POČÁTKY ŘEMESEL V PLZNI
Doc.MUDr.Přemysl Paichl, CSc
Psát o začátcích řemesel v Plzni neznamená ohlédnout se více tisíciletí nazpět. V roce založení Plzně, pravděpodobně v r. 1295, už dávno skoro vše potřebné svět znal z jiných měst i z okolí. Nemusel kopírovat organizaci a život pradávných míst někde na východ od dnešního Turecka a někdejšího Pakistánu. Ještě lépe známe o něco mladší město Jericho, které existovalo někdy v 8. tisíciletí před Kristem. Jericho bylo snad v té době tak veliké, jako Plzeň a mělo také kolem 3000 obyvatel, jako mělo naše město skoro až do 18.století. Nový měšťan plzeňský už dávno musel být soběstačný nejen v zemědělském výrobě, ale musel si vyrábět potřebné nástroje i všechny věci, co ke své existenci potřeboval. Docházelo už předtím k účelné dělbě práce ve službách. Už před vznikem měst museli být výrobní i služební specialisté. Předpokládá se , že to byla žena, která cestou pečovatelství a ošetřovatelství i znalostí bylin zakládala medicínu. Vždyť lidstvo užívalo léčivé byliny dříve než znalo a selo obiloviny. Byla to také spíše žena, která založila hrnčířství a tkalcovství. Už skoro před 9. tisíci lety existovaly hrnčířské pece a v 7. tisíciletí př. Kr. byly v provozu tkalcovské stavy, tkací prkénka i vřetena a přeslice. Muž stál naopak na začátku zpracovávání dřeva, hornictví, zpracovávání kovů a hutnictví a sklářství. Už v 7. tisíciletí se v Anatólii tavila měď z rudy, v 6. tisíciletí př. Kr. se na předním východě rozvíjelo slevačské umění. A bylo toho z počátků řemesel a služeb v těch dobách jistě daleko více a nemůžeme se o tom již vše dovědět, protože nebylo ještě alfabetické písmo, které by nám o tom mohlo říci jako se něco již dovídáme z prvního tohoto písma Féničanů od r. 1.100 př. Kr..
Vše nutné pro rozvoj řemesel v Plzni tedy už dávno na světě bylo, zejména výrobní znalosti, směna výrobků za platidla, trh i město. Jestliže dojdeme k názoru, že řemeslo je starší než paměť nejstarších letopisů, pak nás asi nepřekvapí, že rozsah řemeslné výroby v počátečních stoletích města Plzně byl asi také větší, než nám zatím řekly archivy našeho města. To nás také vedlo k sepsání tohoto přehledu pravděpodobných počátků plzeňských řemesel, která nemusela vznikat až po založení našeho nového města, ale mohla se do něho s vysokou úrovní stěhovat odjinud, zejména ze Staré Plzně , třeba z okolí samostatné plzeňské mincovny, fungující tam už v letech 1270 nebo 1278 z rozhodnutí Václava II. Řemesla k nám putovala z okolí hradu Karlskrone na Radyni a prostřednictvím řezenské cesty zásobující místní trh v podhradí. Do Nové Plzně pronikali i řemeslníci z Němec i z dříve založených měst z v západních Čechách např. z Kladrub (1212), Manetína (1235), Stříbra (1244), Sušice (1260) Klatov (1262),.Domažlic (1263) nebo z Tachova (1285) aj.
Následující stručný přehled časnějších plzeňských řemesel v prvních stoletích jejich existence se pochopitelně neopírá jen o literaturu z pera plzeňských kronikářů, ale i o zmínky o vývoji řemesel jinde. V Plzni nemáme přesné doklady o všech řemeslech z období před r. 1400. Dá se jen předpokládat, že zde už pracovali řemeslníci zhotovující běžné potraviny (řezníci, pekaři, mlynáři, sladovníci), řemeslníci zhotovující oděvy a obuv ( ševci, krejčí, soukeníci, tkalci, kožešníci ), z kovodělníků kováři a z řemesel jiných i hrnčíři. Jiné řemeslníky Plzeň po svém vzniku viděla spíše jako obchodníky - prodejce na svých trzích..
Někdy přijdeme do rozpaků o tom, koho považovat za řemeslníka a koho za služebníka . Např. řemeslník - mlynář mohl být majitelem mlýna a členem příslušného cechu, jiný byl jen zaměstnancem města v městském mlýně. To se týkalo i jiných služebníků nejrůznějších zaměstnavatelů soukromých, církevních, soudů i služebníkem. Jistotu v literatuře nám neučí ani příslušnost k cechu. Cechy i v Plzni byly monopolními organizacemi středověku, které chránily stavovské zájmy svých členů a kontrolovaly trh.. Vznikaly už v době po založení Plzně a postupně končily svou činnost v druhé polovině XVIII, století. V XIX. století je nahrazovala živnostenská společenstva. Služebníky měla většina řemeslníků, ať už pracovali v jejich domácnosti nebo v dílně resp na jejich pracovišti. Služebníkem města mohl být nejen výše zmíněný mlynář, ale i správce školy, zvoník, kostelník, městský lékař, rathouský kuchař a šenkýř,, branný, ponocný, vachmistr, městský kat, obecní pastýř, obecní písař, posel- furýr aj. S tímto omezením musíme se vyrovnávat i v následujícím přehledu řemesel v prvních dobách historie Plzně
*Barvíř, barevník - Barvířství tkaných textilií a spletených rohoží je už v lidské historii známo od 7.tisíciletí př. n. l., takže nebyl to žádný div, když se v Plzni barvily nejrůznější materiály. Barevny mohly být i ve Staré Plzni , kde se obchodovalo s kůžemi.Barevny soukenické byly v Nové Plzni, pravděpodobně na severním předměstí, poblíž soukenických rámů, kdežto barevny kůže byly na Špitálském předměstí poblíž dílen koželuhů, a to už v období 1400-1420. J.Strnad uvádí z té doby v Plzni už 3 barvíře kůží. Kolik zde bylo barvířů suken, to udáno není, ač pro kvalitu barev byla prý plzeňská sukna chválena.
*Bednář, bečvář - Dřevěné nádoby se vyskytovaly na našem území již mezi nálezy z 10. století, takže museli existovat i jejich výrobci, kteří se postupně se stali do 14. století mistry pro výrobu beden, sudů, beček, okovů, nádob k pivu a vínu, škopků, necek, koryt, van, džberů díží, puten a jiných nádob. Z dubového dřeva černého dělali spíše bečváři své bečvy (bečky), sudy a kádě. S bílým měkkým dřevem pracovali spíše bednáři, kteří z něj dělali více jen běžné dřevěné skříňky, nádobí nebo jarmareční drobné předměty. Jako prvního podle jména známe z listin v r. 1396 bečváře Henzlina, který byl v té době plzeňským konšelem.
*Bělič, bělič plátna, plajcher. Většinou bělení prováděl sám *tkadlec nebo *pláteník, nebo z řemeslníků to zabezpečoval barvíř. Viz tam. Bělení se nejčastěji provádělo jen kropením vypraného plátna. Jiný, náročnější způsob, se prováděl macerací plátna ve vařícím louhu z bukového popele - lividi macerare. Tím se odstranilo voskové a tukové znečištění.
Biretník – viz kloboučník
*Bradýř, bradíř, barbíř, barvíř, lazebník, ranhojič, holič. Původně se řemeslo vyvíjelo v městských lázních, kde vedle mytí i sauny pečoval lazebník nebo jeho pomocník jako holič o úpravu vlasů a vousů. Postupně se tito holiči, vládnoucí dobře břitvou jako skalpelem, začali zabývat i ošetřováním ran, pouštěním krve a jinými léčitelskými úkony, až se z nich stali jakýmisi řemeslně erudovanými ranhojiči - barbíři. z nichž snad nejznámějším byl v r. 1370 medicus Henslinus z Plzně.
Brašnář Patřil mezi nejčastější řemeslníky, protože hotovil nejrůznější předměty z kůže a jiných materiálů ,podle nichž se postupně jako specialista nazýval, jako tlumočníky, měšečníky , vačkáře apod. Jako tobolečníky je ve statistice řemesel v Plzni uvádí J.Strnad v letech 1400-1420 celkem 4.
*Brníř, pancéřník, pancířník, platnéř.- Je nutno předpokládat brníře v Plzni poměrně brzo, když uvážíme, že město muselo opatrovat, rozmnožovat a opravovat jistý počet brnění, které přijali Plzeňští od Karla IV. v r. 1363 do úschovy brníř Hanzl v Plzni se uvádí jako první v r. 1412, když kupuje dům č. 205. Brníř se v r. 1436 stává zde i konšelem. Brníři se zde pak stali i členy nově založeného cechu se zámečníky, nožíři, mečíři, konváři, uzdaři a sedláři od r. 1488.
*Brusič, šlajféř, šlajfíř, šlejfíř, puléř, pulirer. patřil zprvu vlastně k mnoha řemeslům. Pokud se neosamostatnil, pak byl vlastně živnostníkem specializovaných služeb. Pravděpodobně prvním brusičem v Plzni byl v r. 1322 i později jako konšel uváděný Fridericus dictus Scharfo.
Caletník – viz pekař
*Cihlář - Dělal ze sušené nebo vypalované hlíny cihly žlebové, hákové, jeptiškové, zdicí, sklepové, hotovil dlážky, vyráběl a pálil v peci však i cihly krycí- prejzy, tašky, dlaždice.Cihláři se zřejmě se usazují v Plzni hlavně až od přestavby původně dřevěných staveb po požárech. Cihelny byly zprvu na Litickém a později i na Malickém předměstí. Zmińují se kolem r. 1490 , kdy se píše i o cihelně zadní. V r. 1524-5 měli být v Plzni však jen 3 cihláři.Těžko říci, zda cihláři uvádějí dříve pod jmény hlináků a jiných nádeníků.
*Cínař, ciníř. - Jejich usazení v Plzni může být nejasné , protože jsou uváděni pod jinými jmény řemeslníků nazývaných pod názvy výrobků . Zprávy o cínařích na našem území jsou již 10. století. První záznamy o cínařích- konvářích jinde jsou však až ze 14. století.
*Cukrář - Sladkosti, konfekty, cukrové maňásky, cukry a jiné dobroty původně vyráběli apatékáři, konfektáři, perníkáři, medaři nebo to byli pouťoví kramáři s podomácku vyrobenými sladkostmi. Dlouho asi nešlo o samostatné řemeslo a jako v jiných městech se začínali objevovat až v 16. století.
*Cvočkař Jako samostatného řemeslníka pod tímto názvem v Plzni nenajdeme a cvočky vyráběl asi kdokoli z kovodělníků, třeba platnéř, jehlář , hřebíkář, kovář aj. . V Knize počtů se M. Bělohlávek zmiňuje o tom, že v letech 1524-5 nakupovalo město cvočky od jehláře.
*Číšař, číšíř, pohárník, češíř, pechrer – nebylo ani v Plzni samostatným řemeslem a výrobci číší se objevovali pod jmény dřevozpracujících řemesel, sklářů, konvičkářů, cínařů, mosazníků, zlatníků, stříbrníků aj. Z r. 1415 známe češíře Václava Skákala, který tehdy v Plzni koupil dům č. 42 .
