POČÁTKY ŘEMESEL V PLZNI

Doc.MUDr.Přemysl Paichl, CSc

 

Psát o začátcích řemesel v Plzni neznamená ohlédnout se více tisíciletí nazpět. V roce založení Plzně, pravděpodobně v r. 1295, už dávno skoro vše potřebné svět znal z jiných měst i z okolí. Nemusel kopírovat organizaci a život pradávných míst někde na východ  od dnešního Turecka a někdejšího Pakistánu. Ještě lépe známe o něco mladší město Jericho, které existovalo někdy v 8. tisíciletí před Kristem. Jericho bylo snad v té době tak veliké, jako Plzeň a mělo také kolem 3000 obyvatel, jako mělo naše město skoro až do 18.století. Nový měšťan plzeňský už dávno musel být soběstačný nejen v zemědělském výrobě, ale musel si vyrábět potřebné nástroje i všechny věci, co ke své existenci potřeboval. Docházelo už předtím k účelné dělbě práce ve službách. Už před vznikem měst museli být výrobní i služební specialisté. Předpokládá se , že to byla žena, která cestou pečovatelství a ošetřovatelství i znalostí bylin zakládala medicínu. Vždyť lidstvo užívalo léčivé byliny dříve než znalo a selo obiloviny. Byla to také spíše žena, která založila hrnčířství a tkalcovství. Už skoro před 9. tisíci lety existovaly hrnčířské pece a v 7. tisíciletí př. Kr. byly v provozu tkalcovské stavy, tkací prkénka i vřetena a přeslice. Muž stál naopak na začátku zpracovávání dřeva, hornictví, zpracovávání kovů a hutnictví a sklářství. Už v 7. tisíciletí se v Anatólii tavila měď z rudy, v 6. tisíciletí př. Kr. se na předním východě rozvíjelo slevačské umění. A bylo toho z počátků řemesel a služeb v těch dobách jistě daleko více a nemůžeme se o tom již vše dovědět, protože nebylo ještě alfabetické písmo, které by nám o tom mohlo říci jako se něco již dovídáme z prvního tohoto písma Féničanů od r. 1.100 př. Kr..

Vše nutné pro rozvoj řemesel v Plzni tedy už dávno na světě bylo, zejména výrobní znalosti, směna výrobků za platidla, trh i město. Jestliže dojdeme k názoru, že řemeslo je starší než paměť nejstarších letopisů, pak nás asi nepřekvapí, že rozsah řemeslné výroby v počátečních stoletích města Plzně byl asi také větší, než nám zatím řekly archivy našeho města. To nás také vedlo k sepsání tohoto přehledu pravděpodobných počátků plzeňských řemesel, která nemusela vznikat až po založení našeho nového města, ale mohla se do něho s vysokou úrovní stěhovat odjinud, zejména ze Staré Plzně , třeba z okolí samostatné plzeňské mincovny, fungující tam už v letech 1270 nebo 1278 z rozhodnutí Václava II. Řemesla k nám putovala z okolí hradu Karlskrone na Radyni a prostřednictvím řezenské cesty zásobující místní trh v podhradí.  Do Nové Plzně pronikali i řemeslníci z Němec  i z dříve založených měst z v západních Čechách např. z Kladrub (1212), Manetína  (1235), Stříbra (1244), Sušice (1260) Klatov (1262),.Domažlic (1263) nebo z Tachova (1285) aj. 

Následující stručný přehled časnějších plzeňských řemesel v prvních stoletích jejich existence se pochopitelně neopírá  jen o literaturu z pera plzeňských kronikářů, ale i o zmínky o vývoji řemesel jinde. V Plzni nemáme přesné doklady o všech řemeslech z období před r. 1400. Dá se jen předpokládat, že zde už pracovali řemeslníci zhotovující běžné potraviny (řezníci, pekaři, mlynáři, sladovníci), řemeslníci zhotovující oděvy a obuv ( ševci, krejčí, soukeníci, tkalci, kožešníci ), z kovodělníků  kováři a z řemesel jiných i hrnčíři. Jiné řemeslníky Plzeň po svém vzniku  viděla spíše jako obchodníky -  prodejce na svých trzích..

Někdy přijdeme do rozpaků o tom, koho považovat za řemeslníka a koho za služebníka . Např. řemeslník - mlynář mohl být majitelem mlýna a členem příslušného cechu,  jiný byl jen zaměstnancem města v městském mlýně. To se týkalo i jiných služebníků  nejrůznějších zaměstnavatelů soukromých, církevních, soudů i služebníkem. Jistotu v literatuře nám neučí ani příslušnost k cechu. Cechy i v Plzni  byly monopolními organizacemi středověku, které chránily stavovské zájmy svých členů a kontrolovaly trh.. Vznikaly už v době po založení Plzně a postupně končily svou činnost  v druhé polovině XVIII, století. V XIX. století je nahrazovala živnostenská společenstva. Služebníky měla většina řemeslníků, ať už pracovali v jejich domácnosti nebo v dílně resp na jejich  pracovišti.  Služebníkem města mohl být  nejen výše zmíněný mlynář, ale i správce školy, zvoník, kostelník, městský lékař, rathouský kuchař a šenkýř,, branný, ponocný, vachmistr, městský kat, obecní pastýř, obecní písař, posel- furýr aj. S tímto omezením musíme se  vyrovnávat i v následujícím přehledu řemesel v prvních dobách historie Plzně

 

*Barvíř, barevník - Barvířství  tkaných textilií a spletených rohoží je už v  lidské historii známo od 7.tisíciletí př. n. l., takže  nebyl to žádný div, když se v Plzni barvily nejrůznější materiály.  Barevny mohly být i ve Staré Plzni , kde se obchodovalo s kůžemi.Barevny  soukenické byly v Nové Plzni, pravděpodobně na  severním předměstí, poblíž soukenických rámů, kdežto  barevny kůže byly na Špitálském předměstí poblíž dílen  koželuhů, a to už v období 1400-1420. J.Strnad uvádí z té  doby v Plzni už 3 barvíře kůží. Kolik zde bylo  barvířů suken, to udáno není, ač pro kvalitu barev byla prý  plzeňská sukna chválena.

*Bednář, bečvář - Dřevěné nádoby se vyskytovaly na našem území již mezi  nálezy z 10. století, takže museli existovat i jejich  výrobci, kteří se postupně se stali do 14. století  mistry pro výrobu beden, sudů, beček, okovů, nádob k  pivu a vínu, škopků, necek, koryt, van, džberů díží,  puten a jiných nádob. Z dubového dřeva černého dělali  spíše bečváři své bečvy (bečky), sudy a kádě. S bílým  měkkým dřevem pracovali spíše bednáři, kteří z něj  dělali více jen běžné dřevěné skříňky, nádobí nebo  jarmareční drobné předměty.  Jako prvního podle jména známe z listin v r. 1396  bečváře Henzlina, který byl v té době plzeňským  konšelem.

*Bělič, bělič plátna, plajcher. Většinou bělení prováděl sám *tkadlec nebo *pláteník,  nebo z řemeslníků to zabezpečoval barvíř. Viz tam. Bělení se nejčastěji provádělo jen kropením vypraného  plátna. Jiný, náročnější způsob, se prováděl macerací plátna  ve vařícím louhu z bukového popele - lividi macerare.  Tím se odstranilo voskové a tukové znečištění.

Biretník – viz kloboučník

*Bradýř, bradíř, barbíř, barvíř, lazebník, ranhojič, holič.  Původně se řemeslo vyvíjelo v městských lázních, kde  vedle mytí i sauny pečoval lazebník nebo jeho pomocník  jako holič o úpravu vlasů a vousů. Postupně se tito holiči, vládnoucí dobře břitvou jako skalpelem, začali  zabývat i ošetřováním ran, pouštěním krve a jinými  léčitelskými úkony, až se z nich stali jakýmisi  řemeslně erudovanými ranhojiči - barbíři. z nichž  snad nejznámějším byl v r. 1370  medicus Henslinus z Plzně.

Brašnář   Patřil mezi nejčastější řemeslníky, protože hotovil  nejrůznější předměty z kůže a jiných materiálů ,podle nichž se postupně jako specialista nazýval, jako tlumočníky, měšečníky , vačkáře apod.  Jako tobolečníky je ve statistice řemesel v Plzni uvádí J.Strnad v letech 1400-1420 celkem 4.

*Brníř, pancéřník, pancířník, platnéř.-  Je nutno předpokládat brníře v Plzni poměrně brzo,  když uvážíme, že město muselo opatrovat, rozmnožovat a  opravovat jistý počet brnění, které přijali Plzeňští od  Karla IV. v r. 1363 do úschovy brníř  Hanzl v Plzni se uvádí jako první v r. 1412, když kupuje dům č. 205.  Brníř se v r. 1436 stává zde i konšelem. Brníři se zde pak stali i členy nově založeného cechu se  zámečníky, nožíři, mečíři, konváři, uzdaři a sedláři od  r. 1488.

*Brusič, šlajféř, šlajfíř, šlejfíř, puléř, pulirer.   patřil zprvu vlastně k mnoha řemeslům. Pokud se  neosamostatnil, pak byl vlastně živnostníkem specializovaných služeb. Pravděpodobně prvním brusičem v Plzni byl v r. 1322 i  později jako konšel uváděný Fridericus dictus Scharfo.

Caletník – viz pekař

*Cihlář - Dělal ze sušené nebo vypalované hlíny cihly žlebové,  hákové, jeptiškové, zdicí, sklepové, hotovil dlážky,  vyráběl a pálil v peci však i cihly krycí- prejzy,  tašky, dlaždice.Cihláři se zřejmě se usazují v Plzni hlavně až od přestavby původně dřevěných staveb po požárech. Cihelny byly zprvu na Litickém a později i na Malickém  předměstí. Zmińují se kolem r.  1490 , kdy se píše i o cihelně zadní. V r. 1524-5  měli být v Plzni však jen 3 cihláři.Těžko říci, zda cihláři uvádějí dříve pod jmény hlináků a  jiných nádeníků.

*Cínař, ciníř. - Jejich usazení v Plzni může být  nejasné , protože jsou uváděni pod jinými jmény řemeslníků  nazývaných pod názvy výrobků . Zprávy o cínařích na našem území jsou již 10.  století. První záznamy o cínařích- konvářích  jinde jsou však  až ze 14. století.

*Cukrář - Sladkosti, konfekty, cukrové maňásky, cukry a jiné  dobroty původně vyráběli apatékáři, konfektáři,  perníkáři, medaři  nebo to byli pouťoví kramáři s podomácku  vyrobenými sladkostmi. Dlouho asi nešlo o samostatné  řemeslo a jako v jiných městech se začínali  objevovat až v 16. století.

*Cvočkař  Jako samostatného řemeslníka pod tímto názvem v Plzni nenajdeme a  cvočky vyráběl asi kdokoli z kovodělníků, třeba platnéř, jehlář , hřebíkář, kovář aj.  . V Knize počtů se M.  Bělohlávek zmiňuje o tom, že v letech 1524-5  nakupovalo město cvočky od jehláře.

*Číšař, číšíř, pohárník, češíř, pechrer – nebylo ani v Plzni samostatným řemeslem a výrobci číší se objevovali pod jmény  dřevozpracujících  řemesel, sklářů,  konvičkářů, cínařů,   mosazníků, zlatníků, stříbrníků  aj. Z r. 1415 známe češíře Václava Skákala, který tehdy v  Plzni koupil dům č. 42 .

*Dlaždič, dlažič, dlažbář, přikrývač, pokrývač) Dlaždič se stal novým řemeslníkem až za doby  Lucemburků., aby  "zapudilo smrady z bláta". Dlaždič často pracoval jako jinde s kamenem, hlínou,  cihlami, vytvářel dlažbu podlah, dokonce i střech ,  pracoval tedy i jako pokrývač a podle druhu krytiny  třeba i jako doškař. J. Strnad uvádí v letech 1400-1420 v Plzni jen jednoho  dlaždiče.  Je vůbec otázkou, zda šlo o řemeslníky. Spíše  se na této práci podílely pomocné námezdné síly.Jmény známe v Plzni dlaždiče : Zíka a Víta z r. 1524..

