JAK TO BYLO V QUATEMALE

PeKu - Petřík e-mail

 

2.11.2003

Je sobota ráno. Vstáváme v 6 hodin a je ještě tma. Všechno v pohodě stíháme. Ve čtvrt na osm budíme prdelku, loučíme se s ní a jedeme na letiště. Letí to v 10,15 a to v pohodě stíháme. Holka na odbavení se trochu podivila, kam že to letíme a odbavila bágly až do Guatemala City. No uvidíme. Na kontrole mě zuli, Pískala jsem v rámu jako pěnkava, šla jsem bosa dobrý. Ještě hodinu po plánovaném odletu sedíme v letadle, že prý není v Paříži počasí. Čekáme a odlétáme až v 11,20. Doufáme, že stihneme přípoj do Mexika ve 13,00 a hlavně, že nám stihnou přeložit bagáž. Povedlo se jen tak tak. Nakonec má sekeru i letadlo z Paříže. Dorazili jsme tam ráno v 18,15 místního času, tzn. Že jsme byli 11,30 hod ve vzduchu. Docela nuda, ale bylo jídlo a pití a zase jídlo a mezitím sentviče a pití. Nakonec letěl rychleji a tu hodinu zpoždění dohonil ve vzduchu. Letěl přes Azorské ostrovy a Floridu. V Mexiku je o 7 hodin míň. Spoj do Guatemaly letěl přesně v 20,55. Zase nás nakrmili , tentokrát takosem a Petr si dal mexický pivo. Za hodinu a půl sedáme v Guatemala City na letišti Aurora. Je hrozná tma a teplo. Letiště je díra, nádraží v Turnově je větší. Holka u pasů nevěděla co s tím naším a tak se šla zeptat a pak nás pustila. Asi je to pravda, vízum opravdu netřeba. Je neděle a banka je zavřená, asi jsme poslední letadlo co tu dneska přistálo i odlétlo. Zůstali jsme v hale sami s hlídačem a ten nás vyhodil, když zavírali letiště. Odolali jsme náhončím do hotelů a šli jsme nahoru do čekárny a zabrali dvě sedačky a pokusili se urvat kus spánku alespoň do 6, než otevřou banku. Spaní nic moc.

 

Guatemala je republika s rozlohou 109000 km2 a asi 12 miliony obyvatel. 60% plochy jsou hory s mnoha sopkami (nejvyšší je Tajamulco 4220m), zbytek plochy je nížina s džungli a plantážemi. Osídlení tady bylo již cca 2000 BC. V předklasickém období vznikl  Copán v Hondurasu, okolo 300 BC vznikly první stavby v Tikalu, rozkvět mayské civilizace byl okolo 500 až 900 v Tikalu, Ceibalu.  1524 bylo území kolonizováno, 1527 bylo založeno hlavní město Santiago (Antigua), 1697 zaniklo poslední Mayské království, 1773 zničilo zemětřesení Santiago, 1839 vznikla republika. Potom vznikly spojené státy středoamerické, únie s Mexikem, odtržení Britského Hondurasu (nyní Belize) a různé vojenské chunty a režimy. 1986 byl zvolen první civilní prezident.

 

2.11.

Ráno jsme se umyli na WC, první překvapení. Čistý s papírem a mýdlem a ručníky. Letiště vstalo už v 5 a dalo nám to vědět. Hned raníčko jsme vyměnili peníze, 7,90 kecalu za USD. Vykoukli jsme z letiště a jsme tam. Hned před budovou letiště poprvé plynně mluvíme španělsky a ejhle ono to funguje. První autobus, který jel, jel tam co chceme. Kousek za nádražím vystupujeme a hned, fakt hned jen 10 metrů odtud nastupujeme do autobusu, který jede směrem do Flores. Líp to nešlo vymyslet, je to prostě od začátku zajišťovaný. Bus ve stylu starý obnošený greyhound to pere na plný pecký na sever. Po dvou hodinách jsme změnili na křižovatce autobusy a ten nový jel hned za čtvrt hodinky. Další blázen za volantem. Nebylo pro nás místo k sezení, tak průvodčí jednoho indiána vyhodil, abychom si mohli sednout. Po cestě mu upadlo kus gumy a zbytek protektoru tak mlátil do podběhu, že jsme mysleli, že se probourá dovnitř. Oprava byla hotová za 15 minut a jeli jsme dál. Většinou sluníčko, občas déšť a mraky dost nízko. Už teď bylo vidět, že všude jsou nějaké hory. 2x jsme zastavili u veřejný žrádelny, kde mají všechno. Ujeli jsme 480 km a šlo to pomalu. Cestou se ukázali už motýli, takoví velcí otakárci, velcí černí dravci, volavka a tak…Ve špíně v uličce autobusu si hráli děti. Pak jednou přišla vojenská kontrola vyzvedla si dva mladíky a pak je zase vrátila. V Santa Eleně jsme šli podle průvodce do hotelu Kontinental. Ale nakonec jsme skončili vedle v hotelu Fiesta. Recepční se na nás podíval a odhadl nás na 50Q za dvoulůžák s WC a sprchou a tak jsme řekli, že jó. První odpočinek na širokých postelích, první kolečko salámu a první ze čtyř piv, která vezeme. Celková spokojenost a pak sprcha, postel, sprcha, jídlo, pití a spacák.

 

3.11.

Od rána pršelo, tedy od 4 do 7. Na trhu bylo ještě bahno a sehnat bus do El Remate nebyl žádný problém. Čekal ale, až bude plný. Cestou přibíral, až nás bylo v malém mikrobusu 20. V El Remate je spousta hotelů, nejen ty z průvodce a hodně se tu staví. A hned na začátku lítal kolibřík. Pak jsme popošli a popojeli stopem až jsme přejeli do nějaké díry, kde řidič odbočoval do džungle. Nějaká paní nám řekla, že biotopo je několik kilometrů zpět a tak jsme se vydali na cestu v ukrutným vedru a na sluníčku. Vesnice chudá až oči pláčí, ale asi je to tu standard. Na verandě nějakýho domu jsme si dali místní Colu z lednice a to byl fakt balzám. Děti si okolo nás sedli a dívali se na cizince, který tu asi nikdy nebyli. A zase okolo nás motýli, tentokrát oranžoví a velcí. Naproti na kostele nám sdělovali „Příteli, bůh tě vidí„. A Jana se naučila co to je Midle of the nowhere, to je totiž tady. U hotelu Tikal, tam co je silnice z kamenné dlažby jsme si udělali takové malé kolečko do pravé džungle, asi 2 km do kopce a z kopce. Po rozpadajících se schodech se zábradlím z liján nahoru na vyhlídku a pak dolů kolem termitišť na stromech a za křiku ptáků. Až před El Remate jsme zjistili, že to nebylo to pravé Biotopo Cahuí a tak jsme ušetřili vstupné. Je tam přes silnici taková brána. A zase motýli bílí, žlutí otakárci, moskyti, orchideje a bromélie. Pokojové kytky jako keře a stromy. A koupat v jezeře se dá téměř všude v absolutně azurové vodě. V El Remate jsme se schovali před deštěm a najednou zastavil sám minibus a odvezl nás zpět . Pěšky jsme došli do naší kobky v hotelu, vařili vodu, četli noviny  a lenošili, A sprcha byla balzám na tělo.

 

4.11.

Minibus do Tikalu jede v 6 a musíme tam být chvíli předtím. Stíháme to v pohodě, protože jsem stejně od 4 vzhůru a čekám až začne svítat. Holt jsem ještě nestrávila časový posun. Minibus je u hotelu přesně. Nastupujeme sami, ale jedem nejdřív do Florés pro jiné turisty, všechna sedadla jsou obsazená. Přesto cestou nakládá dalších 6 domorodců i ženu s pytlem pomerančů, které pak prodala v Tikalu. V 1/2 9 jsme na místě. Strávili jsme tam 5 hodin, chodili jsme po cestách džunglí od památky k památce  a míjeli hromady a kopce zarostlé stromy, které jsou vlastně taky památky, ale nevykopané. Ne vysoké pyramidě, co trčí až nad džungli jsme viděli kolem dokola placku se samou džunglí, ze které čouhaly jen vršky dalších pyramid a jinak jen zelené stromy a zelené stromy a zelené stromy. Na velkém náměstí byl zrovna indiánský obřad s ohněm a kouřem a vůbec nemluvili španělsky. Když někdo fotil, tak na něj vyběh hned mladík a hrozil., že sebere ten film.

Viděli jsme opice, kapibari, mývali , lišku, pávokrocany a tak. Ti mývali nebo co to bylo byli dost žebraví a drzí. Petr snad viděl posvátného ptáka Quetzala (Kecala). V 1/2 2 jsme jeli zpět a s ostatními turisty jsme vystoupili ve Florés. Tak jsme si prohlédli turistické městečko na ostrově. Všude restaurace, krámky, internet a hotely. Kostel nic moc. Na zogalu jsme koupili velkou Colu a pozorujíce život okolo jsme ji potrestali. Vracíme se do našeho „hotelu„ s kobkou se dvěma postelemi a sprchou, temnou, ale naší, kde ve čtyři ráno startují motory náklaďáku a vrčí ventilátor na stropě. V dřevěné lavici pijeme na sluníčku svoji kávičku, čteme časáky a spát jsme šli neobvykle pozdě v 1/2 10. Do pozdních hodin přijížděla na dvůr a odjížděla auta, jako v orientu.

