Mezi českými folkaři ční jako neopracovaný šutr na oblázkové pláži. Pochybuje stále, o okolním světě i o sobě samém. Stejně jako jeho písničky je jen obtížně polapitelný, nesnadno zařaditelný.

Jindřich Göth, Instinkt 5/2010, str.11

Impulzem k tomuhle povídání je reedice vaší de­butové desky Ballades de Prague, kterou jste na­táčel v roce 1968 v Paříži. Vrátila vám nějaké vzpo­mínky?

Podstata toho jevu byla, že jsem tehdy ja­ko student architektury zůstal na stipendi­um, které dávala francouzská vláda ochot­ně každému, kdo uměl trochu žvástnout francouzsky. Já tam zkejsnul asi půl ro­ku. Během té doby jsem se seznámil se za­jímavým klukem, který sbíral po Paříži tu­láky. Pro mě to byla zvláštní situace, jeho sestra studovala fonetiku a přirozeně ji za­jímalo české ,ř'. Výborně, naučíš mě ,ř', ra­dovala se, jenomže jediná souhláska, kte­rou říkám špatně, je právě to ,ř'. Ona ho uměla perfektně a já jí ho pokazil. Zase nás na tý Sorbonně naučili něco špatně, posteskla si pak.

Já u nich nějaký čas pobýval, měl jsem tam zázemí a místo studia se spíš pofla­koval po ulicích. Studovat se nechtělo ni­komu, ve Francii probíhala revoluce. Ar­chitektura spadala pod umělecké obory, ale na katedře se diskutovalo o sociálních pro­blémech, o Maovi, Ho Či Minovi. Já tam byl do značné míry za hvězdu. Když se do­slechli, že jsem z Prahy, říkali „Pojď k nám na schůzi," a měli radost, že tam mají sku­tečného komunistu. Byla to divná doba: za co jsme se my styděli, na Západě letělo. Ta­kový buržoazní eurokomunismus.

Při jedné potulce Paříží jsem potkal Jeňýka Pacáka z Olympicu, který tam v té době měl nahrávat desku. Jenom­že nemohl, protože měl jakousi exkluzivní smlouvu. Já neměl nic, takže se rozhodli, že natočí aspoň tohohle tuláka. Nahrál jsem to asi za čtvři dni.

Krom vlastních věcí máte na albu taky lidovky. Jaký máte vztah k lidové hudbě?

Měl jsem povědomí o trampské písni, ale byl jsem tehdy úplný začátečník. Nebyl jsem odborník na lidovky, věděl jsem, že folkové hnutí začalo jako revival folklorní hudby. Můj idol a předobraz Bob Dylan měl na první desce taky lidovky, nebránil jsem se tomu. Byl to víceméně nápad francouzského vydavatele, říkali: teď bude ve Fran­cii hodně Čechů emigrantů, tak aby oka­mžitě věděli, že jsem jejich člověk. Začal jsem hledat způsob, jak ty lidovky zahrát na kytaru, já byl naprostý samouk. Des­ky nebyly, magnetofon jsem neměl a hrát jsem se učil podle Joan Baez, kterou jsem slyšel na Radiu Luxembourg.

Co byl nejsilnější impulz k tomu, že jste se stal písničkářem? Bob Dylan?

No, já byl okouzlen tou folkařskou obál­kou, jak jde zmrzlý kluk se zmrzlou hol­kou na předměstí v New Yorku, mají ky­taru a drží se za ruce. Folk byl pro mě vysněný obraz svobodného světa, který visel ve vzduchu. Pořídit si z maminčina županu květované kalhoty a být flower power jsme nemohli, to nám přišlo směš­né. Byl jsem v podstatě velice tuctový sluš­ný mládenec, který studuje první ročník architektury.

Proč zrovna architekturu?

Původně jsem chtěl být malíř, nejlíp hned van Gogh, ale můj táta - velice nadaný, múzický člověk, opatrný a životem vy­práskaný - řekl: „Malovat se můžeš na­učit vždycky, k tomu nepotřebuješ žádnou blbou školu. Architektura je dobré řemes­lo, kde se výtvarno pojí s precizním myš­lením." Jednak měl pravdu, druhák můj zájem zprvu nebyl umělecký. Mě bavila chemie, četl jsem Einsteina, i když jsem mu moc nerozuměl, šla mi matika a abs­traktní myšlení mi vyhovovalo. Na archi­tekturu mě ale nevzali hned, neuměl jsem nakreslit Lenina. Dostali jsme od nějakého asáka za úkol namalovat náměstí, já jsem tam něco načmáral, on přišel a povídá: „A socha je kde?" Jelikož jsem měl jed­ničky z matematiky a fyziky, šel jsem na konstrukčně dopravní, to znamená mosty...

Měl by písničkář dá­vat odpovědi, nebo spíš pokládat nové otázky?

Hlavně by měl mít civilní povolání, protože být jenom písnič­kář je nedůstojné muže. Ještě tak u holky to jde. Taky by měl mít, jak se teď říká, té­ma. Milostné, ekologické... Všichni, kteří to někam dotáhli, ho měli nebo mají. Lidi to dneska táhne k nějakému životnímu téma­tu. To je myslím problém mladých kluků, kteří se mnou hrají nebo mi pošlou nějaké nahrávky. Jsou až příliš poučení. Dneska už se ví, jak se písnička dělá, Nohavica to lidem docela prozradil. Vždycky tam mu­sí být půlka veršů automatických, blbých, a půlka básnivých. Občas se tam musí ob­jevit trocha mystiky, ale celá věc musí být zároveň přívětivá. To je jak s tou kávou Star-bucks, kterou doufám nikdy neochutnám. Ta „nejlepší káva v Praze".

Jaké je vaše téma?

Jsem sopečný muž. Někdo chodí rád do mo­ře, jiný do pralesa, já chodívám na sopkách. I když jsem na žádné ve skutečnosti nikdy nebyl, ale v tom to je. Téma není to, co jsi, ale to, čeho se ti nedostává, kam se chceš dostat a jakým směrem se vylepšit. A dru­há věc je můj vynález, který jsem aplikoval za komunismu. Když jsem chtěl schovat nějakou režimu nepohodlnou myšlenku, nejlíp bylo zabalit ji do milostné písně. Ne­vím, jak to dělám, ale je to podobný prin­cip, jako má Topol. Zamuchlá milostný příběh do ledabylých a zamuchlaných vi­zí. Já to mám podobně, jen s písničkami. Pak mě taky baví střídat žánry, nástroje a hledat k písničce konečný tvar. Já ho nikdy nenajdu, to vím, ale umím ho tak ohlodávat, že se v lidech nakonec usadí. Tím se liším od ostatních folkařů, táhne mě to spíš k jazzové formě. Taky když se ožeru, lezu všem na pódium a cpu se jim se svou hrou. Všechny to otravuje, ale já se cítím výborně, mám takový jirousovský tik. Ale zajímavé je, že když někde Ma­gor blbne a vlezu tam já, sleze. Asi se dva svlíkači na jednom pódiu nesnesou.

Vy se taky svlékáte?

No tak košili klidně odhodím. Do slipů z estetických důvodů nejdu.