Na prahu třetího milénia potkal Přemysl kluka táhnoucího kárku plnou starých knih. Směřoval do sběrných surovin. Jak se později ukázalo, pozůstalost po Plzeňském porodníkovi. Jedna mu vypadla k dědovým nohám a byl tak zachráněn tento skovost.

Jan Neruda

 

Z Plzně

 

Feuilleton

 

MCMXXVIII

 

Teprve na krásném železném mostu před Plzní usnula ta babice, která nás skorem již z Prahy mořila důkazem, že Talleyrand měl pravdu, když řekl: »Řeč je člověku dána, aby myšlénky své zamlčel.« Strachy jsem trnul, když její hezká dcera, přivedší matku na nádraží, prosila konduktora, aby matku dal někam »mezi lidi, neboť není ráda sama«. Konduktor strčil patnáct škatul a matku ke mně, což mělo za následek, že jsem své genealogické známosti rozmnožil o kopu jmen strýčků, švakrů a kmotrů, kteří mne vesměs nanejvýše zajímali. Člověk snášej klidně! Sotvy, že jsem se zeptal rozmrzen, neníli snad také maminčin šedivý pinči jako všichni ostatní členové rodinní z Františkových lázní, již jsem měl na krku výklad, že je to vlastně bastard, i s celou jeho bastardní biografií.

Na vysokém mostě usnula právě v okamžiku, když ten starý pán, který z Prahy až sem neustále salám žvýkal, na plzeňskou
věž ukazuje řekl: »Das ist der zahnstocher von Pilsen.« Řekl, vjel prstem mezi zuby, spakoval salám, a byli jsme v nádraží. Mne vnesli do jednoho omnibusu, čímž mne při­nutili, abych sobě dobrovolně zvolil hostinec »u staré pošty«, v němž je to znamenité, že mají v pokojích červený ingoust, snad že je hezčí.

Na větrnatou gallerii vysoké věže plzeňské jsem nevylezl, nechtělť jsem se na Plzeň příliš s vysoká dívat. Ostatně činí Plzeň velmi příjemný dojem, místy svou novější výstavností, — nových budov přibývá mnoho — místy svou starobylostí. Škoda, že této stále ubývá! Mášli přívětivé a obeznalé vůdce, jakých se mně dostalo, seznáš Plzeň brzy. Ulice jsou pravidelné, široké, kolem celé Plzně otáčejí se krásné

sady. Loudaje se po nich s počátku sám, nabyl jsem mnohého příjemného přesvěd­čení; zaprvé, že se červené punčochy  a krátké sukýnky velmi dobře vyjímají, za druhé, že se v kavárně Klaubrově hraje dobře v kulečník, za třetí, že se cylindr ani na soše Kopeckého nevyjímá krásněji než škopek, a za čtvrté, že je německá Plzeň právě tak německá, jako německá Praha. Něco novějších přistěhovalců,  nejvíce to židů, něco toho, co peníze má, a vše to, co sobě ex offo na pána hrá, to mluví na ulici německy; milá štěbetavá mládež ale dokazuje, že doma jináče. Kletba lidstva, zvyk, dělá ovšem také mnoho. Českou firmu uzříš zřídka, samé německé. Ano i na hřbitov pře­nášejí své německé firmy!

Ano, stran té sochy Kopeckého! Na podstavci je jméno Ludvíka Wildta, plzeňského kamenokaza. Skví se tam velmi pyšně, kdežto přece každý ví, že socha sama pochází od Wildta pražského, jehož jméno zde ale marně hledáš. Kdo viděl Ludvíka Wildta sochy na Františkánském kostele zdejším, na nichž možno studovat aesthetiku ošklivosti, nemůže být ovšem v roz­pacích; — kdož ale může vědít, co se stane, Amerika se také nejmenuje dle Columba! Uměleckého nemá Plzeň mnoho, a teprve v nejnovější době hledí se k tomu, aby vni­třek hlavního chrámu, mohútnými sloupy skutečně velebný, byl také stavbou oltářů atd. v souzvuk uveden gothický.

Na starožitnosti jest město již bohatší, v ohledu tom skoro vše ale soustředěno v starobylé, »věkovitou čerností se až skvoucí« radnici. Ve velké zasedací síni jsou zbraně zbylé po Valdštýnových vojí­nech, již se před odchodem do Chebu zde zdrželi, vkusně sestaveny. Jsou to zbraně středověkými svými formami již známé; mnohé prý se během času již ztratily.

Krásná jsou dvě štíhlá dlouhá děla z r. 1603 a s nadpisy:

 

leh werd genent

der kleine kautz,

hau manchen ser ha

rt auf die schnauz.

 

Každá země má svůj ráj, každý háj svou píseň a každá sbírka svého starého vykla­dače. Zdejší začíná u dvojčat »kautzů« vykládat dělostřeleckou terminologii a končí u jednoho dělíčka z r. 1502, že »tenkrát měly koule tolik a tolik »coulů, linií a nějaký bruchtheil«.