 

Tikal jako mayské centrum vznikl patrně někdy ve středním období preklasické éry 900 – 300 BCPomalu upadal význam jiného mayskéhoměsta Uaxacúnu (kousek od Tikalu) a Tikal rostl. Okolo 200 Bc vznikla nejstarší budova Nord Acropolis na Plaza Mayor. . V té době v El Peténu měl nejsilnější vliv Lord Water vládce z  Caracolu v Belize a ovlivnil i vývoj v Tikalu. Za vládce Ah Cacao (682-734) mělo město budovy asi pro 10000 lidí. Podle archeologu dalších asi 60000 žilo v okolí a účastnilo se místních obřadů. Na ploše 16km2 bylo nalezeno asi 3000 budov, 200 stél a oltářů. Ruiny byly objeveny až v r. 1848.

 

5.11.

Vstávali jsme do tmy protože, minibus do Sayaxche jel už v 6,00 hodin. Zaplnil se v 6,15 a hned vyrazil. Jelo nás obvyklých dvacet a bagáž na střeše, kola, krabice, pytle zeleniny a čehokoliv, matrace atd. Silnice už je celá asfaltová a končí u řeky Rio de la Pasion. Dál už jen přívozem. Pohrdli jsme osobní lodičkou a jeli jsme nákladním prámem s několika náklaďáky, která poháněly dva přívěsné motory v takových otočných konzervách. Náklaďáky pojížděly sem tam, aby odlehčily nebo zatížily předek nebo zadek podle toho jak bylo potřeba. Pomalu jsme se šinuli přes řeku a zadarmo. Jen jsme vystoupili zamířila k nám troska ženský se jménem Olga. Uvítala nás a pookřála, když jsme ji nabídli, že s námi může mluvit německy. Táhlo z ní jak z palírny. Prý je tu už 13 let. Obešla s námi nějaké hotely a když jsme řekli v jednom, že jo, tak žebrala o dva kecaly nebo aspoň jeden. Nedostala nic. Normální kobka do dvorku a sprcha na chodbě. Odpoledne ale netekla voda a bylo po ptákách. Posnídali jsme a šli jsme přes městečko na výpadovku do nejbližšího stínu. Pomalu jsme pochopili, že vedro bude daním společníkem. Netrvalo dlouho a na korbě náklaďáku s tyčí na udržení rovnováhy jsme dojeli na křižovatku k památkám do Cejbalu. Po chvíli chůze nás vzala na korbu pickupu mladá holčina, alespoň kousek, pak odbočila do plantáží. Pak zase chůze a znovu korba náklaďáku. Jel sice jinam, ale když jsme zasmrděli penězi, odvezl nás až k památkám. Stálo to zato, protože bychom se „hezky„ prošli bahnem a džunglí a to jsme netušili, že zmínka o moskytech v průvodci byla víc než pravdivá. Místní hlídači nás uvítali s hrnci s kouřovou clonou. Hrdě jsme ji odmítli a vyrazili do džungle. Byla dost jiná než v Tikalu., víc palem a stromů cejba. Památky daleko daleko skromější, ale celkově s tou džunglí dobrý dojem. Hodně původních stél a centrální pyramida a kruhový oltář uprostřed džungle. Zarostlé hřiště pro pelotu a podle makety všude dokola porostlé kopečky, které dříve byly domovem desetitisíců lidí. Na závěr nám džungle  zahrála, snad řev opic a žádní turisté, ti co tam byli přijeli lodí za 35 doláčů. Počkali jsme až pro nás přijede náš náklaďáček a vrátili se zase do Sayaxché. Po cestě jsme minuli beznadějně zapadlý autobus do bahna. Odpoledne jsme seděli u řeky, popíjeli ve stínu Colu a hodnotili život u řeky.

 

El Ceibal byl jedno z významných náboženských center v El Peténu v 9. Stol. Uprostřed džungle je pyramida obklopená mnoha stélami s reliéfy panovníků a symboly hadů a opic.Je tu jedinný dochovaný kruhový oltář.

 

6.11.

Autobus do Cobánu jel v 9,45 a tak nespěcháme. V klidu balíme, snídáme, sprcha a jdeme si sednout k řece. Sedíme, pozorujeme život a už je tu  Olga. Sedla si k nám a dala nám opět hromadu „potřebných „ rad. Zakončila to žebrotou o pár kecalů. Standardně z ní táhlo a zdůraznila, že už brzo pojede domů. Snad to jednou dokáže. Po čtvrt hodině zjistila, že z nás nic nekouká a odešla shánět další turisty. Jdou okolo dvě bílé holky, zdravíme se „hi„ a ptají se jaký je Ceibal, říkáme, že jo. A hned je tu domorodec a nabízí lodičku  za nekřesťanské doláče. Nakonec se dohodli a odcházejí. Nasedáme do žlutého vysloužilého školního autobusu. Od přívozu se navalili další lidé a na čas odjíždíme. Docela pěkná vyhlídková jízda, ostatně všechny dosavadní jízdy mely něco do sebe, každá trochu jiná. Krajina se změnila. Projíždíme přes docela velké kopce, karosa už by naříkala. Všude kam oko dohlédne je džungle a v ní chatrče, ve kterých žijí domorodci. V poledně jsme v Raxruja u žrádelny. Tady se přestupuje do různých dalších směrů. Do autobusu se nahrnuli děti a každý něco prodává, od teplého jídla až po zmrzlinu, sladké zákusky a ovoce. Můžeš mít všechno, noviny, sušené banány, tortily apití všeho druhu. Pasažéři se vyměnili a pokračujeme dál do Cobánu. Jsme tam v půl třetí a když zjístíme, že autobus ještě dál jede v našem směru, jedem taky až do San Pedro Carhá. Řidič nám řekl, že autobus dál do Pajálu jede ve 3/4 na 4, ale nic nejelo. Buď jsme blbě rozuměli, spíš on neuměl španělsky dost dobře nebo to prostě nevěděl, ale chtěl nám určitě pomoci. Stopli jsme náklaďák plný tvárnic a plný lidí. Žena se dvěma dětmi neustále v klidu kojila. Cesta byla víc než hrozná a nás čekalo několik desítek kilometrů. Asi tam dojedem až za tmy, ale na mapě je namalovaná vesnice, tak to snad nějak dopadne. Velmi prašný makadam a k tomu déšť spíše liják. Cestou každou chvíli někdo zapískal nebo zahulákal a auto zastavilo. Někdo vystoupil, jiný nastoupil. Najednou náklaďák zastavil, zacouval k domu a lidé začali vykládat za deště ty tvárnice i opilec a muž v bílé košili, který s těmi cihlami neměl vůbec nic společného. Tady to tak prostě je. Lije jak z konve. Já už jsem mokrá skrz. Řidič zastavuje jiný náklaďák a aniž zaplatíme přestupujeme do toho nového, ten náš bude ještě dlouho vykládat. Je už plný lidí. Smrklo se rychle a je totální tma a pod mrakem, prší. Cestující se ptají odkut že to jsme. Republica Checha nikdy neslyšeli. Náš nejbližší cíl Pajal znali, tak je to dobrý. Když v sedm hodin auto zastavilo a cestující nám řekli, že jsme v Pajálu, vystoupil jsme do totální tmy. Auto odjelo a zanechalo nás na cestě. V okolí nebylo jediné světlo jen jedena temná chýše. Ta vesnice o které jsme říkali „midle of the nowhere„ byla proti tomuto místu středem světa. Midle of the nowhere je určitě právě tady. Na mapě větší hnízdo. ve skutečnosti silnice s odbočkou, žádné světlo, žádný dům, žádný nápis. Mám krizi. Kousek dole je světlo a tak vyrážíme tam. Potkáváme lidi, kteří tlačí do kopce auto. To světlo bude dům a tak jdeme dál. Je to však stojící nákladní auto bez lidí. Asi tlačí to auto do kopce. Když spravili relé a nastartovali to mrtvý auto, tak se vrátili k tomu náklaďáku a jak už také jinak, odvezli nás, kam jsme chtěli. A my jsme chtěli do prvního hotelu v Lanquinu. Hotel „El Recreo nám poskytl další kobku s čistými sprchami, záchodem s mýdlem a ručníkem. Dost se mi ulevilo, protože z křižovatky to bylo poctivých 11 km a  lidi říkali, že je to pericloso chodit tu pěšky. Naštěstí vše dobře dopadlo, Zase sprcha a čisté povlečení, prostě Amerika. Strašně mě bolí nohy a bez problémů usínám, možná proto, že začalo lejt a my jsme v suchu.

 

7.11.