*Dlaždič, dlažič, dlažbář, přikrývač, pokrývač) Dlaždič se stal novým řemeslníkem až za doby Lucemburků., aby "zapudilo smrady z bláta". Dlaždič často pracoval jako jinde s kamenem, hlínou, cihlami, vytvářel dlažbu podlah, dokonce i střech , pracoval tedy i jako pokrývač a podle druhu krytiny třeba i jako doškař. J. Strnad uvádí v letech 1400-1420 v Plzni jen jednoho dlaždiče. Je vůbec otázkou, zda šlo o řemeslníky. Spíše se na této práci podílely pomocné námezdné síly.Jmény známe v Plzni dlaždiče : Zíka a Víta z r. 1524..
*Felčar, Feldscherer. Byl to vojenský řemeslný léčitel, ne tedy v pravém smyslu řemeslník. Je pokračovatelem barbíře - viz tam. Jeho pojmenování je obvykle uváděno v souvislost s přestupem většiny barbířů do vojska během třicetileté války. Po jejím skončení se však většina barbířů vracela do civilního povolání jako chirurgové - viz tam. V Plzni muselo přechodně s vojsky pobývat více felčarů našich i cizích, např. felčar Beer z štábu Vladštejnova , zaznamenaný v Plzni v r. 1633.Je velmi pravděpodobné, že někteří z nich se do Plzně po válce vrátili, např. M.Leybringer, který v Plzni pobýval v r. 1635 jako felčar a polní trubač a do Plzně se vrátil a koupil si zde dům v r.1643 a pracoval v civilu jako felčar, chirurg.
*Flašnéř, flašnýř, flaškarius Flaše dříve neznamenala jen skleněná láhev, ale šlo o jakoukoli dutou nádobu, většinou odlévanou nebo kovanou z plechu Dlouhá staletí vyráběli plechové předměty kováři, protože i výroba plechu se děla jen kováním. Proto i výroba nádob z plechu vedla ke specializaci ve flašnéře Flašnýři vyráběli i hrnce, umyvadla, cedítka, svícny, lucerny, slánky, lampy, trychtýře, korouhvičky, nočníky, kahance, krabice, lžíce, lopaty..
*Hamerník, hamrník, hameršmíd, kovotepec.Tito řemeslníci byli vlastně kováři, kteří kuli železo v hamrech na velkých kovadlinách. Využívali pohonu kladiva pomocí vodního kola na spodní vodu. Hamerník musel existovat v Plzni už v r. 1363, kdy je zde vzpomínán už hamr. Je možné, že hamerníkem plzeňským byl v r. 1408 Jan ze Strašic, uváděný jako železník.
*Hodináři - se dělili a pojmenovávali podle typu hodin (přesýpacích, orlojů, malých hodin aj). Jako první se v Plzni uvádí v r. 1517-1532 orlojník Mikuláš, který opravoval hodiny na kostele sv.Bartoloměje po požáru města i chrámu v r. 1507. Mezi plzeňskými konšeli je od r. 1557 uváděn i hodinář Vít Kellermann, jinak také velkoobchodník s dobytkem, městský rychtář v r. 1562.
*Hrnčíř - Hrnčířství odvozují archeologové od proutěných košů vymazávaných hlínou a vypalovaných na ohništích. Ještě později hrnčířství rozvíjely někdy v 8. tisíciletí pravděpodobně napřed ženy.Vynález hrnčířského kruhu se předpokládá v dobách 3000 př.Kr. Slovanské hrnčířské umění pražského typu známe už z 5. století n.l.. Slovany vyráběná keramika, která již v 7.- 8. století vzrůstala k větší tvarové složitosti, byla při výrobě na ručním hrnčířském kruhu zdobena vlnkami, vodorovnými rýhami nebo řadami vrypů. Teprve však někdy v období založení Plzně přešlo hrnčířství k hrnčířskému kruhu s dvěma deskami, který využíval pohonu nohama Postupně se i úzce specializovali, třeba na mísaře, pintéře, rendlíkáře kachláře, kamnáře aj. - viz tam. Potřebovali větší rozlohu hliníku, sklípku pro zrání hlíny i skladišť výrobků, a proto nemohlo existovat uvnitř města. Hrnčíři v Plzni zprvu převážně sídleli na předměstí před Litickou branou. R. 1407 zde např. bydleli hrnčíř Oldřich, Jakub, Fencl a Matěj Plískota.. Hrnčířství patřilo všude k chudým řemeslům, jak píše např.Paichl,J.: Goldšajdrovka - plzeňská hrnčírna. ND 45, 1939, č. 357, s.6.
*Hřebenáři - řezali hřebeny z kosti nebo dřeva. Snad prvním jménem známým hřebenářem byl v Plzni Martin Košťál, který v r. 1414 si koupil v Plzni dům č. 193/4.
*Illuminator - byl uměleckým malířem, v dřívějších dobách tedy patřil mezi malíře, a proto byl řazen k řemeslníkům. Byl to umělec, kterým obrazově zdobil rukopisné knihy a cenné listiny. V Plzni se vzpomíná v letech 1408-1416 iluminátor Petr Peš. V té době české iluminační umění rozkvétá do tzv. krásného slohu, což se v Plzni projevuje v tzv. misálu Jana Strniště z Jablonné z doby kolem 1410 a dostává se darem do Plzně k oltáři sv. Mikuláše ve farním kostele.Mnoho krásně vázaných a iluminovaných knih vzniká v Plzni v druhé polovině 15. století. Muselo tedy být v Plzni iluminátorů povícero. Vždyť v Plzni pracuje i illuminator Jiljí Ratibořský ze Slezska,řeholník plzeňského franiškánského kláštera. Ten kromě jiného zhotovil Ladislavu ze Šternberka Evangelium a knihu o životě sv.Františka.
*Instrumentář, výrobce hudebních nástrojů, ale také najdeme i v Plzni stejně pojmenovávané hudebníky na různé nástroje , např. hudec,pištec,flétnista, bubeník, trubač, loutnista, harfýř aj. Hudebníci ovšem nepatřili mezi řemeslníky, ale mezi živnosti služebné.
*Jehlář, jehelník, špendlíkář - Původně patřili tito výrobci mezi kováře. Jako specialistů jich však bylo málo. Většinou se k nám jehly přivážely z Norimberka, takže není jisto, zda v Plzni uváděný jehlář a špendlíkář v r. 1522-4 nebyl spíše obchodník než výrobce. Jehlář Jan Rodegar je uváděn jako konšel plzeňský v letech 1560 -1566.
*Jirchář, yrcher, bělokožec byl specialistou koželuha, mohl jím být ale i sámišník, barvíř, kordováník aj. . V Plzni vzpomíná v r. 1408 V. Vojtíšek konšela Bartla jako jircháře. V r. 1413 je uváděn jirchář Bartlinus jako konšel a jirchář Jan Motl.. Strnad také má ve svém seznamu jircháře v Plzni na přelomu 15. a 16. století. V 16. století se v Plzni uvádí po smrti Rudolfa II. i holandský kordováník Stirl. Jircháři se svým nevoňavým řemeslem museli také pracovat na saském předměsti, tam kde se stýkalo se špitálským.
Počty jirchářů v jednotl. letech (cit. Dějiny Plzně) | 1400 1470 1522 1654 1714 1753 1757
*Kameník, kamenotesec, tesák kamene, kamenořezař. Původně nebyl velký rozdíl mezi ním a zedníkem. Pak se stával jedním z častějších řemeslníků na velkých stavbách ve stavební huti. Podílel se na nejrůznějším opracování kamene, jako řemeslník i jako umělec, proto se mezi kameníky setkáme dříve s mnohými specializacemi, např. jako -dlaždič, -kuléř,- mostník, - pulé, -skalník aj. V Plzni byl z kameníků od r. 1410 vzpomínán mistr Hanuš z Jindřichova Hradce, 1417 Petr a 1418 Jakub. V r. 1418 vzpomínaný magister Henricus je však označován jako murator - zedník, jak bývalo dříve obvyklé. Podobně se lze dočíst, že v r.1520 postavil zednický mistr Ondřej za Pražskou branou pěkný kamený most. V druhé polovině 16. století přišla do Plzně skupina 16 vlašských zedníků a kameníků, kteří se u nás většinou usadili natrvalo a přinesli k nám vyspělý nový styl renesančních staveb. Nejpřednější z nich byl Jan Statia (1554-1595) a Jan Merlián či Škarpalín (1566-1593). Plzenští kameníci pracovali samozřejmě nejen v Plzni, ale i v dalekém okolí, č. 162, s.3.
*Kamenolamač, lamač kamene, skalník - Skalník byl nejdůležitějším pracovníkem kamenolomu, i když práci zde začínal a řídil majitel lomů-nebo z jeho pověření kamenický cechmistr , který skálu vyhledal a otevřel pro lámání kamene. Zřejmě byli kameníci přiřazováni k nádeníkům resp. nebyli vykazováni jako řemeslníci. Pracovali v hodinové nebo denní mzdě. Kolem Plzně bylo více lomů. Už v době předhusitské se na Lochotíně uvádí dvojí kamenný lom.Z nich jeden se ve 1412 vzpomíná jako stará Kamenice, v místech někdejšího Klotzova dvora, druhý jako Kamenice. Ten vlastnil pak krejčí Předbor a po jeho smrti r. 1459 ho vdova Anna darovala obci. R. 1522 koupil obec další lom od Petra Zářeckého. Obec později vlastnila i lomy za Roudnou, u Lobez a jiné.
. *Kamnář - Historie kamnářů nebyla zprvu tak jednoznačně spojena s řemeslem hrnčířským. Hrnčíři jsou mnohem starším řemeslem. Ještě 14. a 15. století nerozlišuje přesně a spolehlivě terminologii kamen a pece.Nelze také už rozhodnout, kdo má větší zásluhu na vzniku kachlů, zda tom byl řezbář profesionál nebo hrnčíř, kdo první robil kamnářské matrice a formy na kachle.Dlouho nebyla kachlová kamna běžným příslušenstvím městských domácností. Teprve 16. století udělalo kachel na stavbu kamen při mistrovské zkoušce stejně důležitým kumštem, jako udělat k mistrovské zkoušce hrnec a džbán. Od té doby viz plzeňskou historii kamnářů jako u hrnčířů.
*Kartáčník, štetkář - vyráběl kartáče. Nebyl v Plzni vzpomínán, možná že však kartáčníkem byl v r.1322 jen jedenkrát vzpomínaný *hřebelečník Nicolaus dictus Cratzer
*Klempíř , klomfíř, klamfíř, klampíř, klopíř.- Toto řemeslo se oddělilo flašnéřů asi až v 16. století. Na rozdíl od od flašnéřům pracoval klomfýř jen s bílým plechem. Klempíři prováděli mnoho prací, takže můžeme někdy mluvit hlavně o jisté specializaci svícnaře, pokrývače,
*Kloboučník, biretník, čepičník - Kloboučníci se objevují u nás již s modou doby lucemburské. Nejspíše však se některý z nich neobjevil v Plzni brzo po jejím vzniku. Byli tam, kde se rozmohlo řemeslo vlnařů, soukeníků a k nim patřící specialisté, a kde byli kožešníci. Někteří z nich se postupně stali birteníky, jiní se specializovali jako čepičníci - viz tam. O cechu kloboučníků v Plzni jsou zprávy v r. 1592, kdy však vznikl, to se neudává
*Knihař, kněhvazač, knihovazač, knihovazatel, vazač - . Ke specializovaným kožedělným řemeslům patřili též ve městech také knihvazači. Nejstarší knihy byly totiž psány na kožených listech - pergamenech Samo psaní, opisování i ale i vázání knih byla v raném středověku výlučně církevní doménou, zabývali se touto nákladnou činností pouze kláštery. Písařstvím se v různé formě zabývaly všechny církevní řády, proslulí v psaní a opisování knih byli zejména Benediktýni, Dominikáni a Františkáni a to buď přímo vlastními silami nebo s pomocí najatých, placených písařů Jednou z nejstarších literárních památek u nás dokládající i způsob šití a vazby je například Vyšehradský kodex z 80. let 11. století. Zprvu měly měkké obálky z pergamenu, nebo kůže i látky, později se knihy vázaly do desek dřevěných, koží potažených. Čím více se však knihy vázaly,tím jejich vazba byla prostší. Od 14. až 15. století převažovaly kožené vazby. Knihaře v listinách plzeňských z 15. a 16. století, tedy v době počátků knihtisku v Plzni, nebylo možno nalézti i když jsou chovány v knihovně národního muzea bohoslužebné knihy ( mešní a liturgické), o nichž lze předpokládat, že vznikly v Plzni. Z pilsnensií XIV. věku je to zejména Mariánský graduál františkánský, okolo r. 1400 vzniklý plzeňský misál Martina Mertlíka, zimní antifonář plzeňského faráře Mikuláše, řečeného Weinknechta, z r. 1412 aj.