*

Již jsem jej viděl a mohu umřít! Viděl jsem ten kousek země, nahoře do zdí vyhnaný, dole v město vyhloubené, o kterémž v Praze více mluví se denně než o Žižkově poli u Přibyslavi, než o popelišti kostni­ckém. Kdyby právováreční výbor plzeňský diktoval, že se pivo jeho do Prahy vyvážeti nemá, donesly by Pražanky muže své na zádech sem, protože by s nimi sice nevy­držely. Kdyby výbor diktoval, že stojí v Praze sklenice zlatku, docílila by se nejrychlejší reorganisace zastavárny. Těch 250 pravovárečníků plzeňských tvoří v Čechách oligarchii, v naší historii bude těch 250 zla­těji zaznamenáno, než v řecké oněch 300 bez jednoho.

Odpustíte mně, že se spouštím tak hlu­boce, že mne i pivovar v nadšení povznáší; jsem ale snad první feuilletonista, který v plzeňském pivovaru byl a pak — já mám také svou tajnou lásku!

Pivovar plzeňský je skutečně velkolepý. Area jeho rozkládá se od pravého ramene Radbuzy daleko přes silnici, stále se přikupují pozemky. Mohutné stavby, obehnané spojující zdí, jsou jakoby malé město. Vše se zde řídí továrnicky, vzdor strojům je přece 250 lidí zaměstnáno, aby ročně 90.000 věder vyvářelo; i to je společné s továrnami, že prý pro náhlé střídání (u) kotlů a lednic zaměstnaní zde lidé dlouho nežijou. Byl bych ale brzy napsal, že jsem byl až k slzám pohnut, když jsem kráčel nekoneč­nými, vesměs v skále vytesanými sklepy. Ozbrojeni světlem jako horníci sestupovali jsme v šachty tekutého zlata. Nejdříve to šlo sklepy starými, užšími, majícími sudy jen v jedné řadě; pak ale kráčeli jsme až do unavení novými, širokými a vysokými sklepy. 35.000 věder ležáku dřímá zde jako vojsko blanické; až bude letos nejhůř, vyrážejí ven a osvobodí vlast. V nejistém osvětlení našich tří světel vyjímaly se ty vážné, šedesátivěderní sudy skutečně zvlá­ště. Dlouho, dlouho trvají zde v přemýšlení zádumčivém, jen někdy smrtelnými ve­třelci přerušeném, a není divu, když my­šlének a zlosti zároveň sobě tolik nastřádají, že lidem dodají pak někdy rozumu až moc a z nejlepších přátel protivníky činí.

Jeden dlouhý sklep obsahoval 150 takových šedesátivěderních sudů. Sprovázející nás podstarší Bavorák pravil ke mně: »Das ist die schonste gallerie.« Já viděl již lecjaké slavné gallerie a dal jsem mu za pravdu.

Všechno neštěstí pochází od vyleženého piva. Plzeňští musí být zcela šťastni, neboť jsem se přesvědčil o pravdě toho, že je Dunaj v Donaueschingen nejmenší, totiž plzeňské v Plzni nejhorší.

*

Navštívil jsem také mladistvého malíře Sekvence. Zřídil sobě v hostinci »u města Hamburku« atelier — a skutečně, také v plzeňském Hamburku učinil atelier, je­muž pranic uměleckého neschází, ani ne­pořádek. Dodělává právě obraz ještě pro výstavu určený, »Nalezení mrtvoly svatého Vácslava«. Pokud z nedokonaného díla vidno, bude na něm opět přesná kresba a zdravý kolorit.

Sekvenc je mně umělec milý. Jeho píle a mládí svědčí, že sídlící v něm talent sku­tečně se k rozkoši rozvine. Jen aby setrval na dráze loňským obrazem (Sv. Prokop) na­stoupené, tou prospěje umění českému.

V českém obraze klade sobě úkol velký. Jediný obličej má vyznačit celou situaci. A českého rázu obličej ten není, spíše již­ního, jaký jsem také na jedné »staročeské« Sekvencově žebračce v plzeňském chrámě spozoroval.

*

Na hřbitově plzeňském dovolil sobě osud zase nějakou interpretaci, František Zöllner uložil zde hlavu svou k nohoum Kajetána Tyla. A dříve byl Tyl ta skála, ten železný podkladek, na kterém Zöllnerovy vetché, staré nohy pevně spočívaly. Tyl, k jehož oslavě nebyla by nejčistší úběl dosti jasna, má zde jednoduchý nadhrobek, pěkný sice (od Wildta pražského), ale jen z pískovce, důkaz to, že stojíme ještě v písku.

F. Smetana má nadpis jen latinský. Nu neškodí, i nejsprostší český čeledín rozumí hrobům našich mužů, když i náhrobkům jejich nerozumí.

