Psychologie davu

Kniha druhá:
NÁZORY A PŘESVĚDČENÍ DAVŮ

kniha 2./kap. 1 – FAKTORY PŮSOBÍCÍ NEPŘÍMO
NA PŘESVĚDČENÍ A NÁZORY
DAVŮ

Prostudovali jsme právě duševní stavy davů; známe jejich způsob myšlení, cítění a uvažování. Nyní budeme zkoumat, jak vznikají a vytvářejí se jejich názory a přesvědčení.

Faktory, které určují toto přesvědčení a názory, jsou dvojího druhu: faktory nepřímé a faktory bezprostřední.

Faktory nepřímé jsou ty, které způsobují, že davy jsou schopny přijmout určitá přesvědčení a neschopny dát se proniknout jinými. Tyto faktory připravují půdu, na které náhle vzklíčí nové myšlenky, jejichž síla a následky překva­pují, jejichž spontánnost je však pouze zdánlivá. Náhlý vznik a uskutečnění jistých idejí u davů mají někdy rychlost blesku. To je však pouze povrchní výsledek, pod kterým je obyčejně třeba hledat dlouhou předchozí přípravu.

Bezprostřední faktory jsou ty, které budují na této před­chozí přípravě, bez které by nemohly působit a vdechují určitému přesvědčení davů život, tj. odívají ideu formou a rozpoutávají ji se všemi jejími důsledky. Pod vlivem těchto bezprostředních faktorů vznikají rozhodnutí, která náhle rozbouří život skupin; jimi vypukne vzpoura nebo je vyvolána stávka; jimi ovlivněné obrovské většiny povznáše­jí někoho k moci nebo svrhují vládu.

Ve všech velikých historických událostech nalézáme postupné působení těchto dvou faktorů. Francouzská revo­luce – chceme-li vzít nejnápadnější případ – měla mezi svými nepřímými faktory kritiku ze strany spisovatelů a vykořisťování starým režimem. Takto připravená duše davů byla pak snadno vyburcována bezprostředními fakto­ry, jako proslovy řečníků a odporem dvora i proti bezvý­znamným reformám.

Mezi nepřímými faktory jsou některé všeobecné, které lze nalézt v kořenech všech davových přesvědčení a ná­zorů; jsou to rasa, tradice, doba, instituce a výchova.

Prostudujeme nyní úlohu každého z nich.

1. Rasa

Rasa musí být jako faktor uvedena na prvém místě, poněvadž převyšuje, co do důležitosti, daleko všechny ostatní. Studovali jsme ji dostatečně již v jiném díle, a proto by bylo zbytečné se zde k ní obšírněji vracet. Tam jsme ukázali, co je to rasa historická a že, jsou-li její vlastnosti jednou zformovány, stávají se její přesvědčení, instituce a její umění – jedním slovem: všechny prvky její civilizace vnějším výrazem její duše. Moc rasy je taková, že žádná část kultury nemůže přejít od jednoho národa k druhému, aniž přitom neprodělá nejhlubší proměny. (Protože tento názor je ještě zcela nový a historie je bez něho úplně nesrozumitelná, věnoval jsem ve svém posledním díle [Psychologické zákony vývoje národů] několik kapitol jeho prokázání. Čtenář tam uvidí, že přes klamné zdání ani jazyk, ani náboženství, ani umění – krátce – žádný prvek civilizace nemůže přejít od jednoho národa k druhému beze změny.) Prostředí, okolnosti a události představují okamžité sociální vlivy. Mohou mít značnou důležitost, ale protiví-li se vlivům rasy, tj. celé řadě předků, je tento vliv vždy jen okamžitý.

Ještě v několika kapitolách této knihy budeme mít příležitost se k vlivu rasy vrátit a ukázat, že tento vliv je tak veliký, že ovládá i zvláštní vlastnosti duše davů; to je také příčina, proč davy různých zemí vykazují ve svých přesvědčeních a ve svém chování velmi značné rozdíly a proč na ně nelze působit týmž způsobem.

2. Tradice

Tradice představují ideje, potřeby a city minulosti. Jsou syntézou rasy a spočívají na nás celou svou vahou.

Biologické vědy byly přetvořeny od té doby, co embryologie ukázala nesmírný vliv minulosti na vývoj bytostí; stejně tomu bude s historickými vědami, až se rozšíří tento pojem. Doposud tomu tak není a mnozí státníci utkvěli na názorech teoretiků z minulého století, kteří věřili, že společnost může přerušit veškeré spojení se svou minulostí a že může být ve všech svých složkách přebudována pouze pod vedením osvíceného rozumu.

Národ je organismus stvořený minulostí a jako každý organismus se může měnit pouze pozvolným seskupením dědičných znaků.

To, co národy skutečně řídí, jsou jejich tradice, a jak jsem již několikrát opakoval, lze na nich snadno změnit pouze vnější formy. Bez tradice, tj. bez duše národa, nebyla by možná žádná civilizace.

Od té doby, co člověk existuje, měl dva velké úkoly: utvořit si síť tradic a pak, když jsou její dobré účinky vyčerpány, ji zničit. Bez stálých tradic není civilizace a bez jejich pomalého odbourávání není pokroku. Nesnadné je jen nalézt správnou rovnováhu mezi stálostí a proměnlivostí. Tato nesnáz je nesmírně velká. Když nějaký národ nechal po mnoho generací příliš pevně zakořenit své zvyky, nemůže se už vyvíjet a stává se, jako Čína, neschopným zdokonalení. Prudké revoluce zde samy o sobě nepomohou, poněvadž jsou tu dvě možnosti: buď se roztržené články řetězu opět spojí a minulost se znovu ujme beze změny vlády, anebo články zůstanou již rozptýleny a potom po anarchii následuje brzy úpadek.

Základním úkolem národa proto je uchovat si instituce minulosti a měnit je jen pomalu a neznatelně. Je to těžký úkol. Skoro jediní jej dosud provedli Římané ve starověku a Angličané v době moderní.

Jsou to právě davy a jmenovitě ty kategorie davů, jež tvoří kasty, které jsou nejzarputilejšími uchovateli tradičních idejí a které se nejtvrdošíjněji vzpírají jejich změně. Zdůraznil jsem již tohoto konzervativního ducha davů a ukázal jsem, že mnoho revolt končívá pouhou změnou názvů. Koncem XVIII. století bylo možno věřit při pohledu na zříceniny chrámů, vyhnané nebo gilotinované kněze, za obecné perzekuce katolického vyznání, že staré náboženské ideje ztratily veškerou svou moc – a přece, sotva uplynulo několik let, musil být na všeobecnou žádost zničený katolický kult obnoven. (Zpráva bývalého člena Konventu Fourcroy citovaná Tainem je z tohoto hlediska velmi jasná: " Co všude vidíte při oslavování neděle a navštěvování kostelů dokazuje, že většina Francouzů se chce vrátit ke starým zvykům a není příhodný čas této lidové náklonnosti odporovat... Veliké množství lidí potřebuje náboženství, kult a kněze. Je to omyl některých moderních filozofů, kterým jsem se dal i sám strhnout, že věřili v možnost takového rozšíření vzdělání, aby náboženské předsudky tím byly odstraněny: pro velký počet nešťastných jsou zdrojem útěchy... Je třeba tedy nechat masám jejich kněze, jejich kult a oltáře." )

Žádný příklad neukazuje lépe, jakou moc mají tradice nad duší davů. Nejobávanější modly nebydlí ve chrámech, právě tak jako nejdespotičtější tyrani nebydlí v palácích. Ty mohou být v okamžiku rozmetány. Ale neviditelní vládci našich duší unikají každému pokusu o vzpouru a jsou odstraňováni teprve pomalým opotřebováním během staletí.

3. Čas

V problémech sociálních právě tak jako v biologických je jedním z nejpůsobivějších faktorů čas. Je to jediný pravý tvůrce a současně veliký ničitel. Zbudoval hory ze zrnek písku a pozvedl nepatrnou buňku z dávných dob až k lidské důstojnosti. K přeměně jakéhokoli jevu stačí, když přes něj přejde několik staletí. Bylo správně řečeno, že i mravenec by mohl během doby srovnat se zemí Mont Blanc. Bytost, která by podle své vůle zázračně vládla časem, měla by moc, kterou věřící připisují svým bohům.

My se zde však budeme zabývat pouze vlivem času na vznik názorů davu. I z tohoto hlediska je jeho působení nesmírné. Na něm jsou závislé veliké síly, jako např. rasa, které se bez něho nemohou utvářet. Je příčinou vývoje i smrti všech přesvědčení: jen jim nabyly své moci a jen jím ji také ztrácí.

Čas připravuje názory a přesvědčení davů, tj. půdu, na které vzklíčí. Proto některé ideje lze uskutečnit pouze v jedné době a nikoli v jiné. Čas hromadí onen ohromný nános přesvědčení a myšlenek, z něhož se rodí ideje určité doby. Ty však neklíčí náhodou a nazdařbůh: jejich kořeny sahají do dávné minulosti. Když vzkvétají, připravil čas jejich rozkvět a chceme-li pochopit jejich zrod, musíme vždy sestoupit do minulosti. Jsou to dcery minulosti a matky budoucnosti, vždy však otrokyně času.

Čas je tedy náš opravdový vládce; stačí nechat jej působit a vše se bude měnit. Dnes nás silně znepokojují hrozivé požadavky davů, zkázy a převraty, jež nám věští. Čas se však sám přičiní o to, aby obnovil rovnováhu. " Žádná vláda," píše správně Lavisse, " nebyla založena během jednoho dne. Organizace politické a sociální jsou výtvory, které vyžadují celá staletí; feudalita byla beztvará a chaotická několik století, než nalezla své zákony; absolutní monarchie žila rovněž po staletí, než počala spořádaně vládnout a v těchto dobách očekávání byly vždy veliké zmatky."

4. Politické a sociální instituce

Je ještě obecně rozšířena myšlenka, že instituce mohou vyléčit nedostatky společností, že pokrok národů je důsledkem zdokonalení ústav a vlád a že společenské změny mohou být provedeny dekrety. Tento názor byl východiskem Francouzské revoluce a také dnešní sociální teorie se o něj opírají.

Ani stále se opakující zkušenosti nedovedly dosud vážně otřást touto nebezpečnou chimérou. Filozofové i historikové se marně snažili dokázat její nesmyslnost. Vyložili sice snadno, že instituce jsou dcerami idejí, citů a mravů a že předělají-li se zákoníky, nepředělají se tím i ideje, city a mravy. Národ si nezvolil své instituce libovolně právě tak, jako si nevybral barvu svých očí a vlasů. Instituce a vlády jsou produktem rasy. Nejsou vůbec tvůrci určité historické epochy, jsou naopak jejích dílem. Národy nejsou ovládány tak, jak by se to hodilo jejich okamžitým rozmarům, nýbrž tak, jak to vyžaduje jejich povaha. Je často zapotřebí staletí, aby se utvořil nebo aby se změnil politický řád. Instituce nemají žádnou vnitřní moc: samy o sobě nejsou ani dobré, ani zlé. Ty, které jsou v daném okamžiku pro určitý národ dobré, mohou být jinému velmi škodlivé.

Proto také není v moci národa skutečně měnit své instituce. Může ovšem za cenu násilných revolucí změnit jejich názvy, ale jejich podstata se nemění. Názvy jsou pouze prázdná označení, o něž se nemá starat historik, zabývající se skutečnou hodnotou věcí. Tak např. nejdemokratičtější zemí na světě je Anglie (To uznávají i nejpokrokovější republikáni Spojených států. Americký deník Forum projevil nedávno toto kategorické mínění slovy, která zde uvádím podle Review of Reviews [prosinec 1894]: " Nesmíme nikdy zapomenout, i když jsme třeba nejzapřisáhlejšími nepřáteli aristokracie, že Anglie je dnes nejdemokratičtější zemí na světě, že tam práva jednotlivce jsou nejvíce respektována a že tam jednotlivci mají nejvíce svobody."), ačkoliv je to monarchie, kdežto jihoamerické republiky, přes své republikánské ústavy, jsou země, kde vládne nejtěžší despotismus. Osudy národů jsou určovány jejich povahou, nikoliv jejich vládou. Tuto skutečnost jsem se snažil vyložit ve své předešlé knize, opírající se o přesvědčivé příklady.

Utrácet čas sestavováním ústavních listin je dětinskou námahou a neužitečným cvičením v rétorice. Nutnost a čas, necháme-li je volně působit, ujmou se samy úkolů, aby je vypracovaly. To také učinili Anglosasové a velký historik Macaulay nám to ukazuje na jednom místě svých spisů, kterému by se měli naučit nazpaměť všichni politikové latinských zemí. Poté co ukázal všechno dobro, které z čistě rozumového hlediska mohly způsobit zákony, vypadající jako změť absurdnosti a rozporů, srovnává řadu ústav, zaniklých ve zmatcích latinských národů v Evropě a Americe, s ústavou anglickou. Ukazuje, že ta se měnila velmi pozvolna, po částech a pod vlivem bezprostředních nutností, nikdy však na základě rozumových spekulací. "Nestarat se o symetrii a starat se hodně o užitečnost; neodstraňovat nikdy anomálii jenom proto, že je to anomálie, zavádět novoty jen tehdy, když je třeba čelit nějakým nesnázím a pak jen potud, aby zlo bylo odstraněno; nestanovit nikdy zásadu, která by se vztahovala na víc, než na určitý zvláštní případ, který má být vyléčen – to jsou pravidla, která od dob Jana až po doby Viktoriiny řídila obecně rozhodování našich dvousetpadesáti parlamentů."

