Přemysl Paichl©
V ZÁPADOČESKÉM KRAJI
Plzeň , 1993
HISTORIE VÝVOJE LÉČEBNÝCH ZAŘÍZENÍ
Na samých začátcích léčitelství nutily altruistické instinkty lidi k tomu, aby pomáhali nemohoucím a neschopným se se o sebe postarat pro nemoc, slabost, stáří, chudobu i z jiných příčin. Déletrvající pomáhání bližnímu však při jeho velké nemohoucnosti vyžadovalo i vhodné jídlo a pití, klid i léky a posilující prostředky, obětavé pečovatele, těšitele, ošetřovatele a léčitele a v neposlední řadě i vhodný útulek s lůžkem. Proto se dlouhá tisíciletí léčilo převážně "doma".
Léčitel musel během tisíciletí lidské kultury stále častěji přicházet za nemocným do jeho útulku, kde byl v péči rodiny. Převážně doma se po dlouhá tisíciletí léčilo, v bytě se i operovalo. Dvojnásob ubohý se však stával postupně ten, kdo neměl pro svoji chudobu svůj byt, kdo byl mimo domov na cestě, ve válce, v otroctví nebo jinde mimo péči příbuzných nebo přátel. Pro slabé, chudé a nemocné bylo proto již dávno nutno budovat zařízení, v jichž zvláštních místnostech mohl jejich pán, vládce, obec, stát nebo církev je nechat zaopatřovat a léčit.
V západních Čechách byly v budování lůžkových zdravotnických zařízení dlouho velké rozdíly , které byly ovlivňovány rozdíly etnickými, feudálními a proto i ekonomickými. Jejich rozvoj ovlivňoval i vývoj krajského a župního zřízení. Podle berní ruly v r. 1654 zahrnovaly kromě Plzeňska západní Čechy i Ašsko, Chebsko, Loketsko vedle Plzeňska, krajské členění v letech 1751 vytvořilo v Čechách jen 4 velké kraje, z nich Plzeňsko se dělilo na Plzeňsko a Klatovsko, pak až do r. 1849 patřilo v západních Čechách kromě Plzeňska, i Klatovsko a Loketsko, v r. 1850 -1855 existovaly v západních Čechách dva obvody krajských vlád plzeňský a chebský, krajské zřízení z r. 1949 vytvořilo plzeňský a karlovarský kraj a nakonec krajské zřízení v . 1960 vytvořilo jen jeden Západočeský kraj.
Teprve během posledních dvou století můžeme mluvit o nemocnicích nebo o zdravotnických zařízeních v užším slova smyslu, kdežto dříve šlo převážně o skromné ústavy s různým nebo i měnlivým podílem chudinské a medicinské péče. Hranici mezi sociální a zdravotnickou péčí však ani dnes není možno přesně definovat. Svědčí o tom nejen název ministerstva zdravotnictví a sociálních věcí. ale i rozpory mezi řízením působností domovů důchodců a léčeben dlouhodobě nemocných.
Chceme-li dnes zásadně přebudovat systém zdravotnictví, není jistě na škodu podívat se do historie rozvoje léčebných zařízení ve větším regionu. Je to vhodné i proto, že knihy často nedělají rozdíly mezi mnoha typy těchto institucí, jež byla dříve nazývána jako hospitia, infirmaria, xenodochia, nosocomia, hierocomia, gerontocomia nebo jako hospice, lazarety a špitály,a šmahem o nich retrospektivně mluví jako o nemocnicích. Zejména se však zapomíná na rozdíly mezi dřívějším a dnešním typem nemocnic a léčebných ústavů, které měly na různých místech a v různých dobách nejen odlišnou velikost, kvalitu a rozsah medicinské péče,ale i jiné řízení a financování.
V historii západočeských špitálů a nemocnic najdeme i odpovědi na nerovnoměrnost současné sítě našich zdravotnických zařízení, s jejímiž potížemi si mnohdy ani nevíme rady. Historie rozvoje zdravotnických zařízení ukazuje také, že vždy, když obec spojovala zdravotnictví se sociální péčí, že zdravotnictví prohrávalo. Materielní bída měla vždy zdánlivě větší rozměr, protože se vnímá ve velké skupině lidí a byla proto vždy chápána jako jev společenský. Proto boj s bídou měl vždy prioritu před prevencí a léčbou nemoci, která je považována daleko více za věc soukromou. Bolest a jiné nežádoucí pocity mají svou hlavní tíži pro jednotlivce a ne pro masy nebo skupiny lidí.
Historie medicinských zařízení ukazuje bohužel i na to, jak málo se o nich spolehlivější informace ukládají. Dějiny obcí jsou plné nejrůznějších údajů o všem možném, ale zprávy o medicinské praxi a o zdravotnických ústavech jsou v nich zaznamenány jen výjimečně. A není to úkaz dob jen minulých. Dnes nenajdete konkrétní informace např. ani o nemocnici zrušené před třemi desetiletími.Ne však jen k doplnění historie západočeského regionu, ale jako výraz úcty všem těm desetitisícům dnes už neznámých zdravotníků, jsem sbíral data o vývoji lůžkové péče o nemocnéna na periferním území českého státu, kde medicína neměla nikdy na růžích ustláno.
ŠPITÁLY
Funkci špitálů nelze jednoduše definovat, protože v průběhu staletí jejich působnosti u nás a ve světě se jejich úkoly a funkce značně měnily. Jen někdy šlo o zdravotnická zařízení. Starověká latina neznala špitál pod pozdějším termínem hospitale. Znala však HOSPITIUM jako místo pohostinné, jako pohostinství, útulek pro pocestné, jako domus hospitalis, pohostinný dům. Nejdříve tedy člověk si vytvářel hospic pro daleké cestování. Možná, že i západočeský region měl více víc hospiců,z nichž pravděpodobně jako první v Čechách známe z r. 980 hospic při kostele Panny Marie před Týnem v Praze. Ten sloužil hlavně péči o cestující cizí obchodníky ( curia hospitum mercatorum). Přes západní Čechy šla přece většina obchodních cest se západem a jihem Evropy. Výslovně jako zařízení na podporu poutníků se u nás předpokládá například špitál johanitů v hornické osadě Misa, předchůdce města Stříbra, založený po r. 1183. I u nás mohla na začátku péče o poutníky z daleka mohla stát církevní instituce, jak tomu už dávno bylo jinde ve světě, a to nejen v péči o křesťanské poutníky do Svaté země. To zřejmě patřilo už dávno do rámce péče o souvěrce u všech náboženství, jak o tom píši záznamy v r. 427 př.Kr. např. na Cejloně nebo ve 3. a 2. století v Indii. Špitál v tomto smyslu, zvaný též jako xenodochium, byl i nedílnou součástí velkých nemocnic ve 4.století ve východořímské říši. V západočeském regionu, který byl Slovany osídlován oproti ostatním Čechám o něco později, snad podobné hospice už neexistovaly jako samostatné, ale jejich funkci měla už INFIRMARIA. Ta byla obligátní zejména v prvních klášterech benediktinských i u nás. Infirmaria však už představují jiný typ špitálu, který má už kromě z ale i unaveného, nemocného, neschopného se o sebe z jakýchkoli důvodů přechodné tělesné nemohoucnosti postarat. Zprvu to podle jen několika dochovaných zpráv u nás byly jeden až dva pokoje, v nichž byli za nemoci léčeni místní mniši, kde byl poskytován odpočinek i eventuelní pomoc při onemocnění cestujícím bratřím z jiných klášterů a církevním hodnostářům, nebo zakladateli kláštera a jeho průvodu, postupně i jiným osobám. Takováto infirmaria najdeme na plánech nebo v popisech např. kláštera kladrubského, chotěšovského a plasského, ale téměř jistě existovala i ve většině ostatních. O nemocného se zde staral obvykle jeden z řádových bratří, zvaný firmárník, nemocník nebo infirmarius.
