POZNÁMKA

Buďte prosím shovívaví. Když to píšu, tak je mi už 63 let a tehdy nám bylo 27. Čas některé dojmy vyhladil a vedou mě spíše k úsměvu. Některé věci již neexistují a to je určitě dobře. Fotky jsou naskenované barevné diapozitivy, proto je jejich kvalita přiměřená tomuto převodu.

AFGANISTAN 1977

Před cestou

Měl jsem tenkrát možnost sehnat výjezdní doložku nejen pro sebe, ale ještě pro někoho. Ten někdo však musel přijmout můj nápad a moji
vedoucí úlohu. A to byla Jindřiška. Skvělá holka, se kterou jsem jezdil na vodu a na toulky. Dala se podle mých instrukcí ostříhat nakrátko. Byla nesmírně odvážná a odhodlaná, vždyť to byl její první výlet do "kapitalismu". Zjistil jsem z doslechu, že na hranicích Sovětského svazu a Afganistánu je na řece Amudarja město Termez a tam se dá přejít hranice ve středu ráno v 8.00. V tu dobu tam jede přes řeku loď. Informaci se mi nepodařilo potvrdit ani dotazem na ruském velvyslanectví, dělali mrtvého ptáka.

Velvyslanec

O vízum jsme žádali v Praze na afgánském velvyslanectví. Už když jsem vyzvedával formuláře, setkal jsem se poprvé s panem Babrakem Karmalem, to byl tenkrát velvyslanec. Později se stal prezidentem Afganistánu, dosazeným sovětským režimem, jako socialistický velitel společnosti. Byl přívětivý, ale nekompromisní. Za vízum bude chtít 5 dolarů v hotovosti. Marně jsem namítal, že český občan nemůže vlastnit valuty ani je legálně koupit v bance. Poradil mi, abych si je koupil na Václavském náměstí, tam jich je prý dost. Myslel jsem, že ho přeperu a napsal jsem na Ministerstvo zahraničních věcí, že je to tak a tak a že by s tím měli něco dělat. Odpověď přišla poměrně brzo. Ano mám pravdu a oni mu poslali v tom smyslu nótu. Šel jsem si hrdě pro vízum a ukázal mu dopis z MZV. Vyhodil mě okamžitě, jakmile jsem mu řekl, že nemám dolary. Koupil jsem dolary u veksláka a šel znovu pro vízum. Dal jsem mu 10dolarovku. Dostal jsem pas a přání hezkého pobytu v Afganistánu. Seděl jsem a čekal, až mi vráti 5 dolarů. "Nou čenž", řekl a dal mi pas. Tím audience skončila.

Na cestě

Letadlo z Moskvy do Dušanbe bylo plné.Vnitrostání ruské letadlo se nedalo v ČSSR koupit a hned po příletu jsme se dozvěděli, že je na mnoho dní vše do Termezu vyprodané. Jeli jsme vlakem. Na chodbičce vagonu jsme se připletli to rvačky na nože mezi Uzbeky a Tadžiky. Když začala téct krev, utekli jsme, než přijde nejaký milicionář. Do Termezu jsme dorazili v úterý. Dlouho, dlouho jsme hledali nějaký nocleh. Gostinica pro inostrance byla drahá a čekal nás nocleh na chodbě jiného hotelu pro místní. Někdo nás brzy udal a tak přijel místní plukovník od policie a začal křičet. Naštěstí nás bylo víc. Termez byl plný Poláků, kteří tudy jezdili do Afganistánu a pašovali odtud hlavně kožichy. Ráno jsme našeho plukovníka potkali v přístavu na pasové kontrole. Sice nás pozdravil a dělal jakoby nic, ale když zjistil, že máme rubly v hotovosti začal křičet znovu, že je to zakázané. Naložil nás do motorky se sajdkárou a odvezl do spořitelny. Tam nám založili vkladní knížku, kterou si můžeme vybrat, až se vrátíme.

Afganistán

Není toho mnoho, co se tu dá dělat. Ostatně většina lidí sem jede, aby pašovala. Ani jsme z paluby nemávali sovětským břehů, ani lidem. Odbavení lodi trvalo od 8.00 až do 15.00 hodin. Asi za půl hodiny nato jsme vystoupili na afgánský břeh. Nebylo tam nic, jen poměrně velká skupina osobních, nákladních aut a minibusů. Poprali se o nás. Zaujali jsme místa v našem autobusu a vyrazili do Kábulu. Někdy, hluboko v noci jsme zastavil u nějaké čajovny a náš řidič nám sdělil, že dál je to v noci nebezpečnéa budeme čekat. Dočkali jsme rána a dorazili do hlavního města. Byl to fakt ten nejhlubší orient.

Našli jsme si hotel a vyrazili do města. Všude plno bazarů a krámků všeho druhu. Polovina lidí na ulici měnila libovolné peníze za libovolné jiné. Mohli jsme dokonce směnit i československé koruny. Dali jsme si s Jindřiškou pilaf, byl mastný až za ušima, ale dobrý. Hned si k nám přisedl nějaký člověk a přátelil se. Jen tak mezi řečí se zeptal, jestli je Jindřiška moje žena. Když zjistil, že není, zeptal se jestli bych ji prodal. Jen tak jsem plácnul, že za 12 velbloudů. Začal vážně uvažovat. Když mi to došlo, vzali jsme roha. Neměl jsem se rouhat, pánbůh mě potrestal. V městském autobusu mě okamžitě okradli o foťák. Jindřiška měla naštěstí taky jeden.

