Lepra v Plzni

Doc.MUDr.Přemysl Paichl

Zatím není spolehlivě doloženo, že malomocenství (lepra) existovalo dávno v starověku, jak se to uvádí v nejstarší egyptské papyry, zejména Ebersův. Starořecký termín „ lepros “ nebo latinský název „ scabies  “ značil jakékoli šupinkování kůže a mohl tedy připomínat jakékoli chronické kožní onemocnění a pletl se i se zduřením částí těla, které mělo svůj jiný původ, např. v elefantiáze. Kde vzniklo toto onemocnění tedy dodnes nevíme.

Malomocné odedávna zákony a nařízení považovaly za nečisté a omezovaly jejich styk s lidmi, zejména s dětmi , s místem přípravy jídla a čerpání vody, nařizovaly jim nápadný oděv , zakazovaly jim pohlavní styk s jinou ženou než manželkou a nakazovaly jim i jiná omezení. . Do Evropy se dostalo malomocenství ve větší míře nejspíše z Afriky v době návratu účastníků křižáckých válek (1096 – 1270), kde také se lepra dostala do spojení s pojmem lazaretu  Sv. Lazara nebo s obecným pojmem člověka oslabeného nemocí.

Nucenou izolaci podezřelých z malomocenství v zařízeních, zvaných leproseria,  asi poprvé zavedla církevní synoda v Orléansu a nebo v r. 1179 v Lateráně. Budováním leproserií po celé Evropě byl dokonce pověřena zvláštní mnišská kongregace lazaristů . Izolace však existovala už mnohem dříve. Už v r. 1126 jich prý bylo jen ve Francii na 2000. Postupně však byla leproseria  přeměňována  na azyly pro chudé nebo jako preventivní zařízení  pro nemocné  i jinými infekčními onemocněními. 

Nucená izolace leprózních patří v té na jedné straně mezi pokroková medicínská opatření, ale současně mezi nejčernější kapitoly nehumánnosti středověku. Nemocný byl vyloučen totálně z lidské společnosti, byl podle zákona považován za mrtvého a byl proto vyloučen i z kostela. V některých zemích tato exkomunikace z veřejných bohoslužeb se řešila  tím, že mše sloužili odděleně sami  nakažení kněží. Bylo to zdůvodňováno tím , že Bůh podle Evangelia Sv. Matouše   (8,, 2-3) leprózní lidi miloval stejně, jako miloval lidi prodělávající na zemi svůj očistec. Nejsmutnější bylo, že mnozí zdraví lidé byli pod diagnózou lepry vypovězeni ze společnosti jen na základě udavačů, kteří se tak snažili dosíci majetku nešťastníků podezřelých z nemoci. Tím si také církev přisvojila právo rozhodovat o vyobcování těchto nemocných z lidské společnosti.

Nechce se ani věřit historikům, že ještě ve XIV. století mělo své leproserium každé větší město. Ještě na začátku XV. století v Evropě se počet leprosérií udával na 10.000.. Není proto pochyb o tom, že v Čechách také existovalo malomocenství. Nejde jen o legendu o tom, že jakási malomocná a slepá žena se samovolně, ležíc na hrobu Sv. Václava, úplně uzdravila. Leproeria sv Lazara v Čechách jsou doložena v Praze někdy kolem r. 1281., Jindřichově Hradci, na Střezíně, v Litomyšli a jinde. Vypovězení (exkomunikace, Aussatz) ze společnosti se totiž nedělo jen podle odborného nálezu lékařů Karlovy univerzity po prohlídce nemocného, ale i podle rozhodnutí kanovníků kostela pražského. Za odborníka na rozpoznání lepry platil v Čechách Mistr Albík z Uničova, který po svém odchodu v r. 1422 z Prahy do Vratislavi o tom napsal celou knihu „Tractatus de lepra “. To však dělala celá Evropa, jak dokazují Salisburské liturgie v Anglii už ve 13. století : „ Zakazuje se vám kdykoliv vstoupit do chrámu Páně, jakož i na tržiště, do mlýna či pekárny nebo do jakéhokoli shromáždění “.