*Felčar, Feldscherer. Byl to vojenský řemeslný léčitel, ne tedy v pravém  smyslu řemeslník. Je pokračovatelem barbíře - viz tam.  Jeho pojmenování je obvykle uváděno v souvislost s přestupem  většiny barbířů do vojska během třicetileté války. Po  jejím skončení se však většina barbířů vracela do  civilního povolání jako chirurgové - viz tam. V Plzni muselo přechodně s vojsky pobývat více  felčarů našich i cizích, např. felčar Beer z štábu  Vladštejnova , zaznamenaný v Plzni v r. 1633.Je velmi  pravděpodobné, že někteří z nich se do Plzně po válce  vrátili, např. M.Leybringer, který v Plzni pobýval v r.  1635 jako felčar a polní trubač a do Plzně se vrátil a  koupil si zde dům v r.1643 a pracoval v civilu jako  felčar, chirurg.

*Flašnéř, flašnýř, flaškarius Flaše dříve neznamenala jen skleněná láhev, ale šlo o jakoukoli dutou  nádobu, většinou odlévanou nebo kovanou z plechu Dlouhá staletí vyráběli plechové předměty  kováři, protože i výroba plechu se děla jen kováním.  Proto i výroba nádob z plechu vedla ke specializaci ve  flašnéře Flašnýři  vyráběli i hrnce, umyvadla, cedítka, svícny, lucerny,  slánky, lampy, trychtýře, korouhvičky, nočníky,  kahance, krabice, lžíce, lopaty..

Fyzik      byl zprvu umělým (=  na univerzitě  graduovaným lékařem) placeným ve službách města.V Plzni nemůžeme přesně říci, kdo byl prvním fyzikem. Nejspíše to byl až Jan Franta v létech 1520 – 1541. V jiných městech to mohl být však i za určitých  okolností také řemeslně vyškoleným lékařem, tedy v  podstatě svobodným řemeslníkem.- léčitelem.

*Hamerník, hamrník, hameršmíd, kovotepec.Tito řemeslníci byli vlastně kováři, kteří kuli železo  v hamrech na velkých kovadlinách. Využívali pohonu  kladiva pomocí vodního kola na spodní vodu.  Hamerník musel existovat v Plzni už v r. 1363, kdy je  zde vzpomínán už hamr. Je možné, že hamerníkem  plzeňským byl v r. 1408 Jan ze Strašic, uváděný jako  železník.

*Hodináři - se dělili a pojmenovávali podle typu hodin (přesýpacích, orlojů, malých hodin aj).  Jako první se v Plzni uvádí v r. 1517-1532 orlojník  Mikuláš, který opravoval hodiny na kostele  sv.Bartoloměje po požáru města i chrámu v r. 1507. Mezi  plzeňskými konšeli je od r. 1557 uváděn i hodinář Vít  Kellermann, jinak také velkoobchodník s dobytkem,  městský rychtář v r. 1562.

*Hrnčíř - Hrnčířství odvozují archeologové od proutěných košů  vymazávaných hlínou a vypalovaných na ohništích.  Ještě později hrnčířství rozvíjely někdy v 8. tisíciletí  pravděpodobně napřed ženy.Vynález hrnčířského kruhu se předpokládá v dobách  3000 př.Kr. Slovanské hrnčířské umění pražského typu známe už z  5. století n.l.. Slovany vyráběná keramika, která již v  7.- 8. století vzrůstala k větší tvarové složitosti,  byla při výrobě na ručním hrnčířském kruhu zdobena  vlnkami, vodorovnými rýhami nebo řadami vrypů. Teprve  však někdy v období založení Plzně přešlo hrnčířství k  hrnčířskému kruhu s dvěma deskami, který využíval  pohonu nohama  Postupně se i úzce  specializovali, třeba na mísaře, pintéře, rendlíkáře  kachláře,  kamnáře aj. - viz tam. Potřebovali větší  rozlohu hliníku, sklípku pro zrání hlíny i skladišť  výrobků, a proto nemohlo existovat uvnitř města.  Hrnčíři v Plzni zprvu převážně sídleli na předměstí  před Litickou branou. R. 1407 zde např. bydleli hrnčíř  Oldřich, Jakub, Fencl a Matěj Plískota.. Hrnčířství patřilo všude k chudým řemeslům, jak píše např.Paichl,J.: Goldšajdrovka - plzeňská hrnčírna.  ND 45, 1939, č. 357, s.6.

*Hřebenáři -  řezali hřebeny z kosti nebo dřeva. Snad prvním jménem známým hřebenářem byl v Plzni  Martin Košťál, který v r. 1414 si koupil v Plzni dům č.  193/4.

*Illuminator - byl uměleckým malířem, v dřívějších dobách  tedy patřil mezi malíře, a proto byl řazen k  řemeslníkům. Byl to umělec, kterým obrazově zdobil  rukopisné knihy a cenné listiny. V Plzni se vzpomíná v letech 1408-1416 iluminátor Petr  Peš. V té době české iluminační umění rozkvétá do tzv.  krásného slohu, což se v Plzni projevuje v tzv. misálu  Jana Strniště z Jablonné z doby kolem 1410  a dostává se darem do Plzně k oltáři sv. Mikuláše ve  farním kostele.Mnoho krásně vázaných a iluminovaných  knih vzniká v Plzni v druhé polovině 15. století.  Muselo tedy být v Plzni iluminátorů povícero. Vždyť  v Plzni pracuje i illuminator Jiljí Ratibořský ze  Slezska,řeholník plzeňského franiškánského kláštera.  Ten kromě jiného zhotovil Ladislavu ze Šternberka  Evangelium a knihu o životě sv.Františka.

*Instrumentář, výrobce hudebních nástrojů, ale také najdeme i v Plzni stejně pojmenovávané hudebníky na různé nástroje , např. hudec,pištec,flétnista, bubeník, trubač, loutnista, harfýř aj. Hudebníci ovšem nepatřili  mezi řemeslníky, ale mezi živnosti služebné.

*Jehlář, jehelník, špendlíkář - Původně patřili tito výrobci mezi kováře. Jako  specialistů jich však bylo málo. Většinou se k nám  jehly přivážely z Norimberka, takže není jisto, zda v  Plzni uváděný jehlář a špendlíkář v r. 1522-4 nebyl  spíše obchodník než výrobce.  Jehlář Jan Rodegar je uváděn jako konšel plzeňský v  letech 1560 -1566.

*Jirchář, yrcher, bělokožec byl specialistou koželuha, mohl jím být ale i sámišník, barvíř, kordováník  aj. .  V Plzni vzpomíná v r. 1408 V. Vojtíšek konšela Bartla  jako jircháře. V r. 1413 je  uváděn jirchář Bartlinus jako konšel a jirchář Jan  Motl.. Strnad také má ve svém seznamu jircháře  v Plzni na přelomu 15. a 16. století.  V 16. století se v Plzni uvádí po smrti Rudolfa II. i holandský kordováník Stirl.  Jircháři se svým nevoňavým řemeslem museli také  pracovat na saském předměsti, tam kde se stýkalo se  špitálským.

 Počty jirchářů v jednotl. letech (cit. Dějiny Plzně)  | 1400 1470 1522 1654 1714 1753 1757

*Kameník, kamenotesec, tesák kamene, kamenořezař.  Původně nebyl velký rozdíl mezi ním a zedníkem. Pak se  stával jedním z častějších řemeslníků na velkých  stavbách ve stavební huti. Podílel se na nejrůznějším  opracování kamene, jako řemeslník i jako umělec, proto  se mezi kameníky setkáme dříve s mnohými  specializacemi, např. jako  -dlaždič,  -kuléř,-  mostník, - pulé,  -skalník aj.   V Plzni byl z kameníků od r. 1410 vzpomínán mistr  Hanuš z Jindřichova Hradce, 1417 Petr a 1418 Jakub. V  r. 1418 vzpomínaný magister Henricus je však označován  jako murator - zedník, jak bývalo dříve obvyklé.  Podobně se lze dočíst, že v r.1520 postavil zednický  mistr Ondřej za Pražskou branou pěkný kamený most. V druhé polovině 16. století přišla do Plzně skupina 16  vlašských zedníků a kameníků, kteří se u nás většinou  usadili natrvalo a přinesli k nám vyspělý nový styl  renesančních staveb. Nejpřednější z nich byl Jan Statia  (1554-1595) a Jan Merlián či Škarpalín (1566-1593).  Plzenští kameníci pracovali samozřejmě nejen v Plzni,  ale i v dalekém okolí, č. 162, s.3.

*Kamenolamač, lamač kamene, skalník - Skalník byl nejdůležitějším pracovníkem kamenolomu, i  když práci zde začínal a řídil majitel lomů-nebo z  jeho pověření kamenický cechmistr , který skálu vyhledal  a otevřel pro lámání kamene. Zřejmě byli kameníci přiřazováni k nádeníkům  resp. nebyli vykazováni jako řemeslníci. Pracovali v  hodinové nebo denní mzdě. Kolem Plzně bylo více lomů. Už v době předhusitské se  na Lochotíně uvádí dvojí kamenný lom.Z nich jeden se ve  1412 vzpomíná jako stará Kamenice, v místech někdejšího  Klotzova dvora, druhý jako Kamenice. Ten vlastnil  pak krejčí Předbor a po jeho smrti r. 1459 ho vdova  Anna darovala obci. R. 1522 koupil obec další lom od  Petra Zářeckého. Obec později vlastnila i lomy za  Roudnou, u Lobez a jiné.

. *Kamnář -  Historie kamnářů nebyla zprvu tak jednoznačně spojena s  řemeslem hrnčířským. Hrnčíři jsou mnohem starším  řemeslem. Ještě 14. a 15. století nerozlišuje přesně a  spolehlivě terminologii kamen a pece.Nelze také už  rozhodnout, kdo má větší zásluhu na vzniku kachlů, zda  tom byl řezbář profesionál nebo hrnčíř, kdo první  robil kamnářské matrice a formy na kachle.Dlouho nebyla  kachlová kamna běžným příslušenstvím městských  domácností. Teprve 16. století udělalo kachel na stavbu  kamen při mistrovské zkoušce stejně důležitým kumštem,  jako udělat k mistrovské zkoušce hrnec a džbán. Od té  doby viz plzeňskou historii kamnářů jako u hrnčířů.

