Doc MUDr Přemysl Paichl, CSc
Léčitelství je staré jako lidstvo samo, je tedy pravděpodobné ,že jeho historie sahá až do dob před milionem let. Protože stáří medicíny neumíme měřit absolutním číslem roků, vyjadřují se k němu jen těžko prověřitelné vědecké hypotézy nejen medicínských historiků, ale i poznatky mnoha jiných věd..Největší spekulace se týkají vzniku a rozvoje lidského samoléčitelství na podkladě nepodmíněných reflexů nebo v rámci složitější činností s využitím vytvářejících se instinktů. Jen málo spolehlivější jsou odpovědi na otázky doby vzniku léčitelství vzájemného, v němž zprvu v empirickém období asi dominovala žena. Časný rozvoj různých metod profesionální primitivní empirické medicíny se tuší už ve starším paleolitu v rozmezí 600.000 až 150.000 let př.n.l. Empirický samoléčitel se pravděpodobně měnil už někdy v období kolem 25.000 př.n.l. v profesionálního léčitele v dobách početně rozrůstající se populace.Ve středním paleolitu už poznání léčivých vlastností trvalých rostlin i živočišné potravy muselo vést k pomalému narůstání zprvu náhodnému a pak i léčebně motivovanému vědomému léčitelství. Empirii v léčitelství , rozvíjející se v průběhu společenské praxe, připouštějí kromě lékařských věd postupně skoro všechny vědy, tedy i zemědělské a zejména společenské., jako např. filozofie, antropologie, archeologie, etnografie, věda o státu a právu, psychologie, uměnověda aj.
Dodnes se jako rozhodující vyjadřuje k dějinám medicíny vyjadřuje paleoarcheologie. V interpretaci jejích nálezů není však pro medicínu nic není jistého. Z nálezu štípaného kamenného nástroje z pozdního paleolitu (cca kolem 15.000 př.n.l.) např. na místě dnešní fakultní nemocnice na Lochotíně nemůžeme určit, zda už sloužil malé chirurgii na místě našeho budoucího města nebo dokonce trepanací lebečních kostí , jak je známe třeba i v prostoru pozdějších Čech z pozdní doby bronzové ( cca 1.200 – 750 let př.n.l.). Tehdy už se po předchozím tisíciletém užívání rostlinných drog předpokládá už i chirurgická léčba nervových a duševních nemocí.
Časná historie medicíny zůstává tedy i dnes stále směsí fikce a vědy mnoha oborů. Pro dnešní sdělení jsem vybral terminologický problém času vzniku profesionálního léčitele, ať už jej většina historiků nesprávně nazývá lékařem, ne tedy vhodnějším názvem léčitele, medicinmana či kmenového šamana.. Zdálo by se, že pro historii medicíny by tento problém mohla pomoci řešit jazykověda, hlavně její nauka o etymologii a snad i sémantika Ani s etymologií však nedohlédneme do dob užívání indoevropského prajazyka(Ur-jazyka), snad někdy v dobách 3.tisíciletí př.n.l. Těžko tedy i s její pomocí rozhodneme, zda se měnila medicínská terminologie od mezolitu ( cca 9.000-6.000 let př.n.l), nebo spíše od mladší doby železné – laténské (cca od 500 let př.n.l. až do rozhraní letopočtu).
.Pro naše zdravotníky může být východištěm pro bádání o etymologii termínů léčitele a lékaře společný slovní kořen „lék“, který nalézáme ve velkém počtu slovech české medicínské terminologie. . Takových slov bylo jistě větší množství , jako třeba lékařnice pro různé typy ženských léčitelek , lékařový místo lékařský, lekovadlo (lék), lékač, lékovník ( kdo kouzlem léčí), lektvař, letkvař, lekvař (prášek s medem svařený, např. lektvařice , lekořice s medem), lekostavník a mnoho jiných . Prvně, co asi každého člověka napadne je to, že se tyto názvy s kořenem „lék“ dodnes dostaly do češtiny z předpokládaného praslovanského jazyka nebo staroslověnštiny nebo z nich vznikajících slovanských jazyků.
Příbuznost medicínské terminologie pochopitelně nemůže zcela jednoznačně zavrhnout přímý vývoj slovanských jazyků z indoíránských jazyků, např.ze vztahů mezi sanskrtem jako staré indičtiny a staroslovanštinou. Vyloučit ho samozřejmě nemůže, když si uvědomíme příbuznost těchto jazyků , které si např.podle Miltnera jako u jediných Indoevropanů zachovaly starý indoevropský lokativ množného čísla. Kdybychom tuto těsnou jazykovou podobnost chtěli humorně devalvovat slovní analogií třeba v terminologii z gastroenterologie, v níž najdeme nápadné etymologické podobnosti nejen mezi slovy lidhe=lízati, oštka=ústa, phena=pěna, pardaté=prděti , sarjaté=sráti aj. ..
Co do vývoje jazyků je častost slovního kmene „lek“ nápadněji častější v terminologii slovanských jazyků západních (v polštině, češtině, slovenštině a lužičtině) než v jazycích kmenů východních (ruština, ukrajinština, běloruština ) a jižních (bulharština,makedonština, srbochorvatština a slovinština). Ve skupině jazyků východoslovanských místo v podobných medicínských slovech nalezl své místo spíše kořen „vra“ , jako třeba ve slovech vrač pro léčitele, ale i v jiných v ruštině, ukrajinštině, běloruštině.
Už to samo dává od začátku tušit, že se medicínská terminologie u Slovanů měnila vlivem sousedních indoevropských kmenů podle toho, jak se rozcházely ze své pravlasti na všechny strany. I do našeho „českého“ čtyřúhelníku se dostávali „naši“ Slované přes přední východ po Dunaji ale i přes Pobaltí a nakonec na jihozápad po Labi. Etymologie tedy musí řešit mnohá úskalí vývoje slov s kmenem „lek“ až do staré češtiny , třeba až do její už známé fáze od 13. století našeho letopočtu.