*Knihtiskař, tiskař -V letech 1452-1455 tisknul v Mohuči Jan Gutenberg jako první knihu latinskou Biblia latina vulgata.V knize není uvedeno ani místo, ani tiskařovo jméno. A přesto jen podle dopisů a účtů uznává svět v Gutenbergovi vynálezce knihtisku, Plzeňský knihtiskař, byť neznáme naopak jeho jméno, ani přesné okolnosti a místo tisku Kroniky trojánské, byl jistě chloubou plzeňských řemesel, protože byl kolem roku 1468 vůbec první v Čechách, kdo zde začal tisknout knihy podle Gutenbergova vzoru. Tehdy to bylo ještě umění. Teprve od 16. století můžeme v Čechách mluvit o řemesle tiskařském. Další tiskaři působili v Plzni až do třetího desetiletí XVI. století. Byl to Jan Pekk Hazukův, Jan Mantuan Fencl a Mikuláš Principál.
*Knoflíkář - byl v Čechách vzácný, soustružil knoflíky z přírodních materiálů. Statistika je v Plzni dokládá, ale žádné přesnější zprávy se o nich zde nedochovaly.
*Kolář, koloděj, vozák, nápravník - Už 4 tisíce let před Kristem se užívalo prý v Sumeru a snad i v Indii kolo a vozy s koly. V Evropě se to známo v 3.tisíciletí. Plzeňský kolář už měl sortiment větší, když vyráběl prakticky všechny tehdejší dopravní prostředky na kolech jezdící, od trakařů přes káry až po nejrůznější paletu vozů. Však podle nichž také někdy býval pojmenováván - viz např. kočárník.. Proto muselo být v Plzni kolářů více. Jako první je v plzeňských listinách uváděn v r. 1365 kolář Januš. V r. 1396 byl Martin Colodiey dokonce plzeňským konšelem. V Plzni se koláři soustředilii v části dnešní Solní a Sedláčkovy ulice, která se kolem 1410 jmenovala ulicí Kolářskou- platea rotificum.
*Kominík, komeník - S kominíky se v Plzni setkáváme v literatuře poprvé v 17. století, kdy se kominíci vlašští ( J.J.Zian, r. 1635) a švýcarští (K. Salin, r.1649 ) usadili v Plzni. Nebyli to řemeslníci, byla to služebná živnost a to velmi výnosná
*Konvář - Jde o řemeslo, které dost dobře nelze přesně oddělit od *kovolijců, *češířů, cínařů i jiných. Hlavním jejich řemeslným zaměřením byla výroba nejrůznějších kovových nádob, zejména z cínu a jeho slitin - viz *cínař, viz. *kovolijec. Vyráběli kromě cínových nádob mnoho jiných předmětů, jako křtitelnice, zvony, svícny, nádobky na věčné světlo, konvice, pinty,poháry, talíře, mísy, slánky, umyvadla,pekáře, flaše , i pušky. A to nepočítáme tak oblíbené cínové hračky. Dochovalo se toho už málo, dvě cínové lampy od sv. Bartoloměje z r. 1469, lahvičky k vínu z r. 1446., cinové zvonečky z poloviny 15. století. .Plzeňští konváři odebírali cín nejvíce ze Slavkova a Krupky. Konváři jsou u nás vzpomínáni od 14.století. Jménem známe prvního plzeňského konvářského mistra Jana z r. 1464. Od r. 1486 do 1530 byli konváři členy společného bratrstva sv. Barbory v jednom společném cechu spojených řemesel zámečníků, brnířů, nožířů, mečířů, konvářů, uzdařů a sedlářů v Plzni. Cechovní artikule konvářů potvrdil plzeňský purkmistr v r. 1575 i v r. 1755..
*Kotlář, rodšmíd, rotšmíd - Kotlář byl kovář, který vyráběl hlavně kotle, kotlíky a pánve To za tehdejší technologie šlo dělat nejlépe z měděného plechu. Byl tedy měditepcem a měl oproti kovářům železa jiné nástroje i jinak zařízenou dílnu.. Měděné nádoby v Čechách se vyráběly již v 11.století. Proto se asi také v Plzni objevují asi časně po založení města.
V Plzni se kotlář Mikuláš v r. 1416 vzpomíná i jako plzeňský konšel. O cechu kotlářů v Plzni se dochovaly písemnosti z období 1667-1850 v Archivu m.Plzně
*Kovář – byl původně universální kovář, tedy kovotepec, který zpracovával kovy, většinou v rozžhaveném stavu, pomocí kladiv a kovadliny.Počátky kovářského řemesla spadají u nás do 10. století, jak o tom např. hovoří židovský obchodník Ibrahím ibn Jakúb. Už většinou v 11. a 12.. století dochází v kovářství ke specializaci- viz kovodělná řemesla. Ve 13.století začínají zaplňovat hojněji i města. Od 14. století se v kovářské práci stále více kromě vlastního kování uplatňovalo vedle kování i prosekávání, pilování, nýtování a spojování kusového železa. Universální kovář buď hotovil - bílé dílo ( sekery, motyky, kladiva ) nebo černé dílo ( koval koně, vozy aj.). Specializace změnila názvy kovářů v mnoha ohledech, zejména podle zpracovávaného kovu nebo podle druhu výrobků. Postupně se od kovářů už osamostatnila řemesla , jakozbrojíř , flašnéř, klempíř,. pilníkář – zámečník, pulé, hodinář, nožíř a mnoho jiných dílčích specialistů kovářů, zejména např. uměleckých - viz *kovozpracující řemesla. Podle jména známe z listin jako prvního z nich kováře Haynlina, který byl v Plzni v r. 1396 konšelem. Kováři s jinými kovodělnými řemesly se začínají sdružovat do společenství už od poloviny 14. století. Nezanedbatelné funkce mívali kováři i v oblasti léčení, a to nejen jako zvěrolékaři (lékařství koňské), ale i jako trhači zubů a ranhojiči- viz *léčitelská řemesla.
Kožedělná řemesla Nejstarší skromné písemné zmínky o kožedělných řemeslech u nás pochází z pera arabského spisovatele Abdallaha al Bekriho, který v 11.st. v Kordobě zaznamenal vzpomínky židovského obchodníka a cestovatele, Ibrahima ibn Jákoba, jenž navštívil Čechy v letech 965-966 s maurským poselstvem k císaři Otovi I. S kůží přicházeli do styku, kromě sedlářů, uzdařů či řemenářů, také další řemeslníci - např. štítaři , ševci., brašnáři, sedláři aj. Ke specializovaným kožedělným řemeslům patří také knihaři. Protože psaní, opisování i vázání knih byla v raném středověku výlučně církevní doménou, zabývali se touto nákladnou činností prakticky pouze kláštery.
*Koželuh, koželouh, kožař, smraďař - Upravoval nožem a rostlinným tříslem běžné kůže
( volovice, býkovice, koniny, ostarky, hříbětiny, kozlovice, teletiny a kraviny) "na rudo" a v Praze kůže i mazal sádlem. Jinde, tedy i v Plzni , si je mazali až ševci sami. Takže v Plzni by se měli koželuzi správně jmenovat štumfaři. Bylo tedy nutno odlišovat koželuha od jirchářem, který vydělával jemnější kůže a připravoval je nebarvené - "na bílo" - viz *jirchář. V plzeňských listinách je asi poprvé jménem vzpomínán koželuh Jan Motl, a to v r. 1413.
V Plzni měli koželuzi své dílny převážně na špitálském předměstí, na ostrově mezi mlýnskou strouhou a Radbuzou a zasahovali až na Malické předměstí. Proto nebývají ve statistikách řemesel v Plzni přesně podchycováni. Přehledy vycházejí většinou z údajů o řemeslnících uvnitř městských hradeb. Cech koželuhů je vzpomínán v r. 1592, kdy však vznikl, to se neuvádí..
*Kožešník, kožišník - Kožešníci se dělili podle barvy kožešin na -bělokožešníky a černokožišníky . Někdy dokonce bývali kožešníci nazýváni podle druhů zpracovávaných kožešin, např.kozař Jako snad prvního plzeňského kožešníka vzpomíná Z. Winter v r. 1327, protože byl po přestěhování zaznamenán v Praze.V plzeňské listině je snad jako první uváděn v r. 1365 kožešník plzeňský konšel Meinl. V r. 1377 je uváděn mezi plzeňskými konšeli kožešník Meinl. Informace o existenci kožešnickém cechu v Plzni jsou už z r. 1592
*Krejčí, krejčíř - Rozvoj městských řemesel se snad nejdříve projevil v oděvních oborech. Krejčí vytvořili v Praze svůj první cechovní statut už v r. 1318. Šaty později však šili také někdy suknáři. Krejčovskému řemeslu samozřejmě napomáhala od druhé třetiny 14.století v jeho rozvoji móda, resp. její odraz diference sociálního rozvrstvení. Podle dělby práce se uváděli také stále četnější specialisté noviníků, tj. řemeslníků šijících nové šaty, viz např. kalhotář, kabátník, kytlář, pláštník. Staré šaty opravovali vetešníci. V Plzni je mezi prvními uváděn krejčí Andreas, který byl v r. 1384 plzeňským konšelem , a v r. 1385 krejčí Šimon Truhlička. Přes svůj velký počet neměli asi až do r. 1491 dlouho plzeňští krejčí svůj cech. *Lazebník -
Ohřívači teplé vody v kotli jako předchůdci lazebníků existovali už dříve v dobách naturálního hospodářství. Vznik středověkých měst vedl k nebývalému nahromadění lidí v hygienicky nepříznivých podmínkách a vedl k nutnosti budovat veřejné lázně pro očistu. Brzy se do nich nastěhovala sauna, holičská oficina, jakési ranlékařské středisko, lázně se stala informačním centrem i místem zábavy, základního pohostinství , frivolních styků nevyjímaje. Láznu stavělo město, ale pronajímalo ji a později i prodávalo ji lazebníkům. Byli to vlastně jen málo kvalifikovaní živnostníci těchto "spojených" služeb, ale považovali tehdy svoji práci za řemeslo. Měli své mistry, tovaryše a několik specializovaných pomocníků, z nich jeden ve větších lázních byl barbíř. V Plzni byly lázně vybudovány jistě brzy po založení města, postupně zde do r. 1369 byly nejméně čtvery, z toho jedna lázeň byla židovská.Prvním lazebníkem, kterého známe jménem, je v r. 1369 vzpomínaný lazebník Oldřich. Protože všechny lázně byly za hradbami, tak hodně trpěly za dob válečných a ve třicetileté válce všechny zanikly. Lazebníci a barbíři se většinou v té dlouhé válce staly felčary, nebo už chirurgy. Na spolčování v jednom místě jich bylo málo a proto založili jediný cech v r. 1357 v Praze. Proto v Plzni nebyl místní cech nikdy vzpomínán.