Ráno se budíme ve 4. Únava je pryč. Od 1/2 6 je okolo život přinášející hluk. Všichni vstávají. My nikam nespěcháme, protože leje. Konečně zažívám na vlastní kůži monzunové deště. Nikam se nedá jít. Pomalu se oblékáme v 1/2 8. Přišel nějaký kluk, že za 25 minut jede bus do Semuc Champey. Jsme před hotelem na čas. Bus nikde. Stopli jsme pickup do městěčka. Na konci ulice jsme stopli další pick up. Do Semuc Champey?, řekl yes, otočil auto a odvezl nás 200 m zpátky k jinému pickupu už se čtyřmi bílými na korbě. Mladí lidé, kteří přijeli odněkud z Brazílie a mířící dále na sever. Vyjeli jsme ve stoje (jak jinak) na korbě. Cestou jsme neúspěšně tahali jiné auto z bahna příkopu. Vzali jsme z něj alespoň tři ženský, který původně chtěli jet tam co my, do přírodního parku s vodopády, lagunami a neuvěřitelně modrou vodou. Park byl skutečně hezký. Nemohli jsme jít až na konec. Strážný nás vrátil, že je to nebezpečné, spadli tam už 3 lidi a je po nich. Vrátili jsme se k lagunám a  šli se koupat. Nádhera. Modrá teplá voda, vodopády, hejna rybiček mi oždibovala nohy. Byli tam velcí motýli, jeden takový ten ostře modrý. V jednom místě řeka mizela s hukotem pod zemí v obrovské jeskyni. V 1 odjíždíme. V protisměru jedou další mikrobusy s turisty. U cesty je chýše, u které stojí dvě malé nahaté děti. U jiné se váli velké prase přímo na zápraží a tváří se, že je chcíplé. Jinde lidi sbírají kávové boby do brašny na boku. U cesty rostou banány, pomeranče, prostě džungle všude okolo. Vyložili jsme spolucestující u jiného hotelu a řidič nás dovezl k nám domů. Cestou jsme opět zmokli a tak se převlíkám, dávám všechno sušit a sedím na houpačce před hotelem, čtu noviny, píšu deník a hošík nám přinesl kávu. Prostě veget. Pedro se snaží opravit foťák, který utopil i s doklady, když spadl do laguny oblečený a obutý. Musíme koupit zítra nový, bez fotek se nesmíme vrátit. Večer balíme, abychom brzo ráno chytli nějaký stop, čeká nás dlouhý přejezd. Okolo jdou naši dopolední známí s velkými dušemi. Máváme na ně, jdou prý k řece, po které poplují zpět do Lanquinu. Paráda – příjemné odpoledne.

 

8.11.

Typické ráno. Do čtyř ráno jsem se několikrát vzbudila, opět leje jako z konve. Vstávám brzo a jdem na silnici před hotel, kde jsme jediní hosté. Prý pojede bus do Carchá. Je tma a 5 hodin. Brána je zavřená, ale vrátník odmyká a pouští nás. První auto , které jede kolem nás naložilo, jak také jinak. Čekali jsme jen několik minut, jak také jinak. Jedem až do Cobánu. Nedá se říci, že máme štěstí, protože tady jezdí všechno a všude a furt. Cestou zase nabíráme další cestující, takže nás je brzo zase obvyklých 20 lidí. Normálka. Prší a jsme rádi, že jedeme. Už v 7 ráno jsme v Cobánu a řidič nás posílá za roh na stanici autobusu do Guatemala City. Autobus jede jak jinak téměř hned. Cesta má trvat 4 hodiny a v 10 je mi jasné, že bez zastávky to nevydržím. To je to vlhko, chladno na nohy. Přece si nevezmu ponožky, domorodci je taky nenosí. Záchrana přišla v pravý čas, řidič zastavil u motorestu a všichni se šli najíst. Všechno potřebné jsem stihla. Byl čas a tak jsem šla očumovat k pultu se zmrzlinou. Byl takový výběr, že chtíč zvítězil nad opatrností a dali jsme si zmrzlinu. Čokoládovou s velkými kousky čokolády a punčovou s obrovskými rozinkami v kornoutu se skořicovou příchutí. No prostě „něco„ Pak se jen modlím, aby nás nepostihla „Montezumova pomsta„. V poledne jsme v Guatemale. Musíme přejít na jiné autobusové nádraží na 21 alle směrr Panajachel. Jednotlivá nádraží se téměř nedají najít, protože je to zablácený dvůr nebo větší garáž v normální zástavbě bez jakéhokoliv nápisu a autobusy nejsou vidět. Nezbývá než se ptát. Přicházíme na křižovatku kde stojí mnoho autobusů, je zmatek, všichni křičí jména cílových stanic a to ještě ve zkratkách.. Ptají se kam jedeme a na Panachjel ukazují až několikátý autobus. Konečně jsme v tom správném. Vaky putují na střechu, nastupujeme a autobus ihned odjíždí. Jedem přes město nekonečně dlouho, je zácpa. Cesto přistupují další a další lidi. V jedné řadě nás nakonec sedí 7. Normálka. Jak řek Petr když jsme vystoupili z letiště „Zapomeň na Evropu„. Už se vůbec ničemu nedivím. I když je vedro a autobus je narvaný, lidi jsou k sobě slušní, čistí, nepotí se, nesmrdí a voní mýdlem. Uprostřed uličky sedí lidé nevím na čem, ale tváři se, že sedí. Mezi nimi další stojí a tím vším se prodírá průvodčí. Kupodivu si stále pamatuje kdo je tu novy a ukáže na něj, aby zaplatil. Budou volby a po cestě je plno policejních kontrol. Najednou průvodčí začne hlasitě vykřikovat a gestikulovat. Všichni stojící se přikrčí. Když mineme policajty, je vše jasné. Je jedno kolik je lidí v autobusu, ale všichni musí sedět. Odpoledně ve 4 jsme v Panajachelu. Ihned se k nám zběhli naháněči (jako všude) a nabízeli taxi a hotel. Odmítli jsme . Hned první ulicí jsme zabočili a po 710 metrech byl krásný penzion „Casa Linda„, dvoupatrový s krásným vnitřním dvorkem porostlým malou botanickou zahrádkou a betonovými kachničkami. Palmy, ibišky, vagilie a další kytky, které u nas rostou jako pokojové. Pokoj máme pěkný s více nábytkem, čistým povlečením Příslušenství společné a teplá sprcha. Přeci jen tu bývá chladněji. Zase jsme nahoře. Příjemné bydlení, protože tu budeme 3 noci. Je znát, že Panajachel je letovisko i pro místní turisty. Po teplé sprše jsme večer prošli tam a zpátky hlavní ulici plnou kiosků, krámků, restaurací a hotelů Tady je to určitě bezpečné kvůli turistům. Ulicí projíždějí policajti na pouštní čtyřkolce. Pořád povívá teplý vítr a i když je to tu 1600 metrů vysoko je Panajachel obklopen sopkami až 3500 metrů vysokými. Okolo jezera Atitlán jsou indiánské vesnice kam jezdí pravidelně lodičky A všude je internet . a c@fé. Petr mi několikrát řekl abych psala deník, ale já jsem hned usnula. Doženu to zítra.

 

Jezero Atitlan vzniklo asi před 80000 lety vulkanickou erupcí, která vytvořila kalderu, kterou posléze zaplavila voda a vzniklo jezero. Naměřená hloubka je 324 m, odhadovaná je přes 600 m. Okolo jsou tři sopky. Tolimán 3158, San Pedro 3020 a Atitlán 3535. Plocha jezera je 130 km2.

 

9.11.

Jsem od 5 vzhůru, protože mám naspáno. Tak si jdu dát sprchu a vyprat, protože je to víc než potřeba. Budeme tu víc dní, takže to konečně uschne. V 1/2 8 jsme na stanici autobusu, který jede v 8. Půl hodiny po údajném odjezdu nám policajti řekli, že dnes jsou volby a žádný autobus nepojede. Okolo jezdily přeplněné picupy a tak to bude asi pravda. Nastoupili jsme s několika stejně postiženými bílými do pickupu, který jel do Sololy. Tam nám řidič řekl, že do Chichcatenanga, kam jsme mířili na trh stejně autobus nepojede a víceméně se vnutil, že nás doveze na  křižovatku větší silnice. A tak se stalo. Nakonec nás dovezl až do ČIČI„. Po cestě nás míjeli desítky přecpaných autobusů a všechny jeli jedním směrem, do města. Ještě jsme neslezli z auta a už tu byl děda a¨s vyřezávanými dřevěnými maskami. Petr je na ně zatíženej a tak smlouva a smlouval až vysmlouval podle něj slušnou cenu. Je tam vyřezaný i pták Quetzal, symbol a znak Quatemaly. Odcházím do centra vyměnit peníze. Jsou tu tři banky. Jedna zavřená a zbylé nemění šeky. Tedy vlastně mění, ale jen American Expres, ty tu mají naprostou nadvládu. Uvítali však ochotně naši dolarovou hotovost. Příště musíme měnit né když to je potřeba, ale když je to možné. Čiči je proslavené svým barevným a rozsáhlým trhem jednou za týden a to je dnes. Všechny uličky v centru jsou přeplněné volně prodávající indiána a tam co se zrovna neprodává jsou davy lidí ve spořádaných frontách, které se kroutí jak had a čekají na svůj volební hlas. Chodíme sem a tam městem, do kostela, na zvířecí trh a zase zpátky mezi veřejné žrádelny a na zogalo. V klidu jsme pojedli v atriu kostela spolu s indiány. Všichni mají barevné kroje a dost se liší podle toho, z které vesnice jsou. K mání je všechno. Zelenina, ovoce, boty, hodinky, oblečení, korále, náušnice, masky, tkané taška a deky do kterých se balí místo sukně nebo v nich nosí děti. Těch dětí v dece na zádech jsou tu stovky a žádné z nich nepláče a nekřičí. Opustili jsme centrum a jali se hledat autobus domů. Došli jsme k prvnímu a zeptali se průvodčího plynou španělštinou Sololá? a on řekl Si a bylo to. Po krátké chvíli čekání nás bylo v autobusu zase dvakrát tolik než míst k sezení. To stačilo k tomu, aby se autobus rozjel. Na křižovatce jsme opět přestoupili do jiného autobuse a ten jel jako obvykle hned. V Solole byl taky trh, menší a nevynechali jsme ho. Bylo dost času a tak jsme se vydali pěšky dolů k jezeru s nadějí na pěkný výhled. Ten se konal a tom samým místě nám hned zastavil projíždějící autobus do Panajchajalu. Doprava tady se musí vidět, to se nedá napsat. Byla sprcha, byla Cola, byla sušenka. Pak jsme šli k jezeru zjistit jak jezdí lodě zítra na druhý břeh. řekli jsme si, že počkáme v restauraci až zapadne sluníčko a tak si čteme, píšeme deník, pijeme kafe a zíráme na jezero a sopky okolo, jsou tři a mají všechny přes 3000 metrů. Na dvou je napíchnutý mrak a určitě tam prší. Zatímco tady se lidé koupou a pálí slunce.. Na verandě vedlejší restaurace bujaře slaví nějací bohatší turisté a celá nálada mi připadá jako někde u moře. Večer dlouho čtu a zhasínám až v 1/2 10. Spánek však né a né přijít. Dnes skončily volby a Quatemalci oslavují petardami a ohňostrojem až do ranních hodin.

