PÁKISTÁN

1977

Byla to jedna z těch bláznivých myšlenek inspirovaná knihou o českých horolezcích, kteří vylezli na Tirič Mir, jeden z dominantních velikánů Hindúkuše. Byla to tehdy těžká doba v lůně socialismu. Z nějakého podivného zdroje jsem se dozvěděl, že z pohraničního města Termez v SSSR jezdí každou středu ráno loď přes Amudarju do Afganistánu a že prý vozí i turisty. Nabídnul jsem několika známým, že je vezmu sebou, nechtěl jsem být sám. To byla z mojí strany naprostá troufalost, nic nebylo jisté a nic nebylo zajištěné. Zájem byl mizivý, to se dalo čekat. Ten kdo byl ochoten se mnou jet byla Jindřiška. Dala se kvůli tomu i ostříhat. Nejdůležitější je se rozhodnout, ostatní postupné kroky už vyplynou tak nějak samy. Vyrobit si fiktivní pozvání do SSSR. Sehnat fiktivní vysílající českou organizaci. Sehnat do pasu to kouzelné razítko OBMEN nezbytné pro vstup na území SSSR. Koupit letenky. A sehnat víza, to byl porod. Na Afgánském velvyslanectví tenkrát sloužil Babrak Karmal, budoucí dosazený socialistický prezident Afganistánu. Návštěvy u něj a rozhovory a malý úplatek v dolarech měly výsledek. S Pákistánem, světe div se, jsme měli bezvízový styk.

Přes SSSR

Cesta byla přes Moskvu a Dušanbe do Termezu. Poslední úsek ale neletěl. Přesedli jsme na vlak, přežili v něm asi 30 hodin a bitku na nože a vystoupili jsme v Termezu. Sehnali jsme nocleh v hotelu pro místní, ale moc jsme se neohřáli. Za chvíli přijel milicionář a řekl, že tento hotel nemůže ubytovat cizince. Trochu jsme se vzbouřili, ještě s nějakými Poláky a zůstali sedět na chodbě. Ve středu ráno jsme napochodovali do přístavu a tam narazili zase na svého milicionáře a ten si nás vychutnal. Zabavil nám všechny ruble, že se nesmí vyvážet. Zase jsme se museli vzbouřit a tak pověřil někoho ať nás doveze do „sběrkasy“. Tam nám založili vkladní knížku a peníze nám na ni vložili. Loď jela a my s ní.

VYNECHÁVÁM AFGANISTÁN, TEN JE SAMOSTATNĚ.

Pákistán

Hranice do Pákistánu byl sen. Dobrovolně jsme se nechali očekovat a pak šli zemí nikoho do své cílové země. Po obou stranách silnice seděli různí hadráři a před sebou měli plátýnka s obrovskýma hromadama peněz všeho druhu. Měnili cokoliv za cokoliv. Naše první muslimská země. Pro středoevropana ze socialistického tábora totální šok. Poprvé jsme okolo sebe viděli ozbrojené Paštůny. Nikdo na ulici z toho nebyl nervózní. Nikdo nás nezabil. Nikdo nás nepřepadnul. S různými přestupy jsme dojeli na střeše autobusu do Pešaváru. První moje zkušenost z ubytování v hotelové kobce přímo nad místním biografem. Každý večer jsme si podle zvuku vymýšleli příběh, který jsme neviděli. Pokaždé jsme se snažili vymyslet jiný. Na prkénku vedle holé žárovky seděla každý večer naše ještěrka a lovila komáry.

Letadlo, byl to hornoplošník Fokker, pro 20 lidí nás přeneslo přes nižší hřebeny Hindúkuše do Chitralu, hlavního města místního knížectví uprostřed hor. Přistávací dráha končila kolmou skalní stěnou. Pilot tu jistě nebyl poprvé a tak to zase zvládnul. Na závěr nám předvedl svoji parádičku. K letištní budově s letadlem zacouval. Nastaly nám dny uklidnění a odpočinku. Svítilo sluníčko a na konci údolí stála od rána do večera ta hora se jménem Tirič Mir (7708 m), strůjce myšlenky. Začali jsme vymýšlet co budeme dělat. Prohlídka města s mešitou. Výlet do hor. Výlet ke Kalašům.

Město bylo od našeho hotelu dost daleko, ale to nevadilo. Postupně jsme se seznámili s většinou obchodníků, frizérů a řemeslníků na hlavní ulici. Všichni na nás byli slušní, ale nijak výrazně přátelští. V našem hotelu jsme se seznámili ještě s dalšími Evropany ze Švýcarska a Rakouska. Povedení kumpáni. Kouřili hašiš, ten tu byl k dostání všude a byli to první moji skuteční světoběžníci.