*Kartáčník, štetkář -  vyráběl kartáče. Nebyl v Plzni vzpomínán, možná že však  kartáčníkem byl v r.1322 jen  jedenkrát vzpomínaný *hřebelečník Nicolaus dictus  Cratzer

*Klempíř , klomfíř, klamfíř, klampíř, klopíř.- Toto řemeslo se oddělilo  flašnéřů asi  až v 16. století. Na rozdíl od od flašnéřům  pracoval klomfýř jen s bílým plechem. Klempíři prováděli mnoho prací, takže můžeme někdy  mluvit hlavně o jisté specializaci svícnaře, pokrývače,

*Kloboučník, biretník, čepičník - Kloboučníci se objevují u nás již s modou doby  lucemburské. Nejspíše však se některý z nich neobjevil v Plzni brzo po jejím vzniku. Byli tam, kde se rozmohlo řemeslo vlnařů,  soukeníků a k nim patřící specialisté, a kde byli  kožešníci. Někteří z nich se postupně stali birteníky,  jiní se specializovali jako čepičníci - viz tam.  O cechu kloboučníků v Plzni jsou zprávy v r. 1592, kdy  však vznikl, to se neudává

*Knihař, kněhvazač, knihovazač, knihovazatel, vazač - . Ke specializovaným kožedělným řemeslům patřili též ve městech také knihvazači. Nejstarší knihy byly totiž psány na kožených listech - pergamenech Samo psaní, opisování i ale i vázání knih byla v raném středověku výlučně církevní doménou, zabývali se touto nákladnou činností pouze kláštery. Písařstvím se v různé formě zabývaly všechny církevní řády, proslulí v psaní a opisování knih byli zejména Benediktýni, Dominikáni a Františkáni a to buď přímo vlastními silami nebo s pomocí najatých, placených písařů Jednou z nejstarších literárních památek u nás dokládající i způsob šití a vazby je například Vyšehradský kodex z 80. let 11. století. Zprvu měly měkké obálky z  pergamenu, nebo kůže i látky, později se knihy vázaly  do desek dřevěných, koží potažených. Čím více se však  knihy vázaly,tím jejich vazba byla prostší. Od 14. až  15. století převažovaly kožené vazby. Knihaře v listinách plzeňských z 15. a 16. století,  tedy v době počátků knihtisku v Plzni, nebylo možno  nalézti i když jsou chovány v knihovně národního muzea  bohoslužebné knihy ( mešní a liturgické), o nichž lze  předpokládat, že vznikly v Plzni. Z pilsnensií XIV.  věku je to zejména Mariánský graduál františkánský,  okolo r. 1400 vzniklý plzeňský misál Martina Mertlíka,  zimní antifonář plzeňského faráře Mikuláše, řečeného  Weinknechta, z r. 1412 aj.

*Knihtiskař, tiskař -V letech 1452-1455 tisknul v Mohuči Jan Gutenberg jako  první knihu latinskou Biblia latina vulgata.V knize  není uvedeno ani místo, ani tiskařovo jméno. A přesto  jen podle dopisů a účtů uznává svět v Gutenbergovi  vynálezce knihtisku, Plzeňský knihtiskař, byť neznáme naopak jeho jméno, ani přesné  okolnosti a místo tisku Kroniky trojánské, byl jistě  chloubou plzeňských řemesel, protože byl kolem roku  1468 vůbec první v Čechách, kdo zde začal tisknout  knihy podle Gutenbergova vzoru. Tehdy to bylo ještě  umění. Teprve od 16. století můžeme v Čechách mluvit o  řemesle tiskařském. Další tiskaři působili v Plzni až do třetího desetiletí  XVI. století. Byl to Jan Pekk Hazukův, Jan Mantuan  Fencl a Mikuláš Principál. 

*Knoflíkář -  byl v Čechách vzácný, soustružil knoflíky  z přírodních materiálů. Statistika je v Plzni dokládá,  ale žádné přesnější  zprávy se o nich zde nedochovaly.

*Kolář, koloděj, vozák, nápravník - Už 4 tisíce let před Kristem se užívalo prý v Sumeru a  snad i v Indii kolo a vozy s koly. V Evropě se to známo  v 3.tisíciletí. Plzeňský kolář už měl sortiment větší,  když vyráběl prakticky všechny tehdejší dopravní  prostředky na kolech jezdící, od trakařů přes káry až  po nejrůznější paletu vozů. Však podle nichž také  někdy býval pojmenováván - viz např. kočárník.. Proto muselo být v  Plzni kolářů více.   Jako první je v plzeňských listinách uváděn v r. 1365  kolář Januš. V r. 1396 byl Martin Colodiey dokonce  plzeňským konšelem. V Plzni se koláři soustředilii v  části dnešní Solní a Sedláčkovy ulice, která se kolem  1410 jmenovala ulicí Kolářskou- platea rotificum.

 *Kominík, komeník -  S kominíky se v Plzni setkáváme v literatuře poprvé v  17. století, kdy se kominíci vlašští ( J.J.Zian, r.  1635) a švýcarští (K. Salin, r.1649 ) usadili v  Plzni. Nebyli to řemeslníci, byla to služebná živnost a  to velmi výnosná

*Konvář -  Jde o řemeslo, které dost dobře nelze přesně oddělit od  *kovolijců, *češířů, cínařů i jiných. Hlavním jejich  řemeslným zaměřením byla výroba nejrůznějších kovových  nádob, zejména z cínu a jeho slitin - viz *cínař, viz.  *kovolijec. Vyráběli kromě cínových nádob mnoho jiných předmětů,  jako křtitelnice, zvony, svícny, nádobky na věčné  světlo, konvice, pinty,poháry, talíře, mísy, slánky,  umyvadla,pekáře, flaše , i pušky. A to nepočítáme tak  oblíbené cínové hračky. Dochovalo se toho už málo, dvě  cínové lampy od sv. Bartoloměje z r. 1469, lahvičky k  vínu z r. 1446., cinové zvonečky z poloviny 15.  století. .Plzeňští konváři odebírali cín nejvíce ze Slavkova a  Krupky.  Konváři jsou u nás vzpomínáni od 14.století. Jménem známe prvního  plzeňského konvářského mistra Jana z r. 1464. Od r. 1486 do 1530 byli konváři členy společného  bratrstva sv. Barbory v jednom společném cechu  spojených řemesel zámečníků, brnířů, nožířů, mečířů,  konvářů, uzdařů a sedlářů v Plzni. Cechovní artikule  konvářů potvrdil plzeňský purkmistr v r. 1575 i v r.  1755..

*Kotlář, rodšmíd, rotšmíd -  Kotlář byl kovář, který vyráběl hlavně kotle, kotlíky  a pánve To za tehdejší technologie šlo dělat  nejlépe z měděného plechu. Byl tedy měditepcem a měl  oproti kovářům železa jiné nástroje i jinak zařízenou  dílnu.. Měděné nádoby v Čechách se vyráběly  již v 11.století. Proto se asi také v Plzni objevují  asi časně po založení města.

 V Plzni se kotlář Mikuláš v r. 1416 vzpomíná i jako  plzeňský konšel. O cechu kotlářů v Plzni se dochovaly písemnosti z  období 1667-1850 v Archivu m.Plzně

*Kovář – byl původně universální kovář, tedy kovotepec,  který zpracovával kovy, většinou v rozžhaveném stavu,  pomocí kladiv a kovadliny.Počátky kovářského řemesla  spadají u nás do 10. století, jak o tom např. hovoří  židovský obchodník Ibrahím ibn Jakúb. Už většinou v 11.  a 12.. století dochází v kovářství ke specializaci-  viz kovodělná řemesla. Ve 13.století začínají zaplňovat  hojněji i města. Od 14. století se v kovářské práci  stále více kromě vlastního kování uplatňovalo vedle  kování i prosekávání, pilování, nýtování a spojování  kusového železa. Universální kovář buď hotovil  - bílé dílo ( sekery, motyky, kladiva ) nebo  černé dílo ( koval koně, vozy aj.). Specializace změnila názvy kovářů v mnoha ohledech,  zejména podle zpracovávaného kovu nebo podle druhu výrobků. Postupně se od kovářů už osamostatnila řemesla , jakozbrojíř , flašnéř,  klempíř,. pilníkář – zámečník, pulé, hodinář, nožíř a mnoho jiných dílčích specialistů kovářů, zejména  např. uměleckých - viz *kovozpracující řemesla.  Podle jména známe z listin jako prvního z nich kováře  Haynlina, který byl v Plzni v r. 1396 konšelem.  Kováři s jinými kovodělnými řemesly se začínají  sdružovat do společenství už od poloviny 14. století.  Nezanedbatelné funkce mívali kováři i v oblasti  léčení, a to nejen jako zvěrolékaři (lékařství koňské),  ale i jako trhači zubů a ranhojiči- viz *léčitelská  řemesla.

Kožedělná řemesla Nejstarší skromné písemné zmínky o kožedělných řemeslech u nás pochází z pera arabského spisovatele Abdallaha al Bekriho, který v 11.st. v Kordobě zaznamenal vzpomínky židovského obchodníka a cestovatele, Ibrahima ibn Jákoba, jenž navštívil Čechy v letech 965-966 s maurským poselstvem k císaři Otovi I. S kůží přicházeli do styku, kromě sedlářů, uzdařů či řemenářů,  také další řemeslníci - např. štítaři , ševci., brašnáři, sedláři aj. Ke specializovaným kožedělným řemeslům patří také knihaři. Protože psaní, opisování i vázání knih byla v raném středověku výlučně církevní doménou, zabývali se touto nákladnou činností prakticky pouze kláštery.

*Koželuh, koželouh, kožař, smraďař -  Upravoval nožem a rostlinným tříslem běžné kůže

( volovice,  býkovice, koniny, ostarky, hříbětiny, kozlovice,  teletiny a kraviny) "na rudo" a v Praze kůže i mazal  sádlem. Jinde, tedy i v Plzni , si je mazali až ševci  sami. Takže v Plzni by se měli koželuzi správně  jmenovat štumfaři.  Bylo tedy nutno odlišovat koželuha od jirchářem,  který vydělával jemnější kůže a připravoval je  nebarvené - "na bílo" - viz *jirchář.  V plzeňských listinách je asi poprvé jménem  vzpomínán koželuh Jan Motl, a to v r. 1413.

 V Plzni měli koželuzi své dílny převážně na  špitálském předměstí, na ostrově mezi mlýnskou strouhou  a Radbuzou a zasahovali až na Malické předměstí. Proto  nebývají ve statistikách řemesel v Plzni přesně  podchycováni. Přehledy vycházejí většinou z údajů o  řemeslnících uvnitř městských hradeb.  Cech koželuhů je vzpomínán v r. 1592, kdy však  vznikl, to se neuvádí..

*Kožešník, kožišník -  Kožešníci se dělili podle barvy kožešin na  -bělokožešníky a černokožišníky .  Někdy dokonce bývali kožešníci nazýváni podle druhů  zpracovávaných kožešin, např.kozař  Jako snad prvního plzeňského kožešníka vzpomíná Z.  Winter v r. 1327, protože byl po přestěhování  zaznamenán v Praze.V plzeňské listině je snad jako  první uváděn v r. 1365 kožešník plzeňský konšel  Meinl. V r. 1377 je  uváděn mezi plzeňskými konšeli kožešník Meinl.  Informace o existenci kožešnickém cechu v Plzni jsou  už z r. 1592

*Krejčí, krejčíř -  Rozvoj městských řemesel se snad nejdříve projevil v  oděvních oborech. Krejčí vytvořili v Praze svůj první  cechovní statut už v r. 1318. Šaty později však šili  také někdy suknáři. Krejčovskému řemeslu samozřejmě  napomáhala od druhé třetiny 14.století v jeho rozvoji  móda, resp. její odraz diference sociálního  rozvrstvení. Podle dělby práce se uváděli také stále četnější  specialisté noviníků, tj. řemeslníků šijících nové šaty, viz např. kalhotář, kabátník,  kytlář, pláštník.   Staré šaty opravovali vetešníci. V Plzni je mezi prvními uváděn krejčí Andreas, který  byl v r. 1384 plzeňským konšelem , a v r. 1385 krejčí  Šimon Truhlička.   Přes svůj velký počet neměli  asi až do r. 1491 dlouho plzeňští krejčí  svůj cech. *Lazebník - 

 Ohřívači teplé vody v kotli jako předchůdci lazebníků  existovali už dříve v dobách naturálního hospodářství. Vznik středověkých měst vedl k nebývalému nahromadění  lidí v hygienicky nepříznivých podmínkách a vedl k  nutnosti budovat veřejné lázně pro očistu. Brzy se do  nich nastěhovala sauna, holičská oficina, jakési  ranlékařské středisko, lázně se stala informačním  centrem i místem zábavy, základního pohostinství ,  frivolních styků nevyjímaje. Láznu stavělo město, ale  pronajímalo ji a později i prodávalo ji lazebníkům.  Byli to vlastně jen málo kvalifikovaní živnostníci  těchto "spojených" služeb, ale považovali tehdy svoji  práci za řemeslo. Měli své mistry, tovaryše a několik  specializovaných pomocníků, z nich jeden ve větších  lázních byl barbíř.  V Plzni byly lázně vybudovány jistě brzy po založení  města, postupně zde do r. 1369 byly nejméně čtvery, z  toho jedna lázeň byla židovská.Prvním lazebníkem,  kterého známe jménem, je v r. 1369 vzpomínaný lazebník  Oldřich. Protože všechny lázně byly za hradbami, tak  hodně trpěly za dob válečných a ve třicetileté válce  všechny zanikly. Lazebníci a barbíři se většinou v té  dlouhé válce staly felčary, nebo už chirurgy. Na spolčování v jednom místě jich bylo málo a  proto založili jediný cech v r. 1357 v Praze. Proto v  Plzni nebyl místní cech nikdy vzpomínán. 

