Čas a kalendář

 

Doc. MUDr Přemysl Paichl

 

Čas je veličina, která ovlivňuje hmotu i život, měří je a dělí, dává jim různé vlastnosti, významy i názvy. V Heladě měl dokonce svého boha Chrona, který jako had měl různé tváře. Jinde měl jméno Aión a byl zobrazován jako okřídlená lví hlava s hadem.Nauka o chronologii jako ucelené soustavě dělení času vychází z pravidelnosti a z periodicity přírodní jevů na zemi i v kosmu. Hmota zpětně reflektuje čas nevědomě spíše jen začátkem a koncem. Živé organizmy se snaží čas si cílevědomě podrobovat a využívat. Pro měření času si biologické systémy vytvořily během svého vývoje spíše chemické hodiny , člověk je pak doplnil i organizací času a fyzikálními měřiči časových úseků.

Nejpřirozenější základní jednotkou pro člověka i zvíře byl odjakživa den. Proto ve více našich statích se zamýšlíme nad chronometry , nad hodinami jako měřiči krátkého času., pro ně je základem rotace země .O tom ale bude pojednávat Jiří Paichl. Řekové počítali den od večera do večera. Makedonci od rána do rána. Římané od půlnoci do půlnoci.

Zdá se mi, že člověk nemohl trvale pracovat a tak si musel vymyslet po období několika dní nějaký odpočinek. Zejména lenost nebo únava mu vnukla dělení času práce na devítidenní, osmidenní a nakonec sedmidenní období. Jaké mu dal nejstarší jméno, to už asi nevypátrám. Říkejme mu tedy po našem týden. O tom devítidenním týdnu si povíme v kalendáři římském. I o tom osmidenním týdnu (nundinae) si řekneme také u Římanů. Začátkem doby císařské nacházíme po vzoru semitů / Babyloňanů, Židů) už týden sedmidenní. Egypťané dokonce pro těch sedm dní vynalezli jména podle planet ( Měsíc, Mars, Merkur, Jupiter, Venuše ,Saturn a Slunce. To pak od Egypťanů přejali i křesťané, v románských a germánských jazycích . Den Slunce si přizpůsobili jako den Páně neděli, kterou povýšili jako sváteční den v r. 321 n.l..

Protože pro dělení delšího času byl týden nepraktickou částí, přešli Řekové na časové období měsíců. Měsíc většinou byl dlouhý 29 a půl dne, proto se v něm střídaly měsíce po 29 a 30 dnech . 12 takových synodických měsíců dával však dohromady jen 354 dní.Proto se lunární rok vyrovnával někde s rokem slunečním v určitém cyklu vkladným měsícem. Tento cyklus proto nebyl všude stejný. V Athénách se často měsíc vkládal podle potřeby. Dokonce existovaly různé názvy měsíců podle různých svátků. ( Hekatombaión, Metageitnión, Boedromión, Pyanepsión, Maimaktérióm, Poseideón, Gamelión, Anthesterión, Elafébolión, Múnichión, Thargélión, Skiroforión ).

V této stati se však zamysleme nad množstvím kalendářů, jako různých měřičů a organizátorů ještě delšího časového úseku pro lidi i vesmír , tedy roku. Jen málo se do dějin času protlačil cyklus lidského věku.

Dělení času s názvem kalendář existoval pravděpodobně odedávna , ne až od Římanů. Ten německý Kalender i to latinské Calendarium jsou produkty spíše až středověku. Etymologie naznačuje, že slovo kalendář pochází už od staršího latinského Calendae což byl název prvního dne , který byl u Římanů veřejně vyhlašován. Ten den byl odvozeno od latinského calare, tedy vyvolávat. Člověk by mohl považovat Římany za alkoholiky, když si uvědomíme, že den Calendas Maias , tedy 23.dubna, ohlašovali svoje slavnosti Vinalia s otevíráním hliněných sudů s loňským vínem za oficielní kalendy.Kdybychom šli ještě o něco zpět, tak by to souviselo s dřívějším řeckým kaló= tedy také vyvolávat.

