J. NEUGEBAUER:

VLCI V KARPATSKÉ RUSI.

Tento lupič má zlé svědomí. Štítí se světla a lidem se vyhýbá úzkostlivě. Proto ho zřídka kdy spatříte za dne. Leč neodpočívá v pelechu, jak mylně bývá psáno v knihách. Bloudí po lesích jako Ahasver. Často za den proběhne ohromné dálky. Loví drobnou zvěř, sbírá však i žáby a ještěrky. Teprve když se nasytil, popřeje si klidu. A aby se nasytil, potřebuje věru notné dávky.

V letě to s ním ještě jakž takž ujde. Vlci pobíhají jednot­livě po našich lesích, potulují se v párech, zřídka kdy tvoří v letě smečky. Zato v zimě srocují se i u nás v houfce o 20 až 30 kusech. Takové smečky jsou metlou krajiny.

Jsem přesvědčen, že hon na vlky jest marným mrháním času. Pokusil jsem se dostati je nejednou do leče. Uspo­řádali jsme velké hony, ale nadarmo. Bystrá šelma vyhne se honcům včas. Zato lépe se osvědčuje lov na čekané.

U nás jsou velké lesy a v těch pase se na lesních po­lankách dobytek po celé léto volně. Mají tedy dravci snadnou práci. Tam zadáví průměrně tři až čtyři kusy dobytka mě­síčně. Jakmile se tak stane, přijde ke mně majitel s prosbou o pomoc.

Neprodleně jsem na cestě. Na místě, kde zadávené dobytče leží, vyhledám vysoký strom. Na stromě zřídíme s hajným posady. Vylezeme tam a čekáme. Od zdechliny zapuzený vlk jest hladov, přijde ještě zpět. A opravdu. Ne­čekáme ani hodinu a vlk již obchází v lese kolem. Opatrně větří, plazí se, vše bedlivě pozoruje. Znovu a znovu jistí na vše strany. Častokráte se skokem vzdálí. Leč vrací se znovu a znovu. Žravost zápasí s opatrností. Přichází na naše stopy. Rázem se zastavuje, očichává je. Opět věťří. Lapá vítr se všech stran. Nepozoruje nic nebezpečného. Stává se důvěřivějším a smělejším, Přesto však celé jeho tělo praví, že jest připraven, aby jediným skokem zmizel v lese.

Najednou sleduje moje stopy až pod strom, na kterém sedím. Očichává strom. Pozoruji ho zcela nerušené při tom. Stojí nerozhodnuté, má-li se vrátiti.

Někdy jde pak přímo k mršině, jindy opět zmizí na chvíli v lese. Leč vrací se znovu a znovu se opakuje divadlo.

Konečně cítí se bezpečen a obrací se k hostině. Každých 10 krokův si usedá a pokukuje na všechny strany. Pojednou, jako by se byl rozhodl, ubírá se rovnou k mršině. Znovu větří na všecky strany. Nic podezřelého. Dává se do hodův. Rve spěšně a hltá kusy masa 2—3 kg. těžké. Postoj těla, napjaté nohy i držení ocasu vyprávějí, že děje se tak s velikým chvatem. Vlk jest připraven každé chvíle odskočiti do houštiny.

Veliké kusy masa polyká celé, nerozkousav je. Kdysi jsem si ztropil žert z nenasyty. Počal jsem potichu hvízdati. Bylo to ve chvíli, kdy vlk zase filosofoval nad mrtvolou. Jakoby uštknut vlk se vymrštil a směrem ke mně se obrátil. Jiskří­címa očima měřil každý strom a každičké křoví. Jako by se chtěl vrhnouti na rušitele. Při tom cenil zuby, že mi z toho bylo až nevolno. Měl jsem však již dříve pušku při­lícenu. Stiskl jsem kohoutek, výstřel zarachotil. Vlk vymrštil se do výše a klesl mrtev k zemi. Ani nehlesl.

Postřelený vlk vyje jak pes. Otáčí se na zadních nohách kolem do kolečka a chňape po místě, kde ho rána pálí.

Výpar z vlka jest nesnesitelný, leč přímo bestiální jest puch z vlčí tlamy.

