Rozvoj české chirurgie 2
Řemeslná chirurgie 2
Pražští lazebníci a barbíři 2
Karlova Univerzita 3
XVI. století 4
Chirurgové a cirologové 5
Felčaři 6
Zemský chirurg 6
Zkoušený chirurg 6
Ústup od řemesla chirurgů 6
Zkoušky a zase zkoušky 7
Ranhojič, ranlékař, Wundarzt 7
Vyučování chirurgie v Praze 8
Vyšší chirurgie v Praze 8
Nižší chirurgie 8
Chirurgie je svobodné umění 8
Spojení medicíny a chirurgie 9
Dodatky 9
ROZVOJ ČESKÉ CHIRURGIE
Nemoci, otravy, úrazy a poranění a prostě vše co porušuje lidské zdraví se nemohlo nikdy vzdát jakékoli pomocné léčící ruky. Pro léčení ran, mechanické napravování zlomenin i pro operování mluví i nejstarší kosterní nálezy, pro chirurgické léčení svědčí i ty nejstarší písemné doklady, které nám vyspělé lidské kultury zanechaly. Archeologové nám dokázali, že skalpely z obsidiánu, staré několik tisíc let, jsou tak dobré, že s nimi byste i dnes mohli operovat třeba oční zákal.
Ruka dala této léčebné disciplině i své řecké jméno CHEIRURGIA ( he cheir -ruka a ergon nebo ourgia(?) -dílo), tedy zákrok rukama. Zejména když byla ruka ozbrojená nožem, jehlou nebo jiným užitečným nástrojem Předtím chirurgie byla součástí mediciny a neměla tedy od ní asi odlišné jméno. Asi nejstarší podrobnější odborný rukopis o chirurgii je Smithův papyrus z doby nłkdy 2.500 let před naším letopočtem.
Proč vlastně došlo k tomu rozvodu mediciny a chirurgie?
Ona se chirurgie ve 12. století znelíbila církvi svaté, protože odváděla mnichy i kněze od jejich vlastního duchovního poslání. A protože církev měla pevně v rukou i vyšší a rodící se vysoké školy, vyhnala chirurgii i z lékařských škol. " Církev se odvrací od krve" (Ecclesia abhorret a sanguine) řekl v roce 1163 koncil v Tours. Ostatní synody, koncily a jiná shromáždění i školy pak k tomu vydaly, jako k zákonu, už jen detailní prováděcí
nařízení. Chirurgie se z vědy i z umění dosud požehnávaných rukou se stala řemeslem. Vymizet nemohla.Lidé ji potřebovali.
Jinde už fungovaly lékařské školy, ale ty zatím neovlivnily vývoj zdravotnictví u nás, tedy ani v Pra
1240 vydal v Království obou Sicilií císař Friedrich II.. studijní řád pro lékařskou školu v Salernu. Doba lékařského studia byla stanovena na 5 let. Po jejím uplynutí měl studující složit zkoušku.
1231 medicinální zákon Fridricha II. z Hohenštaufů chránil odbornost chirurgické léčby, přikazoval, že "Žádný chirurg nebude připuštěn k praxi, jestliže nepředloží písemné vysvědčení na lékařské škole od jeho přednášejících profesorů, že nejméně dotyčný alespoň jeden rok studoval část mediciny, nebo který v chirurgické zručnosti nedokáže, že dále nestudoval v kolégiích anatomii těla, bez níž nelze operace ani prováděti účelně.
U nás zatím tradiční laická medicína, zaříkávači, kořenáři, bylináři a na chirurgii se podíleli snad výjimečně kati, nunváři, ovčáci, rasové, kováři. Nemáme informace o tom, jak to vypadalo s chirurgií třeba ve velkých městech ( Jericho 8.000 let př.n.l.) nebo v neolitu, kdy vznikala řemesla (3.200 – 1.900př.n.l.), nebo v starých kulturách , kde se již uvádějí v Mezopotámii barbíři = galabu, Indové měli prý ajurvédského ranlékaře i s pouštěním žilou, , Homér cituje léčítelského řemeslníka demiurga , který provozoval chirurgické umění Techné.
Řemeslná chirurgie
XII-XIII století už rozhodlo, že povolání chirurgické a lazebnické byla řemesly vázanými na cechovními pořádky a na městskou jurisdikcí.
Vztah k pražské chirurgii museli mít za Václava I. (1230-1253) jacísi řemeslní léčitelé, zvaní nápravníci, kteří ebz školního vzdělání poskytovali zdravotní péči členům královských družin, zemanům a rytířům Václav I. jim totiž věnoval jako své uznání vesnic Lelovo, Střelice, Letín a Kbelnici.