Základem měření roku byly odjakživa dvojí časy , někdy časy oběhu země kolem slunce a tak na různých místech a dobách vznikaly kalendáře solární. Jindy nebo jinde si vzaly za základ měření času oběhy měsíce kolem země a pak vznikaly kalendáře lunární. Bohužel byly často kalendáře spojovány s nekonečným časem, respektive s vírou v něj, s náboženstvím a s jejich nejrůznějšími věrozvěsty.

            V praxi se objevila brzo jiná potíž-začátek roku. Ten začínal v různých zemích a v Řecku dokonce v každé obci v jiné době. V Athénách začínal např. v polovině července. Římský rok původně začínal prvním březnem , proto září bylo pro ně sedmým měsícem (septem= sedm). Tato nomenklatura přešla do většiny evropských jazyk ( Ianuarius, Februarius, Martius, Aprilis, Maius, Iunius, Iulis nebo Quintilius, Augustus, September , October, December). Když byl kalendář pak reformován stal se prvým dnem v roce duben. Proto se lidé veselili a dávali si aprilové zprávy a dárky, jako to dodnes děláme my. Teprve francouzský král Karel IX. nechal přeložit Nový rok na první leden.

Pokusme se přehlédnout tuto tisíciletou historii kalendářů., do nichž se ukládaly pro člověka nejrůznější důležité informace. Nejde jen o etymologii názvu. Každý rok všech kalendářů se skládal ze dnů, týdnů a měsíců. Historie kalendářů se však traduje nejspíše v tisících předchozích let. Dalo by se předpokládat, že účel kalendářů začal sloužit hlavně jako pomoc člověku, který po kočování, sběračství a získávání potravy lovem se usadil a začal si vystopovávat agrotechnické lhůty pro zemědělskou produkci, pravidelná období lovu při tahu zvířat, ryb nebo ptactva. Nemusíme to ještě spojovat s kalendáři psanými nebo dokonce tištěnými.Nebudeme daleko tedy od vzniku tradovaných prehistorických kalendářů od dob kolem 10.000 let před n.l.

            Od těch dob se do tvorby kalendářů míchali hlavně kněží a astrologové. Často nebylo mezi nimi v oblasti stanovení kalendářních dat rozdílu. Stavěli sloupy, chrámy , pyramidy-ziguraty a jiné pozorovatelny , odkud mohli nejen pro stanovení kalendářních údajů, ale i pro předpovídání vítězství i bohatnutí. Postupně se mezi tvůrce kalendářů zapojovali nejrůznější obchodníci a vědci, matematici, lékaři, filozofové, básníci a bůhví kdo ještě.Jako dohled nad kalendáři jako nad vším vykonávali císařové, viz třeba Dioklecián , Konstantin nebo Theodosius. nebo papežové a dokonce svatí (třeba svatý Augustin v době 354-430).

Od té doby si každá společnost si volila počátek svého kalendáře na podkladě události, které přikládá rozhodující význam. Islámské země za počátek kalendáře stanovily cestu proroka Mohameda z Medíny do Mekky. Staří Římané přiřadili „nulu“ roku založení svého města. Římští bankéři dali název kalendáře seznamu splácení dlužných peněz od dlužníků. Křesťané za počátek nové éry považují narození zakladatele svého učení. Toto jejich počítání pro jeho rozšířenost někteří nazývají občanským letopočtem (o.l). Když už jsme u těch dat, tak říjny zřejmě milovali i křesťanští chronologové. Na 23. října 5198 před naším letopočtem připadá podle raně středověkého teologa Hieronyma Eusebia Sophronika stvoření světa. Na říjen, konkrétně na 24. 10. 3963 př. n. l., a to na šestou hodinu dopolední, vypočítal v 17. století okamžik stvoření světa polský astronom Jan Heveliusz. Podle klasické biblické tradice pak byl Adam stvořen 7. října -3761 (a svět tedy zřejmě o pět dní dřív). Hlavním zdrojem dat ke všem takovým výpočtům byla bible, zejména věky v ní vystupujících postav. I Francouzi po své velké revoluci roku 1789 zahájili nové počítání, po porážce revoluce se však vrátili zpět k občanskému kalendáři. Židovský kalendář, odvolávající se na stvoření světa a vztah stvoření k Stvořiteli, chápe za počátek světa okamžik, kdy Bůh učinil z Adama prvního člověka. To se podle tradice odehrálo na roš hašana /Nový rok/ před 5764 lety. Proto, když počítáme „židovským“ způsobem, dodáváme vždy: mibriat haolam /od stvoření světa/.