 

Chichicastenango alias Santo Tomas je v okresu Quiché ve výšce 2017 m. Původní obyvatelé se nazývají Cakchiquelové. Na náměstí je kostel sv. Tomáše postavený 1540 Španěly s bočním mayským oltářem.

 

10.11.

Dlouhá noc neznamená vždy dlouhý spánek. Vzhůru jsme už v 1/2 5. Dost času na to dát si teplou sprchu. Pak jdeme vyzvednou film z utopeného foťáku. Povedlo se a fotky budou. Pak nastala anabáze s bankou. Žádná nechce naše šeky až nějaká podivná směnárna je tak inteligentní, že šeky největší světové banky přijímá. Odcházíme k jezera . U lodě jsme samí bílí a jedeme přímo přes jezero do vesnice Santiago de Atitlan. Je to jedna z indiánský vesnic rozesetých na břehu jezera. Na prohlídku máme 2 hodiny, pak nám jede loď do další vesnice. Stoupáme hlavní ulicí plnou obchůdků s barevnými tkanými látkami s motivy ptáků a kytek. Přestože je to až kýčovitě barevné, tak je to hezké a některé by se i hodily. A zase masky, čepice, blbosti, korálky a kokosy na pití. Indián nejprve oseká kokos až na dužinu, usekne špičku a strčí dovnitř brčko, to všechno za bůra. Skus to nekoupit a tak to zkusíme. Na rozdíl od těch u nás je to čerstvé studené a dobré. Kokosová dužina je měkká a chutná. Na zogalu je spousta lidí a indiánů v krojích, tentokrát všichni zabarvení do takové tmavě tyrkysové. Válí se tu hodně velkých balíků avokáda, asi přijede výkupčí. Navštívili jsme místní kostel postavený Španěly v roce 1546. Vedle hlavního oltáře jsou dva menší, ke kterým se již z dálky sunou po kolenou indiáni a modlí se hlasitě ke svému bohu „kukuřice„, který vznikl mísením křesťanské a evangelické víry s původními mayskými bohy. Deska připomíná masakr, který provedla armáda na místních lidech poměrně nedávno, vzhledem k historii. Na zogalu oslavuje vítěz voleb v průvodu s kapelou a petardami, je pro něj připravené podium a jistě bude oslava. Vyklízíme pozice a mizíme opět mezi indiány v postraních ulicích. Mají různé kroje, podle toho z které jsou vesnice. Některé ženské mají velké červené klobouky, muži dlouhé kalhoty s ptáky. Šoupnem tam jedno kafíčko a jdeme na loď, jede jak jinak na čas. Tentokrát do San Pedro la Laguna. Dříve se tu usadili hipíci a někteří už tu zůstali a provozují ubytovny a bary. I tady je poměrně dost turistů a zase jiné kroje. I z  téhle díry jezdí přímé autobusy do Quatemala City právě tak jako ze Santiága nebo Panachajelu. Je to jen těžko pochopitelné, snad je to tím, že tu je málo osobních aut. Ve dvě odpoledne je všude mrtvo, asi mají fiestu. Vracíme se lodí do Panachajelu. Lodička objíždí blízko břehu zbytek jezera když někdo na břehu zamává, tak ho naloží nebo vyloží. Břeh se pomalu zaplňuje noblesními haciendami a mnoho se jich staví. Změna režimu asi přitáhla peníze. Domě mě horká sprcha staví opět na nohy. Jsem spálená. Vzhledem k nadmořské výšce to šlo fakt rychle. Rychle se šeří. Čteme si v rozkvetlé předzahrádce, pijeme kafíčko a dopisuju deník. A zítra hurá do Antiquy.

 

11.11.

Nikam nespěchám, protože bus jede později, zato přímo. Vstáváni do rozkvetlé zahrádky je příjemné. Pomalu balíme a vaříme. Bus není tentokrát žádný náklaďák, ale sedadla skutečně jen pro dva. Klasická vyhlídková jízda mezi poli, plantážemi a vesnicemi s chatrčemi a noblesními zděnými domy, holt kontrasty na každém kroku. Končíme na prašném autobusovém nádraží vedle tržiště. Jen se dotkneme země už je tu náhončí a nabízí všechny formy ubytování. Za 100, pak za 70 a pak za 50. Dobře, slibuje čistotu a a terasu. Zvoní na zavřené dveře bez jakéhokoliv nápisu. Za chvíli paní otvírá a jdeme se podívat. Nejdřív procházíme krámem, pak skladem na chodbě a už jsme doma. Dvě široké postele, židle toaletka se zrcadlem a dokonce kus nábytku. Přímo proti dveřím visí klec s holuby a andulkami. Došlo na práškový mošt, při té bídě „jako z domova„. Vyrážíme do ulic. Pravoúhlé město s nízkými domy. Orientace nic moc. Postupně banka (sukces) zogalo, kostel po zemětřesení, těch je tu ostatně spousta, domy z koloniální doby,dílna na zpracování jadeitu, trh a další kostel a znovu zogalo. Je tu hodně, hodně turistů všeho věku. Město je relativně blízko z hlavního města a dobře dostupné. Hned vedle sebe jsou dva trhy. Jeden noblesní pro turisty a pak ten klasický pro místní. Za dvojku jsme zavolali domů z mobilu na ulici, ale doma je záznamník. Kde sakra všichni jsou když jim voláme. Quatemála je malá, potkáváme totiž znovu naše spolucestující z  Lanquínu.. Šeří se v šest je čas jít domů.

 

Antigua je původní hlavní město Guatemaly s 30000 obyvateli, 1530 m.n.m., obklopeno sopkami Agua 3766, Fuego 3763 a Acatenango 3976 m. Santiago, jak se předtím město jmenovalo bylo založeno oficiálně v r.1543 a od roku 1549 bylo sídlem Generálního Kapitanátu pro území do Chiaoasu v Mexiku až po Panamu. V 17. A18 století zde řada církví (Františkáni, Dominikáni, Jezuité, Karmelitáni, Kapucíni a Rikoleti) vybudovala kostely (asi 30) a kláštery (asi 15), založili univerzity a nemocnice. 29.září 1717 zničilo zemětřesení část města, většina budov byla ihned postavena znovu. 29července 1773 bylo město zničeno zemětřesením zcela. Bylo rozhodnuto přemístit hlavní město 45 km na východ do údolí Ermita. Tam vzniklo dnešní hlavní město Guatemala City. Původní hlavní město bylo přejmenováno na La Antigua Guatemala (Stará Guatemala). V r. 1944 vyhlásila město vláda národní památkou a započala s rekonstrukcí. V r. 1976 několik zemětřesení postihlo tuto oblast znovu a velkou část rekonstrukcí zničilo. 1979 bylo město zapsáno na listinu památek UNESCO.

 

12.11.