*Lukař, lučník, výrobce luků, lučištník -  Luk s tětivou zná lidská historie nějakých 10.000 až  40.000 let jako dálkovou zbraň a lovecké nářadí. Sám  počátek luku někteří datují dobou 12.000 let př.n.l.  ale nálezy šípových hrotů jsou mnohem starší. Bylo by  tedy divné, kdyby prvním lukařem nebo výrobcem luků v  Plzni byl až plzeňský konšel Petr, uváděný v Plzni v r.  1454. Dalo by se to vysvětlit tím, že si Plzeňané  kupovali luky a kuše ze Stříbra, kde byl v r. 1396 jako  konšel ballistarius Cunradus. Zmatky mohly udělat  záměny mezi výrobcem a lučištníkem vojákem. Nevíme  např. čím vlastně byl lučištník Václav Kropáč, který si  tehdy v Plzni koupil dům. Strnad uvádí v přehledu řemeslníků na předměstí v  Plzni v době na přelomu 15. a 16. století také  lučištníka, o něž však také nevíme, zda šlo o strážce,  lukostřelce nebo o výrobce. Nejspíše šlo o obojí - viz  *střelci. V. Vojtíšek vzpomíná jako plzeňského konšela  Petra, který byl uváděn jako arcufex v r.1454. .

*Malíř - *pictor,-oris, m.

 Původně byl malířem umělec. Teprve s rozvojem řemesel  se stává také řemeslníkem a stal se jím každý , který  zacházel se štětcem a barvami a jinými nátěrovými  hmotami, tedy každý profesionál od natěrač či  lakýrníka (illinitor) až po umělce.  Pro velký rozsah této profese zde uveďme jen  známější názvy specializovaných malířů – řemeslníků, jako např. –cuprejtýř, -lakýrník,  -lištař,  -malíř na skle,  -malíř karet, -malíř na skle, -malíř kamene, -malíř porcelánu,   -pozlatník,  -rytec, -šmukýř, -biretník, -štítař  aj.  Mnoho dílčích méně známých pojmenování bycho našli u  uměleckých malířů (imaginator), vytvářejících  -portréty,  -kresby ,  -sgrafita ,  -malby do knih a rukopisů .  Těžko  však už dnes najdeme pro tuto pestrou paletu  řemeslníků údaje o jejich práci v Plzni.  Podle více dokladů měla Plzeň už v době lucemburské  své malíře. V r. 1406 žil v Plzni malíř Vít, o němž  víme, že si tehdy nechal postavit na svém pozemku  kostel sv.Mikuláše. Malíř Oldřich je v Plzni vzpomínán  v letech 1407-1412, malíř Martin r. 1410 a Lvík r.  1415. Plzeňští malíři se řídili podle cechovních artikulí,  které jim v r. 1575 potvrdil plzeňský purkmistr. 

*Mečíř -  jeho řemeslo si vynutila už  ve 12. století zvýšená potřeba mečů  při vzniku rytířského stavu.Až do konce 15. století  byl meč s krytím na ruku poboční zbraní. Na rozhraní  15. a 16. století s ohledem na ochranné štíty a pavézy  vojáků byly pobočním meče nahrazovány velkými útočnými  meči, zvanými šaršouny. Objevovaly se však i kordy,  končíře a století šestnácté k nám přineslo i rapíry,  stilety, šavle a palaše. Zdálo by se tedy, že mečířů  muselo být v našich městech hodně. Jako specialisté při  výrobě mečů byl někdy uváděni např.i *čepelník, , *jílčař  aj,

 Mezi plzeňskými konšeli je uváděn mečíř v r.1465. V letech 1481-1523 je v Plzni vzpomínán mečíř Jíra,  který byl také konšelem. Od roku 1488 byli plzeňští mečíři členy společného  cechu se zámečníky, nožíři, brníři, uzdaři, konváři a  sedláři.

*Mědňář  Lidstvo se muselo naučit získávat a obrábět měď už v 8.-7. tisíciletí př. n. l.- v neolitu. Člověk tedy  prospektorem přírodní mědi, horníkem, kovářem, hutníkem  a slevačem dříve, než se stal řemeslníkem. Ten pak  všechny tyto znalosti dovedl do vysoké dovednosti,  koval za tepla, sléval a soustružil měď a s ní i mosaz  nebo zvonovinu.  Dlouho to asi byla práce spíše výtvarná, ozdobná.  Ale pak hlavně vyráběl kotle, pánve, svícny, váhy,  závaží, bradýřské a lázeňské medenice, umyvadla, i  kotlíky pro nejrůznější užití, např. kotlíky rybám  kupovati, rybám vařiti, kotlíky prací, hmoždýře,  dršláky, stříkačky, cyrurgické nástroje, hudební  nástroje, formy na pečení, ohřívadla, žlaby, okapy a  mnoho jiných užitečných věcí.  Proto se u měďaře setkáme s mnoha názvy,jako *kotlář,  *svícník, *přezkáři, *kroužnk, *mísaři a manoho jiných.  Když užíval k tepání měděních plechů i hamr, byl to  hamerník. Napřed pracovali na objednávku a od 16.-17.  století i na sklad pro svůj krám, nebo pro trhy . Kdy se prvně usadil měďnár v Plzni se už neví, neznáme ani jejich počty Pravděpodobně  prvním z nich a nejvíce jich bylo  mezi *kotláři. V Národopisném museu Plzeňska můžete shlédnout rytinu  dílny mědikovce z r. 1568. 

*Mincíř -  S mincíři se naše země setkala poprvé asi za Přemysla  Otakara I. V mincovně už tehdy muselo být mnoho  specializovaných řemeslníků, jejichž práci řídil  mincmistr.  Mnozí z těchto řemeslníků mívali speciální pojmenování,  - viz *mincovnická řemesla. Mincíři museli být v Plzni nejméně dvakrát. Prvního  známe dokonce jménem - mincmistr Eberlin dostal totiž  právo od krále Václava II. razit už ve staré Plzni mince, dokonce byly nalezeny mince z těchto ražeb v r.  1278, případně už 1270.  1507 dal král Vladislav II. městu Plzni po dvou  požárech právo na 10 let razit minci. Město této výsady  také skutečně využilo a vydělávalo nejen na nákupu  stříbra, ale i na ražbě.

*Mlynář -  Rotační mlýnky zná lidstvo již okolo r. 600 př. Kr. To  však ještě byly do pohybu uváděny ručně. Kolem r. 450  už k tomu sloužil žentour poháněný zvířaty a  definitivně člověk předal dřinu vodnímu kolu někde v  Illyrii ve 2. století př.n.l. Proto mohly mlýny s mlýnským kolem v Plzni vznikat,  jako jinde, poměrně brzo. Mlynářství zprvu také  náleželo k výsadním živnostem Obvykle bylo zakládání  mlýnů udělováno lokátorům nebo je stavěla obec. Do té  doby asi obyvatelé nově založeného města museli mlít  mouku v dřívějším mlýně ve Staré Plzni. Teprve od 15. století mlýny od obce kupovali i bohatí  měšťané, zejména pekaři, sladovníci, ale i řezníci a  kramáři.

Podle J. Strnada byli v letech 1400-1420 v Plzni 4  4 mlýny. -První stál na Pražském předměstí a slul velký  a  patřil až do r. 1437 rodině Pabianků, pak Martinu  Točníkovi,.

 -druhý stál před Malickou branou na Mži, byl nazýván  jako podpříkopní a patřil  Zebnickým, po r. 1417 Bláhovi Tarantlovi

 -třetí byl na Mži v místech dnešního Pekla, jmenoval se  podhorní- v r. 1409 patřil rodině  Pabianků, od r. 1417 Ondřeji z Týna, po válkách  husitských mlynáři Kozovi,

 - čtvrtý byl na Mži v místech nynějšího mlýna  Kalikovského, patřil také Pabiankům. Byl zničen Husity  v r. 1434 a znovu postaven v r. 1440 Janem Stříbrským,  od 1462 patřil Janu Petliči. Ti tam pak zaměstnávali odborné řemeslníky  mlynáře.

 Od mlynářů obilné mouky bylo nutno odlišovat i jiné  zvláštní profese, protože někdy mlýnem byly nazývány  nejrůznější provozovny poháněné vodním kolem,   např. mlýny střelného prachu, mlýny papírenské, pily-  pilný mlýn, hamry, brusy, mandly, valchy, stoupy, lis,  hasačert- prosívače  aj. I v mlýnech na mouku mohla být specializace mlynářů,  např.i v Plzni byl vzpomínán -kroupník, krupník, krupéř, krupičník -, -mlynář pivovarnického sladu, sladomelec -  V mlýně byl zástupcem mlynáře jako hospodář v mlejnici  stárek, mládek,, správu obilí pekařů měl šejdíř, byli  zde i učňové a mezi chasou jsme se mohli setkat i s  jinými řemeslníky, např. -šlapač mlýnského kola , -tesař sekerník, -vodák,  -prosívač a pytlovač mouky, -smetiprach, prášek, šejdíř, aj.

 Jako snad první se ocitl v plzeňských listinách mlynář  v r. 1395 konšel plzeňský Jaclinus. A asipo něm i mlynář Henzlinus, který byl v r. 1396 plzeňským konšelem. O cechu mlynářském, pekařském a perníkářském lze najít  informace v Archivu m. Plzně z let 1590-1864. Od tohoto  cechu se v r. 1684 oddělil cech pekařský a perníkářský,  když předtím dali starší přísežní zemského cechu  mlynářského v Praze plzeňskému cechu artikule.

*Mosazník -  Šlo o řemeslníka vyrábějícího a zpracovávajícího  slitinu mědi a zinku, resp směsi mědi a bazického  křemičitanu zinečnatého, jak to bylo známo už ve  starověku ve Fenicii a ve starém Řecku. Využívali však  i mosazi niklové, resp. slitiny niklu a mědi.. Mosazníci jsou v českých městech uváděni od  14.století. Vyráběli z mosazi nejrůznější svícny,  stolní náčiní, zdobné předměty, šperky, zábradlí,  portály, kování aj. Nebylo to tedy novodobé řemeslo  posledních století.

 I když cech mosazníků byl v Plzni vzpomínán v r. 1592,  nedochovaly se nám o mosaznících nějaké písemné zprávy  ze starších dob.

*Mostník -  Ze 7. století př.Kr. jsou první zprávy o stavbě  dlouhých dřevěných i kamených mostů . Most přes Eufrat  prý tehdy měřil přes 300 m. Velký kamenný most přes  Dunaj u Železných vrat byl postaven až počátkem  druhého století n.l. V naší Plzni, která leží na  čtyřech řekách, byla taková řemeslná specializace velmi  nutná. Kamenné mosty však stavěli jak kameníci, tak  zedníci, viz stavba mostu k Liticům v r. 1447, přes  Radbuzu k Doudlevcům most stavěný v r. 1487, most přes  mlýnský náhon před Pražskou branou stavěný v r. 1520  (tehdy ho stavěl jako mostník zednický mistr Ondřej  čili Ondráček) aj.- viz *kameník.

