PLZEŇSKÉ LÉKAŘSKÉ SPOLKY

HISTORIE PLZEŇSKÝCH LÉKAŘSKÝCH SPOLKŮ

Doc.MUDr.Přemysl Paichl

Přednáška na vědecké konferenci LF UK v Plzni dne 8.října 1998, věnované 650 výročí LF UK v Praze..

Obsah:

POJEM LÉKAŘSKÝCH SPOLKŮ

---------

PŘEDCHŮDCI LÉKAŘSKÝCH SPOLKŮ V ČECHÁCH

-Sbor doktorů pražské lékařské fakulty

-Chirurgická gremia

VZNIK VĚDECKÝCH SPOLEČNOSTÍ V EVROPĚ

-Obecně vědecké společnosti

LÉKAŘSKÉ VĚDECKÉ INSTITUCE

ZAČÁTKY LÉKAŘSKÝCH SPOLKŮ V RAKOUSKO-UHERSKU

VZNIK PRVNÍCH LÉKAŘSKÝCH SPOLKŮ V PRAZE

-Spolek praktických lékařů-Verein der praktischen Ärzte

-Spolek českých lékařů v Praze

ÚSTŘEDNÍ JEDNOTA ČESKÝCH LÉKAŘŮ v KRÁLOVSTVÍ ČESKÉM

LÉKAŘSKÉ KOMORY

-----------

PRVNÍ LÉKAŘSKÉ SPOLKY V PLZNI

-Spolek českých lékařů v Plzni a vůkolí (I).

-Spolek českých lékařů v Plzni (II)

VÝVOJ XIII. ŽUPY ÚSTŘEDNÍ JEDNOTY ČS LÉKAŘŮ

-Ústřední jednota německých lékařů, odbor Plzeň - Zentralverein deutscher Ärzte, Sektion Pilsen.

PLZEŇSKÉ VĚDECKÉ SPOLEČNOSTI

-Spolek přátel vědy a literatury české v Plzni.

-Lidová univerzita Husova

VÝVOJ PLZEŇSKÝCH LÉKAŘSKÝCH SPOLKŮ PO R. 1945

-Likvidace plzeňských lékařských spolků v Plzni

-Československá lékařská společnost J.E.Purkyně.

POJEM LÉKAŘSKÉHO SPOLKU

O spolcích lékařů můžeme v Evropě mluvit teprve až od 19. století, hlavně proto, že na univerzitách graduovaných lékařů bylo málo a ti navíc žili od sebe velmi vzdáleni nebo putovali z místa na místo, takže nebylo ani možné, aby zakládali stálejší společenství podle své profese. V léčitelské spolky se nemohli sdružovat tím méně církevní léčitelé v klášterech, ve světských řádech, pečovatelských společenstvích, zejména tzv.třetích řádech a ve špitálních bratrstvech, sdružujících Křižovníky, Johanity, Templáře, členy řádu Sv. Ducha. A tak se středověké i novověké zdravotnictví v Evropě plnilo hlavně léčícími profesionály.

Jako lékařské spolky nelze považovat skupiny řemeslných léčitelů, zakládajících ve městech své řemeslné cechy (gildy, hanzy nebo bratrství). Z nich můžeme uvádět např. cechy lazebníků, barbířů, ranhojičů, apatékářů, baba pupkořezných a snad i nunvářů. Léčící lázenští jsou např. v Praze uváděni již od 11, - 12, století. Už od doby lucemburské zabezpečovaly zaměstnanci městských lázní nejen požadavky očisty, ale i ošetřování ran a pouštění krve, jako tehdejšího nejčastějšího typu léčby.

Tím méně mohli se sdružovat v nějaké spolky laičtí léčitelé, jako byli např. i velkými majetky odměňovaní nápravníci.

Za spolky nemůžeme v těch dobách považovat malá a měnlivá sdružení lékařů pečujících o vládce jako např. královští lékaři. Málo dokladů z historie máme o existenci lékařských spolků , vznikajících kolem některých lékařských škol. První takovou školou snad v Evropě byla lékařská škola v Salerně.

Jako první lékařské spolky můžeme teoreticky uvažovat až na univerzitách, byť v první fázi jejich zakládání šlo v podstatě také o společenství podobná cechovním. Na pražské univerzitě , jejíž medická fakulta byla uvedena v chod jako poslední , není však až do doby 1460 po nějakém lékařském spolku v dnešním pojetí ani stopy. Teprve asi v 16. století vzniká v Praze Sbor doktorů pražské lékařské fakulty, jemuž se někdy přisuzuje charakter lékařského spolku..

PŘEDCHŮDCI LÉKAŘSKÝCH SPOLKŮ V ČECHÁCH

-Sbor doktorů pražské lékařské fakulty nebyl však pravděpodobně ještě lékařským spolkem, protože vyplýval jen z pojetí společenství učitelů a společenství všech graduovaných absolventů univerzity. Neznáme přesně jeho stanovy ani vztahy ke statutům jiných pozdějších vysokých škol v našem okolí (Olomouc, Brno, Trnava, Košice) kde navíc lékařské fakulty neexistovaly. Měl na starosti skoro výlučně volbu děkana a správu lékařské fakulty. Nebylo to fórum, které by mohlo zásadně řešit stavovské, , kulturní, ekonomické , politické a tím méně národnostní otázky. Členství v něm bylo povinně, v praxi se však sbor řídil činností a rozhodnutími převážně německých lékařů a jeho praktická odborná činnost se týkala skoro výlučně odborných přednášek. Na jeho shromážděních nebyly významnější debaty o stavovských otázkách a opatřeních státní zdravotní správy. Do Sboru nepatřili tehdy ranhojiči, kteří byli organizování teprve až od 22. 12. 1812 v grémiích.

Při sboru se však už v druhé polovině 19. století začaly vytvářet poboční lékařská společenství, zabývající se speciálními stavovskými otázkami, zejména humanitního zaměření. K nim patřil od r. 1827 vzniklý Spolek pro zaopatřování lékařských vdov, Spolek pohřební, s nímž spolupracoval od 1859 existující Ústav vdovský pražské lékařské fakulty, později přeorganizovaný v Jednotu pro podporu vdov a sirotků po doktorech.

Když se změnila v r. 1760 organizace pražské univerzity na podkladě tereziánského zákona, oddělil se od sebe profesorský a doktorský sbor. Graduovaným absolventům pražské univerzity byla však umožněna jakási samospráva teprve až v r. 1802. Teprve však po reformě rakouských univerzit dne 27.dubna 1873 byly Sbory od všech univerzit odděleny a v převážné míře se začaly vytvářet lékařské spolky, které však neměly v mocnářství skoro žádný veřejnoprávní význam.

-Chirurgická gremia.Od r. 1812 existovala podobná organizace chirurgických zdravotnických pracovníků , ať už šlo o ranhojiče, ranlékaře, magistry a mistry chirurgie, kteří byli sdruženi v krajských grémiích. Ani gremia nebyla spolkem a měla jen pobočná spolková souručenství s činností podpůrných fondů.

VZNIK VĚDECKÝCH SPOLEČNOSTÍ V EVROPĚ

-Obecně vědecké společnosti

Když půda univerzit a na ní vládnoucí církevní regule neumožňovala absolventům se spolupodílet na řízení svých stavovských záležitostí formou lékařských spolků, začali se mnozí přírodovědci a lékaři už v 17. století seskupovat v různé vědecké instituce, často nazývané jako akademie.

Ani tehdy to nebyly již lékařské spolku, jak ostatně lze soudit podle tehdejší, často kuriózních názvů. Na začátku 17. století se např. zrodila v Římě Accademia dei lincei, v r. 1652 Academia Naturae Curiosorum ve Schweinfurtu, která se později v r. 1679 přeměnila v Halle na první německou společnost, nazvanou podle císaře Leopolda I. jako Společnost Leopoldina . Postupně se z těchto učených společností stávaly Akademie věd, jako např. vznikla v r. 1657 ve Florencii, 1660 v Londýně, 1666 v Paříži a v r. 1700 v Berlíně. V r. 1745/46 byla v olomouckém Petrášově paláci založena první učená společnost v rakouské monarchii – Societas incognitorum eruditorum.