*Lukař, lučník, výrobce luků, lučištník - Luk s tětivou zná lidská historie nějakých 10.000 až 40.000 let jako dálkovou zbraň a lovecké nářadí. Sám počátek luku někteří datují dobou 12.000 let př.n.l. ale nálezy šípových hrotů jsou mnohem starší. Bylo by tedy divné, kdyby prvním lukařem nebo výrobcem luků v Plzni byl až plzeňský konšel Petr, uváděný v Plzni v r. 1454. Dalo by se to vysvětlit tím, že si Plzeňané kupovali luky a kuše ze Stříbra, kde byl v r. 1396 jako konšel ballistarius Cunradus. Zmatky mohly udělat záměny mezi výrobcem a lučištníkem vojákem. Nevíme např. čím vlastně byl lučištník Václav Kropáč, který si tehdy v Plzni koupil dům. Strnad uvádí v přehledu řemeslníků na předměstí v Plzni v době na přelomu 15. a 16. století také lučištníka, o něž však také nevíme, zda šlo o strážce, lukostřelce nebo o výrobce. Nejspíše šlo o obojí - viz *střelci. V. Vojtíšek vzpomíná jako plzeňského konšela Petra, který byl uváděn jako arcufex v r.1454. .
*Malíř - *pictor,-oris, m.
Původně byl malířem umělec. Teprve s rozvojem řemesel se stává také řemeslníkem a stal se jím každý , který zacházel se štětcem a barvami a jinými nátěrovými hmotami, tedy každý profesionál od natěrač či lakýrníka (illinitor) až po umělce. Pro velký rozsah této profese zde uveďme jen známější názvy specializovaných malířů – řemeslníků, jako např. –cuprejtýř, -lakýrník, -lištař, -malíř na skle, -malíř karet, -malíř na skle, -malíř kamene, -malíř porcelánu, -pozlatník, -rytec, -šmukýř, -biretník, -štítař aj. Mnoho dílčích méně známých pojmenování bycho našli u uměleckých malířů (imaginator), vytvářejících -portréty, -kresby , -sgrafita , -malby do knih a rukopisů . Těžko však už dnes najdeme pro tuto pestrou paletu řemeslníků údaje o jejich práci v Plzni. Podle více dokladů měla Plzeň už v době lucemburské své malíře. V r. 1406 žil v Plzni malíř Vít, o němž víme, že si tehdy nechal postavit na svém pozemku kostel sv.Mikuláše. Malíř Oldřich je v Plzni vzpomínán v letech 1407-1412, malíř Martin r. 1410 a Lvík r. 1415. Plzeňští malíři se řídili podle cechovních artikulí, které jim v r. 1575 potvrdil plzeňský purkmistr.
*Mečíř - jeho řemeslo si vynutila už ve 12. století zvýšená potřeba mečů při vzniku rytířského stavu.Až do konce 15. století byl meč s krytím na ruku poboční zbraní. Na rozhraní 15. a 16. století s ohledem na ochranné štíty a pavézy vojáků byly pobočním meče nahrazovány velkými útočnými meči, zvanými šaršouny. Objevovaly se však i kordy, končíře a století šestnácté k nám přineslo i rapíry, stilety, šavle a palaše. Zdálo by se tedy, že mečířů muselo být v našich městech hodně. Jako specialisté při výrobě mečů byl někdy uváděni např.i *čepelník, , *jílčař aj,
Mezi plzeňskými konšeli je uváděn mečíř v r.1465. V letech 1481-1523 je v Plzni vzpomínán mečíř Jíra, který byl také konšelem. Od roku 1488 byli plzeňští mečíři členy společného cechu se zámečníky, nožíři, brníři, uzdaři, konváři a sedláři.
*Mědňář Lidstvo se muselo naučit získávat a obrábět měď už v 8.-7. tisíciletí př. n. l.- v neolitu. Člověk tedy prospektorem přírodní mědi, horníkem, kovářem, hutníkem a slevačem dříve, než se stal řemeslníkem. Ten pak všechny tyto znalosti dovedl do vysoké dovednosti, koval za tepla, sléval a soustružil měď a s ní i mosaz nebo zvonovinu. Dlouho to asi byla práce spíše výtvarná, ozdobná. Ale pak hlavně vyráběl kotle, pánve, svícny, váhy, závaží, bradýřské a lázeňské medenice, umyvadla, i kotlíky pro nejrůznější užití, např. kotlíky rybám kupovati, rybám vařiti, kotlíky prací, hmoždýře, dršláky, stříkačky, cyrurgické nástroje, hudební nástroje, formy na pečení, ohřívadla, žlaby, okapy a mnoho jiných užitečných věcí. Proto se u měďaře setkáme s mnoha názvy,jako *kotlář, *svícník, *přezkáři, *kroužnk, *mísaři a manoho jiných. Když užíval k tepání měděních plechů i hamr, byl to hamerník. Napřed pracovali na objednávku a od 16.-17. století i na sklad pro svůj krám, nebo pro trhy . Kdy se prvně usadil měďnár v Plzni se už neví, neznáme ani jejich počty Pravděpodobně prvním z nich a nejvíce jich bylo mezi *kotláři. V Národopisném museu Plzeňska můžete shlédnout rytinu dílny mědikovce z r. 1568.
*Mincíř - S mincíři se naše země setkala poprvé asi za Přemysla Otakara I. V mincovně už tehdy muselo být mnoho specializovaných řemeslníků, jejichž práci řídil mincmistr. Mnozí z těchto řemeslníků mívali speciální pojmenování, - viz *mincovnická řemesla. Mincíři museli být v Plzni nejméně dvakrát. Prvního známe dokonce jménem - mincmistr Eberlin dostal totiž právo od krále Václava II. razit už ve staré Plzni mince, dokonce byly nalezeny mince z těchto ražeb v r. 1278, případně už 1270. 1507 dal král Vladislav II. městu Plzni po dvou požárech právo na 10 let razit minci. Město této výsady také skutečně využilo a vydělávalo nejen na nákupu stříbra, ale i na ražbě.
*Mlynář - Rotační mlýnky zná lidstvo již okolo r. 600 př. Kr. To však ještě byly do pohybu uváděny ručně. Kolem r. 450 už k tomu sloužil žentour poháněný zvířaty a definitivně člověk předal dřinu vodnímu kolu někde v Illyrii ve 2. století př.n.l. Proto mohly mlýny s mlýnským kolem v Plzni vznikat, jako jinde, poměrně brzo. Mlynářství zprvu také náleželo k výsadním živnostem Obvykle bylo zakládání mlýnů udělováno lokátorům nebo je stavěla obec. Do té doby asi obyvatelé nově založeného města museli mlít mouku v dřívějším mlýně ve Staré Plzni. Teprve od 15. století mlýny od obce kupovali i bohatí měšťané, zejména pekaři, sladovníci, ale i řezníci a kramáři.
Podle J. Strnada byli v letech 1400-1420 v Plzni 4 4 mlýny. -První stál na Pražském předměstí a slul velký a patřil až do r. 1437 rodině Pabianků, pak Martinu Točníkovi,.
-druhý stál před Malickou branou na Mži, byl nazýván jako podpříkopní a patřil Zebnickým, po r. 1417 Bláhovi Tarantlovi
-třetí byl na Mži v místech dnešního Pekla, jmenoval se podhorní- v r. 1409 patřil rodině Pabianků, od r. 1417 Ondřeji z Týna, po válkách husitských mlynáři Kozovi,
- čtvrtý byl na Mži v místech nynějšího mlýna Kalikovského, patřil také Pabiankům. Byl zničen Husity v r. 1434 a znovu postaven v r. 1440 Janem Stříbrským, od 1462 patřil Janu Petliči. Ti tam pak zaměstnávali odborné řemeslníky mlynáře.
Od mlynářů obilné mouky bylo nutno odlišovat i jiné zvláštní profese, protože někdy mlýnem byly nazývány nejrůznější provozovny poháněné vodním kolem, např. mlýny střelného prachu, mlýny papírenské, pily- pilný mlýn, hamry, brusy, mandly, valchy, stoupy, lis, hasačert- prosívače aj. I v mlýnech na mouku mohla být specializace mlynářů, např.i v Plzni byl vzpomínán -kroupník, krupník, krupéř, krupičník -, -mlynář pivovarnického sladu, sladomelec - V mlýně byl zástupcem mlynáře jako hospodář v mlejnici stárek, mládek,, správu obilí pekařů měl šejdíř, byli zde i učňové a mezi chasou jsme se mohli setkat i s jinými řemeslníky, např. -šlapač mlýnského kola , -tesař sekerník, -vodák, -prosívač a pytlovač mouky, -smetiprach, prášek, šejdíř, aj.
Jako snad první se ocitl v plzeňských listinách mlynář v r. 1395 konšel plzeňský Jaclinus. A asipo něm i mlynář Henzlinus, který byl v r. 1396 plzeňským konšelem. O cechu mlynářském, pekařském a perníkářském lze najít informace v Archivu m. Plzně z let 1590-1864. Od tohoto cechu se v r. 1684 oddělil cech pekařský a perníkářský, když předtím dali starší přísežní zemského cechu mlynářského v Praze plzeňskému cechu artikule.
*Mosazník - Šlo o řemeslníka vyrábějícího a zpracovávajícího slitinu mědi a zinku, resp směsi mědi a bazického křemičitanu zinečnatého, jak to bylo známo už ve starověku ve Fenicii a ve starém Řecku. Využívali však i mosazi niklové, resp. slitiny niklu a mědi.. Mosazníci jsou v českých městech uváděni od 14.století. Vyráběli z mosazi nejrůznější svícny, stolní náčiní, zdobné předměty, šperky, zábradlí, portály, kování aj. Nebylo to tedy novodobé řemeslo posledních století.
I když cech mosazníků byl v Plzni vzpomínán v r. 1592, nedochovaly se nám o mosaznících nějaké písemné zprávy ze starších dob.
*Mostník - Ze 7. století př.Kr. jsou první zprávy o stavbě dlouhých dřevěných i kamených mostů . Most přes Eufrat prý tehdy měřil přes 300 m. Velký kamenný most přes Dunaj u Železných vrat byl postaven až počátkem druhého století n.l. V naší Plzni, která leží na čtyřech řekách, byla taková řemeslná specializace velmi nutná. Kamenné mosty však stavěli jak kameníci, tak zedníci, viz stavba mostu k Liticům v r. 1447, přes Radbuzu k Doudlevcům most stavěný v r. 1487, most přes mlýnský náhon před Pražskou branou stavěný v r. 1520 (tehdy ho stavěl jako mostník zednický mistr Ondřej čili Ondráček) aj.- viz *kameník.
