Deník z cesty do Jordánska – 30.6. – 7.7.2007

 

PeKu - Petřík e-mail

 

So

Od rána to tak tak stíháme i s obědem. Bus už jezdí podle prázdninového (13:40), béčkem až na konečnou, je to pohodlnější a ani tak dlouho nečekáme (14:50) na expres na letiště. V 1.10 jsme tam. Odbavili nás až do Amánu, přestože přestupujeme v Istanbulu. Letadlo bylo úplně plné a skoro samý Turek. Mamka si dala dánský pivo a byla v pohodě. Já jsem si dal turecké víno a taky jsem byl v pohodě. Dost divný nato, že nemáme nic zajištěný. V Istanbulu (20:15) už byla skoro tma. Tak jsme to odseděli a do Amánu bylo opět skoro plné letadlo. Všichni cestující odjeli do tmy a my jsme zůstali sami na letišti. Brzo odešli i čekající a letiště bylo naše. Jsou tu velmi pokrokoví, mají dělené sedačky a nedá se nich spát.

Amán – hlavní město s historií přes  9000 let. Římský amfiteátr z 2. století pro 5000 lidí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Ne

V 7:00 jel první autobus do města a ten byl náš. Vystoupili jsme na Abdali po hodině jízdy, to je konečná a o nic se nestarali. Hned se o nás poprali různí naháněči a nabízeli hotely. Řekl jsem sumu, kterou jsem ochoten zaplatit za hotel a cestu do hotelu v downtownu. Ali uměl nejlíp anglicky a tak nás klofnul. Dovezl nás do hotelu přímo naproti vjezd do královské rezidence. Garden… už nevím. Pak jsme s ním smluvili výlet na pouštní hrady. Odložili jsme bagáž a hned vyrazili. Jel po 40 tam a 35 zpět. Všude samá poušť a nám se silně klížili oči. Šlo to za sebou Quasr al-Haranah, Quasair Amra, oáza Azraq s hradem a Quasr al-Hallabad. Vedro a poušť a v té poušti kamenné hrady bez oken, bez turistů bez vybavení. Něco byly karavnseraje, něco lovecký hrádek s lázněmi, něco hrad s mešitou a nakonec hrad na kopci s mozaikami a strašným výhledem po okolí, zase samá poušť. Ali vyprávěl o tom, jak se žije jeho rodině. Ta má asi 40-50 lidí. On sám má 11 dětí, některé už mají i děti. A když pošleme Evu, tak si ji jeho syn určitě vezme a ona bude šťastná a bude se mít dobře. Bude se starat o děti, manžela a domácnost a budou se navštěvovat s ostatními. V Azraqu nám koupil čaj a smažené kuličky, vždycky počkal až si to prohlídneme a pak jsme jeli dál. Když viděl policajty, tak se připoutal a postavil za okno licenci s upozorněním pro cestující. Sem tam vojáci, aut směrem do Sýrie a Iráku dost málo. Vrátili jsme se 15:00 a šli to všechno dospat, a ono to šlo. Nabízel se i na zítra do Mataby a Keraku (40JD), ale snad to pořídíme autobusem levněji.

Srážka za výměnu peněz 18 JD; bus do města 3,20 JD; hotel 10 JD; taxi 40 JD;

Quasr al-Haranah – umajovský palác s 61 místnostmi, karavanní stanice

Quasair Amra – lázně u nedochovaného loveckého hradu

Al Azraq – v římském období důležitá oáza, pevnost z bazaltových kamenů,mešita na nádvoří z 13.stol., 1917 sídlo T.E. Lawrence,

Quasr al-Hallabad – původně římská pevnost, za Umajovců palác

Všechno ze 7. století.