V Praze se připravoval vznik podobné společnosti vědecké akademie z podnětu profesora Scrinciho. Ta však jako Královská česká společnost nauk vznikla až v r. 1784. Měla sice v titulu své češství, ale byla ovládána převážně německými členy.

LÉKAŘSKÉ VĚDECKÉ INSTITUCE

Od akademií věd byl už jen krůček i k odborným medicinským společnostem v Evropě i u nás. V r. 1822 byla např. v našem okolí v r. 1822 založena Společnost německých přírodovědců a lékařů, která konala např. svůj 15, sjezd. 1837 i u nás v Praze. V Londýně vznikla v r. 1832 British Medical Association , v Německu v r. 1872 byly položeny základu Svazu lékařských spolků ( Deutsche Ärzteschaftsbund).

Teprve za dlouho, kdy se v r. 1905 šířila nespokojenost s vědeckou činností Spolku českých lékařů v Praze, bylo z podnětu prof. Antonína Velicha uvažováno o založení České společnosti pro pěstování věd lékařských. Z projektu však sešlo.

U nás se muselo rakousko-uherské mocnářství napřed vypořádat s revolučními myšlenkami francouzské revoluce - s volností, , bratrstvím a rovností národnostní Teprve pak se na cestě k lékařským spolkům dostaly do popředí stavovské, zejména ekonomické problémy. Už 15.března 1848 se usneslo pražské studentstvo na petici, v níž nejsilněji zaznívala rovnoprávnost jazyková. To vedlo k ustavení dvanácti studentských českých i německých spolků. Z nich se vztahem k medicině zde jmenujme alespoň Spolek českých mediků (1868) a Klub přírodovědecký (1869).

ZAČÁTKY LÉKAŘSKÝCH SPOLKŮ V RAKOUSKO-UHERSKU

Teprve když se v 19. století do popředí dostaly lékařského života v rakouských zemích dostaly stavovské potíže , došlo k zakládání lékařských spolků i v Čechách. Nebylo tedy praktického rozdílu mezi názory lékařských rakouských lékařských spolků, mezi něž patřily jako členové české spolky lékařské.

Důvodů k tomu bylo dost: zvyšující se počty lékařů a z nich plynoucí problémy vzájemné konkurence, problémy úhrady za léčení, která byla stanovována dle volné úvahy nemocných nebo podle odměňování za výkon, rozpory mezi odměňováním lékařů a ranlékařů, podbízení při stanovování honorářů za léčbu, zejména v oblasti nemocenského a úrazového pojištění a jiné potíže, související s dalšími reformami veřejného zdravotnictví, s fušérstvím a s prohřešky proti cti a morálce zdravotníků. Horšící se stavovské potíže rakouských lékařů nekritizoval jen vídeňský Ärztlicher Verein, ale i po r. 1875 jeho následovník Spolek dolnorakouských lékařů, v r. 1873 konaný II. mezinárodní lékařský sjezd ve Vídni, od r. 1877 dokonce i Svaz rakouských spolků lékařských, jehož členy bylo už 25 lékařských spolků. Skoro celé mocnářství se plnilo velkým počtem petic lékařských spolků a sdružení, požadujících nápravu stavu. Nebyly to petice jen malých německých spolků, viz např. „Ústřední spolek německých lékařů v Čechách“, ale i národnostně utrakvistických) spolků.

VZNIK PRVNÍCH LÉKAŘSKÝCH SPOLKŮ V PRAZE.

Teprve české národní probuzení vyvolalo v 19. století zakládání mnoha desítek nejrůznějších českých spolků a učených sborů. Jejich vztah k medicině však byl většinou nepřímý. Při Muzeu království českého (1820) byl v r. 1830 založen Sbor k vědeckému vzdělání řeči a literatury české a v r. 1852 Sbor přírodovědecký. V r. 1841 vzniklo v Praze čtenářské muzeum (Prager medizinisches Lesemuseum), vydržující veřejnou lékařskou čítárnu časopisů a knihovnu.

K řešení české národnostní otázky v medicině se neměl ani děkanát lékařské fakulty v Praze, ani profesorský sboru v Praze a ve Vídni, slyšení nenalezli Češi ni u vlády, přestože petice o tom byla zaslána i českému sněmu . Tam ji přednesl v r. 1864 J.E.Purkyně. Teprve v r. 1881 došlo k otevření české univerzity v Praze a v r. 1882 ke zřízení české lékařské fakulty v Praze.

Iniciátorem založení lékařských spolků a společností, které by mohly tuto otázku ovlivnit se nás se stal až docent-internista, Dr. Bohumil Eiselt, který získal pro tuto myšlenku třiasedmdesátiletého Jana Evangelistu Purkyni (1787 – 1869)a po něm i dalších 12 českých lékařů, z nichž se zejména vzpomíná Eduard Grégr, Doc Jan Špott, Bedř. . Berchtold, Ant. Frič, Mořic Smoler, Jos. Podlipský, Václ. Staněk, Jos. Linhart, Jos. Kratochvíl, Frant. Mazanec, Jindř. Švippel a Ant. Kratochvíl. Jejich snažení však zprvu nebylo korunováno odpovídajícím úspěchem, ačkoliv k tomu vyzvali na 300 lékařů. .

-Bylo smutné, že rok nato se této myšlenky založení lékařského spolku se ujali pražští Němci, kteří u 28.VII. 1861 prosadili schválení stanov svého vzdorospolku s názvem Verein der praktischen Ärzte -Spolku praktických lékařů . V tomto spolku nenacházíme název ani spolku německého, protože většinu jeho členů tvořili lékaři čeští. Později, až v sedmdesátých létech se tento spolek změnil v Ústřední spolek německých lékařů v Praze. .

Ani v říjnu 1861 se přliš nezměnilo nacionální cítění českých lékařů a neprosadil se druhý návrh Eiseltův pro založení českého lékařského spolku. Návrh vypracovaných stanov tehdy podpořilo jen 14 lékařů, z nich ani všichni nebyli Češi z Prahy, ani všichni nebyli praktickými lékaři. Historik MUDr. Mil. Matoušek z nich vzpomíná J.Ev..Purkyni , B.Eiselta, E. Grégra, A.Friče, B. .hr. Berchtolda, A.Duba, F.Fuka, J.Kratochvíla, Fr.Mazance, J.Podlipského, M. Smolera, J.Špotta, V. Staňka a.J. Linharta.

Teprve na třetí pokus - „kdyžte se vědomí národní, mocné a čisté, bylo probudilo ze stavu, z něhož vyšel předtím Jan Evang. Purkyně“, padlo dne 26.VI. 1862 císařské rozhodnutí a nový spolek byl ustaven dne 16.VII.1862 na své první valné hromadě Spolek českých lékařů v Praze . Ani tento začátek nebyl nijak slavný , protože se valné hromady účastnil jen 19 z 24 do spolku se hlásících členů. Historie dokonce nezachovala jednoznačně, zda oficielní titul tehdy zněl Spolek lékařů českých, nebo Spolek českých lékařů nebo Spolek českých lékařů v Praze. Podle prvních stanov , schválených dne 26. 6.1862 , bylo jeho hlavním úkolem „ vzájemné vzbuzování a oživování vědecké činnosti a pěstování vědy lékařské vůbec“ . Byl tedy založen jako první česká vědecká společnost. Jinak na něj samozřejmě musíme nahlížet i jako fórum pro „zdokonalování a upotřebování jazyka českého v umění lékařském“. V něm se formovala česká lékařská terminologie, spolek prosazoval zavedení českých odborných přednášek, vydávání české lékařské literatury, zde se rozvíjely styky s ostatními slovanskými lékaři. Nebyly tedy zprvu za nejdůležitější ještě vyzdviženy stavovské, a zejména ekonomické otázky našich lékařů, které členy spolku v praxi už v sedmdesátých letech pálily. Nebyl to ani výlučně lékařský spolek, ale „údem řádným tohoto spolku mohl se státi nejen doktor lékařství, ale i hojičství v Praze nebo v nejbližším okolí Prahy bydlící. Už před jeho oficiálním zrodem tohoto spolku se stal jeho časopisem čtrnáctideník „Časopis lékařů českých“ určený nejenom lékařům, ale i ranhojičům a lékárníkům. Ani tento časopis však nebyl nijak srdečně přivítán celou naší lékařskou veřejností, u mnohých reprezentantů naší vědy se setkal dokonce s odporem. Spolek zahájil své pravidelné týdenní schůze, které zprvu byly věnovány organizačním otázkám, na podzim od 2. 10.1862 se v nich už konaly přednášky a demonstrace. Počet členů Spolku českých lékařů v Praze však zprvu rostl rychle, takže na konci prvního roku své činnosti měl už na 300 členů. Dále už počet českých lékařů v Praze se nezvyšoval, jak lze předpokládat z údaje, že v r. 1867 podepsalo nové memorandum Spolku českých lékařů v Praze o rovnosti jazykového práva jen 254 lékařů, i když do Spolku pak stupovali houfně i venkovští členové.