V letě vlk se valně nestará o lidské příbytky. Nalézá v lese dosti obživy. Když však sněhu napadlo, nastávají mu krušné dny. Tehdy houfuje se ve smečky. Smečky přepa­dají sáně i dvorce a dáví vše, co jim přijde do cesty. Každé zimy podařilo se mi uloviti několik vlků ve chvíli, kdy snažili se mi vloupati do chléva. Jak vetřelý a drzý jest vlk za útoku se smečkou, tak zbabělý jest samoten. Byl-li vehnán do úzkých, zaleze do kouta a choulí se ke zdi. Tam možno ho zabíti bez odporu. Zažil jsem několik povážlivých pří­hod, z nichž ke konci uvádím dvě.

Kdysi v zimě vraceli jsme se z bezvýsledné honby na vlky. Jeli jsme v několika saních. Moje sáně byly poslední. Roz­loučil jsem se s přáteli a moje sáně se daly ze silnice polní cestou k myslivně. Neujeli jsme ani tisíc krokův, když mne na cosi upozorňuje sedlák, který mne vezl. „Pane! Vlk!" A počal zběsile tlouci do koňův. Zvířata asi větřila vlka a pádila šíleně. Rychle jsem nabil pušku. Dlouhým domlou­váním přiměl jsem vozku, aby jel volněji. Mezitím klusal za námi statný vlk. Ujistil jsem sedláka, že vlka skolím. Mimo to jsem mu slíbil, že mu zaplatím náhradu, jestliže mu vlk sežere koně.

Ale vlk neměl tak na kvap se sežráním koní. Běžel za námi vytrvale asi na 150 krokův. Když jsme zrychlili, přidal do klusu. Jestliže jsme jeli volněji, zvolnil i on. Tak zůstá­vala mezera mezi námi stále stejná. Na takovou dálku ne­mohl jsem na vlka bezpečně páliti za noci. Pozoroval jsem, že vlk se blížil, kdykoliv jsme jeli rychleji.

Nařídil jsem tedy kočímu, aby jel co nejrychleji. Ten se nedal dvakráte prositi. Bušil do koní ze všech sil. V divém chvatu pádili jsme vpřed. A vlk za námi. Tak jsem vylákal vlka asi na 80 krokův. Požádal jsem sedláka, aby zastavil. Přilícil jsem a rána zahřměla.

Byla měsíční noc. Jasně bylo viděti po polích k lesu. Vlk byl zasažen. Začal se otáčeti a vyl jako postřelený pes. Pak jsem jej viděl prchati přes pole k lesu, až se mi ztratil. Na pronásledování nebylo pomyšlení. Odjeli jsme domů.

Příštího dne jsem šel po stopě postřeleného vlka. Asi 300 krokův od místa, kde mi zmizel s očí, nalezl jsem ho mrtva. To byl můj první vlk. Od těch dob jsem jich poslal již mnoho na onen svět.

Pouze jedenkráte v životě jsem zažil, co jest opravdový strach z vlkův. A od těch dob nepodceňuji nebezpečí, jež může osamělého poutníka překvapiti v karpatském lese.

Měl jsem vyříditi nějakou záležitost u soudu. Tam jsem se zdržel, že jsme mohli teprve po osmé hodině večer nastoupiti jízdu k domovu. Bylo to dne 21. prosince. Jako každoročně i toho roku bylo všady plno sněhu. Nevraceli jsme se touto cestou a v tuto dobu po prvé, a nikdy se mi nic nepřiho­dilo. Na vlky jsem si tedy ani nevzpomněl.

Měsíc osvětloval zasněžená pole, na nichž třpytilo se mi­liony diamantův. Byl jsem zabalen do kožichův a liboval jsem si krásnou noční sanici. Cesťa byla uježděna a umrzlá, koně byla odpočati. Letěli jsme takřka po hladké dráze.

