Jan Neruda
Z Plzně
Feuilleton
MCMXXVIII
Teprve na krásném železném mostu před Plzní usnula ta babice, která nás skorem již z Prahy mořila důkazem, že Talleyrand měl pravdu, když řekl: »Řeč je člověku dána, aby myšlénky své zamlčel.« Strachy jsem trnul, když její hezká dcera, přivedší matku na nádraží, prosila konduktora, aby matku dal někam »mezi lidi, neboť není ráda sama«. Konduktor strčil patnáct škatul a matku ke mně, což mělo za následek, že jsem své genealogické známosti rozmnožil o kopu jmen strýčků, švakrů a kmotrů, kteří mne vesměs nanejvýše zajímali. Člověk snášej klidně! Sotvy, že jsem se zeptal rozmrzen, neníli snad také maminčin šedivý pinči jako všichni ostatní členové rodinní z Františkových lázní, již jsem měl na krku výklad, že je to vlastně bastard, i s celou jeho bastardní biografií. Na vysokém mostě usnula právě v okamžiku, když ten starý pán, který z Prahy až sem neustále salám žvýkal, na plzeňskou věž ukazuje řekl: »Das ist der zahnstocher von Pilsen.« Řekl, vjel prstem mezi zuby, spakoval salám, a byli jsme v nádraží. Mne vnesli do jednoho omnibusu, čímž mne přinutili, abych sobě dobrovolně zvolil hostinec »u staré pošty«, v němž je to znamenité, že mají v pokojích červený ingoust, snad že je hezčí.
Na větrnatou gallerii vysoké věže plzeňské jsem nevylezl, nechtělť jsem se na Plzeň příliš s vysoká dívat. Ostatně činí Plzeň velmi příjemný dojem, místy svou novější výstavností, — nových budov přibývá mnoho — místy svou starobylostí. Škoda, že této stále ubývá! Mášli přívětivé a obeznalé vůdce, jakých se mně dostalo, seznáš Plzeň brzy. Ulice jsou pravidelné, široké, kolem celé Plzně otáčejí se krásné
sady. Loudaje se po nich s počátku sám, nabyl jsem mnohého příjemného přesvědčení; zaprvé, že se červené punčochy a krátké sukýnky velmi dobře vyjímají, za druhé, že se v kavárně Klaubrově hraje dobře v kulečník, za třetí, že se cylindr ani na soše Kopeckého nevyjímá krásněji než škopek, a za čtvrté, že je německá Plzeň právě tak německá, jako německá Praha. Něco novějších přistěhovalců, nejvíce to židů, něco toho, co peníze má, a vše to, co sobě ex offo na pána hrá, to mluví na ulici německy; milá štěbetavá mládež ale dokazuje, že doma jináče. Kletba lidstva, zvyk, dělá ovšem také mnoho. Českou firmu uzříš zřídka, samé německé. Ano i na hřbitov přenášejí své německé firmy!
Ano, stran té sochy Kopeckého! Na podstavci je jméno Ludvíka Wildta, plzeňského kamenokaza. Skví se tam velmi pyšně, kdežto přece každý ví, že socha sama pochází od Wildta pražského, jehož jméno zde ale marně hledáš. Kdo viděl Ludvíka Wildta sochy na Františkánském kostele zdejším, na nichž možno studovat aesthetiku ošklivosti, nemůže být ovšem v rozpacích; — kdož ale může vědít, co se stane, Amerika se také nejmenuje dle Columba! Uměleckého nemá Plzeň mnoho, a teprve v nejnovější době hledí se k tomu, aby vnitřek hlavního chrámu, mohútnými sloupy skutečně velebný, byl také stavbou oltářů atd. v souzvuk uveden gothický.
Na starožitnosti jest město již bohatší, v ohledu tom skoro vše ale soustředěno v starobylé, »věkovitou čerností se až skvoucí« radnici. Ve velké zasedací síni jsou zbraně zbylé po Valdštýnových vojínech, již se před odchodem do Chebu zde zdrželi, vkusně sestaveny. Jsou to zbraně středověkými svými formami již známé; mnohé prý se během času již ztratily.
Krásná jsou dvě štíhlá dlouhá děla z r. 1603 a s nadpisy:
leh werd genent
der kleine kautz,
hau manchen ser ha
rt auf die schnauz.
Každá země má svůj ráj, každý háj svou píseň a každá sbírka svého starého vykladače. Zdejší začíná u dvojčat »kautzů« vykládat dělostřeleckou terminologii a končí u jednoho dělíčka z r. 1502, že »tenkrát měly koule tolik a tolik »coulů, linií a nějaký bruchtheil«.
*
Již jsem jej viděl a mohu umřít! Viděl jsem ten kousek země, nahoře do zdí vyhnaný, dole v město vyhloubené, o kterémž v Praze více mluví se denně než o Žižkově poli u Přibyslavi, než o popelišti kostnickém. Kdyby právováreční výbor plzeňský diktoval, že se pivo jeho do Prahy vyvážeti nemá, donesly by Pražanky muže své na zádech sem, protože by s nimi sice nevydržely. Kdyby výbor diktoval, že stojí v Praze sklenice zlatku, docílila by se nejrychlejší reorganisace zastavárny. Těch 250 pravovárečníků plzeňských tvoří v Čechách oligarchii, v naší historii bude těch 250 zlatěji zaznamenáno, než v řecké oněch 300 bez jednoho.
