Co nosí Skotové pod sukněmi, aneb co jsme poznali ve Skotsku.

Když jsme v naší nemocnici vymýšleli poznávací zájezd, zjistili jsme, že jsme už projeli téměř celou Evropu a poznali jsme mnoho zemí, krajů, lidí, zvyků i obyčejů. Šli jsme na to tedy z jiného konce: Co vlastně ještě nevíme? A protože nikdo z nás s jistotou nevěděl, co mají Skotové pod sukněmi, rozhodli jsme to exaktně prověřit na místě. Obrátili jsme se na jednu malou, ale specializovanou cestovní kancelář v Plzni, která pořádá poznávací zájezdy do oblasti britských ostrovů už téměř patnáct let a společně jsme připravili náplň zájezdu tak, aby si každý účastník přišel na své: něco zajímavého cestování, místopisu, historie, kultury, kuriozit a zajímavostí, ale také techniky a hlavně hodně přírody.

Protože jsme nechtěli absolvovat cestovatelské dostihy, naplánovali jsme pohodovou cestu s denním přejezdem přes Německo a Belgii do francouzského přístavního města Calais, kde jsme přespali v příjemném hotelu. Po snídaní, odpočatí a příjemně naladění, jsme se po krátkém přejezdu ocitnuli na odbavovacím terminálu Eurotunelu. Tady se nám dostalo zasvěceného výkladu našeho průvodce o technických parametrech tunelu, o jeho výstavbě i o současných ekonomických problémech s jeho provozem. To se v praxi potvrdilo, a přestože jsme přijeli včas a přestože prý může projíždět tunelem souprava každých osm minut v obou směrech, čekali jsme téměř hodinu, než se sešlo dostatek vozidel k naplnění vlakové soupravy. Potom to ale byl velmi zajímavý zážitek: Autobus najel i s cestujícími na speciální vlakovou plošinu a po ní do útrob soupravy dlouhé přes půl kilometru. Uvnitř jsme mohli autobus opustit, ale malá okénka na bocích vagónů jen umocňovala pocit stísněnosti. Vlak se pohnul, nabral rychlost a za okamžik jsme již klesali pod úroveň mořské hladiny. Pocit, že jsme přes třicet metrů pod dnem kanálu La Mance, nevyvolával bouře nadšení u pasažérů. Jízda trvala ale pouze asi půl hodiny, a tak si všichni oddechli když uviděli nádraží na anglické straně tunelu. Řidič bravurně vymanévroval ze soupravy a vyrazili jsme za poznáním ostrovní říše. Hned v úvodu některým z nás zatrnulo při pohledu z autobusu: Pozor! Vždyť jedeme v protisměru! Ale kdeže, vždyť jsme v Anglii, tady je to přece normální. Pro české řidiče je to tedy pěkný nezvyk i na normální silnici. Což teprve na víceproudé dálnici, křižovatkách nebo na kruhových objezdech. Teprve tady jsme ocenili zkušenosti a praxi našich řidičů, kteří se za celou dobu naší cesty ani jednou nespletli a dokonce se zdálo, že si v tomto systému libují.

První zastávkou na naší cestě byla návštěva nejznámějšího univerzitního města v Anglii - Cambridge. Procházka městem s neopakovatelnou staroanglickou atmosférou byla příjemná a návštěva jedné z univerzitních kolejí včetně kaple, jídelny a knihovny nám přiblížila dobu, kdy zde studovali největší velikáni britských, evropských i světových dějin vědy a umění. Ale i dnes zde pulzuje život současných studentů, návštěvníků i obyvatel tohoto malebného historického města.

V podobném duchu se nesla i naše další zastávka na cestě Anglií. Starobylé město York je považované za jedno z nejtypičtějších a nejhezčích anglických měst. Svojí architekturou uchvátí každého milovníka historie, zejména té středověké. Kamenné měšťanské domy se střídají s těmi hrázděnými, jejichž původní trámy na vás dýchají staletími. Původní krámky v nich však nabízejí zboží nejen historické, ale i současné. Tento kontrast je nesmírně působivý a v návštěvníkovi evokuje pocit kontinuity lidského bytí na této planetě. Nesmírně působivá je návštěva zdejší katedrály, postavené v klasickém gotickém stylu s nádhernými slavnými skleněnými vitrážemi. Yorskminsterská katedrála je monumentální kamenná sakrální stavba, žijící čilým duchovním i turistickým životem. Poskytla nám nejen silné kulturní a duchovní zážitky, ale také stín před pálícím sluncem, které nás provázelo téměř celým naším pobytem. A tak jsme jen neradi opustili toto nádherné město a vydali jsme se dále na sever k hlavnímu cíli naší cesty - ke Skotsku.