Začali se proto specializovat i v pražských lázních ve 12. a 13. století. lazebníci a bradýři.
Lazebníci vykonávali své povolání v lázních- holili, sázeli baňky, pouštěli žilou krev, obvazovali vředy a rány. Znakem lazebníků byl vyvěšený bílý šátek , později bílé misky.V lázních byla postupně zřizována i komora operační.w
Bradýři (později chirurgové) zabývali se zprvu holením, brzy ale i obvazováním ran, léčením vymknutí a zlomenin a otevíráním vředů.. Nebyli ve svém výkonu vázáni na lazebnickou oficinu, jako lazebníci.. Jejich znakem bylo několik mosazných misek.
XIV. století Tehdy obě řemesla lazebníků a barbířů nebyla spjata s vývojem pražské university, jako tomu bylo např. u doktorů mediciny a u lékárníků. Byla to řemesla přezíraná. Jen výjimečně se graduovaní lékaři na západních univerzitách věnovali chirurgii dále. Většinou to však výjimky Takoví lékaři pak léčili krále, papeže nebo jiné společensky významné osobnosti.
Jaký mohla mít vliv Praha na činnost lazebníků dokládá i to, že zde lazebníci měli zprvu jen jeden cech už od r. 1357. i
V Praze byl zaznamenám např. v letech
1332-1338 Byl v Praze cit. Mag HENRICUS, medicus oculorum
královny Alžběty cit Špott 159
1356-1363 byl v Praze uváděn Mag.LEOPOLD chirologus
medicus
1363-1370 uváděn Mag. JOANNES cirologus domini imperatori Caroli IV.
1379 byl citován na Starém Městě pražském anonymní barbíř
1401-03 Mag.Hermannus, cirologus medicus de Moguntia ( cit 52 v KU velké str 27-28.
O lázních a lazebnictví v Praze panuje několik spíše legend než spolehlivých
historických pramenů. Mluví. maluje se i do bible a píše se nejčastěji jen o lázních na Novém Městě pražském, o vztazích Václava IV. ke krásné lazebnici Zuzaně, kterou jiní ztotožňují s královnou Žofií Lazebníkům se poprvé snad v Praze dostalo v r. 1406 uznání jako řemeslníkům poctivým. . Tak to zaznamenala Kronika Václava Hájka z Libočan , že Václav IV. v listu slavném a poctivém doslova napsal , že jich řemeslo a služby jsou poctivé a čistotné, kteréž oni obyčej mají činiti králům, knížatům, pánům, rytířů a jiným všech stavův lidem dobrým a poctivým…
Pojem tehdejší chirurgie nebyl přesně ani z hlediska toho nejdůležitějšího, z využívání operativní léčby. Tito někdy operatéři totiž většinu své práce prováděli podle knih sepsaných ve 13. a l4. století, např. podle Ranného lékařství sepsaného boloňským mistrem Vilémem Placentinským v r. 1275, vydávaného pak opakovaně od r.1475. Mnoho místa zde zaujímalo konservativní léčení. Tato nízká úroveň literatury trvala poměrně dost dlouho. Ta často působila také spory mezi chirurgy a lékaři, kdo má " strojit traňky na rány, flastry, oleje a masti k hojení a léčení zevniřních ran velmi užitečné", zda lékař nebo chirurg.
V XV. století Karlova universita s velkou slávou počatá a 11.května 1348 slavnostně prohlášená ,dost dlouho Lékařské fakultě nesloužila. Začala pracovat pravděpodobně až v r. 1366 s uvedením 6 profesorů koleje Karlovy. První promoce doktora lékařství na ní byla údajně až v r. 1379. Mnozí však namítají, že to neznamená spolehlivý údaj o její existenci. První přesná zmínka o ní je podle některých v r. 1386, podle jiných až v r. 1405.
Od 1409 došlo z ní k houfnému odchodu Němců na jiné university a brzy poté se LF, jako nejslabší fakulta, dostává do svízelné situace, přednášky přestávají být pravidelné, od 1412 náboženské spory na ní znemožňují vědecký život a práci, přestaly zkoušky mistrovské i bakalářské. Universita byla dokonce papežským koncilem zrušena, postupně se rozpadá i právnická fakulta, 1419 i fakulta teologická. Medicína v těchto dobách někdy zcela zaniká, i když máme jakousi zmínku v r. 1447 o tom, že má nepatrný počet členů a že budova je na spadnutí. Když po dobytí Prahy Jiřím z Poděbrad v září 1448 utíkají z Prahy i cizinci, opouštějí ji i naši lékaři.