Bylo by třeba u každého národa probrat zákon za zákonem a instituci za institucí, abychom ukázali, do jaké míry jsou výrazem potřeb jeho rasy a neměly by proto být násilně měněny. Je např. možno filozoficky rozebírat přednosti a nevýhody centralizace; když však vidíme určitý národ, skládající se z různých ras, namáhat se tisíc let, aby k této centralizaci dospěl, když zjistíme, že i Francouzská revoluce, která si vzala za cíl zlomit všechny instituce minulosti, byla přinucena tuto centralizaci nejen respektovat, ale dokonce ji vystupňovala, můžeme učinit závěr, že tato centralizace je důsledkem naprosté nezbytnosti i podmínkou existence a můžeme jen litovat úzkého rozhledu politiků, kteří mluví o jejím odstranění. Kdyby náhodou jejich názor zvítězil, byla by hodina jejich úspěchu signálem ke strašlivé anarchii (Srovnáme-li hluboké náboženské a politické rozdíly, které dělí různé části Francie a jsou zvláště otázkou rasy, se separatistickými tendencemi, které se projevily za Revoluce a počaly se znovu objevovat za francouzsko-německé války, vidíme, že různé rasy, které žijí na naší půdě, mají do úplného splynutí dosud daleko. Energická centralizace, provedená revolucí a zřízení umělých departementů určených k tomu, aby se staré provincie smíchaly, byly jejím nejužitečnějším dílem. Kdyby mohla být provedena decentralizace, o které dnes neprozíraví duchové tolik mluví, skončila by krvavými rozbroji. Kdo by nechtěl uznat tyto skutečnosti, musil by úplně zapomenout naše dějiny), která by ostatně nakonec vedla k nové, ještě těžší centralizací.

Ze svrchu uvedeného můžeme usoudit, že prostředek, který by hluboce působil na duši davů, se nesmí hledat v institucích. Určité země, např. Spojené státy, dosahují s demokratickými institucemi značných úspěchů, kdežto jiné, jako jihoamerické republiky, žijí v nejubožejší anarchii přesto, že mají podobné zřízení. Tyto instituce nepřispěly ani k velikosti jedněch, ani k úpadku druhých. Národy jsou řízeny svou povahou a všechny instituce, které s ní nejsou těsně spjaty, podobají se pouze vypůjčenému obleku nebo chvilkovému převleku. Jistě, byly a ještě budou rozpoutány krvavé války a prudké revoluce kvůli tomu, aby byly zavedeny instituce, kterým je přisuzována nadpřirozená moc vytvářet štěstí. V tom směru by se mohlo ovšem říci, že i instituce působí na duši davů, protože způsobují takové bouře; my ale víme, že instituce, ať triumfující nebo poražené, nemají ve skutečnosti samy o sobě žádnou moc. Snažíce se o jejich ovládnutí, honíme se pouze za přeludem.

5. Vzdělání a výchova

První místo mezi ideami, ovládajícími naši dobu, má dnes názor, že vzdělání vede bezpečně ke zlepšení lidí a dokonce k tomu, aby si byli navzájem rovní. Stálým opakováním stalo se toto tvrzení konečně jedním z nejneochvějnějších dogmat demokracie. Dnes se ho dotýkat bylo by právě tak nebezpečné, jako kdysi sahat na dogmata církve.

Ale i v této věci, jako v mnoha jiných, jsou demokratické ideje v hluboké neshodě s učením psychologie a se zkušeností. Mnozí vynikající filozofové, mezi nimi zvláště Herbert Spencer, snadno ukázali, že vzdělání nedělá člověka ani mravnějším ani šťastnějším, že nemění jeho instinkty ani jeho dědičné vášně, a že mnohdy " je-li špatně řízeno " je spíše škodlivé než užitečné. Statistikové tyto názory potvrdili prohlašujíce, že spolu se zevšeobecněním vzdělání nebo alespoň určitého vzdělání přibývá zločinnosti a že nejhorší nepřátelé společnosti " anarchisté " byli kdysi na školách nejlepšími žáky. Státní úředník Adolf Guillot uvedl, že nyní na 3 000 vzdělaných zločinců připadá 1 000 zločinců nevzdělaných a že v posledních padesáti letech stoupla zločinnost z 227 na 552 případů na 100 000 obyvatel, což znamená vzestup o 133 procent. Zároveň spolu se svými kolegy zaznamenal, že se zločinnost vzmáhá zvláště mezi mladými lidmi, jimž bezplatná a povinná škola nahradila dřívější učednická léta v živnostech.

To ovšem neznamená a také to nikdo netvrdí, že dobře řízené vzdělání nemůže mít praktické výsledky, které mohou být velmi užitečné. I když nemůže pozvednout mravnost, může alespoň rozvinout odborné schopnosti. Bohužel, latinské národy, zvláště v posledních třiceti letech založily svůj vzdělávací systém na úplně chybných principech a přes upozornění vynikajících mužů setrvávají ve svých žalostných omylech. Já sám jsem v různých spisech (Viz >Psychologie du socialisme, VII. vyd. a >Psychologie de l'éducation, XIV. vyd.) ukázal, že naše dnešní výchova přetváří velký počet těch, kteří ji přijali, v nepřátele společnosti a vychovává je k nejhorším formám socialismu.

Hlavním nebezpečím této výchovy, jež byla správně označena za latinskou je, že spočívá na základním psychologickém omylu, tj. na představě, že se inteligence rozvíjí učením se učebnic nazpaměť. Tím vzniká snaha naučit co nejvíce: od obecné školy až po doktorát nebo státní zkoušku, učí se mladý člověk jen nazpaměť obsah knih, aniž nějak cvičí svůj úsudek a iniciativu. Jeho vzdělání spočívá v odříkávání naučeného a v poslušnosti. "Učit se lekcím, znát zpaměti gramatiku nebo učebnici, dobře opakovat a napodobit, to je," jak píše bývalý ministr vyučování Jules Simon, "podivné vychování, kde každá práce je opřena o víru v učitelovu neomylnost a končí tím, že nás oslabuje a činí bezmocnými."

Kdyby tato výchova byla jenom neužitečná, mohli bychom pouze litovat nešťastné děti, kterým se v obecné škole, místo tolika nutných věcí, vykládá raději genealogie synů Chlotharových, války Neustrie a Austrasie nebo zoologická třídění. Tato výchova však představuje mnohem vážnější nebezpečí, neboť vštěpuje tomu, kdo ji přijal, prudkou nechuť k poměrům, z nichž se zrodil, a neodolatelnou touhu z nich uniknout. Dělník nechce už zůstat dělníkem, sedlák sedlákem a i ten poslední měšťan vidí pro svého syna jedinou možnou kariéru ve státních úřadech. Škola, místo aby připravovala pro život, připravuje jenom pro veřejnou službu, kde k dosažení úspěchu není třeba projevit ani záblesk vlastní iniciativy. Vytváří nám dnes v nižších sociálních vrstvách armádu proletářů, nespokojených se svým osudem a vždy připravených ke vzpouře, a ve vyšších vrstvách naši frivolní a zároveň skeptickou a lehkověrnou buržoazii s její přímo pověrečnou důvěrou v prozřetelnost státu, který však přesto ustavičně kritizuje, obviňujíc vždy vládu ze svých vlastních chyb, ač je sama neschopna bez zakročení autority cokoliv podniknout.

Stát, který svými učebnicemi vyrábí všechny tyto držitele diplomů, může jich použít jenom malý počet a ostatní musí nechat bez zaměstnání. Musí se tedy odhodlat poskytnout obživu prvým a udělat si nepřátele z druhých. Od základu až k vrcholu společenské pyramidy pozorujeme ohromný nával absolventů na volná úřednická místa. Obchodník jen s velkou obtíží nalezne zástupce pro kolonie, zatím co i ta nejnepatrnější úřednická místa jsou obléhána tisíci kandidáty. Jen v Seinském departementu je bez zaměstnání na dvacet tisíc učitelů a učitelek, kteří pohrdají prací na poli a v dílnách a žádají obživu od státu. A protože počet vyvolených je omezený, je nutně ohromný počet nespokojených. Ti jsou pak ochotní ke všem revolucím, ať je kdokoliv jejich vůdcem a jakýkoliv jejich účel. Nabytí prakticky neupotřebitelných vědomostí je bezpečný prostředek, jak udělat z člověka revolucionáře. (To není ostatně jev vyskytující se jen u latinských národů: můžeme jej pozorovat i v Číně, jež je rovněž řízena pevnou hierarchií mandarínů, kde úřednické místo se rozdává jako u nás na základě výběrových zkoušek, přičemž jediným požadavkem je bezvadné odříkávání tlustých učebnic. Na armádu nezaměstnaných vzdělanců hledí se dnes v Číně jako na národní pohromu. Podobně je tomu v Indii, kde od té doby, co tam Angličané otevřeli školy, ne aby vychovávali, jako je tomu v Anglii, ale prostě jen vzdělali domorodce, utvořila se zvláštní třída vzdělanců, >Babu, kteří, nemohou-li obdržet místo, stávají se zapřisáhlými nepřáteli Anglie. U všech Babu, ať již zaměstnaných nebo ne, bylo prvním výsledkem studia neobyčejné snížení jejich mravnosti. Na tento fakt jsem kladl zvláštní důraz ve své knize Les Civilisations de l'Inde a rovněž jej pozorovali všichni spisovatelé, kteří navštívili Indii.)

Je zřejmě již příliš pozdě plout proti takovému proudu. Jedině zkušenost, poslední vychovatelka národů, ukáže nám jednou náš omyl. Ona jediná bude s to dokázat nám nutnost nahradit naše odporné učebnice a naše ubohé zkoušky odborným vzděláním, které by uvedlo naši mládež do polí, dílen a koloniálních podniků, jež dnes leží ladem.

Tohoto odborného vzdělání, po němž dnes volají všichni osvícení duchové, dostávalo se kdysi našim předkům. Národy, které dnes ovládají svou vůlí, svou iniciativou a svým podnikavým duchem svět, dovedly si ho uchovat. V pozoruhodných stránkách, jejichž nejdůležitější části dále uvedu, vysvětlil jasně H. Taine, že naše dřívější výchova byla téměř totožná s dnešní výchovou anglickou a americkou a ukázal v pozoruhodné paralele latinského a anglosaského systému důsledky obou metod.

Snad by bylo možné prominout všechny tyto vady naší klasické výchovy i přes to, že vychovává jen vyděděné a nespokojené lidi, kdyby povrchní získání tolika vědomostí a dokonalé odříkávání tolika učebnic pozvedlo alespoň úroveň inteligence " ale pozvedá ji skutečně? Bohužel, nikoliv! Úsudek, zkušenost, iniciativa, charakter " to jsou podmínky úspěchu v životě a těm se nelze naučit z knih. Knihy jsou dobré jako příručky, v nichž se můžeme v případě potřeby poučit, je však naprosto neužitečné znát z nich dlouhé stati nazpaměť.

H. Taine ukázal velmi jasně, jak může odborné vzdělání rozvinout inteligenci v míře, která je naprosto nedostupná klasickému vzdělání:

"Myšlenky se tvoří jen ve svém přirozeném a normálním prostředí; co podporuje jejich klíčení, jsou nesčetné smyslové dojmy, které mladík přijímá denně v dílně, v dolech, před soudem, v písárně, v loděnici, v nemocnici, na výstavě nářadí, materiálů a výkonů, od zákazníků, dělníků, práce, od díla dobře nebo špatně provedeného, levného nebo nákladného " to jsou malé zvláštní vjemy očí, ucha, rukou nebo dokonce čichu, které bezděčně přijaty a neuvědoměle zpracovány, organizují se v něm, aby ho později ovlivnily nějakou novou kombinací, zjednodušením, zmenšením nákladu, zdokonalením nebo vynálezem. A všech těchto cenných styků, všech těch připodobnění schopných a nezbytných prvků je mladý Francouz zbaven, a to právě v plodném věku; po sedm nebo osm let je uzavřen ve škole, vzdálen přímé a osobní zkušenosti, která by mu byla dala přesný a živý názor na věci, lidi a způsoby, jak s nimi zacházet."

" ... Alespoň devět z deseti jich ztratilo čas, námahu a několik let svého života, a to let výkonných, důležitých, dokonce rozhodujících: počítejte nejprve polovinu nebo dvě třetiny těch, kteří se přihlašují ke zkoušce a bývají odmítáni; potom mezi přijatými, graduovanými, patentovanými a diplomovanými zase polovinu nebo dvě třetiny přepracovaných. Kladly se na ně příliš velké požadavky, aby v určitý den na lavici nebo před tabulí po dvě hodiny a pro celou řadu věd byli živými tlampači všech lidských vědomostí; oni jimi byli toho dne skutečně po dvě hodiny; ale za měsíc už jimi nejsou, už by nemohli podstoupit tutéž zkoušku znovu; jejich vědomosti, poněvadž jsou příliš černé a příliš těžké, vyprchávají ustavičně z jejich mysli a nové nezískávají. Jejich duševní svěžest se otupila; bohatá míza vyschla, objevuje se hotový člověk a často je to člověk, jehož vývoj je ukončen. Umístěn ve společnosti, ženat, odhodlán točit se v kruhu, a to v témže kruhu donekonečna, uzavře se ve svém omezeném úřadě; vykonává ho přesně, ale nic jiného. To je průměrný výsledek – jistě se zde zisk nevyrovná vydání. V Anglii a Americe, kde se užívá, jako kdysi před r. 1789 ve Francii, opačná metoda, je dosažený výsledek stejný nebo vyšší."