Prvním předsedou byl všemi hlasy zvolen Jan Evangelista Purkyně ( 1862 – 1869). V předsednictví spolku po Purkyni se pak v prvním období jeho činnosti vystřídali :

1869 – 1873 Josef Hamerník, internista (1810 - 1877),

1873 – 1875 Vilém Petters , internista (1826 - 1875),

1875 – 1876 Vilém Weiss, chirurg (1835 -1891),

1876 – 1877 Albín Prokop, praktické lékař (1825 – 1876 ),

1877 – 1883 Bohumil Eiselt , internista (1831 – 1908 ),

1883 - 1886 Josef Schöbl, oftalmolog (1837 – 1902 ) ,

1887 – 1888 Jaromír Nečas, praktický lékař (1850 – 1915 ),

1888 – 1891 Josef Reinsberg , soudní lékař (1844 – 1930 ),1

1891 – 1892 Jaroslav Hlava , patol. anatom (1855 – 1924 ),

1892 – 1894 Karel Maydl, chirurg, ( 1853 – 1903),

1894 – 1895 Emerich Meixner , internista ( 1894 – 1895),

1896 – 1897 Josef Prokeš, praktický lékař, (1841 – 1927 ),

1897 – 1901 Jaroslav Hlava, patol. anatom, (1855 – 1924 ),

1901 – 1902 Jan Deyl, oftalmolog, ( 1855 – 1924),

1902 – 1905 Václav Rubeška, gynekolog, (1854 – 1933 ),

1905 – 1924 Jaroslav Hlava, patol.anatom, 1855 – 1924),

1925 Otakar Kukula, chirurg, (1867 – 1925 ),

1926 - 1930, Ladislav Syllaba, internista ( 1869 – 1930 ),

1930 – 1933, Antonín Ostrčil, gynekolog, ( 1874 – 1941 ),

1933 – 1936, Kristián Hynek, internista, (1879 – 1960),

1936 – 1938, Josef Štýbr, praktický lékař, ( 1864 – 1938).

1938 – 1945, Bohumil Prusík, internista, (1886 – 1964 ).

První slavnostní schůze pražského Spolku se po osvobození konala už 23. května 1945 a slavnostní devatenácté číslo Časopisu lékařů českých vyšlo už 8. června 1945. Na jeho první straně byl uveřejněn slavnostní projev profesora Pelnáře s bilancí obětí i práce za války. Posledním, ještě do komunistického puče řádně zvoleným po r. 1945 byl Doc. Václav Šváb, rentgenolog. Na této první poválečné valné hromadě také se prosadil návrh na zřízování odboček Spolku ve všech hlavních provinčních městech ,jejich počet se pak do r. 1947 zvýšil na sedm.

Spolek českých lékařů v Praze představoval tedy první a až do r. 1913 jedinou českou vědeckou lékařská společnost u nás. Vedle Spolku došlo k zakládání nových vědeckých lékařů v Praze. Vše se nepodařilo hned, když třeba naši lékaři byli nespokojeni s vědeckou prací v rámci spolku a usilovali např. o založení České společnosti pro pěstování věd lékařských. Iniciátorem této myšlenky byl tehdy prof. Alois Velich. I když k tomu nedošlo, snahy o zakládání specializovaných vědeckých společností alespoň vyústily v r. 1908 ve změny organizační struktury Spolku českých lékařů na 6 sekcí. Zčásti šlo o projev snah dělení na 4 specializované lékařské vědecké společnosti a na 2 sekce, zabývající se hospodářskými otázkami lékařského povolání. Mezi nimi nejznámější byla Sekce obecních a obvodních lékařů. Tento pokus se však nezdařil a za 5 let se novou změnou stanov si ponechal dělení jen na tři sekce. Konec sekcím udělala až I. světová válka a spolek se už později k dělení na sekce údajně nevrátil a místo nich začaly v ČSR vznikat vědecké lékařské společnosti , které nakonec vedly ke vzniku Československé lékařské společnosti J.E.Purkyně podle stanov z r. 1950.

ÚSTŘEDNÍ JEDNOTA ČESKÝCH LÉKAŘŮ v KRÁLOVSTVÍ ČESKÉM (ÚJČL)

Už v r. 1873 začal prosazovat Dr. Vítězslav Janovský ( ? Jankovský) myšlenku zakládání spolků českých lékařů i v jiných krajích a městech v Čechách. Cestou k nim měly být každoroční schůze pražského Spolku českých lékařů v některém vybraném krajinském místě , kde už bylo dosti českých lékařů. Myšlenka se však v té době ještě neujala.

Došlo ke sporům, zda by se spíše neměly zakládat utrakvistické spolky českých a německých lékařů. Tak tomu bylo např. v r. 1874 v Písku pod názvem „Spolek lékařů bývalého kraje píseckého“. Nakonec i tam se však tento písecký spolek spolkem výlučně českým. Jinde hned od začátku se krajinský spolek ustavil jako čistě český, viz např. v r. 1879 „Spolek lékařů zdravotního obvodu Klatovského“, 1880 „Spolek lékařů v Plzni a vůkolí“ a Spolek českých lékařů bývalého kraje Královohradeckého. Nejednota českých a utrakvistických spolků vedla dokonce k tomu, že v témž místě vznikly lékařské spolky dva, jako např. v r. 1887 Plzni. Tentýž osud potkal v Praze i Spolek zubních lékařů (1897), který se stal později součástí Svazu zubních lékařů v ČSR. Tuto roztříštěnost a nesourodost jednotlivých lékařských spolků v českých zemích měla odstranit vrcholná dobrovolná stavovská organizace. Její ustavení prvně požadovala valná hromada píseckého lékařského spolku dne 18. 9. 1878. Zatím společné otázky řešil od r. 1885 Svaz rakouských lékařských spolků.

Vlastní návrh na české spolkové lékařské ústředí podala až 23. 1. 1888 stavovská komise Spolku českých lékařů v Praze. Měl to být ústřední spolek českých lékařů, jenž by „veškeré české síly spojil v jeden mohutný celek , který by pak veškeré zájmy českých lékařů nejlépe reprezentovat a hájiti mohl “. Hlavní důraz přitom byl už tehdy kladen na vytvoření přijatelných vztahů mezi lékaři a pacienty v rodícím se systému nemocenský pokladen a nemocenských pojišťoven požadované existenci lékařských komor. Zřejmě to souviselo i s tím, že už tehdy existovaly různé a významné názorové rozdíly na existenci lékařských spolků, na připravované reformy veřejného zdravotnictví , na rozvoj nemocenského pojištění a hlavně na změny společenského postavení lékařů a jejich odměňování. Významnou otázkou se stávaly nejednotné otázky vztahů k lékařským časopisům, zejména ke Zdravotnickému věstníku.

Ustavující valná hromada Ústřední jednoty se konala dne 24. 11.(9?) 1888 v Praze. Měly 24 paragrafů a byly formulovány na základě župní organizace. Župu tvořili lékaři určitého obvodu, nejméně jednoho politického okresu. V čele ústřední jednoty stál desetičlenný užší výbor v čele se starostou . Širší výbor tvořil užší výbor a delegáti jednotlivých žup.(. /Pozn.: Tato župní organizace není totožná s pozdějším župním zřízením za ČSR v r. 1922-1927, které bylo realizováno jen na Slovensku ). Původně měla Jednota se hlavně zabývat vzájemností všeho českého lékařstva v otázkách stavu lékařského a veřejného zdravotnictví, důstojně zastupovat stav lékařský navenek, pěstovat osobní styky a výměny vědeckých názorů. Povinné nemocenské pojištění průmyslových dělníků v r. 1888 si vynutilo především hájením zájmů lékařů vůči nemocenským pokladnám a k jiným nositelům pojištění. V R. 1906 se proto v rámci Jednoty ustavil Spolek pokladenských lékařů.