Na druhém konci města jsme navštívili místního vojenského přidělence a vyjednali si povolení k návštěvě Kalašů. To jsou takoví podivní lidé, kteří žijí ve třech horských údolích daleko v horách. Tvrdí o sobě, že jsou potomci vzniklí ze sexuálních hrátek vojáků armády Alexandra Makedonského, když tudy táhnul. Něco na tom asi bude. Mají jiný jazyk. Mají bledou pokožku, ne jako Pákistánci. Mažou si tváře černou hlinkou, aby se náhodou neopálili. Pohřbívají své bližní do dřevěných rakví a ty hromadí za vsí, aby jejich bližní vyschli. Cesta sem byla možná jen džípem přes několik brodů a hřebenů hor. Dlouhá hrbolatá cesta, ale ty výhledy. Prošli jsme celou vesnici, nakoukli do domů a vypili čaj.

Cesta do hor byla směrem pod Tirič Mir. Dlouho, dlouho jsme jeli džípem do nějaké vesnice. Navštívili jsme místní nemocnici. Rozuměj tím prázdná kamenná chýše s jedním lehátkem bez jakéhokoli vybavení. Pak jsme zašli na stavbu malé vodní elektrárny. Poprvé jsem viděl, že obsluha lopaty jsou správně dva muži v plné síle. Jeden nakládá a druhý mu pomáhá tahat za provaz uvázaný na násadě. Večer nám uvařili slepici.

A pak jsme se začali chystat zase domů, ale ouha. Byly mraky a letadlo několik dní nepřiletělo. Na letišti se hromadily zástupy lidí. Nevypadalo to dobře. Vrátili jsme letenky a nacpali se do džípu WILLYS, který slíbil,že nás převeze přes horské hřebeny po cestě do Diru, kde jezdí autobus. Vyrazili jsme. Zaplatili jsme si tak zvané „komfortejbl síts“. To znamená, že jsme seděli vpředu ještě s řidičem a jeho pomocníkem. Vzadu za námi se mačkalo dalších 8 hadrářů a bagáž. Když jsme dojeli do hor začalo sněžit a to tak, že hustě. Chvíli jsme bojovali s každou serpentinou až jsme prohráli. Pomocník řidiče hbitě sundal všechnu bagáž, džíp se otočil a řidič řekl, že pojede zase až na jaře. Vrátit peníze, no to si děláš legraci. Vzali jsme bágly a vydali se sněhem po mizející cestě vzhůru. Za tmy jsme došli do sedla Lovari pass (3700 m). Zalezli jsme do nejbližšího kamenného domku a rozdělali oheň. Ve spacáku a s teplou ovesnou kaší v žaludku byla situace zase o něco lepší. Stále sněžilo. Uprostřed noci, možná trochu k ránu se ozvaly hlasy a do našeho domku se nacpala skupina hadrářů. Rozfoukali jsme oheň a dali jim najíst ovesné kaše. Vůbec neprotestovali. Skoro všichni byli bosí. To jim nevadilo. Za nějaký čas se zvedli a odešli sněhem někam do tmy. Ráno bylo sluníčko a pořádná zima. Sbalili jsme a šli po rozbahněné cestě dolů do údolí do Diru. Po mnoha hodinách na střeše autobusu jsme byli šťastní zase v naší kobce, v hotelu v Pešaváru. Ještěrka byla na svém místě.

Odskočili jsme si do Taxily, historického místa s jednou z největších stúp v zemi. Bylo to několik hodin autobusem a my nevěděli jak to jezdí. U autobusů jsme se ptali kdy jede autobus do Taxily. Nikdo nám nerozuměl a všichni někam ukazovali. Tak jsme tam šli a pochopili. Ta otázka byla úplně blbá. Autobusy do Taxily jely prostě furt. Když jeden odjel, jel další za pár minut. A další zase za pár minut. Myslím, že to tam tak jezdí pořád a bude asi až do konce světa. Orient má svá kouzla. Archeolog by si v Taxile jistě smlsnul a tak jsem si smlsnul taky. Našel jsem střep s ornamentem a koupil "zaručeně pravou" hlavičku mladého Buddhy z pálené hlíny. Střep je možná z 13. století. Já tomu tedy věřím a tak to tedy tak je.

Zase domů

Cesta zpátky do Pešaváru a dále do Afganistánu byla již jen opakováním známého.

Věnováno Jindřišce. Za všechno co se nepovedlo se omlouvám.

Podle mizejících vzpomínek sepsal P3k v 7/2016.

Doporočená literatura: H&Z


Další cesty autorovy.