Vladimír Sís: Testament pana Tena. 1987

DALAJLÁMOVY KOLÁČKY

Když se vydal ON, kterému nikdo nesměl zkřížit stín ani se přiblížit s kovovým předmětem do jeho blízkosti, na cestu Poznávání, byl mu nejbližším skutečným přítelem, bez falešné dvorské okázalosti, vlastní děd — otec jeho otce.
Jen si představte, ten nádherný průvod: dříve než se objeví, je slyšet temné hučení pozounů a dunění gongů ... potom jdou lámové-strážci se smolně nalíčenými obličeji — v rukou okované hole k napomenutí i zabití. To kdyby nehodný chtěl pohlédnout na Nejsvětějšího. Za nimi lámové-obřadníci. Nesou velká, kulatá slunce s máslovými plastikami, ztuhlými chladným větrem. Potom představení kláštera, kterému se dnes dostane věčného posvěcení jen tím, že tam dalajláma přespí.
Průvod pokračuje. Na koních štíhlých nohou urození šlechtici z hlavního města Lhasy. Za nimi rádci, knihovníci, předzpěváci, ceremoniář, nosiči čajových konvic. A konečně pod velkým žlutým slunečníkem, nad kterým se houpou obrovité vějíře z pavích per — samotný dalajláma. Jde ladným krokem dokonalého tanečníka. Ruku s podzviženým cípem dlouhého purpurového pláště před ústy, šeptajícími slova požehnání ztichlému, klečícímu davu. Nikdo z těch statkářů, lovců, stopařů, pastevců, střihačů vlny, sedlářů — nikdo z těch v první řadě u cesty si nedovolí pozvednout oči a uvidět HO ... V druhé řadě jsou teprv ženy a děti kočovníků. Ale snad jen docela malé děti, které nerozumí zákazu, vidí dalajlámu.
On kráčí k připraveným nosítkám, do nichž graciézně usedá, a jeho vlastní komorník zatahuje zlatavou záclonku. Nosítka se houpou proti zapadajícímu slunci, které se rozkládá o hrany ledovců do neskutečného světla. Teď se rozezněly stříbrné zvonkohry před branou hlavní lamaserie. Děd dalajlámův pozoruje z okénka nové kuchyně přibližující se průvod. Je zde sám v kuchyni, ve které je i všechno nové nádobí, jím samotným opláchnuté vodou dvakrát přelitou přes jemnou látku. Podívejme se, jak se do té hierarchie, upevněné vládou již třinácti dalajlámů (jeho vnuk je čtrnáctým), dostal dědeček z rodiny. Člověk, starý věkem již prožitého jednoho lokhoru — to je šedesáti let —, ale bystrý jako mladý jezdec. Dnes mu trochu kalí mysl, že mimo rostlinného mléka ze sojových bobů a masa bez kostí, pak výživného tvarohu nemá čím osladit závěr prosté večeře. Ví, že kdyby požádal představeného kláštera — nebo jedním laskavým slovem usmířil uraženého kuchaře —, mohl by vystrojit — sice postní, ale přece jen nákladnou hostinu. Klášter pod Východní horou má svoje polnosti, černý i bílý cukr, ječnou cambu a určitě i zeleninu uloženou na zimu ve sklepích. Jenže, proč je právě on tím předurčeným — a je to stvrzeno i písemným dekretem samotného dalajlámy —, který smí připravovat a podávat jídlo Nejsvětěšjímu? Protože nevěří — nesmí věřit nikomu a musí vyloučit jakoukoliv náhodu, jíž by se mohl dostat jed do potravy určené XIV. dalajlámovi. Ano, jed a úkladná smrt, to není v historii proklamované největší lásky k milovaným dalajlámům nic neobvyklého. Je z této pravdy úkladných otrav víc než smutno. Ale je přece dvacáté století a jeho vnuk, aby mohl číst, rozhodovat, vidět jasně a správně — nosí navíc i drahé brýle s nejlepší optikou. Strach ze smrti nezná století.