Čechy tedy jen po několika letech fungování Lékařské fakulty nové lékaře prakticky z Prahy nedostávají. Z Čech se chodí studovat medicína do ciziny, nejčastěji do (viz čísla studentů)
Lipsko 2043
Vídeň 1349 Dillingen 55
Krakow 968 Herborn 54
Wittenberg 961 Bologna 51
Altdorf 301 Tübingen 48
Jena 248 Rostock 27
Frankfurt/O. 168 Geneve 21
Basilej 160 Freiburg/Br. 18
Heidelberg 146 Padova 15
Ingolstadt 112 Giessen 12
Marburg 94 Oxford 10
Orleans 79 Angers 7
Erfurt 65 Strassburg 6
Královec 61 Greifswald 4
Bourges, Montpellier 2
Pražská lékařské fakulta existovala už jen zdánlivě en cadre na filosofické fakultě, spíše jen jako sbor lékařů, kteří měli bdíti nad bradýři, lazebníky, porodními bábami a lékárníky, kteří prakticky i dříve před husitským obdobím zabezpečovali léčebnou pomoc. Jim na pomoc od těch dob nanejvýśe přicházejí sběhlí studenti a kněží nebo řádoví bratří, a samozřejmě i odedávní bylinkáři, magičtí i přírodní léčitelé.
Už dříve čeští králové barbířům i lazebníkům potvrzovali rovnocennost vzhledem k ostatním řemeslům. Od prvotních nůžek na vlasy a břitev na vousy se museli tito řemeslníci naučit hlavně vládnout v lazebnách i puščadly na pouštěnií krve či sekání žil, jak se tehdy
říkalo, i klíštěmi na zuby, stříkačkami mosaznými, greyfusem na ran vypalování i kamenů
vyřezávání a jinými. Později, když se lidi střílení vyučili, museli si barbíři pořizovat i nástroje na vytahování kulek a pilky na odřezávání zmordovaných oudů.
V tomto století byla mezi lékařskými knihami velmi oblíbená tzv. JÁDRA, která obsahovala lékařství prakticky proti všemu. Z takového Jádra z pera Mistra Křišťana z Prachatic se dozvíme, že se různými medicínami a bylinkami kurýrovaly i zlomeniny nohou.
Takový traňk, po němž se rány velmi brzo hojí, byl mnohdy složitý a byl zdrojem značných příjmů chirurga. Pro názornost si uvědomme některé ranlékařské recepty , užívané ještě před 200 lety, třeba z Regimentu zdraví Henrycha Rankovia, v překladu věhlasného Adama Hubera z Risenbachu , pocházejícího z roku 1786.
„VEZMI dvě pinty nejstaršího piva, vraz do něho dvě hrstky barvínku, kousek od červeného černobýle, málo byliny, kteráž německy slove Rodicheil, aneb v nedostatku té vezmi samý barvínek; svař do polovice v polévaném hrnci, dobře pokléčkou zahradíc. Potom procez do džbánu loštického aneb do flaše tak, aby vrchní díru dobře zacpati a uhraditi mohl, aby tam nijaký vítr nešel, a schovej k budoucí potřebě. Z toho traňku dáš člověku raněnému aneb uraženému: ráno na čtirobu aneb na lačný život, o polednách po jídle a večer, když by měl ležat jíti; pokaždé aby mohlo se dáti tři lžíce a poručít, aby raněný po přijetí toho traňku za dvě aneb tři hodiny nejedl, a kdykoli píti bude, ač vždycky něco málo odleje do nádobky a tím sobě ránu promyje.. ".
XVI. století nejstarší známá privilegia barbířská ustanovují jim učební dobu na 3. roky, právo vdov na vedení živnosti, znalosti tovaryšů, které museli předvést, chtěli-li se státi mistry:, jak nůžky a břitvy dobře brousiti, zhotovit pušťadlo a balšámový olej, náplasti a masti na rány a zlomeniny.
I v pražských domech na náměstí a v přilehlých ulicích se pak častěji objevují barbířské oficiny. Nedostatek lékařů byl i v Praze stálý a to vede zde , jako jinde v Evropě, k renesanci řemeslnické chirurgie, většinou však jen co do kvantity.
Jako vždy a všude, se i v chirurgii rozmohlo fušérství. Do mediciny tehdy pachtil kdekdo, do chirurgie hlavně po živnostensku vyučení barbíři. Tací chrapouni a boucharoni jenom kotle třeli a od holičů mosazné misky cídili, kladli často obvaz vedle rány a jejich mistrovským kouskem byl antimonium, tím hojili vše. A jich pomocí doktoři neduživé a nezhojené oudy ohněm a železy rozpálenými připalovali, pilami a břitvami odřezávali a odsekávali. Na venkově provozovali chirurgii i hrobníci a nunváři.