Město bylo ošklivé. Žádná zeleň, všude prach a špína a zima. Kábul je hodně vysoko. Do mešity nás nikde nepustili a tak nebylo co tu hledat. Koupili jsme lístky na cestu na pakistánskou hranici abychom přešli do jiné exotické země.

Tam jsme strávili plnohodnotně dva týdny v pakistánských horách.

Cesta domů na Východ

Domů jsme jeli už jako staří mazáci. Kábul byl pro nás jen přestupní stanice. Spali jsme v jednom hašišovém hotýlku na čarpánu jen velmi skromě vypleteném. Jmenovalo se to Place with no name a taky to tak vypadalo. Příjemný tu byl jen trvalý odér z hašiše. No co, vždyť je to jen na jednu noc.

Do Mazare Šarifu jsme dorazili po celodení cestě přes Hindukůš. O cestě se říkalo, že je krkolomná, a byla. Později tady všude bude válka s ruskými vojsky. Nikdy jsem nepochopil o co. Samé kamení a kamení a kamení.

V Mazare Šarifu jsme bydleli v nějaké ubytovně s Poláky, Holanďany a Němci. Bylo nás na pokoji asi 12. Večer k nám vtrhla policie a udělala šťáru. Ve vzduchu byla charakteristická vůně hašiše. Když zkontrolovali naše pasy, jejich zájem se koncentroval na ty ostatní. Ráno jsme si prohlédli Modrou mešitu, opravdu modrou, nejen jménem a domluvili se s jedním místním, že nás v poledne odveze k Amudarje do přístavu.

Na sovětské straně si nás celníci podali a vychutnali. Měl jsem mezi jiným kořením i jednu tolu hašiše koupenou v Pákistánu. A teď ji držel sovětský celník v ruce a ptal se co to je. Jehlu by mi v ten moment nikdo do řiti nestrčil. No přeci koření, je to koření. Vtom mě osvítil panbůh, co mě v Kábulu nechal okrást. Jakoby náhodou jsem odkryl mezi šactvem "religióznie kartínky", které jsem přivezl pro islámské věřící v Termezu. Celník odložil hašiš, vítězoslavně mi zabavil pohlednice s islámskými symboly a za chvíli mě propustil. Jindřiška už byla dlouhou chvíli mimo celnici a nevěděla co se děje.

A pak už to bylo "hladké". Vyzvedli jsme ze spořitelny peníze i s úroky. Letadlo do Dušanbe žádné, tak zase vlak. A pak už jen letadlo do Moskvy a do Prahy. V Ruzyni na nás čekal taky Miky a přinesl nám něco typický českého. Buřt na papírovém tácku z Václaváku a flaškový pivo.

Znovu bych tam nejel.

A tady je pár fotek

my dva
Hindukúš
voda je základ
samé kamení
o co se tu bojovalo?
hraniční přechod do Pákistánu
ostraha hranice
silnice přes Hindukúš
Mazáre Šarif
Modrá mešita

Dobová literatura:

Bohuslav Šnajdr: Tulákem po všech polednících, 1977
Bondy Egon: Afghanistán, 2002

Do téhle pravlasti modrookých blondýn se budeš muset P3ku ještě vrátit neb jsi dosud nedodal řádně zdokumentované mlýny na pigmenty pro ty nejslavnější olejomalíře i pro čmáraly, co si na kumšt jen hrajou. Specielně ty v nejsevernějším cancouru téhle věčně rozhádané země, co by kamenem dohodil od Ladáku, též bohaté ma ty nejbarevnější minerály, co na Paul Cézannových, Vincent van Goghových i plátnech dalších impresionistů nikdá nevyblednou.

______________________________________________________________________________________________

Ahoj všichni a pes,

už není takové vedro u počítače, tak jsem si ukradl čas určený k odpočinku důchodce, invality, nemocného člověka ...... a něco jsem napsal. Již předem Ti sděluji, že je to ošizené, zanedbané, málo zajímavé, odfláknuté, prostě sračka. Fotky se pokusím poslat zvlášť a dej si je do kanystru Afganistan. Jestli ještě někdy pojedeš do hlavního města okolo nás, vem kousek máty na čaj a odkopni kousek máty pro Janu na zahrádku.

p3k

Ahoj, je to tam, fotky jsem s dovolenim krapet upravil. Myslis-li si, ze kdyz si budes sypat popel na svoji kudrnatou hlavu, ze ucpes usta kritikum, tak to jsi na velkém omylu. Dopiš ještě tak deset stran. Zastavil bych se v sobotu nebo az v nedeli cestou do Prahy. Kdy budete doma? Maucta. Jirka

Ahoj, budeme doma a pak Ti to řeknu hezky z huby do oka. p3k

Doporučená literatura: Světlana Alexijevičová: Zinkoví chlapci, 2013


Další cesty autorovy.