V křesťanské Evropě už dávno od 6.století vyrůstaly mnohé benediktinské KLÁŠTERNÍ ŠPITÁLY, v nichž do popředí vstupovala pro chudé léčebná funkce. V chudých a nemocných poutnících přijímali vlastně benediktinští mniši podle své víry i podle klášterních regulí Krista. Některé kláštery na nejfrekventovanějších cestách přeměňovaly infirmaria už na jakési klášterní ošetřovny až malé nemocnice, viz např. slavné benediktinské kláštery v Anglii ( York, Winchester, Canterbury ), na území dnešní Francie ( Corbey, Cluny, Tours, Chartres ) nebo na území Německa ( Reichenau, Fulda, Rupersberg bei Bingen, Einsiedel, Hirsau) a zejména Švýcarska , kde vznikl nejlépe popsaný klášterní špitál sv. Havla ( St.Gallen ). U nás se na ojedinělých místech zvětšila klášterní infirmaria na klášterní špitály ( viz např. v Chotěšově ), ale byly to spíše jen výjimky. Církev svatá už se v té době totiž rychle rozcházela s medicínou, protože služba nemocným odváděla duchovní od náboženských úkolů a byla dokonce pro církev drahá. Nařízení papeže Kalixta II. z roku 1123 zakázalo mnichům už navštěvovat nemocné. Koncil v Clermontu zakázal v r. 1130 mnichům vykonávat léčebnou činnost, r. 1163 zakázala církev i návštěvy lékařských přednášek na vznikajících universitách a týž rok koncil v Tours vyhlásil, že církev se rozchází s chirurgickým léčením ( ecclesia abhorret a sanquine ).Navíc nepořádky v benediktinských klášterech i u nás zarazily další vývoj klášterních špitálů jako zdravotnických zařízení. Nějaký lepší vztah k zdravotnické špitální péči nemohly tedy už mít ani kláštery reformovaných řádů, např. cisterciáků a premonstrátů. Pro západočeskou medicínu v té době byla církevní pomoc mnohem častější ve SVĚTSKÝCH ŠPITÁLECH, řízených rytířskými nebo jinými špitálními řády. Špitály zakládali nebo finančně základní nadací zabezpečovali hlavně bohatí měšťané, vysoký klerus a tehdy ještě výjimečně šlechta. Nejsou tehdy ještě zakladateli města sama. Nové řády nebo bratrstva špitály nejen řídily, ale hlavně zabezpečovaly i ošetřovatelskou a léčebnou péčí o chovance, a to s vysokou erudicí ,protože převážně vznikaly během křižáckých výprav do Palestiny resp. do zemí východního středomoří v letech 1096 - 1270. Řády většinou špitály zabezpečovaly i nepřímo, protože svou vahou mezi nábožnými měšťany pro ně získávaly dary a odkazy. V západních Čechách to byli zejména johanité, němečtí rytíři, řeholní kanovníci sv.Augustina, ale nejčastěji křížovníci s červenou hvězdou. Posledně jmenovaní měli totiž největší přízeň českých panovníků, protože u zrodu tohoto českého řádu stála sv. Anežka Přemyslovna. Zdá se, tyto špitály v západních Čechách nebyly jen ve Stříbře, Chebu, Klatovech, Sušici, Sedlci u Karlových Varů, Lokti, ale i na dalších místech pod Krušnými Horami. Na rozdíl od mateřských špitálů těchto řádů v cizině nemáme o jejich medicinské úrovni prakticky žádné přesné zprávy. Lze se jen domnívat, že šlo většinou o městské chudinské špitály, v nichž při onemocnění chovanců poskytovali řádoví bratři nebo sestry poměrně kvalitní ošetřovatelskou péči a asi jen menší rozsah tehdejšího lidového léčení. I když tedy nešlo o čistě zdravotnická zařízení, byl to tehdy pro chudinu jakýsi základ zdravotnického systému,který mohl postupně přejít i budování nemocnic všeobecných, jak se to v některých místech po několika stoletích skutečně stalo. Je nutno chápat jako samozřejmé, že řády neměly na starost jen správu hospodářskou
( cura in temporalibus ).Ta byla dost náročná, protože zahrnovala nejen vlastní chod špitálu, ale i správu jeho množících se statků, polí, lesů a jiným majetků od dobrodinců. Ve špitálech řádových tuto správu statků často řídil a kontroloval patron čili opravce. Býval jím obvykle zakladatel, jeho potomci,nebo mistr řádový, ve špitálech později zakládaných i panovníkem, šlechtou nebo arcibiskupe to býval mistr řádový, nebo později purkmistr a konšelé. Kromě toho existovala i duchovní správa špitálu ( cura in spiritualibus ). Tu vykonávali vždy zvláštní duchovní, špitální kněz nebo kaplan. K tomu byla prakticky při každém špitále stavěna samostatná kaple. Tato duchovní správa zahrnovala sloužení mší v kapli, poskytování svátostí nemocným, organizování modlení chovanců za jejich dobrodince, zejména za zakladatele. Z toho vidíme, že zdravotní péče nebyla žádnému oficielně ukládána, že dlouho spíše patřila do duchovní péče, stejně jako zaopatřování před smrt a modlení se za uzdravení. Hygienické podmínky, dostatek stravy, základní pomoc upoutaným na lůžku a podávání obvyklých léků z léčivých bylin, to vše bylo pro chudého ve špitálu být někdy více, než měl majetný léčený doma. Jako v jiných zemích mohly se postupně tyto řádové špitály přeměňovat ve skutečné nemocnice. Bohužel neměly u nás k tomu dost času, protože valná většina jich, alespoň na delší dobu, byla ve své činnosti rozvrácena nebo zničena za husitských válek.
Růst počtu městských špitálů řízených řády a bratrstvy v naší oblasti byl do husitských náboženských bouří byl poměrně rychlý ve městech 1249 Stříbro, 1330 Horažďovice, 1271 Cheb, 1331 Domažlice. 1288 Klatovy, po 1337 Tachov, 1305 Loket, 1363 Rokycany, 1320 Plzeň, 1372 Sušice
Pak až skoro do poloviny 16.století je césura zakládání nových špitálů v důsledku husitského válčení. Výjimku snad představují jen Žlutice založením nového špitálu v r.1441. Zde to bylo pochopitelné, protože město pod husitským vojevůdce Jakoubkem z Vřesovic vzkvétalo. Pohnuté doby však vedly i v dosud fungujících špitálech k poklesu úrovně péče pečovatelské, protože většinou poklesla i dřívější zbožná horlivost ošetřovatelů. V 16.století se sice městské špitály pomalu obnovují a dokonce se objevuje několik nově založených, mezi nimi i špitály zakládané šlechtou, jako 1519 Jáchymově ,1531 Karlových Varech, 1556 Přešticích Teplé, 1566 Nepomuku, Švihově, 1574 Horšově Týně, před 1596 Plané. Jsou mezi nimi někdy i bez přesnějšího označení roku založení, špitály v Horním Slavkově, v Březové, ve Starém Plzenci
Špitály se od této doby stávaly stále více jen chudinskými ústavy. Množily se v nich zlořády, protože počet chudých a zejména už žebráků se stále zvětšoval. Ne z místní historie západočeských měst, ale z obecných dějin zemí českých víme, že se i sám král Ferdinand I. z rodu Habsburků snažil nějak nepořádkům ve špitálech čelit tím, že chtěl sjednat nápravu v hospodaření špitálů soupisem nadací a důchodů špitálních dekretem z 22.3.1545.Vyhradil si dokonce sám vrchní dohlídku nad špitály a jejich jměním, mnohé důchody špitálům, některých měst dokonce král zabavil. Poměry ve špitálech se stávaly i potom skoro nesnesitelné, takže do nich tehdy nechtěli ani žebráci. Sám král tento boj proti nepořádkům ve špitálech vzdal.Už r.1549 většinu důchodů a statků špitálům královských měst vrátil.Správa špitálů přešla zcela do rukou úředníků,kteří shromažďovali a vydávali pak sami prostředky na vychovávání kněží, žákuov a chudých ve špitálech. Muselo tak být i v naší části Čech.
Další mezeru v zakládání špitálů zavinila pochopitelně třicetiletá válka ( 1618 - 1648 ). V první polovině 17.století už vzniká jen několik málo nových městských špitálů: Byly to např. v r. 1617 Stod, 1641 Bor u Tachova, 1631 Falknov, 1643 Krajková, 1638 Toužim, 1649 Běšiny, 1638 Týnec.