Slavný historik nám potom ukazuje rozdíl mezi systémem naším a anglosaským. U nich se vyučování nepodává knihou, nýbrž z věcí samých. Inženýr se např. vzdělává v továrně, nikdy ve škole; to dovoluje každému dosáhnout právě toho stupně, na který stačí jeho inteligence, tj. dělníka nebo dílovedoucího, nemůže-li pokračovat, inženýra, vedou-li ho k tomu jeho schopnosti. To je rozhodně demokratičtější a pro společnost užitečnější postup, než když celá kariéra jedince závisí na několikahodinové zkoušce, podstoupené ve věku osmnácti nebo dvaceti let. "V nemocnici, v dolech, továrně, u stavitele, u právníka je žák velmi záhy připuštěn, aby se učil a prodělává svůj zkušební čas tak, jako u nás písař ve své kanceláři, nebo malířský učeň v ateliéru. Předběžně a než tam vstoupil, mohl prodělat nějaký všeobecný a celkový kurs, aby si tak připravil hotový základ pro pozorování, jež potom bude činit. Zároveň mu bývá obyčejně přístupno několik technických kursů, které může ve volných hodinách navštěvovat, aby si mohl podle nich upravit své denní zkušenosti. Tímto způsobem vzrůstá a rozvíjí se praktická schopnost sama o sobě, a to právě ve stupni, jaký odpovídá celkovým schopnostem a ve směru, podmíněném jeho budoucím zaměstnáním, odborným dílem, kterému se chce již od nynějška přizpůsobit. Tak dovede v Anglii a ve Spojených státech mladý člověk velmi záhy vydat ze sebe vše, co v něm je. Od svých pětadvaceti let a ještě dříve, nechybí-li mu k tomu předpoklady, je z něho nejen užitečný pracovník, ale i samostatný podnikatel, nejen kolečko, ale spíše motor. – Ve Francii, kde převládá opačná metoda, která se v každé generaci stává ještě čínštější, je množství ztracených sil ohromné."

A velký filozof dochází k tomuto závěru o rostoucí neshodě mezi naší latinskou výchovou a životem:

"Ve třech stupních výchovy – určených pro dětství, chlapectví a jinošství – prodloužila se teoretická a školní příprava v učebnách a knihami a ztížila se těmi nejhoršími prostředky s jediným ohledem na zkoušku, gradus, diplom a vysvědčení; užitím nepřirozeného a protisociálního systému, neobyčejným zpožděním praktického učení, internáty, umělým zacvičováním a mechanickým použitím, přepínáním, a to zcela bez ohledu na čas, následující po dospělém věku a na povinnosti muže, jež musí, jakožto hotový člověk vykonávat; a ztížila se tím, že je mu podáno pouze abstraktní pojetí o skutečném světě, do kterého vstoupí mlád a obklopující ho společnosti, které se musí přizpůsobit nebo už předem přimět k rezignaci, o lidském boji, kde, kdo se chce uhájit a udržet na nohou, musí být předběžně opatřen, vyzbrojen, vycvičen a otužen. A toto nutné vyzbrojení, toto získání vědomostí, důležitějších než vše ostatní, tuto pevnost zdravého rozumu, vůle a nervů, to mu školy nedají; právě naopak, místo aby ho připravily, činí ho neschopným k jeho budoucímu a definitivnímu povoláni. Proto jeho vstup a jeho první kroky na poli praktické činnosti jsou obyčejně pouze řadou bolestných pádů; zůstává po nich zjizven a na dlouho zdrcen, často zmrzačen navždy. Je to tvrdá a nebezpečná zkouška; rovnováha mravní a duševní se tu porušuje a je obava, že se už nedá napravit; dostavilo se příliš prudké a úplné vystřízlivění: zklamání byla příliš veliká a trpkost z nich příliš silná. (H. Taine, >Le Régime modeme, díl II. 1894. – Jsou to skoro poslední stránky, které Taine vůbec napsal a shrnují podivuhodně výsledky jeho dlouhé zkušenosti. Výchova je jediným prostředkem, kterým můžeme poněkud působit na duši národa. Je velice smutné, že ve Francii není skoro nikdo, kdo by dovedl pochopit, že naše dnešní výchova je nebezpečným prvkem úpadku, a že místo, aby mládež povznášela, ji snižuje a kazí.)

Vzdálili jsme se předcházejícími úvahami od psychologie davů? Nikoliv. Chceme-li však pochopit ideje, názory, které v nich dnes klíčí a zítra vypučí, je nezbytné, abychom znali, jak byla půda připravena. Výchova, kterou některá zem své mládeži poskytuje, umožňuje nám poněkud předvídat osud této země. Výchova dnešní generace opravňuje k nejchmurnějším obavám. Duši davů lze alespoň částečně zlepšit nebo zhoršit vzděláním a výchovou. Bylo tedy nutné ukázat, jak ji dnešní systém zformoval a jak se množství lhostejných a neutrálních lidí stalo postupně obrovskou armádou nespokojenců, kteří jsou ochotni podlehnout všem vlivům utopistů a davových řečníků. Škola dnes vychovává nespokojence a anarchisty a v ní se připravuje úpadek latinských národů.

kniha 2./kap. 2. – FAKTORY PŮSOBÍCÍ BEZPROSTŘEDNĚ
NA NÁZORY DAVŮ

Prostudovali jsme vzdálené a přípravné faktory, které dávají duši davů zvláštní citlivost k přijímání dojmů, umožňujíce v ní vznik určitých citů a idejí. Nyní nám ještě zbývá zkoumat faktory, které jsou s to působit bezprostředně. V nejbližší kapitole uvidíme, jak je třeba s nimi zacházet. aby bylo dosaženo všech jejich účinků.

V prvé části této knihy jsme studovali city, ideje a uvažování skupin a z toho bychom mohli zcela všeobecně vyvodit prostředky, jakými je třeba působit na jejich duši. Víme již, co působí na obrazotvornost davů: síla a nákaza sugescí, zvláště těch, které vystupují v obrazné formě. Protože však sugestivní vlivy mohou být velmi rozdílného původu, vzniká tím i značná rozmanitost faktorů, které mohou působit na duši davů. Davy se tak trochu podobají sfinze z antické báje: je nutno buď rozřešit hádanky, které nám jejich psychologie předkládá, nebo se jimi nechat pohltit.

1. Obrazy, slova a formule

Studujíce obrazotvornost davů, viděli jsme, že na ně působí především obrazné představy. Nemáme ovšem vždy tyto obrazné představy po ruce, je však možno je vyvolat správným užitím slov a formulí. Je-li jich užito správně, mají skutečně tajemnou moc, kterou jím kdysi připisovala magie. V duši davů dovedou vyvolat. ale také utišit strašlivé bouře. Z kostí lidí, kteří se stali obětí moci slov a formulí bychom vystavěli mnohem vyšší pyramidu než je Cheopsova.

Moc slov je těsně spjata s představami, jež slova vyvolávají a je úplně nezávislá na jejich skutečném významu. Obyčejně jsou nejpůsobivější právě ta slova, jejichž smysl je nejméně vymezený. Takové jsou např. výrazy: demokracie, socialismus, rovnost, svoboda apod., jejichž smysl je tak nejasný, že k jeho přesnému vymezení by nestačily ani objemné knihy. A přece je jisto, že se k jejich krátkým slabikám pojí síla opravdu magická, jako kdyby obsahovaly rozřešení všech problémů. Shrnují v sobě různé druhy neuvědomělých tužeb a zároveň i naděje v jejich uskutečnění.

Proti určitým slovům a formulím nemohou rozumové důvody vůbec bojovat. Jsou slavnostně pronášeny před davy, a jakmile se tak stane, dostanou všechny obličeje uctivý výraz a hlavy se sklánějí. Mnozí na ně hledí jako na přírodní síly nebo nadpřirozenou moc. Vyvolávají v duších velkolepé a nejasné představy, ale právě tato nejasnost ještě zvyšuje jejich tajemnou moc. Jsou jako strašlivé božstvo, ukryté ve svatostánku, k němuž se věřící přibližuje jen s rozechvěním.

Představy vyvolané slovy jsou na jejich smyslu nezávislé a mění se od věku k věku a od národa k národu, třebaže formule zůstávají vždy stejné. K určitým slovům se pojí přechodně určité představy: slovo je pouze vypínač, po jehož otočení se představa objeví.

Moc vyvolávat představy nemají ovšem všechny slova a formule; jsou také takové, které, když je vyvolaly, se opotřebují a zůstávají v mysli bez ohlasu. Pak se z nich stávají jen prázdné zvuky, jejichž hlavní přednost je ta, že zbavují toho, kdo jich užívá, potřeby myslit. S malou zásobou formulí a obecných frází, jimž jsme se v mládí naučili, získali jsme vše na cestu životem, aniž nás tíží únavná nutnost přemýšlet.

Při studiu určitého jazyka vidíme, že slova, z nichž se skládá, mění se během století dosti pomalu; co se však mění bez ustání jsou představy, jež vyvolávají, nebo smysl, který se jim přikládá. Proto jsem došel v jiném díle k závěru, že naprosto přesný překlad z nějakého jazyka, zvláště jde-li o národy zaniklé, je nemožný.

Co činíme, nahrazujeme-li latinský, řecký nebo sanskrtský výraz výrazem francouzským nebo dokonce, když se snažíme porozumět knize, napsané v našem vlastním jazyku před několika staletími? Představy a ideje, které vzbudila v našem vědomí moderní doba, zaměňujeme prostě za zcela rozdílné pojmy a představy, které minulá doba vložila do duše ras, jež žily za úplně jiných životních podmínek než my. Když si mužové Revoluce představovali, že napodobují Řeky a Římany, co dělali jiného, než že dávali dávným výrazům smysl, který tyto nikdy neměly? Co měly společného řecké instituce s institucemi, jež dnes označujeme stejnými jmény? Co byla tehdy republika, ne-li v podstatě aristokratická instituce, skládající se ze shromáždění malých despotů, ovládajících množství otroků, udržovaných v nejabsolutnějším poddanství? Tyto aristokratické městské státy, založené na otroctví, byly by bývaly nemohly bez něho existovat ani okamžik.

A slovo svoboda, co mohlo znamenat podobného tomu, co jím dnes rozumíme my, v době, kdy o svobodě myšlení nebylo ještě potuchy a kdy nebylo většího a zároveň vzácnějšího zločinu, než kriticky přemýšlet o bozích, zákonech a zvycích obce? A co znamenalo v duši Atéňana nebo Sparťana slovo vlast, ne-li kult Atén a Sparty, a nikdy ne kult Řecka, skládajícího se ze vzájemně soupeřících a vždy spolu válčících obcí? Jaký smysl mělo totéž slovo vlast u starých Galů, rozdělených na soupeřící kmeny různých ras, jazyků a náboženství, které Caesar přemohl proto tak snadno, že měl vždy mezi nimi spojence. Teprve Řím dal Galii jednu vlast, dávaje jí jednotu náboženskou a politickou. A nemusíme chodit ani tak daleko: vrátíme-li se jen o dvě století nazpět, můžeme si představit, že totéž slovo vlast bylo chápáno francouzskými velmoži, jako byl např. le Grand Condé, který se spojil s cizinci proti svému panovníku, tak jako dnes? A konečně nemělo totéž slovo velmi rozdílný smysl od moderního významu u emigrantů, kteří se domnívali, že jsou poslušni zákonu cti, když bojují proti Francii? A ze svého hlediska byli jich opravdu poslušni, protože feudální zákon poutal vazala k pánu, a nikoliv k zemi a tak tam, kde byl panovník, byla i pravá vlast.

Je mnoho slov, jejichž smysl se během staletí tak hluboce změnil, že dnes musíme vynaložit veliké úsilí, abychom pochopili, jak jim bylo kdysi rozuměno. Bylo správně řečeno, že by bylo zapotřebí dlouhé četby jen k tomu, abychom pochopili, co znamenala pro naše předky slova král a královská rodina. A což teprve u výrazů daleko složitějších!

Slova mají tedy pouze proměnlivý a přechodný význam, měnící se od věku k věku a od národa k národu; chceme-li jimi působit na dav, musíme dobře znát smysl, který pro něj v daném okamžiku mají, a nikoliv ten, který měla kdysi nebo který mohou mít pro jedince odlišné mentality. Život slov se podobá životu idejí.

A tak, když davy pro politické převraty nebo změny přesvědčení pojaly hlubokou nechuť k představám, vyvolaným určitými slovy, je první povinností opravdového státníka změnit ona slova, ale nedotknout se věcí samých. Ty jsou příliš těsně spjaty s dědičnou stavbou, než aby mohly být přetvořeny. Správně uvažující Tocqueville poznamenal, že působení konzulátu a císařství spočívalo zvláště v tom, že odívalo většinu starých institucí novými názvy, tj. že nahrazovalo výrazy, vyvolávající v obrazotvornosti davů nenáviděné představy, slovy jinými, jejichž novost tomu zabraňovala. >Berně se stala pozemkovou daní, >spotřební daň daní nepřímou, >daň z mistrovského titulu a >daň cechovní se pak nazývala daní živnostenskou atd.

Jedna z nejdůležitějších funkcí státníků spočívá tedy v tom, označovat populárními nebo alespoň neutrálními názvy věci, jejichž staré názvy se davům zprotivily. Moc slov je tak veliká, že stačí označit dobře volenými výrazy i nejnenáviděnější věci tak, aby je davy přijaly. H. Taine správně poznamenává, že jedině vzýváním svobody a bratrství, slov tehdy velmi populárních, mohli jakobíni "zavést despotismus hodný Dahomeje, tribunál podobný inkvizičnímu soudu a krveprolití, připomínající lidské hekatomby starého Mexika". Umění vládců, právě tak jako advokátů, spočívá hlavně ve správném zacházení se slovy. Je to umění obtížné, poněvadž stejná slova mívají v téže společnosti pro různé vrstvy často odlišný smysl. Přes to, že užívají zdánlivě týchž slov, nemluví stejným jazykem.