*Mydláři -dlouho vyráběli jen mazlavé louhové mýdlo a  nanejvýše prodávali od 15. století dovážené pevné mýdlo  vyráběné většinou v Benátkách. Moc z historie tohoto řemesla v Plzni neznáme. V r.  1605 se v Plzni vzpomíná mydlář Martin Wernher, jehož  manželka byla obviněna z kouzelnictví ve prospěch své  dcery.. V r. 1625 je zmínka o tom, že v Plzni existoval  krajský cech mydlářů, 1652 potvrdil cechovní artikule  Ferdinand III. mydlářům a svíčkařům.

Noviník, novák  – viz švec

*Nožíři-  patřili k předním řemeslníkům, ne proto, že  vyráběli samotné nože, ale že vyráběli i zbraně,  (tesáky, kordy, šavle),i břitvy, nůžky, chirurgické a  jiné specielní nástroje. Někdy mezi nimi byli uváděni i  specialisté, např. –břitvář a –nůžkář. Plzeňský nožíř Ambrož, je  znám v r. 1493 proto, že žádal cech, aby nemusel  nože vyrábět, ale jen v Praze kupovat a v Plzni je  prodávat. Nožíři byli v Plzni mezi řemeslníky uváděni i na  přelomu 15. a 16. století. Od r. 1488 v Plzni byli organizováni ve  společném cechu se zámečníky, brníři, mečíři, konváři,  uzdaři a sedláři.

*Nunvář, miškař, ludvář,, lumbař, klestič, zvěrokleštič -  Někdy se tato profese považuje za řemeslo, jiní v něm  viděli službu nebo živnost služebnou. Kleštění dobytka  existovalo od počátku chovu domácího zvířectva, tedy  dávno před vznikem řemesel. Nemáme ani obecné ani  plzeňské záznamy, jak se tato profese prováděla.  Nejčastěji ji měli na starosti spíše pastýři a někdy i  potulní klestiči. Museli přicházet i do Plzně, obvykle  na jaře a vyřezávali mladé býčky, kančíky, berany i  hřebce. Někdy byli považováni za řemeslníky, spíše však  za živnostníky. Za živnostenský stav byli potulní  klestiči údajně uznáni v českých zemích  až v druhé  polovině 18.století.

Obuvník – viz švec

*Ostrožník, ostruhač - nemáme o něm povědomí v Plzni, nejspíše šlo o kováře, který pořizoval ostruhy

Papírník, papyrmocher -  Papír se napřed do Plzně dovážel, možná už z nejdříve  jmenované české papírny na Zbraslavi v r. 1499 nebo z  nejbližší papírny v Chebu, která podle některých  zpráv byla prý založena s pomocí Vlachů již v době  Karlově. Určitě však víme, že v letech 1594-1598 vozil  do Plzně Keczl Klímeček z Jindřichova Hradce inkoust a  papír z Norimberka. Na dokumentech z 16. století však  najdeme podle průsvitek papír z mnoha jiných papíren. V té době si však asi už město Plzeň postavilo svůj  papírenský mlýn na soutoku soukenické valchy a mlýnské  strouhy, tedy někde u pozdější Střelnice. Papírna je  dokonce už vidět na Willenbergových dvou kresbách z r.  1602. Z obrázků lze předpokládat, že papírna měla tři  stoupy k drcení hadrů. O prvním papírníkovi v Plzni máme zprávu v r.  1605, jmenoval se Michal Kholbfell. Do r. 1611 to byla  papírna obecní, pak ji Kholbfel koupil. Od té doby  prakticky Plzeň nebyla bez papírny a papírníků až do r.  1742.  Z těch pozdějších papírníků  je vzpomínán  Ondřej Sehr (1612),  Kašpar Tonfelder (1617), spolumajitel papírny S.  Veselý, který v papírně zřídil v r. 1652 i výrobu  střelného prachu. Za 10 let pak byla papírna přenesena  na pravý břeh Úslavy mezi Lobzy a Doubravkou, kde je  dnes železniční i silniční most pod Letnou.Tam ji obec  Plzeň znovu odkoupila a jako nájemci jsou zde  vzpomínáni papírníci J.Schmied, J.Nützl, Ch. Michl,  J.O.Schmelzer aj. V r. 1742 zde papírna zanikla,  protože byla zchátralám stavu a  neprodukovala kvalitní papír,neměla ani dost starých  hadrů. Jednak ji poškodila francouzsko-pruská vojska.

*Pasíř, opaskář -  O vzniku pasířů rozhodoval hlavně rytířský meč nebo  vůbec pobočná zbraň, visící na pásu. Ten pás byl  dokonce znakem rytíře.Později už to byly potřeby pásů  prozaičtější, aby nepadaly kalhoty, aby bylo na čem  nosit peněženky, a hlavně aby se bylo výzdobou pásů  možno chlubit. Zdá se, že větší počet pasířů zprvu byl podmíněn  tehdejší módou.Snad prvními plzeňskými pasíři, které  známe podle jména, byl Petr, který koupil v Plzni dům  č. 75 v r. 1414 a pasíř Fencl, který v té době vlastnil  dům č. 230/1.

 *Pastýř, pastevec, pasák -  Vznik pastevectví někteří kladou do dob 12.000 let  před Kristem, až na konec doby ledové, kdy se někteří  lovci specializovali na jeden druh zvěře, v blízkosti  jeho stád žili jako se živou zásobárnou masa, zvířata  pak ochočovali. Zejména se to týkalo koz a ovcí.  V nově založené Plzni už byl společným pastýřem  asi na rok najímaný obecní zkušenější služebník, který  pásl dobytek na společných pastvinách. V letním období  dvakrát denně, od sv. Havla obvykle jen jedenkrát.  Výjimku činila pastva koní a, co bylo zejména pro  Plzeň důležité, pastva ovcí- viz *ovčák. Pastýř měl za  povinnost chovat obecního býka a kance, obvykle se  musel vyznat v léčení dobytka. Protože dříve  neexistovali zvěrolékaři, poskytoval tyto své znalosti  za zvláštní úplatu, a to snad někdy vede k tomu, že byl  uváděn mezi živnostníky. Nikdy nebyl považován za řemeslníka,ať už  šlo  o pasáky koní, koz, krav, nebo vepřů - Jen o pasácích ovcí není jistota, zda nebyli někdy  považováni za řemeslníky - viz *ovčák.

*Pekař -  Co chybělo už neandertálským lidem v dobách někdy  před 150.000 lety, aby pekli chléb, když už uměli  rozněcovat oheň? Byly to znalosti sklizně planě  rostoucích obilovin a ruční kamenné třecí mlýnky. To už  měl člověk někdy kolem 10.000 let př.Kr. Pak ale musel  ještě zvolit usedlý způsob života, uvnitř obydlí  postavit hliněné pece a zásobárny obilí. Teprve pak  někdy v osmém tisíciletí mohl teoreticky péci chléb. Pekař pekl chleby, žemle, koláče, preclíky, housce,  svítky, k postům, Jidáše k Velikému pátku a jiné  pečivo. Pavel Pražský, řečený Žídek (?1413 – 1471), který dlouho  pobýval v Plzni, psal o chlebu žemlovém,  vlaském, žitném, ječném, preclíkovém, prosném jáhlovém,  pohankovém, z rejže, oplatkovém, koláčovém, perníkovém,  mazancovém, ale i žaludovém. Jinak se dočteme i o nejrůznějších názvech pro  specializovaná odvětví pekařská, např. pekař  - chlebnář, - caletník, -perníkář, - kobližník, pekař krampflí, - koláčník, -mazanečník, - oplatečník, pekař hostií, - pekař paštik,  - pekař preclíků. V r. 1497 bylo v městské radě  schváleno, aby šest pekařů peklo v Plzni precle, a na  to aby si čeleď dostatečně sjednali. Jiní pekaři v té  době měli péci chléb a co kdo umí, ale precle ostatní  péci nesměli.

 Pekařské výrobky se prodávaly v krámcích, tak zvaných  lavicích chlebných kolem kostela sv. Bartoloměje až do  r.1392. Nevyučení pekaři (pecnáři, plachetníci, placbekové)  pracovali při městech, nesměli péci malý chléb, pekli  jen chléb žitný, velký (hrubý), bez bílé kůrky. Už v r.  1495 stanovili na žalobu plzeňských pekařů plzeňští  konšelé, aby chléb přípecný (hrubý, pecnářský) byl  prodáván do téhož dne po 2 dny a chléb bílý aby hosté  prodávali jen v sobotu.  Kdy se objevil v Plzni první pekař po jejím  založení nevíme. Jistě dlouho si po lokaci osídlenci  pekli chleba sami. První spolehlivé písemná zprávy jsou  asi až z r.1377, kdy byl v Plzni konšelem i pekař  Prokop a z r. 1409, kdy koupil pekař Jan dům č. 47. Teprve od  r.1590-2 v společném cechu spolu s perníkáři a mlynáři.  To trvalo až do r.1683, kdy si mlynáři ustavili  samostatný cech mlynářský- viz Archiv m.Plzně, kde jsou  uloženy i různé listiny cechu pekařů z let 1751 a 1821.  Pekaři bývali i Plzni bohatí měšťané, protože měli  zisk i z přidruženého chovu vepřů, krmených odpady při  výrobě. Proti jejich vepřům museli i plzeňští konšelé  v r. 1497 zasahovati a nařizovat, aby pod pokutou 10  grošů všechna nečistota od nich byla vyvezena ven.

*Perníkář - . Od caletníka se lišil hlavně tím,že  zadělával mouku medem. Pravděpodobně na začátku pekl  marcipán ke dni sv. Marka (Marci panis).  Pro malé počty měli perníkáři s pekaři společný cech,  který je uváděn v Plzni v r. 1590-2.

*Pivovarník, sládek. - Vaření piva znali už staří Egypťané a nejstarší recept  na to prý uveřejnil Řek Zosimus 700 let před Kristem. Tak  staré je tedy řemeslo sládků. Právo vařit pivo měli  původně všichni plzeňští občané. Od 14. století však mohl vařit  pivo i v Plzni jen měšťan, který vlastnil dům uvnitř  hradeb- pravovárečník. Pokud vařil pivo doma, byl  nákladník,  pokud pivo prodával svoje navařené pivo, byl obchodník. Pravovárečník si většinou na pomoc k vaření piva  najímal sládky, vlastní pivovarníky. Ti ovšem měli k  sobě více pomocníků, často pro pravovárečníka také  pracoval i sladovník, šrotýř, mlynář, bečvář a různí  pomocní dělníci. Někteří předpokládají, že v  předhusitské době ještě šrotýři v Plzni neexistovali. Pivo se vařilo dvojí:

 -bílé, bledé,bylo z pšenice, husté, ani příliš sladké  ani hořké. Podle některých bylo "blahoslavené", podle  jiných nadýmalo a "zacpávalo". V Plzni se dříve vařilo  jen světlé pivo.

 -červené, tmavé, bylo z ječmene, technologie vaření se  nazývalo " na staro, na hořko", pivo bývalo lehčí,  nahořklé, tvrdilo se o něm, že čistí krev  Z ovsa se v Čechách pivo většinou nevařilo, ani z  kukuřice, ani z vína, jinde však ano.