*

Za několik hodin pojedu z Plzně. Roze­rvanější než berounská oudolí je srdce, černější než zbirovské lesy je smutek poslední červenající se rakouské zlatky, která za­brána v myšlénkách samu sebe v mé to­bolce zapomněla. Neví chudák, co se s ní v cizině stane, a v bolestném roztoužení zpívá mně v kapse »Kde domov můj?«

 

 

Tento Nerudův feuilleton, původně otištěný dne 5. května 1863 v časopise „Hlas", vytiskla a vydala „Grafika", Dělnické družstvo tiskařské v Plzni, o typografické úpravě J. Novotného s dřevorytem Josefa Hodka jako neprodejnou prémii účastníkům zájezdu Spolku českých bibliofilii do Plzně v mě­síci květnu MCMXXV11I. Vytištěno 120 výtisků, z nichž tento má číslo

55

Neruda Jan v Ottově slovníku naučném (Nepom.),

vynikající básník a belletrista český (* 9. čce 1834 v Praze – † 22. srpna 1891 t.), pocházel z rodičů chudých, ale přičinlivých. Otec jeho Antonín, dělostřelec 14. setniny u I. pluku děl., pojal r. 1831 jako 47letý vdovec za manželku bezdětnou vdovu Barboru roz. Leitnerovou, jež 3 léta potom obdařila jej ve věku 39 let synem Janem. Nemaje sourozencův a trávě své neutěšené mládí dílem v Újezdských kasárnách, kde se narodil, když otec po sňatku převzal tam kantinu, dílem v tichých končinách malostranských (posléze v Ostruhové ulici – nyní Nerudově), vssál do sebe ono zvláštní ovzduší zákoutí velkoměstských, jež obráží se zřetelně ve vší jeho tvorbě belletristické a nejvíce proniká v jeho proslulých »Malostranských povídkách«. Milá a prostá povaha jeho zbožné matky s jedné strany a přímá, pevná povaha málomluvného, poněkud drsného a přísného otce se strany druhé působily na jeho vývoj měrou značnou; oběma věnoval verše, jež se nám jeví jako pravé perličky citu (»Otci I–X. v »Obrazech života, 1859, když 10. září 1857 otec zemřel v 73. roce, a proslulý cyklus »Matičce«, s níž bydlil až do smrti její r. 1869). Vychodiv obecnou i hlavní školu něm. na Malé straně, byl r. 1845 dán na studie na něm. gymn. malostranském, kdež měl přítelem hlavně G. Pflegra-Moravského, Lužičana M. Hórnika a záhy zemřelého intimniho druha Ant. Tollmanna, jehož památce věnoval r. 1858 první svou sbírku básní »Hřbitovní kvítí«. Již v zimě r. 1847 a v r. 1848 navštěvoval na radu prof. Mühlwenzla české přednášky prof. J. P. Koubka v Klementinu, jež značně přispívaly k jeho uvědomění národnímu. I svatodušní bouře r. 1848 zanechaly v duší malostranského studentíka dojmy trvalé. R. 1850 přešel v sextě na české gymn. akademické, řízené V. Kl. Klicperou a rázem ocitl se r. 1851 v čilém literárním ruchu studentském, v němž vynikali Hálek, Pfleger a j. V tu dobu N. hojně četl a seznamoval se s vynikajicími plody Mladého Německa (Heine, Börne, vedle toho Gutzkow, Alfr. Meissner, Hartmann a j.) i se světovou literaturou (Byron, W. Scott, Shakespeare, Dante, Cervantes, většinou v něm. překladech, ač znal již tehdy slušně i literaturu franc.). Po maturitě (1853) byl by se málem stal po přání matčině novicem praemonstrátským, ale po prázdninách se rozmyslil a vstoupil na fakultu právnickou. Po roce přiměl jej otec, že 16. říj. 1854 nastoupil jako aspirant praxi u c. k. zem. vojen. úřadu účetního; ale tam se mu valně nelíbilo (srv. »Kousky zápisků praktikantových« v »Týdnu v tichém domě«), a proto, ač již 15. dub. 1855 byl praenotován na místo účetního éléva, opustil dobrovolně 2. list. službu a po mnohých konfliktech s otcem, poněvadž nechtěl zůstati při právech, věnoval se na filos. fakultě po 3 léta (byl zapsán ještě r. 1858 – 59 v I. běhu) historii a filologii, při čemž od října 1857 učil češtině a němčině v ústavě Wotzelově a od ledna 1858 supploval (s roč. platem 480 zl. stř.) na něm. reálce v Mikulandské ulici místo ochuravělého prof. J. V. Rozuma (až do nastoupení K. Tieftrunka r. 1859) – jeho žákem byl v tu dobu Jakub Arbes! Již před tím r. 1856, kdy českých novin nebylo, vstoupil jako Iokálkář do redakce »Tagesbote aus Böhme? a setrval v ní až do konce října 1858, kdy v tomto časopise objevily se známé