Po r. 1889 se kromě spolků pražských, plzeňských, klatovských, severních Čech v Hradci Královém a v Mladé Boleslavi vytvářely i župy benešovská, sedlčanská, třeboňská, podbrdská, pelhřimovská a jindřichohradecká, pardubická a chrudimská, takže v r. 1894 už bylo zaznamenáno 17 žup, z nichž vyzdvihněme i župu táborskou, roudnicko- mělnickou, podvysockou, lounsko-slánskou, vysokomýtskou , aj.

Činnost Ústřední jednoty nebyla rovnoměrně kvalitní, protože se musela potýkat z poměrně velkými názorovými rozdíly svých členů. s různými počty lékařů v nich. Je nutno připomenout, že mezi českými lékaři bylo tehdy ještě dost těch, kteří byli vůbec proti jakékoli podobné organizaci. Nejhorší situace byla např. na severovýchodě Čech, kde se nekonala i více než 3 roky žádná schůze. Opakované krize stíhaly i činnost Spolku českých lékařů v Praze, který často funkci župy neplnil. Byly i situace, že se pod kritikou venkovských žup rozpadl celý výbor Ústřední jednoty a trvalo měsíce, že nový výbor zvolila po více měsících mimořádná valná hromada. Jako nejlepší župy té doby byly vzpomínány župy písecká, podbrdská a benešovsko-sedlčanská.

V r. 1893 byl název Ústřední jednoty změněn na Ústřední jednotu českých lékařů v království Českém, markrabství Moravském a vévodství Slezském. Ústřední jednota se pak různě členila ve své struktuře, a to jak horizontálně tak i vertikálně. Po vzniku ČSR se změnil název Jednoty na ÚSTŘEDNÍ JEDNOTA ČESKOSLOVENSKÝCH LÉKAŘŮ. Měnily se i priority činnosti Jednoty i jejích jednotlivých částí. O tom např. v rámci ÚJČL vzniklé reformní hnutí mladých lékařů a mediků (Mladá generace lékařů), kteří se v r. 1921 navraceli se z armády. Měnlivá byla postupně i župní struktura ÚJČL. Do třicátých let bylo žup kolem třiceti. Měnlivý byl i počet lékařských spolků. Před zánikem ÚJČL do konce r. 1947 jich bylo jich bylo 8 ( v Praze, v Českých Budějovicích, v Havlíčkově Brodě, v Hradci Králové, v Pardubicích, v Karlových Varech, v Plzni, v Ústí nad Labem ) Srovnejme to s místy, kde později vznikly lékařské fakulty nebo alespoň jejich části.

Dlouhodobý vývoj této střešní spolkové lékařské organizace vynutil mnohokrát změny jejích stanov. Nebyly to tedy změny až za Protektorátu, jak o tom se budeme vyjadřovat v kapitole o Lékařské komoře. V době nesvobody však už byl mnohem důležitější měnící se vztah ÚJČL k odborům. Tento vztah se ještě více přiostřoval hned po druhé světové válce. Již 21. května 1945 rozhodla Ústřední rada odborů k kolektivním členství Jednoty v odborovém hnutí. To se manifestovalo hned 31. 5. 1945 vytvořením správní komise , jejímž předsedou se stal komunista MUDr. M. Matoušek. Od r. 1946 pak začalo období nepřehledných vztahů mezi ÚJČL a odbory, které končilo likvidací ÚJČL i Lékařských komor.

Mimo základní župní organizaci stálo mnoho jiných lékařských spolků a společností. Připomeňme z nich alespoň

- Od 1899 pracující Spolek pro zřizování a vydržování sanatorií pro tuberkulózní v zemích Koruny české, který se později přejmenoval na Český pomocný zemský spolek pro nemocné plicními chorobami v Království českém

- 1901 vzniká Klub přátel veřejného zdravotnictví, který se v r. 1906 mění ve Společnost přátel veřejného zdravotnictví.

- V r. 1900 se ustavila Sekce obecních a obvodních lékařů v Čechách a v r. 1908 i na Moravě. Obě sekce se pak v r. 1921 sloučily.

Od r. 1913 se ze začínají ustavovat i společnosti, jako např.- 1913 Česká společnost pro fyzikální medicinu v Praze. 1916 Česká společnost pro potírání chorob pohlavních v Království českém. Od r. 1918 dochází k velkému rozvoji vědeckých lékařských společnost pro jednotlivé obory (např. společnosti psychiatrů, balneologů, chirurgů, dermatologů, oftalmologů a jiné). Kromě Spolku českých lékařů v Praze vznikaly všeobecné regionální lékařské společnosti v Bratislavě, v Košicích a v Brně. ÚJČL pak fungovala v přibližně stejné struktuře až do zániku ČSR.

O její definitivní likvidaci i o jejím zapojení do ROH však rozhodl teprve Ústřední akční výbor Národní fronty dne 2.3.1948. Do jejího likvidačního výboru byli delegováni členové předsednictva Svazu zaměstnanců ve zdravotnictví a zdravotní služby Dr Karfík, Heral, Max a Dušek. Likvidace byla úředně ukončena dnem 31.3.1949.

Fakticky byla ÚJČL zrušena až v r. 1950, Po odborné stránce se tak stalo na základě usnesení nového přípravného výboru na valné hromadě Spolku českých lékařů v Praze 30.června 1949 , který se usnesl, že se Jednota přeměnila v ČESKOSLOVENSKOU LÉKAŘSKOU SPOLEČNOST J.E.PURKYNĚ (1949)a Spolek českých lékařů v Praze se stal její první všeobecnou sekcí.

LÉKAŘSKÉ KOMORY.

Původně se staraly o stavovské otázky lékařské spolky. Od r. 1880 měl pro tuto činnost i Spolek českých lékařů svou stavovskou komisi. Ideovým vedoucím této komise byl J.J.Prosek. Asi od r. 1885 tato komise dávala připomínky i k připravovaným zákonům. Když se začalo jednat o ustavení Lékařských komor, tak se tato komise k ním nestavěl na odpor, ba naopak se domnívala, že Lékařské komory budou moci lépe řešit zabezpečení lékařů a jejich rodin. Proto část povinností stavovských komisí přešla po zřízení Lékařských komor a část na Ústřední jednotu českých lékařů v království českém.

Komory nebyly lékařským spolkem. Lékařské komory byly napřed zakládány už v šedesátých , a to i v sousedství Rakousko-Uherska, v Německu a ve Švýcarsku. Nakonec byly zřízeny v rakouských zemích 20. října 1891 zvláštním říšským zákonem. Napřed se ustavily lékařské komory na Moravě a ve Slezsku (1893).V českých zemích došlo něco později výnosem rakouského ministerstva vnitra z 19, srpna 1894 k rozdělení lékařské komory na dvě národnostní sekce: českou a německou. Česká lékařská komora byla ustavena dnem 26.1.1895 a jejím prvním předsedou se stal Josef Ostrčil sídlela zprvu ve Vladislavově ulici č. 14 a od 1931 v lékařském domě v Sokolské třídě. Lékařská komora pro zemi Moravskoslezskou sídlela v Brně. Do nich musel povinně vstoupit každý lékař nebo ranlékař, oprávněný k výkonu lékařské praxe. Komory ( pro zemi českou, moravskoslezskou a slovenskou) podléhaly zemským zdravotnickým správám , a to jejich VI. skupině a 17.oddělení.a měly právo zastoupení jak v zemských zdravotních radách i ve Státní zdravotní radě. Za Protektorátu však existovaly Lékařské komory po r. 1939 i nadále, ale se změnami v jejich stavovského řádu.

Za druhé světové války se jednoznačně ukázalo, jak slabé jsou stavovské organizace proti hrubé politické moci. 31. 3. 1939 vláda Protektorátu Čechy a Morava nařízením č. 107 zrušila zastupitelstva lékařských komor a komorní radu a ustavila jako nový nejvyšší stavovský lékařský orgán Ústřední lékařskou radu. V ní se staly členy nejen správní komise lékařských komor, ale i ÚJČL i spolek Verein der deutschen Ärzte. Hlavními úkoly této ÚLR bylo vést evidenci o vhodných pracovních místech a přidělovat lékařům pracovní úkoly. Předsedou zemské zdravotní rady se stal MUDr. Prokop. Kosina.

