KDYŽ JSEM SE VYDÁVAL na svou poslední výpravu do Chile, měl jsem tajné přání. Kromě obvyklých výzkumů Aymarů a Mapučů jsem se chtěl podívat na daleký jih dlouhé a uzoučké chilské země, kde prý žijí na ostrově Wellingtonu zbytečky indiánského kmene Alakalufů. Poslední obšírnější zprávu o nich podal před dvaceti lety francouzský badatel Joseph Emperaire. Tehdy jich bylo ještě 61 a Emperaire předpovídal, že do dvaceti let zmizí úplně. Zdá se však, že dosud nevymřeli, nikdo neví nic přesnějšího. Universidad de Chile má samozřejmě zájem vědět, jak to s nimi vypadá, a tak jsem dostal pozvání, zda bych se tam na ně nezajel podívat. Měl jsem radost z tohoto úkolu a začal jsem nadšeně sbírat informace. Dozvěděl jsem se zajímavé věci. Nejdřív přišlo varování, vážné a přátelsky míněné: „Co bys tam dělal, je tam zima a stále tam prší. A když právě neprší, je hrozný vítr nebo mlha, a když není ani to, je zas jinak ošklivo." Tedy perspektiva vskutku lákavá!
Potom chodila ještě další varování a výstrahy, až nakonec zasáhl zákon schválnosti. Tam dolů jezdí víceméně nepravidelně jedna loď, docela pěkná na pohled, ale dle úsudku odborníků jankovitá jako mula. Tato loď, která nese hrdé jméno Navarino, si postavila zas jednou hlavu či komín, a že nepojede. Napřed byl odjezd odložen o čtyři dny, pak o další týden, pak že prý určitě odplujeme. Dostavil jsem se proto do Puerta Monttu. Letadlem, abych loď nezmeškal. Přiletěli jsme přesně, z letiště jsem se dopravil do města, zajel jsem na Empresa Maritima del Estado, Státní námořní podnik, a radostně se hlásil, že jsem tedy tady, že mám rezervované místo na Navarinu, které mi zamluvila Universidad de Chile, a kdy se mám nalodit.Bezmocně jsem přikývl. Zdálo se zbytečné dál dráždit osud. Musil jsem si celou věc napřed promyslet. A jak jsem tak šel a promýšlel, pustil jsem se po nábřeží, podél moře, až jsem se najednou octl v přístavu Angelmó. Když jsem zvedl hlavu, spatřil jsem loď svých snů, Navarino, v celé její poněkud odřené kráse. Okénka kajut jako by na mne přátelsky zamrkala.
To rozhodlo. Předsevzal jsem si, že se lodi dočkám. Vydal jsem se hledat si příhodné ubytování, příhodné mé nehluboké kapse. To není nijak obtížné díky srdečné a pohostinné povaze Chilanů. Dokonce jsem si mohl vybrat. Puerto Montt je totiž přístav výhodně položený v pěkné, veliké a hluboké zátoce, chráněné ze všech stran pevninami a ostrovy, takže je tu moře až neuvěřitelně klidné, klidnější než rybník. Tato zátoka je lemována bohatou zelení a přes okrajové kopečky se do ní dívají sopky Calbuco a Osorno (2661 metrů), jejichž bílé zasněžené kužele připomínají japonský Fudžisan.
Puerto Montt leží na samém konci (nebo začátku — jak je libo) panamerické dálnice, které vede odtud až do Severní Ameriky. Tím se stává přístupným pro zdejší „turisty", kteří rádi cestují, ovšem autem nebo v krajním případě aspoň vlakem — ten sem také jede a tady končí. Jenom ne chodit pěšky, tomu se každý pořádný Chilan z města vyhýbá jako čert kříži.
