, jak je dnes známe z míst na východě dnešního Turecka a v Pakistánu, nebo v 8.tisícitelí př.Kr. v Jerichu, které v té době bylo snad stejně velké, jako nově založená Plzeň. Mělo také jen kolem 3000 obyvatel, jako měla naše Plzeň skoro až do 18.století.

 Města ale nejsou kolébkou řemeslné výroby. Už před jejich vznikem musela jinde už existovat ta nejzákladnější výrobní specializace. Předpokládá se, že to byla žena, která při zkušenostech z pečovatelství a ošetřovatelství i při znalosti bylin zakládala medicinu a s tím i spojenou přípravu, výrobu a směnu léčiv, zejména bylinných. Tvrdí se, že lidstvo užívalo léčivé byliny dříve než znalo obiloviny. Byla to také spíše spíše žena,která se věnovala hrnčířství a tkalcovství. Už skoro před 9. tisíci lety existovaly hrnčířské pece a v 7. tisíciletí př. Kr. byly v provozu tkalcovské stavy, tkací prkénka i vřetena a přeslice. Muž jako rodící se řemeslník stál naopak na začátku zpracovávání dřeva a kovů, dal vyrůst hornictví, hutnictví a sklářství. Už v 7. tisíciletí se v Anatolii tavila měď, v 6. tisíciletí př. Kr. se na Předním Východě rozvíjelo slevačské umění. A bylo těch řemesel v pradávných dobách jistě daleko více, i když se to z paměti lidstva vytratilo. Je však otázkou, zda této výrobě statků můžeme oprávněně říkat řemeslná.  Vezmete-li do ruky slovníky a encyklopedie, nenajdete v nich žádnou jednotnou definici řemesla. Nikdy snad od sebe nešlo přesně oddělit řemeslo od umění, díla , dovednosti a dokonce ani od služby nebo úřadu. A to nejen při odlišování řemeslné a tovární výroby v současnosti, ani v latinských slovnících, které týž termín "ars" překládají jako řemeslo, živnost, umění, zručnost, obratnost, dovednost, vědu, nauku, dílo. Tím spíše to nebylo jasné už v pozdní době kamenné (eneolit, pozdním neolit, doba měděná, 3200 - 1900 př.Kr.), kam mnozí dnes kladou počátky řemeslné výroby. Myslím, že můžeme považovat za správnou tézi, že řemeslo je starší než paměť nejstarších letopisů.Už pravěký písař byl řemeslníkem, a ne samotným. Když vzal do ruky rydlo nebo sekáč, musel existovat hlinák nebo hrnčíř, který mu hliněnou destičku zhotovil a na slunci vypálil, nebo kameník, který kámen na vysekávání nápisů připravil. Později pro písaře se musil i zrodit zpracovatel nilského rákosí na papyrus, pro něho musel ještě později existovat pergamenista.

 O existenci mnoha řemesel nikdo samozřejmě nebude obecně pochybovat později v době bronzové, ve starší i mladší době železné, když už v nich kromě výroby nepochybně existuje dálková směna, výroba na sklad, rukodílná práce a jiné atributy, kterými se často definuje řemeslo. Řemeslo tedy i pro Novou Plzeň muselo už existovat v dějinách Slovanů, u nichž se v 8. a 9. století už specializuje v několik desítek profesí. Řemeslo není vázáno až na vznik měst, na oběh peněz v něm, na jeho řemeslo ochraňující právo míle. Od konce 10. do polovice 12.století, tedy v dřívější době naturálního hospodářství, mívaly mnohé výrobky znaky dobře řemeslně provedeného díla. Můžeme na to namítnout, že nešlo o řemeslnou výrobu v pravém slova smyslu. Že to sice byla zručná výroba, ale konaná za nucené, třeba otrocké práce, ne tedy za mzdu. Proti tomu však lze zase vznést námitku, že i poddaný výrobce někdy od vrchnosti dostal za dílo větší odměnu, než dostal třeba učedník, který dokonce v mimořádných případech nedostával odměnu žádnou a učení si musel naopak platit. O zrodu řemesla nerozhodl sám o sobě jen trh městský. Tržiště existovala už předtím na mnoha jiných místech. Nedělalo to ani peněžní hospodářství protože už pradávno bylo prostředkem směny zboží na trhu jiné zboží, např. šátky, sukno, stříbro i jiné kovy. Není také často přesná čára mezi službou a řemeslem, protože mnohá služba v sobě často zahrnuje vytváření hmotných statků, které lze směňovat. Můžeme tedy uzavřít, že řemeslná výroba existovala ve formě nejrůznějších činností před i po vzniku našeho města Plzně.

 VZTAH ŘEMESEL K LÉČITELSTVÍ A ZDRAVOTNICTVÍ

 Život i v prvních stoletích měst podléhal nejen skoro neomezenému vlivu víry náboženské, ale pověrám, starým jako lidstvo odedávné. Pověrám podléhali přirozeně i řemeslníci. Znali sice dobře zpracovávaný materiál i techniku zpracování, ale neuměli si vždycky a do puntíku vysvětlit, proč se něco v díle nepovedlo. Jako věřili pověrám ve zdárnost díla, tak věřili i pověrám o uzdravování, spoléhali na čáry, kouzlení a pomáhající tajemné síly. Proto i z řad řemeslníků se rekrutovali čarodějové, zaříkávači, zaklínači, kouzelníci, nebo a jak se všichni kdysi pojmenovávali.  Bohužel jen málokdy o tom najdeme už dnes písemné konkrétní doklady. Když hledáme v archivech plzeňských, pak spolehlivější udaje o vztazích řemesla a léčitelství ani nenajdeme. Ne, že by v našem městě nekvetlo ve všech dobách šarlatánské léčení, magie, kouzla. Jen v r. 1560 v Plzni byly souzeny tři osoby pro čarodějnictví, z nichž jedna byla potrestána žalářem, druhá očištěna přísahou a třetí osvobozena. 1643 byla vyslýchána šenkýřka Anna Mlezáková, že nosí v podpaždí jakési čarovné koření, které jí dala údajně čarodějka proti zimnici. Byla propuštěna na rukojmí s tím, aby oznámila jméno osoby, od které koření dostala. 1660 byl z města vypovězen neznámý kouzelnický šejdíř, který se na čas uchýlil do Rokycan , kde opakoval své pokusy. Po návratu do Plzně byl zavřen v šatlavě, kde prý znovu čaroval nad šatlavním hospodářem, jenž z toho pak blouznil a muselo mu být pouštěno žilou. Poněvadž toho roku bylo Milostivé léto, byl šejdíř jen potrestán vymrskáním z města.

 Spíše se vztah řemeslníků k léčitelství zrcadlil v krásné literatuře. A je to opět Plzeň, která k tomu dost významného dodává ve svém písemnictví. Podívejme se třeba na Frantova práva (1518), kde se celá kapitola "O Lykarzích" zabývá tím, jak se "geden Vhlirz, welmi praczovity a chudy" změnil v úspěšného lékaře.  A nebyli to jen jednotlivci, ale celá řemesla, která měla nějak k životu a nemoci nějak blíže a tak také do léčení častěji fušovala. Obvykle se setkáme s tím, že nejčastěji z řemeslníků se dával na lékaření kovář, někteří to tvrdí i o ovčákovi. Ten sice není obecně považován za řemeslníka, ale je uváděn spolu s katy a rasy jako nejčastější léčitel dokonce ve zdravotním řádu, vydaném v r. 1753.V záznamech protokolu pražské lékařské fakulty se sice s nimi nesetkáte, ale zato nejčastěji z řemeslníků jsou mezi léčicími fušéry uváděni řezníci. To slovo fušér se ve vztahu k řemeslnickým léčitelům objevuje i jinde, byť třeba pod jinými názvy. Zemský zdravotní řád , vydaný Marií Terezií mluví o medicastrech, martincích a agyrtech.  Podívejme se alespoň na na ty kováře a ovčáky trochu blíže.  LÉČÍCÍ KOVÁŘ měl k léčení asi nejen náklonnost, ale i možnosti a nástroje k léčbě. Kováři původně jistě měli úzké vztahy ke koním, kterým nejen přidělávali podkovy, ale i je běžně léčili. A tak se jim mnohé z toho koňoléčitelství hodilo i pro léčení lidí. A nedělo se to léčení jen potají. Ještě Marie Terezie v 18. století oficielně uváděla ve svém Generálním zdravotním řádu "léčící kováře". Ti také v jejím výnosu jsou dokonce citováni mezi povolenými léčiteli. Není tam však výslovně uvedeno koho nebo čeho byli povolenými léčiteli. Rozhodně ještě v těch dobách bývali na venkově skoro nejčastějšími zubaři. Měl k tomu nejen kleště, ale i sílu a častou praxí nabytou zručnost. Ani tím však jejich léčitelství nekončilo. Dlouho se ranlékařství opíralo o vypalování ran. Také k tomu měli žhavé železo hned po ruce. Smozřejmě působili na své pacienty i pověrečným léčitelstvím. Přibíjeli "pro štěstí" nebo zdraví na prahy nebo dveře podkovy, potírali dásně nebo bolavé zuby kovářskou vodou (voda s kamencem na kalením železa), vyháněli předpokládané nemoc zaviňující "čerty" symbolickými ranamim kladiva, léčili zaříkáváním i jinými způsoby.  Do trhání zubů lidem se pletli staletí i v Plzni. Ještě v minulém století byli takoví kováři v našem městě vzpomínáni. Proto prý nosili v kapse své zástěry celou sadu pro malou chirurgii vhodných nástrojů, a ne jen kleští. Jejich stomatologické výkony byly prý prajednoduché. Kovář popadl nemocného a posadil ho na práh chalupy nebo i na mez. Hlavu mu stiskl koleny , což prý byla účiná narkóza. Pak škubl a zub byl venku.

 OVČÁK - ten zase znal dobře pomoc při porodu a napravování úrazů ovcí. Proto prý pomáhal často také i jako zvěrolékař. Ba dokonce i jako léčitel úrazů a onemocnění lidí. Pro Plzeň by to mohlo být významnější tím spíše, protože ovcí bylo v Plzni hodně. Vždyť mívali Plzeňští dokonce prý i hanlivé příznisko ovčáků. Že na tom mohlo být hodně pravdy, to lze doložit i historie od Stoda, kde po několika generacích ovčáků vzešli z téhož rodu postupně i lidoví léčitelé, ranlékaři a nakonec i lékaři. Poslední z tohoto rodu zemřel jako lékař po druhé světové válce.  Zdá se tedy, že by nebylo na škodu se na problematiku řemesel a mediciny podívat znovu, tentokrát cíleným historickým šetřením. Možná, že by nám to pomohlo odkrýt dříve přehlédnuté informace z dějin obou oborů.

 ZDRAVOTNICKÁ ŘEMESLA

 Když vezmete v potaz jakoukoli knihu o řemeslech, tak tam často nenajdete nijakou kloudnou zmínku o ZDRAVOTNICKÝCH ŘEMESLECH.A ta přece musela patřit dříve všude k těm nejčastějším , nejobyčejnějším. Většina historiků zařazuje řemeslné léčitele paušálně mezi služebníky nebo do řad svobodných povolání.Tedy tam, kam zařazuje "umělé", ve škole odborně vzdělané lékaře. Nejde jen o slovíčkaření, jde spíše dnes už o to, že jsme na tuto řemeslnou medicinu pakticky zapomněli, byť v minulých stoletích převažovala nad podílem léčitelské péče, podložené kvalifikovaným odborným středním nebo dokonce vysokoškolským vzděláním.  To ovšem nejsou snad jen chyby specifické pro plzeňskou historii. To nalezneme v tisícileté historii mediciny skoro všude. Nejlépe je to vidět v 3.000 let dlouhé historii zubního lékařství. Mezi nejstarší doklady řemeslného léčitelství patří snad nejstarčí písemné doklady o poměrech mediciny v Sumeru a Egyptě. Už v těchto starých kulturních společnostech existovali kromě náboženských resp. magických léčitelů i řemeslní léčitelé. Těm prvním se později v organizaci církevních škol dostávalo postupně vyššího vzdělání, až je bylo možno oprávněně se vznikem lékařských škol nazývat "lékaři". Ti druzí si zlepšovali svou léčitelskou kvalifikaci převážně manuelní praxí, která stále více zlepšovala využití fyzikálního působení na organismus nemocného a při tom se měnili původní pomocníci lékařů v samostatně pracující řemeslníky.  Toho termínu "řemeslná" se nemusíme ani v těch stoletích po založení našeho města bát. Už tehdy nebývaly rozdíly mezi řemeslem a službou, nijak velké, často bychom mohli říci, že šlo o rozdíly jen terminologické. Nikoho proto nepřekvapí, že lazebníci a s nimi spolupracující holiči - barbíři, byli právem zařazováni mezi řemeslníky, a zůstali jimi, i když také léčili. Řemeslníky zůstali jaké léčitelé nejen svým vztahem k vzdělání, ale i svou praxí a náturou své práce řemeslníky, i když někde a někdy skoro jen léčili. Kromě názvu řemesla měli tito zdravotníci analogické cechy, ve svých pravidlech i stejné artikuly o době učení, o učednících, tovaryších a mistrech, o rukojmích při přijímání, o listech zachovacích, a výhostných, o zkouškách a o mistrovském kusu aj. Učení pro zdravotnická řemesla většinou trvalo minimálně 2 roky, pokud učeň nebyl synem některého z těchto zdravotníků nebo si neplatil učení, pak 3 roky. A bylo to stejné i pro lazebníka, barbíře nebo zprvu i pro apatékáře. Tyto zevní znaky řemesla ovlivňovaly i to, že i řemeslní léčitelé lpěli na své svobodě, na svých právech, které jim zabezpečovaly hlavně majetkové preference. Dlouho se nechtěli podrobovat jiným právům, bohužel zejména ne zdravotnickému dohledu lékařské fakulty. Ta však o to v té době sama ani nestála, protože na to neměla ani síly ani prostředky.

 Tato zdravotnická řemesla pomáhala lidem jak při interních onemocněních, tak při chirurgických. Ovšem do všeobecné mediciny se pletla jen minimálně, spíše na zapřenou. Jako u jiných řemesel stavěla svou potřebnost na práci rukou. Proto převážně sloužila chirurgickému léčení, zejména léčení úrazů a poranění, trhání zubů a později i jiným, už specializovaným operačním výkonům při léčbě vnitřních onemocnění. Nebylo to nic divného.

 Nejčastěji se předpokládá, že k spojení chirurgie a řemesla došlo už ve 12. století, kdy katolická církev usnesením několika svých synodů v polovině 12. století zakázala svým mnichům i kněžím oprovádět chirurgické zákroky a svým vlivem pak vyhnala chirurgii i z vysokého učení na dlouhá staletí vůbec. Tím sice chirurgie nezanikla, ale dostala se jen do rukoutehdy ještě málo kvalifikovaných řemeslníků nebo lidových léčitelů , ale i do rukou lidí, sloužících obci jako kati, nebo jako nunváři a rasis. Nebyl to však rok 1163, kdy církevní koncil v Tours vyhlásil ono pověstné "Ecclesia abhorret a sanquine" (Církev se štítí krve). To nebylo to nic nového. To udělala medicině i jiná náboženství.  Opakovala se situace, kterou už dějiny lidstva znaly a musely se s ní dříve také vyrovnávat jinde. Dá se říci, že chirurgii měli v rukou celá tisíciletí spíše řemeslníci, a nechtěla s ní mít nic společného prakticky žádná náboženství s přísnější církevní organizací. Kněz nikdy nechtěl mít s chirurgií nic společného, protože to ani neuměl. Ten spoléhal v léčení spíše jen na působení slova a víry.  Prakticky stejní řemeslníci byli zhruba před 3.000 léty v Mezopotámii, jen příslušníci této druhé garnitury léčitelů se nejmenovali barbíři, ale Galábu. Staří Indové měli skoro stejného ajurvédského ranlékařského léčitele i s tím pouštěním žilou. Homér ho popisoval v Odyssei jako řemeslníka pod názvem demiurga, jehož "obchodem" bylo chirurgické umění Techné. Nakonec mu jméno chirurga vtiskla řečtina svým slovním kmenem cheir (ruka) a ergon (dílo) , což bychom mohli přeložit jako rukodělníka - řemeslníka. Kromě řemesel bylo ve světě mnoho léčitelů, kteří i mimo instituci řemesel nabyli léčitelské zručnosti a jen ex practica léčení prováděli. Tací chirurgové např. vznikali třeba jako úzce specializovaní léčitelé velkého počtu stejných poruch zdraví nebo následků úrazů a dokonce i zranění, způsobených uměle. V mnohých zemích bylo například odedávna běžné uřezávání uší nebo nosů za trest, což se pak léčitelé pokoušeli napravovat.Vzpomíná se napčř. synod viděňský, který v r. 1215 trestal Židy , když léčili křesťany, uříznutím nosu. Je také známo, že církev římská přetrvávala ve svém odporu k chirurgii ještě v r. 1600 i tím, že pronáslkedovala chirurgy, kteří se snažili napravit plastikou nosu jeho ztrátu.Takový Gasparo Tagliucozzi nebyl oslavován, že propracoval plastiku nosu, ale byl někdy v r.1600 dokonce k vůli tomu exhumován a pochován do nesvěcené země, porotože se tím prý míchal do práce Boha.  Nejdůležitější pro vznik řemeslné mediciny však byly už dříve existující instituce , které si přibraly léčení jako rozšíření svého repertoáru funkcí. U Židů to např. byly instituce rabína, které stejně kromě náboženských funkcí zabezpečovaly už výuku, dohled nad košer přípravou masa aj.

Původně za prvních Přemyslovců to museli být už řemeslní léčitelé, zvaní "nápravníci", kteří bez školního odborného vzdělání poskytovali zdravotní péči členům královských družin, zemanům a rytířům. Těmto řemeslným "medikům" , kteří ještě sami nebyli svobodníky, věnoval např. král Václav I. v uznání jejich práce vesnice Lelevo, Střelici s Letínem a Kbelnicí.

