Teď zmizeli již všichni tučňáci Adeliae a koncem měsíce se­dělo již jen několik velikých houfů starých tučňáků papuanských pod ochranou pobřežních skalisek na vejcích.
29. února zabili jsme jich 90 kusů. Od nynějška však byla půda většinou pokryta hlubokou, hustou vrstvou sněhovou, kterou jsme mohli jen s ná­mahou se probroditi, kdežto tučňáci, ležíce na břiše, šíleným chvatem „pluli" po svahu dolů a vrhali se do moře. Bylo ted téměř nemožno dostati se jim na kobylku, ale přece jsme nechtěli svoji zásobu patron ztenčiti honbou na tučňáky. 5. dubna zabili jsme 15 kusů a 7. sotva dvojnásobný počet. Dle svého výpočtu potřebovali jsme ještě 100 kusů, abychom byli opatřeni pro zimní potřebu. Ale teď bylo jen ještě pár set tučňáků na pevnině a ti byli vesměs velice plaší. Tu mi napadlo, nebylo-li by snad možno užiti sypkého sněhu, který nám tak překá­žel, ale tučňákům byl s takovou výhodou, na sestrojení pasti pro tu zvěř.

Schematický obrázek podává představu o mém zařízení.
H jest mořský břeh, jejž tvoří zde přes metr vysoký ledový podstavec.
V sypkém sněhu vyhrabal jsem díru asi 1'5 m v průměru a asi téže hloubky, jakož i dva příkopy, jež poskytly mi materiálu ke dvěma náspům, z nichž jeden táhl se až ke břehu. Chtěl jsem zahnati houfec tučňáků mezi tyto náspy do jámy ústící a odtud do jámy. Když to všecko bylo hotovo, byl jsem si své věci tou měrou jist, že jsem se vrátil k chýši a pozval Duseho, který toho dne také neměl co dělat, ku pokusu. Našli jsme na pobřeží za pastí skoro všecky ještě na pevnině se nalézající tučňáky v houfu alespoň 2—300 kusů. Tento houfec hnali jsme zvolna před sebou, až když první stáli při ústí pasti.

Nic nového pod sluncem.

Otto Nordenskjord: K JIŽNÍ TOČNĚ, 1903