*Mydláři -dlouho vyráběli jen mazlavé louhové mýdlo a nanejvýše prodávali od 15. století dovážené pevné mýdlo vyráběné většinou v Benátkách. Moc z historie tohoto řemesla v Plzni neznáme. V r. 1605 se v Plzni vzpomíná mydlář Martin Wernher, jehož manželka byla obviněna z kouzelnictví ve prospěch své dcery.. V r. 1625 je zmínka o tom, že v Plzni existoval krajský cech mydlářů, 1652 potvrdil cechovní artikule Ferdinand III. mydlářům a svíčkařům.
Noviník, novák – viz švec
*Nožíři- patřili k předním řemeslníkům, ne proto, že vyráběli samotné nože, ale že vyráběli i zbraně, (tesáky, kordy, šavle),i břitvy, nůžky, chirurgické a jiné specielní nástroje. Někdy mezi nimi byli uváděni i specialisté, např. –břitvář a –nůžkář. Plzeňský nožíř Ambrož, je znám v r. 1493 proto, že žádal cech, aby nemusel nože vyrábět, ale jen v Praze kupovat a v Plzni je prodávat. Nožíři byli v Plzni mezi řemeslníky uváděni i na přelomu 15. a 16. století. Od r. 1488 v Plzni byli organizováni ve společném cechu se zámečníky, brníři, mečíři, konváři, uzdaři a sedláři.
*Nunvář, miškař, ludvář,, lumbař, klestič, zvěrokleštič - Někdy se tato profese považuje za řemeslo, jiní v něm viděli službu nebo živnost služebnou. Kleštění dobytka existovalo od počátku chovu domácího zvířectva, tedy dávno před vznikem řemesel. Nemáme ani obecné ani plzeňské záznamy, jak se tato profese prováděla. Nejčastěji ji měli na starosti spíše pastýři a někdy i potulní klestiči. Museli přicházet i do Plzně, obvykle na jaře a vyřezávali mladé býčky, kančíky, berany i hřebce. Někdy byli považováni za řemeslníky, spíše však za živnostníky. Za živnostenský stav byli potulní klestiči údajně uznáni v českých zemích až v druhé polovině 18.století.
Obuvník – viz švec
*Ostrožník, ostruhač - nemáme o něm povědomí v Plzni, nejspíše šlo o kováře, který pořizoval ostruhy
Papírník, papyrmocher - Papír se napřed do Plzně dovážel, možná už z nejdříve jmenované české papírny na Zbraslavi v r. 1499 nebo z nejbližší papírny v Chebu, která podle některých zpráv byla prý založena s pomocí Vlachů již v době Karlově. Určitě však víme, že v letech 1594-1598 vozil do Plzně Keczl Klímeček z Jindřichova Hradce inkoust a papír z Norimberka. Na dokumentech z 16. století však najdeme podle průsvitek papír z mnoha jiných papíren. V té době si však asi už město Plzeň postavilo svůj papírenský mlýn na soutoku soukenické valchy a mlýnské strouhy, tedy někde u pozdější Střelnice. Papírna je dokonce už vidět na Willenbergových dvou kresbách z r. 1602. Z obrázků lze předpokládat, že papírna měla tři stoupy k drcení hadrů. O prvním papírníkovi v Plzni máme zprávu v r. 1605, jmenoval se Michal Kholbfell. Do r. 1611 to byla papírna obecní, pak ji Kholbfel koupil. Od té doby prakticky Plzeň nebyla bez papírny a papírníků až do r. 1742. Z těch pozdějších papírníků je vzpomínán Ondřej Sehr (1612), Kašpar Tonfelder (1617), spolumajitel papírny S. Veselý, který v papírně zřídil v r. 1652 i výrobu střelného prachu. Za 10 let pak byla papírna přenesena na pravý břeh Úslavy mezi Lobzy a Doubravkou, kde je dnes železniční i silniční most pod Letnou.Tam ji obec Plzeň znovu odkoupila a jako nájemci jsou zde vzpomínáni papírníci J.Schmied, J.Nützl, Ch. Michl, J.O.Schmelzer aj. V r. 1742 zde papírna zanikla, protože byla zchátralám stavu a neprodukovala kvalitní papír,neměla ani dost starých hadrů. Jednak ji poškodila francouzsko-pruská vojska.
*Pasíř, opaskář - O vzniku pasířů rozhodoval hlavně rytířský meč nebo vůbec pobočná zbraň, visící na pásu. Ten pás byl dokonce znakem rytíře.Později už to byly potřeby pásů prozaičtější, aby nepadaly kalhoty, aby bylo na čem nosit peněženky, a hlavně aby se bylo výzdobou pásů možno chlubit. Zdá se, že větší počet pasířů zprvu byl podmíněn tehdejší módou.Snad prvními plzeňskými pasíři, které známe podle jména, byl Petr, který koupil v Plzni dům č. 75 v r. 1414 a pasíř Fencl, který v té době vlastnil dům č. 230/1.
*Pastýř, pastevec, pasák - Vznik pastevectví někteří kladou do dob 12.000 let před Kristem, až na konec doby ledové, kdy se někteří lovci specializovali na jeden druh zvěře, v blízkosti jeho stád žili jako se živou zásobárnou masa, zvířata pak ochočovali. Zejména se to týkalo koz a ovcí. V nově založené Plzni už byl společným pastýřem asi na rok najímaný obecní zkušenější služebník, který pásl dobytek na společných pastvinách. V letním období dvakrát denně, od sv. Havla obvykle jen jedenkrát. Výjimku činila pastva koní a, co bylo zejména pro Plzeň důležité, pastva ovcí- viz *ovčák. Pastýř měl za povinnost chovat obecního býka a kance, obvykle se musel vyznat v léčení dobytka. Protože dříve neexistovali zvěrolékaři, poskytoval tyto své znalosti za zvláštní úplatu, a to snad někdy vede k tomu, že byl uváděn mezi živnostníky. Nikdy nebyl považován za řemeslníka,ať už šlo o pasáky koní, koz, krav, nebo vepřů - Jen o pasácích ovcí není jistota, zda nebyli někdy považováni za řemeslníky - viz *ovčák.
*Pekař - Co chybělo už neandertálským lidem v dobách někdy před 150.000 lety, aby pekli chléb, když už uměli rozněcovat oheň? Byly to znalosti sklizně planě rostoucích obilovin a ruční kamenné třecí mlýnky. To už měl člověk někdy kolem 10.000 let př.Kr. Pak ale musel ještě zvolit usedlý způsob života, uvnitř obydlí postavit hliněné pece a zásobárny obilí. Teprve pak někdy v osmém tisíciletí mohl teoreticky péci chléb. Pekař pekl chleby, žemle, koláče, preclíky, housce, svítky, k postům, Jidáše k Velikému pátku a jiné pečivo. Pavel Pražský, řečený Žídek (?1413 – 1471), který dlouho pobýval v Plzni, psal o chlebu žemlovém, vlaském, žitném, ječném, preclíkovém, prosném jáhlovém, pohankovém, z rejže, oplatkovém, koláčovém, perníkovém, mazancovém, ale i žaludovém. Jinak se dočteme i o nejrůznějších názvech pro specializovaná odvětví pekařská, např. pekař - chlebnář, - caletník, -perníkář, - kobližník, pekař krampflí, - koláčník, -mazanečník, - oplatečník, pekař hostií, - pekař paštik, - pekař preclíků. V r. 1497 bylo v městské radě schváleno, aby šest pekařů peklo v Plzni precle, a na to aby si čeleď dostatečně sjednali. Jiní pekaři v té době měli péci chléb a co kdo umí, ale precle ostatní péci nesměli.
Pekařské výrobky se prodávaly v krámcích, tak zvaných lavicích chlebných kolem kostela sv. Bartoloměje až do r.1392. Nevyučení pekaři (pecnáři, plachetníci, placbekové) pracovali při městech, nesměli péci malý chléb, pekli jen chléb žitný, velký (hrubý), bez bílé kůrky. Už v r. 1495 stanovili na žalobu plzeňských pekařů plzeňští konšelé, aby chléb přípecný (hrubý, pecnářský) byl prodáván do téhož dne po 2 dny a chléb bílý aby hosté prodávali jen v sobotu. Kdy se objevil v Plzni první pekař po jejím založení nevíme. Jistě dlouho si po lokaci osídlenci pekli chleba sami. První spolehlivé písemná zprávy jsou asi až z r.1377, kdy byl v Plzni konšelem i pekař Prokop a z r. 1409, kdy koupil pekař Jan dům č. 47. Teprve od r.1590-2 v společném cechu spolu s perníkáři a mlynáři. To trvalo až do r.1683, kdy si mlynáři ustavili samostatný cech mlynářský- viz Archiv m.Plzně, kde jsou uloženy i různé listiny cechu pekařů z let 1751 a 1821. Pekaři bývali i Plzni bohatí měšťané, protože měli zisk i z přidruženého chovu vepřů, krmených odpady při výrobě. Proti jejich vepřům museli i plzeňští konšelé v r. 1497 zasahovati a nařizovat, aby pod pokutou 10 grošů všechna nečistota od nich byla vyvezena ven.
*Perníkář - . Od caletníka se lišil hlavně tím,že zadělával mouku medem. Pravděpodobně na začátku pekl marcipán ke dni sv. Marka (Marci panis). Pro malé počty měli perníkáři s pekaři společný cech, který je uváděn v Plzni v r. 1590-2.
*Pivovarník, sládek. - Vaření piva znali už staří Egypťané a nejstarší recept na to prý uveřejnil Řek Zosimus 700 let před Kristem. Tak staré je tedy řemeslo sládků. Právo vařit pivo měli původně všichni plzeňští občané. Od 14. století však mohl vařit pivo i v Plzni jen měšťan, který vlastnil dům uvnitř hradeb- pravovárečník. Pokud vařil pivo doma, byl nákladník, pokud pivo prodával svoje navařené pivo, byl obchodník. Pravovárečník si většinou na pomoc k vaření piva najímal sládky, vlastní pivovarníky. Ti ovšem měli k sobě více pomocníků, často pro pravovárečníka také pracoval i sladovník, šrotýř, mlynář, bečvář a různí pomocní dělníci. Někteří předpokládají, že v předhusitské době ještě šrotýři v Plzni neexistovali. Pivo se vařilo dvojí:
-bílé, bledé,bylo z pšenice, husté, ani příliš sladké ani hořké. Podle některých bylo "blahoslavené", podle jiných nadýmalo a "zacpávalo". V Plzni se dříve vařilo jen světlé pivo.
-červené, tmavé, bylo z ječmene, technologie vaření se nazývalo " na staro, na hořko", pivo bývalo lehčí, nahořklé, tvrdilo se o něm, že čistí krev Z ovsa se v Čechách pivo většinou nevařilo, ani z kukuřice, ani z vína, jinde však ano.
Řemeslo se tedy zprvu rozvíjelo v malých provozovnách. Nejstarší zpráva o pivovaru a sladovně v Plzni máme ze 17.dubna 1307 r.1307, protože tehdy Wolfram Zwinilinger je odkázal kostelu sv. Bartoloměje. Počet pivovarníků musel rychle růst, protože už v předhusitské době zde bylo podle M. Bělohlávka 17 pivovarů a 26 sladoven. Postupně se domácká výroba piva a obchodování s ním jednotlivcům nevyplácela a řemeslo se přesouvalo do speciálně vybavených provozoven, do sladoven a pivovarů. Zde mohli i vařit své pivo pravovárečníci podle rozvrhu " vaření střídou".Potom už převáželi nebo nechali si šrotýři převážet uvařenou mladinku do svých sklepů ve vlastním domě. Celý proces vaření piva se tak rozložil na více a jinde prováděných operací. Jako celek prý pivovarníci patřili mezi chudší řemeslníky. Soukromé pivovary musely vznikat v Plzni snad hned po jejím založení. První městský pivovar v Plzni byl založen asi těsně před r.1490, což přispělo i monopolnímu charakteru městského pivovarnictví. Plzeňské měšťanské nebo městské se prodávalo nejen v Plzni a na jejím panství, ale i v dalekém okolí. Přesto se však už v 15. století počaly projevovat v plzeňském pivovarnictví známky odbytové krize, která však už byla celostátní.