 U nás to byla střediska praxí "nečistých", např. katovny a zejména veřejné lázně. Cesta k medicině na obou místech byla poměrnmě krátká, i kat musel oficielně někdy po mučení léčit, aby mu nemocný ještě před přiznáním neumřel. U lázeňského to bylo ještě snazší. Lázeňský, jako řemeslník, napřed jen topil láznu, mydlil, koupal a napařoval v sauně. Když si tam ženy namočily vlasy, tak je česal, když si napaření muži chtěli zušlechtit vous a dlouhý vlas, tak je stříhal, kadeřil. Za čas na to vše sám nestačil a tu se formoval jeho pomocník na holiče, na kadeřníka, na barbíře, který pečoval zejména o vous-latinsky barba. K vůli mužům se musel naučit dobře vládnout chirurgicky ostrým nástrojem břitvou a nůžkami. Než to zvládnul tak mohl často něco i na zákazníkovi pořezat a zase nějak zaléčit, hlavně namazat. Tak vznikala léčitelská oficina v oddělené místnosti v lázních. S tou medicinou se pak stěhoval z lázní někam jinam do města, zejména i proto, že lázně bývaly za hradbami . A máme tak od té doby uvnitř města zdravotnická střediska -barbírny i v Plzni.

 Otázkou, které se skoro všichni autoři pojednání o léčitelské činnosti v lázních vyhýbají, je odhadnout dobu, kdy začaly lázně u nás jako zdravotnická střediska fungovat. Povolání lazebnická a barbířská byla řemesly vázanými cechovními pořádky a městskou jurisdikcí. Začala se prý specializovat už ve 12. a 13. století. Mnohem později však prý čeští králové barbířům i lazebníkům potvrzovali jejich rovnocennost vzhledem k ostatním řemeslům.m

 Nejstarší známá privilegia bardýřská se datují až v XVI. a XVII. století, kdy jim ustanovují učební dobu na 3. roky, právo vdov na vedení živnosti, znalosti tovaryšů, které museli předvést, chtěli-li se státi mistry:

 Zejména nůžky a břitvy dobře brousiti, zhotovit  puštědlo a balšámový olej, flastry i masti na rány a  zlomeniny. Dlouho tedy tito řemeslní léčitelé pracovali v opovržení druhých řemesel. A to nejen u nás. Vždyť teprve v r. 1548 prohlásil Karel V., římsko-německý císař a španělský král (1519-1555) chirurgii za "počestné zaměstnání". I když jim snad králové přáli, neměli to ani pak lehké, alespoň podle vyjádření těch mála lékařů, kteří se o nich vyjadřovali dost opovržlivě:

 " Tak se v chirurgii rozmohlo , jako vždy a všude,  fušérství. Jako do mediciny se pachtil kdekdo, do  chirurgie hlavně po živnostensku vyučení barbíři. Tací  chrapouni a boucharoni, jež jaktěživi jenom kotle třeli  a od holičů mosazné misky cídili, kladli často obvaz  vedle rány a jejich mistrovským kouskem bylo  antimonium,tím hojili vše. Bohužel jejich pomocí sami doktoři neduživé a nezhojené oudy ohnem a železy rozpálenými připalovali, pilami a břitvami odřezávali a odsekávali.  Dnešní člověk si pod pojmem chirurgie přestaví hned operační sál. Ta první operační síň, jak se tehdy říkalo, vznikla v Plzni teprve až dlouho po založení naší nemocnice v r. 1877. Dříve nebyl pojem mediciny a chirurgie nijak přesný, ani z hlediska toho nejdůležitějšího - totiž z využívání operativní léčby. Často tito chirurgové neoperovali, ale strojili nejrůznější traňky, flastry, oleje, masti k hojení "zevnitřních ran velmi užitečné ". Takovými nejrůznějšími medicinami se někdy kurýrovaly i zlomeniny, jak se třeba můžeme dočíst v knize Jádra z pera Mistra Křišťana z Prachatic.

 Také z Regimentu zdraví Henrycha Rankovia, v překladu věhlasného našeho lékaře Adama Hubera z Riesenpachu, ještě z r.1786, si můžeme udělat určitý názor na tehdejší způsob léčení ran. Když nechtěl léčitel ránu žhavým železem vypálit, tak ji raději vymýval traňkem:

 "Vezmi dvě pinty nejstaršího piva, vrz do něho dvě  hrstky barvínku, koštálek od červeného černobýle, málo  byliny, kteráž německy zove Rodicheil, neb v nedostatku  té vezmi samý barvínek; svař do polovice v polévaném  hrnci, dobře pokléčkou zahradíc. Potom proceď do čbánu  loštického aneb do flaše tak, abys vrchní díru dobře  zacpati a uhraditi mohl, aby tam nijak vítr nešel, a  schovej to k budoucí potřebě.

 Z toho traňku dáš člověku raněnému aneb  uraženému: ráno na štirobu aneb na lačný život, o  polednách po jídle a večer, když by měl ležať jíti;  pokaždé aby mohlo býti se tři lžíce a poručíš, aby  raněný po přijetí toho traňku za dvě aneb tři hodiny  nejedl, a kdyžkoli píti bude, ať vždycky něco málo  odleje do nádobky a tím sobě ránu promyje".

 Jakmile si chirurgové vybudovali svou prací i lepší společenskou vážnost, začali se uplatňovat nejen v civilním i vojenském ranlékařství, v péči o horníky, v péči o chovance špitálů, byli skoro jedinými léčiteli během epidemií, zejména pak v lazaretech. Až do r.1671 to byli nesporní řemeslníci. Ten rok Leopold I. povýšil jejich činnost z řemesla na umění.

 Toto rozhodnutí, které v jiných zemích už padlo dříve, představuje pak vážný zlom v řemeslné medicině. Zdánlivě se toho mnoho od tohoto roku až dlouho do 18. století v tom řemeslném pachtění noc nezměnilo. Řemeslo v medicině nezaniklo v důsledku chyb v ručním provádění léčitelských praktik. Šlo o něco jiného. Bylo už nutno podřídit tuto společensky důležitou činnost odbornému dohledu a donutit ji zvýšit její odbornou úroveň.A to musely zabezpečit napřed kvalifikační odborné zkoušky.Ne mistr, ale stále více vysoká škola zvyšovala laťku řemeslné kvalifikace. To vlastně začalo už v r. 1651, tedy před tím vyhlášením pozlátka názvu "umění" místo řemesla. Zdálo by se, že tím datem by měla řemeslná medicina v Plzni končit. Chyba lávky. Řemeslný charakter učení, živností, cechů i práce však zůstávaly, až na ty závěrečné zkoušky, nezměněny. Se zkouškami a užší specializací práce se měnily jen hlavně tituly. A těch bylo ve starém rakouském mocnářství tolik, že se v tom dnes skoro už nikdo ani nevyzná. Vážnou další trhlinu dostaly přetrvávající řemeslné charakteristiky až v r.1773, kdy byly zrušeny cechy a všichni tito chirurgové byliy sdruženi v gremiích. A to pak už šlo ráz na ráz.  Řemeslo se rozpadalo hlavně dík nejen přísnému zkoušení znalostí a dovedností. Postupně pak vymizeli mistři a v oficině vyučovali zkoušení chirurgové, stále více a častěji se část teoretické výuky přenáší do výuky na lékařské fakultě a tím je vlastně s léčitelskými řemesly konec. V přechodovém období existují u nás všelijací nezkoušení a zkoušení řemeslníci, ale to bylo i jinde v medicině, že vždy si vysoká škola vymýšlela nějakou nižší a vyšší úroveň svých absoilventů. Někdy dokonce i podle kapsy toho, kdo si po absolvování mohl nebo nemohl zaplatit promoci, přezkoušení, nebo nostrifikaci jinde nabytého diplomu. Peníze i v existenci školy a vědy hrály také odjakživa roli.  Řemeslní léčitelé sloužili městu Plzni skoro půl tisíciletí, přesto se o jejich řemeslech psalo velmi málo. Tato řemesla měla i v dřívějších dobách poměrně malou publicitu, které bránila i jejich malá společenská vážnost. Nebývala to ani řemesla bohatá a mívala velkou konkurenci v léčitelství mezi náboženskými nekvalifikovanými i lidovými léčiteli a často i jinými řemeslníky. V historii města nebyla důkladněji u těchto řemesel sledování ani činnost lazebníků, ani barbířů, ani prvních apatykářů. Dokladem toho jsou i naše Dějiny Plzně, které se macešsky zmiňují ve svých statistikách za 350 let jen o několika lazebnících, přestože tato řemesla přinášela do našeho města odjinud zkušenosti a dovednosti staré často tisíce let.

 Dodnes nemá většina lidí správné představy o nemocech a jejich předcházení a léčení, o rozdílu mezi vědeckou a tzv. alternativní medicinou a hlavně o možnostech zdravotnictví. Mnozí nezdravotníci se dnes snaží obnovovat poměry zakládání léčitelských živností bez odpovídající odborné kvalifikace, jen na základě neprověřované činnosti a výroby nějakých přípravků. Přesto si dovedeme alespoň představit, za jakých  5

poměrů ona zdravotnická řemesla pracovala. Že to byly doby, kdy lidé žili v nepředstavitelně hygienicky závadném prostředí, kdy rozsáhlé epidemie kosily obyvatele po tisících, že tehdy nebyl žádný zdravotnický systém, že naši předkové žili staletí bez kvalifikovaných lékařů, bez lékáren, bez poliklinik a bez nemocnic, bez ucelené lékařské vědy. Že i ta primitivní řemeslná péče péče o zdraví byla více než vůbec žádná, a že hlavně ona umožňovala mnohdy alespoň přežití poraněného nebo nemocného. Obtížná situace pro ně musela být zejména v počátečních stoletích existence města. Není o tom bohužel dost zpráv. Nemáme je tím méně o zdravotnických řemeslech, která musela hned po založení města pomáhat zvládnout takové život města ohrožující metly, jako byly epidemie, hladomory, hromadná válečná zranění. I když o tom není moc zpráv, lze předpokládat, že Plzeň navštívily v jejích prvních stoletích mory nejméně v letech 1318, 1328, 1348, 1358, 1433, 1483, 1520, 1580, 1582, 1595, 1598. Kromě toho zde muselo být i malomocenství i jiné infekce. To muselo nutit městskou obec, aby si tato zdravotnická řemesla do svých zdí přiváděla co nejdříve.  Byla zapotřebí i v pozdějších dobách, kdy nebyli u nás lékaři, protože po staletí vlastně v tomto směru lékařská fakulta pražská vůbec nefungovala. V Praze se např. promovalo zprvu jen mezi rokem 1379 a 1419 a pak znovu teprve až po r. 1623.  Snad proto stojí si o nich něco přečíst detailnějšího. Projděme se tedy po Nové Plzni a zaklepejme u těch jednotlivých představitelů léčitelských řemesel. Nejdříve musíme zajít do lázní.

 PLZEŇSKÉ LÁZNĚ čes.:lázna,lázeň,

 lat.:balneum,lavacrum, stuba balnealis,

 něm.:Stube.

 Vznik měst si vyžádal zásadní změny v prevenci nemocí. Velká špína, odpadky a hnojiště v městě, zprvu zemědělského charakteru, častější styk s cizím zbožím i cizími kupci, s novými škodlivými látkami pro řemeslnou výrobu a více jiných důvodů kladlo vyšší nároky na tělesnou očistu. Měšťan, často německý kolonista , si jako v minulém domově zřizuje pro sebe ve svém domě " Stube", která je nejen jakousi koupelnou, ale i saunou.

 Město však roste daleko rychleji tím, že nasává do sebe i četnější méně majetné vrstvy městské společnosti, jejímiž představiteli jsou pak i chudí řemeslníci, tovaryši, námezdníci, čeledínové, sluhové, ale i handlíři, v neposlední řadě i brzo žebráci, mrzáci a nemocní. Pro ty, kteří nemají svůj dům a svou lázeň, musí město rychle budovat veřejné očistné lázně a zabezpečovat i sponzory, kteří by jim očisto v lázni zabezpečili.

 Tyto větší veřejné lázně musely vzniknout v městě Nový Plzeň dost brzo po jeho založení v r. 1295. Jako i v jiných městech byly stavěny až za hradbami, v našem případě na břehu mlýnského náhonu z řeky Radbuzy, a to odděleně od ostatních budov předměstí. Byly to už dost nákladné stavby, proto je stavěla obec a pak je pronajímala lazebníkům, dokonce do dědičného držení, nebo je později soukromníkům prodávala. Kdy vznikla v Plzni první lázeň, už přesně nevíme. Postupně od r. 1369, kdy už o plzeňské lázni máme první zmínku, byly v Plzni snad už lázně troje nebo čtvery. Nejsou však přesnější doklady o tom, nakolik tyto lázně zabezpečovaly očistu a v jakém rozsahu poskytovaly i léčbu. V lázních pracoval lazebník a jeho čeládka, později zcela určitě i barbíř. Lazebníka i barbíře můžeme považovat jednoznačně za příslušníky zdravotnických řemesel. I když mnohdy nám o týchž osobách udávají písemné prameny jednou údaje jako o lazebnících a jindy jako o barbířích, pokusíme se dále uvažovat v oddělených kapitolách. Oba názvy nejsou totožné. Lazebník měl prvotně na starosti očistu. Z něj se později vyvíjel barbíř, který zabezpečoval spíše jen úpravu vlasů, vousů. Oba však v různém podílu poskytovali i léčebnou péči a vyráběli léčiva a léčebné prostředky, včetně vytváření léčivého prostředí a výroby zdravotnických nástrojů.

 První z nich byla nejspíše lázeň PROSTŘEDNÍ, v různých dobách zvaná též jako Stará lázeň, později po přestavbě jako Nová lázeň, Císařská, Vackova , Zádušní (protože se zde často "topila" lázna pro chudé z odkazů a darů), možná i jako lázeň Předměstská. Lázeň stála na levém břehu mlýnské strouhy tekoucí z řeky Radbuzy pod východní hradbou městskou v místě zvaném čtvrť Rybáře. Vedla k ní na konci Masokrámské ulice ( dnešní Dřevěné) malá branka (fortna). Byla to městská lázeň. Jejím prvním známým nájemcem byl lazebník Oldřich, zemřelý v Plzni začátkem roku 1369.

 Druhá lázeň slula HORKÁ VODA, jinak také Hořejší, Petrova nebo Pod klášterem šerým. Byla opět mezi hradbou městskou a mlýnským náhonem, v místě dnešního hotelu Continental a vedla k ní malá branka pod dnešní ulicí Zbrojnickou. Prvním jejím známým nájemcem byl balneator Petrus, vzpomínaný v r. 1408.  Třetí stála na stejném břehu mlýnského náhonu pod resp. za Pražskou branou směrem k Panskému mlýnu a nazývala se lázní DOLEJŠÍ. Její lokalizace není jistá, protože se udává též mezi mostem špitálslým a masnými krámy. Vznikla možná hned od počátku jako soukromá lázeň a byla postavena asi z plzeňských lázní jako poslední. Pravděpodobně ji postavil Mikuláš ZEBNICKÝ, jeden z velmi bohatých lidí v Plzni, člen městské rady, citovaný v městě v letech 1391-1415. Nevím, zda byl jen jejím majetníkem a pronajímal ji, nebo byl sám lazebníkem. To první je pravděpodobnější, protože v této době ještě lazebníci neměli zastávat městské funkce.

 V 15. století se v Plzni uvádí ještě lázeň PŘEDMĚSTSKÁ,

o níž však nevíme nic, ani kde stála. Nejspíše šlo jen o jiné pojmenování Prostřední lázně, pro což by svědčilo to, že Jakub Munk je v r. 1561 a 1564 uváděn v zápisech truhlářského cechu jako lazebník "z przed miesky laznie".  Poslední z nich byla lázeň ŽIDOVSKÁ, která stála nejspíše na konci Židovské, dnešní Solní ulice, někde u synagogy. Tato lázeň byla lázní rituální, protože ji židům přikazovalo jejich náboženství. Zde pracoval jako lazebník kolem r. 1418 Israel - viz dále v oddíle "medicus".  O pracovnících v lázni se dá soudit, že se v Plzni brzo po vzniku města nejen usadili, ale že zde brzo začali i s léčením. Jak veřejné lázně za hradbami zanikaly, vytvořilo se v Plzni několik lázní soukromých uvnitř hradeb, jedna velká a několik malých v městských domech. Zdá se, že ty všechny nezanikly ani do konce třicetileté války, proto a s nimi nezaniklo ani řemeslo lazebnické. Již na konci této éry lazebníky nahrazují z německých krajů přicházející barbíři. Za vojny však lazebníci vstupují do vojště pod názvem  5

felčarů nebo vojenských chirurgů. Všichni ale pracují až do r. 1686 stále jako řemeslníci a nadále bez kontroly a vztahu k lékařské fakultě.  Původní službou veřejné lázně byla očista. Proto

lazebník a jeho pomocníci ve stanovený den "láznu vytopili všem, kdož se pro Pána Boha mýti budou chtíti a těm mytelům, aby sloužil mytím mýdlem benátským a holením i jinými službami". Základní očista se děla mydlením, omýváním a oplachováním. Po ní mohla následovat koupel ve velkých dřevěných kádích nebo vanách s teplou vodou. Nejnáročnější byly lázně potící ( stubae, aestuaria), většinou ve zvláštní místnosti. Voda se v dřívějších dobách ohřívala a pára se vytvářela pomocí v peci ohřívaných kamenů, které se vsazovaly do kádí. Jinde se voda ohřívala rozžhavenými železnými tyčemi- štráfy. Později se voda ohřívala na velké peci a přenášela po lázni. K tomu zde bylo hodně věder, medenic, štoudví, džbernic, konví a jiných nádob, ale i kovových zahřívaných kotlíků k vlasů sušení, lžic k ohřívání olejů na vousy a vlasy i cínové nádoby (pušky) na vody všelijaké.