Cestou tam jsme se od našeho skvělého průvodce postupně dozvídali nepřeberné množství informací tak zajímavou formou, že jsme si ani nestačili zdřímnout. Ostatně krajina se začala měnit před očima a na hranicích se Skotskem jsme se ocitli v úplně jiném světě. Tomu dominovala nádherná příroda, jakoby vymodelovaná uměleckou rukou Stvořitele, s mnoha odstíny zelené barvy, od světlé jarní zeleně po temně zelenou barvu vřesovišť, která právě začínala kvést. Také dudák u hraničního kamene nás nenechal na pochybách, ve které části Velké Británie se právě nacházíme. Za nepatrný obnos vhozený do klobouku nám nejen zapózoval a nechal se s každým zájemcem vyfotografovat, ale také nám zahrál na dudy nejznámější melodii Skotska, kterou jsme od té doby slyšeli téměř na každém rohu.

Další den jsme posilněni sice poněkud netypickou anglickou kontinentální snídaní v hotelu vyrazili za dalším poznáním. První zastávka byla v oblasti Borders u zříceniny jednoho z nejhezčích opatství Melrose. A potom už jsme spěchali za hlavním cílem tohoto dne: Edinburghem. O něm se říká, že je jedním z nejhezčích měst nejen evropským, ale dokonce i světovým. Můžeme to s klidným svědomím potvrdit. Návštěva hradu nám umožnila nahlédnout do historie Skotska a jeho vládnoucích královských rodů. Rozlehlost interiérů, jejich výbava a celková mohutnost hradu na nás mocně zapůsobila. Jak teprve musela působit na středověkký poddaný lid..? Od hradu směrem do centra města vede pověstná Royal Mile - Královská míle. Jde o rušnou obchodní třídu s množstvím obchodů a restaurací, s čilým dopravním ruchem, jemuž dominují vyhlídkové patrové autobusy se všudypřítomnými japonskými turisty. Nechybí tady ani chrám St. Gilda s kopulí ve tvaru skotské královské koruny. Hned na začátku této třídy nás zaujala výstavní síň, kde ve dvou patrech funguje městské informační centrum, kombinované s muzeem tartanu, typické skotské látky, používané k výrobě kiltů - pověstných skotských sukní. Tady jsme prvně viděli, jak se vlněná károvaná látka vyrábí, jak se prodává a také jak se pravá skotská sukně šije i jak se správně obléká. Na figurínách v životní velikosti byly vystaveny nejrůznější typy kompletních skotských obleků. A tady jsme měli poprvé příležitost nalézt odpověď na otázku z úvodu: Co nosí Skotové pod sukní? V tomto případě byla odpověď jednoznačná: NIC ! Opouštěli jsme tedy Edinburgh poněkud chytřejší, rozhodně však bohatší o silné a nevšední zážitky. V podvečer jsme ještě navštívili romantické místo Linlithgow, renesanční palác na břehu zádumčivého jezera, kde se narodila Marie Stuartovna. A potom už vzhůru na zasloužený odpočinek do hotelu v blízkosti Falkirku.

Druhý den, po dni plném historie, jsme se vydali k velké technické atrakci zdejšího kraje, jsou to Falkirk Wheels - Falkirská kola. Jde o unikátní zdymadlo, které překonává rozdíl více než třiceti metrů mezi hladinami dvou systémů plavebních kanálů. Podrobný popis by zabral moc místa a tak jen stručně: Dvě ohromná ocelová mezikruží na společné hřídeli obsahují dvě protilehlé rovnoběžné plavební komory, z nichž jedna je v ose horního plavebního kanálu a druhá v ose dolního kanálu. Po najetí lodí do obou komor a zavření vrat si začnou komory vyměňovat svoji pozici prostřednictvím ozubených převodů. Tím se dostane horní komora dolů a naopak. Lodě pak vyplují na příslušném místě a zázrak je hotov. Pořídili jsme nezbytné fotografie a hurá za dalším programem. Nejprve malá, ale o to malebnější gotická katedrála v Dunblane, potom putování nádhernou krajinou The Trossachs, kterou tak působivě popsali Rob„Roy“MacGregor a Walter Scott, až k jezeru Loch Katrine, kde nás čekalo další milé překvapení: výlet originálním parníčkem z roku 1899 se skutečným parním strojem v podpalubí, vousatým kapitánem na můstku, stylovým lodním stewardem v baru, kde se podávala pravá skotská whisky. Takže málokomu vadilo mírné mrholení v závěru plavby, které dodalo ten pravý pocit „drsné“ plavby z minulého století. Počasí se ve Skotsku mění opravdu rychle a tak už zanedlouho jsme se procházeli v přírodním parku Queen Elizabeth Forest Park za hezkého slunečného počasí. Byla to krásná tečka za vydařeným dnem.