Pokusme se však jít po rozdílných typech historických kalendářů. Kalendář proto se plnil i záznamy toho, co různé profese potřebovaly. Vojáci tam měli dny vyplácení žoldu, ženy den příjmů pro vedení domácnosti nebo vypočítané dny plodnosti nebo neplodnosti.

Ty nejstarší kalendáře prý byly typu lunárního. Tím se nemyslí délka kalendářního měsíce ale tvar vesmírného tělesa Luny. Muslimové podřídili svůj kalendář plně Luně a jejímu oběhu kolem planety Země a každým „Novem“ jim začíná nový kalendářní úsek - měsíc. Lunární fáze se opakují každých 29 a půl dne (a kousek). Vynásobíme - li toto číslo 12ti měsíci v roce, vytvoříme si rok, který bude mít pouze 355 dní. To je délka muslimského roku. Křesťané nechali Lunu Lunou a nechali se vést Sluncem. Naše planeta Země obletí Slunce za 365 dní. Křesťanský rok tedy trvá 365 dní. Tím ovšem není plně respektován pohyb Luny kolem planety Země. Proto ani jeden z těchto kalendářů není dokonalý. Muslimům putují měsíce ročními dobami, jednou slaví ramadán v létě, jednou v zimě. Křesťanům naopak neustále utíkají lunární fáze. Jednou je úplněk desátého, jindy patnáctého dne měsíce atd. Typem takového kalendáře byl původní kalendář důsledně islámský, zavedený v r. 622.. Takovým kalendářem byl i starověký římský kalendář., který měl jen 10 měsíců a trval jen 304 dny.. Postupně se staly základem kalendáře měsíce s délkou 29 dní, 12 hodin a 44 minut. Dosahovalo se toho střídáním měsíců s 29 a 30 dnů. Ojedinělé byly kalendáře čistě solární, jako byly užívány v Egyptě a v starověkém Římě.

 

Egyptský kalendář ze 4. tisíciletí rozděloval rok na 12 měsíců na 3 období, měsíc o 30 dnech dělil na 3 dekády a kalendářní rok doplňoval 5 dny Tento nejstarší známý kalendář používali staří Egypťané, pro něž bylo životně důležité přesné stanovení doby záplav v povodí Nilu.

Převážná většina kalendářů však byla typu lunisolárního. Proto musely jinak vyrovnávat rozdíly mezi lunárním a solárním rokem, aby se přiblížily k průměrné délce roku 365,25 dnů. Doba oběhu Země kolem Slunce trvá 365.2422 dne. My řešíme tuto záležitost tzv. přestupným rokem jednou za čtyři roky (plus stoleté úpravy - viz Gregoriánský kalendář), tedy zaokrouhlujeme tuto hodnotu na 365,2425. Mayové řešili tento problém přesným výpočtem odchylek a jejich zaznamenáváním vždy na konci 52-letého období, a to s přesnosti 365,2420.

 

Mezopotámské kalendáře se vyvíjely, podle místní moci vládnoucí. U Sumerů prý zprvu měl snad každý městský stát lunární kalendář. Za vlády Chammurapiho asi v létech 1791-1794 byl oficiálním kalendář města Uru.. Rok tvořilo 12 měsíců po 29 a 30 dnech a začínal měsícem nisanu za jarní rovnodennosti.. Pro korekci se čas od času do něj vsouval

třináctý měsíc.Starobabylonský kalendář byl vlastně podobný lunisolární , protože dělil rok na měsíce po 29 a 30 dny a k vyrovnání roku se přidával 13. měsíc vždy třikrát za 8 let, později 7x za 19 let. Začátek měsíce v Babylonském kalendáři byl stanoven přímým pozorováním rostoucího měsíce babylonskými kněžími, resp. kněžskou kastou Chaldejců. . To převzal pro výpočet začátku ramadánu např i islám a pro své potřeby i judaismus.