 Pravidelně byly veřejné městské lázně otevřeny každou sobotu. Někdy se však otevíraly i mimořádně, např. před svátky, hody, svatbou, cestou, bojem i jinými událostmi. Denně snad fungovaly až Nové lázně uvnitř hradeb, tedy až později v 16.století. Samo "ztopení" lázně bylo totiž dost nákladné. V r. 1490 stálo tři zlaté rýnské. Nadto roztopená lázeň fungovala až dlouho do noci, bylo kolem ní dost hluku a často i násilí, takže si na to měšťané i v Plzni stěžovali.

 Lázně se lišily někdy diametrálně velikostí i vybavením. Zejména později, když byly už v městě, mívaly i více místností, byly přepažené na oddělení zvlášť pro muže a ženy. Ženských kádí bývalo vždy více, protože se ženy myly častěji. Potné lázně se lišily podle počtu lavic pro sezení v páře, dle vybavení cajkem lazebnickým i jiným inventářem. I pouhé mytí bývalo dost odlišné.

 Ve větší lázni bývala kromě mistra lázeňského, jeho tovaryše a učedníka často i různá čeládka. Nikde jsem se však nemohl dopátrat, zda v plzeňských lázních byl také: - drbač (frictor), který třel těla mýdlem, zředěným louhem, lazební houbou, "třecím pytlíčkem" nebo suchou látkou a pak oplachoval nebo stíral nakonec špímu jako tzv. šišky.

- topič ( calefactor),

- pomocník lazebníka, paknecht (stubarius,Badknecht),

- masér (aliptes), eventuelně současně léčitel mastmi,  výrobce a prodavač mastí (unctor),

- lázeňský sluha (stubanarius), ženská slouha (stubanaria),

- vodák, vody mlynář (aquarius, minister aquam curans),který  nosil vodu

- šatnář,hlídač šatů (capsarius), který v zůvadlně (šatně)  pomáhal se svlékáním a oblékáním, hlídal odložené šatstvo,  půjčoval ženám řízu s našitými olůvky, aby se jim v páře a  ve vaně sukně nevyhrnovala, jiným půjčoval i kloubouk do  lázně nebo ručník (padtuch),

- zuvač ( discalceator), který pomáhal zouvat boty a hlídat  je.

 Městské lázně se jistě i v Plzni od 15.století měnily z místa očisty a léčení v jakási střediska celého městského života, kde se lidé i zkrašlovali kadeřením, holením, úpravou vousů a vlasů, kde se bavili, jedli, pili, hodovali a dokonce někdy i milostné styky pěstovali. Bylo to i místo schůzek, tím spíše, že se někdy společně ve velkých kádích koupali i muži s ženami. Proto se lázně stávaly sídlem nepořádků, zlořádů, nevázanosti i nepočestnosti. Známý doktor pražského císařského dvora Quarinonius ve svém spise "Die Grewel der Verwüstung menschlichen Geschlechtes" tvrdil ještě v r. 1610, že větším část městských lázní se podobala více "peleši rufiánů a nevěstek, nežli ústavu určenému k zachování zdraví a tělesné čistoty".  To samozřejmě neplatilo jen pro Prahu. V Plzni např. v r. 1591 dostal varhaník Jiřík k vůli nepravostem v lázních výpověď ze svého městského bytu, který měl v obecním lázni. Důvodem bylo, že tam v té lázni přehlížel všelijaké " neřády " a že jedna jeho dcera se tam dokonce zkazila". Varhaník v hněvu prý namítal, že "víc by takovejch bylo jako dcera jeho". Za ta slova byl poslán do šatlavy.

 Nebyly to však jen mravnostní prohřešky, které které byly předmětem satirických narážek na lázně. Např. v Satirách o řemeslnících se v Hradeckém rukopisu ze XIV. století dočteme:

 "Též ja pravim lazebníkóm, přirovnaji je k horníkóm,  že jsú také správní lidie, na lidech zle nic nelúdie;  obchodie sě po řemesle, na tomť velmi nečinie zle.  Však by jediného nechal: by se velmi neopíjal; a  druhého sě varoval, aby proto bit nebýval. Když zlú  břitvú koho holí, často velmi po něm bolí a častoť  učiní hoře, žeť tě chvátaje, uřeže".

 Dá se říci, že se lázně měnily i v městské informační centrum, kde se sbíhaly a vyměňovaly nové zprávy z řízení místních záležitostí, z politiky, novinky i klepy odevšad. Kde byla lázna, to věděl každý, a nemusel nikdo ani hledat její znamení, kterým bylo několik mosazných kbelíků na mytí hlavy, zvaných medenice. Ty byly zavěšeny na tyči nad vchodem.

 Takto fungovaly plzeňské předměstské lázně nejspíše do r. 1419 nebo až do prvního obležení Plzně Husity dne l4.února 1421. Pak byly poškozeny a provoz v nich byl omezován. Také nepravosti z nich prý v husitských dobách mizely. Nový rozmach rozličných funkcí lázní nastal však znovu koncem 15.století.  Lazebník sice byl za svou živnost osvobozen od daní, ale musel platit obci nájem za budovu i poplatek za vodu. Proto bylo vstupné do lázně dost drahé a rozhodně si ho nemohli zaplatit chudí, učedníci, školáci nebo lidé služební. Pro ně se lázně topily i zdarma ve zvláštní dny a náklady s tím spojené hradili bohatí ve svých odkazech nebo darech. Zejména tomu tak bylo o "suchých dnech, tj. o dnech třídenního půstu, které se opakovaly každé čtvrtletí. O tom všem se dochovalo v Plzni dost zpráv.

 LÉČENÍ V LÁZNÍCH

 Velkou potíží při hodnocení léčebného významu městských lázní resp. léčebné činnosti barbířů a lazebníků bývá to, že není udáváno přesně období a různý rozvoj jednotlivých typů léčení. Také asi jen některé lázně byly jakýmsi městským zdravotnickým střediskem. Protože bylo v městě a v jeho okolí dost bylinářů a jiných přírodních a naivních magických a náboženských léčitelů, kteří se věnovali téměř výhradně " interním " onemocněním a potížím, byly lázně dlouho nejdůležitejším centrem hlavně chirurgického léčení.  Postupně však lázně mívaly i jiné léčebné provozy a nejraději by mistři lázenští léčili všechno, takže vznikaly časo spory s jinými "lékaři", co z poruch zdraví se zde smí a nesmí napravovat. Důkladněji o tom psal Z.Winter.  I očistné lázně zabezpečovaly skoro vždy kromě mytí a teplých koupelí i základní léčení, to jim předepisoval sám lazebnický řád. V němž stálo dokonce přesně, co z prostředků musí mít lázna pro léčení pohotově z mastí, náplastí, obvazů, nástrojů, baněk, puštadel a jiného zařízení. Nešlo tedy výlučně o chirurgické léčení, protože hranice mezi chirurgickým i konservativním léčením nebyla nijak přesná. V zásadě nebyla chirurgie záležitostí graduovaných lékařů, kteří ji svěřovali lazebníkům a barbířům. Jisté bylo, že se většinou v lázních léčilo vše, tedy i to, co lazebníkům nebo barbířům do péče nepatřilo.  K léčení bývala v lázni zvláštní KOMORA OPERAČNÍ, v níž se sice také provozovalo stříhání a holení, ale vždy i ošetřování ran, vytahování šípů a kulek ručničných, trhání zubů, léčení chorob vnějších a vnitřních mastmi, náplastí šedou nebo diachylonovou, vodami destilovanými, olejem balsámovým, práškem léčivým, masážemi, klystýry a kdoví čím ještě. Dá se předpokládat, že i v Plzni se v lázních léčily pohlavní nemoci, zprvu pocením v horkých světničkách a později i celkově nejrůznějšími lektvary a místně mastmi.  V této zvláštní místnosti býval stůl na vysokých trnožích, kam se pokládal i návštěvník lázně, kterému se zde udělalo horkem špatně, nebo sem byl přinesen nemocný a zraněný nebožák. A jak to v té komoře vypadalo?

 "Byla toho často komora plna, co lazebník nebo bradýř k léčení potřeboval. Ležely nebo visely zde břitvy,nože a nožíky a k břitvám brusy zelené a černé k nožům, nůžky několikery nepozlacené i greyfus pozlacený na vypalování ran a na vyřezávání kamenů, klíště na zuby, kterých jsme i desatero spočítali,lžičky na čípek, na zdi visela stříkačka mosazná, v krabici ležela pušťadla na sekání žil a k nim i kmentové firšlaky neobroubené a když se lidem pouštělo žilou, tak se okna zastírala firhaňkem zeleným harasovým. V příhradě pak chovány baňky (cucurbitae) skleněné, rohové, mosazné i dřevěnné, jimiž se krev táhla. Na polici ležely v pouzdře hodinky pršící a kůže psí na obvazky. V jarmaře koutní nebo v truhlici stály cínové pušky se sádly, pušky s lektvary a všelikými vodami léčivými, zde ležely i krabice k masti chování, truhličky okrouhlé a koží obtažené, v nichž masti hojící. V truhlici někda byly i knížky lékařské do deštěk vázané, herbář Matthiolův, Arcneybuch, Biblí svatá nebo Postilla Lutherova. Na zdi zhusta visely i figury jedenácteré. V komoře byla i laboratoř k vaření vod, k vaření a presování flastrů a jiných potřeb."

 I když na začátku nemusely být tak pro léčení bohatě vybaveny, dá se předpokládat, že ve svých počátcích zastupovaly lázně i lékárnu.  Pro léčení nebo k posílení zdraví sloužily i lázně horké (thermae) nebo i komůrka potící. V ní se člověk napřed v páře nebo v horkém vzduchu ve vytopené místnosti na dřevěných lavicích vyležel a potil se. Zde se nechal třít vodou nebo zředěným louhem, nebo ho lazebník drbal po těle, ošlehával koštátkem z dubového nebo březového proutí, kterému se říkalo věnek, chvostiště nebo kostiště. Někdy se lidé zde pařili v kbelících okrouhlých, prkny krytých, aby se zde horko nebo vonná pára z kořání vonícího udržela. Byla to tedy sauna nebo i inhalatorium. Z dalších procedur se zde prováděly i masáže.

 Jako pomocný provoz měly některé lázně i ve sklepě velký kotel k šatů vaření,tedy k praní i jakési sterilizaci.  Definitivní zánik veřejných městských lázní s jejich asi i léčícím životem však i v Plzni připravila nejen ona třicetiletá válka, ale i četné morové epidemie. Mnoho lázní za těch dob bylo zničeno a v těch zbylých se dbalo stále více i na léčení, zejména válečných poranění. Morem nakažení do lázní sice nepatřili, ale nákaza se do lázní skoro vždy dostala a zkosila i léčitele. Lazebník nebo barbíř prováděl prakticky jako jediný ošetřování a chirurgické léčení morem zduřelých mízních uzlin a při tom se většinou sám nakazil a zemřel. V Plzni v r. 1648 vymřeli prakticky tito léčitelé všichni, i celá rodina lazebníka Khorba i Brauna. Proto po válce třicetileté (1618-1648) nabyli ve spojeném cechu lazebnícko - bradýřském vrchu bradýři. Ke konci lázní však přispěly i jiné okolnosti, zejména úpadek hygieny a tak např. při přikládání baněk se zde šířila i syfilida.

 Když nebyl personál do lázní, tak se lázně proměňovaly snad i v Plzni v barvírny, bělidla, koželužny, jirchárny a valchy soukenické. Vše to vedlo v Čechách k tomu, že dřívější tradiční a běžná instituce městských lázní prakticky vymizela a medicina se přestěhovala do bradíren, kde rostla skoro až do 18. století.

 Nepracovali v nich však již jen vyučení řemeslníci podléhající cechu, ale po vyučení postupně stále častěji přísně zkoušení ranlékaři a chirurgové, kteří postupně museli i se zapisovat a po vyučení studovat na lékařské fakultě. Tím se měnily i jejich znalosti, příslušnost k jiným organizacím,změnily se i cechy, i tituly a společenské uznání.  Proto bylo asi pro naše město znakem dobré situace, že v jejích zdech nacházíme při cíleném pátrání dost jmen lazebníků a pak i barbířů. A to už od druhé poloviny 14. a v 15. století a zejména v 16. století, kdy jsem jich napočítal dokonce už 17 . To už však bradýři mají své oficiny v plzeňských domech na náměstí, a v přilehlých ulicích, zejména v Solní, Saské a Andělské ulici.

 LAZEBNÍK - lat.:balneator, balnitor,  něm.:Bader, Bademeister,

 Že býval lazebník považován za řemeslníka nebylo sporu. Bohužel býval dlouho přičítán k osobám nepočestným. Důvodů k tomu bylo jistě více. Mezi hlavní patřilo zejména to, že pracovali v lázních, kde docházelo k mravnostním neplechám. K tomu jistě přispívalo i to, že lazebníci léčili pohlavní choroby. Je zajímavé, že tato řemeslná medicina byla zprvu společensky ceněna skoro jako nečestný stav popravčího mistra, pohodného a biřice. Dlouho nesměl takový léčitel být ani konšelem, ani přísahat ve při o hlavu, podobně jako třeba i hudec, pištec aj. Proto také nemáme o těchto léčitelích úplné záznamy, protože se do knih nedostávali ani jako městští radní. Zajímavě to vysvětluje i zmíněná Satira o řemeslnících (XIV.stol.), kde je v části 5. i satira na lazebníka.

 ..." Druhéhoť sě rád dopúščie: když tomu krev z rukú  půščie, žeť sě žíly rád chybuje, řiedkýť j mu z  toho děkuje; učinit člověku bolest a to jeho  hrozná nečesť" ...

 To že byl lazebník nízko společensky ceněn platilo samozřejmě i pro Plzeň. Je to možno soudit i z toho, že v záznamech o narození se zde dokonce uvádělo, že novorozenec není dítětem lazebníka, bradýře, ovčáka, rasa.m

 Jinak cechovní regule, podmínky pro učně a tovaryše, i pro mistrovské zkoušky měli lazebníci a barbíři stejně přísné, jako jiná řemesla. Byl-li učedníkem syn jiného lazebníka, učil se jen dva roky. Jinak byla učební doba lazebníků tříletá. Podle majetků mistrů to nebývalo moc bohaté řemeslo, vzdor tomu, že za léčení obvykle mistři vyžadovali velké sumy .

 Cech svůj měli lazebníci pro celé Čechy dlouho, snad už od r.1357, jen jeden. Když si potom na přelomu 16. a 17. století vytvořili převážně německy mluvící lazebníci a barbíři svůj vlastní cech, plzeňští stále podléhali pražským cechmistrům.  Až v r. 1406 došli poprvé uznání jako řemeslníci poctiví. Takto mluvil podle Hájkovy kroniky Václav IV. v listu slavném a velmi poctivém, napsaném všem lazebníkům a jich řemeslu, kterýmžto listem všem jiným řemeslníkům rovně je učinil:

 "Jich řemeslo a služby poctivé a čistotné, kteréž oni obyčej mají činiti králům, knížatům, pánům, rytířům i jiným všech stavův lidem, dobrým a poctivým, zapovídaje všem židům, pohanům a jiným nekřesťanským, a zlé pověsti lidem, aby netoliko do mytedlny, ale ani do jich příbytků nevcházeli, a nad to aby žádný zúmyslně a všetečně nesměl jich nařekati, ani co proti jich poctivým službám mluviti, pakli by někdo jim na ublížení, a jich poctivosti, a čistotnému řemeslu na polehčení svévolně mluviti měl, takový aby hned bez milosti v hněv a nemilost krále Českého netoliko přítomného , ale i budoucího upadl, tak aby své hrdlo ztratil a hlava aby jemu sťata byla, a statek jeho všechen movitý i nemovitý, aby připadl spravedlivě na lazebníky, kteří by byli toho času starší v jich řemesle, a oni to aby obrátili na věci potřebné k užitku téhož řemesla."

 Přesto však ani potom nebyla ještě dlouho jejich dítka přijímána na jiná řemesla a jejich děti se nesměly přivdat nebo přiženit do jiné rodiny měšťanské, i když to majestáty i Jiřího z Poděbrad a krále Vladislava Jagellonského dovolovaly. Ani obecní úřady většinou se lazebníků ve sporech příliš nezastávaly, a snad také proto se s nimi také málokdy ve starých listinách setkáváme.  Teprve později s rozvojem svého řemesla, když si kupují nebo stavějí soukromé lázně nebo ordinace v městských domech, teprve pak jsou přijímáni plně mezi vážené měšťany pro své léčebné pomáhání, zejména už jako barbíři nebo pak i jako felčaři, chirurgové a ranlékaři.

 PLZEŇŠTÍ LAZEBNÍCI

 Počty lazebníků, uváděné dříve v Plzni v jednotl. letech (cit. podle" Dějiny Plzně") jsou neúplné :

  Doba | 1400 1470 1522 1654 1714 1753 1757

 | 1420 1524

 -----------------------------------------------------

 počet | 3 1 1 - 7 4 -

 V Plzni byly veřejné lázně nejméně troje:

 1. Ze STARÉ PROSTŘEDNÍ LÁZNĚ známe vůbec prvního lazebníka v Plzni podle zápisu ze 7.2.1369. Byl jím v té době nejspíše už zemřelý držitel jménem OLDŘICH (starší). Měl dva syny, OLDŘICHA (mladšího) a MIKULÁŠE, kteří byli také lazebníky. Zdá se že tento rod měl v nájmu tuto lázeň dlouho, protože v r. 1396 se objevuje v jedné závěti syn Mikuláše MARTIN, také lazebník. Jiného lazebníka ve 14. století jsme asi v Plzni neměli.