*Pláteník - Pod tímto názvem se skrývalo více druhů pracovníků ne vždy řemeslníci, např.obchodník s plátnem,.různí pracovníci, kteří upravovali textilní surovinu před tkaním, zejména len, vlnu, konopí, od 19. století i bavlnu. Většinou to také nebyli řemeslníci, ale zemědělci nebo domácí pracovníci Za řemeslníka můžeme považovat tkalcr (.tkadlec), - viz tam. K řemeslníkům v této skupině patřila od pláteníků oddělující se specializovaná samostatná řemesla, jako např. –bělič, -barvíř plátna, -mandlíř plátna , který vyvalchované, vybílené nebo nabarvené a předtím napařené plátno mandloval na pracovním stole ( štoku) těžkým dřevěným válcem,a tak ho vyhlazoval. Plátenictví bylo řemeslem textilním, které se i v Němcích nastěhovalo do měst nejpozději, a to ještě jen v některých okresech.Pláteníci sídleli spíše na venkově a do města vozili spíše jen své výrobky. A bylo jich postupně mnoho druhů, a to asi neznáme už všechna ta plátna žemněná, pačesná, konopná, křečná, režná, domácí, prutovaná, činovatá, truhličná, pytlíková, mlynářská, mandlovaná nebo nemandlovaná, vlaská, německá, nidrlantská, levská, holubářská, kamenská, svídnická, mejtská, turnovská, kolčová, frejberská, pariská, pohanská... jen plzeňská v tom jako specialita chybí A muselo s zde tkát i hrubé plátno na pytle (mitling), drsné plátno mezulán i nejjemnější plátno (kment). V 15. století se plátenictví stěhuje spíše do podhorských oblastí s dostatkem surovin. V r. 1418 jich bylo v Plzni ještě devět. Postupně z Plzně vymizeli dříve, než mohli založit svůj cech
*Platnéř - Byl tak nazýván řemeslník, který vyráběl brnění z plátů tepaného, kovaného ocelového plechu. Lišil se tedy od dříve převažujícího brníře - vit tam. Podle součástí brnění se někdy nazýval i jako specialista : -helméř, -obojkář, hotovil kryty krční , -platnéř vyrábějící kyrysy, -rukavičník, vytvářel kovové rukavice, -pulérník, pulér, který čistil zbroj. Je nutno předpokládat platnéře v Plzni poměrně brzo, když uvážíme, že město muselo opatrovat, rozmnožovat a opravovat jistý počet brnění, které přijali Plzeňští od Karla IV. v r. 1363 do úschovy . Jejich statistiky nejsou v Plzni spolehlivé. Např. v Knize počtů města Plzně 1524-5 je platnéř uváděn,víme o něm, že byl zaměstnancem města a že bydlel v tehdy stavěné hradební věži. V té dob vyráběl 16 párů objednaných železných rukavic. Platnéř musel být v Plzni i v r. 1596, když si od něho objednávali stříbrští zbroj na 8 pacholků za 3 kopy 30 grošů. Od r. 1488 se plzeňští brníři a platnéři se stali i členy nově založeného cechu se zámečníky, nožíři, mečíři, konváři, uzdaři a sedláři.
*Pokrývač, přikrývač, někdy je uváděn širším názvem dlaždič, který pokládal střešní krytiny, ale fušoval i do dláždění . Někdy byl jmenován podle typu krytiny jako přikrývač, doškař , škřidlař, šindelář, *klempíř, *měďař aj..
*Postřihač - Byl to řemeslník, který vlastně patřil mezi soukeníky, protože upravoval v posledních fázích utkané sukno. Sestřihoval jeho různě dlouhý chlup po předchozích jiných úpravách, tedy až po úpravě škrabáním, čili čištěním od uzlíků v tkanině zvláštním želízkem (Nopeisen), které prováděl předtím *rejféř - viz tam. Pak následovalo praní eventuelně apretování a valchování, aby tkanina zplstněla zhoustnutím vazby pomocí bičování strunou knapské střely nebo po proklepávání kladivy v korytě, což dělal před ním ve valše *valchář - viz tam. Pak došlo k česání a pročesávání (drhnutí) nestejných vlasů sukna pomocí zvláštní česací soukenické štětky z bodláku Teprve pak velikými specielními nůžkami postřihovač zkracoval délku vlasu sukna. Umění postřihačské se objevuje i u nás hlavně od 14. století. Někteří dokládají prvního postřihače, jménem Miloslava (Myloslauz) už v r. 1339. V té době byl konšelem. Cech si postřihači ustavili s krejčími v Plzni v r. 1491.
*Prachař, sanytrník, výrobce střelného prachu - Střelný prach byl v Evropě sice užíván již ve 14.stol., ale pro pěchotní zbraně byl vyráběn hlavně až od 16.stol. Kdy se výroba prachu v Plzni započala , to už nevíme. Dílnu prachaře v Plzni bychom většinou zprvu našli na předměstí, hlavně pro nebezpečí výbuchu, ale i vůli zápachu. Výroba prachu se neobešla bez sanytru, k jehož výrobě se používala moč, a ta zapáchala. Prvním prachařem, kterého známe z Knihy počtů m. Plzně z let 1524-5 , byl Jan Rejt. Podle V. Mentbergera známe v Plzni prachaře Stanislava Veselého, který se ženil s vdovou po plzeňském papírníkovi v r. 1652. Veselý byl "obytným", tj. jen pod ochranou města, ne měšťanem. Prachařskou provozovnu měl tehdy v papírně u soukenické valchy na plzeňském předměstí. Odtud však byla i s papírnou přenesena v r. 1662 na břeh Úslavy, mezi Lobzy a Doubravkou- viz *papírník. Tam už jako prachař pracoval Šimon Plešer. Tento mistr se svým učedníkem zahynuli při výbuchy městské prachárny, která byla tehdy za plzeňským panským mlýnem.
*Provazník - Jeho předchůdcem byl nejspíše zemědělec nebo rybář, který si vyráběl sám provazy z konopných vláken nebo lýka. Vznik řemesla provaznického umožnil až vynález spřádacího provaznického kola. Provazníci totiž vyráběli i lana ze železných, mosazných a měděných drátků. Provazníkem specialistou byl např. popružník,dratvář, síťař, řešetář, tenetář, nevodář aj. Zdá se, že se mezi plzeňskými řemeslníky objevil brzo. Těžko říci, zda statistické údaje o počtu plzeňských provazníků jsou spolehlivé. Provazníka uvádí v r. 1524 statistika jen jednoho, ale Kniha počtů m. Plzni v téže době uvádí dva, Bártu a Palečkovou. Provazníci plzeňští se řídili vlastními cechovními artikly , které jim schválila městská rada dne 1578. Cech je vzpomínán i v r. 1592.
*Punčochář - Řemeslník, který celkem primitivní technikou pletení příze vyráběl pomocí háčků a drátů punčochy eventuelně rukavice. Punčocháři se objevují tedy v Plzni až po třicetileté válce, jejich počet narůstá příchodem německých řemeslníků, produkce jejich je stále zaměřena jen na místní trh, na zahraniční trhy nepronikají. Punčocháři nezaložili v Plzni svůj cech ani společenstvo.
*Puškař, dělolijec, ručníkář, - Puška nebyla jednotným pojmem, takže ani název řemeslníka pušky vyrábějícího nebyl jednoznačný.Puška značila obecně jakoukoli nádobu válcového tvaru, takže mohla znamenat nádobu na léky, stejně jako ruční palnou zbraň nebo houfnici či těžké dělo. Přesto mezi řemesly palných zbraní se názvem ujednotilo, že jen po "hrubých střelbách", tedy po výrobě děl byl nazván puškař.V Čechách první zpráva o železné pušce je z r. 1390. Napřed pušky odlévali zvonaři, teprve později se z nich stávají puškaři. Snad až od konce 15. století se jejich počet zvyšoval, a tak vznikaly nejrůznější hovorky, píšťaly, tarasky, srubnice, houfnice, kartouny, rychlice aj. Nejlehčí z nich byla ručnice, ale na tu se zase už specializovali ručníkáři - viz tam. Drobnější střelba byla ještě dlouho nedokonalá. Střelba prachová byla prováděna většinou puškaři samotnými a jejich tovaryši. Víme , že puškař Martin si v r. 1407 koupil v Plzni dům č. 237/8.Trochu však tehdejší zprávy matou. V Plzni ještě dnes máme tarasnici z r. 1507, kterou si dali prý Plzeňští ulíti v Norimberce. Jinde se však dočteme, že zprávy o válečných úspěších Plzeňanů vedly prý naopak Norimberské v r. 1506 k žádosti o vyslání dělolijců z Plzně k nim. Jisto je snad jen to,že Plzeňští o svá městská děla po dobytí Plzně Mansfeldem přišli a o puškaři městské artilerie se dočteme až v r. 1738. Jmenoval se Bernard Treybal. O cechu puškařů v Plzni není nic známo. O výrobcích ručních palných zbraní viz *ručnikář.
*Rozárník, růžencář, paterník - Byl to výrobce růženců,,v Plzni nic o něm nevíme. *Ručnikáři, puškaři – Na výrobu ruční palné zbraně se specializovali asi až v 16.století zámečníci-ručníkáři. mimo Plzeň Ti vyráběli hákovnice a píšťaly, které museli obsluhovat při střelbě dva lidé. Jeden zbraň držel a druhý zapaloval. Ručníkář musel umět dílo odlévat, vrtat, kovat brousit, pilovat a zdobit.V Knize počtů m. Plzně 1524-5 se dozvíme, že Jílek Linhart ztratil starou ručnici při své cestě do Uher a nechal si udělat novou.. Nejspíše to bylo v Berouně, odkud v polovině 16. století Plzeňští ručnice objednávali. Byl tam už cech ručnikářů, v němž byl i plzeňský dodavatel Jan Roháč.