články proti Hankovi (6. – 29. října) zvané »Handschriftliche Lügen u. paläographische Wahrheite?, jichž autora N. asi znal, ale nikdy neprozradil. Za svého supplování psal tam arci již jen liter. zprávy, referáty divadelní a někdy něco pro feuilleton. R. 1854 dvacetiletý N. uveřejnil v Mikovcově »Lumíru (č. 21.) první svou báseň, balladu »Oběšenec« (kterou později beze změny přijal do »Knih veršů«) a to s pseudonymem Janko Hovora (narážka na opak toho = nerůda, nerůdný člověk); z jara r. 1857 otisklo pět v »Lumíru 4 básně ze »Hřbitovního kvítí« a později balladu »Rubáš«, v říjnu t. r. v Ohéralově kalendáři »Čes.-Mor. Pokladnice« (III. ročn. na r. 1858 u Bellmanna) balladu »Dědova mísa a »Sud« a 2 básně ze »Hřb. kvítí«, všecko pseudonymně. Ale již v pol. prosince 1857 vyšla u Bellmanna první sbírka jeho, smělý cyklus Hřbitovní kvítí (1858) o 52 básních vedle 7 úvodních, jež věnovány památce přítele Tollmanna. Mladý básník byl pln nadějí. Avšak očekávání jeho bylo zklamáno. Vyjma dvě suchá oznámení v »Lumíru a v »Praž. Novinách« (z r. 1857) první básn. sbírka N-dova, dosti původní a bojovná (srv. hlavně báseň 44. »Na vršíku dům stál bláznů« a obě násled.), naprosto byla umlčena, jakkoli vedle chladné, někdy až mrazivé nálady jevila hluboký celkem cit a hlavně bohatý zdroj nových a nevšedních myšlenek. A ještě 31. pros. 1857 N. vydal (již s vlastním jménem) v »Lumírucyklus eróticko-elegických básní»Anně« s delším předzpěvem a mottem z Heinea (psaný již r. 1856), práci dokonalejší co do formy i vroucnosti lyrické, vzletu i souvislosti myšlenkové, jímž chtěl snad přistříti nepříznivý dojem sbírky první, jež byla myšlenkami hlubší, rázem všelidská a příliš ostře jevila nový směr lyriky české. Erotickou strunu v N-dovi rozvlnila láska k něžné Anně Holinově, s níž seznámiI se již r. 1852 v tan. hodinách u Linka. Zjednav si přístup do rodiny, seznámil se u starého Holiny s Erbenem, Hankou, Krolmusem, Špatným atd. Když r. 1857 z jara Anna ochuravěla a odjela do Knína, psal jí 3 »listy z vyhnanství«, zajímavé pro zvláštní svůj ráz, »jevící povahu N-dovu drsnou a zase milou i v lásce a jaksi rudimenta pozdějšího feuilletonisty«, jak praví jejich vydavatel Bohuslav Čermák. Milostný poměr tento skončil se teprve r. 1862, kdy N. s dívkou se rozešel, nechodě již do domu, ač jejich nahodilé osobní nebo písemné styky zůstaly stejně přátelské. Měl-li N. ještě r. 1860 přání usaditi se jako vydavatel »Obrazů života v Litomyšli a spojiti se sňatkem s milovanou dívkou, tož naděje tyto zmizely, jakmile vzal na se jho pravidelné a neúprosně naléhající práce žurnalistické. Ale ani pozdější, takřka platonicko-ideální náklonnost z r. 1864 k mladistvé, ač již churavějící Terezii Marii Macháčkově (srv. krásnou báseň z »Prostých motivů«; Teréza a Gezu) nevedla k cíli, tak jako opozděné tužby z let 80tých, o nichž překvapující zprávy i s básněmi podal P. M. Haškovec ve Vlčkově »Obzoru lit. a uměl.« (1901). – Příprav k vydání památného almanachu »Máji (nákl. H. Dominikusa) r. 1858 N. účastnil se horlivě a vedle Hálka byl duší celého podniku, jejž redigoval J. Barák. Jeho příspěvky (lyricko-reflektivní báseň »O Šimonu Lomnickém« a črta »Z notiční knížky novinkáře«), které náležejí k nejlepším v celé knize, vyvolaly některé tendenční posudky nepříznivé, a to, a snad i bolest starší – umlčení »Hřb. kvítí« – přimělo N-du k anonymní satirické publikaci U nás, veršované krotké avantury ve čtyřech velmi nestejných zpěvích (Praha, 1856, nákl. H. Dominikusa), namířené proti Jakubu Malému, jenž psal bezpochyby kritiku o »Máji v »Praž. Novinách«. Sotva pak s J. Vilímkem, do jehož »Humor. kalendáře« na r. 1859 přispěl 17 básněmi »Z Mělnické skály«, začal vydávati v lednu t. r. illustr. Obrazy života, orgán mladší generace, již mu bylo vybojovati velký boj proti houževnatému odpůrci nových »zhoubně kosmopolitických a nenárodních« směrů, jenž v pověstných »Listech z Prahy« v čas. »Poutník od Otavy« ostře vystoupil proti »Hum. kal.