 

 

 

 


Po

V noci byly nálety letadel těsně nad hotelem. Ráno jsme vstali o hodinu později, protože jsem si neposunul čas na budíku. No nevadí, stejně nemáme pevný časový plán. Naproti hotelu na ulici jsme pár minut čekali na bus (č.46) a dojeli zase na Abdali. Autobus do Mataby tam už stál a za chvilku jel. Asi to tak funguje všude ve světě kromě u nás a v civilizovaném světě. V Matabě jsme popošli kus pěšky a potom do kopce ke kostelu, kde byl kdysi i papež na návštěvě. Mataba je ze 30% křesťanské město. V řeckém kostele jsme pokoukali na velkou mozaiku s mapou svaté země a pak ještě na mozaiky s různejma zvířatama v předsáli muzea (WC). Došel jsem zpátky do kostela pro zapomenutý foťák a šli jsme zpátky na autobus. Popojeli jsme na autobusové nádraží. Všichni nám tvrdili, že po staré Kings highway žádné autobusy do Keraku nejezdí a že musíme zpět do Amánu. To ne, rozhodli jsme a odjeli do nějaké Džízy aniž jsme věděli kde to je. Byla to taková malá díra na Desert highway. Tady nám znovu tvrdili, že do Keraku nic nejezdí a tak jsme šli na autobus do Amánu. Pak jsem se vnitřně ztopořil a řekl Janě ať ihned vystoupí. Přešli jsme silnici a začali stopovat. Snad kvůli tomu, že jsme na dovolené tak první autobus, který zastavil za několik minut jel do až do Keraku, ale to byla fakt neuvěřitelná klika. Kus před Kerakem se náš řidič zkasíroval směšnou cenu za dopravu, vyměnil se s protijedoucím řidičem a my pokračovali dál. Na konečné jsme popojeli busem do města, bylo to pěkně do kopce a došli pohodlně až ke hradu. Velký a zajímavý, žádné WC. Na další cestu do Petry jsme museli dojít zase dolů na autobusové nádraží. Sešli jsme po skále a jen jsme došli dolů, tak u nás zastavil sám od sebe kolektivo a ptal se kam jedeme. Jako na potvoru on tam jel taky. Po cestě jsme pohovořili z tatínkem se dvěma syny. V Ma´anu jsme naložili okurky, vysadili tatínka v 18:00 jsme byli ve Vadi Musa. Řidič nás dovezl až do hotelu s hezkým výhledem na hory a západ slunce. Byla sprcha, lednička a postel. Zase to všechno klaplo.

Bus na nádraží 0,35; bus do Mataby 1,4; kostel 2; bus na nádraží 0,25; bus na dálnici 0,70; bus do Keraku 2; bus v Keraku 0,2;hrad 2; kolektivo do Petry 20; hotel 14;

Madaba – mozaika znázorňující mapu svaté země z 6 století v řeckém ortodoxním  kostele sv.Jiří, původně velká 6 x 15 m z dvou milionů kousků.

Kerak –křižácký hrad z 12. stol.,dokončený v 1161,  sultán Salh ad-Din (Saladin) roku 1187 dobyl hrad, potom hlavní město mameluckého království.

 

 

 

 

 

 

 

 


Út

Jsme se oba dospali, ale vstávali jsme hodně brzo, protože hoteliér nás brzo ráno odvezl k pokladně do Petry. Měli sice plán, to jsem se dozvěděl na internetu, ale jen španělsky a koně už nejsou v ceně. Chtěl jsem se šetřit, tak jsme najali koně na cestu k soutěsce Siq. Nebylo to třeba, je to z kopce a ne zase tak daleko. Usmlouvali jsme ale dost dobrou cenu, o které kovbojové řekli, že je to spropitné pro koně. Pak jsme prošli soutěskou k pokladnici. Přesně jako na všech prospektech, byla tam i s velbloudem. A tím začalo monumentální předvádění chrámů, hrobek, divadla a mnoha jeskyní na bydlení. Nahoře u hrobky Korintia jsme posnídali hezky ve stínu s rozhledem na celé údolí. Turistů všude pomálu a spousta krámků u památek nebylo ani otevřených. Sestoupili jsme na žhavé sluneční paprsky a došli po římské kolonádě až k muzeu a hospodě (WC). Ve stínu před muzeem bylo parkoviště oslů. Trochu jsme načali jednoho majitele, on potom slevil a pak ještě přemlouval hlídače v muzeu ať se přimluví. Srazili jsme to ze 14 na 8 a vyrazili na oslech po 990 schodech vzhůru ke klášteru.