 Dále jsou v této lázni uváděni jako nájemci:

-1418 lazebník VACEK (Vaczco,Waczek,Waczko) , po němž byla také nadále jmenována. Ten platil městským důchodníkům 6 grošů týdně. Asi zemřel v r. 1429, kdy vdova po něm Kateřina lázeň odstoupila lazebníkovi Petrovi podle poslední vůle svého manžela.

-1429 lazebník PETR, který nejspíše zprvu držel lázeň Horká voda, pak asi pracoval u lazebnika Vacka už hlavně jako léčitel, protože je v jiných pramenech uváděn jako "lékař". Žil v Plzni asi do r. 1441, jak by vyplývalo ze zpráv o jeho domě ve Zbrojnické ulici č. 111, který mu patřil.

-1441 ji prý obec prodala lazebníkovi (?) Mikuláši JAVOROVI. a po něm se zde asi střídali další vlastníci. Z nich opět známe zde

-1514 lazebníka PETRA, který údajně prodal lázeň opět obci plzeňské. Ta ji musela mít ve vlastnictví opět jenom přechodně, protože ji nakonec opět koupil lazebník PETR. -1520 lazebník PETR pořídil závěť, v níž lázeň odkázal své ženě Markétě a ta ji po jeho smrti prodala. -1520 ji koupil od Kateřiny lazebník Mates GROSS za 141 kop grošů. V r. 1531 je u něj vzpomínáno, že "hojil Pavlovi Doudlebovi dceru na ruku a ten mu zůstal dlužen za odhojení 30 grošů". Žil asi do 1531, kdy činí poslední pořízení . Kdo měl po něm láznu, se neuvádí. Nějakou doby ji musel mít v majetku J.FEGALE, protože její část prodal

-1553 lazebníku URBANOVI za 340 kop grošů.  Později dochází k nějakým prodejům částí lázně, která je nejspíše v té době nazývána i předměstskou. V r. 156l a 1564 totiž uvádí v zápisech truhlářského cechu, že Jakub MUNK je lazebníkem "z przed miesky laznie". Asi tedy koupil nebo dostal věnem část této lázně od Urbana. -1566 kupuje zbytek lázně jeho zeť lazebník Jakub MUNK od obce za 340 kop grošů. Pak byla v r. 1568 lázeň Jakubem Munkem přestavována a stala se největší a nejdražší lazebnickou živností v Plzni. Od té doby ji však známe pod názvem NOVÁ LÁZEŇ.  Pracoval v ní dále lazebník Jakub MUNK i jeho syn lazebník Jan MUNK. Zatím o nich víme málo. Oba dva v r. 1571 podali žalobu na sedláka a rychtáře Brože z Oseka, že jim za léčení zůstal dlužen.

-1585 ji zase nazpět od lazebníka Jakuba Munka město Plzeň koupilo za 1570 kop míšenských. Pravděpodobně však v ní jako nájemce pracoval syn Jakubův Jan Munk.  Při dobývání města Mansfeldem byla dne 21.listopadu 1618 pobořena.  2. HORKÁ LÁZEŇ pod Šerým (františkánským) klášterem vznikla někdy před r. 1408 , kdy ji měl nejspíše v nájmu lazebník PETR, o němž týž rok je zaznamenáno, že je v dluhu a že lázeň má být odevzdána od purkmistra rybáku HILBRANTOVI. - 1418 ji měl v nájmu nejspíše Laurenc LIŠKA (Lisca) o němž se dochovala nejasná zpráva že převzal pozemek od Zvestoného a na něm umístil lázeň. Zničena byla asi nejdříve ze všech plzeňských lázní, asi v době obležení města Husity v r. 1433.

 3. DOLEJŠÍ lázeň už byla asi stavěna jako první soukromá lázeň v Plzni Mikulášem ZEBNICKÝM. Byl to jeden z velmi bohatých měšťanů plzeňských, člen městské rady , citovaný v městě v letech 1391-1415. Vlastnil lázeň, masné krámy, zahrady, dům v Saské ulici, mlýn, chalupu na předměstí, byl členem městské rady. Nemohl být tedy lazebníkem, protože od doby Jana Lucemburského neměli být voleni do zastupitelských sborů. Zřejmě tedy lázeň lazebníkům jen pronajímal. Jako lazebnice je uváděna v dokumentech vdova po něm, Markéta. -1415 do 1418 ji vlastnila ještě Markéta. Pak ji měli v majetku její dědicové až do r. 1420. Z nich známe jen syna Mikuláše. -1474 známe z nich jako majitele až Pavla HOLUBA, o němž je známo, že ji dal v témž roce v zástavu. -1513 je uváděn jako majitel lázně lazebník TŮMA, protože ji v témž roce prodal za 75 kop.

-1513 ji koupil mistr Jan ŠLÉGL z Rafenšpurku. Ten však ji měl prodat týž rok za 80 kop lazebníkovi mistru VAVŘINCI z Teplé. -1517 ji prodala Barbora, jeho vdova, purkmistrovi a městské radě za 80 kop.  Zda zde potom tato městská lázeň fungovala jako veřejná přesně zatím zjištěno nebylo.Podle knihy počtů v r. 1524-5 stále ještě tato lázeň představovala malý pronajímaný městský podnik, vedený lazebníkem VOLFEM. Ten tehdy odváděl důchodníkům týdně 6 gr., takže z něj při nákladech na opravy město skoro materiální užitek nemělo. Proto se později musela budova lázně opět dostat do soukromých rukou. Podle podle různých údajů v r. 1583 a 1586 prodal tuto lázeň paumistrům jakýsi Linhart RUBEŠ za 180 kop m. Zda to byl lazebník, to se neuvádí. Nejspíše ne.

 4. Poslední z plzeňských lázní byla lázeň ŽIDOVSKÁ, o níž zatím víme jen to, že zde kolem r. 1418 pracoval jako lazebník ISRAEL, často byl však zapisován jako medicus. Lázeň však pravděpodobně existovala i později, protože se židé v křesťanských lázních koupati nesměli. Doklad pro to máme v Plzni v usnesení městské rady dne 28.5.1501 ( viz Strnad, Listář II, s.424).

 V archivu města Plzně najdeme, spíše náhodou, ještě něco málo jmen údajných lazebníků. Nelze rozšifrovat, zda to byl už majitelé malých soukromých lázní, lazebníci nebo spíše už barbíři, nebo v neposlední řadě jen jiní zaměstnanci výše vzpomínaných lázní.  Nejlépe je to vidět na několika údajně lazebnících, kteří bydleli a měli svou oficinu v domě čp. 109 na náměstí. Dům snad první koupil v r. 1594 lazebník - bradýř Václav PROLINKER. Když v r. 1599 zemřel stal se jeho majitelem podle závěti kněz Voldřich Vrana, farář ve Skapcích. V tomto domě pak, snad jako nájemci nebo majitelé jsou uváděni lazebníci, ačkoliv zde řádné lázeňské zařízení nikdy zaznamenáno nebylo. Spíše se tedy zdá, že už to byli barbíři, jako např.

-1594 Mikuláš GELASTRIUS

-1599-1640 Jakub LAZIUS, Maryan BOTULE

 Že v městských domech mohly vznikat menší SOUKROMÉ LÁZNĚ, toho doklady máme v Plzni čtyři:

1. První soukromá lázeň byla v domě čp. 222 v ulici dnes nazývané Riegrova. V tomto domě pracoval Jiří BRAUN, podle řemesla prý lazebník. Přišel do Plzně se svým otcem Janem, který v letech 1635-38 vlastnil v Plzni už dům čp. 115. Byl tedy Jan, o němž nevíme, zda byl také lazebník, i Jiří přijati za měšťany v r. 1635. V r. 1644 koupil dům čp. 155, ale ten týž rok vyměnil za dům čp. 222 a doplatil snad 1650 kop. Musel být tedy bohatý, protože musel dům asi upravit na lázně. Neuvádí se totiž, že by dřívější majitel Diviš Boháč s manželkou zde měli lázeň. Že to lázeň pak skutečně byla, to dokazuje jeho pozůstalost v r. 1669, v níž je uváděno lázeňské zařízení, jako lázeňský kotel, sudy, kádě i cajk lazebnický. Snad i léčil, něbo alespoň vyráběl léky, protože je jednou uveden i jako lékárník.  V této lázni dále pak pracoval i jeho syn Jan BRAUN, který je také uváděn jako lazebník a je nepřímý důkaz toho, že sám léčil a bránil se jiným fušérům v léčení. Dochovala se i jeho stížnost z r. 1698, kterou vznesl na jistého uhlíře v Dejšině, že fušuje do hojení tamních obyvatel. 2. Druhou soukromou lázeň měl v Plzni v přízemí domu čp. 43 b v pozdější Saské ulici lazebník Šebestián PIRKNER (Pirtner, Bürkner). Dům koupil v r. 1673. Také musel mít vztahy k léčení, vždyť svědkem na jeho svatbě s pannou Barbarou Lyndnerovou mu byl medicinae doctor Jan Josef Hon. Je zajímavé, že také on, podobně jako Braun, byl označován za lékárníka.

3. Třetí soukromá lázeň měla být v čp. 289, kde bydlel a zřejmě i pracoval felčar Martin LEYBRINGER a opozději i Hans Michl PAYER, kunstu barvířského. 4. Čtvrtou lázeň dal v r. 1634 přestavět ve svém domě čp.137 na jižní straně náměstí v r. 1674 Zikmund SOMMER (Somer, Summer).Byl v Plzni už od r.1652. Musel zde léčit, protože si na něj stěžovali sousedé, že z jeho domu odtéká krev povrchním žlábkem (rinkou), zřejmě při pouštění žilou.

V Plzni je vzpomínán ještě v r. 1698, kdy vedl s lazebníkem Janem Braunem žalobu na jistého uhlíře v Dejšině pro hojení.m

 V této lázni pracoval asi i jeho syn František SOMMER, chirurgus kraje plzeňského

 Jinak jsou v Plzni jen jednorázově zmiňování jako lazebníci tito měšťané, o nichž nejsou bližší zprávy:

-1603 byl přijat za měšťana Maria ALBRECHT, snad lazebník nebo barbíř

-1623 přijat za měšťana Bartoloměj OTT, snad lazebník

-1630 je žalováno s nářkem cti a nepokoje na lazebnického tovaryše Jana STURMA -1636 byl přijat v Plzni za měšťana Lukáš KHORB (Korb, Kork,Khork), řemesla lazebnického. Jinak o něm nevíme nic až do r.1648, kdy on i jeho žena umřeli na mor.

 LAZEBNÍCI ZVANÍ LÉKAŘI

 Naši učitelé historie se ani moc nezajímali o ty někdejší léčitele, kteří se zapisovali do dějin města pod názvem "medicus" a šmahem tento titul překládali jako lékař nebo doktor. Tato mylná interpretace se opisovala a donedávna se mělo za samozřejmé, že v Plzni už pracovali ve XIV. století lékaři. Medicus však v těchto případech neznamenal ani vysokoškolsky vzdělaného lékaře, ani studenta mediciny.

 Tito medikové neumělí, jaloví, bez vysokoškolského vzdělání, byli prakticky jistě v té době lazebníky nebo snad bradýři, tedy řemeslní léčiteké. Máme to většinou také doloženo tím, že v jiných zmínkách o nich jsou skutečně jmenováni jako lazebníci.

 V Plzni máme ze 13. a 16. století několik skromných informací o těchto medicích:

-1364 byl v Praze zapsán jako ručitel při přijetí do měšťanů  jakýsi medicus, měštěnín z Plzně HENSLINUS. Víc o něm  známo není. -1380 se v Plzni uvádí měštěnín JEŠEK (Jessco) jako medicus.

 Víme o něm podle poslední vůle, v níž dne 9. srpna 1380  odkazuje dům, vinice,šaty, něco stříbra na kalich  (Cit. Strnad, Listář.. I., s. 140-141).

-1406 až 1429 žil v Plzni medicus PETRUS,řečený Plodycz nebo  Wlkyský. O něm však jistě víme, že šlo o lazebníka. -1418 až 1445 zde působil medicus ISRAEL, byl to nejspíše  nějaký židovský léčitel , nejspíše lazebník židovské  lázně. Bydlel ve svém domě č. 253 v plzeňském ghetu v  dnešní Solní ulici. Titul není nic divného, protože v  mnoha městech byli židí zhusta uváděni jako " medici",  ačkoli většinou nic víc, než nějakou nižší židovskou  školu neměli. Vždyť to léčitelství k nim patřilo stejně  jako obchodování a lichva, jako hlavní zaměstnání.  Potají často léčili i křesťany, zejména na ty  "nejvýnosnější" nemoci, jako byly pohlavní choroby,  které léčili v přetopených světničkách.

-1411 až do 1450 je u nás zaznamenán medicus VÁCLAV. O něm  nevíme prakticky nic. S největší pravděpodobností to  však není děkan a později i rektor Václav z Plzně,  který sice byl skutečně Medicinae doctor. Ten je  vzpomínán v r. 1463 v Praze, kde ho konšelé Starého  Města nutili, aby dal opravit rozvaliny domu doktorů v  lékařství. -1513 Mistr Jan Šlégl z Rafenšpurku, který si na krátko  koupil v Plzni lázeň . Nebyl lékař, byl to lazebnícký  mistr, který mate historiky tím velkým M v titulu  Mistra, což jinak znamenalo Mistra graduovaného na  universitě.

-1539 přišel na rathous plzeňský pekař Jan Vodička a chtěl,  aby konšelé vydali Němci medikovi Fridrichovi VEYTOVI  ze Šinperka vysvědčení, že pekaři zhojil nohu, kterou  už měl nemocnou 20 let. To také s jistotou nebyl  graduovaný lékař, ale nějaký kočovný léčitel, nejspíše  barbíř.

 BARBÍŘ, bradýř, barvíř, bradieř, bragir, holič  lat.: barbitonsor, barbitonsorius, barbirasor,  barbarius, barberius, barverius, rasor

 něm.: Berbierer, Balbierer;  franc.: barbier;

 ital.: barbiere;

 maď.: Barbely;  angl.: barber

 dán.: balbeer;

 persky: berber;

 švéd.: barbeare;

 rusky: britoščik, britščik)

 Holič, který původně stříhal a kadeřil vlasy a vousy, holil i tonsuru kněžím a jiným příslušníkům kleru, pracoval zprvu často v lázních, někdy také jako lazebník. Někdy býval také nazýván půlholič, protože v lázni pracoval jen půl dne a zbytek dne léčil ve vlastní provozovně mimo lázeň, v bradírně.

 Postupně se stále více musí věnovat léčení zevnitřních tedy zevních onemocnění, věnuje se stále více léčení množících se poranění, úrazům, zlomeninám a je tlačen stále více a více i do náročnějších operačních výkonů. K té chirurgii patří ale i trhání zubů, jemuž se kromě něho věnují většinou jen samoukové kováři. Nemá sice léčit vnitřní onemocnění, k čemuž nemá pražádnou kvalifikaci a na což jsou velmi citliví lékaři.Protože jich ale skoro nebylo, tak léčí vše, byť v té léčbě převládala stále tradovaná starověká medícína, která se smrskla jen na univerzální léčbu všeho pouštěním krve, přikládáním baněk, na dávání všelijakých výplachů, klystýrů, na masírování nejrůznějšími mastmi a přilepování rúzných náplastí. To vše činí tak na hranici mezi chirurgickým a interním léčením, která je sama o sobě nepřesná. Nemá řádné k odbornému léčení přesné znalosti ani fyziologie a ani anatomie, a tak páše často více škody než užitku. Taková je ale celá středověká i pozdější medicina, která ke skutečné vědě má ještě daleko. Stala se ale pomalu všestranným léčitelem nejširších středních a nižších vrstev.

 Proto se s ním setkáme v tehdejší literatuře i v listinách pod nejrůznějšími jmény a tituly. Nezřídka si přisvojuje nebo se alespoň nebrání titulu LÉKAŘE , proto je zaznamenáván i jako MEDICUS. Spíše je však znám jako CHIRURG nebo jako RANLÉKAŘ. Universálnost léčby skoro všech onemocnění prostřednictvím pouštění žilou mu dává i jméno PUŠTĚDLNÍKA.  Později se specializuje na významnější dílčí chirurgické zákroky, a tak začíná se svou živností putovat od místa k místu, od trhu nebo jarmarku k jinému. Zde léčí ambulantně, někdy dokonce s takovou reklamou a nápadností, že si vysluhuje v životě i v literatuře pojmenování ŠARLATÁNA, ačkoliv si sám zakládá na názvu své specializace jako

KAMENOŘEZEC, řezač na kámen , specializovaný na operaci  močových kamenů v močovém měchýři (lat. lithotomus), KÝLOŘEZEC ,který reponuje nebo operuje průtrže (lat.  herniotomus),

OČNÍ LÉKAŘ, který někdy i úspěšně léčí nožem šedý zákal  (lat. ocularius, oculista) DENTISTA, tahač zubů, trhač zubů, (lat. edentarius,  dentista),  Specielní chirurgické zaměření mu však dává v armádě i solidní název FELČARA nebo vojenského nebo plukovního chirurga.  Bradýřské řemeslo nejvíce charakterizovaly nástroje : nůžky, břitva a pušťadlo krve. V těchto nástrojích je zakódován rozdíl jejich řemesla proti řemeslu lazebnickému.  Zprvu rozdíl mezi oběma s hlediska odborného léčení nebyl ani tak významný. Hlavní bylo to, že lazebník léčil pouze v lázni a barbíř i mimo lázně ve svém domě. Zprvu patřili oba do společného cechu. Teprve členstvím v cechu měli právo léčení. V léčení si začali oba řemeslníci konkurovat a vzájemně se osočovat. Došlo to tak daleko, že i barbíři stále častěji stěžovali na lazebníky, že jim nejen fušují do léčení vůbec, ale zejména že běhají po pacientech dům od domu. Lazebníci se také častěji vymykali z dohledu lékaře, kdežto barbíři museli často své ranlékařské a chirurgické výkony vykonávat jen podle příkazů lékaře. Lékař tehdy se většinou nemocného ani nedotýkal, když nemusel. Barbíři prováděli častější léčebné úkony ve svém domě, kde si zřizovali dokonce jakási lůžková oddělení. Tam poskytovali lože a strojili i stravu léčenému nemocnému.  Tehdejší chirurgické umění barbířů nebylo ani velké ani fyziologické, bylo jen časté. Amputaci prováděli jako řezání polene dřeva velkou pilou nad škopkem, kam se chytala krev. O asepsi tehdy nebylo ani řeči. Specialistési samozřejmě troufali na složitější operace, ne však ani v břiše nebo v hrudi. Prováděli revize hlubokých ran, ovšem jen když jim někdo nemocného tak pevně držel, aby se nemohl bránit. Operační mortalita bývala velmi velká. Proto před započetím léčení dělali napřed s nemocným smlouvu o placení. Takže se můžeme i dočíst:

 "Někdy se s raněnými jakoby pytel rozsypal. Tu přišel jeden, maje rány kamením ztlučené, tři v hlavě, až mu uchem krev šla. Barbíř ho přijal v dům, ale poněvadž lidé tehdejší nejen doktorům než i barbířům velmi neradi platívali - ihned učinil s okrvavěným člověkem smlouvu o hojení, a to tak, jestli by mu právo nepadlo, totiž kdyby v soudě proti svému zabíjci při ztratil, měl dáti dvě kopy, pakli padne právo na druhého, tedy tři kopy, jež platí kdokoli.