« i satiře »U nás«, Hálkovým »Več. písním« a vůbec proti všem stoupencům »Máje«. Boje proti skrytému odpůrci a zastanci »panenské« literatury, jenž pak byl nucen se demaskovati (J. Malý), N. účastnil se (vedle Sabiny a Hálka) v přední řadě a řízností svou i vervou odzbrojil jej naprosto, tak že po II. ročníku »Máje« umlkl. V této době, kdy zaměstnán byl velice řízením a vyplňováním »Obrazů života, jichž druhý ročník přešel již do rukou litomyšlského nakladatele Augusty, N. rozvinul též značnou činnost dramatickou. Již první veselohry o 1 dějství Ženich z hladu a Prodaná láska (1859, Divad. Bibl. Pospíšilova, sv. 30. a 31.) měly úspěch a hrávaly se i později často na jevištich hlavně venkovských. Počátkem r. 1860 otiskl v humor. almanachu »Krakonoš« působivý dram. žertík Něvěsta, téhož r. v III. ročn. »Máje« veselohru Žena miluje srdnatost (podle franc. anekdoty, zpracované belletristicky r. 1842 v něm. od Is. Hellera), pak Merendu nestřídmých, dram. capriccio o 1 dějství (v »Humor. L.«, II. ročn.) a konečně r. 1861 jednoaktovku Já to nejsem (podle Schückingovy novelly), poslední tiskem známou práci dramatickou (vyšla v J. Mikuláše Boleslavského Divad. Ochotníku, II. díl, sv. 2.). Všecky tyto práce, spolu s jedinou jeho tragédií Francesca di Rimini, tvoří Divadelní hry, vyšlé jako XI. dil jeho »Sebraných spisů«. Tříaktová truchlohra, zakládající se na výkladu Boccacciově k 5. zpěvu »Pekla Danteovy Božské Komédie, byla provozována poprvé 15. led. 1860 při odpoledním představení ve stavovském divadle a dílem nepochopením intencí básníkových, dílem jakýmisi intrikami, jichž N. se obával a jež dosud nejsou náležitě objasněny, způsobila básníkovi trpké zklamání, tak že se odhodlal vlastním nákladem vydati ji tiskem u Augusty (Litom., 1860) s předmluvou, v níž háje se proti nespravedlivým posudkům ponechává další rozhodnutí veřejnosti. – Zatím přiblížila se doba, kdy N. věnoval se úplně spisovatelství a žurnalistice. Snahy jeho po vlastním časopise reformním, aby naplnil nejvřelejší touhu svou nabýti prostředku, jak by vštěpoval spisovatelstvu své ideje a řídil vkus jeho i vkus čtenářstva, zůstaly vždy marné. Redakci »Obrazů života odevzdal druhým ročn. J. V. Jahnovi z družiny Májové; 26. září 1863 převzal po K. V. Hofovi redakci lV. svazku »Rodinné kroniky«, ale po V. svazku se jí vzdal; v září r. 1865 zakládá s V. Hálkem týdenník »Květy«, jichž 1. číslo vychází teprve 30. list., ale ustupuje již po roce; po splynutí »Květů« se »Světozorem« (1872) zakládá s týmž přítelem a spolupracovníkem »Lumír« (1873), ale již po roce odevzdává jej do rukou jiných. Všechny jeho záměry tohoto druhu se mu řítily nepřízní doby a poměrův. Ani redakce »Poetických besed«, jimiž r. 1883 vnesl ještě čilejší ruch v tehdejší čilou produkci poetickou, nemůže se pokládati, ač vydal do r. 1890 celkem 41 čísel této záslužné knihovničky básnické, za vyplnění jeho ideálu. Za to tím pevnější posice domohl se hned po prvním zavanutí vánku svobody po pádu Bachova systému, když 1. říj. 1860 s drem Sladkovským, K. V. Hofem, Zelinkou, Svátkem a Donovským vstoupil do redakce prvního denníku českého, do Krásova »Času, po jeho zániku koncem r. 1861 se Sladkovským do federalistického »Hlasu a 14. čna 1865, když »Hlas« splynul s »Nár. Listy«, se Sladkovským, drem A Finkem a Eman. i Vinc. Vávrou do redakce »N. Listů«, kdež setrval až do své smrti, řídě v nich 25 (a celkem 30) let feuilleton a v prvních dobách i rubriky literarní a divadelní. Sám napsal za 1. čtvrtletí »Času (do 31. pros. 1860) jediný feuilleton, první český (Karel H. Mácha, 15. list.), pak ještě jiné 4 s plným jménem, a teprve 5. feuilleton »Času ze dne 26. dub. 1861 (časová causerie) opatřen znakem srovnalosti, rovnostranným trojúhelníkem jenž, objevuje se od té doby v »Čase«, »Hlase«. a nejdéle arci v »Nár. Listech« pravidelně jednou (někdy i 3krát) týdně, přispěl značně k oblibě a moci i vaze tohoto čelného denníku pražského a N-dovi získal čestný název tvůrce českého feuilletonu. Vykonav již za