 

Židovský kalendář byl sice také lunisolární, jako ten starobabylonský, ale doznal oproti němu jisté změny. V tom se ani židovský rok neliší. Jak si to ale učíme z příběhu o stvoření světa ? Večer podle židovské tradice předchází ráno, protože je v Tóře psáno: „...a byl večer, bylo ráno, den první.V našem kalendáři den začíná tmou, šabat však začíná již v pátek se západem slunce. Sobota, šabat, byla posledním ze sedmi dní stvoření světa. Na památku této skutečnosti začíná každý týden vždy po sobotě nedělí, které hebrejsky říkají jom rišon /den první/.Stejně tak i ostatní židovské dny a svátky začínají večerem. A s nástupem další noci při východu hvězd končí.

Židovský kalendář je vystavěn na kompromisu. Respektuje lunární fáze i oblet planety Země kolem její hvězdy. Náš kalendářní měsíc začíná vždy po Novu (když se objeví první srpek „nové“ Luny). Svátky ale zůstávají ve svých ročních obdobích, takže pesach je vždy na jaře, sukot na podzim a chanuka v zimě. Toho docilujeme vsunutím přestupného, třináctého, měsíce jednou za tři roky. (Přesněji sedmkrát za devatenáct let.) Tak se vyrovná ztráta kratších „lunárních let“ a zabráníme dlouhodobým odchylkám mezi oběma systémy. Židovský kalendář je tedy lunárně-solární.

V době, kdy stával v Jeruzalémě chrám, rozhodoval o vsunutí třináctého měsíce vždy nejvyšší rabínský soudní dvůr - sanhedrin. Ve čtvrtém století občanského letopočtu, když se stupňoval římský protižidovský útlak, ustanovil rabín jménem Hilel II. pevný kalendářní systém, do něhož zakomponoval všechny výše uvedené prvky a mnohé další, o nichž se nezmiňujeme.Jeho základ byl den končící západem slunce. Sedmým dnem v týdny byl sabat. Rok měl 365 dnů byl dělen na 12 měsíců, které byly ukončeny od novu. Chybějící dny do 356 , tedy do solárního roku, se doplňovaly přidáním jednoho měsíce 7x během za 19 let. 11. září začal rok 5760 židovské éry, je přestupný, má 385 dnů a končí dnem 29. září gregoriánského kalendáře.

 

Čínský kalendář z 2. tisíciletí byl užíván i v Japonsku a v Koreji. Byl koncipován v šedesátiletém cyklu jako obyčejné roky po 354 a 355 dnech a plné roky o 383 a 384 dnech.

 

Japonci počítají 11. rok éry Heisei od 1. ledna 1999, éra začala 8. ledna 1989 nástupem nového císaře

 

Mayský kalendář byl asi nejsložitější, proto se u něj zastavme trochu déle. Je to nejstarší a nejdůležitější kalendář v celé Střední Americe a dodnes přežívá ve vysočinách Guatemaly. Někdy se nazývá jako Puucký styl, protože vznikl v zemi Puuc (v Zemi pahorků). Základní jednotkou Mayského kalendáře byl den. V kalendářních údajích se udávalo, kolik dnů uběhlo od počátku jejich letopočtu, to jest od 13. srpna 3114 př.n.l., podle jiných 3139 př.n.l. Tento způsob datování je nazýván dlouhý počet. Nejstarší známé datum dlouhého počtu je rok 36 př.n.l. Uplynulé dny řadili Mayové do roků, které ovšem měli dva. Rozlišoval se posvátný rok tzolkin a rok haab.

Tento rok tzolkin neměl vazbu na žádný astronomický cyklus a trval 260 dní a měl třináct dvacetidenních měsíců. Podle něj se stanovovaly obětní dny, dny slavností a astronomické výpočty. Podle něj se složitě vypočítávaly časových údajů roku a rozlišovala se období tun, katun a baktun až do milionů let. Zajímavé na něm bylo i to, že nebyl slaďován s oběhem měsíce , ale Venuše. Rok tzolkin byl základním nástroje pro věštce. Dny v Tzolkinu nebyly rozděleny do týdnů nebo měsíců, ale byly pojmenovány pomocí kombinací dvacetu jmen dnů a třinácti čísel. Rok začínal u 1 Imix, pak následoval 2 Ik, 3 Akbal atd. až ke 13 Ben, pak čísla znova začala od jedničky, ale jména pokračovala po řadě, 1 Ix, 2 Men, ... 7 Ahaw, pak se začaly znova odvíjet jména, 8 Imix, 9 Ik... atd, až se vystřídaly všechny možné kombinace, kterých bylo 260.