 Řemeslo se tedy zprvu rozvíjelo v malých  provozovnách. Nejstarší zpráva o pivovaru a sladovně v  Plzni máme ze 17.dubna 1307 r.1307, protože tehdy Wolfram Zwinilinger  je odkázal kostelu sv. Bartoloměje. Počet pivovarníků  musel rychle růst, protože už v předhusitské době zde  bylo podle M. Bělohlávka 17 pivovarů a 26 sladoven.  Postupně se domácká výroba piva a obchodování s ním  jednotlivcům nevyplácela a řemeslo se přesouvalo do  speciálně vybavených provozoven, do sladoven a pivovarů.  Zde mohli i vařit své pivo pravovárečníci podle rozvrhu  " vaření střídou".Potom už převáželi nebo nechali si  šrotýři převážet uvařenou mladinku do svých sklepů ve  vlastním domě. Celý proces vaření piva se tak rozložil  na více a jinde prováděných operací.  Jako celek prý pivovarníci patřili mezi chudší  řemeslníky. Soukromé pivovary musely vznikat v Plzni snad hned po  jejím založení. První městský pivovar v Plzni byl založen asi  těsně před r.1490, což přispělo i monopolnímu charakteru  městského pivovarnictví. Plzeňské měšťanské nebo městské  se prodávalo nejen v Plzni a na jejím panství, ale i v  dalekém okolí. Přesto se však už v 15. století počaly  projevovat v plzeňském pivovarnictví známky odbytové  krize, která však už byla celostátní.

*Pláteník -  Pod tímto názvem se skrývalo více druhů pracovníků ne vždy řemeslníci, např.obchodník s plátnem,.různí pracovníci, kteří upravovali textilní surovinu  před tkaním, zejména len, vlnu, konopí, od 19. století  i bavlnu. Většinou to také nebyli řemeslníci, ale zemědělci  nebo domácí pracovníci  Za řemeslníka můžeme považovat tkalcr (.tkadlec),  - viz tam. K řemeslníkům v této skupině patřila od pláteníků oddělující se specializovaná  samostatná řemesla, jako např.  –bělič,  -barvíř plátna, -mandlíř plátna ,  který vyvalchované, vybílené nebo nabarvené a  předtím napařené plátno mandloval na pracovním stole (  štoku) těžkým dřevěným válcem,a tak ho vyhlazoval.  Plátenictví bylo řemeslem textilním, které se i v  Němcích nastěhovalo do měst nejpozději, a to ještě jen  v některých okresech.Pláteníci sídleli spíše na venkově  a do města vozili spíše jen své výrobky. A bylo jich  postupně mnoho druhů, a to asi neznáme už všechna ta  plátna žemněná, pačesná, konopná, křečná, režná,  domácí, prutovaná, činovatá, truhličná, pytlíková,  mlynářská, mandlovaná nebo nemandlovaná, vlaská,  německá, nidrlantská, levská, holubářská, kamenská,  svídnická, mejtská, turnovská, kolčová, frejberská,  pariská, pohanská... jen plzeňská v tom jako specialita  chybí A muselo s zde tkát i hrubé plátno na pytle  (mitling), drsné plátno mezulán i nejjemnější plátno (kment). V 15. století se plátenictví stěhuje spíše do  podhorských oblastí s dostatkem surovin. V r. 1418 jich bylo v Plzni ještě devět. Postupně z Plzně vymizeli  dříve,  než mohli založit svůj cech

*Platnéř - Byl tak nazýván řemeslník, který vyráběl brnění z  plátů tepaného, kovaného ocelového plechu. Lišil se  tedy od dříve převažujícího brníře - vit tam.  Podle součástí brnění se někdy nazýval i jako  specialista : -helméř, -obojkář, hotovil kryty krční , -platnéř vyrábějící kyrysy,  -rukavičník, vytvářel kovové rukavice,  -pulérník, pulér, který  čistil zbroj.  Je nutno předpokládat platnéře v Plzni poměrně brzo,  když uvážíme, že město muselo opatrovat, rozmnožovat a  opravovat jistý počet brnění, které přijali Plzeňští od  Karla IV. v r. 1363 do úschovy . Jejich statistiky nejsou v Plzni spolehlivé. Např. v Knize počtů  města Plzně 1524-5 je platnéř uváděn,víme o něm, že byl  zaměstnancem města a že bydlel v tehdy stavěné  hradební věži. V té dob vyráběl 16 párů objednaných  železných rukavic. Platnéř musel být v Plzni i v r.  1596, když si od něho objednávali stříbrští zbroj na 8  pacholků za 3 kopy 30 grošů. Od r. 1488 se plzeňští brníři a platnéři se stali i  členy nově založeného cechu se zámečníky, nožíři,  mečíři, konváři, uzdaři a sedláři.

*Pokrývač, přikrývač, někdy je uváděn širším názvem dlaždič, který pokládal střešní krytiny, ale  fušoval i do dláždění . Někdy byl jmenován podle typu  krytiny jako přikrývač, doškař , škřidlař, šindelář, *klempíř, *měďař aj..

*Postřihač -  Byl to řemeslník, který vlastně patřil mezi soukeníky,  protože upravoval v posledních fázích utkané sukno.  Sestřihoval jeho různě dlouhý chlup po předchozích  jiných úpravách, tedy  až po úpravě škrabáním, čili čištěním od  uzlíků v tkanině zvláštním želízkem (Nopeisen), které  prováděl předtím *rejféř - viz tam. Pak  následovalo praní eventuelně apretování a valchování,  aby tkanina zplstněla zhoustnutím vazby pomocí bičování  strunou knapské střely nebo po proklepávání kladivy v  korytě, což dělal před ním ve valše *valchář - viz tam. Pak došlo k česání a pročesávání (drhnutí) nestejných vlasů  sukna pomocí zvláštní česací soukenické štětky z  bodláku  Teprve pak velikými specielními nůžkami postřihovač  zkracoval délku vlasu sukna. Umění postřihačské se  objevuje i u nás hlavně od 14. století.  Někteří dokládají prvního postřihače, jménem  Miloslava (Myloslauz) už v r. 1339. V té době byl  konšelem. Cech si postřihači ustavili s krejčími v Plzni v r.  1491.

*Prachař, sanytrník, výrobce střelného prachu -  Střelný prach byl v Evropě sice užíván již ve  14.stol., ale pro pěchotní zbraně byl vyráběn hlavně až  od 16.stol. Kdy se výroba prachu v Plzni započala , to  už nevíme. Dílnu prachaře v Plzni bychom většinou zprvu  našli na předměstí, hlavně pro nebezpečí výbuchu, ale i  vůli zápachu. Výroba prachu se neobešla bez sanytru, k  jehož výrobě se používala moč, a ta zapáchala. Prvním prachařem, kterého známe z Knihy počtů m.  Plzně z let 1524-5 , byl Jan Rejt. Podle V. Mentbergera  známe v Plzni prachaře Stanislava Veselého, který se  ženil s vdovou po plzeňském papírníkovi v r. 1652.  Veselý byl "obytným", tj. jen pod ochranou města, ne  měšťanem. Prachařskou provozovnu měl tehdy v papírně u  soukenické valchy na plzeňském předměstí. Odtud však  byla i s papírnou přenesena v r. 1662 na břeh Úslavy,  mezi Lobzy a Doubravkou- viz *papírník. Tam už jako  prachař pracoval Šimon Plešer. Tento mistr se svým  učedníkem zahynuli při výbuchy městské prachárny,  která byla tehdy za plzeňským panským mlýnem.

*Provazník - Jeho předchůdcem byl nejspíše zemědělec nebo rybář,  který si vyráběl sám provazy z konopných  vláken nebo lýka. Vznik řemesla provaznického umožnil  až vynález spřádacího provaznického kola. Provazníci  totiž vyráběli i lana ze železných, mosazných a  měděných drátků.  Provazníkem specialistou byl např. popružník,dratvář, síťař, řešetář, tenetář, nevodář  aj. Zdá se, že se mezi plzeňskými řemeslníky objevil  brzo. Těžko říci, zda statistické údaje o počtu  plzeňských provazníků jsou spolehlivé. Provazníka uvádí v r.  1524 statistika jen jednoho, ale Kniha počtů m. Plzni v  téže době uvádí dva, Bártu a Palečkovou. Provazníci plzeňští se řídili vlastními cechovními  artikly , které jim schválila městská rada dne 1578.  Cech je vzpomínán i v r. 1592.

*Punčochář -  Řemeslník, který celkem primitivní technikou pletení  příze vyráběl pomocí háčků a drátů punčochy eventuelně  rukavice. Punčocháři se objevují tedy v Plzni až po třicetileté  válce, jejich počet narůstá příchodem německých  řemeslníků, produkce jejich je stále zaměřena jen na  místní trh, na zahraniční trhy nepronikají. Punčocháři nezaložili v Plzni svůj cech ani  společenstvo.

*Puškař, dělolijec, ručníkář- Puška nebyla jednotným pojmem, takže ani název  řemeslníka pušky vyrábějícího nebyl jednoznačný.Puška  značila obecně jakoukoli nádobu válcového tvaru, takže  mohla znamenat nádobu na léky, stejně jako ruční palnou  zbraň nebo houfnici či těžké dělo. Přesto mezi  řemesly palných zbraní se názvem ujednotilo, že jen po  "hrubých střelbách", tedy po výrobě děl byl nazván  puškař.V Čechách první zpráva o železné pušce je z r. 1390. Napřed pušky odlévali zvonaři, teprve později se z nich  stávají puškaři. Snad až od konce 15. století se jejich  počet zvyšoval, a tak vznikaly nejrůznější hovorky, píšťaly,  tarasky, srubnice, houfnice, kartouny, rychlice aj.  Nejlehčí z nich byla ručnice, ale na tu se zase už  specializovali ručníkáři - viz tam. Drobnější střelba  byla ještě dlouho nedokonalá. Střelba  prachová byla prováděna většinou puškaři samotnými a  jejich tovaryši. Víme , že puškař Martin si v r. 1407 koupil v Plzni dům  č. 237/8.Trochu však tehdejší zprávy matou. V Plzni  ještě dnes máme tarasnici z r. 1507, kterou si dali  prý Plzeňští ulíti v Norimberce. Jinde se však dočteme,  že zprávy o válečných úspěších Plzeňanů vedly prý  naopak Norimberské v r. 1506 k žádosti o vyslání  dělolijců z Plzně k nim. Jisto je snad jen to,že  Plzeňští o svá městská děla po dobytí Plzně Mansfeldem  přišli a o puškaři městské artilerie se dočteme až v  r. 1738. Jmenoval se Bernard Treybal. O cechu puškařů v Plzni není nic známo. O výrobcích  ručních palných zbraní viz *ručnikář.

*Rozárník, růžencář, paterník -  Byl to výrobce růženců,,v Plzni nic o něm nevíme. *Ručnikáři, puškaři – Na výrobu  ruční palné zbraně se  specializovali asi až v 16.století zámečníci-ručníkáři. mimo Plzeň Ti vyráběli  hákovnice a píšťaly, které museli obsluhovat při  střelbě dva lidé. Jeden zbraň držel a druhý zapaloval.  Ručníkář musel umět dílo odlévat, vrtat, kovat brousit,  pilovat a zdobit.V Knize počtů m. Plzně 1524-5 se dozvíme, že  Jílek Linhart ztratil starou ručnici při své cestě do  Uher a nechal si udělat novou.. Nejspíše to bylo v Berouně, odkud v polovině 16. století Plzeňští ručnice objednávali. Byl tam už cech  ručnikářů, v němž byl i plzeňský dodavatel Jan Roháč.