Proto se dopravy v Chile chopili čilí podnikatelé a pře-organizovali ji tak, že se nejen dostanete spoustami autobusů prakticky všude, ale dostanete se tam většinou až neuvěřitelně lacino. Levná je především dálková doprava, která je také rychlá a celkem spolehlivá. Autobusy jsou různých typů, od pohodlných pullmanů až po vehikly, jež drží pohromadě spíš silou vůle a v nichž je místo tak ekonomicky využito do krajnosti, že máte dojem, jako by byly konstruovány pro trpaslíky. Oběma typy jedete levně a rychle, jenomže v tom pro pidimuže navíc trpíte. Puerto Montt se tak stal oblíbeným letoviskem, kam je možno odjet na dovolenou z horka a sucha letního Santiaga a strávit v příjemném klimatu pár pěkných dnů — máte-li to štěstí, že právě neprší. Ale tady prší až příliš často. Já jsem naštěstí zastihl Puerto Montt za krásného počasí, když jsem tu byl poprvé v roce 1966, a byl to opravdu překrásný týden. Jenomže teď jsem se tu objevil v zimě, a to je docela něco jiného. Nepadá sice sníh ani nemrzne, jen tu a tam se objeví ranní mrazíky, ale zato vydatně prší. Takto zněla informace, kterou jsem získal v Santiagu o Puertu Monttu v zimní sezóně. Na místě samém se ukázalo, že je to pravda, ale ne dostatečně přesná. Mám dojem, že mě můj informátor v Santiagu nechtěl strašit. Ukázalo se totiž, že v této době v Puertu Monttu neprší, neleje či nemrholí jen zcela výjimečně a zahlédnout kousíček modré či modrozelené oblohy mezi tmavými, chmurnými, nízko táhnoucími mraky — většinou od severu — je velikou vzácností. Sluníčko jako by nebylo, nebo jako by právě bylo jinde.
Všechno je mokré, ulicemi vedoucími dolů do středu města zurčí potoky vody, dole se rozlévají do obrovitých louží, jimiž projíždějí auta a autobusy městské dopravy. Deštníky se tu velice užijí a stejně tak pláště do deště. Venkované z okolí jsou zahaleni do žlutohnědých ponč, z jejichž okrajů kape melancholicky voda. Kdyby ta ponča byla zelená, měl by člověk dojem, že se tu koná světový kongres vodníků.
Lidé tu jsou velmi otužilí. V domech se topí jen tak aby se neřeklo, děvčata školního věku chodí v podkolenkách s nahými koleny a v minisukních, a když u místního kina žebrají malí kluci o nějaké to pesito, jsou docela bosí. Zachumlanci do objemných šál, kteří jsou v zimních měsících běžní na ulicích Santiaga, v podnebí nekonečně mírnějším, teplejším a sušším, se zde prakticky vůbec nevyskytují.
Město Puerto Montt je přívětivé, čisté a krajně sympatické. Není staré, ani velké, nepyšní se architektonickými památkami, ale zato má nádherné okolí a roztomilý přístav Angelmó, kde se to neustále hemží rybářskými loďkami, kutříky a vůbec plavidly všeho druhu, kde to voní mořem a páchne rybami a měkkýši a kde se v neuvěřitelně maličkých a šišatých jídelničkách z prkýnek a plechu vyvarují, pečou, smaží a za pakatel prodávají ty nejbáječnější ryby, mořské polévky, škeble a jejich obsah ve skořápkách i bez nich.
Za hojného deště jsem se oddal čekání a pečlivě hlídal svou loď, aby ji náhodou nespravili a nevypravili na cestu beze mne. A kam jsem se vůbec na této trucovité lodi chtěl pustit? Obrovský labyrint ostrovů a ostrůvků jižně od Puerta Monttu, zhruba mezi 42° a 55° jižní šířky, mě neodolatelně vábil. V roce 1966 jsem se dostal až na ostrov Chiloe. Teď jsem mířil na ostrov Wellington, do maličkého místa na úzkém kanálu Messier, do Puerta Edénu. ,Z Puerta Monttu je to po moři 540 námořních mil, tedy 1000 kilometrů. Puerto Edén znamená Rajský přístav. Zajímal jsem se o zbytky Indiánů Alakalufů. Chtěl jsem u nich pobýt nějaký čas, rozhlédnout se, zda by případně stálo za to vypravit se tam na delší dobu, k delšímu výzkumnému pobytu.