V předcházejících příkladech jsme uváděli čas jako hlavní faktor při změně významu slov. Kdybychom však uváděli i rasu, viděli bychom, že v téže době u stejně civilizovaných národů, ale složených z různých ras, odpovídají často táž slova naprosto rozdílným ideám. Je nemožné pochopit tyto rozdíly, aniž člověk hodně cestoval, a proto na ně nemohu klást mnoho důrazu. Poznamenávám jenom, že právě slova nejvíce užívaná mají u různých národů nejodlišnější smysl, jako např. slova demokracie a socialismus, užívané dnes tak často.

V latinských a anglosaských duších odpovídají tato dvě slova skutečně opačným ideám a představám. U latinských národů znamená slovo demokracie především potlačení vůle a individuální iniciativy vůči celku, představovanému státem. Stát má vše řídit, centralizovat, monopolizovat a vyrábět. Na něj se bez výjimky ustavičně odvolávají všechny strany, jak radikálové, tak socialisté i monarchisté. U Anglosasů, a to zvláště Američanů, slovo demokracie představuje naopak intenzívní rozvoj vůle a jedince a co možná největší omezení státu, kterému se kromě policie, armády a diplomatických styků nic neponechává, dokonce ani výchova. Totéž slovo má tedy u těchto dvou národů úplně protichůdný smysl. (V knize Psychologické zákony vývoje národů jsem podrobně zdůraznil rozdíl demokratického ideálu latinského a anglosaského.)

2. Iluze

Již od dob vzniku civilizací podléhaly davy vždy vlivu iluzí. Nejvíce chrámů, soch a oltářů bylo postaveno právě tvůrcům iluzi. Ať jsou to náboženské iluze kdysi a filozofické a sociální dnes, nalézáme vždy tyto strašlivé vládce v čele všech civilizací, které postupně vznikly na naší planetě. V jejich jménu byly vystavěny chaldejské a egyptské chrámy, církevní budovy středověké; v jejich jménu byla před staletími rozvrácena celá Evropa a dnes není ani jeden umělecký, politický nebo sociální názor, aby nenesl stopy jejich moci. Člověk je někdy zničí za cenu velikých převratů, ale zdá se, jako by byl odsouzen k tomu, tvořit je vždy znovu. Bez nich by nemohl vyjít z primitivního barbarství a bez nich by do něho opět záhy upadl. Není pochyby, že jsou to jen prázdné stíny, ale tyto dcery našich snů přiměly národy stvořit vše, co tvoří lesk umění a velikost civilizací.

Autor, který shrnuje naše názory, napsal: "Kdybychom zničili v muzeích a knihovnách a strhli ze stěn chrámů všechna díla a všechny umělecké památky, které vznikly vlivem náboženství, co by zbylo z velikých lidských snů? Dát lidem trochu nadějí a iluzí, bez kterých nemohou žít, je smyslem existence bohů, hrdinů a básníků. Nějakou dobu se zdálo, že tento úkol na sebe převezme věda. Co ji však zkompromitovalo v srdcích žíznících po ideálu, bylo, že se už neodvažuje dost slibovat a že neumí dost lhát" . Filozofové posledního století počali s nadšením ničit všechny náboženské, politické a sociální iluze, ve kterých po dlouhá staletí žili naši předkové. A ničíce je, vysušili zdroje naděje a rezignace. Za rozdrcenými chimérami nalezli však slepé přírodní síly, které jsou neúprosné k slabostem a neznají slitování.

Přes všechny své pokroky nemohla dosud filozofie poskytnout davům žádný ideál, který by je mohl okouzlit; poněvadž však potřebují iluze za každou cenu, obracejí se pudově, tak jako hmyz, jdoucí za světlem, k davovým řečníkům, kteří jim je poskytují. Hlavním faktorem ve vývoji národů nebyla nikdy pravda, nýbrž klam. A je-li socialismus dnes tak mocný, je to proto, že představuje jedinou dosud žijící iluzi. Všechny vědecké důkazy nemohou zastavit jeho postup. Jeho největší síla spočívá v tom, že je hájen lidmi, kteří dost neznají skutečnou podstatu věcí, a proto se směle odvažují slibovat lidem štěstí. . Sociální iluze dnes vládne nad troskami minulosti a patří jí budoucnost. Davy nikdy nežízní po pravdě; odvracejí se od skutečností, které se jim nelíbí a zbožňují raději klam, když je oslňuje. Kdo v nich umí vzbudit iluze, ovládne je velmi snadno; kdo se je snaží iluzí zbavit, stane se vždy jejich obětí.

3. Zkušenost

Jedině zkušenost má dost moci, aby ustálila pravdu v duši davů a zničila iluze, které se staly příliš nebezpečnými. A i zde je nutné, aby byla zbudována na široké základně a aby byla často opakována. Zkušenosti, nabyté jednou generací, jsou obyčejně bez užitku pro generaci následující: proto nemohou historická fakta sloužit za důkaz. Jediný prospěch, který přinášejí, spočívá v tom, že dokazují, jak často se musí zkušenosti v každé době opakovat, mají-li nabýt nějakého vlivu a zviklat jen jediný omyl, který je pevně zakořeněn.

Naše a předcházející století budou uváděna budoucími historiky jako období zajímavých zkušeností; v žádné době nebylo vykonáno tolik pokusů.

Největší z těchto zkušeností byla Francouzská revoluce. Aby se dokázalo, že nelze předělat celou společnost ve všech směrech jenom podle zásad čistého rozumu, bylo třeba pobít několik miliónů lidí a rozvrátit během dvaceti let celou Evropu. Aby se nám experimentálně ukázalo, jak draho přijdou národům Caesarové, kterým tleskají, bylo třeba dvou zhoubných zkušeností během padesáti let a přes jejich průkaznost se zdá, že ještě nebyly dosti přesvědčivými. První stála životy tří miliónů lidí a nepřátelský vpád, druhá roztržení vlasti a nutnost stálých armád. O třetí byl učiněn pokus nedávno a bude nepochybně proveden ještě jednou. Aby lid pochopil, že ohromná německá armáda nebyla jen, jak se před rokem 1870 u nás tvrdilo, jakousi neškodnou národní gardou (Veřejné mínění utvořilo se v tomto případě povrchní asociací nepodobných věcí, jejíž mechanismus jsem nedávno vyložil. Protože tehdejší naše národní garda, složená z pokojných kramářů, beze stopy po disciplíně, nemohla být brána vážně, budilo vše, co mělo podobné jméno, tytéž představy a bylo rovněž posuzováno jako neškodné. Omyl davů byl tehdy, což se stává při veřejném mínění dosti často, sdílen i jejich vůdci. V řeči pronesené v poslanecké sněmovně 31. prosince 1867 opakoval státník Thiers, který často sdílel mínění davů, že Prusko, kromě aktivní armády počtem asi stejné s naší, má jenom národní gardu, podobnou té, kterou máme my a tedy bez jakéhokoliv významu. Bylo to tvrzení právě tak přesné, jako slavná předpověď téhož státníka o tom, že železnice nemají žádnou budoucnost), bylo třeba strašné války, která nám přišla tak draho. Aby se poznalo, že systém ochranných cel uvádí národy, které jej přijaly, nakonec na mizinu, bude třeba osudných zkušeností. A podobné příklady bychom mohli uvádět donekonečna.

4. Rozum

Při vyjmenování faktorů, které dovedou působit na duši davů, mohli bychom rozum úplně vynechat, kdyby nebylo nutno ocenit alespoň negativní stránku jeho vlivu.

Ukázali jsme již, že na davy nelze působit logickými úvahami a že chápou pouze hrubé asociace idejí. Proto také řečníci, kteří je dovedou ovlivnit, odvolávají se vždy jen na jejich city a nikdy na jejich rozum. Zákony rozumové logiky na ně vůbec nepůsobí. (Moje první pozorování o umění působit na davy a o slabých oporách, jež v tomto směru poskytují logická pravidla, sahají do doby obležení Paříže, když jsem viděl vést do Louvru, kde tehdy sídlila vláda, maršála V., o kterém zuřící dav tvrdil, že ho překvapili, když zhotovoval plán opevnění, aby ho prodal Prušákům. Vyšel jeden z členů vlády, G. P., velmi slavný řečník, aby promluvil k zástupům, které žádaly okamžitou maršálovu popravu. Čekal jsem, že řečník dokáže, jak je obvinění nesmyslné prohlášením, že obviněný maršál byl právě jedním z tvůrců oněch opevnění, jejichž plán se ostatně prodával ve všech knihkupectvích. K mému velikému překvapení – byl jsem tehdy velmi mlád – promluvil zcela jinak: "Spravedlnosti bude učiněno zadost", vzkřikl řečník, obraceje se k zajatci, "a to neúprosně. Dovolte jen velitelství Národní obrany, aby vaši věc dokončilo. Pro zatím dáme zajatce uvěznit". Dav ihned upokojen tímto zdánlivým zadostiučiněním se rozešel a maršál se mohl za čtvrt hodiny vrátit do svého bytu. Byl by však býval nepochybně ubit, kdyby byl řečník před rozzuřeným davem rozvinul logické úvahy, které se zdály mému mládí zcela přesvědčivými.) Chceme-li davy přesvědčit, je nejprve třeba dobře si uvědomit city, jimiž jsou ovládány, tvářit se, jako bychom je sdíleli a potom se pokusit o jejich změnu vyvoláním určitých sugestivních představ pomocí primitivních asociací; musíme umět vrátit se v případě potřeby zpět a zvláště uhodnout v každém okamžiku city, které vzbuzujeme. Tato nutnost měnit řeč stále podle účinku, vzbuzeného v okamžiku, kdy se mluví, láme předem hrot působivosti každé nastudované a připravené řeči; řečník tu sleduje svou myšlenku a ne myšlenku svých posluchačů a již tou skutečností ztrácí jeho vliv jakýkoliv význam.

Řečníci logicky uvažující a zvyklí dát se přesvědčit soustředěným sledem úvah, nemohou odolat, aby nepoužili tohoto způsobu přesvědčování, když se obracejí k davům a jsou pak velmi překvapeni svým neúspěchem. "Obvyklé matematické důsledky, založené na sylogismu, tudíž na sdružování totožnosti," píše jistý logik, "jsou nutné... Tato nutnost by vynutila souhlas i neorganické masy, kdyby tato masa byla schopna sledovat sdružování totožnosti." O tom není pochyb; ale dav není schopen je sledovat a jim rozumět lépe než neorganická hmota. Pokusme se úvahami přesvědčovat např. primitivní mozky, divochy nebo dětí a uvědomíme si jasně nepatrnou cenu tohoto druhu důkazů.

A není ani třeba sestupovat až k primitivním bytostem, abychom viděli úplnou bezmocnost rozumu v boji proti citům. Stačí si jen uvědomit, jak se náboženské předsudky, příčící se i nejprostší logice, udržely po dlouhá staletí. Skoro dva tisíce let se skláněli i největší géniové pod jejich zákonitostmi, a teprve v moderní době je jejich pravdivost alespoň popírána. Středověk a renesance měly mnoho osvícených mužů, a přece se nenašel ani jeden, jemuž by rozumová úvaha ukázala dětinskost těchto předsudků a ve kterém by byla vzklíčila byť jen slabá pochybnost o působení ďábla či o nutnosti upalovat čarodějnice. Máme však litovat, že davy nejsou řízeny rozumem? Neodvážil bych se to tvrdit. Lidský rozum by jistě nestrhl lidstvo na cesty civilizace s takovým nadšením a smělostí, jak to dokázaly jeho chiméry. Chiméry, dcery nevědomí, jež nás vede, byly jistě nezbytné. Každá rasa má ve své duševní stavbě zákony svých osudů a snad právě těchto je z nepřekonatelného pudu poslušna i v podnětech zdánlivě zcela nerozumných. Často se zdá, jako by národy byly podrobeny tajným silám, podobným těm, které nutí žalud měnit se v dub a kometu pohybovat se stanovenou dráhou.

To málo z těch sil, které můžeme tušit, musí se hledat v obecném vývoji národa a nikoli v ojedinělých faktech, z nichž tento vývoj někdy zdánlivě vychází. Kdybychom hleděli jen na tato osamělá fakta, zdálo by se, že historie je řízena nepravděpodobnými náhodami. Bylo by neuvěřitelné, že nevzdělaný galilejský tesař se mohl na dva tisíce let stát všemohoucím Bohem, v jehož jménu byly založeny nejdůležitější civilizace. Rovněž by bylo nepochopitelné, že několik arabských tlup, vyšlých ze svých pouští, mohlo dobýt největší část starého řecko-římského světa a založit větší říši, než byla říše Alexandra Velikého; a konečně bylo by nepravděpodobné, aby v zestárlé a hierarchizované Evropě mohl prostý dělostřelecký poručík ovládnout masy národů i králů.

Nechme tedy rozum filozofům, ale nežádejme na něm, aby zasahoval příliš do ovládání lidí. City, které až dosud byly největšími hybnými silami všech civilizací, jako čest, sebezapření, náboženská víra, touha po slávě, láska k vlasti, utvořily se bez rozumu a velmi často navzdory němu.

kniha 2./kap. 3. – VŮDCOVÉ DAVU A PROSTŘEDKY,
JIMIŽ PŘESVĚDČUJÍ

Známe nyní již duševní založení davů a víme také, jaké jsou síly, které mohou na jejich duši působit. Zbývá nám ještě prostudovat, jak se tyto síly mají používat a kdo je může s úspěchem uvést v činnost.