Jako obvykle se budím za tmy. Tentokrát za to můžou andulky, jsou velmi povídavé. Vstáváme v 1/2 8. Jdeme si prohlédnout další památky, které jsme nestihli včera. Klášter a koste „La Merced. Kostel kompletně rekonstruovaný a klášter zničený zemětřesení, Zemětřesení tu byla dvě a vlastně všechno zničila. Pak přestěhovali hlavní město jinam a sláva města byla ta tam. Zůstala tu největší fontána ve Střední Americe. Prošli jsme typicky koloniální zástavbou ke klášteru kapucínů. V samošce jsme koupili studený mlíko v tetrapaku a sladké buchtičky a u fontány na trhu jsme to všechno zdlábli. Žádná bída, můžeš koupit cokoliv tě napadne. Mlíko za dvacku, buchtičku za korunu, rajče za korunu a banán za dvojku. Na poště jsme se zeptali, jestli tam máme dopis a žádný tam nebyl. Pak ale řekl „Momento„ a probral se hromádkou, která přišla dnes a nebyla ještě zapsaná a ejhle, co myslíte měl ho tam, řekla by Hlaváčová. Dopsali jsme to sešitu, moje jméno pro ně bylo příliš složité, podepsali a šli jsme. Doma jsme si vypili kávičku na terase a hodili řeč s místním globetrotrem Markem. Vyprávěl nám o rodině o Belize, o nemocech a byl nadšený jak je to tu levný a skvělý. Byl tu opravdu zabydlený. Rozloučili jsme se a spěchali do cestovky, kde jsme měli zaplacený výlet na sopku Pacaya. Odjezd se opozdil o hodinu. Když nás na 14 sedačkách sedělo 17, byl dán povel k odjezdu. Pod sopkou kde silnice definitivně končila nás převzal placený průvodce, vyschlý děda v holínkách s mačetou u pasu. Nasadil neuvěřitelné tempo do prudkého kopce. Cestou jsme potkali hlídkující policisty, asi nezbytné opatření. V minulosti tady docházelo k přepadání turistů. Petr „plival krev„ a za námi v pohodě šli děti s koňmi a stále volali „seňor taxi„. Patrně nás dědek schvátil schválně,aby jim udělal kšeft. Cestou byly hezké výhledy na boční výron plynů a do krajiny. To skončilo na horním okraji lesa. Vstoupili jsme do mraku, větru a deště. Chvíli jsme šli sopečným tufem a pak závěrečný stoupák ve větru a mlze k okraji kráteru. Skutečně jsme si to neužili. Bylo to tam okolo hodně žluté. Kouřilo a smrdělo nám to pod nohama a málem nás to sfouklo. Dost drsný. Děda nám všem podal ruku a popřál „Bienvenidos a la volcano Pacaya„. Někde dole v kráteru stále bublá láva. Nebylo ale proč se tu dlouho zdržovat. Vlastně prcháme před tmou a počasím zpět do civilizace. Ke slovu přišla čelovka a baterky. Dolů jsme přišli za totální tmy a jako poslední skupina. Adi to byl povel pro všechny místní hlídače, naháněče, policajty a další zaměstnance aby zbalili krám a šli domů. Nasedli jsme do mikrobusu a v 9 jsme byli doma. Měli jsme toho plný kecky. Dala jsem si horkou sprchu a ta mě zase postavila na nohy. Ježíš ta sprcha je něco. Zase sbalit, zítra jedeme dál, Ještě jsem se podívala do průvodce a bylo mi jasné proč i ostatní členové naší malé skupiny, i když jim bylo polovina let co nám, toho měli dost. Výstup na sopku má trvat 2,5 hodiny při převýšení 750 m. Dědek při výstupu každou chvíli kouřil, a přesto nás tam dostal za 1 a 3/4. Taky Pedro cestou nahoru vytuhnul a prohlásil, že to odstoná. Večer zase řvali hrdličky a kanáři. Bylo mi to jedno a ihned jsem usnula.

 

13.11.

Máme čas. Autobus na pacifické pobřeží jede později. Dáváme bytné klíče, procházíme naposled skladem, krámem a zaboucháváme dveře na ulici. Čerstvé mléko a buchtičky to jistí. Do Montericha se musí dvakrát přestupovat, snad to zvládneme. Domnívali jsme se, že autobus do Esquintly jede z místa kam jsme přijeli. Omyl jel úplně odjinud. Když jsme to místo našli odjížděl opět hned, už mě to nebaví. Ale bylo to s chlupem a byla jsem již nervózní. Nádraží je opět prach, špína, bordel odpadky, u zdi močí chlap a všude křik průvodčích. Řidič se mezitím osprchoval Jako starý mazáci pomáháme radou dvěma starším turistkám, které jedou stejným směrem, do Montericha. Projíždíme typickou krajinou plnou palem. Pedro začal mít problémy se střevy, mléko zatím zůstalo v krabici. Přestup jako po másle, jen kousek za roh k pumpě a za dvacet minut přípoj do Taxisca. S mnoha domorodci nastupujeme do autobusu. Než autobus odjel, to trvalo asi deset minut, nastoupilo do něj asi 8 prodavačů úplně všeho, pití sušenek, banánů , pečených kuřat, tortil, takosů a novin. Mladé holky, často děti s širokými košíky na hlavě se zručně vyhýbají v úzké uličce navzájem, nekřičí na sebe a jsou v pohodě i když nic neprodají. Autobus se rozjíždí. Konečně nás trochu ochladí proudící vzduch. V poledne jsme v Taxico. Místní nám řekli odkud jede za hodinu autobus do Montericho. Ten čas jsme proseděli ve stínu u kašny a pozorovali život. Zastávky nejsou nikdy označené, prostě se člověk musí doptat a dvakrát si to nechat nezávisle potvrdit, když si myslí, že to místo našel. Nejlepší je mluvit plynou španělštinou. Aqi? Zeptám se a když je odpověď  Sí, tak je to přesně tady. Jak snadné. Čas tu není rozhodující a tak o hodinu později od proklamovaného odjezdu přijíždí opět žlutý školní autobus. Běžíme k němu s baťohy,a by neujel. Řidič však otvírá kapotu, pomocník si lehl pod autobus a zase není kam pospíchat. Oprava trval jen 15 minut. Jak se blížíme k pobřeží je stále větší horko. Autobus zastavil u kanálu, který je přes 100 km dlouhý až ze San Salvadoru. Silnice dál nevede. Už na nás čeká lancha, taková uzká dlouhá lodička. Plujeme mezi mangrovými porosty, na hladině jsou lekníny a další plovoucí rostliny s velkými listy a po nich se procházejí ibisi, volavky a další brodiví vodní ptáci. Na stromě sedí pelikán. Prostě vodní safari. Prý tu v těch mangrovových porostech rodí krokodýli.Cestou míjíme prám, který převáží auta i s řidiči. Plavba končí u navigace se shlukem dalších lanchí. Jdeme jedinou ulicí, kterou tohle hnízdo má až do hotelu, který nám doporučil Mark v Antiquě. Má hezký název Delfin. Dražší než dosud, ale berem. Máme pokoj hned vedle hajzlu a sprch a to je pro Pedra výhoda. Hned naproti pokoje je bazén, bože bazén a chodba, která končí přímo na pláži u Pacifiku. Ze dveří je výhled na vysoké palmy plné kokosových ořechů. Hned jsme si šli vyzkoušet Pacifik. Rozhodli jsme se, že tu zůstaneme o den déle a dáme se do kupy, tedy Pedro. Do večera jsme vlezli do bazénu několikrát, vody byla dobrá i pro mě, prostě kafe. Pacifik mi moc nechutnal. Mark měl pravdu, že je to nebezpečné. Vlny jsou velké, lámou se a hned od břehu je hloubka. Petr si doplaval až za vlny, já ne. Pokusil se mě tam procpat, neměl úspěch. Semlelo nás to oba. Západ slunce byl neskutečný kýč. Zase jsme šli do bazénu a to už byla tma. Lehli jsme si na lehátka vychutnávali tu atmosféru. Večer přišli Frantící od jezera Atitlán, Quatemala je malá. Večer se usíná špatně a pomalu, je vedro, řvou cikády a i zapnutý ventilátor to nijak nevylepší. Navíc burácí celou noc Pacifik. Pozitivní je, že nás neotravují moskyti, nad postelemi jsou moskytiéry.

 

14.11.

Ranní život se nevyhnul ani tomuto hotelu. V pět ráno zvoní vedle budík a lidičky vstávali na výlet lodí po kanálech za svítání. Když všichni odešli, tak jsem ještě usnula, ale ne na dlouho. Místní vstávají v šest a začnou uklízet. Začal nám odpočinkový den, na který jsme neměli kromě ležení, čtení a koupání žádný program. Už v devět bylo vedro, ale skutečně tropické vedro. Po černém písku pláže se nedalo ani jít bosýma nohama, jak to pálilo. Bazén, sprcha, detektivka. I když jsem byla celý den ve stínu, parádně jsem se spálila. To zas bude noc. Po tom, jak nám Mark vyprávěl o tom, jak chytnul a léčil salmonelozu,, jsme oželeli i plánovanou večeři naproti v hospodě. Možná tak dva dny před odjezdem domů. Při procházce městečkem jsme koupili jednorázový foťák a platany, to jsou zvláštní banány s trochu nakyslou chutí. Za tmy opět vychutnávám bazén a sprchu, tentokrát horkou jak je voda ohřátá v trubkách. Přečetla jsem hodně z průvodce, už mi s tou angličtinou tak nejde. Vychutnávám si pohled na zapadající sluníčko z houpající se hamaky. Večer bez problémů usínám. Jsem utahaná z vody a sluníčka . Nevadí mi ani řev oceánu ani blesky na temné obloze.

 

15.11.

