Hrbáč – Gorbi

Michala Gorbačova jsem viděla na veřejnosti naposledy 9. listopadu 2014. Pamatuji si to přesně, protože to bylo 25. výročí pádu berlínské zdi. Byli jsme v rozlehlé přeplněné berlínské přijímací místnosti, on seděl u koktejlového stolku a vypadal poněkud ztraceně.
Byl na tuto akci pozván jako trofej, živoucí připomínka osmdesátých let. Neočekávalo se, že by řekl něco zajímavého. K pádu berlínské zdi došlo náhodou, Gorbačov jej nikdy neplánoval. Jeho cílem nebylo rozbít SSSR, skoncovat s jeho tyranií nebo nastolit svobodu. Stál v čele konce kruté a krvavé říše, aniž to měl v úmyslu. Téměř nikdo v dějinách neměl tak hluboký vliv na svou epochu, a zároveň jí tak málo rozuměl.
Gorbačov se narodil ve stalinském Rusku, kariéru zahájil až v době postalinského „tání“, kdy bylo možné nahlas přiznat některé pravdy, ale ne zase příliš. Ještě během studií na Moskevské státní univerzitě byl jedním z jeho nejbližších přátel československý student Zdeněk Mlynář. Oba věřili, že komunismus lze reformovat, pokud se podaří odstranit korupci a násilí. Mlynář se díky svému přesvědčení stal jedním z vůdců pražského jara, hnutí z roku 1968, které začalo voláním po „reformním komunismu“ a „socialismu s lidskou tváří“. Bylo ale potlačeno sovětskými vojáky; ukázalo se, že korupce a násilí jsou od systému bez lidské tváře neoddělitelné. Ani opatrní čeští reformátoři je nedokázali tak snadno odstranit.
Právě jazyk „reformního komunismu“ přesto stále oslovoval Gorbačova, který jej oživil, když se v březnu 1985 stal vůdcem sovětské komunistické strany. Ačkoli věděl, že sovětská společnost stagnuje a sovětští dělníci jsou neproduktivní, netušil proč. Jeho první instinkt nebyl, že by systém potřeboval demokracii, nebo dokonce volný trh. Místo toho si pomyslel: Rusové příliš pijí. Pouhé dva měsíce po převzetí moci omezil prodej vodky, zvýšil věk pro pití alkoholu a začal vykopávat vinice. Podle některých zdrojů byly výsledné ztráty daňových příjmů do sovětského rozpočtu plus dramatický nedostatek – lidé nakupovali cukr a další produkty ve velkém, aby si doma vyrobili pálenku – bodem zlomu, který poslal sovětskou ekonomiku do konečné smrtící spirály.
Skutečná změna musela počkat až do černobylské jaderné katastrofy v dubnu 1986. Zprávy o havárii byly zpočátku utajovány, jako se špatné zprávy v SSSR utajovaly vždy. Statisíce Ukrajinců se mohly zúčastnit prvomájového průvodu v Kyjevě, i když se radioaktivita v tichosti šířila městem. Rozsah katastrofy však Gorbačova nakonec přesvědčil, že skutečným problémem jeho země není alkohol, ale posedlost utajováním. Jeho řešením byla glasnosť – otevřenost, která měla stejně jako protialkoholní kampaň původně podpořit ekonomickou efektivitu. Otevřený rozhovor o problémech Sovětského svazu měl podle Gorbačova posílit komunismus. Manažeři a dělníci měli mluvit o tom, co se v jejich továrnách a na pracovištích děje špatně, hledat řešení, napravovat problémy. Nebylo třeba hlubších reforem, jak řekl skupině stranických ekonomů hned na začátku: „Mnozí z vás vidí řešení svých problémů v tom, že se místo přímého plánování uchýlíte k tržním mechanismům. Někteří z vás chápou trh jako prostředek, jak zachránit své hospodaření. Ale soudruzi, neměli byste myslet na záchranné prostředky, nýbrž na loď, a tou je socialismus.“
Jakmile se ovšem glasnosť stala oficiální politikou, jakmile sovětští občané mohli mluvit, o čemkoli chtěli, efektivita továren nebyla jejich hlavním tématem. Nechtěli ani zachránit potápějící se loď socialismu. Místo toho se rozproudila debata a diskuse o minulosti, o historii masového zatýkání a masových vražd, o gulagu a sovětských politických věznicích. Historická svědectví, memoáry a deníky, které byly do té doby schované v zásuvkách psacích stolů, se staly bestsellery. Noviny otiskovaly příběhy o špinavostech a špatném řízení v ekonomice, politice, kultuře i všem ostatním.