Stálo t za to, asi bych byl hotovej, protože sluníčko bylo opravdu ostré. Klášter dost dobrý. V okolí neuvěřitelně mnoho keřů a stromků a asi tu mají zdroj vody, protože bez skrupulí zalívali. Došli jsme na moc hezký výhled na rozeklané skály a hluboká údolí. Na konci byl stánek se suvenýry a v něm ležel Nomád a usrkával čaj a nad ním byla cedule „zde akceptujeme karty VISA“. Dost směšné v té prdeli ve výšce 1080 m. Cesta dolů pěšky byla pomalá se zastávkou ve stínu a návštěvou chrámu lvů a medůzy v bočním kaňonu. Ve stínu pod skalou by to určitě šlo, tedy schrupnout si. Směrem nahoru nás míjeli turisté, turisté s dětmi, nikdo nejel na oslu. Chudáci, nevědí co je čeká v tom vedru. Náš stín zlikvidovalo sluníčko a tak jsme sešli dolů k hospodě. Teprve teď jsme zaplatili, asi si tu věří. Pomalu jsme se vydali na cestu zpět přes kolonádu, okolo divadla, pokladnice, soutěskou a dál po sluníčku až do města (12 min od soutěsky). Třetí taxi nás odvezlo do hotelu a tam jsme to krásně proflákali až do večera. Sprcha, pití, postel, pití, jídlo, pití …..Láhev pití na Petru je málo.

Vstup 42; koně 4; osli 8; taxi 1; hotel 14;

Petra – hlavní město Nabatejského království ve 3. stol př.n.l., v 1. stol měla 40000 obyvatel, následovalo římské období, potom dobyta Araby a ve 14. stol. Upadla v zapomnění. Znovu objevena 1812.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


St

Budík zazvonil v 5:30, ale už předtím nás volal muezín. Sbaleno už jsme měli. Po šesté jsme vzbudili hoteliéra, odemkl a my se vydali do opuštěných ulic na autobus do Vadi Rum. Byli jsme tam už v 6:15 a mělo to jet v 6:30 ale jelo to dřív. Jeli jsme my a ještě dva další bílí. Zajel s tím do nějakého hotelu pro další dva bílé a po Kings Highway jsme jeli po silnici s krásným výhledem na skály jako v Grand Canyonu. Až do Vadi Rum to byla dokola zase jen pustina. Vádi začíná bránou s krámky, pokladnou, WC a hospodou. Hned za bránou stála armáda džípů a čekala na nás, kolik jim dáme za výlet do skal. Nedali jsme jim nic. Posnídali jsme, přebalili, dali bagáž do jednoho krámu a šli na výlet. Prodavačka byla určitě mladá, celá v černém a pod tím hábitem určitě i hezká. Jen se styděla mi říct, že se jí líbím. Šli jsme písčitou plání ke skalám Seven Pilars. Tam jsme ve stínu pojedli, popili a šli zpět, Nic moc výkon, ale mě se to líbilo. Tam i zpět to šlo v tom písku dost pomalu (9:00-12:15). Vyzvedli jsme bagáž a šli na stop. Za chvíli nás vzal náklaďák zpátky na hlavní Desert highway (17 km). Řidič uměl pár slov anglicky, nic nechtěl zaplatit a ještě nám nabízel peníze na autobus do Aquaby (prý 0,50/os). Ještě než jsme přešli silnici tak nám zastavil mercedes a že nás vezme. Chvíli smlouval, ale byli jsme tvrdí a vyhráli jsme. Dal nám meruňky a zeptal se kolik mám synů, neptal se na počet dětí. Pochválil manželku, že je taková tichá, holt Arab a ženská. Cesta do Aquaby pořád klesala a okolo zase jen samá pustina. Z Petra street (autobusové nádraží je blízko) jsme šli na konec města po pobřežní silnici. Tam už na nás čekal další Arab. Jak nás uviděl, tak vystartoval v ústrety. Ukázal jsem mu na velké ceduli „Národní kemping“, měl to i v arabštině. Řekl, že jo a vyrazili jsme. Zastavoval ale u každého baráku a ptal se jestli tady. Až jsme konečně řekli tady a on byl rád. Jmenovalo se to Duna hotel. Sice bez ledničky,ale s klimatizací  a to se ukázalo jako výhra. Chvíli jsme si muchli a pak se šli vykoupat na veřejnou pláž. Sice humus, ale slunečníky se stínem. Moře bylo azurové a čisté. Korálové útesy začínali kousek od břehu a byly hned pod hladinou. A v nich spoustu korálů a barevných rybiček a ryb. Jana se nechal klofnout od Aliho a ten se jí snažil pomoci, ale ztroskotal. Alespoň zašla k bábám na kafe. Pak jsme dali sprchu, mátová čaj a nechali si vnutit večeři. Zase jsme na konci světa. Naproti přes záliv je Egypt, kousek napravo Izrael a do Saudské Arábie je to 8 km.