Na tom samozřejmě nemohlo být dost. Jak uvádí výnos Ministerstva sociální a zdravotní správy z 15.1.1940 došlo brzo k minimální novelizaci stavovského řádu. V témž roce 1940 byli lékaři pod tlakem Národní odborové ústředny, aby se stali jejími členy. Komora se proti tomu rozhodně postavila i s výslovným pokynem, zaslaným všem tehdejším lékařům, aby se lékaři odborově organizovali ve vlastní stavovské organizaci, kterou byla Ústřední jednota českých lékařů. Předsedou správní komise komory v Praze byl tehdy MUDr. Ladislav Pražák a v Brně prof. Dr. V. Tomášek. Bohužel se však Ústřední jednota českých lékařů postupně stávala „odborovou“ organizací, jak dokazoval neustále otiskovaný slogan, že každý český lékař má být odborově organizován v ÚJČL - české lékařské stavovské organizaci. Zdá se, že tehdy začaly pro českou inteligenci zmatky s pojmem odborového hnutí.

Jak vyplývá z úředního listu města Plzně stala se od 11.srpna 1942 česká i německá lékařská komora z rozkazu říšského protektora součástí Pracovní ho společenství zdravotních povolání v Čechách a na Moravě. K této organizaci pak náležely všechny organizace lékařů, zubních lékařů, lékárníků, porodních asistentek a dentistů v Protektorátě. Přesto si některé spolky i za Protektorátu udržovaly svou dobrou odbornou činnost, byť se rozsah této činnosti postupně zmenšoval.Byla to doba, kdy pro každou odbornou přednášku a vědeckou schůzi bylo nutno podat žádost policejnímu ředitelství určité styky s cizinou. Je až k nevíře, že některé spolky si ještě nějakou dobu dokonce udržely své styky s cizinou, jak se píše v historii zemských stomatologických spolků.V r. 1948 byl předsedou Lékařské komory pro zemi Českou Prof. Dr. Jindřich Karpíšek.

--------------------------------------------------------

PRVNÍ LÉKAŘSKÉ SPOLKY V PLZNI

Od r. 1828 začalo v Plzni budování průmyslu a obchodu, což značně vedlo k růstu počtu a počešťování městského obyvatelstva a k rozvoji života spolkového. Po změnách rakouské konstituce po r. 1862 vznikala zde po vzoru Prahy i Měšťanská beseda, Hlahol, Sokol, Řemeslnická beseda, Občanská beseda, Dělnická beseda, Jednota učitelská a Čtenářský spolek Vlastimil. Ne jako poslední vzniká v Plzni v r. 1878 i Spolek přátel vědy a literatury české v Plzni. Tento spolek rozvíjel v sobě i odbory přírodovědecké a technické, v nichž pracovali i mnozí plzenští lékaři.

Podobně jako kdysi v Praze, vznikly v krátké době v Plzni hned dva lékařské spolky, a to pod skoro stejným jménem. V názvech se od sebe lišily spíše vymezením své spádové oblasti na Plzeň a vůkolí. Ani moc důležité nebylo jejich rozlišování na spolek českoněmecká (utrakvistický) a český, protože v té době toto rozlišování nebylo přesné. Nejdůležitější nejspíše tedy byly osobní rozpory vedoucích osob v jejich výborech. Žádná zpráva z té doby nenasvědčuje tomu, že by šlo o spolek nebo spolky, které by byly pobočkou pražského Spolku českých lékařů.

-Spolek českých lékařů v Plzni a vůkolí (I) (1880) byl zprvu utrakvistický. Založilo ho na své první valné hromadě 20 lékařů ze západních Čech. Mnozí z těchto k Němcům se hlásících se lékaři byli též členy jednoty německých lékařů v Plzni.

Prvním jeho starostou byl zvolen z J.Linhart, místostarostou A.Seidl z Domažlic a sekretářem Vilém Šel, praktický a soudní lék. v Plzni. Do výboru byli dále zvoleni Dr. Stretti z Plas, Dr Gansl z Plzně a Dr Batěk z Plas. Od r. 1885 se stal jeho předsedou Dr. Šel. V r. 1887 se stal předsedou spolku Dr. Otokar Kořínek z Rokycan a jednatelem Dr Vilém Šel (Schell, Schelle) z Plzně.

Lékaři tohoto spolky vydali v Plzni jakousi baladu o Easkulapovi, bohu plzeňských lékařů, ne nepodobnou plzeňskému traktátu o Frantových právech.

-Spolek českých lékařů v Plzni (II). (1887) byl prý spolkem českým. Na tuto českost v těch dobách nebylo možno spoléhat. Prvním předsedou byl zvolen Josef Slavík, vězeňský lékař na Borech, jednatelem Jos.Tyl, praktický lékař v Plzni. Jeho stanovy byly uveřejněny v ČLČ v r. 1887 a schváleny pod stejným jménem v témž roce. Velmi agilními členy v tomto mladším spolku se stali další lékaři, jako Dr. Löwy, Dr. Štěpán Pučálka a Dr Adolf Kreisinger.

Kromě výše jmenovaných jsou uváděni v plzeňských lékařských spolcích jako členové i Babor, Bartoš, Karel Bauer, Bělohradský, Eduard Beck, Berger, Samuel Bloch, Hugo Bloch, Josef Brož,Josef Černý, Čížek. Matěj Dobrý, Jan Dykast, Václav Egermaier, Bohdan Eisner, Gustav Fanta, Václav Fiedler, Peter Fenzl, Jan Fikrle, Albrecht Fiša, Vincenz Fukala, Gansl, Daniel Glaser, Hugo Glücksiegel, Heinrich Hahn, Bedřich Harnisch, Gustav Hartmann , Tomáš Hegner, Ferdinand Charvát, Benjamin Chmelař, Jan Jahl, Jakub Jaklín , David Jahnl, Janovský, Adolf Kába, Antonín Kessler, Leopold Klein, Ignaz Klinger, Lazar Kohn, ,Jan Kadlec, Kokeš, Josef Košák, Jan Kouba, Adolf Kreisinger, Rudolf Kučera, Kulíř, Franz Kundrath, Otokar Kutvirt, Rudolf Lengsfeld, Josef Linhart, Rudolf Lohr, Mathias Luger, Karel Löwenstein, Žibřid Löwenstein, Vilém Pollak, Ludvík Presser, Prokeš, Bernard Raymann, Oskar Reichl, Bohumil Ritter von Ritterrsheim, Adolf Rozmara, Viktor Saar, Anton Schack , Žibřid Slánský, Josef Soukup, Antonín Steidl, Sigmund Steiner, Friedrich Strauss, Karel Stretti, Fantišek Střízek, Josef Suttnar, Jan Svoboda, Vilém Šel, Čeněk Šimerka, Josef Šimr, Josef Špaček, Samuel Schwarzkopf, Steiner, Strauss, Straka, Čeněk Šimerka, Josef Špolák, Oskar Toupal, Tengler, Jan Toupal, Josef Tyl, František Valeš, J. Vaníček, Čeněk Vlasák, Adalbert Vyšín, Weinfeld, Maxmilian Weis, Max Winterstein, Václav Wild , Karel Wittmaier, n a Wyhlidal, Alfred Ziegler,Jan Zoul, August Zdařil a Julius Zentner. Jako čestný člen je v té době uváděn Vilém Dušan Lambl.

VÝVOJ XIII. ŽUPY ÚSTŘEDNÍ JEDNOTY ČS LÉKAŘŮ

Potíže ve vzájemných vztazích obou spolků nastaly hlavně až v r. 1887, když se krajinské spolky českých lékařů v celých Čechách začaly sdružovat ve svou Jednotu. Oba plzeňské spolky se nemohly dohodnout, který z nich má být župním spolkem Ústřední jednoty. Neřešení rozporů vedlo dokonce k tomu, že formálně existovaly od r. 1888 i dvě plzeňské župy, vzdor tomu, že o tom jednalo několik valných hromad. Tuto místní anomálii neodstranilo ani to, když v r. 1890 na návrh plzeňského lékaře Dr J.Tyla bylo začleněno do stanov Jednoty , že na jednom okrese může být jen jedna župa. Ani to však nepomohlo a v Plzni existovala v Plzni župa I. v čele s předsedou Hořínkem a župa II s předsedou Dr. Tylem . Delegátem prvního spolku ve výboru Ústřední jednoty byl v r. 1889 Josef Slavík a od 1890 do 1891 Leopold Batěk.