Cesty do Svaté země mohly lepru zanést i do západních Čech, jak je to popsáno v Klatovech a pravděpodobně i v Plzni. Poutníků k Božímu hrobu nebylo málo. Již od druhé kruciády (1147 – 1149) bylo mezi poutníky z Čech mnoho duchovních, velmožů a  vojska, pravděpodobně pod velením Vladislava. Také Fridrich X. (Barbarossa) sbíral vojsko pro třetí křížovou výpravu, v němž prý bylo údajně i mnoho Čechů, pod velením knížete Děpolta z Plzeňska. Přímo z Plzně se tam vypravil v r. 1385 měšťan Martin Bláha Nuessl, majitel domu U zlatého beránka u plzeňském náměstí, syn zámožného zemana.z Křimic, Ze západních Čech tam jel i Bohuslav i jeho bratr Jan Hasištejnský z Lobkovic (1493), Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1597) aj.

O plzeňském malomocenství se dozvídáme jen z jednoho,  pozornosti unikajícího odkazu o malomocnici v Plzni u ”Lazara na Vídni”. K tomuto plzeňskému pomístnému názvu ”U Lazara na Vídni” musíme připomenout, že se zcela shoduje s pojmenování původního leproseria Sv.Lazara v rakouské metropoli Vídni. Zmíněné plzeňské leproserium stálo nejspíše na křižovatce pozdější Nádražní ulice a ulice U Prazdroje. Tam v místě U Jána ještě v minulém století stál dříve proti hotelu Rossia jiný  hotel „ U města Lipska “, pak hotel Macháčkův. Na jejichž základech měla stát ona malomocnice. Bylo by to v sousedství někdejšího dvora Lazarova, pak dvora Bláhy Tarantla. 

Vyplývalo by to z řeči katolického preláta a administrátora pražského Hilaria Litoměřického (1411 – 1483), proslovené dne 9. máje 1466 (? 1467), který vydal v r. 1821 Josef Sedláček v ”Pamětech plzeňských”. Hilarius, vzpomínající obležení Plzně husity. se tehdy vyjádřil, že ” Pražané, kteří sami šibenice zasloužili,  položili se u šibenice plzeňské, když však na ně Plzeňští silně doráželi, přeložili se na místo, kdež u Lazara na Vídni … mezi hradbami vystavěli bašty… sedmou u vrb skalních, osmou u malomocnice, a poslední u sv. Mikuláše “.

Bohužel o místě malomocnice není shody mezi Hilariem Litoměřickým a pozdějším výkladem Sedláčkovým. Sedláček evidentně mylně uvádí, že malomocnice byla asi na místě Lazaretu u Doubravky. V této řeči se připomínají bašty v provizorních hradbách, které zřídili Husité při obležení Plzně pod velením Prokopa Holého v době od 14. července 1433 až do 7.-8. května 1434.  Že bylo u osmé bašty vzpomínáno leproserium (malomocnice), dokládá text latinský i jeho pozdější český překlad. Věřit ve všem Hilariovi ovšem nemůžeme, protože zavrhoval nejen vše podobojí,  ale i plzeňské pivo jako ” jedovatý, přetrpký nápoj, jenž kámen plodí a ledviny svírá”.

Existence tohoto útulku pro malomocné v Plzni mohla vést k údajnému zasvěcení kaple pozdějšího zadního špitálu Sv.Lazarovi. Pobyt malomocných v Plzni naznačuje podle kanovníka Gurema byť trochu nejasné hlášení o plzeňském špitálu arcibiskupovi Magistru Albíkovi z Uničova z r. 1413. Arcibiskup totiž ze svého postavení lékaře krále Václava IV. rozhodoval podle vyšetření i o sporných stavech lepry a umísťování těchto nemocných v malomocnicích. Dá se předpokládat, že znal i plzeňské poměry, když městu opakovaně půjčoval v r. 1405 větší kapitál. Myslet v těchto dobách na malomocenství se muselo vždy,  kdekoliv a kdykoliv. .Přesné datum vzniku leproseria v Plzni, ani datum jeho zrušení však není známo.

S ohledem na historii lepry v západních zemích je nutno předpokládat, že malomocenství bylo v mnoha místech i jinde na Plzeňsku. J.Svátek ve svých Dějinách Čech a Moravy píše, že „v Plzeňsku v hornatých krajích bylo podél hranice mnoho volatých, ano i malomocných “. Dnes v Plzni malomocenství už neexistuje, i když je ve světě rozšířeno v množství přesahujícím 13 milionů.