*Rukavičkář, rukavičník Pletení rukavic na jehlicích bylo dávno prováděnou prací venkovských žen. O tomto díle svědčí u nás třeba dochovaná pletená rukavice snad ze 13.století, nazývaná rukavicí sv. Vojtěcha. Rukavičkáře najdeme pod různými jmény podle materiálu z nich je zhotovovali ( soukeníci, platnéři, , krejčí, aj). O rukavičkářích jsou v Plzni zprávy oproti jinde dost pozdní. O jejich cechu zde nejsou zprávy vůbec žádné
*Rybář - Jako řemeslníky je všichni Mnozí byli spíše obchodníky pod názvy . *herynečníci, slanečkáři Někteří rybáři jsou uváděni i podle druhy ryb jako specialisté, např. sumečník V r. 1592 je však uváděn v Plzni jejich cech, Rybáři jistě lovili ryby v plzeňských řekách a později i rybnících někdy vidlicí se zpětnými háčky (krongle, čeřenem, sakem, keserem, sítí, nebo dokonce nevodem, což byla veliká síť až 50 m dlouhá a na l,5 m široká). Na trhy prodávali nejen jimi chycené ryby, ale později i dovážené ryby z ciziny, tedy jako i v Plzni zmiňovaní obchodníci. Spotřeba mořských ryb byla dříve velká, zejména v období půstu. I mimo postní čas smělo být maso na stole prakticky jen v neděli, pondělí, úterý a čtvrtek. . Počty rybářů v jednotlivých letech nejsou spolehlivě udávány už proto, že asi už od r. 1300 sídlili a pracovali mimo hradby města, většinou ve čtvrti Rybáře na levém břehu mlýnské strouhy pod klášterem františkánským a Pražskou branou. Zprvu jich bylo v Plzni hodně. Jako snad první je zaznamenán v Plzni rybák Trojan v r. 1347, když dostal povolení zřídit si na místě obecním za chorem Františkánského kláštera při řece Ouhlavě rybníček. Od 16. století však o rybářích písemností mizejí, i když měli jistě dost práce v později budovaném plzeňském rybničním systému- viz *rybníkář..
*Řemenář, střemenář, třemenář, - vyráběl řemeny z kůže, ale někdy si konkuroval s pasířem, ševcem nebo koželuhem. Jako jeho specialista je uváděn sponkář, který zhotovoval spony na řemeny. Řemenáři byli prý v Plzni v letech 1400-2 celkem 4. Jejich cech byl v Plzni vzpomínán až v r. 1644.
*Řezbář, řezáč, rytec - měl mnoho názvů, a to nejen podle obráběného materiálu, zejména dřeva, kamenů, kovů, , ale i kostí, skla, slonoviny, jantaru aj. Někdy zaměňovalo jejich řemeslo se soustružníky. Vyskytuje se i pod jmény specialistů pod různými názvy. Nevíme přesně od kdy se usadili v Plzni, nebylo jich jistě mnoho, když zde ani později nezaložili ani cech.
*Řezník - I když delší dobu po založení města byli měšťané schopni se zásobovat masem vepřovým a drůbežím, stávalo se řeznické řemeslo brzo nezbytným pro výsek hovězího nebo koňského masa, které nebylo možno rychle zkonsumovat nebo uchovávat na delší dobu. Řeznické řemeslo upevnilo svou důležitost zejména v 13. až 15. století, kdy spotřeba masa stoupala. Prodej masa se přesunul do masných krámů kolem kostela a později po 1392 u pražské brány. V nichž směli prodávat jen místní, ne tedy přespolní řezníci. Nakonec domácí řezníci prosadili, že přespolní, tzv. huntýři (huntlíři) směli přivážet na voze (huntu) a prodávat maso ve městě jen na týdenních svobodných trzích. Dokonce měli prodávat jen maso solené a uzené. nakonec to musel rozhodnout sám král Vladislav roku 1490, že huntýři smějí maso prodávat jen v sobotu a měšťané že musí pro ně dát udělat krámce. Nakonec však v r. 1515 byl však všem huntýřům povolen svobodný trh všech druhů mas. Postupně se nazývali řezníci podle své specializace, např. - koňský řezník, sádelník, lojovník, drobník, drštkař , šlachtýř, uzenář aj. Řezníky známe v Plzni již od r. 1339, kdy jim potvrdila městská rada jejich práva. V r. 1334 vzpomíná se zde řezník Miloslav , tehdy jako plzeňský konšel. Značných výsad se řezníkům dostalo v Plzni od krále Jana Lucemburského r. 1341
*Sedlář - Dokud většinu rychlé dopravy zabezpečoval kůň, bylo to řemeslo jistě potřebné. Nad kvalitou sedel a postroji u nás se už pozastavil v r. 965 Čechami projíždějící Arab Íbrahím ibn JakúbI. Řemeslo vzniklo dávno z řemesla ševcovského, ale požadavky na kvalitu výrobku si vynutily i u nás od 14. století jeho osamostatnění,a to tím spíše, že vznikala i další specializace řemesel jízdu na koni zlepšujících a se sedláři se prolínajících jako např. třemenář, přezkař, udidlník, uzdař aj. Kromě výroby sedel však také vyráběli chomouty, potahovali kůží i nábytek, sedadla na vozy, holstra k ručnicím aj. Spolupracovali s lukaři i s taškáři. V Plzni asi poprvé byl zaznamenán v listinách sedlář jménem Oldřich v r. 1377, protože byl tehdy konšelem. konšela už v r.1377. Od 1488 byli sedláři členy společného cechu se zámečníky, brníři, nožíři, mečíři, konváři a uzdaři.
*Síťař, pletař, řešetář – viz provazník.Někdy se síťaři dále ještě nadělili na -nevodáře, co robili sítě-nevody na lovení ryb a -tenetáře, co robili tenata na lov zvěře a ptactva
Pravděpodobně byli dříve zaznamenáváni jako provazníci, organizováni byli i později v Plzni v jejich cechu , kterému městská rada potvrdila cechovní artikule v r. 1578.
*Sklář, sklenář - Lidsto zná sklo už tisíciletí. Mezi nálezy z egyptských hrobů z doby asi 3.500 let př.Kr. jsou skleněné perly, svědčící o primitivní výrobě skla.. Už v době před založením Plzně se zřejmě už výroba skla usazuje mimo ni v místech s dostatkem křemičitého písku. S řemeslníky se spíše v Plzni setkáme se sklenáři až hodně pozdě , i jen z pouhého jejich názvu názvu nezjistíme, jak pracovali, např. jako zasklívači, malíři na skle, foukači skla, šmelcníci, zrcadláři aj. V r. 1524 uvádění dva sklenáři se jmenovali Bašta a Vašek. Jejich cech byl potvrzen nejspíše až v r. 1755
*Sladovník – Kolem vaření piva najdeme více řemeslníků. Pivo vařil pivovarník,sládek – viz *.pivovarník Pro vaření piva potřebný slad však museli zabezpečovat sladovníci. Sladování se provádělo mimo pivovar v prostorných sladovnách, někdy třeba jen primitivně humně, což byl ve stodole i krytý lat. Sladovníci se starali, aby rozprostřené navlhčené ječné nebo pšeničné zrno vzklíčilo a přitom uvolněné enzymy rozložily škrob na zkvasitelné cukry. Pak ve hvozdu (aridorium) naklíčený slad se vysoušel na lískách, aby ho bylo v mlýně možno semlít. Sladovníci byli podle J. Strnada v letech 1400-1420 nejpočetnějším plzeňským řemeslem. Pracovali jak uvnitř města, tak zejména na předměstích v 26 sladovnách. Postupně jejich práci přebírali pomocní pracovníci a centralizované provozovny, takže jejich počet v Plzni klesal. Prvním sladovníkem citovaným v listinách byl asi Václav z Chřelenic, měštěnín plzeňským, který odkázal svou sladovnu jinému sladovníkovi, Šimonovi. V r. 1436 se stal sladovník i konšelem, sladovník Filip odešel v r. 1466 dokonce s úřadem velvyslance do Vratislavi.
Smolař,pkelník- nepatřil mezi řemeslníky plzeňské, protože svou prací byl vázán na milíře,smolu, pryskyřici v lesích mimo město. Jeho produkty však potřebovali městští řemeslníci, jako např. ševci, bečváři, pivovarníci aj.
*Sochař – Jeho práce při výstavbě Plzně musela mít roli při tvorbě volných plastik už v době předhusitské.Pravděpodobně zde měl i svou sochařskou dílnu.pro církevní objekty. Jistě se musel podílet i na výzdobě i hlavního oltáře arciděkanského kostela s madonou z r. 1390.
*Soukeník, suknař - výrobce suken, kterého nesmíme zaměňovat s obchodníky se suknem (suknakroječi), ani s postřihači, kteří utkanou textilii zušlechťovali. Soukeníci patří k nejstarším řemeslům u nás, k nám je povolal z Flander už Přemysl Otakar II.. Proto jejich delší rozvoj si vynutil rozsáhlou dělbu práce a větší specializaci, takže soukeníka někdy zaměňujeme s jinými řemeslníky pod nejrůznějšími názvy specialistů, jako např.*vlnař, *mykač, krampléř, kutnéř , česáč příze, *tkadlec, který zabezpečoval tkaní, soukání, skaní, snování, šlichtování a jiné operace zušlechťování sukna. Mezi prvními soukeníky v Plzni byl v r. 1344 listinou vzpomínaný Pertold Rubáš, v r. 1379 plzeňští konšelé soukeníci Martin a Blahuta. Soukeník Blahuta je uváděn v Plzni i proto, že v r. 1380 podnikl pouť do Říma. V Plzni jsou soukeníci dle Z.Wintera uváděni již v r. 1380 ve sdružení se zámečníky. Byli tehdy v Plzni jedním z nejpočetnějších řemesel. Své soukenickém rámy měli u nás na Skvrňanské předměstí v místě pozdějších pětatřicátých kasáren. Soukenické valchy byly při vodní strouze na severním předměstí a sahaly až k panskému mlýnu. Soukenické se do válek husitských připomínaly spíše u Kozova mlýna, tedy v místech dnešního Pekla. Valchy, protože zaujímaly větší prostor, využívaly částí městského příkopu. Sukna prodávali suknakroječi, zprvu na náměstí kolem kostela sv. Bartoloměje v lavicích soukenných. Krámců těchto je v r. 1418 vzpomínáno zde na 14.
Plzeňská sukna mívala dobrou pověst. Svědčí o tom např. i hodnocení jejich kvality z r. 1461. Proto Oldřich Rožmberský přikazoval, aby žádné roucho odjinud na prodej do Soběslavi nebylo voženo kromě plzeňského pravého a předního s pečetí. Bílé sukno se z Plzně vyváželo zejména do Bavorska, a ještě dále, i do Italie. Plzeňské sukno bílé bylo pro cizinu lacinější než jiné druhy a šlo dobře na odbyt. Tržními stanicemi byl Nördlingen a Linec. Proto někteří plzeňští soukeníci byli bohatí a byli mecenáši. Např. Vít soukeník v druhé polovině 15. století dal na svůj náklad vypracovat nádherně iluminovaný graduál. Koncem 15. století však všeobecně u nás ztrácí soukenická výroba na prestiži, protože zatím neobstála v soutěži s dováženými přepychovými látkami u módy chtivých měšťanů. Proto se objevují i další specializace pod jmény mezuláníků, cajkařů a jiných.
*Soustružník dřeva, struhadlník – tento řemeslník vklastně patřil mezi řezbáře. Z mnoha různých druhů výrobků (lžíce, šachovnice, korbele, kuželky, pouzdra, krabice- tvořidla, talíře, mísy, necky, přeslice, vřetena, kalamáře, ratiště, lžíce, růžence, dřevěné hudební nástroje aj. V Plzni byli pravděpodobně jen v malém počtu a sdružovali se v cechu se zámečníky a jinými, jak je citováno v r. 1592.
*Stolař, stolečník, stolařík – jeho název představoval většinou až do 16.století všechny truhláře a teprve pak jakousi specializaci výrobce stolů. V plzeňské literatuře se snad poprvé setkáme se názvem stolaře v r. 1464 u konšela Ambrože.