 Takovéto řemeslné léčitelství se skoro stejným rozsahem a typem činnosti není charakteristické jen pro naši zemi od XIV. až do začátku XVIII. století. U nás lze považovat barbíře za řemeslníky do r. 1686. Od tohoto roku už barbíři neměli slouti řemeslem. Císař Leopold ustanovil, aby byli zapisováni na universitě , zkoušeni a jejich řemeslo bylo pozdviženo na umění- byli nazýváni jako "kunstu barvířského. Z toho zániku řemesla však nic zatím nebylo, než slovo o kumštu. K zániku řemesla bylo ještě dlouho.

 Abychom rozuměli změnám počtu těchto nejrůznějších barbírů a lazebníků v Plzni v jednotlivých dobách, uveďme zde alespoň základní změny jejich odborné přípravy.

 Sem dát z chirurgie

 PLZEŇŠTÍ BARBÍŘI

 Počet barbířů byl zprvu menší než počet lazebníků, proto vytvořili vlastní cech teprve až v některých městech (Praha, Kutná Hora) začátkem 16.století. V Plzni vlastní cech barbíři údajně neměli, ačkoliv jich zde nebývalo současně mnoho. Vtěčinou asi jeden, dva. Těch ale nebývalo ani v jiných městech, ani v Praze nijak mnoho. Jejich pošty byly dokonce limitované. Tak se dočteme, že třeba na Novém Městě pražském směli být tři. Proto už v 17. století na základě majestátu krále Matyáše splynuly cechy lazebníků a barbířů opět v jeden.

 Podívejme se tedy kteří to byli plzeňští barbíři, pracující v Plzni do onoho roku 1686 s názvem barbíře (přehled řazen podle zjistitelných údajů o jejich pobytu v Plzni. Poznámka (K) značí označení přesné označení "kunstu barbířského). Jinak byla jejich profese udávána často rozdílně.

 jméno titul údaj o bydlí

 doktor léčení čp.

1513 BALTAZAR ?

1529-1562 ANDRES + 236

1571 LOFHOP (Longhofen) Joachim 109

1610 ERHART + ?

1616 SAX Jan ?

1616 LODE Jan 138

1630-1638 MAYK (Maik) David z Neybertu (K) + 138

1645-1687 BAYER (Payer) Hans Michl(K) + 289 289

1649-1666 KOMÁREK František Jiří (K) + + ?

1650 STECHER (Štechar) Václav ? + 205

1655 KREUTZER Michal ? ?

1679 FRIEDENFELS Karel Štěpán ? 140

1693 BECKER Jan Ondřej (K) ? ?

 Zopakujme si, co museli barbíři, kromě pomoci při lázeňských procedurách a kromě stříhání vlasů a vousů umět, když se pletli se svou břitvou do ranhojičství, ba dokonce do léčení interního. V jejich zdravotnických provozovnách se kontrolovaly nejen pořádek a čistota, ale i vybavení masťmi, flastry, obvazky a jinými potřebami, aby nemocní a kdož jich pomoci potřebují netrpěli tím nějaké škody a nebo nepohodlí.  Barbíři si postupně vybudovávali své vlastní ošetřovny i ve svých domech, a to často pro ambulantní i lůžkové ošetření a léčení.Postupně , jak se začali v městech objevovat lékaři, stali se barbíři vykonavateli jejich ordinací. Doktor se prakticky v těch dobách nemocného ani nedotekl a jen spíše ošetření přihlížel. V době epidemie ani k nemocnému nechodil, pokud to nebylo bezpodmínečně nutné. I pak při chirurgickém výkonu jen sledoval, jak se barbíř v nemocném páře. Proto se také barbíři vyvyšovali nad lazebníky a nazývali se sa,i neoprávněně titulem medicus.

 SPECIALIZOVANÍ ŘEMESLNÍ LÉČITELÉ

 Už dříve se zdůrazňovalo, že někteří lazebníci a zejména barbíři se specializovali pro určité činnosti, zejména chirurgické, pro vojenskou medicinu, pro specielní operace, zejména léčby poranění, močových kamenů, tříselných kýl, oční katarkty a ošetřování chrupu. Všimněme si u toho několika podrobností.

 FELČAR lat.: regiments chirurgus

 něm.: Feldscherer

 Lazebníci i bradýři hledali obživu z nejrůznějších důvodů ve vojscích a dokonce z donucení se stávali vojenskými holiči, felčary , což je pojmenování odvozené z německého názvu Feldscherer. Tam ale také kromě holení a stříhání vlasů a vousů pochopitelně také léčili. Byla tam stejná, ne-li horší medicina než ta civilní barbířská. Stávali se pochopitelně v době válečné více ranlékaři a lékaři vůbec. Vždyť kromě nich tam žádný jiný léčitel ani lékař nebýval.  Zůstávali prakticky stále řemeslníky, jen technika léčení se dost měnila. Většinou jen rány pálili žhavým železem nebo vypalovali vroucím bezovým olejem a pak na rány dávali flastry. Takový jimi vychvalovaný "flastr" byl vlastně náplastí z mnoha ingrediencí složený. Jeho hlavním účelem bylo urychlit průběh hnisání ran. Tehdy snad nebylo rány, která by nebyla infikovaná a tak se vytvářely v nich abscesy. Podívejme se jen pro názor na složení takového flastru, který se stával i nejčastějším ranlékařským prostředkem, který si takový barbíř, možná i v Plzni přinesl i do civilní péče:  "Vezmi Gummi Salbanum, Armoniacum, Opopanacent, Bdelium, Wosku, Oleje dřevěného dvě libře

 Pěny od stříbra neb glétu stříbrného libru jednu

 Oleje bobkového jeden lot

 Myrrhy kadidla, Mastyxu, Podražce, Terrae cadmiae sive lapidis calaminaris praeparati dva loty

 Kaffru jeden lot

 Terpentýnu jeden lot ...."

a pak teprve následovala jedna celá stránka hustě psaného návodu, jak se z toho všeho náplast udělá.

 Po třicetileté válce se felčaři vrací zpět do měst. Do Plzně většinou přicházejí Němci z Tyrol. Titul felčara nebo po 1671 i titul "kunstu felčarského " si i v civilní další práci ponechávali. V té době však už nastává zmatek v označeních jejich kvalifikace. Mísí se nekontrolovaně názvy lazebník, barbíř, chirug, ranlékař . A to dokonce v různých záznamech o téže osobě.  V civilní medicině neměli už tolik práce s ranlékařstvím, zato měli co nejvíce dočinění s nejčastějším léčením všech onemocnění a se základem i preventivní mediciny, i s pouštěním žilou. Zručnost při této nesmyslné léčbě dokonce platila jako hlavní předpoklad jejich umění. Podle Koppa z Raumentálu měl mít takový felčar tyto vlastnosti:

 "Felčar musí být mladý, čerstvý, zdravý, stálé oudy má mít, které se netřesou, má dobrý zrak, zná žíly dobře a v anatomii je umělý. Jest srdce smělého, aby sobě nezoufal, a jest veselý a dobrý dvorských řečí, jimiž krevníka obveseluje. Pušťadla má mistrná a přiostřená. A pokud by krev pustiti nemohl, pak pomáhal felčar přikládáním baněk, poněvadž tělo lidské velmi subtilní stroj jest, který se lehce pokazí skrze nerozšafného správce. Aby tedy nepouštěli barbíři žilou, než raději aby baňky kladli. Zatětím žíly vznikají nebezpečné příhody a někdy celá ruka se sklíčí a klesá... " Pan doktor Kopp neuvedl, že při nezdařeném pouštění krve se také přikládali pijavice.  Felčaři se prakticky nelišili od barbířů a také s nimi sdíleli stejný osud. Postupně mizí jejich titul z listin a dekretů panovníků , reformujících zdravotnictví a zůstávají spíše jen v osobních a úředních listinách městských, jako vzpomínky na jejich zásluhy a slávy s bývalými vojenskými útvary. Když přichází do Plzně se svými čtyřmi syny Christianus ACKERMANN, tak se při přijetí za občana hrdě hlásí ne jako felčar, ale jako "regiments chirurgus Battalionis a Legiae Sincerianae " a jako pozdější regiments chirurgus při slavném " cýsařsko-královském regimentu Callenberg".

 Vesměs však museli vykonávat své zkoušky mistrovské ne už před mistry cechu, ale před komisemi university a mizejí z paměti pod jinými tituly aprobovaných léčitelů. Oficielně tato kategorie felčarů zmizela ze seznamu povolených zdravotnických pracovníků už v Generálním zdravotním řádu ze 24.7.1753, kde zůstali jen chirurgové, ranhojiči a lazebníci.  To potvrzují i plzeňské anály, které titul kunstu felčarského zaznamenávají v Plzni až do 18.století, kdy se v našich listinách v Plzni postupně měnili v CHIRURGY.

 PLZEŇŠTÍ FELČAŘI

 Bez nároků na úplnost připomeňme si alespoň jména těch, které jsem zatím v plzeňských análech nalezl s udáním alespoň nějakého letopočtu:

1643 LEYBRINGER Martin, který si koupil na náměstí dům čp.  289. Tento dům vedle domu císařského pak vícekrát byl  vzpomínán jako sídlo ranhojičů, felčarů a lazebníků.  Tam prý nebyla nouze o výtržnosti a dostaveníčka  pochybné společnosti. Po jeho smrti si vdova po něm  vzala chiruga Hanse Michala PAYERA, 1645-1687 PAYER Hans Michl, citován jako lazebník,  barvíř, chirurg i felčar. Dal přestavět zmíněný dům čp.  289, který nejspíše vyženil s vdovou Leybringerovou.  Celkem byl třikrát v Plzni ženat,

1679 KHEPL Vavřinec, známe ho jen jako svědka na svatbě pod  pojmenováním felčar žebrácký, tedy asi ze Žebráka  pocházející,

1681 DUBSKÝ Matěj, feldčžar pocházející snad ze staré  kantorské rodiny Dubských z Vitíněvsi,

1699 KRIEGELSTEIN (Krügelstein) Václav, poctivý mládenec  kunstu felčarského se v Plzni oženil. Moc si zde  nezahospodařil, protože zanechal dům a zahradu  zadlužené částkou 337 zlatých,

1703 STERN Jan Ernest, khunstu feldšerského, rodem  hamburský, v Plzni se oženil s vdovou Šerlinovou,

1734 GERINGER Matěj, kunstu feldšerského,

1737 ČICHÁČEK Jan Karel , přijat za měšťana jako krajský  feldšer i se svým synem,

1749 ŠVÁB (Sswab,Schwab) Jan Josef, felčar, majitel domu čp.  175,

1768-1788 DLOUHÝ Antonín , uváděn i jako lazebník a chirurg,  v josefinském katastru 1787 jako felčar,

1765-1781 STRIHAVA Jozef, felčar, uváděn v počtech špitála  městskýho S.Marie Magdaleny,

1767-1782 ACKERMANN (Aggermann) Christian, v Plzni se také  oženil.

 RANLÉKAŘ,CHIRURG

 lat.: chirurgus, cirologus, cirulgicus,  chirologus.

 něm.: Wundarzt.

 Staré Rakousko bylo pověstné svými neustálými reformami a měnlivou terminologií. Jedním z nejlepších dokladů toho byly reformy zdravotnictví, změny ve zkoušení chirurgicky zaměřeným řemeslníků i lékařů a nejasné vztahy mezi tituly ranhojiče, ranlékaře, chirurga. K tomu zmatku samozřejmě přispělo o nejednotné překládání termínů Wundarzt, i rozdíly titulů zkoušených nebo absolventů škol nižší a vyšší chirurgie. Zopakujme si trochu toto období snah o přestavbu výuky chirurgie z řemesla na kvalifikovanou vysokoškolskou výukou podloženou chirurgii.

1651 na žádost univerzity přiznal 25.dubna Ferdinand III.  císařským reskriptem povinnost pražské LF dozor nad  všemi lékaři v království Českém a nad praxí, kterou v  městech pražských vykonávali chirurgové, lékárníci a  porodní báby. Protože v tomto nařízení se odvolává  univerzita na staré zvyklosti, lze se domnívat, že již  dříve měla univerzita nad barvíři - chirurgy v  pražských městech pravomoc, kterou např. obhajovala ve  sporu s městskými magistráty od třicátých let 17.  století. To bylo uvedeno i v návrhu univerzitních  stanov, kde se popisovalo i zkoušení CHIRURGŮ na  univerzitě. Zkouška mistrovská se tehdy prý už nedělal  jen před mistry cechu, ale i před členy vysokých škol  pražských.

 Učení jako řemeslníka zůstávalo stále v oficině u  mistra. Cech také existoval dále . Kdo neměl zkoušku,  byl nezkoušeným bradýřem.

 Kdo si udělal zkoušku, mohl se nazývat zkoušeným  CHIRURG. Ten musel napřed být u mistra 3 roky vyučen,  dále měl mít za sebou 3 léta tovaryšská, a pak se mohl  dát vyzkoušet před dvěma mistry, děkanem, profesory a  doktory LF. Zkouška měla prokázat jeho znalosti z  anatomie, o vymknutích, zlomeninách , ranách a  nádorech. Praktická zkouška musela prokázat znalost  přiložení obvazu, přípravu masti a operaci ruky nebo  nohy.

 Podrobit se takové zkoušce mohli i lazebníci a při  úspěchu byli také aprobováni pro chirurgii. Zkoušení  mimopražských chirurgů, lékárníků a porodních bab měli  na starosti krajští lékaři, kteří si mohli ke zkoušce  přizvat dva chirurgy, nebo lékárníky nebo dvě zkušené  ženy, prostě podle toho, kdo byl z kterého oboru  zkoušen.

 Kdo dostal aprobaci chirurgickou musel však splňovat  i podmínku vlastnictví chirurgické oficiny, nebo  reálnou naději na ni

 Od této doby můžeme už v matrice pražské lékařské  fakult za dalších necelých l00 let najít přes 130  chirurgů, kýlořezců, okulistů i zubařů.

1671 formálně ruší Leopold I. (1657-1705) výlučný řemeslný  charakter chirurgických léčitelů (lazebníků, bradýřů a  chirurgů). V jeho reskriptu je potvrzeno, že ještě v té  době šlo o léčitelské řemeslo. Místo dosavadní živnosti  bradířské má být nadále jejich činnost nazývána uměním.  To " umění" v originálním textu je to nadále "Kunst",  což spíše souviselo s "uměti" , ne snad tvořiti  umělecká díla. Něco jako dnešní naše odvozené slovo  "kumšt".

 Cech byl přejmenován na "prostředek".Jinak základní  charakteristiky řemesla však zůstaly. Měnila se jen  pojmenování. Živnostensky znějící titul "mistra"  zůstal. Kdo se chtěl stát např. lazebníkem, barbířem,  nebo po novu chirurgem, ten se musel i nadále stejně  učit 3 roky u svého mistra. Kdo se však chtěl státi  mistrem a tedy samostatně pracujícím chirurgem, musel  ještě další 3 roky pracovat jako tovaryš.

 Rozdíl byl i v tovaryších. Ten mladší byl mládek  nebo pacholík, mládeneček, zánovní tovaryš. Dneska to  zní divně- mládek chirurg. Chudák, měl také jen půl  platu a dost mizerného. Ten starší byl zván dospělý.  Vandr měli však oba povinný. Já bych to zavedl povinně  pro všechny lékaře i dnes, a dále než se chodilo tehdy  - od nás se nejvíce chodilo na Moravu, do Uher, do  Polska a hlavně do Němec.

 Už to nebyl jen řemeslník, musel už něco i  naštudovat, než šel ke zkoušce "pro chirurgia". Musel  už k ní znát z anatomie, něvo z fyziologie o vymknutí,  o zlomeninách. o ranách a nádorech. Zkouška dokonce  byla i praktická a adept musel předvést při ní  přiložení obvazu, přípravu masti a operaci ruky nebo  nohy. Oproti dřívějšímu pojetí řemesla už pak neskládal  zkoušku u řemeslnického cechu, ale před komisí lékařské  fakulty, kde byli nejen dva mistři oboru, ale i děkan a  profesoři nebo doktoři fakulty. 1686 vydává Leopold I. údajně stejné nařízení o "kunstu" a  zkouškách zavedení zkoušek na universitě, takže asi se  to první nařízení nedodržovalo. Zřejmě ani tento rok  neznamená všude definitivní zánik zdravotnických  řemesel, protože se tyto proklamace objevují znovu v  ediktech dalších panovníků v Čechách. Výsledkem toho  jsou stále přetrvávající zmatky s přejmenováváním  barbíře po zkoušce na universitě na chirurga, s  aprobacemi lazebníků- chirurgů, operatérů močových  kamenů, zubních lékařů, operatérů kýl a očních zákalů.  Stát chtěl zřejmě donutit řemeslníky ke kvalifikačním  zkouškám na vysoké škole tím, že jim bez zkoušek  nedovoloval veřejnou praxi. Tu tehdy začali nazývat  "provozování obchodu".