Brzy mezi barbíři a vůbec chirurgy povstali i první specialisté, kteří na kamen lidi řezali, mnozí mistry okulisty se nazývali, jiní operovali opět jen průtrže. Tito odborníci nečekali doma za pecí, až nějaký ten pacient se najde, ale vyjeli se svým uměním do světa , kde předkládali i tam svá vysvědčení, jak koho vyhojili, žádajíce o dovolení, aby i u nás směli své umění prokázati.
1513 sice začal Vladislav II. pracovat na znovuzřízení pražské university a povolal z Italie a z dunajské společnosti nové učitele do Prahy a domácí učence k vyučování měl. Moc o tom se však neví.
1548 prohlásil Karel V. , římsko-německý císař a španělský král (1519-1555) chirurgii za "počestné zaměstnání"
1575 vyšlo 12.svazkové dílo ( Les oeuvres de Monsieur Ambroise Paré avec les figures et portraits tant de l.anatomie que des instruments de chirurgie et de plusiers monstres), které se stalo základním dílem novověké chirurgie. V něm zdůrazňoval, že chirurg nemůže svou profesi zakládat pouze na řemeslné obratnosti a zkušenosti, ale že musí mít i celkové odborné vzdělání a vědecké myšlen.
1582 povolil císař Rudolf české komoře v době morové epidemie 200 zl. na vydržování úředního lékaře v zemských službách, 1991 už to byli 4 lékaři, 1600 byli placeni v zemských službách jen 3 lékaři. Jejich povinnosti v chirurgii však jim přesně stanoveny nebyly.
Zejména takovým vojenským chirurgům vyčítali, že ani neoperují, že jen rány žhavým železem nebo vroucím bezovým olejem vypalují a pak jen flastry na rány podávají. Ve vzájemné konkurenci proto museli ranlékaři často své léky doprovázet velkým doporučením své léčby.Třeba o tom, jak jejich flastr má velikou moc k zhojení všelijakých i od střelby ručničné udělaných ran.
Co to byl ten " flastr"? Tadyhle jsem si opsal jeho takové doporučení o tom, že nejdříve ten vychvalovaný flastr , tedy náplast, používal sám bradýř knížete Hanuše Frydrycha, kurfiřta saského, ten ho naučil Adolfa, kníže holštatské, když byli v Insbruku v Tyrolu u císaře Karla V. (cisař římsko-německý 1519-1550) a od něho se to naučil i náš chirurg. Prostě přidávali k léku i jiní něco, co dnes naleznete napsáno v knížkách alternativní mediciny o jimi doporučovaných kvalitách léků a léčebných postupů. Už tenkrát se ranlékaři také nebáli co nejvíce kombinovat drógy a léčivé látky ve snaze rozšířit nebo zvýśit jejich účinnost. Posuďte sami složky takového receptu na onen zmíněnś flastr výborný
„ VEZMI Gummi Salbanum, Armoniacum, Opopanacent, Bdelium, Wosku, Oleje dřevěného dvě libry, Pěny od stříbra aneb glétu stříbrného libru jednu, Oleje bobkového jeden lot, Myrrhy, Kadidla, Mastyru, Podražce, Terrae cadmiae sive lapidis calaminaris praeparati dva loty, Kaffru jeden lot, Terpentýnu jeden lot “.Pak teprve následovala celá stránka hustě psaného návodu, jak z toho všeho se onen flastr udělá
XVII.- v tomto století to byla stále směs jen po řemeslnicku vyučených operatérů,spíše však hojicích poranění podle nejrůznějších kvalit i názvů. Tak se v literatuře setkáme s těžko odlišitelnou skupinou souborně někdy už nazývaných jako chirurgové nebo cirologové, i když to vlastně byli stále jen barbíři, felčaři z armády propuštění, ale už i ranhojiči nebo dokonce specializovaní chirurgové, jako
-kýlořezci co operovali průtrže
- kamenořezci co řezali na kámen močový
-okulisti kteří operativně odstraňovali šedý zákal
-ojediněle i jacísi operatéři nádorů (Gewächs Schneider)
1600 stále přetrvával odpor církve k chirurgii. Mnozí chirurgové zaplatili i velkou daň za své nové vědecké názory, když nebojovali jen s nevědomostí, ale i se stále přetrvávající církevní scholastikou. Takový Gasparo Tagliucozzi nebyl oslavován, že propracoval plastiku nosu, ale byl někdy v r.1600 dokonce kvůli tomu exhumován a pochován do nesvěcené země, protože se tím prý míchal do práce Boha.
Přesto se však tu i tam na vysokých školách nebo na panovnických dvorech začíná prosazovat potřeba kvalifikovaných chirurgů. Chirurgie by možná nedostala zelenou v oné vzpomínané Francii, kdyby královský chirurg Felix nevyléčil v roce 1686 králi Ludvíku XIV. mokvající píštěl u jeho královské řiti.