*Rukavičkář, rukavičník Pletení rukavic na jehlicích bylo dávno prováděnou  prací venkovských žen. O tomto díle svědčí u nás třeba  dochovaná pletená rukavice snad ze 13.století, nazývaná  rukavicí sv. Vojtěcha. Rukavičkáře najdeme pod různými jmény podle materiálu z nich je zhotovovali ( soukeníci, platnéři, , krejčí, aj).  O rukavičkářích jsou v Plzni zprávy oproti jinde dost  pozdní. O jejich cechu zde nejsou zprávy vůbec žádné

*Rybář -  Jako řemeslníky je všichni Mnozí byli spíše obchodníky pod názvy . *herynečníci, slanečkáři Někteří rybáři jsou uváděni i podle druhy ryb jako  specialisté, např. sumečník V  r. 1592 je však uváděn v Plzni jejich cech,  Rybáři jistě lovili ryby v plzeňských řekách a  později i rybnících někdy vidlicí se zpětnými háčky  (krongle, čeřenem, sakem, keserem, sítí, nebo dokonce  nevodem, což byla veliká síť až 50 m dlouhá a na l,5 m  široká). Na trhy prodávali nejen jimi chycené ryby, ale  později i dovážené ryby z ciziny, tedy jako i v Plzni  zmiňovaní obchodníci. Spotřeba  mořských ryb byla dříve velká, zejména v období půstu.  I mimo postní čas smělo být maso na stole prakticky jen  v neděli, pondělí, úterý a čtvrtek. .  Počty rybářů v jednotlivých  letech nejsou spolehlivě udávány už proto, že asi už od r. 1300 sídlili a pracovali mimo hradby města, většinou ve  čtvrti Rybáře na levém břehu mlýnské  strouhy pod klášterem františkánským a Pražskou branou.  Zprvu jich bylo v Plzni hodně. Jako snad první je  zaznamenán v Plzni rybák Trojan v r. 1347, když dostal  povolení zřídit si na místě obecním za chorem  Františkánského kláštera při řece Ouhlavě rybníček. Od  16. století však o rybářích písemností mizejí, i když  měli jistě dost práce v později budovaném plzeňském  rybničním systému- viz *rybníkář..

*Řemenář, střemenář, třemenář,  - vyráběl řemeny z kůže, ale někdy si konkuroval s  pasířem, ševcem nebo koželuhem.  Jako jeho specialista je uváděn sponkář, který zhotovoval spony na řemeny. Řemenáři byli prý v Plzni v letech 1400-2 celkem 4. Jejich cech byl v Plzni vzpomínán až  v r. 1644.

 *Řezbář, řezáč, rytec - měl mnoho názvů, a to nejen podle obráběného materiálu, zejména dřeva, kamenů, kovů, , ale i kostí, skla, slonoviny, jantaru aj. Někdy zaměňovalo jejich řemeslo  se  soustružníky. Vyskytuje se i pod jmény specialistů pod  různými názvy. Nevíme přesně  od kdy se usadili v Plzni, nebylo jich jistě mnoho, když zde ani později nezaložili ani cech.

*Řezník -  I když delší dobu po založení města byli měšťané  schopni se zásobovat masem vepřovým a drůbežím, stávalo  se řeznické řemeslo brzo nezbytným pro výsek hovězího  nebo koňského masa, které nebylo možno rychle zkonsumovat nebo uchovávat na delší dobu. Řeznické řemeslo upevnilo svou  důležitost zejména v 13. až 15. století, kdy spotřeba  masa stoupala. Prodej masa se přesunul do masných  krámů kolem kostela a později  po 1392 u pražské brány. V nichž směli prodávat jen  místní, ne tedy přespolní řezníci. Nakonec domácí řezníci  prosadili, že přespolní, tzv. huntýři (huntlíři) směli  přivážet na voze (huntu) a prodávat maso ve městě jen  na týdenních svobodných trzích. Dokonce měli prodávat  jen maso solené a uzené. nakonec to musel rozhodnout sám  král Vladislav roku 1490, že huntýři smějí maso  prodávat jen v sobotu a měšťané že musí pro ně dát  udělat krámce. Nakonec však v r. 1515 byl však všem  huntýřům povolen svobodný trh všech druhů mas. Postupně se nazývali řezníci podle své specializace, např.  - koňský řezník,  sádelník, lojovník, drobník, drštkař ,  šlachtýř, uzenář aj. Řezníky známe v Plzni již od r. 1339, kdy jim  potvrdila městská rada jejich práva. V r. 1334 vzpomíná  se zde řezník Miloslav , tehdy jako plzeňský konšel.  Značných výsad se řezníkům dostalo v Plzni od krále  Jana Lucemburského r. 1341

 *Sedlář - Dokud většinu rychlé dopravy zabezpečoval  kůň, bylo to řemeslo jistě potřebné. Nad kvalitou sedel  a postroji u nás se už pozastavil v r. 965 Čechami  projíždějící Arab Íbrahím ibn JakúbI. Řemeslo vzniklo  dávno z řemesla ševcovského, ale požadavky na kvalitu  výrobku si vynutily i u nás od 14. století jeho  osamostatnění,a to tím spíše, že vznikala i další  specializace řemesel jízdu na koni zlepšujících a se  sedláři se prolínajících jako např. třemenář, přezkař,  udidlník, uzdař aj.  Kromě výroby sedel však také vyráběli chomouty,  potahovali kůží i nábytek, sedadla na vozy, holstra k  ručnicím aj. Spolupracovali s lukaři i s taškáři. V Plzni asi poprvé byl zaznamenán v listinách sedlář  jménem Oldřich v r. 1377, protože byl tehdy konšelem.  konšela už v r.1377.  Od 1488 byli sedláři členy společného cechu se  zámečníky, brníři, nožíři, mečíři, konváři a uzdaři.

*Síťař, pletař, řešetář – viz provazník.Někdy se síťaři dále ještě  nadělili na  -nevodáře, co robili sítě-nevody na lovení ryb a  -tenetáře, co robili tenata na lov zvěře a ptactva

 Pravděpodobně byli dříve  zaznamenáváni jako provazníci, organizováni  byli i později v Plzni v jejich cechu ,  kterému městská rada potvrdila cechovní artikule v r.  1578.

*Sklář, sklenář -   Lidsto zná sklo už tisíciletí. Mezi nálezy z  egyptských hrobů z doby asi 3.500 let př.Kr. jsou  skleněné perly, svědčící o primitivní výrobě skla.. Už v  době před založením Plzně se zřejmě už výroba skla  usazuje  mimo ni  v místech s dostatkem křemičitého písku. S řemeslníky se spíše v Plzni setkáme se sklenáři až hodně pozdě , i jen  z pouhého jejich názvu názvu nezjistíme, jak pracovali, např. jako zasklívači, malíři na skle, foukači skla, šmelcníci, zrcadláři  aj. V r. 1524  uvádění dva sklenáři se jmenovali Bašta a Vašek. Jejich cech byl potvrzen  nejspíše až v r. 1755

*Sladovník – Kolem vaření piva najdeme více řemeslníků.  Pivo vařil pivovarník,sládek – viz *.pivovarník Pro vaření piva potřebný  slad však museli zabezpečovat sladovníci. Sladování se  provádělo mimo pivovar v prostorných sladovnách, někdy  třeba jen primitivně humně, což byl ve stodole i krytý  lat. Sladovníci se starali, aby rozprostřené navlhčené  ječné nebo pšeničné zrno vzklíčilo a přitom uvolněné  enzymy rozložily škrob na zkvasitelné cukry. Pak ve  hvozdu (aridorium) naklíčený slad se vysoušel na  lískách, aby ho bylo v mlýně možno semlít.  Sladovníci byli podle J. Strnada v letech 1400-1420  nejpočetnějším plzeňským řemeslem. Pracovali jak uvnitř  města, tak zejména na předměstích v 26 sladovnách.  Postupně jejich práci přebírali pomocní pracovníci a  centralizované provozovny, takže jejich počet v Plzni  klesal.  Prvním sladovníkem citovaným v listinách byl asi Václav  z Chřelenic, měštěnín plzeňským, který odkázal svou  sladovnu jinému sladovníkovi, Šimonovi. V r. 1436 se  stal sladovník i konšelem, sladovník Filip odešel v r.  1466 dokonce s úřadem velvyslance do Vratislavi.

Smolař,pkelník- nepatřil mezi řemeslníky plzeňské, protože svou prací byl vázán na milíře,smolu, pryskyřici  v lesích mimo město. Jeho produkty však potřebovali městští řemeslníci, jako např. ševci, bečváři, pivovarníci aj.

*Sochař – Jeho práce při výstavbě Plzně musela mít roli při tvorbě volných plastik už v době  předhusitské.Pravděpodobně zde měl i svou sochařskou dílnu.pro církevní objekty. Jistě se musel podílet i  na výzdobě i hlavního oltáře  arciděkanského kostela s madonou z r. 1390.

*Soukeník, suknař -  výrobce suken, kterého  nesmíme zaměňovat s  obchodníky se suknem (suknakroječi), ani s postřihači,  kteří utkanou textilii zušlechťovali.  Soukeníci patří k nejstarším řemeslům u nás, k  nám je povolal z Flander už Přemysl Otakar II.. Proto jejich  delší rozvoj si vynutil rozsáhlou dělbu práce a větší  specializaci, takže soukeníka někdy zaměňujeme s jinými  řemeslníky pod nejrůznějšími názvy specialistů, jako  např.*vlnař, *mykač, krampléř, kutnéř , česáč příze, *tkadlec, který zabezpečoval tkaní, soukání, skaní, snování, šlichtování  a jiné operace zušlechťování sukna. Mezi prvními soukeníky v Plzni byl v r. 1344 listinou  vzpomínaný Pertold Rubáš, v r. 1379 plzeňští konšelé  soukeníci Martin a Blahuta. Soukeník Blahuta je uváděn  v Plzni i proto, že v r. 1380 podnikl pouť do Říma.  V Plzni jsou soukeníci dle Z.Wintera uváděni již v r. 1380 ve  sdružení se zámečníky. Byli tehdy v Plzni  jedním z nejpočetnějších řemesel.  Své soukenickém rámy měli u nás na Skvrňanské  předměstí v místě pozdějších pětatřicátých kasáren.  Soukenické valchy byly při vodní strouze na severním  předměstí a sahaly až k panskému mlýnu. Soukenické se do válek husitských  připomínaly spíše u Kozova mlýna, tedy v místech  dnešního Pekla. Valchy, protože zaujímaly větší  prostor, využívaly částí městského příkopu.  Sukna prodávali suknakroječi, zprvu na náměstí kolem  kostela sv. Bartoloměje v lavicích soukenných. Krámců  těchto je v r. 1418 vzpomínáno zde na 14.

 Plzeňská sukna mívala dobrou pověst. Svědčí o tom  např. i hodnocení jejich kvality z r. 1461. Proto  Oldřich Rožmberský přikazoval, aby žádné roucho odjinud  na prodej do Soběslavi nebylo voženo kromě plzeňského  pravého a předního s pečetí. Bílé sukno se z Plzně  vyváželo zejména do Bavorska, a ještě dále, i do  Italie. Plzeňské sukno bílé bylo pro cizinu lacinější  než jiné druhy a šlo dobře na odbyt. Tržními stanicemi  byl Nördlingen a Linec. Proto někteří plzeňští  soukeníci byli bohatí a byli mecenáši. Např. Vít  soukeník v druhé polovině 15. století dal na svůj  náklad vypracovat nádherně iluminovaný graduál. Koncem 15. století však všeobecně u nás ztrácí  soukenická výroba na prestiži, protože zatím neobstála  v soutěži s dováženými přepychovými látkami u  módy chtivých měšťanů. Proto se objevují i další  specializace pod jmény mezuláníků, cajkařů a jiných.

 *Soustružník dřeva, struhadlník – tento řemeslník vklastně patřil mezi řezbáře.  Z mnoha různých druhů výrobků (lžíce, šachovnice,  korbele, kuželky, pouzdra, krabice- tvořidla, talíře,  mísy, necky, přeslice, vřetena, kalamáře, ratiště, lžíce, růžence, dřevěné hudební nástroje aj.  V Plzni byli pravděpodobně jen v malém počtu a sdružovali se v cechu se zámečníky a jinými, jak je citováno  v r. 1592.

*Stolař, stolečník, stolařík –  jeho název představoval  většinou až do 16.století všechny truhláře a teprve pak jakousi specializaci výrobce stolů.  V plzeňské literatuře se snad poprvé setkáme se názvem stolaře v r. 1464 u konšela Ambrože.