Zvonění ustalo. Dalajláma vstoupil do čerstvě olíčené lamaserie pod Východní horou. Ještě má čas, než se přečtou večerní hodinky a určí se odkaz z knih Života a Smrti. Děd tedy může nejméně půldruhé hodiny přemýšlet, z čeho udělá moučník ony dalajlámou tolik milované koláčky.
Starý muž ucítil chlad pod dlouhou vlněnou suknicí. Ledový průvan se opřel o jeho nohy v plstěných holínkách. Někdo odhrnul závěs a z chodby, vytesané v kameni, nesnesitelně zastudilo.
Vstoupil malý chlapec, ani ne šestiletý, zahalen parou vystupující z hubičky masívní měděné konvice. Snažil se udržet ji v jedné ruce a druhou slabou ručkou zatáhnout těžký závěs. Starý muž to šel vykonat za něho. Chlapec v rozpacích otáčel hlavu ke stropu. Bylo jasné, že zabloudil. Nebo byl poslán? Přináší čaj. Ne — stařec ohřeje, ale až později, svoji vlastní, vyčištěnou vodu. „Komu sloužíš?" zeptal se chlapce a byl nenadálé návštěvě docela rád. Jako by vycítil, že mu chlapec může být nápomocen v jeho nezáviděníhodné situaci. Uslyšel jeho tichý hlásek. „Nosím horkou vodu na čaj lámům předčítačům, ale dveře Splnění tužeb jsou dnes zavřeny... Šel jsem přes střechy a zabloudil jsem." Chlapec měl na holých nohou jen rozbité indické plátěnky. Když postavil teplou konvici na zem, podvědomě k ní přibližoval prokřehlá lýtka.
Starý pozoroval jeho počínání a potom mu nabídl kousek tvarohu, malý odřezek, který rušil hladký řez předepsaného trojúhelníku. Chlapci se rozveselily oči: „Viděl jsem nosítka Nejsvětějšího." Malý držel kousek tvarohu na dlani způsobně jako dívka. Pološeptem pokračoval: „Dal jsem do skuliny třetího schodu větrník z tuhého hedvábí." Podíval se na starce, který přikryl stříbrným poklopem křehký tvaroh. Chlapec pokračoval: „A právě na tom schodu se nosítka zastavila, a tak můj větrník dostal požehnání." Děd samotného dalajlámy se podíval pozorně na chlapce. Špatně jsem předtím odhadl jeho věk, myslel si. Takhle se nevyjadřují malé děti... Ale proč ne? Co jeho vnuk? Ve čtyřech létech odděloval od sebe barvy živosti a barvy smutku. V pěti létech četl. Vzpomněl na naučení rodné vesnice: „Čicháš-li ve stáji, rozumíš řeči koní — čicháš-li v knihovnách, rozumíš řeči knih.“ Najednou věděl, že může položit dítěti přímou otázku:
„Kdopak z tvé rodiny mívá nejlepší med? Chlapec olízl z malíčku poslední tečku tvarohu a celý jeho obličej se roztáhl do úsměvu: „Moje babička přece! Sbírá med divokých včel a ještě do něho míchá nepranou rýži!“ Stařec byl jako u vidění. Co tohle děcko ví o neprané rýži, když všichni bohatí od hranic Číny přes Tibet až po indickou cestu vyhledávají rýži skleněnou, hlazenou, zbavenou otrub, které jediné pomáhají trávit... V tom okamžiku pod podlahou nové kuchyně zahučely hlasy předčítačů. Chlapec si uvědomil svoji povinnost a zaraženě se díval na chladnoucí konvici. „Neboj se, tu vodu na čaj, to omluvíme. Patřím k dalajlámovu průvodu a potřebuji nutně dobrý med. Kde bydlí tvoje babička?" Chlapec byl samá ochota: „U výročního tržiště!" Stařec chtěl vědět, jak se tam co nej rychleji dostat. Malý pokýval nad stařeckou nevědomostí hlavou: „Dnes přece nikdo nemůže projít městem! Všechny ulice hlídají lámové-strážci!" Děd se zastyděl. Jeho vnuk — sám tak prostý — musí snášet všechna ta policejní nařízení, přejatá ještě z císařských dnů. Nařízení tak vzdálená mysli Tibeťanů — upřímných, kteří při setkání vyplazují jazyk, aby bylo vidět, že je stejně čistý jako jejich myšlenky.