Urazili jsme již přes půl cesty. Projížděli jsme bukovým lesem. Cesta trvá lesem asi půl hodiny. Doposud nic zvlášt­ního nepoutalo naši pozornost. Již v dálce prokmitala světla

na okraji lesa. Ještě pět minut, a jsme zase z lesa venku. Pojednou jevili koně veliký nepokoj. Jejich funění věštilo něco neobyčejného. Moje první myšlenka byla: „Vlci." A neklamal jsem se. Asi 50 krokův před námi spatřil jsem několik hladových přízrakův plaziti se před sáněmi. Co či­niti? Dáti se do zápasu na úzké cestě s vlky znamenalo by jistou smrt. Vytrhl jsem vozkovi bič a počal jsem bičovati do koní. Leč koně vypověděli poslušnost. Vzpínali se di­voce a vyhazovali dopředu i dozadu. Kočí křičí na mne nejistým hlasem: „Vlci jsou vpravo!" Ale já je vidím také vlevo. Jsou tu vlci, jsou tu kolem dokola! Jazyky mají vy­plazeny a upírají na nás žádostivá světla.

Bičuji koně jako smyslu zbavený. Musím je příměti k po­slušnosti, jinak jsme ztraceni. Konečně koně se vzchopí a dávají se do šíleného trysku. Bohu dík! Jest naděje na zá­chranu. Jen z lesa ven! Pak máme vyhráno. Odevzdávám kočímu opratě. „Drž koně a nech je běžeti!" Chápu se pušky, kterou mívám na cestách s sebou, svlékám kožich. Za sebou slyším vzteklé vytí zklamaných bestií. Jsme z lesa venku. Boj může začíti! V poli vidím aspoň, kde je můj nepřítel. V lese mohl bych stříleti nadarmo do houštin napravo, zatím co bychom byli napadeni zleva.

„Jeď pomaleji!" káži kočímu. Po delším namáhání podaří se ovládnouti zase koně. Ohlížím se po vlcích. Vidím, že nejbližší jsou asi na 50 krokův. Počítám 2, 4, 8, 10, 13, 16! Pěkné nadělení! Nadbíhají nám! Jsme zaskočeni.

„Dojedu domů? Moje žena! Mé dítě!" Takové myšlenky víří mi v mozku, když zahřmí rána.

„Kdo to střelil?" Já sám! A vidím, že jedna bestie válí se ve sněhu. Ostatní zastavili se na okamžik, zaváhali, pak s novou zuřivostí pokračují v útoku.

Střelím po druhé. Druhý vlk vyje a počíná tančiti. „Jeď rychle!" křičím na vozku a opět ujíždíme na několik okamžiků zaraženým vlkům. Získali jsme na uježděné silnici proto předskok. Vlci nemohli kyprým sněhem po poli tak rychle běžeti jako koně po tvrdé silnici. Což ale platno vše! Koně jsou vyčerpáni a nemohou dále. Znovu jsem nabil. Lacino svůj život neprodám.

Vlci se opět přiblížili na dostřel. Střílím znovu a to stále z téže hlavně. Znovu vždy nabíjím. Druhou hlaveň nechá­vám stále připravenu v záloze. Což aby některý lupič při­blížil se mi až k saním, zatím co nabíjím pušku ? Po ráně jeden vlk udělal dva neb tři kozelce, než se shroutil.

Koně jsou celí pokryti bílou pěnou. Střílím na nejbližší vlky. Mnoho ran jde mimo, některé však přece zasahují cíle. Někteří vlci zůstávají pozadu. Několik vlkův houžev­natě drží se s námi. Ale máme již vyhráno! Tři vlky jsem již zastřelil a na ostatní střílím vytrvale. Podaří se mi ještě další tři zastřeliti. Tedy v celku šest vlkův jsem ubil v této bitvě. To vlky zdrželo od útoku. Uřícení, koně i lidé, při­jíždíme k domovu. Koně jsou zcela vyčerpáni, jen s největší námahou vlekou se k vesnici.

Ráno vypravili jsme se na bojiště. Ze zastřelených vlkův zbyly pouze ohryzané kosti a kusy kožichův. Vlci roztrhali raněné druhy a sežrali zastřelené kamarády.

Celý náš zápas snad trval jen něco přes čtvrt hodiny. A nám se zdálo, že prožili jsme několik hrůzných hodin.