Nebudeme zde se pokoušet řešit etymologii všech typů medicínských slov , např. spojených se slovním kořenem „ iat“ . viz např. iatros, iatér (běžně donedávna překládaný do češtiny jako lékař), iateria ( lékařství), iatreia , iatreion ( obydlí lékaře, nemocnice), iatreuma (lék), iatrikos ( lékařský) a v jiných. Tato slova pak do celé Evropy pronikala s řeckými léčiteli nejen až se vznikem univerzit, ale už dříve z jazyka Franků nebo langobardských Germánů..Podobně to platí o etymologii slov se slovním kořenem „med“, zejména u termínů medicus, medens (lékař), medeor ( léčiti, pomáhati), medicament, medicína (lék), a jiných.. Jejich etymologie, by sice mohla přispět k poznání historie nejstaršího léčitelství z oblastí kolem Kaspického moře, které ovlivňovaly asi ještě před Slovany starší indoíránské jazyky, třeba médské, assyrské, partské, perské, později i jazyky románské.
Vracím se k tomu, že se předpokládá , že hlavní cesta jazyků s českým slovním kořenem „lék“pravděpodobně začínala u kmenů severnějších , spolu s jazyky baltskými, takže se o nich mluví jako skupině baltoslovanské., ne tedy od jazyka lidu Horní Lužice a od polabštiny Tam patřil už předtím i jazyk litevský a lotyšský a pravděpodobně i baltofinština, V nich dodnes najdeme podobný slovní kořene „lik“ v slovech pro nemoc a léčení nemocného klidem na lůžku, a obecné pro jakékoli ležení, viz slova „ liga, ligonis“ a jiná. Např.zde najdeme dodnes termín l“akari, třebas je v něm místo „e“ písmeno „a“ přehlasované dvojtečkou..
Jazykozpytcům jsou už od minulého století známy vztahy i k jiným indoevropským jazykům, kde se objevují ve názvech léčitelů a prostředků čarovných či kouzelných. Nejde o nějakou nekritickou obrazotvornost v hypotézách dnes všeobecně uznávaných lingvistů , když vysvětlují původ takových slov s kořenem „lék“ předtím výpůjčkou z germánských jazyků , ať už západních nebo východních.
Těch kmenů a kmenových svazů je ale velké množství a jejich fonetika a transkripce by je mohla zařadit při známé časté migraci do velkého rozsahu míst , kde se mohly se Slovany setkat. Svědčily by pro ně v různých časových obdobích v Evropě jazyky od dalekého západu a severozápadu. V nich můžeme dodnes najít i některé dnešní termíny, do češtiny překládané jako lékař nebo léčiti , ve slovech „leak ( léčiti) nebo slovo „laece , léke“ (lékař), z dánštiny termín „laege“ (lékař ),z islandské řeči „laeknir“( lékař), ze švédštiny „ läkare“ (lékař), „l“akerkonst“ (lékařství) aj. Pro slovanská slova s kořenem „lek“ mohly být zdrojem s určitou pravděpodobností nejen severogermánské jazyky ( švédština, dánština norština a jiné), ale i mnohé západogermánské jazyky (holandština, dokonce i dávno vymřelá gótština termínem „lekeis, legir“ pro léčitele. Přenést do našeho regionu tento slovní kořen mohli přenést zejména germánští Svébové , zejména pak k nim patřící Markomané , přesunující se na přelomu letopočtu pod vedením Marobuda do míst dnešních Čech. Podobný kořen můžeme ovšem v různých mutacích i u jiných vzdálených germánských etnik.Např. tvaru „leak“najdeme i v angličtině, jak je uváděn v anglické Historia ecclesiastica gentis anglorum . Přes staré Germány se s etymologií dostaneme až ke keltským jazykům.( irštině, waleštině, bretanštině a galštině.) Stopy názvů léčitele s kořenem „lék“ najdeme nejen už u vymřelých keltiberských , lepantských i jiných jazyků , ale ještě ve současné irštině. V nich lingvisté podle nápisů v iberským písmem tak i latinkou i předpokládají, že ke germánským jazykům původně přešel z keltštiny slovní kořen „lep“ z termínu „lepag „ nebo „liaig“. Poznat archaické vztahy keltštiny a germánských jazyků přinesla prý až léta kolem r. 1970. .
Zda tento hypotetický vývoj názvu léčitele platil i pro dosud nepojmenované předchůdce Keltů až k nějakému společnému prajazyku, to samozřejmě nemůžeme v Čechách ani doložit, ale ani zamítnout..Dá se však alespoň předpokládat, že až ke Keltům se medicína musela i v „naší“ vlasti Bójů (Bojohemum) obracet při stonání a léčení.k léčiteli s nějakým oslovením se slovním kořenem “lek“, i když někdejší druid .byl kombinací kněze, filozofa, proroka, soudce a léčitele. Není vyloučeno, že tehdejší léčitelství zahrnoval těmito názvy i zaříkávání a přírodní léčbu nižších typů kněží- vatů. Tak o nich píše i císař Julius Caesar ve svých Zápiscích o válce galské.
Nejde však jen o poznání terminologie pravěké nebo starověké medicíny. Potvrzuje to jen představu, že medicína se vyvíjela současně skoro stejně ve všech vzdálených místech světa a že její úspěchy se měnily spíše dle vývoje poznání přírodní zákonitosti nebo na síle víry v tajemné síly, ovlivňující nemocného jednotlivce, než na terminologii přetrvávajících pojmenování zdraví nebo alespoň úlevy přinášejících zdravotníků.