Většinou se spíše jen obnovují staré nebo rozšiřují stávající špitály, aby stačily na narůstající rozměr bídy a epidemií .Z našich kronik se nedozvídáme nic konkrétnějšího o tom, že v 17.věku do funkce špitálů začínají zasahovat už i městští lékaři,jako tomu bylo v Praze. Lékařů je tak málo, že špitálům pomáhají jen spíše lazebníci, barbíři a felčaři. Špitály ve městech se skoro nepřehledně mění v lazarety, takže jedna a táž budova je chvíli převážně chudobincem, nemocnicí nebo jen místem, kde se shromažďují nakažení lidé skoro jen k umření. Ošetřovateli jsou už jsou lidé světští, a to bez jakékoli odborné erudice, většinou i bez soucitu. Západočeský region zmeškává v 17. století jedinečnou příležitost, jak zlepšit odbornou medicínskou úroveň svých špitálů. Byla to zejména pomoc konventů řádu Milosrdných bratří, kteří se v r. 1620 usadili v Praze, pomoc ženských řádů a kongregací, zejména Voršilek, které měly konventy jinde v Čechách od r. 1655. Zbrzdilo to bohužel později i vznik vlastních nemocnic. Místo toho houfně v 17. a 18. století množily málo pro medicínu důležité chudinské špitály v jednotlivých městech a městečkách jednotlivých panství. Z těch, které byly v literatuře zaznamenány, uveďme zde alespoň nově založené od druhé poloviny 17.a v 18.století : 1655 Kasejovice, kolem 1700 Poběžovice 1655 Spálené Poříčí, 1700 Ledce, 1657 Mnichov 1710 , 1657 Staré Sedliště 1716 Stráž u Tachova, 1659 Bezdružice, 1716 Luby, 1660 Ostrov n.Ohří, 1717 Oloví, 1662 Blovice, 1728 Hostouň, 1670 Plánice, 1729 Kostelní Bříza, 1671 Rabštejn, 1743 Nýrsko, 1694 Hroznětín, 1745 Valeč, 1694 Kynšperk, 1696 Manetín, 1748 Bečov, 1750 Mutěnín, 1755 Kolínec, 1762 Klenčí, 1762 Horní Slavkov, 1763 Trhanov.
S ne vždy spolehlivým udáním doby vzniku jsou uváděny v r. 1765 uváděny špitály Velký Bor, Dolní Lukavice, Seč, Jindřichovice, Merklín, Radnice, 1768 Bochov, Dobřany, 1769 Házlov, Bystřice, 1770 Obytce, Černošín, 1777 Žinkovy, Chodová Planá, 1789 Doupov, Rejnštejn, 1798 Všeruby, Šťáhlavy
S přibývajícím množstvím špitálů se však neměnila jejich převažující funkce jako chudo- , staro- a chorobinců. Nic významného se však nedělo v kruciální otázce jejich financování. Kontrola sama o sobě nic neřešila. Ani činnost fundačních komisí za Karla VI. a Marie Terezie nebyla nijak zaměřena na zdravotnické otázky špitálů, protože tehdejší stát měl potíže hlavně s otázkami žebroty, nedostatku míst ve špitálech,potížemi v řízení špitálů a zejména s nepořádky v jejich hospodaření. V polovině 18. století se zejména sepisovaly všechny špitální nadace a kontrolovaly zakládací listiny špitálů. U mnohých špitálů však tento dokument už neexistoval, a proto musel být "instrument o špitále" znovu vytvořen. V náhradních zakládacích listinách bohužel místo doby a okolností založení špitálů bývá často uvedeno, že existuje od nepaměti.
Zásadní obrat v osudu špitálů a jiných dobročinných ústavů měla přinést až Direktivní pravidla, která vydal Josef II. dne 24.3.1781.Dekretem bylo výslovně stanoveno, že lidumilné ústavy mají mít na zřeteli péči o opuštěnou mládež, zaopatřování nemocných, kteří byli bez materielních prostředků, poskytování pomoci osobám neschopným výdělku a zabezpečovat péči mrzákům a nebezpečným choromyslným. Všichni chovanci dosavadních špitálů měli být přešetřeni, zda potřebují ústavní opatrování. Ti pak, jejichž stav to nevyžadoval, měli být s podporování mimo špitál. Zbylí měli být umísťování v nově budovaných ústavech pro nalezence a sirotky, chorobincích a zvláštních domech pro chudé. Kromě toho měly být vytvořeny všeobecné nemocnice a,porodnice a blázince. Aby to bylo možno realizovat, měla se znovu zjistit přesná výše nadačních kapitálů, majetků, důchodů, i nahodilých příjmů. Špitální domy a k nim patřící kostely a kaple měly být pronajaty nebo prodány. Celý takto vzniklý kapitál měl být dán do jednotného chudinského a nadačního fondu pro účely humanitní a sociální. Do něhož mělo vejít i jmění zrušených náboženských bratrstev a literárních sborů. S tímto fondem se pak setkáváme nejčastěji jako s INSTITUTEM CHUDÝCH (Armeninstitut). S naplňováním tohoto dekretu byly velké potíže, takže byl zprvu plněn jen ve velkých městech mocnářství, u nás jen v Praze, Brně, Olomouci a Opavě.
V první fázi se to mělo zřejmě týkat hlavně špitálů světských a postradatelných, zejména pak s velkými výlohami správními. Protože někde došlo ke špatnému výkladu tohoto dekretu, byl vydán 16.11.1790 nový výnos, který nařizoval, aby vhodné venkovské špitály pokračovaly ve své činnosti a obcím bylo znovu připomenuto, že jen vrchnosti a obci náleží péče o vlastní chudé a nemocné. Proto i po smrti Josefa II. byly venkovské špitály udržovány a dokonce i nově zakládány. V západních Čechách pro to by svědčily mnohé ze špitálů uváděných výše s udáním jejich doby vzniku před r. 1894, ale i špitály v těchto místech : 1830 Aš, 1830 Boží Dar, 1803 Úterý,1838 Lestkov, 1803 Horšice, 1840 Skalná, 1814 Liboc, 1845 Krásno, 1826 Chotěšov, 1855 Touškov.
Po tomto roce už nelze žádnou zprávu o založení nového špitálu v západočeské oblasti najít. V 19. století však už začínají údaje o špitálech být značně nejisté, protože se tento název užíval ještě dlouho, i když už šlo o nová nebo přejmenovaná zařízení na chudobinec, chorobinec, sirotčinec, často už i o nemocnici. Na přelomu 19. 20.století byly podle tehdejších údajů poměry v malých venkovských chudobincích špatné, zhusta málo vyhovující, což ovlivňovalo i základy zdravotnické péče. U nich totiž byly často zřizovány menší epidemické nemocnice, v nichž obvodní lékaři léčili své infekčně nemocné. Proto se na mnoha místech, alespoň v městysech a v městech, začaly připravovat spojené ústavy sociální a léčebné péče. Největší množství jich vzniklo na počest 60.letého jubilea panování Jeho Veličenstva Františka Josefa I. v r. 1908.
LAZARETY
nepředstavují většinou nějaké stálé zdravotnické instituce. Proto unikají většinou historickému zaznamenání a jejich počet musel být nesrovnatelně větší, než se o nich můžeme dnes ze starých análů dovědět. V tom asi nebyla situace ani v západních Čechách nijak specifická. Název lazaret vznikl pravděpodobně asi jako spřežka jména Lazarus, který byl důležitým patronem léčitelství, a názvu města Nazaret, kde vznikaly pro poutníky či bojovníky u Božího hrobu špitály. Nejde však o zařízení z období kolem prvního tisíciletí našeho letopočtu. Podobná zařízení existovala ve starověku i v novověku pro vojenské jednotky, jako infekční špitály, dokonce i pro léčbu vězňů. Měla tedy nejrůznější jména, , jako např. valetudinaria, hierocomia, domy sv.Lazara, polní lazarety, morové lazarety, leproseria aj. Uvědomíme-li si rozsah epidemií lepry, moru, syfilidy, úplavice (nemoc červená ), anglické nemoci, tyfu ( nemoc hlavničková ), skvrnivky (morbus hungaricus, lues pannonica), neštovic a jiných, pak se musíme divit, že nebyly lazarety trvalými a obřími zdravotnickými zařízeními posledního tisíciletí v míru i za nesčetných válek. Dnes už člověku se nezdá, že by pro nás bylo nebezpečí malomocenství nějak konkrétní, i když v současnosti je na světě asi 15 milionu nemocných. Navíc byl počet cestujících od nás do míst s výskytem lepry v dávných dobách mizivý. Přesto najdeme i v západních Čechách zprávy o léčbě lepry např. v Plzni, Klatovech a Karlových Varech. Možná, že to byli družiny cestovatelů a bojovníků, kteří navštívili od nás Palestinu a přinesli sem i lepru. Vzpomeňme Drslavice, z nichž někteří byli dokonce správci plzeňské provincie, Bertolda Nuessela z Plzně, Jana Hasištejnského z Lobkovic a mnohé jiné cestovatele k Božímu hrobu. Lazarety většinou beze zbytku zmizely se vznikem malých epidemických nemocnic nebo infekčních oddělení nemocnic. Zbyly jen podle jména až do nedávné doby v armádě.