Odpustíte mně, že se spouštím tak hluboce, že mne i pivovar v nadšení povznáší; jsem ale snad první feuilletonista, který v plzeňském pivovaru byl a pak — já mám také svou tajnou lásku!
Pivovar plzeňský je skutečně velkolepý. Area jeho rozkládá se od pravého ramene Radbuzy daleko přes silnici, stále se přikupují pozemky. Mohutné stavby, obehnané spojující zdí, jsou jakoby malé město. Vše se zde řídí továrnicky, vzdor strojům je přece 250 lidí zaměstnáno, aby ročně 90.000 věder vyvářelo; i to je společné s továrnami, že prý pro náhlé střídání (u) kotlů a lednic zaměstnaní zde lidé dlouho nežijou. Byl bych ale brzy napsal, že jsem byl až k slzám pohnut, když jsem kráčel nekonečnými, vesměs v skále vytesanými sklepy. Ozbrojeni světlem jako horníci sestupovali jsme v šachty tekutého zlata. Nejdříve to šlo sklepy starými, užšími, majícími sudy jen v jedné řadě; pak ale kráčeli jsme až do unavení novými, širokými a vysokými sklepy. 35.000 věder ležáku dřímá zde jako vojsko blanické; až bude letos nejhůř, vyrážejí ven a osvobodí vlast. V nejistém osvětlení našich tří světel vyjímaly se ty vážné, šedesátivěderní sudy skutečně zvláště. Dlouho, dlouho trvají zde v přemýšlení zádumčivém, jen někdy smrtelnými vetřelci přerušeném, a není divu, když myšlének a zlosti zároveň sobě tolik nastřádají, že lidem dodají pak někdy rozumu až moc a z nejlepších přátel protivníky činí.
Jeden dlouhý sklep obsahoval 150 takových šedesátivěderních sudů. Sprovázející nás podstarší Bavorák pravil ke mně: »Das ist die schonste gallerie.« Já viděl již lecjaké slavné gallerie a dal jsem mu za pravdu.
Všechno neštěstí pochází od vyleženého piva. Plzeňští musí být zcela šťastni, neboť jsem se přesvědčil o pravdě toho, že je Dunaj v Donaueschingen nejmenší, totiž plzeňské v Plzni nejhorší.
*
Navštívil jsem také mladistvého malíře Sekvence. Zřídil sobě v hostinci »u města Hamburku« atelier — a skutečně, také v plzeňském Hamburku učinil atelier, jemuž pranic uměleckého neschází, ani nepořádek. Dodělává právě obraz ještě pro výstavu určený, »Nalezení mrtvoly svatého Vácslava«. Pokud z nedokonaného díla vidno, bude na něm opět přesná kresba a zdravý kolorit.
Sekvenc je mně umělec milý. Jeho píle a mládí svědčí, že sídlící v něm talent skutečně se k rozkoši rozvine. Jen aby setrval na dráze loňským obrazem (Sv. Prokop) nastoupené, tou prospěje umění českému.
V českém obraze klade sobě úkol velký. Jediný obličej má vyznačit celou situaci. A českého rázu obličej ten není, spíše jižního, jaký jsem také na jedné »staročeské« Sekvencově žebračce v plzeňském chrámě spozoroval.
*
Na hřbitově plzeňském dovolil sobě osud zase nějakou interpretaci, František Zöllner uložil zde hlavu svou k nohoum Kajetána Tyla. A dříve byl Tyl ta skála, ten železný podkladek, na kterém Zöllnerovy vetché, staré nohy pevně spočívaly. Tyl, k jehož oslavě nebyla by nejčistší úběl dosti jasna, má zde jednoduchý nadhrobek, pěkný sice (od Wildta pražského), ale jen z pískovce, důkaz to, že stojíme ještě v písku.
F. Smetana má nadpis jen latinský. Nu neškodí, i nejsprostší český čeledín rozumí hrobům našich mužů, když i náhrobkům jejich nerozumí.
*
Za několik hodin pojedu z Plzně. Rozervanější než berounská oudolí je srdce, černější než zbirovské lesy je smutek poslední červenající se rakouské zlatky, která zabrána v myšlénkách samu sebe v mé tobolce zapomněla. Neví chudák, co se s ní v cizině stane, a v bolestném roztoužení zpívá mně v kapse »Kde domov můj?«
Tento Nerudův feuilleton, původně otištěný dne 5. května 1863 v časopise „Hlas", vytiskla a vydala „Grafika", Dělnické družstvo tiskařské v Plzni, o typografické úpravě J. Novotného s dřevorytem Josefa Hodka jako neprodejnou prémii účastníkům zájezdu Spolku českých bibliofilii do Plzně v měsíci květnu MCMXXV11I. Vytištěno 120 výtisků, z nichž tento má číslo
55