O propolisu od Honzíka z Krkonoš

Název propolis vznikl z řeckých slov „pro – před“ a „polis – město“. Po spojení těchto slov si můžeme představit, že se jedná o předměstí nebo a jakousi představbu, která má bránit nepovolaným, aby vstoupili do včelího města. Je to v podstatě tmel, který včely používají na ucpávání děr v úlu, nebo případně ubodají a jím ho obalí a tak zazdí živočicha, který do úlu násilně vnikl, jako například myš. Tato látka je známa od té doby, kdy člověk zjistil, že včely může využít na odběr medu i vosku. Šamani a léčitelé přidávali propolis do různých mastí a léků již od starověku. Jednou z prvních zmínek o propolisu v doložených zápisech najdeme v díle významného řeckého filozofa Aristotela (384 př.n.l. – 322 př.n.l.), který si zhotovil již v tehdejší době průsvitný úl, aby mohl studovat život včel. Získané poznatky pak přenášel do života sociálního společenství lidí. Písemně dokladoval propolis také Marcus Terentius Varro (116 př.n.l. – 27 př.n.l.), který si všiml, že včely používají propolis na ochranu úlu jako těsnění a před cizími živočichy. Dalšími kdo zkoumali včelí produkty a znali jejich široké možnosti, byli v počátku našeho letopočtu Plinius a Dioskorides a další. Středověký lékař Ali Ibn Síná známý pod jménem Avicena (980 – 1037) ve svém medicínském díle rozlišuje dva druhy vosku, jeden jako čistý vosk, ze kterého včely staví plásty na odchov mladých a na ukládání medu. Druhý jako černý vosk, kterým je jednoznačně propolis a má tu vlastnost, že vytahuje z těla hroty šípů a trny, protože zjemňuje a změkčuje pokožku, má mírně čistící účinky a má vynikající schopnosti zabíjet chorobotvorné mikroby. O propolis se také zmiňuje gruzínská lidová medicína z 12. – 15. století. např. při ošetření zubního kazu a zápalech ústní dutiny. V Arábii se propolis používal na obdobné nemoci smíchaný s olivovým olejem. Propolis je znám i z tažení Napoleona k ošetření ran z boje používaný vojenskými felčary a z Ruska, kde je oficiálně uznaným léčebným prostředkem. Různí léčitelé odnepaměti používali propolis na různá kožní onemocnění, malé ranky a rány, které se dlouho nehojí, vředy na kůži, odstranění kuřího oka, ale i na vředy v žaludku a dvanácterníku, gynekologická onemocnění zápalového charakteru, hemeroidy, rýmu, chřipku, tuberkulózu plic.

Propolis se také dočkal novodobého výzkumu a na jeho základě byla objevena široká škála jeho dalších léčivých vlastností, které stojí u něho určitě za pozornost. Před několika desetiletími, se tak nastartovala novověká historie propolisu a tím vznikla i určitá módní vlna v jeho používání. Propolis se aplikuje v některých případech, kde žádné osvědčené lékařské prostředky nepomáhají.

Propolis se také používá ve veterinárním lékařství a má i technické využití ve výrobě laků určených na povrchovou úpravu hudebních strunných nástrojů. Například u proslulých Stradivárek byla povrchová úprava tvořena lakem z propolisu s přidáním dračí krve, což je načervenalá živice z plodů tzv. dračí palmy, ale přesné složení laků a jeho přísad bylo přísně tajeno. Propolisový lak se také používá na povrchovou úpravu různých dřevořezeb a dokonce v Gruzii již 500 lety byl používán na dětské hračky. V dávné minulosti byl znám také kněžím ve starém Egyptě, kteří propolis používali při léčení a balzamování zesnulých.