Teprve 20.5.1891 byla zrušena tato plzeňská anomalie a tehdy byla zvolen do čela výboru Ústřední jednoty českých lékařů , možná jako symbol nesmyslného dosavadního župního schizmatu, primář dobřanského ústavu pro choromyslné Dr. Jan Hraše.

Údajně skončily svou činnost plzeňské lékařské spolky až v r. 1907/8, kdy se organizačně přeměnily v XIII. župu ústřední jednoty českých lékařů pro politické okresy plzeňský, rokycanský, stříbrský, mariánskolázeňský, kralovický, plánský, tachovský, tepelský a žlutický

Bohatá byla činnost této XIII. župy Ústřední jednoty československých lékařů v Plzni po celé období naší první republiky , jak vzpomínala slavnostní valná hromada dne 18.XII. 1937. Velmi důkladně rekapitulovala náplň její práce za 50 let její existence v dne 18. XII. 1937. Ve vzpomínkách bylo opakovaně zdůrazňováno, že plzeňské lékařské spolky nebyly ve své práci vedeny snahami hmotného prospěchu, ale snahami po dalším sebevzdělávání formou vědeckých přednášek a odborných debat. To vše můžeme ještě dnes si přečíst v projevech tehdejších slavnostních řečníků, zejména předsedy Dr. Kohouta, předsedy ÚJČL Dr Malíka a Dr. Kodýtka, člena plzeňské lékařské komory Dr. Bergmana z Dobřan, řečníka z Okresního spolku německých lékařů v Plzni Dr. Hellera, ředitele Západočeské pojišťovny Krombholce a přednosty Léčebného fondu v Plzni Vilíma.

Z neúplných záznamů lze zrekontruovat sekvenci starostů ÚJČL

1891 - 1895 Dr. Jan Hraše, psychiatr z Dobřan

1896 - 1897 Dr. Otokar Kořínek z Rokycan

1898 – 1907 Dr. Štěpán Pučálka, obvodní lékař z Blovic

1914 - 1918 Dr. Inocens Kvasnička, vrchní okresní lékař v Plzni

1918 - 1922 Dr. Vladimír Majer, městský lékař v Plzni

1922 - 1926 Dr. Eugen Veselý , ženský lékař v Plzni

1926 - 1928 Dr. Karel Schwing , státní náčelní lékař v Plzni

1928 - 1933 Dr. Eugen Veselý, ženský lékař v Plzni

1933 - 1939 Dr. František Kohout, praktický lékař v Plzni.

K poslední významné změně v životě plzeňské župy byla mezižupní porada dne 6.srpna 1938, která ustanovila společný výbor župy plzeňské, podbrdské, klatovské a kladenské. Předsedou společného výboru se stal Dr. Kohout a jednatelem Dr. Pik. Kdy se zásadně změnila ve své struktuře i ve funkci XIII. plzeňské župy není přesně známo. Nejspíše k tomu došlo hned po odtržení Sudet ve prospěch Německé říše. Jinak ovšem Ústřední jednota českých lékařů existovala za Protektorátu i nadále jako jediná stavovská organizace českých lékařů. Dokonce vycházel její Věstník českých lékařů jako list pro hájení sociálních zájmů lékařských , ovšem jako List Národního souručenství a se subvencí Lékařské komory pro zemi Českou a Moravskoslezskou. List zdůrazňoval, ýe lékaři čeští se nemají organizovat v jednotách zaměstnanců Národní odborové ústředny, ale v ÚJČL. Existovala i Lékařská župa Plzeňska, kterou řídil Dr. Kohout, a v časopise bylo možno sledovat i zprávy o činnosti XIII. župy.

VÝVOJ PLZEŇSKÝCH LÉKAŘSKÝCH SPOLKŮ PO R. 1945.

Po květnu 1945 se funkcionáři lékařských spolků všude pokoušeli znovu jejích činnost rychle obnovit, a to nejen v Praze. V Plzni se brzo po osvobození ustavil přípravný výbor pro založení odbočky spolku českých lékařů. Do ní se přihlásilo na 80 lékařů západních Čech. Na novou ustavující schůzi pozval už 6. září Dr Antonín Mecl, jednatel XIII. plzeňské župy Ústřední jednoty českých lékařů v Plzni i Prof.Dr. Václava Jedličku z Bulovky. Ten v přednáškové síni plzeňského muzea seznámil přítomné s úkoly a snahami Spolku českých lékařů v Praze. Prof. Dr. Netoušek vzpomenul i památky popraveného plzeňského primáře Prof. Dr. Šimera.

Ustavující schůze Spolku českých lékařů , odbočky pro Západní Čechy se sídlem v Plzni se konala dne 22. 9. 1945. Na ní byl zvolen prozatímní výbor v tomto složení : Doc.Dr.V.David jako předseda, Dr.Ant. Mecl jako jednatel, Dr.Jan Kubík jako pokladník, Dr.E Vencovský jako zapisovatel.. Členy výboru se stali Dr. R. Němec, Dr. J. Sázel, Dr. O Hecht, Dr E. Vaško, Dr. V Formánek. Revizory byli Doc. Dr. V Mikoláš a Dr. Antonín Čech. Dochovala se o tom prezenční listina 80 přítomných lékařů.

Spolek zahájil pravidelné čtrnáctidenní přednášky dnem 5. října 1945. Konaly se v pátek ve 20 hodin v přednáškové sále v.v. nemocnice ve Fodermayerově ústavu

Velkou akcí plzeňské pobočky byl přednáškový večer členů pražského spolku českých lékařů dne 27.dubna 1946, kde byly předneseny referáty Prof.Dr. Švába, Doc. Dr Niederleho, Doc. Dr. Maška a as. Dr Mařatky. Jinou takovou významnou spolkovou událostí byly přednášky amerických profesorů- Unitářů dne 8, července 1946

Od r. 1946 té doby se činnost plzeňských lékařských spolků se zvětšila tím, že se Spolek českých lékařů se stal odbočkou Spolku českých lékařů pro západní Čechy se sídlem v Plzni. Přesný název se během r. 1946 trochu měnil, jak vidno z tištěných dopisních papírů spolku , dopisů a razítek Víme to i podle dochované prezenční listiny přednáškového večera v Plzni hostujících profesorů Unitářů ze Spojených států amerických. Podle výnosu Zemského národního výboru z 24. 3. 1947 však byly stanovy tohoto nového spolku schváleny ve znění Spolku českých lékařů -odbočka v Plzni se sídlem v Plzni.

V období 1947/48 se ve složení výboru spolku se změnilo jen to, že druhým zapisovatelem se stal Dr. Rubeš , za členy výbory byli nově zvoleni Dr. E. Graubner, Dr. Uhlík, Dr Laně a Dr. Šrámek.Jako náhradníci byli jmenováni Dr Němec z Domažlic, Dr. Sázel z Klatov a Dr. Karel Bobek z Plzně. Revizorem účtů se stal místo DR. Ant. Čecha Dr. O. Hecht .

Tato změna nebyla ve srovnání s vývojem Spolku českých lékařů v Praze nijak moc důležitá ve srovnání s tím, jak KSČ a ROH po 1948 ovlivňovaly kontinuitu funkcí lékařských spolku u nás. Přesto však změny ve vedení spolku už ukazovaly na pozdější poúnorové změny.

AKČNÍ VÝBORY A LIKVIDACE LÉKAŘSKÝCH SPOLKŮ V PRAZE

Změny v oblasti spolkové činnosti československých lékařů probíhaly po r. 1948 sice podle stejného algoritmu, ale různou rychlostí v centru a na periferii. Vše začalo napřed v Praze, kde se 26. února 1948 se koordinovaně ustavil Akční výbor lékařů Národní fronty v Praze l. ve Valentinské ul. 1, za předsednictví poslance MUDr. F. Bláhy a současně i AV ministerstva zdravotnictví, jehož předsedou se stal Dr. Žaloudek. Přednostou presidia ministerstva zdravotnictví byl ustanoven doc. MUDr. Bohuslav Albert. Oba pak hned podepsali programové prohlášení, v němž zdůraznili základ zdravotní politiky v duchu „obrozené národní fronty a usnesení sjezdu závodních rad z 22. 2. 1948“.