1615 byl privilegiem stanoven počet bradýřských oficin v místech pražských na 18. Také maximální počet lazebnických oficin byl stanoven. Na Novém Městě pražském nesměly např.až do 18. století jich být více než 3.
1618-1648 za doby třicetileté války lazebníci i barbíři u nás mizeli. Jednak protože přicházeli v poničených místech o své lázně a barbířské oficiny , je panovaly é morové epidemie a infekčně nemocní do lázní nesměli, Protože léčily se v nich nařezááváním zduřelé mízní uzliny a přitom se barbíři infikovali a mřeli. Navíc také houfně lazebníci a bradýři odcházeli do vojsk jako felčaři.. K úpadku lázní přispělo i to, že v nich se šířila syfilida.
Titul kunstu felčarského si ponechávají však až do 18.století, kdy se v našich listinách postupně měnili v chirurgy Po válkách však zase se vraceli z vojsk a přicházeli k nám i ze zahraničí .
1638 - v té době už u nás existoval zemský chirurg
1651 na žádost univerzity přiznal 25.dubna Ferdinand III. císařským reskriptem povinnost pražské lékařské fakulty dozor nad všemi lékaři v království Českém a nad praxí, kterou v městech pražských vykonávali chirurgové, lékárníci a porodní báby. Protože v tomto nařízení se odvolává univerzita na staré zvyklosti, lze se domnívat, že již dříve měla univerzita nad chirurgy v pražských městech pravomoc, kterou např. obhajovala ve sporu s městskými magistráty od 30. let 17. století. To bylo uvedeno i v návrhu univerzitních stanov, kde se popisovalo i zkoušení chirurgů na univerzitě. Zkouška mistrovská se pak už neděla před mistry cechu, ale i před členy vysokých škol pražských. Učení jako řemeslníka však zůstávalo u mistra. Cech také existoval dále Kdo neměl zkoušku, byl nezkoušeným bradýřem. Kdo si udělal zkoušku, mohl se nazývat zkoušeným chirurgem. Ten musel napřed být u mistra 3 roky vyučen, dále měl mít za sebou 3 léta tovaryšská, a pak se mohl dát vyzkoušet před dvěma mistry, děkanem, profesory a anatomie, o vymknutích, zlomeninách , ranách a nádorech. Praktická zkouška musela prokázat znalost přiložení obvazu, přípravu masti a operaci ruky nebo nohy.
Podrobit se takové zkoušce mohli i lazebníci a při úspěchu byli také aprobováni pro chirurgii. Zkoušení mimopražských chirurgů, lékárníků a porodních bab měli na starosti krajští lékaři, kteří si mohli ke zkoušce přizvat dva chirurgy, nebo lékárníky nebo dva zkušené členy, prostě podle toho, kdo byl z kterého oboru zkoušen. Kdo dostal aprobaci chirurgickou musel však splňovat i podmínku vlastnictví chirurgické oficiny, nebo reálnou naději na ni.. Od této doby můžeme už v matrice pražské lékařské fakulty za dalších necelých l00 let najít přes 130 chirurgů , kýlořezců, okulistů i zubařů.
Ústup od řemesla chirurgů
1671 formálně ruší Leopold I. (1657-1705) výlučně řemeslný charakter chirurgických léčitelů (lazebníků, bradýřů a chirurgů). V jeho reskriptu je však potvrzeno, že ještě v té době šlo o léčitelské řemeslo. Místo dosavadní živnosti bradířské má být nadále jejich činnost nazývána uměním. To " umění"- v originálním textu je to nadále "Kunst"- což spíše souviselo s "uměti" , ne snad tvořiti umělecká díla.
Cech byl přejmenován na "prostředek".Jinak základní charakteristiky řemesla však zůstaly. Měnila se jen některá pojmenování, . živnostensky znějící titul "mistra" zůstal. Kdo se chtěl stát např. lazebníkem, barbířem, nebo po novu chirurgem, ten se musel i nadále stejně učit 3 roky u svého mistra. Kdo se však chtěl státi mistrem a tedy samostatně pracujícím chirurgem, musel ještě další 3 roky pracovat jako tovaryš. Rozdíl byl i v tovaryších. Ten mladší byl mládek nebo pacholík, mládeneček, zánovní tovaryš. Dneska to zní divně- mládek chirurg. Chudák, měl také jen půl platu a dost mizerného. Ten starší byl zván dospělý. Vandr měli však oba povinný - od nás se nejvíce chodilo na Moravu, do Uher, do Polska a hlavně do Němec
Už to tedy nebyl jen řemeslník, musel už něco i naštudovat, než šel ke zkoušce..Musel ale znát něco z anatomie, něco o vymknutích, zlomeninách, ranách a nádorech. Prakticky musel předvést jen přiložení obvazu, přípravu masti a operaci ruky nebo nohy. V této době se musel hlavně učit novinky při práci na vandru. Teprve po těchto šesti letech se projevila zásadní změna proti původnímu pojetí řemesla. Jak jsem už uvedl, tak neskládal pak zkoušku u řemeslnického cechu, ale před komisí lékařské fakulty,. Neznáme přesně datum nařízení, kterým byla zavedena ta zkouška "pro chirurgia",která zaručovala nárok na titul aprobovaný chirurg- uvádí se její vydání v r. 1674, 1682, 1688.