NEMOCNICE
Chceme-li sledovat historii nemocnic, musíme si uvědomit hlavní jejich charakteristické znaky.Jde o zdravotnická zařízení, do nichž jsou na lůžka přijímáni nemocní nebo lidé s podezřením na poruchu zdraví. V nich se jim během přechodném pobytu poskytuje komplexní zdravotnická péče, zejména ošetřování, léčení, vyšetřování, rehabilitace a nejrůznější rady, zejména týkající se další léčby a chování
i sledování stavu a vývoje nemoci.
Nemocnicemi tedy nejsou zařízení čistě ambulantní péče, ani léčebny jen pro určitý typ poruch zdraví, ani léčebny dlouhodobě nemocných a tím méně ústavy sociální a charitativní pomoci. Nemocnicemi tedy nejsou v dřívějších dobách existující špitály, lazarety, chudobince, chorobince a jiné instituce chudinské péče. Bohužel hranice mezi nimi a nemocnicemi nebyla nikdy zcela jednoznačná a často různé typy zařízení existovaly navzájem spojeny v jedné institucí.
Přesto se lze na podkladě neúplných informací domnívat, že za nemocnice můžeme považovat na různých místech světa budované ústavy už od čtvrtého století po
Kristu. V letech 370-372 dal vybudovat asi první samostatnou a hospodářsky nezávislou nemocnici biskup Basilius Veliký v Cesarei, ve Východořímské říši.Stala se prototypovou,
protože podle jejího vzoru pak byly budování na předním východě i jiné. Měla kromě nemocnice, vedené hlavním lékařem a mnoha školenými lékaři a ošetřovateli a ošetřovatelkami, ve zvláštních přidružených pavilonech údajně i infekční oddělení, leprosarium, porodnici, sirotčinec, starobinec a lékárnu. Podobná nemocnice je uváděna zejména v Alexandrii. V těchto dobách byl pravděpodobně užit poprvé i řecký název
pro nemocnice- nosokomeion, jehož autorem má být opat betlémského kláštera sv.Jeroným (345-420).
Nemocnice byly od té doby pravděpodobně zakládány i u vznikajících lékařských škol, jak tomu např. bylo v 7.století v jižním Iránu v Gundé Shapuru, v níž pracovali už spolu
lékaři křesťanští, mohamedánští a židovští. Od 8.stol. začínají údajně vznikat ojedinělé nemocnice z některých špitálů pod názvem Božích domů (Ho^tel de Dieu), jako např. v Londýně (794), v Paříži a v Miláně (829). Stejně tak dochází k budování arabských nemocnic , např. v Káhýře(708), v Kordóbě (950), Seville a v mesopotámském Bagdádě (979),která už měla být tak velká, že v jejích mnoha odděleních už pracovalo 24 lékařů. Velikost nemocnic tehdy vzrůstala zejména v nemocnicích sv.Ducha ( San Spiritu). V Římě tuto nemocnici založil papež Inocenc III. v r. 1204 a postupně ji rozšiřovali další papežové, takže za papeže Alexandra VIII. (1689-1691) měla mít na l000 lůžek.
Pokud ještě tyto dřívější nemocnice měly nějaký azylový charakter, pak se z nich už od 16.století na některých místech v Evropě vyvíjely ústavy čistě zdravotnické. Desítky jich jsou popsány ve Španělsku, v Itálii, přetvářely se v ně i dřívější špitály-nemocnice ve Francii i v Německu.
Velké nemocnice však měly i značně velké potíže. Byla to zejména vysoká úmrtnost pro krajně špatné hygienické podmínky. V pařížské nemocnici Hotel Dieu, která 1505 přešla z rukou biskupa do správy města, bylo v 17.století až 5000 nemocných na 2300 lůžkách. Na velkých lůžkách leželi až 4-6 dospělých nebo 6-8 dětí. Poznání této škodlivosti velkého počtu hospitalizovaných ve velkých nemocnicích vedlo už za Ludvíka XIV. na přelomu 17. a 18. století k vytváření celé sítě malých a samostatných nemocnic v celé Francii. Zlepšení v organizaci a vybavení nemocnic i jinde v Evropě nastalo hlavně až po širokém zveřejnění skandálních poměrů v pařížských nemocnicích J.R.Tenonem v r. 1789. Svého vrcholu dosáhly francouzské nemocnice po Velké francouzské revoluci po 1792. Tyto změny ve Francii se pak staly vzorem i pro Josefa II. při koncipování Direktivních pravidel pro zakládání nových dobročinných ústavů ze 16.dubna 1781. Zde byly kromě nalezinců, sirotčinců, porodnic, chudobinců, chorobinců a blázinců jmenovány i všeobecné nemocnice, jako ústavy určené k ošetřování zhojitelných nemocí u osob obojího pohlaví.
Nelze však zapomenout, že ještě předtím se u nás začaly ujímat zakládání a správy špitálů a dávat jim až charakter skutečných nemocnic nově do Čech přicházející řády Milosrdných bratří, Milosrdných sester a Alžbětinek. Jim pak pomáhaly i jiné řády při školení kvalifikovaných zdravotníků pro nemocnice, jako např. Voršilky, Milosrdné sestry sv. Vincence z Pauly, Salesiánky aj. Že šlo už o nemocnice, to dokládá už i traktát o špitálech, který vydal v Praze J.B. Savonatius v r. 1623 ( Tractatus de hospitalibus et de pauperum subsidio instituendo ), v němž se však mluví o nemocnici pod názvem nosocomeion.
Bohužel západní Čechy tuto novou vlnu změn správy špitálů a jejich pozdější přeměnu v nemocnice nezachytily. Přitom všem už muselo být jasno, že podle výsledků šetření fundační komise císaře Karla VI. i později Marie Terezie v r.1753 je v péči o nemocné ve špitálech mnoho nepořádků. Zmíněné nové řády nebyly pozvány v západních Čechách ani do jednoho městského nebo panského špitálu.
Našemu západočeskému regionu nepomohly později ani reformy Josefa II, související s představami o zakládání nemocnic. Podle nich byly i u nás sice zrušeny některé kláštery a malé neefektivní špitály, ale nemocnice založeny z těchto prostředků zde nebyly. Po smrti Josefa II.nastal i u nás ústup od josefinské zdravotní politiky. Na základě dvorského dekretu z 1790 se naopak nařizovalo, aby vhodné špitály nejen pokračovaly ve své činnosti, ale aby ji též rozšiřovaly, zejména aby byla při nich zřizována i oddělení pro choromyslné.
Vlastní přechod od špitálů k nemocnicím byl velmi pozvolný. Stát, s ohledem na špatnou hospodářskou situaci po válkách o dědictví rakouské, která nakonec vedla k
hospodářskému krachu, na stavbu nemocnic a jejich vydržování prostředky neměl. Neměl ani na zlepšení péče o nemocné v nesčetných špitálech. Tuto péči zcela ponechával na bedrech měst a panství, nanejvýše v nich zvyšoval další zdravotnické povinnosti městských a vrchnostenských lékařů a ranlékařů. Proto se postupně se na špitály začínalo stále více nahlížet jako na nemocnice.