Okamžitě se začalo volat po vytvoření společnosti jiného, demokratičtějšího typu, která by více dodržovala zákony. Ekonomové, které předtím Gorbačov umlčoval, začali otevřeně mluvit o konci centrálního plánování. Poláci, Češi, východní Němci, Ukrajinci, Pobalťané, Gruzínci a další členové Varšavské smlouvy i samotného Sovětského svazu začali také mluvit o konci impéria. Na rozdíl od retrospektivní putinovské historiografie, která dnes v Rusku převládá, byla éra glasnosti pro miliony lidí, dokonce i pro miliony Rusů, tvůrčím, vzrušujícím a nadějným obdobím.
Zdálo se, že Gorbačov je tím zaskočen, a nebylo divu. Protože většinu života prožil na vrcholu sovětské nomenklatury, nikdy nepochopil hloubku cynismu ve své zemi ani hloubku hněvu v okupovaných sovětských satelitních státech, jejichž obyvatelé většinou odmítali i reformní komunismus jeho mládí: nechtěli pražské jaro, chtěli se připojit k západní Evropě. Nikdy nepochopil hlubokou prohnilost sovětské byrokracie ani amorálnost byrokratů. Nakonec se spíše usilovně snažil dohnat dějiny, místo aby je tvořil.
Protože Gorbačov nerozuměl tomu, co se děje, nepřipravil ani své krajany na zásadní politické a ekonomické změny. Nepomohl vytvořit demokratické instituce a nepoložil základy pro řádnou ekonomickou reformu. Odstranil starý systém, ale ničím jej nenahradil, a pak se zdál být šokován a překvapen, když vznikl mafiánský stát, který zaplnil vzniklé vakuum. Především Rusům neřekl, že jejich říše je utlačovatelská a nesnášenlivá vůči mnoha neruským poddaným, ani to, že její rozbití znamená obrovské rozšíření lidské svobody. Nevyzýval k úplnému zúčtování se sovětskou minulostí a k ničemu takovému nikdy nedošlo. Dokonce ani zpětně nedokázal pochopit význam toho, co se stalo. Po roce 2014 opakovaně podpořil anexi Krymu ruským prezidentem Vladimirem Putinem, což přispělo ke spuštění vlny imperiální nostalgie, která nám nyní přinesla válku na Ukrajině.
Gorbačov některé své názory změnil a nakonec přijal myšlenku demokracie, což je termín, který s oblibou používal zejména během kariéry potulného staršího státníka, který je zván na oslavy výročí v Berlíně. Občas Putina veřejně kritizoval. Ve skutečnosti však všechna Gorbačovova nejvýznamnější rozhodnutí a nejradikálnější kroky spočívaly v tom, co neučinil.
Východním Němcům nenařídil, aby stříleli na lidi překračující zeď. Polským komunistům nenabídl pomoc, když se jejich ekonomika zhroutila. Nezahájil válku v plném rozsahu, aby zabránil odtržení pobaltských států, aby zabránil Ukrajincům vyhlásit nezávislost nebo aby zabránil Rusku zvolit si vlastní vedení. Učinil několik reakčních pokusů, aby přibrzdil vývoj, a lidé při tom umírali, především ve Vilniusu a Tbilisi. Nebyl však tak krutý jako někteří jeho předchůdci nebo nástupci a nakonec nepoužil masové násilí, aby udržel říši pohromadě. Nepoužil násilí ani k tomu, aby se sám udržel u moci.
Gorbačovova nečinnost přinesla světu třicet let úlevy od jaderného patu studené války, třicet let času na to, aby se v některých částech jeho bývalého impéria prosadily skutečné reformy. Ačkoli žádná ze sil, které mimoděk uvedl do pohybu, nezabránila tomu, aby se Rusko opět změnilo v tyranii, konec sovětského komunismu mohl být mnohem krvavější, mnohem násilnější a mnohem podobnější současné válce na Ukrajině. Kdyby byl v čele někdo jiný, mohlo k tomu snadno dojít.

… Anne Applebaum, 2022 The Atlantic Media Co., as first published in The Atlantic magazine or on theatlantic.com (as applicable).