1711-1740 za vlády Karla VI. , otce Marie Terezie, museli barbíři skládat nový typ zkoušky z chirurgie podle nových statut lékařské fakulty, ale nebyl v nich žádný velký rozdíl v provozování obchodu chirurga od lazebníka nebo barbíře
1 714 jsou už známy povinnosti pražských fyziků z patentu místodržitelství, byly to zejména nové úkoly fyzikům chirurgům , kterým museli provádět ohledávání těl zesnulých..
1715 vzniká konkurence Praze, protože v Olomouci byla zřízena stavovská akademie s Lékařsko-chirurgickou fakultou
Ranhojič, ranlékař,Wundarzt
1747 Vznikla ranhojičská privilegia, podle nich prý vznikají z chirurgů ranlékaři. Tato privilegia ovlivňovala učení a zkoušky chirurgů, kteří se chtěli usadit v Praze.
1753 se zavedla císařovna Marie Terezie nový generální zdravotní řád pro království České a v něm byl titul ranhojič nebo ranlékař nebo Wundarzt jako synonymum pro titul chirurga, V té době ještě praxe však termín ranlékařę neznala a zde se hlavně reformovaly zkoušky chirurgů, které prováděli sami pražští chirurgové. Z let 1753-1755 a 1764-1765 se dochovaly o zkouškách chirurgických jen některé záznamy. Při nich bylo konstatováno, že chirurgičtí senioři sami neuměli anatomii a tak neuměli ani klást adeptům správné otázky. Navíc se dovolovalo, aby otázky zkušební byly cíleny na zamýšlenou budoucí praxi adepta a ti pak nevykazovali dostatečnou schopnost k provádění všech chirurgických výkonů.
V šedesátých letech však bylo v Českých zemích ještě mnoho nezkoušených chirurgů a lazebníků podle těchto předpisů. Pořád ještě nebylo dosti lékařů a tak mnohdy suplovali jejich praxi ranlékaři. Císařovna jim to sice dekretem v r. 1753 zakazovala, avšak i v tomto dekretu bylo ještě dost nepřesného v těch zákazech ve výkonu veškerého vnitřního lékařství..
1770 2. ledna byl vydán další Zdravotní řád , tentokrát pro všechny c.k. dědiçné země, který mluví v oddíle o oprávnění své umění provozovat stále ještě o ranlékařích, barbířích , lazebnících, okulistech a operatérech. V druhém oddílu se však vzpomínal jen chirurg , ranlékař a stále ještě lazebník. Tak vzpomínala .
"My, Marie Terezie , z Boží milosti císařovna římská et cetera et cetera “ a vzkazovala nejen, že tito vésti počestný a bohabojný život, při svém obchodu vynakládati všemožnou pilnost a opatrnost, a při tom se pak ve dne a v noci bez mrzutosti dáti potřebovati ...Když se jim přihodí léčiti nebezpečná nebo smrtelná poranění, jsou povinni bez meškání povolati nejbližšího lékaře a s ním okolnosti corpus delicti dobře uvážiti a též všechny těžké léčby v přítomnosti nejbližšího aprobovaného lékaře předsevzíti. Chirurgové ti mají úplně zanechati všeliké vnitřní léčby a přípravy léků pod pokutou 24 tolarů i zavření oficiny, zvláště pak v horečnaté nebo jedovaté nákaze, nebo v jiných nebezpečných nemocích bez pomoci lékaře.. Přitom tento řád v jedné větě zakazoval jakékoli vnitřním léčení chirurgům úplně a v jiném to za jistých podmínek dovoloval.. Dovolení léčit jen nemoci zevní a ne vnitřní nebylo přesné ani dodržovatelné. Bylo spíše jen zdrojem četných stížností jak se strany lékařů tak chirurgů.. A u vojska to bylo ještě benevolentnější.