1. Vůdcové davů

Jakmile je shromážděn určitý počet živých bytostí, ať jde o dav lidí nebo stádo zvířat, počnou pudově podléhat autoritě určitého náčelníka, tj. svého vůdce.

V lidských davech hraje vůdce značnou úlohu. Jeho vůle je jádrem, kolem kterého se formují a sjednocují názory. Dav je stádo, jež se nemůže obejít bez pána.

Vůdce sám bývá obyčejně z počátku jedním z vedených, z těch, kteří byli hypnotizováni ideou, jejímž apoštolem se později stane. Ovládla ho tou měrou, že vše mimo ni v něm mizí a že každý opačný náhled se mu zdá klamem a pověrou. Takový byl např. Robespierre, ovlivněný bloumivými ideami a užívající k jejich propagaci metod inkvizice.

Vůdcové nebývají zpravidla muži myšlenky, ale činu. Jsou málo prozíraví a nemohou ani jinak, poněvadž prozíravost vede obyčejně k pochybnostem a nečinnosti. Vycházejí z lidí nervózních, podrážděných a polopomatených, kteří se pohybují na hranici šílenství. Ať je idea, kterou hájí, nebo cíl, který sledují, sebenesmyslnější, rozbíjí se každá rozumová úvaha o jejich přesvědčení. Pohrdání a pronásledování je pouze ještě více popudí. Osobní zájem, rodina a vše ostatní je obětováno. I sám pud sebezáchovy je u nich potlačen do té míry, že jediná odměna, po které často touží, je mučednictví. Síla jejich víry dodává jejich slovům velikou sugestivní moc. Množství lidí poslouchá vždy člověka, obdařeného silnou vůlí. Lidé shromáždění v davu ztrácejí veškerou svou vůli a instinktivně se obracejí k tomu, kdo ji má.

Národům nikdy nechyběli vůdcové, ale ti všichni neměli nezbytné pevné přesvědčení, jež dělá z lidí apoštoly. Jsou to často bezvýznamní řečníci, kteří sledují pouze své osobní zájmy a snaží se přesvědčovat dav tím, že lichotí jeho nízkým pudům. Vliv, který takto vykonávají, je vždy jen krátkodobý. Muži hlubokého přesvědčení, kteří vzbouřili duši davů, jako Pavel Poustevník, Luther, Savonarola, mužové Francouzské revoluce, uchvacovali teprve tehdy, když byli sami dříve vírou podmaněni. Proto mohli vyvolat v duších onu strašlivou moc, zvanou víra, která činí člověka naprostým otrokem jeho snu.

Vyvolat v život víru, ať už jde o víru náboženskou, politickou nebo sociální, o víru v dílo, osobu nebo v ideu – je vždy úlohou velikých vůdců. Ze všech sil, které jsou lidstvu k službám, byla vždy víra jednou z největších a právem jí připisuje evangelium schopnost hory přenášet. Dát člověku víru znamená zdvojnásobit jeho sílu. Veliké historické události byly provedeny neznámými věřícími, kteří měli pouze svou víru. Veliká náboženství, jež řídila svět a rozsáhlé říše, které se rozkládaly od jedné polokoule k druhé, nebyly jistě zbudovány učenci a filozofy, a zvláště ne skeptiky.

V těchto příkladech však jde o veliké vůdce, kteří se rodí tak zřídka, že dějiny mohou lehce stanovit jejich počet. Oni tvoří vrchol nepřetržité řady, sestupující od oněch mocných vůdčích druhů až po dělníka, který v zakouřené hospodě pomalu uchvacuje své druhy, vykládaje jim ustavičně jisté formulky, kterým stěží rozumějí a které, budou-li uskutečněny, přivodí podle něho jistě vyplnění všech jejich snů a nadějí.

Ve všech společenských vrstvách, od těch nejvyšších až po nejnižší, propadá člověk, není-li osamocen, brzy zákonu nějakého vůdce. Většina jedinců, zvláště v lidových masách, nemá kromě svého oboru o ničem určitou a rozumnou představu. Jsou neschopní vést sami sebe a proto potřebují vůdce. Ten může být ovšem nahrazen – ale velmi nedostatečně – periodickými časopisy, které vyrábějí mínění pro čtenáře a poskytují jim ony hotové fráze, které je ušetří přemýšlení.

Autorita vůdců je velmi despotická a právě jen tímto despotismem se uplatňuje. Už se upozorňovalo na to, s jakou snadností si vůdcové vynutí poslušnost i v nejbouřlivějších dělnických vrstvách, ačkoliv nemají nic, oč by mohli opřít svou autoritu. Stanoví pracovní dobu a mzdové sazby, rozhodují o stávkách, zahajují je a určují jejich konec.

Dnes se vůdcové snaží vždy více a více nahradit veřejnou moc podle toho, jak tato nechá o sobě diskutovat a oslabovat se. Tyranie těchto nových pánů působí, že je davy poslouchají mnohem ochotněji, než kdy poslouchaly vládu. Zmizí-li nějakým způsobem vůdce a není ihned nahrazen, dav se opět rozpadne a je neschopen odporu. Poslední stávka dostavníkových zřízenců v Paříži byla po zatčení dvou vůdců, kteří ji řídili, okamžitě skončena. Duši davů nikdy neovládá potřeba svobody, ale potřeba otroctví. Dav žízní po poslušnosti tou měrou, že se instinktivně podrobuje tomu, kdo se prohlásí za jeho pána.

Vůdce lze dost přesně rozdělit. Jedni jsou mužové energičtí s pevnou, ale okamžitou vůlí, druzí – a ti jsou daleko vzácnější – mají vůli zároveň pevnou i trvalou. První jsou bouřliví, stateční a smělí. Hodí se zvláště k řízení náhlé akce, k uchvácení mas bez ohledu na nebezpečí a k přeměnění včerejších nováčků v hrdiny. Takovými byli např. za prvního císařství Ney a Murat. V naší době to byl Garibaldi, dobrodruh bez nadání, ale energický, který se dovedl s hrstkou lidí zmocnit starého Neapolského království, ačkoliv bylo hájeno pravidelnou armádou.

Jakkoli je však energie těchto vůdců značná, je pouze chvilková a přetrvá málokdy podnět, který ji vyvolal. Vrátivše se do běhu všedního života, podávají hrdinové, kteří jí byli oživeni, často důkaz neobyčejné slabosti jako ti, které jsem uvedl. Zdají se neschopnými přemýšlet a poradit si i v těch nejjednodušších záležitostech, ačkoliv dříve dovedli tak znamenitě vést druhé. Jsou to vůdcové, kteří jimi mohou být jen s tou podmínkou, že sami budou vedeni a stále pobízeni, že budou mít nad sebou vždy člověka nebo ideu a že směr jejich jednání jim bude vždy přesně určen.

Druhá kategorie vůdců, mužové s vůlí trvalou, má přes méně okázalé formy mnohem větší vliv. Do ní náležejí praví zakladatelé náboženství nebo tvůrcové velikých děl: sv. Pavel, Mohamed, Kryštof Kolumbus, Lesseps. Svět jim bude vždy náležet, ať jsou vzdělaní nebo omezení. Vytrvalá vůle, kterou mají, je neobyčejně vzácnou a silnou schopností, která překoná všechny překážky. Neuvědomujeme si vždy zcela jasně, co zmůže pevná a trvalá vůle: jí nic neodolá, příroda, bohové ani lidé.

Nejnovějším příkladem může nám být slavný inženýr, který oddělil dva světy a provedl tak dílo, o které se marně po tři tisíce let pokoušeli největší panovníci. Ztroskotal později v podobném podniku, ale to již přišlo stáří, v němž hasne vše, i vůle.

Abychom ukázali sílu vůle, stačilo by jen podat podrobné vylíčení obtíží, které musily být překonány při prokopávání Suezského průplavu. Očitý svědek dr. Cazalis shrnul v několika strhujících větách syntézu tohoto velikého díla, jak ji podal sám jeho nesmrtelný tvůrce: "Vypravoval den po dni úryvkovitě epopej kanálu. Popisoval vše, co musil překonat, vše nemožné, co učinil možným, všechen odpor a koalice, které měl proti sobě, únavu, nehody a porážky, které ho však nikdy nezbavily odvahy a nedovedly jej zdrtit; připomínal, jak Anglie bojovala proti němu, jak na něj stále útočila, jak Egypt a Francie váhaly a jak se francouzský konzul stavěl k zahájení prací na odpor více než kdo jiný. Připomínal, jak mu odrazovali dělníky žízní, odpírajíce jim sladkou vodu a jak ministerstvo námořnictva a inženýři, mužové vesměs vážní, zkušení, vědečtí, přirozeně jemu nepřátelští a zároveň všichni vědecky přesvědčení o nezdaru, vypočítávali a předpovídali tento nezdar přesně na den a hodinu jako stanovíme zatmění."

Kniha, jež by vyprávěla o životě všech těchto velkých vůdců, obsahovala by málo jmen; ale tato jména vévodila nejdůležitějším událostem civilizace a dějin.

2. Prostředky, jimiž vůdcové působí:
tvrzení opakování, nákaza

Jde-li o to, uchvátit na okamžik dav a přimět ho k tomu, aby vykonal nějaký čin, např. vyplenil palác nebo se dal pobít při obraně barikády, je třeba působit naň rychlou sugescí. Nejúčinnější je zajisté jít sám příkladem. Dále je nutné, aby dav byl již jistými okolnostmi připraven a aby ten, kdo chce dav strhnout, měl vlastnost, kterou dále popíši pod jménem prestiž.

Mají-li však ideje a přesvědčení pozvolna vnikat do duše davů – např. moderní sociální teorie – jsou metody vůdců naprosto odlišné; uchylují se však hlavně ke třem prostředkům: tvrzení, opakování a k nákaze. Působení těchto prostředků je dosti zdlouhavé, ale jeho účinky jsou trvalé.

Čisté a prosté tvrzení bez uvažování a bez důkazů je jedním z nejjistějších prostředků, jde-li o to, aby se nějaká idea ujala v mysli davů. Čím je tvrzení stručnější, čím více je zbaveno jakýchkoliv důkazů a výkladů, tím větší má autoritu. Náboženské knihy a zákoníky všech věků užívaly vždy pouhého tvrzení. Jeho cenu znají velmi dobře státníci, povolaní hájit nějaké politické stanovisko, i průmyslníci, doporučující reklamou svoje výrobky.

Tvrzení však nabývá skutečného vlivu jenom tehdy, je-li ustavičně opakováno, a to pokud možno týmiž slovy. Napoleon říkal, že je jenom jeden důležitý řečnický obrat, a to opakování. Tvrzená věc se opakováním konečně ustálí v myslích do té míry, že je přijata za dokázanou pravdu.

Pochopíme velmi dobře vliv opakování na davy, vidíme-li do jaké míry působí i na nejvzdělanější jedince. Opakováním se věc posléze zakoření v hluboko ležících oblastech nevědomí, kde se vytvářejí motivy našich činů. Zakrátko zapomeneme, kdo je původcem opakovaného tvrzeni a nakonec mu sami věříme. Z toho pramení překvapující síla reklamy. Když jsme stokrát četli, že nejlepší čokoláda je čokoláda X, představujeme si, že jsme to slyšeli z mnoha stran a jsme o tom konečně pevně přesvědčeni. Čteme-li tisíckrát, že prášek Y vyléčil největší osobnosti z nejúpornějších nemocí, jsme nakonec v pokušení jej také zkusit, onemocníme-li stejnou chorobou. Čteme-li stále v týchž novinách, že A je úplný padouch a naopak B velmi čestný muž, jsme o tom nakonec přesvědčeni, nečteme-li ovšem často také jiný deník opačného mínění, kde ocenění obou je obrácené. Jedině tvrzení a opakování mají dost moci, aby se mohly vzájemně potírat.

Je-li tvrzení stále stejně a dosti často opakováno, jak se to stává u jistých finančních podniků, jež mohou vykoupit všechny konkurenční firmy, vznikne to, co nazýváme myšlenkovým proudem, a začne působit mohutný mechanismus nákazy. Ideje, city, emoce a přesvědčení mají v davech nakažlivou moc, která je stejně silná jako nákaza bacily. Tento jev pozorujeme i u zvířat, jakmile jsou ve stádu. Trhnutí jednoho koně napodobí záhy i ostatní koně v téže stáji. Zděšení nebo bezhlavý poplach několika ovcí přenese se ihned na celé stádo. Nakažlivost rozčilení vysvětluje náhlost paniky. Také mozkové poruchy, jako např. šílenství, se šíří nákazou. Je známo, že psychiatři často propadají šílenství. Nedávno byly uvedeny dokonce případy, kdy se některé formy šílenství, např. agorafobie, přenesly z člověka i na zvířata.

Nákaza nevyžaduje současnou přítomnost jedinců na jednom místě; může působit i na dálku pod vlivem jistých události, která zaměří mysli týmž směrem a dají jim zvláštní vlastnosti davů, jmenovitě jsou-li mysli připraveny nepřímými faktory, které jsme již studovali v dřívějších kapitolách. Tak např. revoluční výbuch v r. 1848 rozšířil se z Paříže rychle po velké části Evropy a otřásl několika monarchiemi. (Viz mé poslední knihy Psychologie politique, Opinions et Croyances, Révolution francaise.)