Druhý rok, zvaný haab nebo nepřesný, měl osmnáct dvacetidenních měsíců, čili uinalů. Na konci se k němu přidávalo ještě pět dnů, které byly považovány za nešťastné a dohromady to je 365 dnů, což je sluneční rok.

Pro počítání delších časových úseků ale používalo tzv. přibližný 360denní rok – tun. Dvacet tunů tvoří katun, dvacet katunů je baktun, dvacet baktunů je piktun, dvacet piktunů je calabtun, dvacet calabtunů je kinchiltun a 20 kilchintunů je alautun, což je 64 milionů let A s těmito čísly Mayové počítali už v prvním tisíciletí našeho letopočtu.

Velký obřadní význam měl cyklus 52 let, kdy se sešly výchozí dny haabu a tzolkinu. Mayské náboženství bylo vedeno myšlenkou periodických stvoření a zániků světa a právě na konci některého 52-letého cyklu byl očekáván konec světa. Nejbližší toto datum je 22.12.2012 (podle jiných zdrojů neděle 23.12.2012), což je zároveň konec třináctého baktunu, tedy 1 872 000 dní od počátku jejich letopočtu, což je taky předpovězený konec světa. Mayové věřili, že se historie po uplynutí 260-ti let opakuje. Po příchodu Španělů a zániku dlouhého počtu se začal tento kalendář používat i pro zaznamenávání historie.

Po příchodu Toltéků do těchto končin přibyl, jak se zdá, ještě třetí rok dlouhý 584 dny, což je doba oběhu Venuše kolem Slunce.

 

Aztécký kalendář byl prý podobný mayskému.roku o 365 dnech dělených do 18 měsíců po 20 dnech s přidáním pěti nešťastných dnů v cyklech 52 let.

 

Tibetský kalendář

Při označování data a počítání let používají Tibeťané tři různé letopočty, v datování tibetských bankovek se používá ještě další, čtvrtý letopočet:

Královský letopočet - gjal lo (lo v tibetštině znamená rok) je odvozený od genealogie tibetských králů, rok 0 královského letopočtu je položen do roku 127 př.n.l. [přepočet: královský letopočet = křesťanský letopočet + 127 let ] .Šedesátiletý cyklus - rabčhung (rab lo) využívá výhody šedesátiletého cyklu, který je běžně používán v Asii. Jeho vznik je svázán s prvním vyložením Kálačakry v Tibetu v roce 1027 n.l. [1.rok 1.rabčhungu = 1027 n.l] . Křesťanský letopočet - či lo je používán zejména v současnosti [přepočet: křesťanský letopočet = královský letopočet - 127 let; křesťanský letopočet = 60 x rabčhung + rok v rabčhungu + 1027 let; křesťanský letopočet = datování tibetských bankovek + 254 let].Datování tibetských bankovek používá letopočet, jehož počátek je položen do roku 254 n.l. [přepočet: datování tibetských bankovek = křesťanský letopočet - 254 let ]

V šedesátiletém cyklu rabčhung (rab lo) se používá kombinace 12 zvířat zvěrokruhu [myš, vůl, tygr, zajíc, drak, had, kůň, ovce, opice, pták, pes a prase] a 5 prvků [dřevo, oheň, země, železo a voda], které jdou vždy dva roky po sobě, jednou ve formě mužského elementu a podruhé ženského elementu. Tibetský Nový rok Losar je pohyblivý a začíná zpravidla v únoru v závislosti na lunárním kalendáři a úplňku.

 

Starořecký kalendář byl dlouhý ve svém základu 354 dnů dělených na 12 měsíců po 30 a 29 dnech s vkládáním dalšího třináctého měsíce o 30 dnech třikrát za 8 let.

 

Byzantský kalendář vycházel z r. 7508 řecké (byzantské) éry

 

Arabský kalendář byl původně též lunisolární Počátek jejich éry je vztahován k vyhnání (hidžra) Muhammada z Mekky do Mediny v roce 622. Muslimové počítají rok 1420 éry Hidžry, který začal 17. dubna 1999 a končí 5. dubna 2000.