Pátý den našeho výletu začal zastávkou v malém nenápadném městečku Luss na břehu jezera, které na první pohled nebylo ničím neobvyklé. Už první kroky uličkami nás přesvědčily o opaku. Nízké kamenné domky z úžasnými, upravenými zahrádkami plnými subtropických květin a neskutečná čistota - to všechno šokovalo. Místní krámek, který kombinoval prodej suvenýrů a malou jídelnu s občerstvením, byl půvabným oživením návštěvy. Majitel a prodavač v jedné osobě - stařičký drobný pán - osobně nabízel na tácku zdejší typické máslové sušenky, a tak jen necitelný skot (ve smyslu škudlil), by si od něj nějakou drobnost nekoupil. Ostatně komu by vadilo, že stejné zboží se dostalo v supermarketu za polovinu ceny? Potom následovala cesta přes největší skotské vřesoviště Rannoch Moor, s rozlohou přes 400 čtverečních kilometrů. Po malé zastávce na fotografování jsme pokračovali údolím Glen Coe, místem krvavé historie jednoho skotského rodu. Působivé vyprávění této historie opět potvrdilo skutečnost, že kvalitní průvodce je nade vše. Tento den byl ale opravdu nabitý zajímavostmi všeho druhu. Právě nás totiž čekala další technická památka: soustava zdymadel ve městě Fort William na Kaledonském kanálu - Neptune’s Staircase. A potom už jen zastávka u nejfotografovanějšího skotského hradu Eilean Donan Castle a přejezd přes ohromný klenutý betonový most, který spojuje pevninu s největším skotským ostrovem Skye. Ubytování v hostelu s nádhernou vyhlídkou na záliv s přístavem proběhlo rychle, domácké prostředí a přítomnost ostatních hostů s převahou mladých studentů jen umocnilo dobrou náladu, a tak po večeři následovala procházka městečkem Kyleakin a my chlapi jsme si zašli na „jednoho Guinesse“ do blízké hospody. Paráda!

Další den byl věnován poznávání ostrova Skye. Jde o hornatou oblast s rozervaným pobřežím a horami vysokými okolo tisíce metrů. Projížděli jsme autobusem po horských silnicích, údolími plnými stád ovcí, pohořími The Cuillins a Trotternish až k nejznámějšímu zdejšímu hradu Duvegan Kastle, patřícímu klanu MacLeodů už od 13. století. U hradu je velmi neobvyklá turistická atrakce: pozorování živých tuleňů ve volné přírodě. Na motorových lodích jsme se opatrně přiblížili k ostrůvkům, pokrytým chaluhami, kde zrovna tulení samice pečovaly o svoje mláďata. Pozorovat tato krásná divoká zvířata v jejich přirozeném prostředí byl zážitek, který nezkazil ani déšť a vítr, který nám připomenul, že jsme v drsné přírodě vlastně uprostřed Atlantiku, byť milosrdně omývaném Golfským proudem. Déšť nás provázel také do malého rybářského městečka Portree, kde jsme si za odměnu dali vyhlášenou místní specialitu Fish & Chips. Absolutně čerstvé a skvostné. Návrat do hostelu stejnou trasou se zastávkou na místě ranní zastávky, které jsme nepoznali: Ráno mlha, déšť a vítr, viditelnost deset metrů. Podvečer Jasno, slunečno, teplo, okolo nádherné vrcholky hor!

