ALA ARČA

Vzpomínky po mnoha letech budou možné kusé a nedokonalé. Jsou však obrazem jakéhosi tehdejšího boje s režimem. Zvítězit nad systémem a podívat se někam, kam jiní nemohou.

Začátek

Jak jsem byl tenkrát
nabuzený a měl jsem již nějakou zkušenost s tím, jak se dostat do zajímavých oblastí Sovětského svazu, přemluvil jsem pár přátel k výpravě do pohoří Ala Tau na jih od hlavního města Uzbekistánu Frunze. Byla to trochu sázka do loterie, protože jsme neměli žádné povolení ani pozvání a místní orgány, agilní obyvatelé a vůbec všichni nás mohli udat, upozornit na nás a my bychom byli v tom lepším případě vypovězeni ze SSSR. Letenky tenkrát byly za hubičku.

Výlet začíná

Na letišti jsme předložili naše pasy s jedním kouzelným razítkem a byli propuštěni do všedního místního dne. Hlavním úkolem bylo nijak nevyčnívat z davu, moc nemluvit cizí řečí a tvářit se, že my z Pribáltiky. Ze svého minulého zkoumání situace jsem věděl, že kousek za městem je Alaarčinská soutěska a hned za jejím začátkem začínají hory okolo 4000m. Problém byl v tom, že na začátku soutěsky byl kontrolní punkt, kde vyžadovali nějaké povolení k návštěvě. Celá soutěska byla totiž rezervace. Nějakým autobusem jsme dojeli kam až se dalo a zbytek šli pěšky po slušné štěrkové silnici. Byl krásný slunný den. Kousek před branou jsme odbočili do bočního údolí a tam chtěli počkat na večer, abychom nepozorováni prošli kolem kontrolního punktu. Nechali jsme tam někde bagáž a šli se podívat na blízký horský hřbitov. Byl odtud krásný výhled na dlouhý horský hřeben pokrytý sněhem. Zdálo se to jako docela lehký choďák. Možná někdy příště.

Do hor

K večeru jsme vyklouzli z našeho dočasného tábořiště a minuli checkpoint. Nikdo nevylezl, nikdo nic nechtěl. Štěstí ve správný čas na správném místě. Uháněli jsme co to šlo, abychom byli co nejdříve z dohledu. Za chvíli začal les a tam jsme už byli relativně bezpeční. Další dny jsme šli údolím dál a dál. Překonali jsme "můstek u chcíplého koně" a narazili na jakousi starou cestu, která po břehu mizela někde tam, kam jsme chtěli. Ten chcíplý kůň v potoce fakt neuvěřitelně smrděl. Dalčí den jsme přišli ke staré metostanici. Vybydlený domek bez oken, ale jako přístřešek dost dobrý. Bylo hezké počasí a přístřešek jsme nevyužili. Vzadu v údolí se již začaly ukazovat zasněžené vrcholky hor. Pokračovali jsme až k moréně. Byla poměrně vysoká, strmá a hodně kamenitá. Byly na ní stopy po jízdě pásového vozidla a tak jsme šli po nich. K večeru jsme přišli již do závěru doliny a to byl prďák. Dolina byla uzavřená půlkruhem vysokých zasněžených štítů a vlevo byly tři krásné splazy ledovce Manasa. Kdesi před námi měla být lyžařská báza. A byla. Došli jsme tam a ohlásili se přítomným lidem. Byli to samí mladí a evidentně tady byli na lyžařském tréningu. Dokonce tady kdysi měli i funkční lyžařařský vlek. Po chvíli dohadování nám umožnili nastěhovat se do vedlejšího prázdného baráku. No to byla trefa. Sice zima, ale žádný vítr.

Na horách

Hezky jsme se zabydleli, uvařili si, kuřáci seděli před domem a dojmovali. Bylo nad čím. Hlavním předpokladem dojmů bylo počasí a to nám přálo. Večer jsme s lyžaři seděli u ohně, pili vodku a oni hráli na kytaru a zpávali. Scéna jak z nějakých blbýho ruskýho filmu. Nejvíc se nám líbila písnička s textem "kaljonkami nazad", rozuměj koleny dozadu a mělo to nějaký sexuální podtext. Další dny jsme chodili po okolí. Nejbližší okolí byla velká sněhová pole s mohutnými seraky a taky velká jeskyně s výtokem bystřiny, která tekla celým údolím až do civilizace. Na mapě jsme zjistili, že jeden ze čtyřtisácových vrcholků nemá jméno a když už jsme na něj vylezli, pojmenovali jsme ho Pik Nogiba po naší TJ Nohyb. Všchno to byly výlety dost v pohodě a bez jištění a bez lana. Jednou přiletěl velký vrtulník a sedl si o něco níž v údolí. Nevím odkud, ale najednou byly okolo něj všude ovce. Za chvíli byly ty ovce ve vrtulníku a ten zmizel hluboko v údolí. Skončila pastevecká sezóna. Když jsme se rozhledů a výletů nabažili, odešli jsme zpátky do údolí. Asi po jednom dni chůze jsme odbočili doprava nahoru a vyšplhali do malého bočního údolí. Postavili stany a užívali si krásného večera. Další den jsme se vypravili bez bagáže k blízkému ledovci. Cesta procházela po úbočí většinou v kamení a nebyla nijak značená. Nahoře nás čekal malý domeček vybavený pro nocování, asi vědecká základna pro sledování ledovce. Začalo hustě sněžit. Gábina a Žralok se rozhodli tu zůstat, že přijdou zítra ráno, my ostatní jsme se vydali na cestu dolů. Nějak jsme nemohli dole najít naše stany. Všechno bylo pokryté jednolitou silnou vrstvou sněhu. Takhle to vypadalo ráno když jsme odcházeli nahoru. Až na jednom kameni Jirka uviděl svoje slipy, které si tam naštětí dal ráno sušit. Po stanech nebylo ani stopy. Hrabali jsme a hrabali až jsme je vyhrabali. Všechny byly propadlé až na zem, prostě nevydržely tu tíhu sněhu. Ráno jsme netrpělivě vyhlíželi dva zapomenuté kamarády. Přišli trochu pozdě, nemohli najít cestu a museli jít terénem. Sbalili jsme a zatroubili k ústupu. Všude byl sníh a furt padal. Však ony ty ovce věděly proč tak rychle mizí z údolí. Cesta šla daleko pomaleji. Navíc kuřákům došla cigára a všude kde jsme při cestě nahoru dělali pauzu, obraceli kameny a hledali svoje staré vajgly. U můstku s mrtvým koněm jsme se zdrželi. Konstrukce byla celá pod ledem, který se vytvořil z cákající vody. V lese jsme si naložili větve a kusy dřeva a začali hledat domeček, který tam měl někdy být. Našli. Zase nahoře, žádné teplo ale žádný vítr.

Konec dobrý všechno dobré

Prošli jsme okolo kontrolního bodu. Sníh byl odházený, někdo tam byl, ale nic nechtěl. Šli jsme a šli a vzpomínali na cestu tam až jsme došli na autobus. Ve městě po sněhu ani památky a teplo. Na trhu byla všeho hojnost. Ani na letišti jsme nemuseli dlouho čekat na volná místa do Moskvy a ani v Moskvě. Prostě se to celé vydařilo.

Váš P3k.


Příště třeba do Patagonie, na Popocatépetl nebo alespoň do vedlejšího údolí.


Další cesty autorovy.