 

Římský pozdější kalendář byl už lunisolární o 355 dnech. Římský týden byl zprvu osmidenní s názvem nundinae , podle římského způsobu počítání však byl devitidenní, protože se k týdnu připočítáva i ten den, od kterého se vycházelo. Ten prvníden byl dnem, v němž se nepracovalo na polích, tedy byl dnem odpočinku, ale venkované mohli mohli v něm chodit na trh nebo si vyřizovat záležitosti soudní. Nebyl to však den sváteční. Proto ho i latinské slovníky uvádějí jako Dies fastus ( fasti) = soudní, úřední nebo jednací den , ale i jen jako kalendář, letopisy, kroniky, dějiny, kdy kdo žil. Kromě chronologického výčtu soudních dnů se totiž někdy zde uváděl i seznam úředníků. Římané označovaly roky jmény konzulů podle časové posloupnosti , proto fasti consulares. Neplatily všude, na příklad jen podle toho, kde byly uloženy, na Kapitolu to byly Fasti Capitolini Byly tam složeny v letech 36.-30. př.n.l. Podrobně se můžeme o těchto “suchých” dnech můžeme poučit v 1.knize Ovidiova spisu Fasti , což je básnické básnické zpracování římkého kalendáře , ovšem pouze v rozsahu prvních šesti měsíců. Text začíná verši : Budu mluvit o dělení času během římského roku a o jeho začátcích a o hvězdách stoupajících nad zemí.

Tento kalendář ale musel vsouvat dny, aby udržel svátky během roku ve stejných obdobích. I to nestačilo a zčásti nesrovnalosti odstranil až solární kalendář juliánský.

 

Juliánský kalendář měl v roce 4x měsíce po 30 dnech a 7x po 31 dnech. Tuto reformu prosadil Gaius Julius Caesar r. 46 př.n.l. Byl to jistě záslužný čin a nový kalendář byl na mnohých místech vtesán do kamene a veřejně vystaven . Dnes je zachován takový kalendář jen jediný celý , a to v díle Verria : Fasti Praenestini.( Praeneste je město asi 40 km od Říma).

Za Augusta však se kolem r. 200 rozšířil vlivem židovského kalendáře tento týden na sedmidenní. Počátek časové osy křesťanské éry (ab incarnatiore Domini) je spojený s narozením Ježíše Nazaretského, jehož však uznává pouze část lidské populace

Juliánský kalendář (nevhodně některými nazývaný jako křesťanský) do té doby počítal každý čtvrtý rok jako přestupný. Co se však stalo? Astronomický rok byl nepatrně kratší nežli 365 a čtvrt dne, takže každých 128 let nastala jarní rovnodennost o den dříve než onoho kalendářního 21. března. Proto 4. října 1582 už křesťané přicházejí o deset dní života V 16. st. činil rozdíl už 10 dní! Někdy se setkáme s nevhodným názvem náš kalendář, který na rozdíl od jiných kalendářů majících převážně církevní účely, je používán na celém světě jako „kalendářní etalon“.

 

. Gregoriánský kalendář odstranil nepřesnosti juliánského ve výpočtu délky roku, a to platí až do dnešní doby. Je známo, že námi používaný gregoriánský kalendář zavedl papež Řehoř XIII. v roce 1582 jako reformovaný předchozí kalendář juliánský. Ten k tomu aktu nechal vydat dokonce zvláštní medaili. Reforma kalendáře spočívala především v korekci rozdílu mezi délkou přestupného (tropického) roku s juliánským rokem pomocí důmyslného systému přestupných let (tropický rok v podstatě odpovídá skutečné době oběhu Země kolem Slunce). Gregoriánský rok trvá 365,2425 dne a je o pouhých 26 sekund delší než tropický rok, zatímco juliánský rok s více než jedenáctiminutovou odchylkou představoval po šestnácti stoletích platnosti chybu, která musela být korigována vypuštěním 10 dnů v roce 1582 (po čtvrtku 4. října následoval pátek 15. října. Katolické evropské země to přijali, i Češi to uznali a poslechli proto mandát Rudolfa II. Jen Moravané na to nepřistoupili hned , snad z kapricu, že císařské rozhodnutí bylo vydáno dříve než jejich sněmovní usnesení. Nebyli však jediní, kteří tuto bulu Inter gravissimas nejvyššího pontifika odmítli a schválili ji později. Tak musel pro odpor věřících i nekatolíků ustoupit i pražský arcibiskup Medek. Kalendář se stal problémem politickým i když byl jen kompromisem nedokonalým Katolická cenzura vystrnadila z nových kalendářů svátky mučedníka Jeronýma i Mistra Jana Husa.. Pravděpodobně poškodila i mne Přemysla, místo kterého 16. května vystrnadila z kalendáře a na staletí nahradila svatým Janem Nepomuckým. Pamatuji se, že jsem skoro až do dospělosti neměl svátek. Holt jsem nebyl světec.