Vstali jsme brzo a ještě než bude vedro dáváme procházku po pláži. Nasbírala jsem pytel mušliček. U nás v hotelu z nich mají pověšené docela hezké mobily. V osm už je nesnesitelné vedro. Lenoším v hamace a bazénu zatímco Petr se cpe uhlím. Dnes není takové vlhko a je snesitelně. Dočetla jsem detektivku. Hotel se zaplnil víkendovými hosty a dalšími backpackery. Sedí pod slaměnými slunečníky, pijí pivo, snaží se spolu mluvit španělsky o školách španělštiny v Antiquě a řvou dlouho do noci. Línej den.

 

16.11.

Budík zvoní ve 4,55. Máme zbaleno do večera. Za deset minut bychom měli odejít, Je hluboká tma a brána hotelu je zamčená. V okamžiku, kdy se chystáme ji přelézat se objeví hošík a odemkne nám. S pochopením řekl „Lancha cinco i media„. Nikde nikdo, jen prázdná temná ulice a chcíplí psi a prasata. V přístavu ale svítila žárovka a hlouček Lancherů už živě klábosil. Domorodci nakládají koše s ovocem a různé pytle. Začíná svítat nad kanálem a dnešní safari ještě spí, přesto je to pěkné. Lekníny jsou ještě zavřené, ale volavky jsou už v plné práci. Je to místo placeného výletu. Autobus na konci kanálu už stojí a evidentně na nás čeká. Po několika zastávkách je autobus plný a sedíme už zase tři na dvou sedadlech. Zastavujeme kdykoliv a kdekoliv, když někdo mávne. Dopravní obslužnost je zajišťovaná i do té poslední díry. Cesta do Guatemala City vede mezi činnými sopkami. V dálce je kouřící Pacaya, tentokrát bez mráčku. Na druhé straně Fuego 3770 m si zrovna když jsme jeli okolo výrazně prdlo a vypustil velký oblak kouře nebo popelu. Autobus jede neuvěřitelně rychle a tak jsme už v půl deváté v Guatemale v nějaké okrajové části. Podle napodobeniny místní Eifelovky určuje Petr směr a po chůzi nekonečným zeleninovým a ovocným trhem jsme na hlavní ulici, kde jezdí městský autobus. Jen jsme popojeli na 17,. Ulici, kde má být náš terminál. Opět procházíme dalším trhem, ty jsou tady prostě všude, a terminál furt nikde. Jako starým mazákům nám ovšem neuniklo, že za rohem vjíždí nějaký autobus do dvora. To nám stačí, jdeme tam a co myslíte, „Měl ho tam„. Plno dobře utajených autobusů a překřičujících se náhončích. Normálně s e o nás poprali, ale ten náš nakonec ostatní odehnal, odvedl nás k tomu svému, zkasíroval odměnu a šel dál lovit. Člověk se prostě nemusí o nic starat, všechno za něj udělají. Cigimula, Chigimulááá, Chigíí, Chigíí se ozývá ze dvorku ještě když ojíždíme. Čeká nás asi 4 hodiny jízdy, ale na tu vzdálenost jezdí autobus každou půlhodinu. Jak směšné oproti vyspělému Česku. Není to tak zajímavá cesta, protože jsme tudy už jeli, ale máme každý své sedadlo a bude to pohodová cesta. Autobus píchnul a zastavuje u pneuservisu. Zatímco jde na hever, kupujeme Colu a sedíme v poklidu ve stínu. Najednou se autobus rozjíždí a my rychle vybíháme a naskakujeme do něj. Odjel by klidně bez nás, co na tom že nemá kolo a trčí tam jen hřídel. Má ještě dost dalších kol. Cha, cha. Jiný kraj, jiný mrav, jiný policajti. Vystupujeme v Chigimula na náměstí. Město spíše připomíná orient než Střední Ameriku. Hned je tu taxikář a vnucuje nám zaručeně výhodný odvoz na hranici. Odmítáme. Jiný  domorodec nás však ochotně dovedl za několik rohů na terminál těch správných autobusů a světe div se, autobus jede zrovínka za 20 minut. No to už je fakt trapný. Koupili jsme jízdenky s místenkou a nasedli. Autobusy stály těsně vedle sebe a když chtěl některý vyjet ven, tak ostatní různě popojížděli a nikdo se nerozčiloval a nekřičel. Ježíš marjá to se máme co učit. Nejdřív autobus objíždí dokola městečko aby posbíral na všech rozích lidičky a daří se. Opouštíme město směrem k hranici do El Florida. Tím směrem není žádné větší sídlo, ale autobus je stejně přecpaný. Často zastavíme u téměř neznatelné pěšiny mizící kdesi nahoře na strání a lidé odcházejí do bujné vegetace. Často sjedeme z asfaltu na úplně tu nejpolnější a nejlesnější bahnitou cestu k několika chýším. Vyložíme, naložíme a vracíme se na asfalt. Na hranici nás dojelo  plných 4 lidi. Jsou tři odpoledne a hranice je otevřená. Hranice je provaz natažený přes silnici a vedle dva nízké domečky. Hned se k nám přitočil místní človíček a ukázal u kterého okénka se máme přihlásit a tam nám zase řekli kam máme popojít a tam nám zase řekli, že ještě musím tam a tam. Milé bylo, že když jeden z úředníku vzal do ruky naše pasy, řekl „á republica Cheka„. Vyplnili jsme nějaký formulář, vyfasovali razítko, zaplatili několik poplatků a jsme v Hondurasu. Zpátky ale musím právě jen tudy, jinak by mohl být problém, máme nějaké dočasné vízum na takový malý pohraniční styk jen do Copánu. Zase jsou tu místní naháněči a veksláci, kteří nabízejí místní měnu – lempíry. Řidič mikrobusu nám vnucuje svůj hotel. Ten hotel je v boční ulici. Doufám ,že tu bude klidněji a že se vyspím. Rozhodně je tu chladněji..Klasická kobka s širokými postelemi a větrákem. Vypadá to že tu jsme jediní hosté. Hned jdu do sprchy, ale slibovaná teplá voda nefunguje. Dobře spokojím se  studenou. Navečer jdeme do města jen tak na čumendu. Je neděle a životem to tu neoplývá Banky a pošta jsou zavřené, jen pár krámků nabízí své zboží. Na zogalu je hezky udržovaný park s mnoha kvetoucími kytkami a keři. Ty barvy ibišků a balzamíny jsem ještě neviděla. Den byl dlouhý přesunový a tak se těším jak se vyspíme. Omyl. Večer přichází pan domácí a sděluje nám, že jeho syn bude mít zítra narozeniny a že je tu takový zvyk ho v noci navštívit a ve čtyři ráno mu popřát, že při tom budou petardy a že se bude hrát. „Ale nebojte se, bude to trvat jen 20 minut.„. Požádali jsme ho při té příležitosti aby umyl hajzl. Ihned se do toho pustili systémem co je mokré, to je čisté.

 

17.11.

Až do konce svého života se budu budit ve čtyři a vstávat v pět. V této části světa je to normální. První dělbuch vybuchl na čas, to je ve čtyři. Hrála harmonika a ozýval se hlasitý zpěv. Za půl hodiny všechno utichlo, ale spánek byl přerušený a už se nevrátil. Vstáváme později, protože potřebujeme do banky a ta je k mání až v půl devátý. Na poště nic nemáme. Bohatě snídáme a vyrážíme necelý kiláček k památkám Copán. Staré mayské město z 8. Století utopené v džungli, stejně jako Tikál stará říše mayská.. Tohle město je v údolí u řeky. Památky jsou víc pohromadě a mezi nimi je pěkná parková úprava se sekaným trávníkem. Překvapivě tu nejsou žádný moskyti. Na plotě u vchodu je asi patnáct velkých barevných papoušků ara a stále si povídají. Jejich červené peří svítí do dálky. Hlídači je krmí banány, a  melounem. Chodíme tím rozlehlým areálem, sem tam posedíme ve stínu obrovských stromů, přečteme si příslušnou pasáž z průvodce pokračujeme. Pyramidy, oltáře, stély a paláce , ve kterých žilo asi 20 000 lidí. Je to menší než Tikal , ale jiný. Hlídkují tu vojáci v maskáčích se samopaly. Ve dvě odpoledne jsme hotovi s prohlídkou. Po cestě zpátky do sebe v jídelně u cesty nalejeme cafe negro a colu. Docházejí peníze a musíme doplatit v dolarech. Není to problém, protože dolar tu souběžně působí jako oficiální platidlo. Ani v bance nejsme úspěšní, měníme hotovost. Uvnitř banky je ochranka s pistolemi a venku hlídka v neprůstřelných vestách vybavená automatickými puškami. Pocit bezpečí mi přesto schází. Pozdě odpoledne potkáváme houfy dětí ve školních stejnokrojích. Po celou dobu v Quatemale jsme neviděli děti ve škole! Možná měli zrovna prázdniny.

 

Copán byl osídlen již na konci druhého tisíciletí př.n.l. První datovaná památka je ale až z roku 435 a poslední z roku 822 našeho letopočtu. Vystřídala se řada panovníků Quetzal Ara od r.425, Kouřící Obloha od 578, Kouřící Jaguar od 628  a 18. Králík od 695. Za posledního známeho vládce První Úsvit (763-820) měl tento městský stát 20000 obyvatel na rozloze 24 km2. Ruiny znali již Španělé v 16 století a popsány v roce 1843 Johnem Stephensem. V 1980 byl Copán zapsán na listinu památek UNESCO.