Napodobování, kterému se přikládá tolik vlivu v sociálních jevech, je ve skutečnosti pouze výsledkem nákazy. Jelikož jsem ukázal vliv napodobování jinde, omezím se zde na prostou reprodukci toho, co jsem o této věci již dávno pověděl a co od té doby bylo rozvedeno jinými spisovateli:

"Jsa podoben zvířatům, je člověk svou přirozeností napodobivý. Napodobování je pro něho potřebou, ovšem pod tou podmínkou, že je zcela snadné; z této potřeby se rodí vliv módy. Ať jde o názory, ideje, literaturu nebo prostě o oblek, kolik lidí se odváží vzepřít se její moci? Davy je třeba vést ne důvody, ale vzory. V každé době je skromný počet osobností, které ji vnucují svůj způsob jednání a které pak neuvědomělá masa napodobuje. Tyto osobnosti se však nesmějí příliš odchýlit od všeobecně přijatých názorů. Potom by bylo velmi obtížné je napodobit a jejich vliv by se rovnal nule. Proto také lidé, kteří stojí příliš vysoko nad svou dobou, nemají na ní obyčejně skoro žádný vliv. Propast je příliš hluboká. Z téhož důvodu mají Evropané se všemi výhodami své civilizace tak nepatrný vliv na východní národy.

Společné působení minulosti a vzájemného napodobování způsobují, že všichni lidé téže země a téže doby jsou si navzájem tak podobní, že i u těch, o nichž bychom si mohli myslit, že se z tohoto vlivu nejspíše vymaní, filozofové, učenci a literáti, mají myšlení i sloh tak příbuzný, že lze okamžitě poznat, ke které době náleží. Není třeba dlouho hovořit s nějakým člověkem, abychom podle toho, co čte, poznali, jaké je jeho pravidelné zaměstnání a prostředí, v němž žije." (Gustav le Bon: ľHomme et les Sociétés, leurs origines et leur histoire, díl II,. strana 116, r. 1881.)

Nákaza je tak mocná, že vnucuje lidem nejen určité názory, ale i určité způsoby cítění. Tato nákaza vzbudí někdy pohrdání i takovým dílem, jako např. Tannhausser a za několik let vyvolá naopak k němu obdiv, a to právě u těch, kteří je dříve nejvíce snižovali.

Také názory a přesvědčení davů se šíří hlavně cestou nákazy a nikoliv cestou uvažování. Dnešní názory dělníků se tvoří v hospodách tvrzením, opakováním a nákazou. Přesvědčení davů všech dob vznikla sotva jinak. Renan právem srovnává první zakladatele křesťanství "se socialistickými dělníky, kteří šíří své ideje od hostince k hostinci" a již Voltaire poznamenal o křesťanském náboženství, že "po více než sto let k němu lnula ta nejnižší lůza".

V podobných případech nákaza, vykonavši svůj vliv na lidové vrstvy, přechází později do vyšších vrstev společnosti. Vidíme to dnes na socialistických naukách, které si počínají podmaňovat i ty, kteří by byli pravděpodobně jejich první obětí. Mechanismu nákazy ustupuje i osobní zájem.

A proto každý názor, který se stal lidovým, vnutí se nakonec i nejvyšším společenským vrstvám, i když je absurdnost tohoto vítězného názoru sebepatrnější. Tento zpětný vliv nižších společenských tříd na vyšší je tím zajímavější, že přesvědčení davů vyplývá vždy více nebo méně z nějaké vyšší ideje, která v prostředí, kde se zrodila zůstala často bez vlivu. Vůdcové, nadšení touto vyšší ideou, se jí zmocní, znetvoří ji a stvoří sektu, která ji znovu přemění a šíří ji pak v davech stále více překroucenou. Stavši se lidovou pravdou, vystupuje jaksi zpět ke svému zdroji a působí pak na vyšší vrstvy národa. A tak přece jen nakonec rozum řídí svět, ale řídí jej velmi zdaleka. Filozofové, kteří tvoří ideje, obrátili se již dávno v prach když účinkem právě popsaného pochodu jejich myšlenka konečně vítězí.

3. Prestiž

Nabývají-li názory, propagované tvrzením, opakováním a nákazou velké moci, je to proto, že nakonec získají tajemnou sílu, zvanou prestiž.

Vše, co ve světě vládlo, ať ideje nebo lidé, uplatnilo se hlavně jen touto neodolatelnou silou, kterou vyjadřuje slovo prestiž. Je to výraz, kterého se užívá příliš různým způsobem, takže je nesnadné ho definovat, i když můžeme pochopit smysl, který se mu dává. Prestiž se může snést s jistými city, jako např. s obdivem nebo bázní – stává se často, že jsou přímo jejím základem – může však docela dobře existovat i bez nich. Velkou prestiž mohou mít mrtví, kterých se již nebojíme, jako Alexandr Veliký, Caesar, Mohamed a Buddha. Na druhé straně se neobdivujeme určitým fikcím, jako příšerným božstvům podzemních indických chrámů, která přesto mají zřejmě značnou prestiž.

Prestiž je ve skutečnosti jakási fascinace, kterou náš duch pociťuje před určitým jedincem, dílem nebo ideou. Tato fascinace ochromuje všechny naše kritické schopnosti a naplňuje naši duši úžasem a úctou. City, jež pak vyvolává, jsou nevysvětlitelné jako všechny city, patří však asi do téže třídy jako sugesce, které podléhá hypnotizovaný. Prestiž je nejmocnější hybnou silou každé vlády a bohové, králové i ženy nebyli by mohli nikdy bez ní vládnout.

Rozmanité druhy prestiže lze rozdělit na dvě základní formy: prestiž získaná a prestiž osobní. Prestiž získaná je ta, která je nám propůjčována jménem, jměním a vážností. Může být zcela nezávislá na osobní prestiži. Osobní prestiž je naopak něco osobitého, co může někdy existovat současně s vážností, slávou i jměním, bývá někdy jimi i zesílena, ale může docela dobře působit i samostatně.

Získaná nebo umělá prestiž je mnohem rozšířenější. Někdo má prestiž již jen prostě proto, že má určité postavení, jmění a hodnosti, třebas by jeho osobní hodnota byla sebenepatrnější. Voják v uniformě a soudce v červeném taláru mají vždy prestiž. Pascal proto právem zdůraznil nutnost talárů a paruk pro soudce; bez nich by ztratili velkou část své autority. I nejzavilejší socialista je rozechvěn při pohledu na prince nebo markýze a s podobnými tituly vylákáme na obchodníkovi vše, co si jen budeme přát. (Tento vliv titulů, uniforem a vyznamenání na davy se vyskytuje ve všech zemích, i v těch, kde vědomí osobní nezávislosti je nejvíce rozvinuto. Otiskuji při té příležitosti zajímavý úryvek z nové knihy známého cestovatele o prestiži jistých osob v Anglii:

"Pozoroval jsem při různých příležitostech zvláštní opojení, v jaké i nejrozumnější Angličany uvádí styk nebo i pouhé shlédnutí anglického paira.

A je-li jeho titul posílen ještě jeho vystupováním, milují jej již předem a setkají-li se s ním, snáší od něho vše s nadšením. Červenají se radostí, blíží-li se k nim, osloví-li je, zvyšuje radost toto uzardění a rozzařuje jejich oči nezvyklým leskem. Angličané mají, lze-li to tak říci, lorda v krvi, jako mají Španělé tanec, Němci hudbu a Francouzi revoluci. Jejich vášeň pro koně a Shakespeara je méně prudká a uspokojení a pýcha nad nimi nejsou tak hluboké. Kniha pairů se prodává velmi hojně a ať jdeme, kam chceme, nalezneme ji jako bibli.")

Prestiž, o které jsem právě mluvil, mají pouze osoby; vedle ní lze však postavit ještě prestiž, kterou mají i názory, literární nebo umělecká díla atd. Je to obyčejně jen výsledek opětovného opakování. Protože dějiny a zvláště dějiny literární a umělecké jsou pouze opakováním týchž soudů, které se nepokouší nikdo kontrolovat, opakuje nakonec každý to, čemu se naučil ve škole. Jsou určitá jména a určité věci, kterých se nikdo neodváží ani dotknout. Pro moderního čtenáře je četba Homéra nepopiratelně nesmírně nudná – kdo se to však odváží říci? Parthenón je ve svém nynějším stavu celkem nezajímavá zřícenina, má však takovou prestiž, že ji vidíme jen v rámci historických vzpomínek. Zvláštností prestiže je především to, že nám brání vidět věci tak, jak ve skutečnosti jsou a že ochromuje naše úsudky. Davy potřebují vždy a jedinci velmi často zcela hotové názory na všechny věci. Úspěch těchto názorů nezávisí na tom, jak dalece jsou pravdivé nebo pomýlené, ale závisí jedině na své prestiži.

Přicházím nyní k osobní prestiži. Je zcela jiné povahy, než prestiž umělá nebo získaná a představuje vlastnost nezávislou na každém titulu a každé autoritě. Malý počet osob, které ji mají, působí opravdu magnetickým vlivem na své okolí i na lidi jim společensky rovné. Vynucují si poslušnost jako krotitel u dravé šelmy, která by ho mohla tak snadno rozsápat.

Velicí vůdcové davů, Buddha, Ježíš, Mohamed, Johanka z Arku, Napoleon, měli tuto formu prestiže ve velkém měřítku. Především jí mají co děkovat, že se uplatnili. Bohové, hrdinové a dogmata se vnucují, ale nediskutuje se o nich: jakmile se počnou kriticky rozebírat, rozplynou se.

Osobnosti, které jsem právě uvedl, měly svou fascinující sílu již předtím, než se staly slavnými a bez ní by se nikdy jimi nebyly staly. Napoleon měl nesmírnou prestiž na vrcholu slávy již tím, že měl svou moc. Byl jí však částečně obdařen již na počátku své kariéry. Když byl jako neznámý generál z protekce poslán za vrchního velitele italské armády, octl se mezi drsnými generály, kteří se chystali tvrdě přijmout mladého vetřelce, kterého jim poslalo direktorium. Avšak byli zkroceni hned v prvém okamžiku při prvním setkání, bez frází, bez posuňků a bez hrozeb, prvním pohledem budoucího velikána. H. Taine popisuje toto setkání velmi zajímavě podle vzpomínek současníků:

"Divizní generálové, mezi nimi i Augereau, statečný a hrubý mazák, hrdý na svůj vysoký vzrůst a na svou odvahu, přicházejí do hlavního stanu, velmi málo nakloněni malému povýšenci, kterého jim z Paříže posílají. Když jim byl popsán, Augereau jej již předem uráží a odpírá mu poslušnost; je to prý Barrasův oblíbenec, vendemiairový generál, generál ulice, hotový medvěd, protože je stále sám se svými myšlenkami, človíček s pověstí matematika a snílka. Uvedou je: Bonaparte dá na sebe čekat. Konečně se objeví opásán kordem, pokryje hlavu, vysvětlí své plány, dá rozkazy a propustí je. Augereau zůstal němý: teprve venku se opět vzpamatuje a nalézá své obvyklé kletby; shoduje se s Massenou, že ten malý, zatracený generál mu nahnal strach a nemůže pochopit zvláštní moc, kterou byl omráčen při jeho prvním pohledu."

Když se stal velkým mužem, vzrostla jeho prestiž o celou jeho slávu a vyrovnala se skutečně moci, jakou má božstvo nad svými věřícími. Generál Vandamme, starý revolucionář a válečník, ještě brutálnější a energičtější než Augereau, pravil o něm maršálkovi d'Ornano jednoho dne r. 1815, když spolu stoupali po schodech Tuilerií: "Můj drahý, ten ďábelský člověk působí na mne mocí, kterou si nedovedu vysvětlit. A jde to tak daleko, že já, který se nebojí Boha ani ďábla, přiblížím-li se k němu, chvěji se hned jako dítě a na jeho rozkaz bych se protáhl i uchem jehly a vrhl do ohně."

A stejně fascinoval Napoleon všechny, kdo se k němu přiblížili. (Napoleon, jsa si vědom své moci věděl, že ji ještě zvýší, bude-li zacházet s velkými osobnostmi svého okolí, mezi nimiž bylo několik z oněch slavných členů Konventu, kteří tolik poděsili Evropu, ještě méně laskavě, než se svými štolby. Současná vypravování jsou v tomto směru plná charakteristických faktů. Jednou ve státní radě vyjede Napoleon hrubě na Beugnota a zachází s ním jako s nešikovným sluhou. Když dosáhl, co chtěl, přiblížil se k němu a pravil mu: "Nuže, veliký pitomče, dal jste se už dohromady?" A Beugnot, velký jako plukovní tambor, ukloní se velmi hluboce a malý mužíček, zvedaje ruku, uchopí velikána za ucho – "známka to opojné přízně", píše Beugnot, "důvěrný posunek blahosklonného pána". Podobné příklady dávají jasný pojem o stupni podmanění, jaký může prestiž vyvolat a vysvětlují zároveň nesmírné pohrdání velikého despoty k lidem svého okolí.)

Davout říkával, mluvě o své a Maretově oddanosti: "Kdyby nám císař oběma řekl: Zájmy mé politiky žádají, aby Paříž byla zničena a aby z ní nikdo nevyvázl, Maret by zachoval tajemství, tím jsem si jist, nedovedl by se však přece jen zdržet, aby dříve neodvedl svou rodinu. Nu, a já ze strachu, abych se neprozradil, nechal bych tam ženu i děti."

Tato ohromující moc fascinace vysvětluje zázračný návrat z ostrova Elby, ono rychlé dobytí Francie osamělým mužem, který měl proti sobě všechny organizované síly veliké země, o které se dalo předpokládat, že je unavena jeho tyranií. Stačilo, aby pohlédl na generály poslané proti němu, kteří přísahali, že se ho zmocní, a všichni se mu bez odporu poddali.