 

Pravoslavný kalendář. Gregoriánskou reformu zavedenou Vatikánem neuznala ovšem pravoslavná církev. Proto v něm plyne nyní již čtrnáctidenní posuv pravoslavných církevních svátků, slavených dle kalendáře juliánského.

Od té doby vznikalo ještě více přechodně koncipovaných kalendářů, jako na příklad:

 

Francouzský revoluční kalendář byl vyhlášen 5.10.1793 Měl nejen různé názvy 12 měsíců po 30 dnech , které se dělily na 3 dekády po deseti dnech. V r. 1806 byl zrušen a zaveden opět gregoriánský kalendář.

 

Sovětský kalendář byl užíván v období 1929-1940, prý jako nezdařený experiment. Dělil se na pětidenní týdny se 4 pracovními dny, aby podniky mohly pracovat nepřetržitě.

 

            Světový kalendář neboli věčný by v roce 1924 navržen OSN v Ženevě . Rok se podle něho dělí na 4 stejná čtvrtletí po 91 dnech , měsíce mají mít 31, 30, 30 dnů a po 30.prosinci i po 30 červnu v přestupném roce se vkládá jeden nečíslovaný den.. Jeho výhodou má být to, že určité datum připadá vždy na stejný týdenní den. K dokonalosti by mu skoro nic nebránilo, kdyby ovšem byl přijat.Měl mít 6 dní pracovních a dva dny volna.

            Pak už má historie návrhů kalendářů mnoho jmen reformátorů ze Španělska (M. Vuidala), z Ameriky ( E.Skille), z Jugoslávie ( S.Ferri), z Rakouska ( J.Uhlman), z Řecka

( Peltekis), Z Rumunska (G. Bedeus), z Francie (E.David), z Maďarska ( J.Erny) , ze Švýcarska ( R.Baite) aj. Zatím však stále prý není celosvětově vyřešena a přijata otázka kalendářů v hodinkách a v počítačích.

 

A jak tomu bylo s kalendáři u nás ?

Slované prý používali také lunisolární kalendáře. S určitostí to říci nemůžeme, jako to nemůžeme říci o Keltech a jiných kmenových seskupení . Předpokládejme, že všichni odedávna nějaké kalendáře měli. Až do vynálezu knihtisku (rok 1444) byly jen uchovávány v paměti a pak psány ručně . První český kalendář vytiskl Mikuláš Štetina v Plzni snad v roce 1484. Mikulář Štětina – uváděný jako Bakalář ( 1484 ? 1498 – ? 1513 ?1520).O něm není jasno,zda to byl vlastně Slovák rozený v Uhrách, není ani o něm známo, zda ke knihtisku nepřičichl už během studií v Krakově a zda netiskl své knih v Norimberce, ale vydával je za tisky plzeňské. K Bakalářovým dílům patřil i kalendář zvaný Minucí a Lékařství užitečné a výborné proti nakažlivému povětří a proti moru aj Minuce později najdeme jinde u nás jinde, protože jejich skoro hlavním účelem bylo datum pouštění krve ( podle minuere- zmenšování množství krve).

Ve Vimperku se chlubí tím, že už v ten rok byly kalendáře vytištěny u nich , dokonce jako první vůbec v Evropě. Není tedy v tom počátku našich kalendářů jistota.