Dalším takovým bodem zkvalitnění zdravotní preventivní i léčebné péče, na něž stát neměl dostatek prostředků, byl boj s rozmáhající se infekcí. Takováto zařízení měla být původně státní a tedy státem dotovaná. Monarchie se však bránila jakékoli finanční spoluúčasti při zakládání jakýchkoli zdravotnických ústavů. Proto se několikrát začalo podporovat zřizování malých epidemických nemocnic při špitálech, chudobincích a chorobincích. Jejich vytváření obecně ukládal obcím už říšský zákon z r. 1870 a nařízení ministerstva vnitra z r. 1891. Zprvu ke vzniku epidemických nemocnic jen o několika lůžkách vedl jen prostý nárůst infekčních onemocnění. Později jejich otevření bylo ukládáno v rámci příprav na příchod cholerové epidemie. Samo české gubernium jim věnovalo více nařízení v letech 1806, 1824, 1829, 1830, 1831. Přeměna takové cholerové epidemické nemocnice ve všeobecnou pak už byla lehčí. Proto se můžeme na několika místech v západních Če0chách s povzdechem, že ke vzniku místní nemocnice možno děkovat hlavně choleře, jinak že na ni nebyly peníze. Počet epidemických malých nemocnic byl už koncem století značný. V r. 1892 jich bylo v Čechách celkem 7038 měly 12.443 lůžek. Jejich počet zvyšovaly však ještě izolační baráky, budované podle výnosu českého místodržitelství z 30.11.1891 při veřejných nemocnicích. Od r. 1892 zemské zákonodárství propůjčovalo epidemickým nemocnicím právo veřejnosti.
Jiná vlna vzniku těchto malých nemocnic byla formálně organizována k jubileu panování Františka Josefa I. v r. 1908. Vznikaly z iniciativy městských nebo panských lékařů a byly jimi odborně vedeny. Někdy byly zřízeny při objektu, kde byla ordinace tohoto obvodního lékaře, jindy byly umísťovány v místních chudobincích a chorobincích.
I v západních Čechách bylo možno se s nimi setkat ve velkém množství, nelze je však přesně vyčíslit, protože ve statistikách se setkáváme často jen s údajem o jejich počtu jen v některém okrese, jindy jen o počtu nově založených v určitém roce, aniž by byla uváděna i jména obcí. Např. v letech 1909-1911 jich bylo zřízeno jen v okresu Cheb údajně l7. Konkrétnějšíí zprávy o nich jsou v těchto obcích:
Abertamy, Jáchymov, Roupov, Aš, Klatovy, Rybáře, Blovice, Kožlany, Staňkov, Bochov, Kralovice, Stříbro, Březová, Kraslice, Sušice, Dolce, Mantov, Tisovka, Domažlice, Mar.Lázně, Tachov, Dolní Lukavice Nejdek, Vlkýš, Dvorce, , Petrovice, Železná Ruda, Falknov , Nejdek, Frant.lázně, Planá, Horažďovice, Plasy, Horš.Týn, Poběžovice, Hostouň, Prameny, Chodová Planá, Rokycany.
Dalším předchůdcem všeobecných městských nemocnic byl tzv. ŠPITÁLY PRO ŘEMESLNICKÉ TOVARYŠE A SLUŽEBNÉ. Vznikaly na panstvích a v lázeňských městech také v 19.století. Byly zakládány pro léčení přechodně v místě pracujících řemeslníků nebo pro služebnictvo v městských podnicích. V západních Čechách byly zaznamenán jejich vznik např. r. 1807 v Chotěšově, r. 1830 v Tachově, 1836 v Karlových Varech a 1890 v Mariánských lázních.
Potřeba všeobecných nemocnic však hlavně stoupala, když se rozvíjel průmysl, kdy otevírání dolů a hutí zvyšuje též počet úrazů. Koncem století se objevují proto i v našem kraji menší závodní nemocnice. Někdy měly se změnou majitelů podniků jen krátkou dobu existence. O jejich funkci se mnoho nedochovalo. V našem regionu byly zřízeny např. pro dělníky v hutí ve Vlkýši (1892), pro horníky v Mantově (1897), pro zaměstnance přádelen v Nejdku (1898) aj.
I když tedy bylo mnoho lůžkových zařízení v západočeské oblasti, vlastní všeobecná nemocnice zde nebyla až do 1832. To už mělo v Čechách několik měst mimo Prahu dost potíží s vydržováním svých nemocnic, které stát stále považoval za místní, to jest za nemocnice vydržované bez dotací jen svými obcemi. Zdrojem svízelí nebylo ani úhrada léčení vlastních chudých občanů toho města, jemuž nemocnice patřila. Horší to bylo, když od r. 1816 musely za své chudé platit léčení i jiné obce, kam byl nemocný domovem. Mnohdy však nemocnice neznala ani domovskou příslušnost svých nemocných nebo zemřelých, a proto ošetřovací náklady nemohla ani vymáhat. Takovéto nedobytné náhrady platily zprvu krajské úřady, i když s tím bylo mnoho potíží, sporů a praktické provádění takovéto likvidace dlužných částek musely řešit různé dekrety dvorské kanceláře a českého gubernia. zejména v r. 1818, 1821, 1825, 1838. Ještě tíživější se pro nemocnice stala situace po r. 1850, kdy krajské úřady byly zrušeny a okresy podléhaly přímo zemské správě.
Vše se začalo točilo kolem problému "veřejnosti" nemocnic. Obce musely totiž zabezpečit léčení nejen svých obyvatel, ale byly povinny přijmout do své nemocnice za určitých okolností všechny nemocné, kteří léčebné ošetření potřebovali, a to bez rozdílu stavu, vyznání, choroby i bez ohledu na domovskou příslušnost. Teprve výnos ministerstva vnitra z 1855 a ministerské rozhodnutí z 4.12.1856 rozhodly, že nedobytné výlohy za ošetření ve všeobecných veřejných nemocnicích bude hradit zemský fond. V dalším roce byl však poprvé upřesněn pojem všeobecné veřejné nemocnice. Muselo jít o ústav léčebný a ne jen zaopatřovací, v.v. nemocnice musela zabezpečovat příjem všech místních i cizích nemocných a musela jim poskytnout celém rozsahu potřebné ošetřování a lékařskou pomoc. Za stravování musela v.v. nemocnice vybírat pevně stanovený a zemským výborem schválený poplatek, o příjmu a vydání nemocnice musely být vedeny zemským výborem kontrolovatelné doklady. V.v. nemocnice podléhala dozoru politických úřadů. Charakter této nemocnice udělovalo zemské místodržitelství. Dalšímu rozvoji v.v. nemocnic v Čechách napomohla nově proklamovaná samospráva českých zemí v r. 1860 a z ní odvozená samospráva obecní a okresní v letech 1862 a 1864. To se projevilo velmi výrazně v tom, že obce a okresy staví nové nebo si modernizují své staré všeobecné nemocnice, často na okresní nemocnice. Země česká tehdy pečovala stále převážně jen o zřizování porodnic, ústavů pro choromyslné a o ústavy sloužící větší spádové oblasti než je okres. Teprve sedmdesátá léta dala v západočeském regionu k rozvoji v.v. nemocnic podobné podmínky, jako měly nemocnice v Praze a Brně.Začal se konečně i u nás na západě zlepšovat poměr počtu obyvatel na l nemocniční lůžko v okresech. Jako příklad může sloužit pokles tohoto počtu v Plzni z 2128 v r. 1881 na 1740 v r. 1892, v Chebu dokonce z 2136 na 516. Čísla také dokazují mnohem rychlejší růst počtu nemocničních lůžek v Němci osídlených oblastech než v českém vnitrozemí. Okres plzeňský patřil v Čechách mezi okresy s nejnepříznivějším tímto poměrem.