stud. Iet kratší cestu na rakouský jih, podnikl za podpory 400 zl., jež obdržel od nově založeného »Svatoboru, osminedělní cestu do Německa a Francie, na niž se již déle připravoval. Procestovav jižní Německo a pobyv 5 neděl v Paříži vracel se přes Belgii, Porýnsko, Frankfurt n. M., Lipsko a Drážďany do Prahy s hojnou kořistí dojmův i zkušeností, které již cestou a pak doma feuilletonisticky zpracovával. Plodem cesty té, o níž »Svatoboru podal zprávu, jsou jeho výborné Pařížské obrázky (1864), zajímavě zachycené skizzy Paříže za druhého císařství. Touž dobou vyšla také první sbírka jeho prosy Arabesky, dedikovaná dru Ant. Finkovi, jež vzbudila, jakkoli již z časopisů skoro vesměs známa, všeobecnou pozornost, jmenovitě v částech týkajících se mikrokosmu malostranského. Na jaře r. 1864 bylo mu nabízeno místo dramaturga při »Prozatímním divadle« za ředitelství Thoméova, ale N. ho nepřijal. Za nedlouho však, koncem ledna r. 1865, N. střetl se jako divad. referent »Hlasu s novým ředitelem Liegertem, z kteréžto srážky vyplynula feuill. rozprava »Kritika a divadlo – u nás«, v níž N. s důkladností sobě vlastní rozbírá nedostatky divadelní a hájí volnost kritiky. Koncem r. 1867 N. vydal dlouho připravovanou obsáhlou sbírku básní Knihy veršů (Praha, 1868), věnovanou dru. K. Sladkovskému. Ve vážné předmluvě básník vystupuje jako autokritik až příliš přísný, vynechávaje z dosavadních prací časopiseckých mnohé, jež zasluhovaly otištění, jmenovitě pak vybíraje ze »Hřb. kvítí« do oddílu »Lístky hřbitovního kvítí« z 59 čísel jen 25 a jinam 3, takže vyloučil celkem 31 kus z pův. vydání těchto veršů. Kniha obsahuje verše výpravné i lyrické, zakončené oddílem veršů časových a příležitostných, a byla přijata velice příznivě, tak že již r. 1873 bylo třeba poříditi 2. rozmnožené vydání. Po 10 letech dostalo se neuznanému pěvci »Hřbitovního kvítí« spravedlnosti. Měsíční dovolené koncem května a v červnu r. 1868 N. použil k nové cestě na rakouský jih, jmenovitě do Krajiny, Korutan, Istrie a Terstu, prodlel delší dobu v Benátkách, na ostrovech Kvarnerských, navštívil chorv. Přímoří, Vojenskou Hranici a částečně i tehdejší tur. Bosnu. Rovněž bohatý výtěžek literární přinesla mu r. 1869 březnová cesta do Uher, kde studoval poměry nově zřízeného státu maďarského a zvláště tehdejší hlučné uherské volby. Rok potom podnikl s E. Kittlem větší cestu na Východ (shlédl Uhry, Srbsko, Rumunsko, Bulharsko, po Černém moři a Bosporu jel do Cařihradu, odtud navštívil Attiku, potom Smyrnu a dotýkaje se přístavů maloasijských z Joppe odbočil do Jerusalema a ostatních histor. míst, zajel do Port Saidu a k novému průplavu Suezskému, přes Káhiru a Alexandrii do Messiny a přes Neapol, Řím atd. vrátil se do Čech). Cestovní episody Různí lidé (1871) a obšírnější vzpomínky cestopisné Obrazy z ciziny (1872) vyrostly z feuill. črt v knihy vážné ceny literární. V tu dobu spadá také otisk polit. studie Pro strach židovský z r. 1870, pojaté později do 2. odd. »Studií krátkých a kratších«, jež druží se k praktické brošurce Kalendářík lidstva (1876) a k pozdější brošuře O šílení v klášteřích (1879, »Epištoly svobody«, č. 19). Znamenitě však vzrostl N. v očích literárního čtenářstva, když r. 1876 počal vydávati své rozptýlené a různorodé feuilletony v soustavných svazcích a celcích. Teprve souborné vydání feuilletonů ukázalo v pravém světle vedle známé duchaplnosti a obratnosti slohové obrovskou erudici a sčetlost N-dovu, teprv ono objevilo čtenářstvu, jež bylo zvyklé zažívati po kouscích novinářské výtvory oblíbeného feuilletonisty, pravý ráz a pravou cenu N-dových často opravdových, pracných, ač lehce nahozených studií všeho druhu, povznášejících se nad efemérní, pomíjivou zábavu zapadající hned v zapomenutí s novým číslem denního listu. Autor sám byl si vědom významu těchto studií a užil také názvu toho pořádaje vydání souborné (nákl. E. Grégra a Dattla, 1876 – 80). Z pěti svazků vybraných Feuilletonů obsahují první dva z r. 1876 Studie krátké a kratší (zejména v 1. svazku proslulé Trhany, Pražské obrázky, Studie masop. a Rozjímání, ve 2. Články různé), ve III. svazku z r. 1877 jsou Žerty hravé i dravé (Různé, Divadelní, Literní a Sčesané s cizích štěpů), ve IV. svazku Menší cesty (1877), v něž pojaty vedle Pařížských obrázků z r. 1864 pod názvem Jinde črty z Německa atd., pod názv. Doma obrázky ze severozáp. lázní českých a Studie výstavní, a konečně V. svazek (1880) tvoří 2. vydání zmíněných již Obrazů z ciziny, kterými jest zakladatelem belletristického cestopisu českého. Časové mezery mezi IV. a V. svazkem N. použil, aby vydal dvě mistrovská díla, kabinetní kousek prosy Malostranské povídky (1878, po druhé 1885) a znamenité Kosmické písně, jež nejen novotou sujetu, ale i tím, že uznaný již prosateur po celém téměř desítiletí chopil se znova lyry, zaujaly veškero literární obecenstvo, tak že již roku 1878 za 14 dní objevila se potřeba nového vydání – věc tehdá neobyčejná (3. vydání 1882 a 4. s illustr. V. Olívy 1893). N. zadíval se v nesmírnost světového prostoru zrakem člověka vědce, jenž zbadal i ohromné podrobnosti úžasného toho obrazu, pokud jej ozařují paprsky vědy lidské, ale díval se zároveň i okem básníka; neztrácí se však v té hvězdné nekonečnosti, stále vrací se k zemi a život těch světů nahoře splývá a spřádá se v kosmické jeho písni vždy s životem člověka a lidstva. Z 38 čísel některá jsou plna hloubavé filosofie i čtveračivého humoru, jiná vyznívají tónem hymnickým, jiná dýší hlubokým citem, jiná konečně jsou přísně didaktická, ale vždy umělecká, a stala se majetkem národa (»Vzhůru již hlavu, národe«, »Jak lvové bijem o mříže« atd.). Genrové kresby v »Malostranských povídkách«, psané vesměs, vyjma »Týden v tichém domě«, v letech 1875 – 77, svědčí znovu o bystrém pozorovatelském talentu dítěte Malé Strany a řadí N-du, překonávajíce značně starší »Arabesky«, k nejlepším povídkářům světovým. Vedle zmíněného »Týdne« jsou to hlavně »Doktor Kazisvět«, »Svatováclavská mše«, »Večerní šplechty« a zvl. mistrné »Figurky«, jež N-du činí schopným soutěže světové. Hned potom r. 1880 N. zrevidoval i své první Arabesky a vydal je rozmnožené některými novějšími pracemi (»Papoušek aj.) a spojené s »Různými lidmi v jediném svazku. Zatím i »Ženich z hladu dočkal se druhého (1875) a »Prodaná láska 3. a 4. vydání (1879 a1886), mistrná studie Báby a baby (z Lumíra 1879) vychází r. 1886 samostatně tak jako »Trhani (1888), a i první 3 svazky »Feuilletonů« objevují se r. 1881 a 1886 ve 2. vydání. Od r. 1879, kdy byl postižen těžkou chorobou, zánětem žil v nohách, básník již nebyl dokonale zdráv. Od té doby výtečný kdysi společník byl pro společnost téměř ztracen, stal se úzkostlivým, zachovával přísnou životosprávu a nevycházel takřka z domova, leč na své obvyklé procházky po Praze. Ochuravění to přervalo i mnohou blahodárnou jeho činnost. Ustal znenáhla psáti kritiky divadelní a po r. 1882 i literární, jež (uveřejňovány v »Osvětě«) měly velký vliv a váhu. Velká doba příprav k otevření Nár. divadla staví jej r. 1880 v čelo literátů přispěvších k pamětnímu listu Uměl. Besedy Národ sobě; značná řada podobizen, uveřejňovaných na jeho popud v čele »Humor. Listů«, provázena je jeho životopisnými reliefy; důležitá publikace Divadelní táčky (1881) prochází jeho obratnou rukou pořadatelskou. Za to rok 1883, kdy založil »Poetické besedy«, přináší literatuře velkou žeň poetickou; jeho Ballady a romance (čís. 1.) a Prosté motivy (čís. 5.). Balladou r. 1854 začal, ballady a romance zvučí ve valné části jeho »Knih veršů«, jimi naplnil i malou, ale obsahově těžkou knížku z r. 1883. »Ballada horská«, »B. dětská«, »B. zimní«, »B. májová«, »B. pašijová« a »Romance helgolandská«, »R. o Karlu IV.