*Střelec, lukař, lučištník, výrobce samostřílů,  kušař– mezi řemeslníky mohl být počítán spíše jen jako výrobce kuší, ne však jako strážný, bojující nebo voják bránící samostřílem hradby.. Nevíme, zda neměl v hradbách plzeňských i svou dílnu a obydlí, jako tomu bylo v Praze za Karla IV..  Jeko první střelec byl v listinách uveden balistarius  Cunradus , plzeňský konšel v r. 1396. V. Vojtíšek vzpomíná jako lukaře plzeňského konšela Petra v r.1454. Strnad uvádí v  přehledu řemeslníků na předměstí v Plzni v době na  přelomu 15. a 16. století lučištníka jako o výrobce luků. Kuše totiž zůstala i od poloviny 16. století  oblíbenou zbraní v boji i na honech. Přesto podle  statistik kušař v Plzni v 16. století mizí.

*Suknakroječ, kroječ – byl převážně považován za obchodníka a ne za výrobce-řemeslníka.čili soukeníka.  Prvním listinou doloženým obchodníkem suken byl v r.  1339 uváděný plzeňský konšel Miloslav.

*Šrotýř, šrotéř, skladčí, ližník, postihač, spělač – jako služebný živnostník nebyl  ani v Plzni řemeslníkem. Šrotýř vozil slad k semletí do mlýna a mladinku a své pojmenování měl odvozeno od líh, po nichž spouštěl sudy  s vínem nebo s pivem do sklepů. pivovaru k vykvašení nebo do sklepů měšťanských domů.  Protože sudy obvykle spouštěl po líhách do sklepů, byl  také nazýván ližník. V předhusitské době asi v Plzni neexistoval.

 Štětkař – viz kartáčník.

*Švec - Byl to jeden z nejčastějších řemeslníků v městě. Od 13. století se i u nás rozmáhá bytelnější obuv, již většinou s pevnou tuhou podešví, nazývaná  škorně.  Krpce i škorně románského a raně gotického období byly ve špici buď oblé , ale častěji se již prosazuje mírné zahrocení. Teprve  14. a zejména 15. století  přineslo dlouhé gotické špice známé např. jako čapí zobáky, nosy .. Název boty  se u nás užívá až od 15.století. Bota často ani tvarově nerozlišovala mezi nohou pravou a levou, takže se k noze přizpůsobovala až při následném nošení Když švec šil novou obuv, míval pojmenování jako noviník, novětník, novědlník, novák, a to od 13. do 15. století bez ohledu na typ obuvi  (opánky, sandály, střevíce škorně, boty, dřeváky aj.). Jako opravář bot  měl jméno   *prták, příštipkář, flekýř, švec vetešník, rewler. Údajně teprve v r. 1477  směli ševci šít nové boty i opravovat staré. V plzeňských listinách jako první obuvníci v Plzni  jsou uváděni švec Wernher, který v r. 1339 učinil  odkaz farnímu kostelu, a Šimon, řečený Truhlička, který  v r.1385 koupil louky u Kunčina Hrádku Zprvu si ševci dokonce připravovali sami kůži jako  koželuzi, a  šili také všechny výrobky z kůže. Postupně se  však od nich odtrhávali nejen koželuzi, ale i nově  vznikající řemesla, jako noví specialisté : *pasíři,  *brašnáři, taškáři, *měšečníci, *vačkáři, *tobolečníci,  *řemenáři, rukavičníci a jiní *kožedělní řemeslníci. Informace o cechu  ševcovském v letech 1644-1793 jsou v Archivu m. Plzně. 

 *Tesař –zhotovoval celé domy , krovy, sruby, kotce , krámce , mosty, piloty,  kůly zarážené do mokřiny a do  vody aj. Proto někdy jsou tesaři uváděni jako  specialisté pod zvláštním pojmenováním, např.  boudník, beranník, kolník,  sekerník, mostník, rourník, rúrař, trubák,trubař, člunař aj.  I když se po založení Plzně převážně stavělo ze dřeva, setkáváme se s nimi ve statistikách v malém počtu až v 15. a 16. století. Svůj vlastní řemeslnický cech tesaři v Plzni neměli. Není proto jisté, zda byli považováni za řemeslníky

*Tkadlec -  Mezi řemesly nebyli ti plzeňští tkalci ničím novým. Kořeny jejich řemesla můžeme uvažovat před mnoha tisíci let. V Anatolii byly  nalezeny zbytky textilií ze spřádaných rostlinných  vláken a tkaných na stavech nebo na tkacích prkénkách  už v 7. tisíciletí př. Kr.. Když brzo po založení se v  Plzni připomínal spíše jako soukeníci a snad i pláteníci. Museli  zde tedy postupně pracovat i tkalci, kteří byli podle vytvářené  textilie zváni jako specialisté pro tkaní plátna,vlněných klátek, hedvábí, barchetu, damašku, cajku, snad i koberců. Otazníkem mohlo být  však i to, že tuto práci zastávali nejen profesionální řemeslníci, ale i jejich ženy, které připravovaly  suroviny pro tkaní, např. vyráběly přízi. Podrobnosti o tomto řemesle v Plzni však nejsou,  nejspíše právě pro roztříštění tkalců na jednotlivé  specializace. Cech tkalců byl však vzpomínán až v r.  1592. Viz proto *pláteník a *soukeník

*Tobolečník, vačkář, měšečník – viz . *brašnář -

*Truhlář -   Nevyráběli jen truhly, ale prakticky vštšinu bytového  zařízení. Vždyť nábytek slovně vyjadřoval vše získané,  nabyté, tedy třeba bidlo,truhlu, lavice, pokladnu, nebo i kalcovský stav. Podle  hlavních výrobků byl někdy mezi nimi uváděn podle typy  nábytku uváděn jako specialista  -stolař ,stoličník, lavičník , kolébečník, postelník, truhličník nebo jiných výrobů ze dřeva.  V historii Plzně jsou známi  nejvíce až v XV. a XVI.  stol. , např. zejména stolaři,  jako byl . v r. 1415 stolař Kunc, který si  tehdy koupil dům č. 247 a stolař Jan Bradatý, který  tehdy prodal dům č. 52. Truhláři měli v Plzni svůj cech, jehož cechovní  artikule potvrdil purkmistr v r. 1575 a 1755..

*Uzdař, uzdář, udidlník - Kniha počtů města Plzně z let 1524-5 uvádí jen  jednoho uzdaře, jménem Honce.  Od r.1488 byli plzeňští uzdaři členy společného cechu  se zámečníky, brníři, mečíři, nožíři, konváři a  sedláři.

Voskař, voštník, voštinář - byl to řemeslník, který kupoval vosk od brtníků,  včelařů a táhl z něho sloupky, lil svíce i obrázky,  dělal fakule na svícení. Pro výrobu svíček se někdy  nazýval také svícník - viz tam.Bylo to řemeslo hodně  blízké mydlářům, bylo jich však daleko méně než  mydlářů..V Plzni se objevují až v 17. století,  protože i cech mydlářský a svíčkařský vznikl resp. byl  potvrzen Ferdinandem III. až v srpnu 1652.

*Zámečník -  jako řemeslník se v Plzni vyvinulo z kovářství a proto se asi jeho rozvoj spadá  hlavně do dob od 14.století. Zámečníci však museli být v Plzni již dříve. Hlavními rozdíly práce zámečníků  oproti kovářům bylo to, že zpracovávali železo spíše  za studena,více pilovali a řezali, kdežto kováři kovali  za horka, sekali, probíjeli. Podíleli se tedy hlavně na vytváření zámků, klíčů,  stavebního kování, mříží, nábytkového kování, háčků,  zástrček, klepadel, ale často i svícnů a kratiknotů aj.  Těžko jejich výrobky oddělíme o produkce jiných  řemesel. Proto také nejen od kovářů, ale i  od zámečníků se postupně oddělují specializovaná  řemesla, Jako první  z nich v písemnostech se objevují až v r. 1407 - viz  např. mistři Blažej, Krastl, Kreflík, Matěj a Stross. Jako v Praze pak také v Plzni pravděpodobně  vzniklo bratrstvo zámečníků . Určitě víme, že se  přeorganizovalo v cech až v r. 1488. V cechu však byli  i brníři, mečíři, konváři, uzdaři a sedláři. Jinde se  spojovali v cech i s klempíři

*Zedník -  práce zedníka se měnila podle materiál  zdícího a  podle pojiva  (cihel, kamene, usušené hlíny smíchané  se slámou).. Často se měnil poměr práce zedníka, kameníka  a tesaře při stavbě obydlí. Zedník stavěl zeď, štít,  klenutí, schody, musel ale umět i grunty zakládat,  kamenickou práci osadit i hotovou zeď ovrhovat,  uhlazovat a bílit. Proto se u zedníků specializovali  dynchéři, tunchéři, karbéři (kteří připravovali omítku,  omítali, připravovali stěny pro malbu, ),  -hlináci, lepaři, hlinomazi (lepili zděné ohrady zděné,  zídky, chlévy.) ,havíři (kopali grunty, jámy, strže, bořili domy ) aj. Je krajně nepravděpodobné, že by  v Plzni dlouho po jejím  založení nebyli zedníci. Ony ty hranice mezi stavebními  řemeslníky nebyly asi dlouho nijak přesné. V r. 1520  postavil zednický mistr Ondřej za Pražskou branou  kamenný klenutý most. V letech 1524-5 se uvádí v Plzni  jen 6 zedníků, v Knize počtů města Plzně 1524-1525 se  však uvádí 5 zednických mistrů jmény (Šimon,  Kosmatička, Hanzl a dva Vondráčkové), k nim ale navíc  13 tovaryšů.. Bylo asi mnoho důvodů, že se v literatuře o historii Plzně objevil cech zedníků až v r. 1592.

*Zlatník-   Zlatnictví nebylo převážně  jen zlatotepeckým a šperkařským řemeslem. Zlatníci  spolupracovali s pozlačovačstvím, s mincovnou, s rudokupectvím, řezačstvím  razidel, pečetidel, při nejrůznější umělecké práci aj.  Snad prvním z plzeňských zlatníků, kterého známe podle  jména, byl v r. 1401 zlatník Hanuš, který zde pracoval  do smrti v r. 1427. V XV. stol. v Plzni už zlatníci  Jílek, Hanuš, Zikmund, Jan a Jakub stačili založit  societu. Zlatník Zikmund byl od r. 1447 plzeňským  konšelem. Některé písemnosti o zlatnickém cechu z let  1472-1864 jsou uloženy v Archivu m.Plzně.

*Zvonař -výrobce zvonů patřil mezi *kovolijce, jako  např. i konvář, který též často lil zvony)  V Plzni proslul zvonař Jiljí (Egydius) v letech 1479 -  1525. Po něm odléval zvony v Plzni  konvář Mikuláš. Zvonař je uváděn jako plzeňský konšel v  r.1567.  O cechu zvonařů se dochovalo několik zpráv z let  1761-1780 v Archivu m. Plzně

*Železník - .

 Nejstarší železné výrobky, náhrdelníky ze železných  perel aj, pocházejí ze 4. tisíciletí př. Kr..  Pocházejí však z kosmického, meteoriského kovu.Teprve  asi před 1500 lety př.Kr. se počíná výroba železa  redukcí železných rud v nízkých pecích, kde se jako  paliva užívalo dřevěné uhlí. To už musel být rudník a hutník  železa zručným specialistou. Ve 13.století šlo už spíše o  obchodníky, kteří prodávali kusové železo ve svých  sklepích.  V r. 1388 je v Plzni snad jako první železník  vzpomínán Ješek ze Strašic V Plzni byl v r. 1408 uváděn v listině železník Jan ze  Strašic. Tehdy si koupil dům č. 206.. V r. 1418 prý byli v Plzni už  tito obchodníci  železnými předměty čtyři. Někdy jim jejich výrobky  pojmenovávaly snad i podle jejich specializace, např.drátníka (dráteníka), takže nevíme, zda šlo o řemeslníka. Podobně jako o hamerníka, který byl vyučen ve Strašicích na  hamru.