Po probuzení, snídani, a rozloučení se s naším dočasným domovem na ostrově Skye jsme se vydali zpět na pevninu a zamířili k nejznámějšímu jezeru Skotska - jezeru Loch Ness. Už první setkání s ním nás přesvědčilo, že v něm pověstná příšera určitě žije. Vždyť je přes třicet kilometrů dlouhé a prý až tři sta metrů hluboké. Jeho temně modré vody vskutku moc nelákají k vykoupání a setkání se s Nessie. Asi uprostřed délky ostrova jsme zastavili na nenápadném parkovišti s hezkou vyhlídkou na jezero a na hrad Urquhart. Náš průvodce nás s tajemným úsměvem vyzval, abychom ho následovali. Ve stráni pod parkovištěm byla citlivě postavena budova informačního centra, jejíž součástí byl i malý kinosálek. Tam jsme se shromáždili a shlédli asi desetiminutovou projekci o historii zdejšího kraje i hradu. Byla velmi pohnutá, krvavá a krutá. A tak hrad končil jako rozvalina, kde se pasou ovce a bývalé hrůzy jsou zakryty bujnou zelení. Po skončení projekce jsme tiše seděli na svých místech ve ztemnělém sále a tiše přemýšleli, když v tom se začaly roztahovat závěsy za promítací plochou. Najednou jsme uviděli poslední záběr filmu, prolnutý do skutečného pohledu na současný hrad, zalitý sluncem s pozadím jezera. To byla působivá pozvánka k jeho návštěvě. Hrad jsme peolezli od sklepení až po věže, z nichž byl nádherný výhled na jezero Loch Ness se všemi výletními parníčky a stovkami turistů na nich. Program nás ale hnal dál, horským masívem Grampian Mountains, do turistického střediska centrální oblasti Higlands - městečka Pitlochry. Odtud to byl už jen skok do destilérie Edradour, malé rodinné firmy, ve Skotsku však velmi známé a odborníky ceněné. Vyrábí se tady pravá skotská single malt whisky. Nemohli jsme si nechat ujít příležitost navštívit tuto atrakci, dozvědět se něco o výrobě pověstného nápoje, ale hlavně ho ochutnat. I někteří zavilí odpůrci tvrdého alkoholu museli uznat, že tento nápoj má něco do sebe. A tak v „podnikové prodejně“ jsme utratili nejednu libru. Tento náročný den jsme zakončili unavení, ale spokojení na „našem“ hotelu.

Osmý den byl dnem loučení se Skotskem. Jeli jsme až na hranice Skotska a Anglie, kde jsme zastavili u známého kovářství v Gretna Green, dnes turistickou atrakcí s mnoha obchůdky se suvenýry, ale také malým muzeem. V něm je dokumentovaná historie tohoto místa: Místní kovář, mající nižší svěcení, měl právo oddávat mladé páry, které se sem sjížděli ze široka, z daleka. Stal se jakýmsi patronem zamilovaných a to mu přineslo věčnou slávu ve zdejším kraji. Opustili jsme tedy Skotsko a čekala nás cesta krásným krajem Lake Distrikt. Osvěžili jsme se u jezera Windermere ve vesničce Bownes on Windermere a pokračovali směrem na Liverpool. A když se řekne Liverpool, téměř každému se vybaví nejslavnější beatová skupina všech dob - The Beatles. Jejich muzeum nazvané „Beatles Story“ byl náš cíl. Je umístěné v bývalých docích, které jsou přeměněné na kulturní , obchodní a společenské centrum města. Muzeum bylo velmi zajímavé, expozice chronologicky mapují celou éru skupiny a během asi hodinové prohlídky jsme zcela propadli atmosféře doby a mnozí z nás jsme se vrátili o mnoho let zpátky do svého mládí či dětství. Čas ale nečeká a tak jsme museli znovu do autobusu a pokračovat v návratu.

Poslední den na britských ostrovech jsme měli rezervovaný na Londýn. Tady měli řidiči autobusu povinnou osmihodinovou bezpečnostní přestávku, kterou jsme my ostatní využili do poslední minuty k poznání tohoto největšího evropského města. V první části jsme společně prošli nejznámější místa Londýna, prošli jsme se čtvrtí Westminster, viděli jsme střídání stráží u Buckinghamského paláce, šli jsme kolem Westminsterského opatství, parlamentu, Downing Street, White Hall až na Trafalgar Square. Navštívili jsme Národní galerii. V podvečer jsme mnozí využili nabídka našeho průvodce a společně navštívili čínskou restauraci ve čtvrti Soho. Vyhládlí a unavení jsme usedli ke kulatým stolům a čekali, co ce bude dít. Po úvodní instruktáži, jak jíst s čínskými hůlkami, jsme se pustili do jídla, kterého bylo tolik, že jsme ho prostě museli nachat na mísách. Moc příjemný kulinářský zážitek. A tak nasyceni duševně i tělesně jsme se na trafalgarském náměstí společně při čekání na autobus loučili s Londýnem, který nás odměnil krásným teplým a slunečným počasím.

Cesta domů proběhla bez jakýkoliv problémů stejným způsobem, tedy tunelem. Tentokrát bez čekání, rychle a spolehlivě. Řidiči si opět museli zvykat na jízdu vpravo a my jsme si museli začít zvykat žít s představou, že všechno hezké jednou končí a že nám právě končí jedna krásná poznávací dovolená. A jak zní odpověď na otázku: „Co nosí Skotové pod sukní?“ Kdo chtěl, ten se to dozvěděl, ale určitě to neprozradí. Kdo to chce vědět, ten ať jede do Skotska! Určitě se to vyplatí, a nejen pro získání této informace. Ing.Petr Popule