Otakar Batlička - Chlupatá fordka

Hodně jsem vytrpěl od honáků dobytkářské farmy – Looverovy estancie. Hlavně hubený Pintor mě nenáviděl. Jednou jsem se kvůli němu málem utopil v hnojůvce. Jindy mě vyděsil nastraženým šedým kamenem, který vypadal jako kajman. Pro všechny jsem byl muchachito – nejmladší a budižkničemu, gringo!

V pralese rostl ohromný strom kebračo, ve kterém hnízdily včely. Muži měli chuť na med, ale nechtělo se jim do kácení. Rozžehli v dutině stromu oheň a ty, gringo, se starej! Přiznám se, že víc než o přikrmování plamenů jsem se tři dny a noci staral o to, aby mi šedesátimetrový obr nespadl na hlavu. A přece byl nakonec medových pláství plný povoz. Jenže Pintor prohlásil, že jsem skácel kebračo špatným směrem, a honáci mi nedali ani ochutnat.

„Co je s tebou, muchacho!“ rozkřikl se předák, když muži odjížděli na koseč – sklizeň bavlny. „Víš co je mula?“

„Takový menší kůň.“

„Pitomost!“ křikl ze sedla předák. „Je to kříženec kobyly a osla!“ Ukázal k ohradě. „Divoká Mária nám už dva roky zbůhdarma běhá po koralu. Zkroť ji!“

U stavení se kdosi dlouze zasmál. Zahlédl jsem Pintora, jak na hřebci tryskem vyráží do pampy. Předák strhl ryzku a vyjel za ním.

„To je tvá poslední příležitost, gringo! Dávám ti tři dny! Když zkrotíš mulu, budeš mít svou chlupatou forku. Jinak se rozloučíme!“

Vlezu do ohrady a zasunu za sebou příčné klády. Mula je vysoká jako mustang, štíhlá jako chrt. Srst jejích svalnatých nohou se leskne. Hlavu má úzkou, jen lstivé oči a uši připomínají osla.

Sotva jsem roztočil laso – Mária se zjančila. Když jí smyčka dopadla za hlavu, vjel do ní ďas. Stavěla se na zadní, kopala, vyskakovala všemi čtyřmi do vzduchu. Chňapala po mně zuby a bila kopyty.

Tak tohle mi zavařil Pintor! Kdyby bylo možné zkrotit Márii, určitě by to některý honák dávno udělal. Nejlépe bude, když sbalím svých pět švestek a nenápadně se vytratím.

Ale odpoledne mi to nedalo. Hrome, mustangové jsou nebezpečnější než muly! A přece je kovbojové zkrotí! Jak to dělají? Nejdřív jim nasadí ohlávku!

Hladký kůl ohrady mi slouží jako kladka. Zaklesu o něj laso, vší silou přitahuju smyčku. Mula se vzpíná, řehtá – až konečně padá do písku.

„Tak pozítří, gringo, nezapomeň!“ volá večer předák.

Pintor obhlíží Márii všiml si, že její krk nese stopy ohlávky.

Druhého dne se mi daří víc: pod ohlávkou vedu mulu na krátký tah koralem. Jak může, bestie, otočí se ke mně zadkem a kope, vyhazuje! Rád bych ji osedlal ... Z Máriina čela se řine krev. Také na mém těle přibývá krvavých podlitin.

„Ještě nemáš polámané kosti, muchachito? Dnes večer předvedeš Márii! Jestli nebude jako beránek – máš výpověď!“ připomíná třetího dne předák.

Pozoruju že Pintor dnes neodjíždí na koseč. Dostal práci ve dvoře. Samozřejmě, že se postavil tak, aby na mne dobře viděl.

Nejraději bych hodil svou omlácenou kostru někam do stínu. Ale copak jsem utržil tolik šrámů a podlitin nadarmo? K čertu s Pintorem! Nejdřív ohlávka! Pak procházka po koralu s přitaženým lasem. Několikraát se mi daří přejet Márii dlaní po hřbetě. Nekousla. Nevyhodila. Včera mi kdosi radil, že před osedláním je třeba mulu oslepit. Jestli jsem dobře rozuměl – stačí šátek přes oči. Hotovo! Rychle nahazuju sedlo a utahuju podocasník.

Matičko skákavá! Prší či co! Pintor zvysoka hází vrchovaté lopaty loňských rýžových tobolek a vítr je zanáší do koralu.

Soukám se Márii na hřbet. Točí se dokola. Nevidí ... Snímám jí šátek z očí. Není to brzy? Mula se bláznivě rozbíhá, sklání hlavu i šíji. Zastavuje – a já letím obloukem ze sedla.

„Muchacho, nemám ti přinést catre?“ posmívá se mi Pintor.

Tři skoky a znovu sedím v sedle. Mula tancuje, země duní, sedlo skřípe! A zase padám ... Kolem uší mi hvízdly dva páry kopyt.

„Tady máš catre, gringo!“ Pintor přivlekl k ohradě žíněnku z mého lůžka.

Cítím bolest v krku a chuť krve v ústech. Lapám po dechu. Cválajícímu zvířeti vlaje hříva, ocas má zdvižený. Lasuju. Z výše ohrady skáču do sedla. Mária pádí tryskem! Hoj! Kdo se dřív poddá? Kdo prohraje souboj? Chceš vyhazovat, Mário? Dobrá! Skáčeš? Posluž si. Dlouho létáme oba nahoru a dolů, do stran a na tvrdé klády.

„Tak co, mládenče?“ přijíždí za setmění předák.

Pintor odsouvá klády a jde k Márii. Vyhoupne se jí na hřbet a bez sedla s ní docela elegantně projíždí kolem ohrady.

„To ty, Pintore? Tak proto jsi chtěl dnes zůstat ve dvoře?“ říká předák. „Zkrotils mulu.“

„Ne! Já ne,“ volá Pintor. „To je dílo našeho gringa!“

„On zkrotil Márii? Opravdu? Nikdo z honáků to nedokáza! Tak ode dneška žádný muchachito, žádný gringo, ale chlap!“

„Jasně, chlap!“

Tohle o mně říkají muži, které jsem považoval za nepřátele. Povzbuzován honáky jedu na své chlupaté fordce čestné kolo koralem. Už vím, proč se ke mně nechovali přátelštěji ... Teď jsem dokázal jim i sobě, co dovedu. Bylo mi šestnáct, ale pustil jsem se sám do světa. A předák, Pintor a všichni Looverovi honáci museli se mnou jednat jako s dospělým.