V dobách stálého nedostatku lékařů se stále jen vydával jeden dekret za druhým a slibovalo se a přísahalo, i když skoro stejné přísahy zavazovaly skoro všechny dělat pokud možno vše. Byly to přísahy vzletné, slavnostní a hodně dlouhé. Ranlékař sliboval a přísahal hlavně Bohu všemohoucímu.
Vyučování chirurgie v Praze
1772 18.ledna bylo v Praze započato s vyučováním chirurgie na zvláštní stolici lékařské pro chirurgii.Týž rok začala na základł vládního nařízení výuka ranlékařů v operacích na mrtvole. Za rok pak započaly přednášky chirurgie prof.Dr.F.K.Arnolda.
1773,10.dubna vyšel Dodatek ke zdravotnímu řádu, který jako patent vídeňský odstranil titul barbíře a lazebníka a uznával jen název chirurga a ranlékaře, a ty pak podřídil nově zřízeným ústředím v každém kraji nebo čtvrti země, nazývaným gremia ranlékařů.. a mohla ovlivnit mnoho, ale nebyl v nich však zrušen základní učňovský způsob řemeslné počáteční výuky a ani nebyla zrušena povinnost, aby každý chirurg musel provozovati svůj barbířský krám neboli oficinu. Bylo však "najednou a pro všechen čas" zrušeno oprávnění všem léčícím neumělcům vyjmenovaným jako dryáčníci, mastičkáři, pokoutní lékaři, kramáři s theriaky a léčivy, potulní operatéři a tahači zubů.
Vyšší chirurgie v Praze
1773 V té době v Praze vzniklo vyšší chirurgické studium a byla založena v Praze také v samostatná chirurgická katedra.
1775 zřídil Josef II. pro výchovu vojenských lékařů ve Vídni medicinsko-chirurgickou akademii, zvanou Josefinum. Chirurgie se zde pěstovala jako lékařská věda a ne jako dosud v Rakousku i na LF jen jako řemeslná technika
1782 bylo v Olomouci zřízeno lyceum s dvouletým medicinsko-chirurgickým učením, kde byli vychováváni městští a venkovští ranlékaři a por. báby.
1778 bylo zahájeno chirurgické studium na univerzitł v Brně.Tam bylo však jen do r. 1782. 1782 bylo chirurgické studium přeneseno do Olomouce
1784 zřízena pro pražskou LF malá chirurgická klinika v nemocnici Milosrdných bratří
1786 byly školy v Rakousku pověřeny výchovou chirurgů a bylo zřizováno dvouleté chirurgické studium pro ranlékaře občanské a venkovské na lékařských fakultách a lyceích. Tím tedy vzniklo Nižší lékařské studium které se sestávalo
- z l roku učení u ranlékaře (Meister der Wundarzneykunst) a
- pak dva roky výuky na universitě v Praze nebo v Olomouci. Absolvent byl aprobován jako Patron chirurgie, tedy řemeslník, který mohl vykonávat praxi jen na základě vlastní oficiny, dostal-li k ní oprávnění.
1789 Každý z ranlékařů, i ten nižší i vyšší, musel se kromě vykonávání svého chirurgického umění naučiti i porodnictví a mít o tom i vysvědčení. Tak určoval dvorský dekret z 8. září 1789. Kdo tyto kvalifikace neměl, tomu byla po r. 1793 chirurgická živnost zrušena.
Chirurgie svobodné umění
1789 přinesl definitivní uznání chirurgii až Josef II..Ten ji zbavil i těch zbytků řemeslného charakteru a pozvedl ji jako lékařství na svobodné umění. Zavedl nižší a vyšší lékařsko -chirurgická studia. Teprve pak definitivně skončila řemeslná chirurgie . Teprve tehdy přestala pro Magistry chirurgie a Doktory chirurgie ona nucenost pořizovat si svůj krám barbířský.Nižší chirurgové se vzdělávali jen v dvouletém kursu pro ranlékaře a měli titul Patrona chirurgie a živnost nebo krám si museli držet nadále.
1804 došlo k jednotné úpravě studia mediciny, kdy absolventi lékařských fakult měli možnost získat titul doktora mediciny a ranlékaře.Studium ranlékaře se dělo ve dvou alternativách. Kdo měl z adeptů výuční list od mistra chirurgie, studoval 2 roky, kdo ne, musel absolvovat normální ranlékařskou školu a chirurgii pak studovat 3 roky.
Spojení medicíny a chirurgie
1804 vzniká závěrečná fáze spojení mediciny a chirurgie v celém Rakousku zavedením jednotné úpravy studia mediciny. dekretem dvorské kanceláře. Důsledky se projevily v praxi teprve až v r. 1833.v možnosti získat titul Doktora mediciny ( Dr.med.) a ranlékaře.
1810 teprve byla zrušena kvalifikace průtržových lékařů (Brucharzt) zvláštním dekretem.