Děd posmutněl, chlapci však hrály oči skrytým tajemstvím. Po chvíli se přiznal: „Mám dva hrníčky medu ve škvíře pod šestým schodem. Jeden s tmavým — lesním, a druhý se žlutým medem z horských luk." Stařík se musel nadechnout. Přesně to, co potřeboval. Protože neměl ani posvěcený amulet, ani vnukův obraz, kterým by chlapce obdaroval, aspoň připomněl rodinnou závislost: „Jsem děd Nejsvětějšího. Našli ho v mém domě jako převtělení XIII. dalajlámy.“ Chlapec nevěděl, o čem stařec mluví. Nevěděl o té zkoušce, kdy dítě vyhlédnuté jako převtělení předešlého církevního vládce poznává svoje hračky, oblečení i různé předměty, které byly používány už v jeho minulém životě. Hoch se zeptal starce s dětskou důvěřivostí: „Doví se někdo, že je to med od mojí babičky?** Stařec se vyhnul odpovědi a požádal chlapce, aby pospíšil s medem pro Nejsvětějšího.
Chlapec vyběhl, zadupal na schodech. Zapadající slunce se usadilo v přesném průhledu malého okénka. Natahovalo svoje poslední paprsky po celém prostoru nové kuchyně. Teď, když už slunce ztrácelo barvu a vítr se přihlásil s přesností západního času, teď přišla ta chvíle oživení kovových obrazů na stěně kuchyně. Nejdříve se ve zkomírajícím světle zaleskla těla koní a hned poté se rozehrály malé rolničky a plíšky na tenkých řemíncích kolem obrazů.
Stařec okouzleně naslouchal něžné hře, ani nepostřehl příchod chlapce, který přinášel dvě malé nádobky s hliněnými, produkovanými víčky. Na některých otvorech byla vyschlá tělíčka zvědavých motýlů. Stařec se několikrát nadechl, aby zahnal ospalost, víčka z nádobek rychle odklopil a začal chystat v široké misce mouku, ukapával do ní med a mísil s uvařenou rýží. Připravil čirý olej na pečení koláčků nad roštem s dřevěným uhlím. Chlapec bez řečí začal foukal do začínajícího ohně. Bylo dlouhé ticho ...
Šestnáct koláčků jako šestnáct postních úkolů bylo dopečeno. Ví se jen, že Jeho Svatost dalajláma vypil rostlinné mléko, pochutnal si na tvarohu a snědl tři bílé a dva tmavé koláčky. Prohlásil, že jsou nejlepší, jaké kdy jedl. A stařeček? Přiznal, že si špatně vypočítal délku cestování a medovou zásobu od dvorského dodavatele ve Lhase, a proto si musel vypomoct místním, vesnickým medem. Ze ještě zbylo jedenáct koláčků? Dostali je představení kláštera pod Východní horou. Šest si mezi sebou rozdělili a pět uložili do ozdobné schrány.
Malý chlapec na potkání vyprávěl, jak pomáhal péct koláčky z babiččina medu. Jak už to na světě chodí, z prosté události se za pár let stala legenda. Každý teď chtěl mít ten med a babička nestačila plnit malé hliněné džbánečky. Kupující štědře platili, a tak malý chlapec mohl jít studovat do hlavního města Lhasy.
A to je konec té pravdivé pohádky.

>>> O TOM, KTERÝ KOŘENIL