"Napoleon," píše anglický generál Wolseley, "přistál ve Francii skoro sám a ještě jako uprchlík z malého ostrova Elby, který byl jeho královstvím, a přece dokázal v několika týdnech bez krveprolití podvrátit celou organizaci Francie pod mocí jejího legitimního krále – projevila se kdy jasněji osobní sila člověka? A po celou tuto výpravu, která byla jeho poslední, je pozoruhodná i moc, kterou měl nad protivníky nutě je, aby se podřizovali jeho vlastni iniciativě a mnoho-li chybělo k tomu, že by je byl rozdrtil?"

Jeho prestiž jej přežila a vzrůstala dále, udělala jeho neznámého synovce císařem a vidíme-li, že ještě dnes ožívá jeho legenda, je to důkazem, jak velkou moc má dosud tento mohutný stín. Týrejte lidi jak chcete, dejte je zabíjet po miliónech, buďte příčinou vpádu za vpádem - vše je vám dovoleno, máte-li jen dostatečný stupeň prestiže a schopnost si ji udržet.

Uvedl jsem tu bezesporu zcela výjimečný příklad prestiže, bylo však přece užitečné ho zaznamenat, abych usnadnil pochopení vzniku velikých náboženství, velikých učení a velikých říší. Nepřipustíme-li, že prestiž má moc nad davy, nelze vůbec pochopit jejich vznik.

Prestiž se však nezakládá pouze na osobní moci, na vojenské slávě a náboženské hrůze; může mít též skromnější původ, a přece ještě může být pozoruhodná. Naše století poskytuje mnoho podobných příkladů. Jeden z nejnápadnějších, který si bude potomstvo připomínat po celá staletí, byl dán životem již zmíněného slavného muže, který změnil tvářnost světa a obchodní styky národů, odloučiv od sebe dvě pevniny. Provedl svůj podnik nejen vlivem své nesmírné vůle, ale i tím, jak fascinoval své okolí. Potřeboval se jen ukázat, aby přemohl jednomyslnou opozici. Stačilo, aby okamžik mluvil, a pod vlivem jeho kouzla měnili se odpůrci v jeho přátele. Angličané byli zprvu zcela proti jeho projektu; pouhá jeho přítomnost v Anglii získala mu všechny hlasy. Když projížděl později Southamptonem, zvonily mu zvony na cestu. Překonav vše, lidi i věci, nevěřil již v překážky a chtěl vybudovat Suez i v Panamě. Počal jej skutečně s týmiž prostředky, ale víra, která hory přenáší, přenáší je jen tehdy, nejsou-li příliš vysoké. Hory vzdorovaly a katastrofa, která následovala, zničila aureolu slávy, kterou byl hrdina obklopen. Jeho život nás poučuje, jak může prestiž vzrůst i zmizet. Když se vyrovnal velikostí nejslavnějším hrdinům dějin, byl stažen soudci ve své vlasti mezi nejsprostší zločince a jeho opuštěná rakev byla nesena uprostřed zcela lhostejných davů. Pouze cizí panovníci vzdali čest jeho památce. (Vídeňský deník Neue freie Presse přinesl při příležitosti Lessepsova osudu velmi správné psychologické úvahy a proto je zde uvádím:

"Po odsouzení Ferdinanda Lessepse nemůžeme již žasnout nad smutným koncem Kryštofa Kolumba. Je-li Ferdinand Lesseps podvodníkem, je každá vznešená iluze zločinem. Starověk by byl korunoval jeho památku aureolou slávy a byl by mu dal na Olympu vyprázdnit číši nektaru, neboť změnil tvářnost povrchu zemského a vykonal díla, která zdokonalují dílo Stvořitelovo. Odsouzením Ferdinanda Lessepse stal se nesmrtelným prezident apelačního soudu, neboť vždy se budou lidé ptát na jméno člověka, který neváhal snížit své století, aby mohl obléknout do zločineckých šatů starce, jehož život byl chloubou všech současníků. – Nechceme již slyšet o neúprosné spravedlnosti tam, kde vládne byrokratická nenávist k velikým, odvážným dílům. Národy potřebují právě tyto statečné muže, kteří si důvěřují a bez ohledu na svou vlastní osobu lámou všechny překážky. Génius ani nemůže být opatrný; s opatrnosti by nikdy nemohl rozšířit oblast lidského uplatnění... Ferdinand Lesseps poznal opojení triumfu i trpkost zklamání: Suez a Panamu. Srdce se tu vzpírá proti morálce úspěchu. Když Lesseps dokázal spojit dvě moře, vzdali mu národové i panovníci svůj nadšený obdiv, dnes, když se rozbíjí o kordillerské skály, je jen obyčejným podvodníkem... Je to válka společenských tříd, nespokojenost byrokratů a úředníků, kteří se mstí trestním zákoníkem na těch, kdo se chtěli povznést nad jiné... Moderní zákonodárci jsou na rozpacích před velikými idejemi lidského génia; veřejnost je chápe ještě méně a proto mohl státní zástupce snadno dokázat, že Stanley je vrahem a Lesseps podvodníkem.")

Tyto různé příklady, které byly právě uvedeny, představují však krajní formy působení prestiže. K objasnění všech jednotlivostí psychologie prestiže musili bychom zkoumat celou řadu jejích projevů od zakladatelů náboženství a říší až k jednotlivému občanu, který se snaží oslnit své sousedy novým oblekem nebo šperkem.

A mezi krajní body této řady zařadili bychom všechny formy prestiže v různých úsecích civilizace: ve vědách, v umění, v literatuře atd., a pak bychom viděli, že tvoří základní prvek přesvědčení. Ať už vědomě nebo ne, bytost, idea nebo věc, které mají prestiž, jsou ihned napodobeny cestou nákazy a vnucují celé generaci určité způsoby cítění a myšlenkového výrazu. Napodobování bývá ostatně obyčejně neuvědomělé, a právě to je činí dokonalým. Moderní malíři, kteří reprodukují nevýrazné barvy a strnulé postoje jistých primitivů, asi sotva tuší, odkud pochází jejich inspirace; věří ve svou původnost, ale kdyby jeden znamenitý mistr nebyl vzkřísil tento druh umění, byli by v něm i dále viděli jen jeho naivní a nižší stránky. A podobně ti, kteří podle vzoru jistého slavného mistra zaplavují svá plátna fialovými stíny, nevidí v přírodě více fialového, než před padesáti lety, ale podlehli zvláštnímu osobnímu dojmu jednoho malíře, který si dovedl získat velikou prestiž. Podobné příklady by se daly uvést ze všech oborů civilizace.

Z toho je vidět, že při zrodu prestiže působí mnoho faktorů; jedním z nejdůležitějších byl však vždy úspěch. Každý člověk, který měl úspěch a každá idea, která se uplatnila, lámou již touto skutečností veškerý odpor.

Prestiž mizí vždy s neúspěchem. Hrdina, kterého dav včera vítal, bude jím zítra popliván, potká-li ho nezdar. Reakce bude tím větší, čím větší byla prestiž. Lid pak pohlíží na padlého hrdinu jako na sobě rovného a mstí se na něm za to, že se sklonil před nadřazeností, kterou již neuznává. Robespierre měl nesmírnou prestiž, když dal popravovat své kolegy a veliký počet současníků; když však byl jednou nepatrnou většinou přehlasován, ztratil okamžitě prestiž a byl veden na popraviště s týmž proklínáním, jako před nedávnem jeho oběti. Věřící vždy rozbíjejí sochy svých starých bohů s velkou zuřivostí.

Prestiž, ztracená neúspěchem, mizí velmi rychle, může však být také vyčerpána diskusí, což přirozeně vyžaduje delší dobu. Tento postup má ovšem zaručený výsledek, neboť kriticky rozebraná prestiž. přestala být prestiží. Bohové a lidé, kteří si dovedli dlouho zachovat svou prestiž, nestrpěli nikdy, aby se o nich diskutovalo. Chceme-li se dát obdivovat davy, musíme si je vždy držet od těla.

kniha 2./kap. 4. – HRANICE PROMĚNLIVOSTI
PŘESVĚDČENÍ A NÁZORŮ DAVŮ

1. Pevné přesvědčení

Mezi anatomickými a psychologickými vlastnostmi bytostí je těsný paralelismus. Mezi anatomickými vlastnostmi nalézáme jisté neměnné nebo tak málo proměnlivé prvky, že k jejich změně je potřeba geologických věků; vedle těchto pevných a neměnných vlastností vyskytují se však i vlastnosti velmi proměnlivé, které prostředí, zahradnické umění či pěstitelství dobytka přetváří často do té míry, že méně pečlivému pozorovateli zakryjí i vlastnosti základní.

Týž jev můžeme pozorovat i u vlastností mravních. Vedle neměnných psychologických prvků určité rasy vidíme zde i prvky pohyblivé a proměnlivé. Proto při studiu přesvědčení a názoru davů zjišťujeme vždy velice pevný základ, na který se potom vrství názory právě tak proměnlivé, jako je písek pokrývající skálu.

Přesvědčení a názory davů tvoří tedy dvě od sebe velmi odlišné třídy. Na jedné straně jsou veliké a trvalé víry, které se udržují po několik staletí a na kterých spočívá celá civilizace, jako kdysi feudální myšlenka, křesťanské a reformační ideje, a dnes národnostní princip, ideje demokratické a sociální. Na druhé straně jsou to okamžité a proměnlivé názory, které vyplývají obyčejně z obecných pojetí a jež se rodí a zanikají v každém věku; sem náleží teorie, jež ovládají na chvíli umění a literaturu, např. teorie, které přinesly romantismus, naturalismus atd. Jsou stejně povrchní jako móda a mění se jako malé vlnky, které neustále vznikají a rozplývají se na povrchu hlubokého jezera.

Počet velkých obecných idejí je velmi nepatrný a jejich zrození i zánik jsou pro každou historickou rasu vrcholnými body jejich dějin; z nich se skládá vlastní kostra civilizací.

Je velmi snadné vzbudit v duši davů pomíjivý názor, je však velmi obtížné vštípit jí trvalé přesvědčení. Stejně nesnadné je však opět je odstranit, když už se jednou zakořenilo. Obyčejně je lze změnit jen za cenu prudkých revolucí a jen definitivně odklidí, co již bylo téměř opuštěno, co však držela jen síla zvyku. Počátek revolucí je tedy vlastně koncem určitého odumírajícího přesvědčení.

Den, kdy určité velké přesvědčení je určeno k záhubě, je ten, kdy se počíná jeho cena kriticky rozebírat. Jelikož každé obecné přesvědčení je vlastně pouhou fikcí, může žít jen pod tou podmínkou, že nebude podrobováno žádnému zkoumání.

Avšak i tehdy, kdy je již přesvědčení silně otřeseno, zachovávají z něho vyplývající instituce svou moc a mizí jen velmi pomalu; teprve když víra ztratila zcela svou sílu, zřítí se brzy vše, co podpírala. Ještě žádný národ nemohl změnit svou víru, aniž by přitom nebyl zároveň odsouzen ke změně prvků své civilizace.

A ty mění tak dlouho, až konečně přijme nové obecné přesvědčení; do té doby žije nutně ve stavu anarchie. Obecná přesvědčení jsou nezbytnými pilíři civilizací: určují směr idejí a jen ony mohou vdechnout víru a stvořit povinnost.

Národy vždy cítily užitečnost obecných přesvědčení a instinktivně pochopily, že jejich zánik znamená hodinu úpadku národa. Fanatický kult Říma byl vírou, která udělala z Římanů pány světa a když tato víra odumřela, musil Řím zahynout. A barbaři, kteří zničili římskou civilizaci, dosáhli teprve tehdy jisté soudržnosti a mohli vybřednout z anarchie, když si utvořili některé společné víry.

Mělo to svůj dobrý důvod, že národy bránily vždy nesnášenlivě svá přesvědčení; nesnášenlivost, která je z hlediska filozofického nesprávná, je vlastně v životě národů ctností. Jen proto, aby založil nebo udržel obecné víry, zapálil středověk tolik hranic, a proto musilo tolik vynálezců a novotářů zemřít v zoufalství, i když unikli mučírnám. Pro obranu obecných idejí byl tolikrát rozvrácen svět a za ně zemřely a ještě zemřou na bojištích milióny lidí.

Založení nějakého obecného přesvědčení je spojeno s velkými obtížemi. Je-li však již jednou ustáleno, je jeho moc na dlouhou dobu nepřemožitelná. Ať je jakkoliv filozoficky nesprávné, vnucuje se i těm nejosvícenějším duchům. Což nehleděly evropské národy téměř po patnáct století na náboženské legendy, které – zkoumány blíže – jsou právě tak barbarské (myslím barbarské filozoficky. Prakticky stvořily zcela novou civilizaci a po staletí ukazovaly člověku onen kouzelný ráj snu a naděje, kterého již nikdy nepozná.) jako legendy Molochovy, jako na neotřesitelné pravdy? Strašlivá absurdnost legendy o Bohu, který se děsnými mukami mstí na svém synu za neposlušnost jednoho ze svých stvoření, nebyla zaznamenána po celá staletí. I nejmohutnější géniové jako Galilei, Newton, Leibniz, nepomyslili ani jednou na to, že by pravda takových legend mohla být vzata v pochybnost. Nic nedokazuje lépe hypnózu způsobenou obecnými vírami, ale nic také nevystihuje jasněji ubohou omezenost našeho ducha.