Úhrada ze zemského fondu byla země české však stále tak zatěžující, že ještě několik desítek let se k tomu vydávaly další a další zpřesňující výnosy. Mezi nejdůležitější z nich patřil zemský zákon č.19 z r. 1888 o právních a správních poměrech v.v.nemocnic. Jím přešlo udílení práva veřejnosti a veškerý vrchní dozor a konečné schvalování všech důležitých rozhodnutí do pravomoci státní. Pravomoci zemské se týkaly bezprostředního administrativního a hospodářského řízení. Pro financování nedobytných nákladů nemocnic za nezaplacené taxy za chudé byl zřízen ze zvláštní daňové přirážky zřízen zvláštní zemský ošetřovací fond. Do něho plynuly i vybírané ošetřovací taxy. Naopak z tohoto fondu byly hrazeny náklady a mzdy personálu. Země se přitom nepodílela přímo na zřizování nemocnic, protože ty měly sloužit pouze obcím nebo okresům. Obce a okresy měly zřizovat a vydržovat nemocnice , neměly však prakticky žádná práva na jejich konečné řízení. Zákon byl vhodný pro centralistický byrokratický aparát a řízení nemocnic bylo pomalé a těžkopádné.
Týž rok byl vydán zákon č.33 o úrazovém a nemocenském pojištění. Ten upravoval i podmínky ústavního ošetření pojištěných zaměstnanců průmyslu, živností a obchodu. Pojištěnci měli lékařské ambulantní a ústavní ošetření zajištěno po dobu 20 týdnů a při opakovaném onemocnění na tutéž chorobu celkem jen na 26 týdnů.
Je nesporně zajímavé, že s tímto značným zlepšením zdravotnického zabezpečení obyvatelstva v nemocnicích se už po r. 1893 množily případy tzv. špitálních bratří, kteří neoprávněně vyhledávali pomoc a ošetřování ve veřejných nemocnicích a simulací zbytečně zvyšovali břemeno nákladů v mnoha nemocnicích, do nichž postupně se nechali přijímat.
Ačkoli šlo o všeobecné nemocnice, tedy pro všechny typy léčitelných onemocnění, jsou zajímavá tehdejší omezení pro přijímání rodiček a choromyslných. Rodičky mohly být přijímány do v.v. nemocnic jen v případech "nejdůtklivější" potřeby, a to jen když byly bez přístřeší a když šlo o potrácení nebo předčasný porod. Choromyslní směli být přijati jen na dobu neodkladné potřeby,když byli sobě nebo svému okolí nebezpečni a nebylo možno je přijmout jinak až když měla nemocnice k tomu účelu náležitě zařízené místnosti.
Vzdor velkým finančním potížím vznikla v západních Čechách za posledních 100 let do konce Rakouska-Uherska celá síť veřejných nemocnic, které pak jako nemocnice veřejné přetrvaly ve většině případů až do dnešní doby. Byly to tyto všeobecné nemocnice:
1832 Plzeň městská, 1857 veřejná
1839 Cheb -"- 1857 -"-
1844 Klatovy -"- 1859 -"-
1843 Loket -"- 1857 -"-
1860 Domažlice -"- 1862 -"-
1866 Karl.Vary -"- 1866 -"-
1873 Aš -"- ?
1881 Vlkýš závodní
1885 Falknov městská 1911 -"-
1886 Frant.Lázně -"-
1892 Kraslice -"- 1906 -"-
1894 Mar.Lázně -"- ?
1898 Sušice -"- 1899 -"-
1895 Tachov okresní 1895 -"-
1898 Nejdek závodní 1926 -"-
1909 Planá městská ?
Rozvoj v.v. nemocnic i v západočeském kraji se zastavil během první světové války. Teprve válka poučila vládu o nutnosti soustředit péči o veřejné zdravotnictví v jednom samostatném úřadě, do ministerstva lidového zdravotnictví. Rakousko- Uhersko zrušila podřízenost zdravotnictví ministerstvu vnitra však už pozdě, vyhláškou z 8.8.1918. Tuto koncepci však převzalo po válce ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy. Po válce přebírala Československá republika nemocnice nejen v těžké finanční tísni, ale i s novou potřebou co nejrychleji zabezpečit zvýšené potřeby zakládání a zabezpečení provozu nemocnic na Slovensku a na Podkarpatské Rusi. Co bylo však horší, že zdravotnictví v konkurenci s ostatními resorty státní správy zapadlo mezi málo významné resorty. Z nedostatku financí se opět řešily tedy jen otázky právních poměrů léčebných a humanitních ústavů. Zákon č. 242 z 9.4.1920 o zestátnění veřejných nemocnic však jen málo významně modifikoval základní rakouský zákon z r. 1888. Zákon neřešil opět otázku úhrady nákladů. Neprošly návrhy na vytváření státních okresních nemocnic , protože už více než polovina nemocnic byla okresních. Žádná ze západočeských nemocnic se nestala jednou z osmi státních nemocnic, jako byly nemocnice v Praze, Slezské Ostravě, Zábřehu, Lučenci, Mukačevě aj.
Pro zlepšení potíží s nedobytnými pohledávkami nemocnic byla v r. 1921 uzákoněna zdravotní přirážka k sazbám za ošetření která měla vytvořit veřejný fondu nemocnic. Měla sloužit však přednostně úhradě investiční nákladů obcí, pro pomoc pro budování nemocnic i léčebných ústavů, zejména pro léčbu Tbc, pro zřizování ústavů pro choromyslné, porodnic, nalezinců, zotavoven, ústavů pro nevyléčitelně nemocné aj. To však byl příliš široký okruh potřeb, takže nemocnicím to mnoho nepomohlo.Tato přirážka byla později také zrušena. Místo ní však byl vydán pro hospodaření nemocnic důležitý zákon č. 77, podle něhož byly obce povinny přispívat 20% nákladů na ošetřování svých chudých příslušníků. Opět jako v Rakousku se břemeno přesunovalo na bedra obcí a do chudinské péče.
Pět let připravovaný zákon č. 221 o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří z r. 1924, ale platný až od r. 1926 zachoval dosavadní možnosti hospitalizace pro nemocné, ale podle dalších vyhlášek pro daleko větší počet pojištěnců. Zajímavé v něm např. bylo to, že nemocný, odkázaný do nemocniční péče, musel ji týž den nastoupit. Jinak ztrácel nárok na nemocenské.Ze zákona vyplynulo i zakládání nemocnic Okresními nemocenskými pokladnami. V západočeském regionu k tomu došlo v Nejdku. Léčebná péče i v nemocnicích měla být financována s přispěním obnosu l00 milionů Kč, což však stát nesplnil.
Není se skoro co divit, že první republika doplnila zděděnou síť západočeských nemocnic ani o jednu. Měla co dělat, aby z prostředků okresů a měst alespoň nemocnice zvětšovala a modernizovala.
Za Protektorát se situace ještě zhoršila. S ohledem na příliv českých obyvatel ze zabraných okrajových území se počet lůžek i nemocnic relativně snížil. V kraji prakticky zbyly jen nemocnice v Plzni, Klatovech, Domažlicích a v Sušici. Zdravotnictví po odstranění samosprávných složek bylo řízeno výhradně byrokratickým aparátem, a to opět spolu agendou sociální péče. Název ministerstva sociální a zdravotní správy dostatečně vystihoval prioritu potřeb této doby. Ještě lépe ilustrovalo stav zdravotnictví po r. 1942, kdy zdravotnické agendy se dostaly pod ministerstvo vnitra. Nejen tedy z finančních důvodů se u nás na západě vývoj nemocnic zhoršoval, tím spíše, že škody válečné v nemocnicích byly zde větší než v jiných krajích. l0% lůžek nemocnic bylo vyčleněno od r. 1940 jako reserva pro potřeby německé branné moci. Zákaz nových staveb se týkal též nemocnic.
O situaci v nemocnicích po druhé světové válce je jen málo spolehlivých zpráv. Nemocnice sloužily těmto prioritám: Svými infekčními odděleními podporovala opatření proti šíření infekčních onemocnění, které např. v západočeském regionu bylo nejsvízelnější v lázeňských městech,přeplněných uprchlíky z východu a vojáky. Nemocnice ve vnitrozemí měly největší potíže v péči o tisíce nemocných, navracejících se z koncentračních táborů a nucených prací z Říše. Měly pro alespoň malé počty, ale stabilních zdravotníků. Počty lidí však byly neuvěřitelně vysoké. Jen v Plzni prošlo repatriační úřadovnou po květnu 1945 na 165.000 repatriantů. Bylo proto nutno zřizovat pro navrátilce provisorní lazarety a ozdravovny. Byly např. v Plzni, v Letinech, v Janově, ve Velharticích, v Kralovicích aj.