Možná, že to souvisí s tím, že kalendáře dříve tvořily nejpodstatnější část lidové literatury. Bylo tomu tak proto, že grafické znázornění roku, měsíce, týdne a dne bývalo často spojeno s astrologickými a astronomickými informacemi a kratochvilným čtením. Prvními z této řady byly tzv. cisiojany. V pokročilých cisiojanech z 15. století nalézáme mimo veršíků týkajících se datování také jiné údaje, které je pozvolna měnily v klasický kalendář, jenž se zprvu nazýval planetářem. Do planetářů bývala hojně kladena také naučení zdravotnická, neboť tehdejší medicína se často opírala o astrologii. Rozkvětu našich kalendářů výrazně napomohlo založení univerzity v Praze. K jejich rozšíření mezi větší počet čtenářů pak přispělo zvláště zavedení knihtisku v Čechách roku a 1484 byl vytištěn první český kalendář v Plzni od Mikuláše Štětiny, bakaláře univerzity krakovské a knihtiskaře plzeňského. Rok v něm začínal ještě prosincem, tedy po způsobu církevním.

Od r. 1602 byly vydávány v Plzni kalendáře, které publikoval Plzeňan Kašpar Ladislav Stehlík z Čeňkova ( *1571- + 1613). Ten nebyl sice lékařem, ale k medicíně neměl daleko. Na začátku byl plzeňským školním mistrem. Vystudoval filozofickou fakultu v Ingolstadtu a tam složil mistrovské zkoušky svobodných umění. Pak pracoval jako vychovatel mládeže šlechtické, mnoho cestoval, proslul jako matematik a hvězdář, byl přítelem slavného astronoma Tychona de Brahe. V jeho některých kalendářích a pranostikách byly v letech 1598 – 1612 ukládány rady pro léčení, pro počíšťování, pro životosprávná opatření a hlavně pro prakticky tehdy všeobecnou léčbu pouštěním krve. Protože bylo pouštění krve skoro nejdůležitější složkou léčení, tak se i kalendář pojmenovával jako ”minucí (minucý) ”. Starší název „Minucý a pranostika nová “ je odvozen od zmenšování množství cirkulující krve, což odpovídá latinskému ”minuere”.

Konkurentem v tvorbě kalendářů byl Kašparovi i plzeňský fyzikus ordinarius města i kraje Tomáš Bernhard Friedberger (Frydberger) z Friedbergu. Ten o své prognostice napsal a vydal v Starém Městě Pražském u Giřika Stypaře kalendář: ”Allmanach a nebo Kalendář Nový s Pranostykou Zvězdářskou ku poctivosti a slavnému Gmenu Slovutné a Wzácné poctivosti Pánu Purgmistru a Raddě Staro-Katolického a Landfrídního Města Plzně

Potom nastává velký rozmach ve vydávání těchto kalendářů. Na počátku 16. století (poprvé roku 1506) vydává M. Václav Žatecký již kalendář nástěnný. Týž mistr byl od roku 1513 ustanoven „hvězdářem veřejným“ a do jeho činnosti patřilo i vydávání kalendáře. Tento úřad zastávali v šestnáctém století dále mistři Pavel z Příbramě (+1520), Jan Zahrádka (+ 1557), Šimon Proxen ze Sudetu (+1575), Petr Kodycil z Tulechova (+1589) a Martin Bacháček z Neuměřic (+1612). Všichni společně pokračovali v tradici vydávání těchto velice žádaných příruček. Vedle nich tiskl v 1. polovině 16. století dlouhou řadu let kalendáře. M. Šúd ze Semanína, jemuž se od Ferdinanda I. dostalo k tomuto vydávání dokonce i patřičného privilegia, což však nebránilo knihtiskařům (zvláště moravským), aby jeho práce o své vůli nepřetiskovali a neprodávali dále. Dále sem náleží i další význační vydavatelé, jako byl Petr z Proboštovic, Václav Zelotýn z Krásné Hory, Bavor Rodovský z Hustiřan, Jan Kodycil z Tulechova, Jan Stráněnský a zejména proslulý Tadeáš Hájek z Hájku. V 17. století mizí rozdíl mezi minucemi a kalendářem, tiskovina nabývá postupně podoby almanachu a blíží se našemu diáři. Jenomže do dneška, kdy běžně otevíráme diář a nalistujeme v něm jméno, které na určitý den připadá, uplynulo mnoho času a mnohé se v kalendářích událo.