*Střelec, lukař, lučištník, výrobce samostřílů, kušař– mezi řemeslníky mohl být počítán spíše jen jako výrobce kuší, ne však jako strážný, bojující nebo voják bránící samostřílem hradby.. Nevíme, zda neměl v hradbách plzeňských i svou dílnu a obydlí, jako tomu bylo v Praze za Karla IV.. Jeko první střelec byl v listinách uveden balistarius Cunradus , plzeňský konšel v r. 1396. V. Vojtíšek vzpomíná jako lukaře plzeňského konšela Petra v r.1454. Strnad uvádí v přehledu řemeslníků na předměstí v Plzni v době na přelomu 15. a 16. století lučištníka jako o výrobce luků. Kuše totiž zůstala i od poloviny 16. století oblíbenou zbraní v boji i na honech. Přesto podle statistik kušař v Plzni v 16. století mizí.
*Suknakroječ, kroječ – byl převážně považován za obchodníka a ne za výrobce-řemeslníka.čili soukeníka. Prvním listinou doloženým obchodníkem suken byl v r. 1339 uváděný plzeňský konšel Miloslav.
*Šrotýř, šrotéř, skladčí, ližník, postihač, spělač – jako služebný živnostník nebyl ani v Plzni řemeslníkem. Šrotýř vozil slad k semletí do mlýna a mladinku a své pojmenování měl odvozeno od líh, po nichž spouštěl sudy s vínem nebo s pivem do sklepů. pivovaru k vykvašení nebo do sklepů měšťanských domů. Protože sudy obvykle spouštěl po líhách do sklepů, byl také nazýván ližník. V předhusitské době asi v Plzni neexistoval.
Štětkař – viz kartáčník.
*Švec - Byl to jeden z nejčastějších řemeslníků v městě. Od 13. století se i u nás rozmáhá bytelnější obuv, již většinou s pevnou tuhou podešví, nazývaná škorně. Krpce i škorně románského a raně gotického období byly ve špici buď oblé , ale častěji se již prosazuje mírné zahrocení. Teprve 14. a zejména 15. století přineslo dlouhé gotické špice známé např. jako čapí zobáky, nosy .. Název boty se u nás užívá až od 15.století. Bota často ani tvarově nerozlišovala mezi nohou pravou a levou, takže se k noze přizpůsobovala až při následném nošení Když švec šil novou obuv, míval pojmenování jako noviník, novětník, novědlník, novák, a to od 13. do 15. století bez ohledu na typ obuvi (opánky, sandály, střevíce škorně, boty, dřeváky aj.). Jako opravář bot měl jméno *prták, příštipkář, flekýř, švec vetešník, rewler. Údajně teprve v r. 1477 směli ševci šít nové boty i opravovat staré. V plzeňských listinách jako první obuvníci v Plzni jsou uváděni švec Wernher, který v r. 1339 učinil odkaz farnímu kostelu, a Šimon, řečený Truhlička, který v r.1385 koupil louky u Kunčina Hrádku Zprvu si ševci dokonce připravovali sami kůži jako koželuzi, a šili také všechny výrobky z kůže. Postupně se však od nich odtrhávali nejen koželuzi, ale i nově vznikající řemesla, jako noví specialisté : *pasíři, *brašnáři, taškáři, *měšečníci, *vačkáři, *tobolečníci, *řemenáři, rukavičníci a jiní *kožedělní řemeslníci. Informace o cechu ševcovském v letech 1644-1793 jsou v Archivu m. Plzně.
*Tesař –zhotovoval celé domy , krovy, sruby, kotce , krámce , mosty, piloty, kůly zarážené do mokřiny a do vody aj. Proto někdy jsou tesaři uváděni jako specialisté pod zvláštním pojmenováním, např. boudník, beranník, kolník, sekerník, mostník, rourník, rúrař, trubák,trubař, člunař aj. I když se po založení Plzně převážně stavělo ze dřeva, setkáváme se s nimi ve statistikách v malém počtu až v 15. a 16. století. Svůj vlastní řemeslnický cech tesaři v Plzni neměli. Není proto jisté, zda byli považováni za řemeslníky
*Tkadlec - Mezi řemesly nebyli ti plzeňští tkalci ničím novým. Kořeny jejich řemesla můžeme uvažovat před mnoha tisíci let. V Anatolii byly nalezeny zbytky textilií ze spřádaných rostlinných vláken a tkaných na stavech nebo na tkacích prkénkách už v 7. tisíciletí př. Kr.. Když brzo po založení se v Plzni připomínal spíše jako soukeníci a snad i pláteníci. Museli zde tedy postupně pracovat i tkalci, kteří byli podle vytvářené textilie zváni jako specialisté pro tkaní plátna,vlněných klátek, hedvábí, barchetu, damašku, cajku, snad i koberců. Otazníkem mohlo být však i to, že tuto práci zastávali nejen profesionální řemeslníci, ale i jejich ženy, které připravovaly suroviny pro tkaní, např. vyráběly přízi. Podrobnosti o tomto řemesle v Plzni však nejsou, nejspíše právě pro roztříštění tkalců na jednotlivé specializace. Cech tkalců byl však vzpomínán až v r. 1592. Viz proto *pláteník a *soukeník
*Tobolečník, vačkář, měšečník – viz . *brašnář -
*Truhlář - Nevyráběli jen truhly, ale prakticky vštšinu bytového zařízení. Vždyť nábytek slovně vyjadřoval vše získané, nabyté, tedy třeba bidlo,truhlu, lavice, pokladnu, nebo i kalcovský stav. Podle hlavních výrobků byl někdy mezi nimi uváděn podle typy nábytku uváděn jako specialista -stolař ,stoličník, lavičník , kolébečník, postelník, truhličník nebo jiných výrobů ze dřeva. V historii Plzně jsou známi nejvíce až v XV. a XVI. stol. , např. zejména stolaři, jako byl . v r. 1415 stolař Kunc, který si tehdy koupil dům č. 247 a stolař Jan Bradatý, který tehdy prodal dům č. 52. Truhláři měli v Plzni svůj cech, jehož cechovní artikule potvrdil purkmistr v r. 1575 a 1755..
*Uzdař, uzdář, udidlník - Kniha počtů města Plzně z let 1524-5 uvádí jen jednoho uzdaře, jménem Honce. Od r.1488 byli plzeňští uzdaři členy společného cechu se zámečníky, brníři, mečíři, nožíři, konváři a sedláři.
Voskař, voštník, voštinář - byl to řemeslník, který kupoval vosk od brtníků, včelařů a táhl z něho sloupky, lil svíce i obrázky, dělal fakule na svícení. Pro výrobu svíček se někdy nazýval také svícník - viz tam.Bylo to řemeslo hodně blízké mydlářům, bylo jich však daleko méně než mydlářů..V Plzni se objevují až v 17. století, protože i cech mydlářský a svíčkařský vznikl resp. byl potvrzen Ferdinandem III. až v srpnu 1652.
*Zámečník - jako řemeslník se v Plzni vyvinulo z kovářství a proto se asi jeho rozvoj spadá hlavně do dob od 14.století. Zámečníci však museli být v Plzni již dříve. Hlavními rozdíly práce zámečníků oproti kovářům bylo to, že zpracovávali železo spíše za studena,více pilovali a řezali, kdežto kováři kovali za horka, sekali, probíjeli. Podíleli se tedy hlavně na vytváření zámků, klíčů, stavebního kování, mříží, nábytkového kování, háčků, zástrček, klepadel, ale často i svícnů a kratiknotů aj. Těžko jejich výrobky oddělíme o produkce jiných řemesel. Proto také nejen od kovářů, ale i od zámečníků se postupně oddělují specializovaná řemesla, Jako první z nich v písemnostech se objevují až v r. 1407 - viz např. mistři Blažej, Krastl, Kreflík, Matěj a Stross. Jako v Praze pak také v Plzni pravděpodobně vzniklo bratrstvo zámečníků . Určitě víme, že se přeorganizovalo v cech až v r. 1488. V cechu však byli i brníři, mečíři, konváři, uzdaři a sedláři. Jinde se spojovali v cech i s klempíři
*Zedník - práce zedníka se měnila podle materiál zdícího a podle pojiva (cihel, kamene, usušené hlíny smíchané se slámou).. Často se měnil poměr práce zedníka, kameníka a tesaře při stavbě obydlí. Zedník stavěl zeď, štít, klenutí, schody, musel ale umět i grunty zakládat, kamenickou práci osadit i hotovou zeď ovrhovat, uhlazovat a bílit. Proto se u zedníků specializovali dynchéři, tunchéři, karbéři (kteří připravovali omítku, omítali, připravovali stěny pro malbu, ), -hlináci, lepaři, hlinomazi (lepili zděné ohrady zděné, zídky, chlévy.) ,havíři (kopali grunty, jámy, strže, bořili domy ) aj. Je krajně nepravděpodobné, že by v Plzni dlouho po jejím založení nebyli zedníci. Ony ty hranice mezi stavebními řemeslníky nebyly asi dlouho nijak přesné. V r. 1520 postavil zednický mistr Ondřej za Pražskou branou kamenný klenutý most. V letech 1524-5 se uvádí v Plzni jen 6 zedníků, v Knize počtů města Plzně 1524-1525 se však uvádí 5 zednických mistrů jmény (Šimon, Kosmatička, Hanzl a dva Vondráčkové), k nim ale navíc 13 tovaryšů.. Bylo asi mnoho důvodů, že se v literatuře o historii Plzně objevil cech zedníků až v r. 1592.
*Zlatník- Zlatnictví nebylo převážně jen zlatotepeckým a šperkařským řemeslem. Zlatníci spolupracovali s pozlačovačstvím, s mincovnou, s rudokupectvím, řezačstvím razidel, pečetidel, při nejrůznější umělecké práci aj. Snad prvním z plzeňských zlatníků, kterého známe podle jména, byl v r. 1401 zlatník Hanuš, který zde pracoval do smrti v r. 1427. V XV. stol. v Plzni už zlatníci Jílek, Hanuš, Zikmund, Jan a Jakub stačili založit societu. Zlatník Zikmund byl od r. 1447 plzeňským konšelem. Některé písemnosti o zlatnickém cechu z let 1472-1864 jsou uloženy v Archivu m.Plzně.
*Zvonař -výrobce zvonů patřil mezi *kovolijce, jako např. i konvář, který též často lil zvony) V Plzni proslul zvonař Jiljí (Egydius) v letech 1479 - 1525. Po něm odléval zvony v Plzni konvář Mikuláš. Zvonař je uváděn jako plzeňský konšel v r.1567. O cechu zvonařů se dochovalo několik zpráv z let 1761-1780 v Archivu m. Plzně
*Železník - .
Nejstarší železné výrobky, náhrdelníky ze železných perel aj, pocházejí ze 4. tisíciletí př. Kr.. Pocházejí však z kosmického, meteoriského kovu.Teprve asi před 1500 lety př.Kr. se počíná výroba železa redukcí železných rud v nízkých pecích, kde se jako paliva užívalo dřevěné uhlí. To už musel být rudník a hutník železa zručným specialistou. Ve 13.století šlo už spíše o obchodníky, kteří prodávali kusové železo ve svých sklepích. V r. 1388 je v Plzni snad jako první železník vzpomínán Ješek ze Strašic V Plzni byl v r. 1408 uváděn v listině železník Jan ze Strašic. Tehdy si koupil dům č. 206.. V r. 1418 prý byli v Plzni už tito obchodníci železnými předměty čtyři. Někdy jim jejich výrobky pojmenovávaly snad i podle jejich specializace, např.drátníka (dráteníka), takže nevíme, zda šlo o řemeslníka. Podobně jako o hamerníka, který byl vyučen ve Strašicích na hamru.