Prozatím jsem však seděl v mokrém a studeném Puertu Monttu. Když vysvitne sluníčko — přece jsem se také takového dne dočkal — pak to tam je moc krásné. Město zasvítí barvami veselých nátěrů domů, pestrých reklam a červených střech, moře si setře šeď mraků a zazáří tou nejpěknější zelenavou modří a na východním obzoru města se objeví zasněžené řetězy hor. A máme-li ještě větší štěstí, odhodí čepici z mraků i sopka Osorno a zasvítí oslnivým sněhovým kabátem, který se jen podle ročního období zkracuje či prodlužuje. Potom lze vyrazit z města a donekonečna chodit po rozkošně položených silničkách podél moře. Kamkoli z Puerta Monttu vyjdete, všude je krásně. Zelené porosty zdejšího druhu bambusu, koliwe, hustě prorostlé ohromnými kapradinami, mezi tím divoká rebarbora a zvláštní borovice, to vše zasazeno do zátočin mořského pobřeží, kde se vám otvírají stále nové a nové pohledy za každým rohem, pohledy na zátoky, na ostrovy a ostrůvky zblízka či zdáli. Na stráních i na břehu moře jsou rozházeny vesele natřené domy, domky a baráčky, někdy až neuvěřitelně slepené z prken a kryté šindelem. U každého domu či baráčku na pobřeží, ať už je postaven na kůlech přímo nad vodou nebo celý na pevné zemi, je lodička, člun, bárka či pěkný rybářský kutr. U každého domku je dosti velká kůlna, často větší než celý obytný domek, jejíž střecha je pokryta hrubými pytli, rozloženými k sušení. Další desítky pytlů visí na plotech, na ohradách a na šňůrách jako prádlo. Z kůlen se line zhuštěná vůně moře, která se v teplejším podnebí dá hodnotit docela prozaicky jako náramný smrad ze spousty mořských škeblí a měkkýšů. Z většiny kůlen se ozývá bouchání kladiv. Tady se totiž na pobřeží za odlivu (rozdíl mezi přílivem a odlivem je tu až pět metrů) v nevelké hloubce nacházejí obrovské spousty jedlých lastur, kterým tu říkají čolga a celkovým souhrnným názvem mariskos a jež se dále dělí na spoustu podivných a skoro neuvěřitelných jmen. Měkkýši se totiž sbírají právě do těch pytlů a pak se v nevelkých bedničkách rozesílají dále, do obchodů a na stoly labužníků nebo do továren na konzervy. Samé pochoutky pro gurmány. Jí se to jednou syrové, pokapané citrónem, jindy vařené nebo v pikantní polévce sopa ma-rina. Na to vám dám recept. Udělá se do země díra rozměru velikého kotle, v ní se rozdělá oheň a udržuje se tak dlouho, až se kameny, jimiž je jáma vyložena, rozpálí. Pak se tam postupně ukládá: vrstva škeblí, vrstva masa, vrstva brambor a zeleniny a zase vrstva škeblí. Všechno se rychle uzavře vrstvou trávy nebo drnů a navrch se to pokryje vrstvou pytlů. Obsah se v zemi pěkně dusí a za hodinu za půldruhé — podle obsahu a velikosti jámy — je vše hotovo. Mohu říci z vlastní zkušenosti, že jen málokdy jsem jedl něco tak dobrého.
VŠECHNO MÁ SVŮJ KONEC, a tak skončily i převážně deštivé dny v Puertu Monttu. Loď Navarino si přece jen po dlouhém opatrování, hlazení, opravování a domlouvání dala říci, a bylo tedy rozhodnuto, že vypluje. Musil jsem udělat poslední nákupy masa, uzenin, jablek a vůbec všeho, o čem se dalo předpokládat, že tam dole v Puertu Edénu přijde mým budoucím spolupracovníkům k chuti. O místě, kam jsem se chystal odplout, jsem toho moc nevěděl. Bylo tam dosud poměrně málo lidí. Věděl jsem, že je tam stanice chilského vojenského letectva (Fuerza Aerea Chilena, zkratkou FACH), jejíž osazenstvo se prý stará o malou skupinku posledních Alakalufů. V Puertu Monttu jsem nalezl jednoho úředníka z Empresa Maritima, který tam pár dní byl a který přece jen věděl něco málo navíc.