Jakmile se v duši davů zakoření nové dogma, inspiruje jejich instituce, jejich umění a jejich chování. Vláda, kterou nad dušemi vykonává, je absolutní: mužové činu myslí jen na jeho uskutečnění, zákonodárci se snaží je používat a filozofové, umělci a literáti se zabývají tím, aby ho předvedli v nejrůznějších formách.

Ze základní víry mohou povstat i vedlejší okamžité ideje, které však vždy nesou ráz víry, ze které vznikly. Civilizace egyptská, středověká civilizace evropská a islámská civilizace arabská mají svůj původ ve zcela malém počtu náboženských věr, které vtiskly svou pečeť i jejich nejnepatrnějším prvkům a umožňují nám jejich okamžité poznání.

Působením obecných věr jsou lidé každého století opředení sítí tradic, názorů a zvyků, zpod jejichž jha se nedovedou nikdy vymanit a které je vždy činí navzájem poněkud podobnými. Ani nejnezávislejší duch nepomyslí na to aby se z nich vymanil. Pravá tyranie je ta, která neuvědoměle vládne duším, poněvadž jedině proti ní nelze bojovat. Tiberius, Čingischán a Napoleon byli jistě velkými tyrany, ale Mojžíš, Buddha, Ježíš, Mohamed a Luther měli i po smrti nesporně větší despotickou moc nad dušemi. Tyrana může svrhnout spiknutí, co však zmůže spiknutí proti pevně ustavené víře? Ve svém úporném boji proti katolicismu, přes zdánlivý souhlas davů a přes svůj inkvizičně neúprosný ničivý postup byla to naše Francouzská revoluce, která nakonec prohrála. Jedinými pravými tyrany lidstva byly vždy stíny mrtvých nebo iluze, které si samo stvořilo.

Filozofická absurdnost určitých obecných přesvědčení nebyla nikdy na překážku jejich vítězství. Zdá se, že by toto vítězství nebylo ani možné, kdyby tato přesvědčení neobsahovala nějakou tajemnou absurditu. Proto ani zřejmá chatrnost dnešních socialistických přesvědčení nezabrání, aby se neujaly v duši davů. Jejich méněcennost proti všem náboženským vírám spočívá jedině v tom, že ideál štěstí, které tyto slibují, má být splněn až v posmrtném životě, a proto nikdo nemůže popírat jeho uskutečnění. Ideál socialistického štěstí má být splněn již na zemi, a proto již po prvních pokusech o jeho uskutečnění objeví se bezpodstatnost slibů a nová víra ztratí rázem veškerou prestiž. Jeho moc poroste tak dlouho, dokud nebude realizován. Proto také, má-li toto nové náboženství, jako všechna, která ho předcházela, z počátku jenom úlohu bořivou, nebude schopno hrát později úlohu tvůrčí.

2. Proměnlivé názory davů

Nad pevnými vírami, jejichž moc jsme právě ukázali, existuje vrstva názorů, idejí a myšlenek, které se neustále rodí a umírají. Některé z nich mají jen jepičí život. ale i ty nejdůležitější stěží přežijí jednu generaci. Naznačili jsme již, že změny v těchto názorech jsou zpravidla spíše povrchní než skutečné a že vždy mají ráz rasových vlastností. Pozorujíce např. politické instituce naší vlasti, ukázali jsme, že strany na pohled nejvíce protichůdné, např. monarchisté, radikálové, stoupenci císařství, socialisté atd., mají naprosto totožný ideál, který jedině odpovídá duševní stavbě naší rasy, zatím co u jiných ras nalézáme pod podobnými jmény ideál naprosto opačný. Podstatu věcí nemění ani jména daná názorům, ani klamná přizpůsobování. Měšťané Francouzské revoluce, veskrze prosáklí latinskou literaturou, se zrakem upřeným na římskou republiku přijali její zákony, svazky prutů i tógy, ale nestali se přesto Římany, poněvadž zůstávali pod vládou silného historického vlivu.

Úlohou filozofa je vypátrat, co i přes zdánlivé změny zbylo ze starých názorů a rozlišit, co v pohyblivém proudu mínění je podmíněno obecnými vírami a duší rasy.

Bez tohoto kritéria mohlo by se věřit. že davy mění často a libovolně svou politickou nebo náboženskou víru. Zdá se, že to dokazuje veškerá politická, náboženská, umělecká i literární historie.

Vezměme např. krátké období od r. 1790 do r. 1820, tj. třicet let, život jedné generace. Vidíme zde, jak davy nejprve monarchistické se stávají revolučními, potom císařskými a nakonec znovu monarchistickými. V náboženství vyvíjejí se v téže době od katolicismu k ateismu, odtud k deismu a posléze se vracejí k nejvypjatějším formám katolicismu. A tak se mění nejen davy, ale i ti, kdo je řídí. Pozorujeme s úžasem velké členy Konventu, zapřisáhlé nepřátele králů a odmítající všechny bohy i pány, jak se stávají pokornými služebníky Napoleonovými a potom, jak za vlády Ludvíka XVIII. chodí pobožně se svícemi v procesí.

A jak se dále změnily názory davů během následujících šedesáti let! "Zrádný Albion" z počátku tohoto století stává se pod Napoleonovým dědicem spojencem Francie; Rusko, které s námi dvakrát válčilo a tolik tleskalo při našich posledních neúspěších, je náhle pokládáno za přítele.

V literatuře, v umění a filozofii jsou změny názorů ještě rychlejší. Romantismus, naturalismus, mysticismus atd, se postupně rodí a zanikají. Včera nadšeně obdivovaný umělec a spisovatel bude zítra v hlubokém opovržení.

Analyzujeme-li však všechny tyto změny, které jsou na pohled tak hluboké, co vidíme? Vše, co se protiví obecným přesvědčením a citům rasy, má pouze jepičí život a proud odvedený jiným směrem, se brzy vrací do starého řečiště. Názory, které se nepřipínají k žádné obecné víře a k žádnému rasovému citu a které tudíž postrádají pevnosti, jsou vydány napospas všem náhodám nebo lépe řečeno sebemenším změnám prostředí. Utvořeny sugescí a nákazou jsou vždy jen chvilkové, vznikají a zase mizí, často tak rychle, jako pískové duny, naváté větrem na břehu moře.

Dnes je počet proměnlivých názorů davů větší než kdy předtím, a to ze tří různých příčin.

První je ta, že staré víry ztrácejí stále více svoji moc a tudíž nepůsobí již tak jako dříve na pomíjivé názory, aby jim daly určitý směr. Zmizení obecných přesvědčení uvolňuje místo pro množství názorů soukromých, které nemají minulost ani budoucnost.

Druhá příčina je ta, že moc davů stále roste, má tudíž stále méně a méně protiváhy, a proto se může volněji projevovat proměnlivost idejí, kterou jsme u nich zjistili.

Třetí důvod je konečně nedávný rozmach tisku, který neustále předkládá davům zcela protichůdné názory. Dojmy, které by každý z nich mohl zanechat, jsou ihned zničeny dojmy protichůdnými. Z toho plyne, že se žádný názor nerozšíří a nemá dlouhého trvání. Zanikne dříve, než se může tak rozšířit, aby se stal obecným.

Z těchto různých příčin pramení zcela nový jev ve světových dějinách, který dobře charakterizuje přítomnou dobu totiž bezmocnost vlád v řízení veřejného mínění.

Dříve – a toto dříve není od nás příliš vzdáleno – činnost vlády, vliv několika spisovatelů a malého počtu novin, tvořily skutečné usměrňovače veřejného mínění; spisovatelé dnes ztratili úplně svůj vliv a noviny jsou pouze ozvěnou veřejného mínění. Pokud jde o státníky, ti se snaží veřejné mínění pouze sledovat, jsouce daleci toho, aby je řídili; jejich strach z veřejného mínění se někdy stupňuje až v hrůzu a podlamuje úplně pevnost jejich jednání.

Mínění davů směřuje tedy neustále k tomu, aby se stalo nejsvrchovanějším usměrňovatelem politiky; dnes již dovede vnutit vládě i spojenectví, jak jsme to nedávno viděli v případě dohody s Ruskem, která vzešla téměř úplně z lidového hnutí.

Je to velmi zajímavý jev, vidíme-li v naší době, jak papežové, králové a císařové dávají se zcela běžně interviewovat, aby vyložili davu svoje mínění o určité otázce. Kdysi se mohlo říci, že politika není záležitostí citu, může se to však o ní tvrdit ještě dnes, kdy ji stále více vedou podněty proměnlivých davů, jež neznají rozum a které vede pouze cit? I tisk, který dříve řídil veřejné mínění, musil se sklonit před mocí davů právě tak, jako vlády; má ovšem ještě i nyní dosti značnou moc, ale jen proto, že je výlučně odrazem veřejného mínění a jeho neustálých změn. Stal se prostě informační kanceláří a vzdal se zcela snahy propagovat nějakou ideu nebo nauku. Sleduje všechny změny veřejného mínění a konkurence ho k tomu nutí vyhrůžkou, že by jinak ztratil čtenáře. Staré a kdysi vážné a vlivné deníky, jejichž věštbám nábožně naslouchala minulá generace, zanikly nebo se z nich staly pouhé informativní listy, omezující se na kroniku zajímavostí, společenské klepy a finanční reklamy. Který z dnešních deníků je tak situován, aby si mohl dovolit redaktory s vlastním míněním a jakou váhu by toto mínění mělo u čtenářů, kteří žádají pouze zábavu nebo zprávy a kteří za každým doporučením hned tuší nějakou spekulaci? Ani kritika není s to, aby vyvolala oblibu nějaké knihy nebo divadelní hry; může jim uškodit, nedovede jim však pomoci. Noviny jsou si tak vědomy neužitečnosti osobního mínění, že potlačily postupně literární kritiky, omezujíce se na pouhé udání názvu knihy s několika doporučujícími řádky a za dvacet let tomu tak bude asi i s divadelními referáty.

Podstatným a hlavním zaměstnáním tisku i vlád se dnes stalo vytušení veřejného mínění. Musí nezbytně vědět, jaký bude účinek určité události, návrhu zákona nebo veřejného projevu. Není to ovšem snadné, neboť není nic pohyblivějšího a proměnlivějšího než myšlení davů. Přijímají dnes s kletbami to, čemu včera provolávaly slávu.

Tento úplný nedostatek řízení veřejného mínění a zároveň s tím rozklad obecných přesvědčení mají za konečný výsledek naprosté roztříštění každého přesvědčení a vzrůstající lhostejnost davů i jedinců ke všemu, co se přímo nedotýká jejich bezprostředních zájmů. Doktríny, jako je socialismus, získávají opravdu přesvědčené obhájce téměř pouze v nevzdělaných vrstvách, např. mezi dělníky z dolů a továren. Drobný měšťánek a jen poněkud vzdělaný dělník se stali již příliš skeptickými.

Tento vývoj, trvající již třicet let, je zcela zřejmý. Není tomu dávno, co měly názory ještě společnou orientaci a vznikaly přijetím nějakého základního přesvědčení. Již proto, že někdo byl monarchistou, měl v historii a v přírodních vědách jisté, hodně zpátečnické názory a byl-li někdo republikánem, měl názory zcela opačné. Monarchista určitě věděl, že člověk nepochází z opice a republikán byl přesvědčen neméně pevně, že z ní pochází. Monarchista musil mluvit o Revoluci s hrůzou, republikán s nadšeným obdivem. Určitá jména, jako Robespierrovo a Maratovo, musila se vyslovovat s nábožnou tváří a jiná, jako Caesarovo, Augustovo, Napoleonovo, se nesměla vyslovit bez opovržení a urážek. A tento naivní způsob chápání dějin převládal i na naší Sorbonně. (Některé stránky knih našich profesorů jsou z tohoto hlediska velice zajímavé a ukazují, jak málo naše univerzitní vychování rozvíjí kritického ducha. Za doklad uvedu tyto řádky, vyňaté z Rambaudovy Francouzské revoluce, učence, který byl ministrem školství a profesorem dějin na Sorbonně:

"Dobytí Bastily je nejdůležitější událostí dějin nejen Francie, ale i celé Evropy: zahájilo novou epochu v dějinách světa!" O Robespierrovi se zde s úžasem dovídáme, že "jeho diktatura se především vztahovala na názory, přesvědčení a mravní autoritu: byl to jakýsi druh pontifikátu v rukou ctnostného muže!" [Str. 91 a 220.])

Diskusí a analýzou ztrácí dnes každý názor svou prestiž: jeho vnadidla se rychle opotřebují a zbude málo idejí, které by nás mohly ještě nadchnout. Moderní člověk propadá stále více lhostejnosti.

Nenaříkejme však příliš na toto obecné vyčerpání názoru. Nelze ovšem popírat, že je to známkou úpadku v životě národa. Proroci, apoštolové, vůdcové, zkrátka všichni přesvědčení, mají zajisté úplně jinou sílu než pochybovači, kritikové a lhostejní. Nezapomínejme však, že kdyby při dnešní moci davů jen jediný názor získal takovou prestiž, aby se ujal, nabyl by brzo tak tyranské moci, že by se vše musilo před ním sklonit a že by věk svobodné diskuse na dlouho pominul. Davy jsou někdy laskavými pány, jako jimi občas byli Héliogabalos a Tiberius, ale mají také zuřivé rozmary. Dospěla-li některá civilizace tak daleko, že padne do jejich rukou, je potom vydána napospas příliš mnoha náhodám, než aby se mohla dlouho udržet. Může-li něco hodinu úpadku poněkud oddálit, je to neobyčejná proměnlivost názorů a vzrůstající lhostejnost davů ke každému obecně platnému přesvědčení.

*

KONEC DRUHÉ KNIHY

na webu 3. kniha »»»