Nato se ustavil AV Ústřední jednoty českých lékařů, jehož předsedou se stal pražský praktický lékař MUDr. Antonín Marek. Jména té hrstky lékařů najde historik v zmíněném LX. ročníku Věstníku ÚJČL. Zde připomeňme jen, že dodatečně mezi tyto vyvolené byl kooptován stomatolog pplk. zdrav MUDr. František Černý. Od tohoto činu najdete všude v tisku oficiální název „ÚJČL v likvidaci“. Akční výbor vyzval všechny složky „oddané lidově demokratickému zřízení“ k ustavení akčních výborů pro každou organizační složku ÚJČL (svazy, odbory, župy). Současně AV odvolal z funkcí celé vedení ÚJČL aniž měl dostatek lidí na všechny nyní neobsazené funkce. Do 9. čísla Věstníku československých lékařů z 19. března 1948 (ročník LX. , č. 9, s. 153) byl vložen oběžný dopis č. 9 z 27. února 1948, v němž bylo uveřejněno prohlášení AV všem českým lékařům, které sdělovalo, že vinou nešťastné politiky „některých“ členů dosavadního vedení ÚJČL došlo k rozporu s jednotnou odborovou organizací všech pracujících. V tomto letáku se proto všichni vyzývají, aby z pokrokových lékařů oddaných lidově demokratickému zřízení zakládali akční výbory pro každou organizační složku ÚJČL a jejich ustavení hlásili přímo AV Národní fronty.

Asi první to udělal ještě 26. února AV Spolku pokladenských lékařů, jehož předsedou se stal MUDr. Aleš Salich, praktický lékař v Hloubětíně.

Brzo nato se ukázalo, že nejde jen o pouhou očistu vedení spolků od lidí nepřátelských nastolovanému totalitnímu režimu, ale že jde o zničení celé struktury lékařských spolků a převedení lékařů do odborového hnutí. Už dne 2. 3. 1948 byla na papíře likvidována dosavadní ÚJČL na schůzi, kde současně přítomný zástupce ROH J. Šmídmajer projevil ochotu umožnit všem lékařům organizování na půdě ROH ve zvláštním lékařském sboru při Svazu zaměstnanců sociální a zdravotní služby, jehož předsedou byl MUDr. Karfík. První podmínkou bylo, že lékaři mu budou odevzdávat 1% z hrubého platu. Úkoly Svazu jako „sdružení lékařů vykonávajících své povolání aspoň zčásti v pracovním poměru“ byly nově definovány jako „vedení lékařů k činné spolupráci na výstavbě lidově demokratického státu, zajištění jejich práv z této činnosti vyplývající a hájení jejich hospodářských, sociálních a kulturních zájmů“.

Hned 6. 3. 1948 se členové akčního výboru shromáždili na ministerstvu sociální péče u ministra Evžena Erbana, kde ho seznámili, že se rozhodli „likvidovat svoji stavovskou organizaci a zorganizovat se znovu na půdě Revolučního odborového hnutí“. Ministr delegaci pochválil a všem poděkoval nejen jako ministr, ale i jako odborář s tím, že není na místě se zaměstnávat technickými otázkami tohoto postupu, protože „nebudeme-li mít mocenské státní prostředky, naše revoluční díla, vývoj a tempo nebudou zachovány“.

Komunistům se nepovedlo vše hned. Dnem 15. 7. 1948 se znovu rozhodl AV zastavit činnost svých odborů, mezi nimi i Svazu zubních lékařů, Ten byl tedy znovu zrušen, ale pokračoval pod předsednictvím MUDr. RNDr. Ferdinanda Škalouda jako „Svaz v likvidaci“.

Střechu lékařským spolků rozboural nový režim relativně rychle. Horší to už bylo s ovládnutím odborné činnosti zrušených spolků. Práce spolků lékařů se zastavila. Další vývoj lze sledovat jen podle mnohem později uveřejněných vzpomínek tehdejších komunistických aktérů, kteří si však často v časových údajích protiřečí. Zatím všude probíhaly čistky nepohodlných funkcionářů a členů. Jen v období od března do 10. dubna bylo celkem postiženo 63 činovníků odborů a žup. Koncem r. 1947 měl pražský spolek své pobočky v Českých Budějovicích, v Havlíčkově Brodě, v Hradci Králové, v Pardubicích, v Karlových Varech, v Plzni a v Ústí nad Labem. V r. 1949 se k pražskému spolku hlásily pouze odbočky v Hradci Králové a v Pardubicích. Jestliže pražský spolem měl v r. 1947 695 členů, pak koncem r. 1954 jich zde bylo 157. ěZ odborných lékařů, které vyloučil AV z funkcí, byli vyloučeni mnozí jen s tím, že “dali najevo svůj nesouhlas s lidově demokratickým zřízením nebo svým nezákonným útěkem za hranice“. Byli mezi nimi i habilitovaní lékaři.

Změny postihly i časopis Věstník československých lékařů, který se od 1948 se stal orgánem sboru lékařů ROH- Svazu zaměstnanců sociální a zdravotní služby, Vše bylo i v korespondenci s titulem „v „likvidaci“, včetně Lékařské komory

POÚNOROVÝ VÝVOJ PLZEŇSKÝCH LÉKAŘSKÝCH SPOLKŮ

Pražské události měly velmi rychlou odezvu i v činnosti plzeňské pobočky lékařského spolku. Už 17. III. 1948 zaslal Doc. MUDr J. Mašek jako jednatel pražského spolku své plzeňské pobočce lékařskému spolku výzvu akčního výboru pražského výboru, aby plzeňský spolek provedl očistu svého členstva podle tehdejších směrnic ROH a za tím účelem vytvořil tříčlený plzeňský akční výbor.

To se skutečně stalo hned 24. března 1948, kdy byl ustaven akční výbor ve složení Dr. Karla Bobka , Dr. Antonína Ellingera, šéflékaře ONP Dr Laudy a primáře Dr.Dušana Polívky . Předsedou byl zvolen Dr Polívka a jednatelem Dr. Ellinger. Vše se dělo na základě usnesení akčního výboru lékařské fakulty v Plzni. Složení Akčního výboru bylo jednohlasně odhlasováno všemi 14 přítomnými podle připraveného návrhu Dr Zdenka Kunce. Je vhodné připomenout, že Z výboru Spolku byli odvoláni jeho členové prim Dr J.Kubík, Doc. Dr. Evžen Vencovský , Dr. Laně , Dr. Uhlík a ze služeb ONP byla propuštěna Dr Trubová a dr. Uhlík.

Autorův archiv z té doby dochoval mnoho dokladů, dokumentujících nesrovnalosti dat o časovém průběhu spolkových změn. Ještě 14. dubna 1948 podává předseda Spolku českých lékařů, odbočky v Plzni Ústřednímu Akčnímu výboru Národní fronty složení dosavadního výboru pod vedením Doc. Dr. V. Davida a jednatele Doc. Dr.A. Mecla, ovšem už se změnami, nařízenými Akčním výborem. Dne 2. XI. 1948 hlásí předseda Prof. Dr. V. David ředitelství národní bezpečnosti, že se ohlášená vlaná hromada Spolku čes. Lékařů, pobočky v Plzni dne 27. X. 1948 nesešla a má se konati v pozdějším termínu dne 10.XI. 1948.

ČESKOSLOVENSKÁ SPOLEČNOST J. E. PURKYNĚ

Systémové změny musely přeměnit i svobodnou stomatologickou vědu v řízenou vědu socialistickou. Zde už prý zakročil pražský Spolek českých lékařů, jehož „pokroková“ iniciativa tehdy neznala hranic. Na den 30. června 1949 svolal svou valnou hromadu a na ni „se ustavila Československá lékařská společnost J. Ev. Purkyně, jako vrcholná celostátní organizace, která měla koordinovat činnost odborných a všeobecných sekcí. Společnost nesla rysy „nové socialistické vědecké organizace s jasnou a pevnou ideologickou orientací“. Na návrh Spolku českých lékařů v Praze byla u nás vytvořena jednotná celostátní vědecká lékařská společnost založením Československé lékařské společnosti J.E.Purkyně. Její přípravný výbor byl zvolen na valné hromadě Spolku českých lékařů v Praze dne 30. 6. 1949. Podle stanov sdružila tato společnost všechny vědecké pracovníky z dosavadních lékařských vědeckých společností, které se staly tím sekcemi Společnosti. Spolek českých lékařů v Praze se stal její první všeobecnou sekcí.