 

18.11.

V sedm nás budí zvuky jako kdyby nastaly tropické deště. Když se podívám z okna vidím bytnou a dceru jak opět uklízejí systémem co je mokré to je čisté. Vychrstnou několik kýblů na zem a zametou to do  kanálku. Ještě před dokončením úklidu šel Petr na záchod, normálně spustil kalhoty a nejednou chrst a pode dveřmi se prodrala dovnitř vlna. Jen tak tak zachránil boty a oblečení. Zase se nedivím, už se jenom směju. Není přeci možné přemýšlet evropsky. Znovu se mi vybavuje „Zapomeň na Evropu„. Odcházíme něco stopnout zpátky na hranici. Na poště nic, prostě to tu není žádná metropole a dopis to nestihnul. Netrvalo dlouho a stopli jsme pickup. Oba se nacpeme do kabiny a na korbě jsou další dva domorodci. Auto jede poměrně rychle a nikde nestaví. Přesto kousek před hranicí, když se podívám zadním okénkem na korbě už nikdo není. ???? Kudy odešli nevím, hlavně že tam máme baťohy. Na hranici se zbavujeme přebytečných lempírů. První, druhé, třetí okénko a za 15 minut jsme zpátky v Quatemale. Krátký výlet do Hondurasu je pasé. Už od hraničního provazu vidíme kousek odtud autobus. V kanceláří kupujeme jízdenky a za půl hodiny je odjezd. Už je to fakt trapný. Asi jedenáctiletá holčička hlasitě čte názvy měst z naší mapy. S tou 60% negramotností to možná nebude až tak úplná pravda.

Zeptala se kolik je hodin, ale ciferník přečíst neuměla. Řekli jsme jí to slovem a byla spokojená. Vracíme se do Chigimuly. Všechno známe. Kudy a kam, ale neskryjeme se před naháněči. Dělají jen to co je pro ně normální. Dovedl nás k autobusu do Puerto Barios a zkasíroval odměnu za to, že přivedl zákazníky. Autobus jede za 20 minut. Ježíš to snad není možný jak to funguje. Cestou projíždíme Morales neskutečně úzkými uličkami mezi krámky. Několik centimetrů za oknem mi visí košťata, jídlo, plenkové kalhotky. Řidič s naprostou jistotou kličkuje mezí vším tím chaosem a vyjíždí z města. Za okny ubíhá džungle, políčka, chýše, žrádelny a všudypřítomná Pepsi Cola, má tu naprostou nadvládu nade vším. V Puerto Barios nás autobus dovezl až k lodi do Livingstonu. No konečně to taky nefunguje. Na odjezd musíme čekat celou jednu hodinu. Přitom ta loď jede jen dvakrát denně, ale my jsme zase ve správný čas na správném místě. Loď se postupně plní lidmi, pytli, cementem, dlaždičkami, moukou, cukrem a černochy. Jsme totiž v Karibiku a ten patří bývalým Kubáncům, Jamajčanům a nikoliv indiánům. Černoši jsou vysocí, statní s velkými pysky a hlavně úplně černí. Na hlavě jsou kudrnatí nebo mají copánky a spletené pramínky. Plujeme na konec světa do vesnice kam silnic nevede. Setmělo se. Vystupujeme do záře přístavních světel a jak jinak máme hned nového kámoše Michael. Je povídavý, zná Českou republiku a táhne nás do hotelu. Sám je z Belize, to je vlastně za rohem a proto zná dobře anglicky. Hraje v místním baru na bonga. Pokoj je hezký s vlastní čistou koupelnou, záchodem, ručníkem a mýdlem. Říkáme O.K., ale nemá se k odchodu a mluví něco o tom, že půjdeme na pivo. Petr stále odmítá, že možná později atak říká že o.k., že si ho koupí sám. No a´t si koupí. Ale on vlastně na to pivo chce peníze od nás. Vyslovuje nesmyslnou sumu jako odměnu za to, že nás dovedl do hotelu. Dostal pár quecalů a odešel.  Do návratu domů zbývá pár dnů a tak si udělujeme dlouho očekávanou vyjímku a jdem do místní restaurace na rybu. Byla dobrá s rýží, limetou, pálivou salzou. Nezbývá než si dát Colu. Přidávají se k nám místní číčulindy a připomínají se častým mňoukáním. Mají smůlu, nic nezbylo. Pak jsme šli do města zažít si ten pravý karibský večer. Všude samý černý černoch s copánky a korálky, ale rytmy nikde. V devět všichni zavřeli a v půl desátý bylo na ulicích mrtvo.

 

Livingston obývají karibští černoši a mluví směsicí angličtiny, kreolštiny a španělštiny. Říká se jim Garifunas. Patrně nikdo z nich neví, že jméno vesnice je po guvernérovi Edwardu Livingstonovi, který ustanovil právo státu Luisiana odkud Guatemala čerpala inspiraci pro svůj právní systém. Garifunas je menšina asi 1% populace mínšenců z ostrovů Arawak,, St. Vincent a  Afričanů přivezených španěly v 16. stol. Jejich protesty vedly ke Karibské válce v r. 1795. V následujích letech byli všichni Černi Karibiňané„ přesídlení na ostrov Roatan na pobřeží Hondurasu a několik tisíc přežilo na pobřeží od Belize až po Honduras. Mnoho z nich pracovalo v Puerto Barios v docích, ale když tyto byly zavřeny v r. 1960, mnoho z nich emigrovalo do USA.

 

19.11.

Ve čtyři ráno mě budí déšť, spíše tropický liják, takový jako z knihy. Ulice je plná vody. Když přestalo pršet začali kokrhat kohouti a nepřestali až se rozednilo. Ve stejnou hodinu. V každém místě jen trochu jiný. Po snídani odcházíme na výlet ke Karibiku, vodopádům a lagunám „Siete altares„. Prošli jsme hlavní ulicí Livingstonu, která končí přímo na břehu moře. Dál jsme šli po žlutém písku pláže. Jen jemné vlnky a nakloněné palmy s chýšemi a lodičkami, všechno jako z plakátu cestovní kanceláře. Vyšlo sluníčko a padlo vedro, ale fakt to vedro bylo festovní. Ženský nakupovaly po kolena ve vodě ryby rovnou z loďky. Kolem byla hejna pelikánů a volavek čekajících na nějaký ten zbytek. Došli jsme k mostu přes říčku, Přímo pod námi se hemžili ve vodě jehly, něco mezi rybou a hadem. Minuli jsme několik skoro noblesních hotelů se střechami z palmových listů. Do moře vedla dlouhá mola na konci s přístřešky s hamakami pro hosty, kteří hledají klidný výhled na moře.

Zašuměla do nás studená Cola.  Oáza pohody . Tady v tý díře jsme využili naprosto noblesní WC a vyrazili dál. Pláž skončila a museli jsme vlézt do džungle kde vedla pěšina dál. Ihned jsme úplně mokří, tak, že Petr může košili ždímat. Všude kolem nás palmy, ibišky, difenbachie, fíkusy, filodendrony a nějaké masožravky. Jak jinak i svízel přítula. Za chvíli jsme u cíle. Zíráme na laguny s neuvěřitelně modrou vodou. Dlouho se nerozmýšlíme a zanořujeme těla do laguny. Kolem nás vysoké stromy zastíňují oblohu, hejna rybek, kvetoucí bromélie, krabi a kamení sklípkan. Přesouvám se radši o kousek dál. Vydrželi jsme válet ve vodě asi tři hodiny. Potřebovali jsme to oba, byli jsme silně přehřátí. Rovníkové teploty pro mě asi nejsou to pravé ořechové. Cestou zpátky jsem objevila takovou rostlinku s lísky jako kapradina. Lístky se lepily na prsty. Při dotyku se zavřely a když jsem dotkla více lístků najednou tak zvadla ihned celá větvička. Masožravka. I když jsem pro ni velké sousto, lekla jsem se. Nebudu už šahat na rostliny, které neznám. Mohla v sobě mít i jed nebo žíravinu. Sešli jsme k moři a vykoupali se. Je to tu hodně daleko mělké a voda měla jistě alespoň 35 stupňů. Před Livingstonem si děti hezky hrají na skládce a v bahně silnice. Lezou z nich žebra, asi se jim moc nedaří. Čím blíže k centru, tím větší a lepší domy a čistější a upravenější černoši a černošky.. štíhlé černošky jsou však vyjímkou. Sešeřilo se už po páté. Smyju slanou vodu ze sebe, vyperu a začíná tropický liják Děti s radostným křikem vesele skotačí na ulici. Dospělí jezdí na kole s deštníkem, normálka. Dešt skončil a nastala tma, vypnuli proud Není co dělat, povalujeme se a tak jdeme spát.

 

20.11.