Bus do Vadi Rum 6; vstup 4; stop do Aquaby 3; taxi do hotelu 3; hotel se snídaní a večeří 25;

Vádí Rum – rozlehlé chráněné území s pouští a skalnatými kaňony, známé táborem T.E.Lawrence v době arabského povstání proti Osmanské říši.

Aquaba – přístav u Rudého moře již 3000 let př.n.l.

 

 

 

 

 

 

 

 


Čt

Poprvé nemusíme ráno vstávat brzo. Snídaně je až v 8:00, nic moc bez pití. Pak jdeme hned k moří, než uhodí vedro. Znovu super, nové ryby, nové kaňony mezi korály. Vydrželi jsme tam 2 hodiny do ½ 12. Odpoledne v tom vedru jsme tam vydrželi hodinku. Jana ji strávila s Alim a viděla taky dost rybiček a korálů. Pak jsme odpočívali pod klimatizací a večer v 6:00 jsme šli znovu k moři. Jana viděla zase nové ryby a řekla, že všechny moře jsou proti Rudému moři sračka. Večer jsme si dali čaj a kafe a čekali až hotel udělá kuřata v Setonově hrnci. Tady tomu říkají beduínský hrnec.

Čaje, káva 3;, hotel se snídaní 18;

 

 

 

 

 

 

 


Snídaně byla bufet, ale bylo to to samé jako včera, jen bez okurky a bez rajčete. Dali jsme si zase mátový čaj. Jana přežila i bylinkový odvar z toho, co nám rostlo před domem a ani nebyla pokousaná, protože vyhrála včerejší lov komárů. V moři jsme viděli zase nové ryby, ale pak přijela loď a zvířila vodu. Tak tak jsme stihli sbalit do 12 (čekout).Zaplatili jsme a šli na silnici lovit taxík. Hezky jsme to usmlouvali na autobusové nádraží. Tam už stál autobus do Amánu. Jel v 14:00.. V autobusu furt všichni kouřili. Několik set kilometrů se střídal za okny poušť s pouští. Při opouštění okresu Aquaba jsme museli všichni vystoupit a odnést své věci na celnici (WC). Ptali se jestli nemáme pivo. Se zastávkou na čaj nás vyhodil u letiště v 19:10. Dojeli jsme na letiště stopem s nějakým pánem, který zaplatil taxík. Na naši lavičku jsme usedali v ½ 8. Zase jsme na cestě. Nějak jsme to přečkali i s malým šlofíkem venku na lavičce. To tu asi ještě neviděli. Letělo to načas.

Taxi do Aquaby 2,50; bus do Amánu 9; žvýkačky a zmrzlina1; čaje 0,8;

 

So

V Istanbulu jsme vyměnili 20 EUR a jeli metrem do města 6 a 13 stanic. Na přestupu se musí znovu platit. Vystoupili jsme u krytého bazaru, ještě byl zavřený. Šoupli jsme tam na dvorku jeden kičik. Prošli jsme pomalu bazarem dolů k Nové mešitě a Galatskému mostu (WC u trhu s ptáky). Na bazaru koření a cukrovinek jsme nakoupil koření a čaj, v samošce dokoupili další čaje a odjeli zpátky na letiště (55 minut i s přestupem). Letělo to na čas a v 18:00 jsme byli doma.

2x2 metro á 1,30; 2x kičik 1; koření, čaj, samoška 12,50; WC 0,50a 0,75

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Náklady: letenky 26692,- Kč; pojištění 368,- Kč; JD 258,40 = 7752,- Kč; EUR 20 = 570,- Kč

Dohromady 35382,- Kč