 Proto také koncem XVII. století musíme pátrat po donedávna neznámých chirurzích v našem městě. Zdá se, že nařízené zkoušky "ex chirurgia" udělali dříve jako felčaři vzpomínaní  Hans Michl PAJER  Václav KRIEGELSTEINA, který byl asi prvním zkoušeným plzeňským chirurgem na Lékařské fakultě v Praze 21.listopadu 1699, za předsednictví děkana Dr Cassinia. Proto se mohl stát v Plzni prvním krajským chirurgem. Moc ale ani po té zkoušce ani z toho titulu v Plzni nezbohatl. Zbyl po něm po jeho smrti jen dům se zahradou v ceně 680 zlatých ale i dluh ve výši 337 zlatých. Zmíněný Kriegelstein dokumentujwe dřívější zmínku o tom, že se barbíři odhodlávali ke zkouškám hlavně proto, aby dosáhli onohu postu krajského chirurga, tedy místa vedoucího chirurgického fyzikátu..  Plzeňský, chirurgem byl i

 -Matěj Dubský,  -Václav Lautner,

 -Antonín Dlouhý,

 -Zikmund Sommer. Ten před aprobací z chirurgie byl původně lazebníkem. Ve stáří se však ještě k učení vybičoval a zkoušku složil až ve svých 60.letech. A to k tomu strachu při zkoušce musel ještě zaplatit taxu 9 zlatých a 3 zlaté fakultě. Přitom to měl ještě laciné. V r. 1753 se za to platilo 49 zlatých a v r.1769 59 zlatek. Sommer se také stal krajským chirurgem a vychoval pro chirurgii i svého syna Františka.

 -Jan Karel Ticháček,

 -Jan Ludvík Čicháček,

 -Jan Adam Štrunc a jiní.

 Na začátku to byli vesměs Němci, ale postupně se zdá, jakoby už i do Plzně živel český k nám pronikal. Později však jsou krajskými chirurgy opět podle jména Němci, např.

 -Jan Ludvík Rosezweig,

 -Hermann Richter,

 -Josef z Rondenwaldu aj. To jsme se však dostali už do dob,kdy chirurg už řemeslníkem neměl být. Karel VI. (1711-1748) nařídil nový typ zkoušek z chirurgie podle nových statutů lékařské fakulty. Ale ani on zcela neuspěl.

 Až nakonec v r. 1747 vydala Marie Terezie (královna česká a uherská 1717-1780) tzv. ranlékařské privilegium, podle něhož po třech letech řemeslné výuky se skládala učňovská i tovaryšská zkoukša na lékařských fakultách, po níž se tovaryši stávali RANLÉKAŘI.

 Málokdo si uvědomuje, že v té době se názvy dřívějšího chirurga a nynějšího ranlékaře stávají synonymy . Důležité však na tom bylo to, že učňové i tovaryši byli nejen zkouškami vyňati z pravomoci mistrů a řemeslnického cechu a byli podřízeni nově zřízeným gremiím. Tím teprve došlo k zániku chirurgického řemesla. To dotvrzovaly nakonec i další výnosy, zejména v r. 1753 a 1770 Marií Terezií vydané zdravotní řády a jejich dodatky.   CESTUJÍCÍ ŘEMESLNÍ LÉČITELÉ

 Dřívější literatura si poměrně málo všímala řemeslných léčitelů, kteří cestovali za svými pacienty někdy od města k městu, zejména od jednoho výročního trhu k druhému. Svou řemeslnickou erudicí se snad lišili od nekvalifikovaných fušerů, kterých bylo ve všech dobách velké množství. Tito řemeslní léčitelé se rekrutovali z dříve zmiňovaných lazebníků a barbířů, kteří se dostali na dráhu kočovných léčitelů z nejrůznějších důvodů.

 Kdy to u nás bylo, o tom nikdo přesně nepíše. Většinou se setkáme jen jen s nadčasovým konstatováním, že  "...brzy mezi barbíři a vůbec chirurgy povstali i první  specialisté, kteří nečekali doma za pecí, až nějaký ten  pacient se najde, ale vyjeli se se svým uměním do  světa, kde předkládali svý vysvědčení, jak koho  vyhojili, žádajíce o dovolení, aby i u nás směli své  umění prokázati..."  Ještě nejlepší pověst si uchovávali z nich ti, kteří ve svém řemeslně získaném chirurgickém umění prováděli některé náročnější operace. K nimž patřily i některé zubní léčebné zákroky. Pro ně neměli v jednom místě dost zákazníků, a tak se vydali na cesty za nemocnými v jiných městech. Krátkodobý jejich pobyt a léčení v jednom místě byly pro ně výhodné i z toho důvodu, protože po eventuelním neúspěšném léčebném zákroku už byli dávno jinde. Nespokojený pacient je už pak nemohl dohonit a nechat trestat. Nebyli to ani tak často tovaryši na vandru, ale specialisté pro jednotlivé léčebné zákroky. Co odborného v jejich rukou bylo kdysi pokrokem , to se asi postupem doby ukazovalo jako nežádoucí. Protože jejich pověst byla stále horší, tak tito migrantíci, tedy potulní operatéři, byli mnohými výnosy opakovaně napadáni jako fušéři. Proti nim vystoupila i císařská legislativa ve zdravotních řádech, vydaných v Rakousku i pro všechny dědičné země v r. 1753, 1770 i ve Vídeňském patentu ze 1773.

 V Plzni jsme o nich mohli zatím najít jen jednu konkrétní zprávu z r. 1539, kdy na plzeňský rathaus přišel plzeňský pekař Jan Vodička, který chtěl pro takového  5

potulného lékaře jménem Fridrich Veyt ze Šinperka od konšelů

vysvědčení, že se Němci podařilo zhojit Vodičkovi nohu," na níž stonal dvacet let". ( Arch.plzeň., Libri expend. č.11, fol. 4, 45).

 V Plzni zatím nebyly v literatuře uváděni nejčastějí migrující specializovaní chirurgové, jako zejména:

 KAMENOŘEZCI, řezači na kámen (močový)

 lat.:lithotomus

 něm.: Steinbrecher.

Ti řezali na kámen močový. Jejich techniku hlavně zdokonalil Francouz Jac.BEAULIEAU (1651-1719). Býval to poměrně jednoduchý výkon, jehož důsledky však nebývaly tak jisté.

 KÝLOŘEZCI lat: herniotomus

Operovali jen průtrže (kýly), zejména technikou herniotomie, kterou zdokonalil Angličan R.Wisemann (1610 -1676).

 OKULISTÉ lat.: ophthalmicus

 něm.: Starstecher, Okulist

Poměrně prostým způsobem operativně léčili šedý zákal, i když vycházeli ze zcela nesprávného předpokladu vzniku změn, způsobujících poruchu vidění.

 TRHAČI ZUBŮ , tahači zubů,potulní zubaři, lamač zubů

 lat.:dentist

 něm.: Zahnbrecher

 franc.: barbiere-dentiste

 angl.: teeth-drawer

 Je škoda, že jim více věnovala pozornost Marie Terezie a její patenty, než naše krásná literatura a naši historici. Tato druhá kategorie zubních specialistů-barbířů se specializovali na trhání zubů. Existovali v celé Evropě, museli existovat i u nás. Jen zpráv je o nich málo, protože často jejich název byl matoucí. Cizí literatura je zná spíše jako šarlatány. Šarlatánů ovšem bylo více typů, podle toho čím se živili, co prodávali nebo jaké služby poskytovali. Většina jich prodávala léky, zejména dryáky, tedy léky složené z mnoha ingrediencí, působící na "všechny" nemoci, původně na všechny otravy. Proto se jim říkalo dryáčníci. Jiná známá skupina prodávala spíše masti, proto dostali jméno mastičkáři.

 A nebyli to jen prodavači, byli to i pokoutní léčitelé, kteří jako potulní barbíři poskytovali i léčebné výkony při nejčastějších lidských strázních, jako bylo pouštění žilou, podávání klystýrů a trhání zubů. Mnozí z nich byli řemeslně vyučení léčitelé.Nebylo to nic nového, takto cestovali za svými pacienty i význační starověcí lékaři, dokonce prý sám Hippokrates.  Těchto ambulantních léčitelů nebylo asi mnoho. Ať už se podle své nátury specializvali na cokoliv, všichni měli většinou stejné znaky, pro něž se jim říkalo šarlatáni. Byli to potulní léčitelé - migrantíci. Jedni chodili pěšky od trhu k trhu, jiní jezdili na koni nebo později i na voze. Dokonce na zastřešených vozech, jak je zřejmé z mnoha pozdějších dochovaných obrazů.

 Toto kočovnictví a ambulantní léčitelství mělo pro ně velkou výhodu. Než nemocný poznal, že od nich koupil neúčinný prostředek, než se objevily důsledky špatně provedeného výkonu, už byli dávno za horami. Proto slovo šarlatán znamenalo skoro totéž , co podvodník. Jiným znakem bylo to , že se snažili upoutat pozornost kolemjdoucích lidí nějakou nezvyklou podívanou a získat mezi nimi své zákazníky křikem, nápadným oděvem, nebo dokonce i nějakým kejklířským, ba dokonce i divadelní výkonem. Mívali s sebou i opici nebo hada, šaška a různé odiv vzbuzující rekvizity. Někdy mívali na jarmarku celé podium, na němž před diváky i trhali zuby. Jiní měli na to své stany. Ti skromní měli jen lavici, na níž vyskakovali aby byli vidět. Na ní posazovali pak i své zákazníky. Proto se jim např. ve Francii říkalo " saltimbanque", to jest člověk, který vyskakuje na stoličku. Nic nového pod slunce. Takto jako potulný léčitel chodil po Řecku prý už sám Hippokrates a mnozí lékaři ve starověku. Existovali i v novověku, i když už s daleko větším vybavením a působivější reklamou.

 Kdy se asi hodně rozmohlo ono zubotahařství není přesně známo. Nejspíše k tomu došlo za třicetileté války, kdy Evropa obracená v popel a hřbitovy ztrácí svoje lázně, kde se zuby trhaly, ztrácí většinu svých barbířských oficin, protože barbíři byli naverbováni do vojsk jako polní holiči, felčaři. Byla to doba stvořená pro šarlatány, jak psal Hans Jakob Christoph von GRIMMELAUSEN (1620-1676) ve svém románě " Dobrodružný Simplicius Simplicissimus". On totiž byl sám takovým šarlatánem, prodávajícím masti a jiné lektvary. Tam se také zmiňuje o trhání zubů a líčí , jak se kolem něho venkované začali scházet, protože mysleli, že bude " vidlicí , vypůjčenou od krčmářky z kuchyně, vylamovat zuby". On jim prý musel odmítat "podezení, že je Lam-zuby".

 Zprvu tito potulní zubní léčitelé nebo lépe trhači zubů se chovali jako šarlatáni. Sami hodně křičeli a to jim dalo i jméno šarlatána, které údajně vzniklo z italského ciarlare - křičeti. Jiní tvrdí, že šarlatán má své jméno podle toho, že se výstředně oblékal, často do šarlatového roucha. Na šatu nebo na čepici mívali i nápadné ozdoby. Jako třeba jeden z nejznámějších šarlatánů Francie v 17. století,jménem Thomas, nosil kolem krku velký řetěz ze zubů, který mu věnoval sám Ludvík XIV. Někteří vědci spojují název šarlatán s etruským slovesem obcházeti.

 Později prý přitahovali zájem výstupem kostýmovaného harlekýna za doprovodu i ryčné muziky nebo troubení heroldů, za veselých pokřiků nebo anekdot. Potulný zubař, napřed jako statista, se pak dal do práce na přilákaných obětech. Takové scény najdete v mnoha galeriích velmi názorně zobrazené (třeba Pietera Angellise, J.P. de Ferga, Jacoba Schmiese ). Trhači zubů byli dlouho běžnou součástí života ,jako byla třeba commedia dell arte, kde také vystupoval Dottore, pedantický doktor.V evropské literatuře se uvádělo mnoho takových slavných trahčů zubů, u nichž nebylo možno rozlišit šarlatána třeba ani od lékaře s univerzitním titulem.

 V 18. století jich bylo povícero. Vždyť to byl věk velkých šarlatánů a podvodníků, jako byl Giuseppe Balsamo (1743-1795),známý jako Alezander hrabě Cagliostro. S ním byl slávou srovnatelný Doktor EISENBART (1661-1727), který nikde nestudoval, ale svou jarmareční reklamou si vysloužil, že byl pak uváděn i v popěvcích a ztvárněn v opeře a v románech. Pro jeho slávu svědčil i nápis na jeho hrobě u Hannoveru v Münden: "Zde odpočívá v Pánu nejšlechetnější, nejzkušenější, světoznámý paj Jan Ondřej Eisenbart, královský velkobritský a kurfiřtsko-brunšvický zemský lékařjakož i královský pruský rada".  V téže době byl uváděn dokonce i král těchto trhačů zubů, Johann Ferdinand BECK, hamburský zubař, herec a divadelní ředitel a literát z 18. století.  Poznat mezi nimi jen dle literatury ty, kteří se zaměřovali hlavně na trhání zubu a prodej prostředků proti bolestem zubů a různým ústním potížím je ovšem nesnadné. A to tím spíše, že to někdy byli skutečně zruční specialisté.

Ti,kdož znali jeho profesionální kvality, spíše pro takového užívali název trhače zubů, tooth-drawer, Zahnbrecher, Zahnextraktor, dentiste. Málo se o nich dovídáme, a pokud, tak často jen jejich hanění. Tak např. v Německu, ačkoliv prý pro ně užívali i název zubního zámečníka (Zahnschlosser). Tam vzniklo dokonce úsloví "Er schreit wie ein Zahnbrecher". Trhat zuby tito kvalifikovaní zdravotníci neuměli a tak se chytali všech záminek, jak tyto trhače zubů znevážit. Možná, že i u nás z jejich existence a křiku se také rodila stále ještě zakořeněné mínění, že zubaři jsou brutální lidé, neurvalci, krobiáni. Ta hanlivá firma šarlatánství jim přisuzovaná byla spíše projevem konkurenčního znevažování. Šlo o peníze o klientelu, kterou chtěli mnozí dostat pod svůj decentní klobouk. Trhač zubů byl většinou asi jediný, který to trhání zubů uměl. I všeobecné lékařství si toho bylo vědomo a tak se zapojilo do jeho znevažování, aby mohlo pro bolest zubů kázat neúspěšnou prevenci a opisovat do nekonečna nanicovaté staré recepty salernské. Do řady odpůrců ambulantních trhačů zubů ze stejných důvodů se postavili i mnozí usedlí felčaři, ranhojiči resp. ranlékaři a chirurgové.

 Ze zcela ojedinělých zmínek bez citací z literatury známe dokonce jména některých, jako byl Jacques L Andouille, Gros, Guillaume, Turlupin. Lze dokonce soudit, že mezi nimi byli i promovaní lékaři, např. AUBERTIN, kteří vystupovali na prkna trhových bud a trhali zde zuby. Dříve vzpomínaný šarlatán THOMAS byl chirurgem královského špitálu a "vystudoval" jako chirurgický učedník v pařížském Hôtel Dieu. Ve světové literatuře jsou zprávy o tom, že byly celé rody takovýchto zubařů, např. stomatologií se zabývající rod BRIOCHE ve Francii se tomu věnoval svými dvaceti členy.

 U nás jsou o nich většinou zprávy až poměrně pozdě, zejména v Praze na Svatováclavském jarmarku. Byli jistě i v jiných českých městech, i v Plzni. Skoro všude v Čechách znali kolem r. 1722 právě "toho nejslavnějšího pražského J.D.Okaryna, c.k. privilegovaného Dvorského zubův a úst lékaře, který uměl nejen bolavé zuby vytahovat, hejbající se upevniti, ale uměl i nové vsazovat a černé zase bílé učiniti a všechno to, co zubům a dásním škodlivého jest, odejmouti". Byl to skoro universální léčitel, protože současně prodával i "vodičku proti uhrům a pihám i proti jiným kazům pleti, uměl zaháněti zbytečnou červenost , volata i tlusté krky" a mnoho jiného.

 Takových cestujících specialistů chirurgického léčení jistě bylo více. Literatura např. vzpomíná i jakési OPERATÉRY NÁDORŮ a nárůstků pod německým jménem Gewächs Schneider.

 ŘEMESLNÍ MĚSTŠTÍ LÉKAŘI.

 Až dosud jsme si všímali řemeslných léčitelů spíše chirurgického zaměření. Už v úvodu jsem však upozorňoval, že skoro dvě stě let po zániku lékařské fakulty Karlovy university nemohli u nás vystudovat graduovaní lékaři. Těch kteří vystudovali a promovali v cizině bylo žalostně málo, aby mohli zabezpečit potřeby celé naší země. V této době docházelo ke zcela vyjímečnému jevu, mnozí všeobecní lékaři se vyučili zčásti řemeslným způsobem učení u jiných graduovaných lékařů. Někteří z nich dostudovali pak v cizině, jiní získali takovou kvalifikaci, že sloužili dokonce jako městští lékaři bez diplomu, bez studia na lékařské fakultě.

 FYZIK lat.: Physicus

 Až do r. 1596 nemáme příliš povědomí, jak to vlastně s umělými, vysokoškolsky vzdělanými lékaři v Plzni bylo.