Kohout ráno opět trénovali svoje árie. Proud nejde, voda neteče Vypadá to na větší problém V přístavu jsme zjistili kdy jede zítra loď zpátky do Puerto Barios. Nic kloudného nejde, jen brzo ráno (jak jinak) a odpoledne (a to se nehodí). Pak jsme šli zevlovat k moři a rozloučit se s Karibikem. Po lijáku je chladněji, ale voda je stále jako kafe. Na pláži jsme pili colu, prodává se v každém baráku a chýši. Přišel černoch a už z dálky se smál, podal nám ruku, představil se a řekl, ž eje z Afriky. To tu ostatně říkají všichni. Táhlo z nej jak ze sudu. Nazpátek se zastavujeme v parku u místní kašny, kde chovají krokodýli, aligátora a želvy. Teče voda jde proud. Využíváme toho a vaříme spoustu vody na zítra. Budeme muset vstávat brzo, loď jede v pět. Už se nemůžu dočkat a začínám balit i když vím, že skoro všechno ještě budu potřebovat. Odpoledne jdeme do mekáče „Mc Tropic„ na pozdní oběd. Objednáváme „Rice and beans de pollo„ a „Calamare al mojo de ajo y arroz„. Dozvídám se, že kalamáry nejsou a tak měním svou chuť na Pescado a la Plancha„. Dostávám celou rybu na roštu. Takovou neznám, ale výtečná. Dochucuji s pepper sauce. Tabasco mi chutná, ale tohle je síla. Sedíme pod slunečníky na hlavní ulici a kolem jde život a turisté, naši známí z Lanquínu a Antiquy. Dojídáme a píšu deník. Okolo jde ten černoch z pláže a hned se k  nám hlásí a podává nám ruku. Muž u vedlejšího stolu vstal a mlčky nám donesl mandarinky. Srdečnost nezná hranic. Po večeři jsme se vrátili do hotelu. Nejde proud a neteče voda. Sbalili jsme naštěstí za světla, jak prozíravé. V parku jsme se rozloučili s krokodýli a pak sedíme ve tmě přístavu a vyhlížíme loď z Puerto Barios, která by měla připlout. Nevím jak to tu může najít, když nic nesvítí a je úplná černočerná tma. Asi umí, trefila to. Naháněči se ujali všech nových příchozích. Nás se neujal nikdo a tak jdeme sami. Je to mrtvé tmavé město.

 

21.11.

Vzbudili jsme se dřív než zvonil budík. Kohouti dne s stávkovali. Proud nejde atak podruhé přichází ke slovu čelovka. Vaříme jídlo a dobalujeme. Opouštíme hotel za hluboké tmy uvnitř i venku. V rukou neseme ešusy s horkou plévkou a  těstovinami v rajské omáčce. Čelovka je zlatá, nic bychom neviděli. V přístavu ani živáčka a loď úplně tmavá, asi jsme přišli dost brzo a pojede nás málo.  Když loď rozsvítila poziční světla, vidíme alespoň kam máme jít. Když jsme skoro u ní, rozsvítí i palubní světla a my padáme překvapením, loď je plná, ale úplně plná lidí. Stihli jsme to jen tak tak a teprve když loď jede, snídáme. Začalo pomalu svítat.  Z přístavu jsme museli kousek pěšky k autobusu. Bez problémů nacházíme terminál a kupujeme místenky. Autobus jede za 20 minut. Do Quatemála City je to asi 320 km a autobus dopoledne jezdí každou půlhodinu. Naposled si prohlížím ubíhající krajinu s políčky až vysoko do stráně. Kukuřice, tabák, káva, banány, kokosy, rajčata a melouny atak dokola. Mám na všechno hroznou chuť hlavně melouny. Už jsme skoro doma a tak si klidně na odpočívadle meloun kupuju. Je mnohem sladší a šťavnatější    než jsou u nás. Banány zrovna tak. Quatemala je největší vývozce banánů na světě. Všechny známe značky u nás jsou odtud. Dole, Chiquita, Monde. Sluníčko svítí, ale je chladněji, na cestu ideální. V City projíždíme celým městem až téměř do středu až najde autobus ten svůj špinavý dvoreček a tam nás vyplivne. Procházíme krytým tržištěm. Je krásně barevný. Stanice našeho autobusu na letiště je dlouhá asi 50 metrů. Máme oči na šťopkách a vyhlížíme bus č. 83. Na stanici nejsou žádné nápisy, žádná číslo, prostě nic, jen přístřešek proti dešti. Pokud nepřijede do dvou minut , tak tu nejezdí. Přijel. Stačí zamávat, on zastaví, naloží nás a jedeme na letiště. Postupně si můžeme zase nakoupit všechno co nutně potřebujeme. Tak to alespoň vypadá z pohledu prodávajícího. Na letišti jsme až až včas. Usínám na lavičce v parku. Když se smrkne, jdeme se najíst do nejbližší pouliční jídelny. Jíme u stolu s holkama z městské policie. Kdyby to nebylo dobré, tak by sem přeci nechodili. Dáváme si „tacos y poll„, což jsou placky a kuře. K tomu je jakási pasta z banánů a manga s ostrou chili omáčkou. Je to dobré a chilli má říz. Odcházíme na letiště a zabíráme lavičku na noc. Je tu neustále plno, hodně lidí se chodí loučit a jsou  tu až dokud se letadlo neodlepí od ranveje. Na velkoplošných panelech promítají reklamní filmy o Quatemale a reklamy. Pořád dokola, Petra to deptá. Za zbytek peněz kupujeme jídlo.. Krámek už byl zavřený, ale když viděla, že spokojený zákazník se vrací rozdmychala znovu oharky a ohřála nám hovězí plátky na roštu, tortily a colu. Zase jsme se přejedli. Teď můžeme, doma se uvidí jaké to bylo.

 

22.11.

Ve čtyři letiště ožívá. Čekárna je plná. Jdeme se odbavit. Nejdřív nás pumpli o nehoráznou letištní taxu. Odmítli odbavit baťohy až do prahy, že by nám je mohli v Mexiku ukrást. No dobře, co se dá dělat. Potom nás pumpli o bezpečnostní poplatek. Asi vědí, že na odjezdu jsou už všichni naměko. No dobře, co se dá dělat. Procházíme pasovkou, Několikrát mi prohlédnou příruční zavazadlo a konečně můžeme nastoupit do letadla. Optimismus na dráťáku, asi se nám povede dostat se domů. Za 90 minut přistáváme v Mexico City. Po cestě se pokocháme pohledem na nejvyšší mexickou horu Orizabu 5700 mse zasněženým vrškem a pak kouřící Popocatepetl 5450 , a Ixtacihuatl 5300 m. Letadlo se zatočilo okolo několika vyhaslých kráterů a dosedlo.Mexico City je asi 2200 m vysoko a je tu příjemně sluníčka a teplota akorát. Bagáž jsme vyzvedli a dali do úschovny za židovskou cenu. Jsme smířeni se vším, jedeme totiž domů. Zase jsou problémy s výměnou šeků, ale povedlo se. Rovnou z letiště jede metro (na pneumatikách) na autobusový terminál Del Norte. Na každá stanici někdo nastoupí do vagónu a prodává. Trvá to přesně jednu stanici. Starý odchází a nový přichází. Taky přišel klučina, rozsypal po podlaze střepy z lahví a začal se v nich válet, Pak to všechno sebral azačal vybírat vstupné na produkci. Na terminálu nás posílají správným směrem, je to obrovské nádraží, kam se hrabe Florenc. Není divu. V 10.45 kupujeme jízdenky a náš autobus jede v 10.45. další jede v 10.47 a tak dál. Pohodlný pulman kde nikdo nic neprodává. Zato nastupuje kluk s kytarou a zpívá dvě písničky. Hezky a hlasitě. Pak to balí vybere a vystupuje. Na periferii Mexico City je neuvěřitelné množství slamů, ale také velké množství nových sídlišť malých rodinných domků za vysokými betonovými zdmi, takové komfortnější koncentráky. Celkem tu žije v jediném městě 15 mil. Obyvatel. Organizovat takový bordel je asi obtížné. Celkový dojem je ale o několik řádů vyšší než kdekoliv v Quatemale. Sluníčko pere, bude to děs. Teotihuacan jsou největší pyramidy aztécké dynastie a říše. Dlouhou cestou smrti jdeme vstříc Pyramidě měsíce. Základna je čtverec o straně 156 metrů a přitom to je ta menší. Největší je Pyramida Slunce. Vylezli jsme po strmých schodech nahoru. Odměnou je pohled na celý areál. V bočních palácích rekonstruují nástěnné malby. Snaží se pro turisty udělat vše. Zase jsou tu prodavači masek, píšťal, výrobků z kamene, vyšívaných dek a obrázků.  Nakonec jdeme do chrámu opeřeného hada Quezalcoatla. Asi v 1/2 4 jsme zase u vstupní brány a náhodou (fakt náhodou ??) tam stojí autobus, jehož řidič vykřikuje Mexico City a jen nastoupíme, rozjede se. Cestu přes terminál a metrem už známe. V metru nebyla prodejna jízdenek a tak nám policajti otevřeli postraní branku a mávli rukou. Nic není problém. Na letišti je dost času na to vyzvednout baťohy z úschovny a odbavit všechno až do Prahy. Dostáváme se do péče Air France a to jsou přeci Evropani a ti nám rozumějí. Nejen, že nás dovezli do Paříže, ale i do Prahy. Blížíme s k domovu rychlostí 900 km za hodinu a to se dá vydržet. I čtyři hodiny na letišti v Paříži kdy není co dělat. Alespoň brnkneme domů, že jsme živí, vždyť o nás neměli celou dobu zprávu.

Večer v 10 zvoníme na domovní zvonek.

.

P3K