« atd. jsou nejpopulárnější a nejskvostnější čísla této sbírky. Naproti tomu »Prostými motivy« (2. rozmn. vyd. z r. 1888 obsahuje 51 kratších obrázků citových, náladových a genrových) N. podává nám svůj intimní denník básnický z let 1879 – 1882. »Prosté motivy« již zvěstovaly, praví Voborník, že rovnováha mužného věku nachyluje se na stranu citovou a uznává s tichým steskem oprávněnost žalob srdce umlčovaného. Kůra bohatého srdce pukla, silná láska k lidem, dětem, k matičce zesnulé a k historii národní slévala se v prudký proud citový, jemuž otevřel bránu nitra ve smyslu jeho mužného charakteru nejdůstojnější, lásku k vlasti, v poslední nejpamátnější sbírce Zpěvy páteční nazvané. Je to torso nedokončeného cyklu (10 básní), jenž by byl poslední metou jeho snah uměleckých a vlasteneckých a plným výrazem jeho charakteru. »Ecce homo, »V zemi kalicha, »Za srdcem«, kde se vrací k staršímu svému motivu, koncepcí mohutná báseň »Ve lví stopě« a zvláště významná vstupní báseň »Moje barva červená a bílá« jsou toho svědectvím. (Posmrtné vydání, illustr. V. Olívou, vyšlo u F. Topiče r. 1896.) Tři léta před smrtí (1888) potkala N-du veliká nehoda. Sklouznuv na omrzlé dlažbě roztříštil si čepku v koleně a byl dlouho upoután na lože. Vycházel pak vždy jen opíraje se o hůl a o typického průvodce; ale rána, jak pitva ukázala, nikdy se již dokonale nezahojila a ztrpčila básníkovi spolu s rakovinnou hlízou v útrobě poslední léta jeho života, až ho z útrap vysvobodila dne 22. srp. 1891 (k 10. hod. več.) milosrdná smrť. Velkolepý pohřeb konal se 25. srpna (popis obšírný ve »Svět.«, 1891, 501 nsl.). Význam N-dův jest pro čes. liter. v nejedné stránce směrodatný. V první polovici činnosti své (praví J. Vrchlický v reliefu v »Čes. Poesii II., 41.) otvíral nové obzory české poesii i prose, stav se takřka tvůrcem celých odborů moderního písemnictví: tak lyriky refiektivní, cestopisu a feuilletonu a literární i společenské causerie. V druhé polovici zakotvil se zcela na půdě domácí a podal v povídce, v drobném genru, romanci a balladě i v prosté písni práce prvního řádu, vynikající hloubkou, vřelostí citu, lapidárností výrazu, dopjav se k nejvyšším metám umění i životní moudrosti. Slabé ozvuky strun cizích z prvních publikací (Heine) záhy zmizely, a N. si vytvořil styl rázný, zcela osobitý prosou i veršem, styl, který se vymyká každému napodobení. Pod zdánlivě drsným zevnějškem měl vždy srdce vnímavé a sarkasmus neb ironie byly jen stavidla jeho rozjitřeného citu, zvláště v dobách jeho opuštěnosti, choroby a blížícího se stáří. Životopis N-dův dosud nenapsán; pilná biograficko-bibliografická studie zesnulého B. Čermáka v »Květech« r. 1895 a 1897 sahá jen do r. 1869; kritické stati napsali El. Krásnohorská v »Osvětě« r. 1895 a J. Vrchlický (»O poesii Jana N-dy«) jako úvod ke XII. svazku »Sebr. spisů«, částečně i J. Voborník na několika místech »Padesáti let čes. lit.« (1898), kde též vzpomenuto na str. 15. zvláštního utajeného antagonismu mezi oběma náčelníky kruhu »Májového, jehož se dotýká i J. S. Machar ve čl. o Hálkovi v »N. Době« r. 1895 a Vrchlický na uv. m. str. IV. – V. – Překlady: do němč. od G. Pawikowského »Kosmische Lieder« (Lipsko, 1880), »Malostranské povídky« v Reclamově »Universalbibl.«, někt. básně od Edm. Grüna; do polštiny »Kosm. písně« přeložil Miriam (Z. Przesmycki); do lužic. z »Prostých motivů« překládal Ad. Černý; ruské ukázky při životop. N-ově podány r. 1882; 6 ballad do švéd. přel. Alfr. Jensen ve své anthologii z čes. básníků r. 1894; něco přel. i do mad'. – »Sebrané spisy J. N-dy« vydává od 4. pros. 1891 Ignát Herrmann, dosud 129 seš. čili XII dílů (nákl. Fr. Topiče), které však před 3 lety uvízly. Nové jsou první tři díly vybraných feuill. Drobné klepy (1892-93), uspořádané zcela po způsobu N-ově (Díl I.: Různé kresby humoristické. – Něco přírodopisného. – Co nejrůznější. – Díl II. a III.; Od Nového roku do Sylvestra). Díl IV. – X. tvoří »Arabesky«, »Obrazy z ciziny«, »Menší cesty«, 2 díly »Studií kr. a kr.«, »Žerty hr. i dr.« a »Malostr. pov.« (kromě »Menších cest«, jež jsou teprv podruhé vydány, vesměs jako 3. vydání), díl XI. »Divadelní hry« a XII. »Básnické spisy«. Počátek vzpomínek (memoirů) N. začal uveřejňovati ve »Zl. Praze« (1885, o Heydukovi a »Máji), ale nepokračoval. Čý.