Ještě horší situace a nepředvídatelné těžkosti prožívaly nemocnice v navráceném západočeském pohraničí. Někde i do r. 1947 ještě sloužili němečtí lékaři, jinde se
lékaři i jiní zdravotnici tak rychle střídali, že už ani dnes nelze zjistit, zda nemocnice vůbec pracovala a kdo v ní pracoval. A byli to i lékaři nejrůznějších národností pro nemocné různých národů. Něco málo zpráv od ještě žijících pamětníků je uloženo v další části historie jednotlivých nemocnic.
Nemocnice se topily v dluzích, stanovené ošetřovací sazby nestačily krýt provozní náklady. Ještě v r. 1947 část provozních nákladů byla kryta krátkodobými půjčkami na 4% úrok. Od r. 1948 se již nedostatek finančních prostředků řešil bezúročnými půjčkami zakladatele nemocnice, zálohami na nedobytné léčebné částky ze státních prostředků.
Mnoho základních informací z doby do r.1948 chybí. Neúspěšné bylo pátrání po rozsahu pomoci nemocnicím z dodávek UNRRA, o řízení nemocnic místními a okresními správními komisemi.
Historie nemocnic v době komunistického státu čeká ještě na exaktní analýzu, která bude mít těžkou práci v odlišování proklamovaných předností znárodněných nemocnic v systému sjednoceného zdravotnictví od nepravd a škod, které ve skutečnosti na zdravotnictví napáchaly. V této době nově vznikly nemocnice v Plzni ( MÚNZ 1952, ZÚNZ 1952 ), v Rokycanech (1957). v Horním Slavkov, nemocnice ZÚNZ (1958), v Ostrově (1962) a ve Stodě (1962).
ZDRAVOTNÍ A SOCIÁLNÍ ZAŘÍZENI ZÁPADOČESKÉHO KRAJE
Legenda * má vlastní záznam
AI Armen Institut, Š špitál, L lazaret, N nemocnice, L léčebna, P porodnice
|
OBEC |
Německy |
Typ zařízení zkratkou |
Okres |
POZN. |
|
ABERTAMY* |
Abertham |
N |
K.Vary |
* |
|
ANDĚLSKÁ HORA - - - - - |
Engelberg |
|
K.Vary |
* |
|
AŠ* |
Asch |
Š - N -L- |
Cheb |
* |
|
BEČOV |
Petschau |
Š |
K.Vary |
* |
|
BĚHAŘOV* |
Biercharzow |
L |
Domažl. |
|
|
BĚLÁ N.RADBUZOU |
Weisensulz |
|
Domažl |
* |
|
BERNARTICE |
? |
|
Tachov |
* |
|
BĚŠINY |
Bieschin |
Š |
Klatovy |
* |
|
BEZDRUŽICE |
Weseritz |
Š |
Tachov |
* |
*BLOVICE Blowitz AI Š - N - - Plz.Jih
*BOCHOV Buchau AI Š - N - - K.Vary
BOR U TACHOVA Haid AI Š - - - - Tachov
BOŘÍKOVY Boržikau AI - - - - - K.Vary
BOŽÍ DAR Gottesgab AI Š - - - - K.Vary
*BŘEZOVÁ Pirkenhammer AI Š - N - - K.Vary
BYSTŘICE Bistritz AI Š - - - - K.Vary
ČACHROV Tschachrau AI Š - - - - Klatovy
ČERNOŠÍN Tschernoschin AI Š - - - - Tachov
ČISTÁ Lauterbach AI - - - - - Sokolov
DALOVICE Dalwitz AI - - - - K.Vary
DARMYŠL Darmschlag AI - - - - - Tachov
DEFUROVY LAŽANY ? AI - - - - - Klatovy
*DOBŘANY L Dobrzan AI Š - - L P Plz.Jih
*DOLNÍ LUKAVICE Unter Lukawetz AI Š - N L - Plz.Jih
DOLNÍ ŽANDOV Unter Sandau AI - - - - - Cheb
*DOMAŽLICE+ Taus AI Š - N - P Domažlice
DOUPOV Dupau AI Š - - - - K.Vary
DRSLAVICE Drslawitz AI - - - - - Klatovy
*FRANTIŠKOVY LÁZNĚ Franzensbad 0 - - - N L - LA Cheb
HABARTOV Habersbirk AI - - - - - Sokolov
HARTMANICE Hartmanitz AI - - - - - Klatovy
HAZLOV Haslau AI Š - - - - Cheb
*HORAŽĎOVICE Horazdovitz AI Š - - L - Klatovy
HORNÍ BLATNÁ Platten AI - - - - - K.Vary
*HORNÍ SLAVKOV Schlaggenwald AI Š - N - - Sokolov
HORŠICE Horschitz AI Š - - - - Klatovy
*HORŠOVSKÝ TÝN Bischofteinitz AI Š - N - - Domažlice
HORY MATKY BOŽÍ Bergstadtl AI - - - - - Klatovy
*HOSTOUŇ Hostau AI Š - N - - Domažlice
*HRADEC U STODA Hradzen 0 - - - N - - Plz.Jih
HRÁDEK U SUŠICE ? AI - - - - - Klatovy
HROZNĚTÍN Lichtenstadt AI Š - - - - K.Vary
HŘEBENY Hartenberg AI - - - - - Sokolov
*CHEB Eger AI Š - N - - Cheb
CHLÍSTOV Chlistau AI - - - - - Klatovy
CHLUM SV.MAŘÍ Maria Kulm AI Š - - - - Sokolov
CHOCENICE Kotzenitz AI - - - - - Plz.Jih
CHODOV Chodau AI - - - - - Sokolov
*CHODOVÁ PLANÁ Kuttenplan AI Š - N - - Tachov
CHODSKÝ ÚJEZD Heiligenkreuz AI Š - - - - Tachov
SVATÝ KŘÍŽ
CHOTĚŠOV Chotieschau AI Š - - - - Plz.Jih
CHOTIMĚŘ Chotiemir AI - - - - - Domažlice
CHUDENICE Chudenitz AI - - - - - Klatovy
CHÝŠE Chiesch AI Š - - - - K.Vary
*JÁCHYMOV Joachimsthal AI Š - N L - LA K.Vary
*JANOV Joannisdorf 0 - - - - L - Rokycany
JEDLINA viz LOSIMTÁL
JINDŘICHOVICE Heinrichsgru"n AI Š - - - - Sokolov
KANICE Kanic AI - - - - - Domažlice
*KARLOVY VARY Karlsbad AI Š - N - - LA K.Vary
KASEJOVICE Kasseowitz AI Š - - - - Plz.Jih
*KAŠPERSKÉ HORY Reichenstein AI Š - N L - Klatovy
KDYNĚ Neugedeyn AI - - - L - Domažlice
KLADRUBY Kladrau AI Š - - - - Tachov
*KLATOVY + Klattau AI Š - N - - Klatovy
KLENČÍ P.ČERCHOVEM Klentsch AI Š - - - - Domažlice
KOLÍNEC Kollinetz AI Š - - - - Klatovy
KONSTANTINOVY LÁZNĚ Neudorf - - - L - LA Tachov
KOPEC Kopetzen AI - - - - - Tachov
KOSTELNÍ BŘÍZA Kirchenbirk AI Š - - - - Sokolov
KOUT NA ŠUMAVĚ Kauth AI - - - - - Domažlice
*KOŽLANY Kozlan 0 - - - N - - Plz.Sev.
KRAJKOVÁ Gossengru"n AI Š - - - - Sokolov
*KRALOVICE L Kralowitz AI - - N L P Plz.Sev.
KRÁLOVSKÉ POŘÍČÍ Kronporitschen AI - - - - - Sokolov
*KRASLICE+ Graslitz AI ? - N - - Sokolov
KRÁSNÉ ÚDOLÍ Scho"nthal AI - - - - - Sokolov
KRÁSNO Scho"nfeld AI Š - - - - Sokolov
KRÁSNÝ LES Scho"nwald AI - - - - - K.Vary
KRAŠOVICE Kraschowitz AI - - - - - Plz.Sev.
KRUKANICE Krukanitz AI - - - - - Plz.Sev.