 Podařilo se mi objevit už v dobách brzo po založení města v Plzni celou řadu plzeňských arcijáhnů, kteří kromě doktorátu theologie měli i doktorát mediciny, jako byl

-Mag. Jan Zdeněk (arcijáhen 1337/8),

-Mag. Gerhardus de Wrasskow (arcijáhen 1381/5),

-Mag. Jan Eliášův (arcijáhen 1396 - 1426).

Ti však pro medicinskou praxi v našem městě měli nepochybně jen velmi omezený význam.

 Z historie našeho města známe i Mag. Martina, který se utekl před Husity z Klatov do Plzně a žil zde v letech 1419 -1446. Víme, že v Plzni sídlel v letech 1433-1460 bývalý životní lékař Zikmunda Lucemburského, Mag. Hanuš. V Plzni v letech 1445-1451 a 1455-1460 se usadil s pražskou kapitulou Doktor theologie, práv a mediciny, Mistr Pavel Pražský, řečený Žídek. V jejich životopisech však nenajdeme pro námi nadhozenou otázku vztahů mediciny a řemesel nic významného. Nikdo z nich také pravděpodobně nebyl městským lékařem. A to jsme v Plzni měli oproti jiným městům s graduovanými lékaři až nečekané štěstí.

 Po zrušení výuky na pražské lékařské fakultě bylo v našich městech jen několik málo vysokoškolsky erudovaných "umělých" lékařů. Kde by se také vzali. Těch několik málo, kteří promovali v Praze v letech 1379 - 1419, nemohlo nasytit pořádně ani potřeby Prahy, kam směřovalo i několik málo v cizině promovaných lékařů.

 Města v Čechách mohutněla, epidemie nabývaly na rozsahu, úrazů i bojových poranění přibývalo. Císař Zikmund Lucemburský sice v r. 1424 vydal zákon, že německá říšská města si musela obstarat a platit své vlastní městské lékaře - fyziky. V Čechách kde nebyli skoro žádní graduovaní lékaři k dispozici pro službu v městech, to nikdo nařídit nemohl. Mnohem pozdější dekret Rudolfa II. se nanejvýše zmohl na jmenování postupně jen několika lékařů do služeb země v době moru.Města musela jednat sama. Většinou spoléhala na druhou garnituru léčitelů, na lazebníky a barbíře. Proto také ojediněle jsme se mohli s některým z nich v několika městech setkat jako s obecním služebníkem. Někdy jim dokonce dali titul physicus- "lékař" placený obcí, i když to byl řemeslný léčitel- barbíř, jako převážně ranhojičsky zaměřený léčitel.  V těch dobách asi jako výraz nouze musela vznikat nová kategorie neumělých, dalo by se říci po řemeslnicku vyučených lékařů, které školili předtím ještě kdekoli na univerzitě promovaní lékaři. To předpokládal i Z. Winter na podkladě svých velkých znalostí archivních dokumentů. Někdy to byli jen na přechodnou dobu placení řemeslní léčitelé. I podle té roční smlouvy se mluvilo o "jahrgeltních" městských fyzicích. Takového " fyzika" měli např. v r. 1564 v Lounech. Takový " neumělý" , tedy ne na lékařské fakultě vyškolený lékař byl v r. 1585 zaznamenán v Litoměřicích. Možná, že už k nim patřili ojediněle vzpomínaní cestující lékaři. Mezi doktorem a fyzikem už v té době musel být zprvu všem zřejmý rozdíl, jinak by se ještě 1. února 1596 neusnášeli plzeňští konšelé "stran physika nebo doktora, aby někde katolický pro Plzeň uptán byl".  Tento problém fyzika má i Plzeň. Je jím ze zcela jiných důvodů mnohokrát v plzeňské historii vzpomínaný městský fyzik Jan FRANTA. Jeden plzeňský historik po druhém opisují o něm od Jana Fencla Mantuána, tiskaře, nakladatele a literáta, že to byl člověk kratochvilný a vážený. Dodnes ho všichni nazpět titulují jako lékaře nebo doktora, ačkoliv se o něm nedochovala ani základní životopisná data a zejména, kde studoval a promoval. Zatím nikdo nevypátral, že to byl skutečně doktor mediciny. Nepodařilo se to ani mně, ačkoliv jsem po něm pátral ve všech možných okolních universitách, kam v té době Plzeňští chodili na studie. Není pro řešení problému mediciny jako řemesla ani tak důležité vědět to málo, že do Plzně přišel asi po r. 1518, v r. 1520 si v Židovské ulici koupil skromný dům, že léčil údajně i některé okolní šlechtice a že zemřel v r. 1541. Je však nápadné, že na rozdíl od všech předchozích lékařů nikdy se o něm nezachovala jediná zmínka o jeho titulu Magistr, Mistr nebo Doktor. Když ho doporučuje pan Lev z Rožmitála, tak o něm mluví zcela bez titulu, i bez toho městského fyzika, aby poslali " pro Frantu". To by si nikdo v té době nedovolil ke graduovanému lékaři. Kdyby fyzik Franta byl obyčejným lazebníkem, barbířem, felčarem nebo chirurgem, pak bychom ho také v plzeňských archivech našli.Vždyť mám ve své kartotéce plzeňských zdravotníků z let 1510-1540 deset lazebníků, barbířů a jednoho medika,Fridricha Fejta ze Šinperka, který jako migrující léčitel kurýroval také v Plzni. Zdá se tedy, že fyzik Franta je dalším dokladem tehdejších řemeslnicky vyučených fyziků, jen pro to nemáme doklad. Zejména známost nemáme o tom, u kterého lékaře se učil.

 Nebyl by samozřejmě v historii české mediciny sám. Vzorem pro takovou kategorii "lékařů je např. Jan Černý, (? 1456 - ? 1530). Ten vystudoval pražskou filosofickou fakultu, kde v 1479 dosáhl bakalářského gradu a dále už na universitách nestudoval. Medicinu prý vystudoval soukromě u mistra Václava a snad i i Doktora Kauby(?). Pak se přestěhoval do Litomyšle , kde vstoupil do sboru bratrského a tam provozoval i "lékařskou" praxi. Byl vyhledáván přitom i nemocnými ze šlechtických kruhů. Byl prý dokonce osobním lékařem pana Viléma z Pernštejna. Kolem r. 1513-4 vycvičil v lékařství dva žáky, Petra z Třebska a Jan Berku z Chocně. Byl přes to, že nestudoval na Lékařské fakultě věhlasným lékařem, vedl dokonce jakousi nemocnici ( léčebný dům Jednoty bratrské ) v Prostějově. Napsal mnoho lékařských spisů. Jeho " Spis o nemocech morních, kterak se mají lidé chovat před tím a při tom času" má dokonce vztahy k Plzni, protože zde vyšlo jeho druhé vydání. Mělo to být v r. 1518, tedy v době , kdy zde žil náš Franta a kdy se vydávají jeho práva!

 Historik Gellner uvádí jiného takto soukromě vyučeného lékaře, jménem Petra, který se dva roky (1513-1515) učil " jako učen v lékařství" u "Doktora" Jana Černého v Litomyšli. Byl to podle jiných Petr z Třebska. U Jana Černého stejně vystudova i Jan Berka z Chocně. Také on vystudoval na vysoké škole jen artistickou fakultu, jejíž se stal dokonce děkanem. Také on byl až do r. 1533 úspěšným lékařem a měl vztahy k písemnictví, a to nejen jako autor mnoha lékařských spisů. Sám si dokonce si chtěl koupit tiskárnu. Píše se o podobném vyučenci Jamu Švonkovi, později lékárníkovi v Kutné Hoře.

 Jiným "přirozeným" lékařem měl být Mikuláš Klaudyán z Mladé Boleslavi, který se také vyučil "lékařským vědomostem" u Mistra Černého, někdy před 1507. Klaudyán by měl s naším Frantou až nápadně mnoho podobností. Má vztah k literatuře, dokonce se učil knihtisku v Norimberce, kde vydává Knihy Ermáš, Naučení bábám pupkořezným, Herbář aj.. Tedy prakticky ve ve stejné době, jako vydává také v Norimberce plzeňský nakladatel Mantuán Fencl "Frantovy práva".  Je pravděpodobné, že bychom našli takových městských fyziků v té době více. Do této skupiny může patři Jan ALBUS (1514), Václav Rosa (1525) v Holejšově, Tomáš Vlašimským (1528) v Rakovníce, Magnus Hund (1530) v Jáchymově, Vít Prostějovský (1530) aj. Zatím tento problém řemeslně vyučených "lékařů" u nás zpracován nebyl.

 Je možné, že městský fyzik Franta patří do kategorie placených léčitelů, které najímala města v v první polovině 16. století pro službu v době epidemie, kdy tak nezáleželo na titulu, ale vůbec na odvaze jít mezi na smrt nemocné. Vždyť za takových situací i kvalifikovaní lékaři z měst ve strachu o život utíkali. Tak bylo zaznamenáno za epidemií i ve Znojmě, v Litomyšli, v Mladé Boleslavi, Slavkově, Jáchymově a Chebu. Tuto možnost naznačuje to, že fyzikus Franta se v Plzni objevuje přibližně v době moru, který údajně zahubil v našem městě na 1800 obyvatel. Je docela možné, že v Plzni po moru zůstal, protože v r. 1530 kosila v Plzni lidi epidemie Anglického potu. Pro to, že Franta nebyl graduovaným lékařem může svědčit i to, že byl době svého pobytu v Plzni dost chudý, když si koupil zde tak malý dům a ještě v takovém , ne zrovna nejlepším koutě města.

 To, že se absolventi artistické fakulty ujímali léčení v době, kdy lékařská fakulta u nás prakticky neexistovala, to mohou vysvětlit i nepravidelné přednášky v medicině na filosofické fakultě v Praze. Přednášky tyto konali zejména v té době i později profesoři artistické fakulty, jako Tomáš Husinecký, Tadeáš Hájek z Hájku, Jiří ze Sudetu, Václav Zelotín z Krásné Hory, Adam Zalužanský , Jakub Codicillus z Tulechova , Jan Kunštát z Pauenberka, Adam Huber z Riesenpachu a jiní.. Medicinskou tématikou se zabývaly i promoční disputace (kvestie, sofismata) bakalářů svobodných umění, které řešily otázky prospěšnosti lékařů vydržovaných z obecních prostředků. Byly to zejména disputace Jakuba Moleruse (1558), Viktorina Švehlonidese (1560), Jiřího Hrankoniuse (1575), Václava Jeremiae (1580) aj.  Nakonec není vyloučeno, že fyzikus Franta nebyl v Plzni léčitelem takového druhu jediným. Stejné rozpaky má plzeňská historie s jedinou citací jakéhosi městského fyzika Lukáše KYNKALA z Horšovského Týna a městského fyzika Ludvíka SCHAINBA. O tom alespoň víme, že to byl podle přijímacího dekretu z 14.2.1596 "physicus extraordinarius in civitatem nostram", že měl za tuto službu svobodný byt, palivové dříví a roční plat 80 tolarů.

 APOTÉKÁŘ, apotéčník, lekostavník,lékovník, lékárník

 lat.: apothecarius, apathecarius, appathecarius,  appothecarius, appotecarius, appotecharius,  appotegarious, apatecarius, appatecarius,  appatekarius, apotegarius, medikamentarius,  pharmacopola,pharmaceuticus, pharmacopaeus,  myropola, aromatopola

 Celá tisíciletí, až kam můžeme v medicině dohlédnout, lékárníka nikdo nepotřeboval, protože si každý léčitel sháněl a připravoval léky sám. Když se tato jednota "mediciny a farmacie" začala trhat, objevovali se nejčastěji hned dva pracovníci. Jeden, který léčiva vyhledával a druhý, který s nimi obchodoval.Protože v počátcích mediciny se jako léky nejvíce podávaly přípravky bylinné, tak se těm prvním začalo říkat bylinář (herbarius) nebo kořenář (spetiarius nebo po řecku rhizotom) . Těm druhým na dlouho se hodil název farmakopola -kupec s léky. Na obou však asi dlouho nebylo nic řemeslnického. Zatímco na sběr domácích byli stačila každá babka, na ty zahraniční museli být obchodníci a ti se stali praotci pozdějších mužů učených, teprve až od r.1651 diplomovaných jako magistři farmacie.

 Obchodníci museli mít sklady a obchody , na začátku jen lavice, pak kotce, boudy, na konec i krámy , zvané apotéky. Jenže apotéka jako název značila jakýkoli sklad a krám. Tak se muselo začít odlišovat jako zvláštní krám - "apoteca pigmenorum" - sklad nebo krám s léčivy. A teprve tam začínalo řemeslo, které vychovávalo apotékáře v obchodování, přípravě, zpracování, míchání, prodeji. Učili se tomu u svého mistram (patrona) učni (tiro,tyro), kteří skládali pak zkoušky, a po ní se stávali pomocníky (tovaryši), kteří chodili jako u jiných řemesel na vandr. Tito vlastně řemeslníci a obchodníci v jednom mívali v jednotlivých zemích různé cechy a kolégia, odjakživa byli někým kontrolováni, nejen cechy, ale i městy, nejrůznějšími lékařskými školami, pak lékařskými fakultami, protože měli co dělat s látkami nebezpečnými.  Kontrola asi byla odedávna častá, protože apotékáři mohli ve svém zboží v ceně i kvalitě své zákazníky šidit. Museli s dorozumět s lékaři, a protože ti se učili jen v latinských školách, tak se ti apatéláři museli se také naučit alespoň něco z té latiny. Takže i to učení mívali delší a zkoušky přísnější. Nedivme se, vždyť vyráběli i alkoholické nápoje a pančovali vína. Zase jim to vynášelo a na rozdíl od jiných zdravotnických řemesel byli ve velké společenské vážnosti.

 Protože ale léky sháněl, vyráběl a skladoval kdekdo, např. lazebníci, barbíři, klášterní bratří, lidoví kořenáři a bylináři, velmi často i lékaři umělí čili doktoři sami, tak by se ani neuživili. Proto ve svých oficinách hotovili a prodávali kdeco, jako v dnešní americké drugstore: kromě léků i kosmetiku, papír, svíčky, barvy , laky, inkoust, dýmavé koule na vykuřování, svaté obrázky k pojídání a tím k léčení nemocíé podle jejich svatých patronů, mýdlo, peřetní vosk, sole do koupele, aromatické pryskyřice, rtuť, síru, jedy na trávení hmyzu a myší, nejvíce však koloniální zboží, zejména však cizokrajné koření, ovoce a cukroví, marcipán, později ale i tabák, čokoládu, kávu a bůhví co ještě. Proto se na ně zlobili i jiní řemeslníci, kterým fušovali do řemesla. Proto také dostávali jako řemeslníci i někdy jiná pojmenování, např.

 - chimicus,-i, m. - výrobce sloučenin

 - drogista,-ae,m. - výrobce svící smolných i voskových,  fakulí na držadlech

 - aromatarius,-i, m, aromatopola,-ae, m. -voňavkář,  drogista, výrobcem kosmetiky

 - condimentarius,-i,m. - obchodoval kořením a upravoval  je nejrůznějším způsobem, zejména v cukry  - confector,-oris, m., confectarius, -i.m. - výrobce  všelikých vařenin, konfektů cukrářských a jiných  mlsnot

 - destilator,-oris, m., distilator, exustor vini-  výrobce kořalek vína, kořalečník, vinopalník,  vinopal, pivopal

 - tabernarius , -i, m.- kramář, maloobchodník  - venditor specierum, -oris, m. - obchodník bylinných  směsí (species)  - pigmentarius,-i, m. - obchodník s léky a barvivy

 - pharmacopeus -i, m., Pharmacotriba - připravovatel  léků

I podle druhů a formy léků dostával nejrůznější jména, jako

 - dryáčník -theriacum mercator

 - mastičkách -unguentarius, cerocopus, aliptes, myropola  - olejkář - olearius.

Dlouho nebývaly stálé lékárny, a tak své zboží prodávali tito apotékáři na trzích, jarmarcích, jako kočovní řemeslníci (lantfaréři, běhouni, cestující apotéčníci) nebo prostě souhrnným pojmenováním migrantíka, šarlatána, mastičkáře i s latinskými jmény, jako pharmacopola circumforaneus, cursator. Ti všichni snad existovali od dob, kdy král dával měšťanům právo trhové. O mastičkáři u nás třeba zpívají Rubin a Pustrpalk v dramatické básni z rozhraní XIII. a XIV.století, jejíž dochovaná část představuje zlomek ze staré české velikonoční liturgické hry.

 Jako v Němcích začínali apotéčníci svými kořenářskými krámy i u nás už ve 13.století. Objevují se v té době v Praze. Ve 14. století byl apotečník vzpomínán v Čechách snad jen v Litoměřicích, v Litomyšli, v Olomouci, v Brně. V 15. století prý byly dvě lékárny už i v Kutné Hoře a v Mýtě a snad v r. 1498 i v Chebu.  Základní řemeslný charakter ještě nezměnil ani rozvoj lékárenství v 16. století, i když jejich činnosti upravovalo už mnoho zákonných opatření panovníků, stavovského sněmu, feudálů i městských rad. Zejména to byly policejní řády Ferdinanda I. v r. 1542 a 1552, policejní řád Rudolfa II. v r. 1578 a 1604. Ten poslední " Rudolfa II., krále českého nařízený řád, jak se řemeslníci, obchodníci a handlíři i jeden každý v prodajích a kupování všelijakých věcí v témž království chovati má " byli do přehlížecí komise pojati také dva apatykáři a tím byli apatékáři uznání jako zvláštní cech. Další lékárenský řád pro Čechy z r. 1628 předepisoval pro vedení lékáren u přísnou teoretickou i praktickou zkoušku před zemskými mediky. V r. 1651 se ten řemeslnický charakter apotékářství hodně ztrácí, když přešlo právo o povinnost zkoušet provizory nebo lékárníky na lékařskou fakultu a když jim po zkoušce byl udělován dipolom Magistra farmacie. Pověstná učební léta s učedníkem tyro (tiro) si však lékárníci ponechali až do poloviny tohoto století.