1812 byla zavedena výuka chirurgie i do výuky mediciny na pražské univerzitěł Ferdinandově.
1833, 20.dubna došlo k nové úpravě vysokoškolské výuky mediciny, která umožnila, aby absolvent získal titul
-Doktora mediciny (Dr.med.) pro všeobecné lékaře,
-Doktora chirurgie pro absolventa vyššího chirurgického studia, které tehdy předpokládalo pětileté studium na některé LF, která tehdy byla v Praze, v Pešti, Pavii a Padově.
- Magistra chirurgie pro absolventa nižšího chirurgického studia. To ale mělo dvě varianty, s nebo bez počátečního jednoletého učení u mistra - chirurga., nebo na medicinsko - chirurgické škole v Olomouci, Lemberku, Grätzu a Insbrucku, nebo v lyceích v Klagenfurtu, Leibachu, Salzburku a Klausenburku.
-Magistr porodnictví
-Magistr očního lékařství
1843 se staly zkoušky Magistra chirurgie součástí III. rigoróza a tím zaniklo oddělení mediciny od chirurgie, které trvalo skoro 700 let. Doktorátu chirurgie mohli nabýt teprve Doktoři vnitřní mediciny na základě toho třetího rigoróza.. Magistra porodnictví se mohli stát teprve Doktoři mediciny nebo doktoři nebo magistři chirurgie, když absolvovali i zvláštní kurs porodnický.
Doktor, který se stal na základě zkoušek spolu s magisteriem chirurgie, porodnictví a očního lékařství, se pak nazýval Doktorem všeobecného lékařství - MEDICINAE UNIVERSAE DOCTOR - MUDr.
1872 nařízením ministerstva osvěty a vyučování z 15.dubna 1872 byla vydána nová pravidla universitám království na české radě zastoupeným, podle nichž šlo dosáhnout doktorátu na světských fakultách, jímž bylo do
studijního řádu zařazeno třetí rigorosum, v němž byla právě chirurgie, porodnictví a oční lékařství.
1904 22. dubna byla vynesením ministerstva kultu a vyučování i ministerstva vnitra znovu změněna osnova a do studijního rozvrhy byly přidány nové studijní předměty, zejména psychiatrie, neurologie, nauka o chorobách čivových, nauka o chorobách kožních, ušních a hygiena.
Literatura:
1.Rozsívalová, E.: Pražská lékařská fakulta a první zemský zdravotní řád pro Čechy z r. 1753. l. díl.
2.Diplom chirurga Václava Helmingera z 12.8.1770. Arch. m.Plzně, č. inv. 769, sign. II. 406, karton 64.
3.Početní kniha chirurgů a ranhojičů v Plzni. Arch. m. Plzně, č. inv. 797, 99d.
4. Jednací protokol gremia chirurgů a ranhojičů. Arch.m.Plzně č.inv. 797 , 99c, 99d.
5. Wiesner, A.: Dějiny zdravotnictví v Československu.
6. Šmahel,F., Truc, H.: Studie k dějinám University Karlovy v létech 1434-1622. AUC- HUCP Tom IV., Fasc.2, s. 3-59)
1833 nová úprava vysoškokolské výuky mediciny umoĹnila, aby
absolvent získal titul Doktora mediciny, Doktora chirurgie nebo
Magistra chirurgie. VyĘĘí chirurgické studiumm pęedpokládalo pro
doktora chirurgie płtileté studium na nłkteré lékaęské fakultł.
Tehda to bylo v Rakousko-Uhersku moĹné ve Vídni, v Praze, PeĘti,
Pavii a Padovł.
Nižší chirurgické studium młlo nłkolik
varia│t s nebo bez poçáteçního jednoletého uçení u mistra-
chirurga│a. PlzeĄáci mohli studovat buâ na medicinsko - chirurgické
Ękole v Olomouci, Lemberku,Gr"atzu a Insbrucku, nebo na lyceích v
Klagenfurtu, Leibachu, Salzburku a Klausenburku.
RED: Historie má tedy o jeden pęíklad více pro to, Ĺe se vĹdy
odslabí to, co se rozdłlí.
PP. Vidíte a dnes chtłjí nłkteęí dłlit vĘe. Medicinu nevyjímaje.
Dnes dokonce mnozí tak zvaní odborníci chtłjí dłlit medicinu na
Ękolní a alternativní.
Ale vračme se jeĘtł k té plzeĄské chirurgii. Mluvíli jsme o
zrovnoprávnłní chirurgie s vĘeobecnśm lékaęstvím od r. 1843. Ale
pęipomeĄme si, jak jsme uĹ ęekli dnes na poçátku, Ĺe teprve v r.