KŘIMICE Kžimic AI - - - - - Plz.město
KVĚTNOVÁ viz LOUKA
KYNŠPERK N.OHŘÍ Ko"nigsberg AI Š - - - - Sokolov
KYSELKA -STRUŽNÁ Gieshu"bel AI - - - - - K.Vary
KYNŽVART Ko"nigswart AI ? - - L -LA Cheb
KYSELKA -STRUŽNÁ Gieshu"bel AI - - - L - K.Vary
LABUŤ Labant AI - - - - - Tachov
LEDCE Ledetz - Š - - - - Plz.Sev.
LESNÁ Waldhof AI - - - - - Tachov
LESTKOV Leskau AI Š - - - - Tachov
*LETINY LÁZNĚ Letin - - - N - - Plz.Jih
*LIBLÍN Liblin AI - - - L - Rokycany
LIBOC Frankenhammer - Š - - - - Sokolov
LIBŠTEIN Liebenstein AI - - - - - Rokycany
LÍNĚ Lihn dětský domov Plz.Sev.
LÍŠŤANY Lichtenstein AI - - - - - Plz.Sev.
*LNÁŘE Schlu"sselburg - - - - L - Strakon.
*LOKET Elbogen AI Š - N - - Sokolov
*LOSIMTÁL Losimthal - - - N - - Tachov
LOUKA- KVĚTNOVÁ Luk AI - - - - - K.Vary
LUBY Scho"nbach AI Š - - - - Cheb
LUKAVICE viz DOLNÍ LUKAVICE
LUŽANY Luschan AI - - - - - Plz.Jih
MALESICE Malesitz AI - - - - - Plz.Sev.
MALONICE Mallonic AI - - - - - Klatovy
MANETÍN Manetin AI Š - - - - Plz.Sev.
*MANTOV Mantau - - - N - - Plz.Jih
*MARIÁNSKÉ LÁZNĚ Marienbad AI H - N L - Cheb
MĚCHOLUPY Miecholup AI - - - - - Klatovy
MERKLÍN Merklin AI Š - - - - Plz.Jih
MIROŠOV L Miroschau AI - - - - - Rokycany
MÍROVÁ viz MNICHOV
MLÁZOVY Mlasov AI - - - - - Klatovy
MNICHOV -MÍROVÁ Einsiedl AI Š - - - - Cheb
MUTĚNÍN Muttersdorf AI Š - - - - Domažlice
MÝTO Mauth AI - - - - - Rokycany
NALŽOVSKÉ HORY Ellissau AI - - - - - Klatovy
NEČTINY Netschetin AI Š - - - - Plz.Sev.
NEDRAŽICE Nedraschitz AI - - - - - Tachov
*NEJDEK L Neudek AI - - N L - K.Vary
NEKMÍŘ Newkmirsch AI - - - - - Plz.Sev.
NOVÝ LOSIMTÁL viz LOSIMTÁL viz JEDLINA
*PODHRADÍ Neuberk - - - N - - Cheb
NEPOMUK Nepomuch AI Š - - - - Plz.Jih
NEZAMYSLICE Nezamyslitz AI Š - - - - Klatovy
NOVÝ ČEŠTÍN Neucestin AI - - - - - Klatovy
-MOCHTÍN
*NÝRSKO Neuern AI Š - N L - Klatovy
OBYTCE Obitz AI Š - - - - Klatovy
OLOVÍ Bleystadt AI Š - - - - Sokolov
OSEK ? AI - - - - - Rokycany
*OSTROV Schlackenwerth AI Š - N - - K.Vary
OSVRAČÍN Wopstratschin AI - - - - - Domažlice
OTOV Ottengru"n AI - - - - - ?
PETROHRAD Petersburg? psych. L Louny
*PETROVICE ? - - - -N - - Klatovy
PERNINK Ba"hringen AI - - - - - K.Vary
PIVOŇ Stockau AI - - - - - Domažlice
*PLANÁ U M.L Plan AI Š - N L - Tachov
PLÁNICE Planitz AI Š - - - - Klatovy
*PLASY Plass AI - - N - - Plz.Sev.
*PLZEŇ Pilsen AI Š L N L P Plz.Město
*POBĚŽOVICE Ronsperg AI Š - N - - Domažlice
PODHRADÍ Neuberg - - - N - - Cheb
*PRAMENY Sangerberg AI - - - L - Cheb
PRAŠNÝ ÚJEZD Prascho Aujezd AI - - - - - Rokycany
PŘEBUZ Fribus AI - - - - - Sokolov
PŘEDSLAV ? AI - - - - - Klatovy
PŘEŠTICE Przestitz AI Š - - - - Plz.Jih
PŘÍCHOVICE Prichowitz
PŘIMDA Pfrauenberg AI - - - - - Tachov
RABŠTEJN Rabenstein AI Š - - - - Plz.Sev.
RADNICE Radnitz AI Š - - - - Rokycany
RADOŠOV ? dětský domov K.Var
REJNŠTEJN Reichenstein ? Klatovy
*ROKYCANY Rokitzan AI Š - N - P Rokycany
ROTAVA Rothau ? Sokolov
*ROUPOV Ruppau - - - N - - Plz.Jih
*RYBÁŘE Fischern - - - N - - K.Vary
ŘEŠIHLAVY Reschihlau AI - - - - - Rokycany
SEČ Secz AI Š - - - - Plz.Jih
SKALNÁ Wildstein AI Š - - - - Cheb
*SOKOLOV Falkenau AI Š - N - - Sokolov
SPÁLENÉ POŘÍČÍ Brenn Poritsch.AI Š - - - - Plz.Jih
*STAŇKOV Stankau AI - - N - - Domažlice
STARÉ SEDLIŠTĚ Alt Zedlischt AI Š - - - - Tachov
STARÝ PLZENEC Alt Pilsenetz AI Š - - - - Plz.Jih
*STOD Staab AI Š - N - - Plz.Jih
STRAŠICE Straschitz ? Rokycany
STRÁŽ U TACHOVA Neustadtl AI Š - - - - Tachov
STRÁŽOV Drosau ? Klatovy
STRUŽNÁ viz KYSELKA
STŘÍBRNÉ HORY Silberberg ?
*STŘÍBRO Mies AI Š - N - - Tachov
*SUŠICE+ Schu"ttenhofen AI Š - N - - Klatovy
SVATÝ KŘÍŽ viz Chodský Újezd
ŠŤÁHLAVY Stiahlau AI ? - - - - Plz.Jih
ŠTĚNOVICE Stienowitz AI - - - - - Plz.Jih
ŠVIHOV Schwihau AI Š - - - - Klatovy
*TACHOV Tachau AI Š - N L P Tachov
TELČ Teltsch AI - - - - - ?
TEPLÁ Tepl AI Š - - - - K.Vary
TOUŠKOV Tuschkau AI Š - - - - Plz.Sev.
*TOUŽIM Theusing AI Š - - - P K.Vary
TRNOVÁ Trnowa dětský domov Tachov
TRHANOV Heiligenkreuz AI Š - - - - Domažlice
TÝNEC Teinitz AI Š - - - - Klatovy
ÚDRČ Udritsch AI - - - - - K.Vary
ULICE Ullitz AI - - - - - Plz.Sev.
ÚTERÝ Neumarkt AI Š - - - - Plz.Sev.
ÚTVINA Uitwa AI - - - - - K.Vary
VALEČ Waltsch AI Š - - - - K.Vary
*VELHARTICE Welhartitz AI - - - N - Klatovy
VELKÝ BOR ? - Š - - - - Klatovy
VLKÝŠ Wilkischen - Š - N - - Tachov
VŠERUBY Neumarkt AI Š - - - - Domažlice
VYSOKÁ Maiersgru"n AI - - - - - Cheb
? Waldheim AI - - - - - Tachov
Wallhof AI - - - - - ?
ZBIROH Zbirow AI - - - - - Rokycany
ZVÍKOVEC Zwikowetz AI - - - - - Rokycany
ŽANDOV viz Dolní Žandov.
*ŽELEZNÁ RUD Eisenstein AI - - N - - Klatovy
ŽICHOVICE ? AI - - - - - Klatovy
*ŽINKOVY Schinkau AI Š - N L - Plz.Jih
ŽLUTICE Luditz AI Š - - - - K.Vary