 PRVNÍ PLZEŇŠTÍ LÉKÁRNÍCI  Zodpovědět otázku, kdy je možno čekat začátky takového apatéčnického řemesla v Plzni, je velmi těžké. Ten drobný prodej léčivých a jiných výrobků mohl být starý jako město samo, nebo brzo po prodeji základních potravin. Vždyť campna, banci, huttae, mensae, tuguriae, apothekae , tedy lavice, šráky, kotce, krámy nejrůznější jsou uváděny podle Čelakovského někde dokonce v zakládacích listinách měst. Takováto apatyka, cukrárna, drogerie, a prodejna zahraničního ovoce a koření i barev, by mohla být v obchodních uzlech dříve, než tam byl doktor. Obchod léčiv a produktů patřících do lékárny většinou patřil mezi zboží z jižní Evropy a Asie, zejména procházející Benátkami. Šel tedy přes Plzeň na Prahu, takže zboží zde mohlo plnit apatyku teoreticky od r. 1350, kdy je tento zahraniční obchod přes Plzeň doložen. Pokud tedy v Plzni ještě také lékárna neexistovala , tak si nemocní kupovali asi složitější léky na jarmarcích od potulných apotékářů - lantfaréřů, většinou z Prahy. Času na to měli dost, vždyť jen jarmark, daný Plzni v r. 1363 Karlem IV., byl konán v době 8 dní před až 8 dní po sv. Bartoloměji, od Jiřího Poděbradského v pondělí po Reminiscere, od Rudolfa II. na sv. Martina, od Leopolda I. na svátek Petra a Pavla.  Není vyloučeno, že první lékárna vznikla v Plzni už v 15. století, a sice na náměstí před jižním vchodem do chrámu sv. Bartoloměje, mezi ostatními krámky. Budova je sice přesně citována prvně až v r. 1647 a 1673, ale její velmi nápadná gotická stavba z hrázděného zdiva na mědirytině G.Bodenehra, dovolují usuzovat také na to, že byla postavena již před 16. století. Zbyla v Plzni jako jedna z mála, když v 29.července 1507 shořelo v Plzni mnoho domů nejen na předměstích, ale až i na náměstí. V předchozích dobách bývalo v Plzni mnoho domů z hrázděného zdiva. Teoreticky mohla mít zde své oprávnění už od roku kolem r. 1392, kdy se k mohutnému zdivu farního chrámu krčila ohradní zeď hřbitova a drobné dílny řemeslníků, i dosti bytelné kotce a lavice chlebné a masné.

 Obvykle se totiž tvrdí, že lékárny vznikají v určitém městě většinou s usazením prvních lékařů. Mimo Prahu se mohli stávat apotékáři, v našem pojetí přípravy léků podle latinských receptů nejdříve od XIV. a XV. století. V Plzni žil v letech 1419-1446 Mag. Martinus, který se sem utekl před Husity z Klatov. V našem městě sídlel v letech 1433-1460 i bývalý životní lékař Zikmunda Lucemburského, Mag. Hanuš. Zde v dobách 1445-1451 a 1455-1460 žil s pražskou kapitulou Doktor theologie, práv a mediciny, Mistr Pavel Pražský, řečený Žídek.Takže ta podmínka pro časný vznik lékárny v Plzni by byla také splněna.  Teprve tedy v 16. století se množí zprávy o apatykách

v Čechách. Zatím je jich v té době známo už v 19 místech, ze západních Čech kromě Plzně i v Jáchymově, Lokti a v Chebu. Stále však byly tyto živnosti apatykářské počítány současně k řemeslům i k umění- "Ars miscendorum et conficiendorum pharmacorium, quem apothecariam vocant". V praxi však od učně po mistra musel každý z apatyky listem dokazovat, kde a kdy se řemeslu vyučil. Takových listin máme v plzeňských archivech více, ne jen onen často vzpomínaný list apatykáře Foyta z r. 1576, který potvrzuje synovi klatovského lékaře Adamovi Šíspogenovi, že se u plzeňského apatykáře kunstu apatykářskému vyučil.

 Jinak o řemeslnickém charakteru počátečních plzeňských apatyk však nic konkrétního nevíme. Prvního plzeňského apatykáře,jménem Vavřince DREŠERA, známe z náhodné zmínky až v r.1508. V 16.století už měli nad lékárníky dohled konšelé, ale pravděpodobně stejný jako nad jinými kramáři a jinými obchodníky. Tehdy však asi už i v Plzni vyráběli léky na latinské recepty učených doktorů a vedli o vydaných lécích už evidenci- registra, která měla u soudu moc průkazných knih. V Plzni ten jeden či dva lékárníci nemohli vytvořit místní cech a tak byl lékárník zprvu vázán asi jen slibem městským konšelům, mnohými příkazy, aby léky osobám podezřelým neprodával, aby byl ve dne i v noci k dispozici k službám, aby měl dostatečnou zásobu léků a jiné závazky. Protože se prý v 16. století rozmohly velké nepořádky a apatékáři svůj cech čili pořádek sobě zvoliti nechtěli, byl nad lékárníky zřízen zvláštním nařízením Rudolfa II. v r.1578 a v r. 1605 vládní dohled. Nakonec nezbylo než komplexně definovat všechny požadavky na lékárníky, jak to bylo později shrnuto v r.1591 v řádu Zálužanského.

 Povolení apatéky městem zaručovalo místnímu apatékáři určitý monopol proti jinde usazeným lékárníkům, nebo proti kočovným lantfaréřům. Z plzeňských pramenů však nemáme žádné přesné informace z počátků plzeňské historie, a to ani o učních v apatéce, o tovaryších těch počátečních dob žádné závazky stran učňů, tovaryšů, o zkouškách a jiných znacích řemesel. Víme jen, že živnostenské oprávnění apatykáře se vázalo jen na povolení správy města a na jeho vlastní kvalifikaci, jak ji prokázal kontrolním orgánům, zejména konšelů a lékaře. Z toho mála záznamů o plzeňských lékárnách nelze prakticky nikdy ani přesně říci, kdy a která lékárna byla obecní nebo soukromá. Mnohdy není ani jasné, zda lékárník apatéku vlastnil i s domem, nebo ji měl jen v nájmu. Ani u doktora, který měl apatyku, lze nikde přesně napsáno, že šlo o lékárnu soukromou, ani není doloženo, zda ji skutečně provozoval, nebo ji apatykáři pronajímal. Nelze také přesně říci, kdy a kolik lékáren v určitou dobu v Plzni bylo. Do začátku tohoto století byly v Plzni současně nanejvýše 3 lékárny. Jmen apotékařů však známe už velké množství.  V 16. století už byly zaznamenány podrobnosti o obecních lékárnách v soukromých domech, zejména v čp. 94 na rohu náměstí a Pražské ulice, v čp. 108 na východní straně náměstí. V 17. století je už více informací o lékárně " U zlaté koule " v čp. 77 na rohu ulice Pražské a Saské, která později splynula s nově založenou apatykou " U bílého jednorožce". Ta na tomto místě pracovala až do r. 1844, než ji lékárník Eduard Kalser starší nepřenesl na roh náměstí a tehdejší ulice Zbrojnické do čp. 109-110, aby nakonec skončila v r. 1859 na dnešním místě na Náměstí Republiky v č. 27. Jinak z dějin tohoto řemesla a umění známe ze starých apatyk v Plzni lékárnu "U černého orla", založenou na jižní straně náměstí v čp. 138 v r. 1700 Janem Kryštofem Gebhartem, která se také několikrát stěhovala ( r. 1850 do čp. 97 na východná stranu náměstí, r. 1906 do vedlejšího domu čp.95, kde ukončila svoji činnost v r. 1963). Bylo by ještě dlouhé povídání o starých plzeňských lékárnách " U koruny", " U zlatého lva", " U jelena", o lékárně "Orient" a mnoha jiných. I z plzeňské historie můžeme potvrdit, že se v XVI. století apatykářská živnost se silně poněmčila.   ZÁVĚR

 Bůhví co všechno vedlo plzeňské řemeslníky k léčitelství, k zabezpečování léků, k ošetřovatelství a jiným zdravotnickým činnostem. Možná že to byl obecný charakter tehdejší městské společnosti, která vytvářela novou jednotu lidí i věcí, která se vzájemně starala o kolektivní zdraví, o podmínky života, jež ohrožovala právě řemesla, zejména řemesla dymná, hlučná, zapáchající i i jiná, většinou všeobecně hygienu města ohrožující.

LITERATURA:

-Adamec, Č.: Šarlatáni včera a dnes. Praha, SZDN 1959, 94 s.

-Apatyky a apatykáři v 16.století ( v Plzni). Nová Doba 40,  1934, č. 356, s. 2.

-Autorský kolektiv: Dějiny Plzně. Plzeň, Západočes.naklad. v  Plzni

 -I.Od počátků do roku 1788.Plzeň, 1965, 355 s.

 -II. Od roku 1788 do roku 1918. 1967, 297 s.

 -III.Od roku 1918 do roku 1948/ 1981, 469 s.

-Bělohlávek, M.: Berní knihy plzeňské z let 1418 -1471.  Příspěvek k městské diplomatice a bernictví. V:  Minulostí Plzně a Plzeňska, 3. Plzeň, Kraj. nakl. 1960  s. 81-91.

-Bělohlávek, M.: Dva příspěvky k hospodářským a sociálním  dějinám Plzně v šestnáctém století. V: Minulostí Plzně  a Plzeňska 2. Plzeň, Kraj. nakl. 1959, s. 17-35.

-Bělohlávek, M.: Kniha počtů města Plzně 1524-1525. Prameny a  příspěvky k dějinám Plzně a Plzeňska, sv. 11. Plzeň,  Kraj. nakl. v Plzni 1957, 178 s.

-Bělohlávek, M.: Minulostí Plzně a Plzeňska I-III, Minulostí  Západočeského kraje I-XV. Rejstřík 1958-1979. Plzeň,  Archivm.Plzně 1980. 32 s.

-Bláha, M.: Plzeňský průmysl a obchod. V: Plzeň a Plzeňsko v  minulosti a přítomnosti. D.1, Plzeň, Lidová univrsita  Husova 1925, s. 192-197.

-Grimmelshausen, H.J.Ch.: Dobrodružný Simplicius  Simplicissimus. Přel.J.Zaorálek, Praha, 1951.

-Habel,E., Gröbel, F.Ö Mittellateinisches Glossar,  Paderborn 1959, 2.vyd.

-Halík, J.: O starých plzeňských kamnářích. Plzeň, Řmeslnická

 beseda 1948 , 91 s.

-Halová-Jahodová, C.: Umění a život zapomenutých řemesel.  Nakl. čs. výtv. uměl. Vyd I. Praha, 1925.

-Hofmeister, R.R.: O starých felčarech. Nár.Politika 31.8.  1932.

-Hochová-Brožíková, Z.: Staročeské "pouštění žilou".  Nár.Listy 25. a 26.6.1930.

-Hruška ,M.: Kniha pamětní král.krajského města Plzně od  roku 775 až 1870. l. vyd. Plzeň, V.Steinhauser 1883,  1125 s.

-Chylík, J.: Plzeňský průmysl. Plzeň, vlast. nákl. 1914, 37  s.

-Janotka,M., Linhart, K.: Řemesla našich předků. I.vyd.  Praha, Svoboda l984, 207 s.

-Kábrt,J. a spol.: Latinsko-český slovník. Praha, SPN 1957,  č.83 s.

-Kniha o Plzni. Plzeň, Kraj. nakl. v Plzni 1953, 190 s.

-Koráb, J.: Vývoj knihtiskařství a české prvotisky. Plzeň,  Spolek přátel vědy a loteratury české v Plzni 1880.

-Lábek, L.: Drogisté a lékárníci ve staré Plzni.Plzeň, 1948,

 14 s.. Zvláštní otisk z Výroční zprávy státní odborné

 školy drogistické v Plzni.

-Lábek, L. Plzeňští truhláři od založení města do konce  baroka. V: Minulostí Plzně a Plzeňska,D.2, Plzeň, Kraj.  nakl. 1959, s. 67-87

-Lábek, L.: Plzenští zámečníci. Pohled do jejich života a  práce. Plzeň, Řemeslnická beseda 1947, 88 s.

-Lábek, L.: Hodináři ve Staré Plzni. Zvl. otisk z čas.  Plzeňsko 1919, 21 s.

-Lábek, L.: Plzeňské knihařství. Historický náčrt. Plzeň, K.  Šilinger 1933, 23 s.

-Lábek, L.: Plzeňské konvářství. O starém cínovém nádobí a  jeho značkách. Plzeň, vlast. nákl. 1920. 106 s.

-Lábek,L., Petlan, E., Zmek,B.: Plzeň, kolébka českého tisku.  Plzeň, Majit. a faktoři tiskáren 1940, 91 s.

-Lábek, L.: Plzeňský obchod, průmysl a dopravnictví. Příručky  Národop. musea Plzeňska č.3. Plzeň, Společnost pro  národopis a ochranu památek v Plzni 1934,37 s. -Křížek, V.: Obrazy z dějin lázeňství. I. vyd. Praha,  Avicenum 1987,173 s. -Mádr,F.: Soukenníci v Plzni, valcha, rámy. Čes.Deník 1914,  č.151

-Maur, E.: Waldštejnská strojírna v Plzni. V: Minulostí  Západočes. kraje 1. Plzeň, Západočes. nakl. 1962, s.  145-159.

-Maur, J.: Kus staré Plzně. O kašnách a Žumberovi. Pilsner  Tagblatt, 1919, č. 18

-Macháček, F.: O nejstarším plzeňském apatykáři. Český Deník  30, 1942, č. 259, s.2.

-Macháček, F.: O apatykáři Janu Fojtovi. Český Deník 30,  1942, č.266, s.5.

-Macháček, F.: Z dějin lékárny U černého orla ( v Plzni).  Český Deník 31, 1943, č. 92, s.5.

-Macháček, F.: O starých plzeňských hospodách. V:  Společenstvo hostinských a výčepníků v Plzni. Plzeň,  1935, s. 40-48

-Macháček,F.: Vlachové v Plzni v XVII. a XVIII. stol. usedlí.  V: Sbor.měst.hist. musea v Plzni, Sborník Strnadův sv.  3, Plzeň, Histor. museum 1914, s. 107-118.

-Macháček, F.: O staré Plzni I. Plzeň, Kroužek přátel  starožitností 1923, 32 s. -Mentberger, V.: Průmyslová keramika Dubského z Vitinovsi. V:  Minulostí Západočeského kraje 2, Plzeň, Kraj. nakl.  1959, s. 171-174.

-Mentberger, V.: První plzeňská papírna. Plzeň, Společnost  pro národopis a ochranu památek 1949, 47 s.

-Martínek, J. et all.: Latinitatis medii aevi lexicon  bohemorum. Slovník středověké latiny v českých zemích.  l -12. Praha, Academia 1980 -1988. s.800.

-Paichl, P." Historie plzeňského vnitřního lékařství.  Plzeň.lék.sbor., Suppl. 48/1984, 3-98

-Palivec,V., Elznic,V.: Latinsko-český slovník  genealogický. Praha, Genelogická a heraldická  společnost 1976, 129 s.m

-Pelant, J.: Plzeň v listinách a listech Tepelského kláštera.  Dodatek k Listáři města Plzně Josefa Strnada. V:  Minulostí Západočeského kraje 5, Plzeň, Západoč. nakl.  1967, s. 236 -254.

-Plzeňská apatyka v 16.století. Nová Doba 46, 1940, č. 328,  s.4.

-Rusek,V., Kučerová, M.: Úvod do studia farmacie a dějiny  farmacie. Praha, Avicenum 1983, 195 s.

-Quarinoni, H.: Die Grewel der Verwu"stung menschlichen  Geschlechts. Ingolstatt, 1610

-Schiebl, J.: Rozloha města a poměry obyvatelstva v  král.městě Plzni. Spis pamětní vydaný na oslavu  desátého výročí sjezdu Jenoty samosprávných úředníků  obecních a okresních v království českém ve dnech 15.  až 18. srpna 1895 v král městě Plzni, Plzeň 1895.

-Schiebl, J.: Čarodějnické soudy v Plzni. Plzeňsko 1, 1919,  č.2, s. 7-10

-Skokan, J.:Léčivé vody jako přirozený prostředek pro  zachování zdraví. Nár.Politika 28.1.1934,s. 4 -Strnad, J.: Listář královského města Plzně a druhdy  poddaných osad. Část l.:Od r.1300-1450,s.476. Část 2.Od  r. 1450-1526. s. 910. I.vyd.Plzeň ,Měst.hist.museum  1891,1905. Část II.Od roku 1450 do 1526.

-Urbánková, E: K počátkům českého knihtisku. Praha, Král.  česká společ. nauk 1952

-Vinař, J.: Obrazy z minulosti českého lékařství. I.vyd.  Praha, SZdN 1950

-Vojtíšek, V.: Z nejstarších právních dějin města Plzně.  Sbor.měst.hist.musea v Plzni,r.V,Plzeň 1920,, s. 1-84

-Winter, Z.:Dějiny řemesel a obchodu z XIV. a XV.století.  I.vyd. Praha, Čes. Akad. pro vědy, slovesnost a umění,  1906. 976 s.

-Winter , Z.: Řemeslnicto a živnostnictvo XVI.věku . Praha,  Čes.akad.pro vědy, slovesnost a umění 1909, 750 s.

-Winter, Z.: Český průmysl a obchod. Praha, Čes.akd. pro  vědy, slovesnost a umění, 1913.681 s.

-Zachystal, F.: Naši předkové v lázních. Národ.Listy č.222,  15.8.1937, s 9.