Nikdo se už asi nedopátrá pravdy. Podle hlavičky dopisu z 13. dubna 1951 jiných se tato nová společnost prý jmenovala Společnost československých lékařů a vědeckých zdravotnických pracovníků J. E. Purkyně. Podle jiných tvrzení měla být tato organizace nového typu se svými odbornými sekcemi vytvořena až na svém prvním sjezdu delegátů v r. 1951, kdy si změnila své stanovy. Ono to asi dříve nešlo, protože v r. 1949 se k pražskému spolku hlásily pouze odbočky v Hradci Králové a v Pardubicích. Ani tehdy ještě neměli komunisté vyhráno, protože se nepodařilo 23. 4. 1951 zvolit celý výbor a ten musel být doplněn až na mimořádné valné hromadě 15. 12. 1952. Dokonce ani tyto stanovy však nebyly trvalejší, protože další „účelnou změnu stanov“ odhlasoval až druhý sjezd delegátů dne 23. 9. 1953.

Výsledkem toho byl masivní pokles počtu členů. Spolek měl v r. 1947 celkem 695 členů a koncem r. 1954 už jen 157 řádných členů. Ani v dalších letech se členská základna nijak nápadně nezvyšovala. V r. 1957 bylo řádných členů 199. V té době byl v Praze dokonce předložen návrh, aby vedle označení všeobecná sekce pražská se vždy užíval historický název Spolek českých lékařů. Ten skutečně opět došel ke staré slávě, když se s velkou pompou slavilo výročí 100 let Spolku, ne tedy sekce. Oslavy začaly 14. 12. 1961 na večeru organizovaném pro přípravu oslav. Byly vydány pamětní medaile, odhalen pomník J. Ev. Purkyně a jen symbolicky bylo otevřeno první muzejní místo, Zástupce Čs. společnosti J. E. P. přijal i prezident republiky a dal jim Řád republiky. Asi si to zasloužili.

Likvidovala Ústřední jednota československých lékařů, Mladá generace lékařů při ÚJČsL, sekce státních, obecních, městských a obvodních lékařů při ÚJČsL, Spolek pokladenských lékařů, Spolek lékařů veřejných nemocnic v Čechách a na Moravě, Organizace lékařů zemských ústavů pro choromyslné, Svaz zubních lékařů v ČSR, Spolek českých zubních lékařů pro zemi Českou,, Společnost československého červeného kříže, Masarykova liga proti tuberkulóze , Česká liga proti revmatizmu, Československá společnost proti potlačovánbí pohlavních chorob, Československý abstinentní svaz Svaz grémií dentistů, takže prakticky zbyl jen Svaz zaměstnanců sociální a zdravotní služby při ÚRO.

Ani lékařská komora nebyla v Plzni ušetřena. Jako všude byla i plzeňská lékařská komora zrušena pouhým výnosem ministra zdravotnictví Josefa Plojhara, a to dnem 19. 7. 1950 jen na základě už dávno neplatného zákona z r. 1929.

Pravděpodobně paralelně s českými lékařskými spolky a jejich svazy vyvíjely v Plzni činnost i jejich protějšky německé. Archivy nedochovaly prekticky nic o činnosti Okresního spolku německých lékařů v Plzni. Jen malé zmínky máme o Ústřední jednota německých lékařů, odbor Plzeň ( Zentralverein deutscher Ärzte, Sektion Pilsen. Jejím předsedou byl Dr Leopold Klein z Plzně, místopředsedou František Perko z Nýřan, jednatelem Otakar Reichl z Plzně a pokladníkem Viktor Saar z Plzně . Spolek byl uváděn v adresáři jako vzdělávací spolek nejen za Rakouska, ale i za ČSR.

PLZEŇSKÉ VĚDECKÉ SPOLEČNOSTI

Jen nepřímé vztahy k medicině měl v Plzni např. Spolek přátel vědy a literatury české v Plzni, v němž pracovalo mnoho plzeňských lékařů. Tento spolek v r. ?? ( 1933) splynul s Lidovou univerzitou Husovou

Na kulturní rozvoj Plzně měl vliv i Vyšší gymnasiumn v Plzni, z jehož absolventů se podstatná část hlásila na medicinu. V r. 1881 jich byl 20 procent ze všech absolventů.

Do oblasti sociální péče a mediciny v Plzni zasahoval za pomoci plzeňských i Spolek lásky k bližnímu Sv. Antonína v Plzni, založený zde v r. 1858.

Po druhé světové válce vzniklý Spolek pro vybudování vysokých škol v Plzni měl jen jepičí život a skončil tragickým odsouzením jeho iniciátorů.

USTAVENÍ ČS SPOLEČNOSTI J.E.PURKYNĚ V PLZNI

Vzdor tomu, že podle mnohokrát publikovaných dat měla být celostátní ČS SPOLEČNOST JEP založena už dne 30. 6. 1949, Podle veškerá se konaly členské schůze Spolku českých lékařů v Plzni až do 25.dubna 1951. Jediná dochovaná účetní kniha Spolku je vedena do začátku r. 1951. Ještě na valné hromadě Spolku českých lékařů v Plzni ze dne 24. XUI. 1948 se uvádí nový výbor Spolku českých lékařů v Plzni ve složení: Doc. Dr. Blažek-předseda, jako místopředsedové Dr. Jindra Prof. Dr. David , Dr Hájek a Prof. Dr. Knobloch

Teprve zápis z Pamětní knihy z 9. května 1951 je označen jako první schůze Čs.lékařské společnosti J.E.Purkyně, pobočky Plzeň. Takto byly označované i schůze další až do 23.VI. 1954. Další záznamy o schůzích Společnosti do začátku r. 1955 se ztratily.

V lednu muselo dojít ke změnám názvů pracovních schůzí , protože dnem 26. ledna 1955 jsou označovány jako „plenární“ schůze všeobecné sekce. Hned v tomto období došlo k novým volbám výboru Společnosti. Předsedou byl zvolen Prof.Dr.Bohumil Krajník, I. místopředsedou Dr.František Hájek, II. místopředsedou Dr. Jaroslav Jerie, jednatelem Dr. Zdeněk Hornof, pokladníkem Doc.Dr. Jaroslav Kos, zapisovatelem MUDr Ilja Topinka. Bez funkce ve výboru pracoval Prof. Dr. Rudolf Knobloch a Dr. Jan Hrbek. S tím však je v rozporu dochovaný dřívější dopis ze 4.VI.1953, v němž se uvádí výbor všeobecné sekce Čs. společnosti J.E. Purkyně, který doporučuje Dr. Jaroslavu Jindrovi udělit blíže nespecifikovaný čestný titul in memoriam. Dopis byl podepsán jednatelem všeobecné sekce Dr. Jiřím Lukešem. Zdá se tedy pravděpodobné, že se v Plzni promiscue užíval název celé Společnosti JEP i její všeobecné sekce. Nepodařilo se zjistit, kdy se změnil název všeobecné sekce Společnosti v Plzni na Spolek lékařů v Plzni.

Literatura

Matoušek, M.: České lékařstvo v druhé polovici 19, století. Mladá generace lékařů, Praha 1947. Vlastní xerokopie.

Matoušek, M.: Materiály k 100. Výročí Spolku českých lékařů v Praze. Čs. Spol. pro šíření polit. a věd. znalostí, Praha, 1962

Matoušek M.: Prvních deset let Čs. Lékařské společnosti J.E.Purkyně. Čas. Lék. Čes. 1951, s. 58,

Niklíček L., Štein, K. : Dějiny medicíny v datech a faktech. Avicenum, Praha 1985. Vlastní,

Syllaba, L.: Život spolku českých lékařů od jeho založení do našich dnů. Čas. Lék.čes. 1926, s. 821

Vinař, J.: Spolek českých lékařů v době Purkyňově. Čs. Lék. čes. 1937, s. 1783