Od něho jsem se dověděl, že Puerto Edén leží na 49° 08' 20" jižní šířky a 74° 27' 10" západní délky, že k 18. lednu 1969 měl 166 obyvatel, počítaje v to Indiány Alakulufy. Bohužel ani on nevěděl, kolik v té době bylo právě oněch Alakulufů. Dále mi pověděl, že tato osada byla založena v březnu 1939, původně jako základna pro vojenské hy-droplány a radiostanice. Potom se ukázalo, že počasí v Puertu Edénu je příliš silný činitel a velký nepřítel pravidelného létání. Proto byly lety na trati Puerto Montt —Puerto Aysén—Puerto Edén—Punta Arenas zastaveny. Zůstala jen radiostanice vyzbrojená silnou vysílačkou, kterou tam chilské vojenské letectvo ponechalo jako meteorologickou službu a důležitou spojovací stanici pro lodě plující kanály mezi Puertem Monttem a Punta Arenas. Vojáci z radiostanice dostali za úkol starat se trochu i o Indiány. Protože se přístav osvědčil a protože místo oplývá spoustou mořských měkkýšů opravdu lahůdkové kvality, objevili se záhy další obyvatelé, přistěhovalci z ostrova Chiloe. Napřed jen na sezónu sběru měkkýšů a pak postupně zůstávali natrvalo. Za čas přibyla nezbytná stanice karabinérů, zdravotnická stanice, pošta a malá továrnička na konzervy, které se dělají právě z těch znamenitých měkkýšů. K tomu se přidružila ještě škola a osada byla úplná. Z Puerta Monttu je to do Puerta Edénu 540 námořních mil, tedy 1000 kilometrů, odtud do Punta Arenas 440 mil, tedy 815 kilometrů.
Kvečeru dne 28. května jsem se dostavil na loď se vším vybavením, věci k jídlu jsme umístili do lodní lednice a všechno ostatní do úhledné kabiny, hojně vyložené mahagonovým dřevem a mosazí, bohužel poněkud zanedbané. Tuto kabinu jsem měl sdílet po dobu plavby s příjemným Chilanem, majitelem malé plovoucí továrničky na konzervování měkkýšů, která právě kotvila jižně od Puerta Edénu v jednom z fjordů.
Seděli jsme v pohodlných křeslech salónu a povídali si. Byl to člověk, který se mi líbil. Opovrhl civilizací měkkých postelí a pohodlných domů zámožných lidí a dával přednost volnému životu v přírodě, v té nejdrsnější přírodě, práci v rybářských botách a tlustém svetru z hrubé vlny na kluzké palubě malého plavidla mezi sběrači měkkýšů a potápěči z ostrova Chiloe. Dal přednost věčnému dešti, mlze a vlhku, ale také volnému životu, chlapské romantice, dobrodružství a nebezpečí, což všecko dohromady tvoří ten pravý život, o němž vyzpíval své nejkrásnější básně v próze velký tulák, námořník a dobrodruh, Jack London.
Loď měla podle teorie dopravních veličin námořního úřadu odplout v devět hodin toho večera. Jenomže čas utíkal v zajímavém povídání, bylo devět, půl desáté, deset a pořád se nic nedělo. Občas jsem to nevydržel a šel se podívat ven na palubu. Ještě se stále nakládalo všecko možné, až došlo konečně i na podivného mladíka s neuvěřitelně dlouhým zrzavým knírem, svislým a zplihlým, absurdním v mladé tváři pod motocyklovou přílbou. Tento mladík stál u motocyklu obtíženého dvěma velkými brašnami. Vzadu měl stroj poznávací značku ze severu Spojených států. Nepředstavitelně dlouhá cesta Severní, Střední a Jižní Amerikou až sem, do Puerta Monttu! Myslím, že ji plně reprezentovala úžasná délka zrzavého kníru. Přistihl jsem se při zábavné představě, jak ten knír vlaje a šlehá po tvářích svého pěstitele za jízdy na silném motocyklu, svištícím po nekonečném asfaltu pan-americké dálnice.
Posléze byl obratně navěšen na jeřáb a naložen i kníráčův motocykl, který zmizel kamsi do podpalubí, a na osvětleném molu pod ztichlým pojízdným jeřábem zbyl jen mladý Japonec v bledě modré větrovce, který se nějak nemohl rozloučit s hloučkem chilských děvčat, s nimiž se bavil velice lámanou a primitivní španělštinou. Byl to zřejmě mezinárodní spor dalekých perspektiv a velkých závěrů, o čemž svědčil konec rozhovoru, který jsem zaslechl. Děvčata Japončíka poplácala po zádech a jedna z nich zřejmě nespokojeně prohlásila: „Japonés no bueno, Japonés malo!" Japonec ne dobrý! Japonec špatný! Japoneček se usmál na celý hlouček a prohlásil: „Japonés bueno, Japonés trabajar. Chileno malo, no tra-bajar, flojo!" Japonec dobrý, Japonec pracovat. Chilan špatný, nepracovat, líný! ...