Josef Kořenský: AMERIKA, Praha 1925

Z chilského Švýcarska.

Cizinci, kteří navštívili v přítomné době jihochilské kraje, mluví o pří­rodních krásách jejich s velikým nadšením a vidí v tamějších Andách ne­boli Kordilerách druhé Švýcarsko. Mám na mysli zprávy, které zasílali italským časopisům dopisovatelé, když se plavili vlašskou obchodní lodí »Italia« kolem světa a přistávali u chilských břehů.
Novinář Errico Carrara (Eriko Ka-) líčí své dojmy v deníku »Secolo« (Seko-) obratným perem, byv vybídnut k výletům do horských končin jihochilských už v městě Santiagu. Řečený dopisovatel užil té příležitosti teprve v přístave Concepcion. Loď nakládala tam uhlí, a zbývalo mu tedy dosti času, aby si mohl zajeti se svými soudruhy také do nitrozemí.
»Asi 400 km jižněji - píše Carrara - leží město Valdivia. Po dvanácti-hodinné jízdě železniční byli jsme u cíle a hosty osady, která má asi 30 tisíc obyvatelů, tedy šestkrát méně než Valparaiso. Procházejíce se městem měli jsme dojem, že nás zavál osud do města německého. Pro­zrazovaly to německé tváře a mravy.
Historie nás poučila, jak se Němci do Chile dostali. Vzpomněli jsme si, že roku 1850 přistála loď s německými vystěhovalci do zapomenuté zá­toky a vypustila ze svých útrob 1500 osob na tamější pobřeží. Přistěho­valci ani netušili, do jaké samoty je koráb zavezl. Mnozí chtěli hned zase domů, ale lod plula už dávno po širém moři.
Noví osadníci procházeli pernou školou života, ale brzy uvykli v zá­mořské vlasti, zvelebovali zemi vzácnou přičinlivostí a vytrvalostí, při­vábili na chilský jih nové krajany a rozhojnili germánský živel tak, že se dnes počítá v jižní Chili přes 30 tisíc Němců. Vlaši a Španělové zaujímají v kraji pouze nepatrné procento.
Nahlédne-li divák do výkladní skříně s knihami, spatří skoro samé knihy německé. Knihkupci jsou vesměs Němci.
Pivo pívají kolonisté rádi a mnoho. O dobrý ten mok se stará veliký pivovar a vaří měsíčně asi 10 tisíc hektolitrů. Výroba obuvi spočívá rovněž v rukou Němců.
Své národnosti jsou si němečtí osadníci pořád vědomi. Laskavostí německého rejdaře byla nám umožněna plavba po řece a přesvědčila nás, jak je jižní Chile požehnána krásami a poklady přírod­ními. Svěží zeleň horských svahů byla pro naše oči rozkošnou pastvou.
Řeka Valdivia si rozrývá hluboké koryto, zhusta až 6 a více metrů, a dovoluje zámořským parníkům plouti daleko do nitrozemí.
Železnými rudami kraj až oplývá. Bohatství to vedlo francouzskou spo­lečnost k tomu, aby vybudovala v kraji vysoké pece na tavení hledaného kovu. Palivo dodávají blízké hvozdy. Mezi mohutnými stromy jsou též štíhlé araukarie nazvané tak po indiánském kmeni vymírajících Araukanů.
Domorodce ty jsme poznali, když jsme podnikli výlet z Valdivie do města, jež slově Temuca (Temuka). O naši výpravu k polodivochům pe­čoval sám správce kraje a dal nás provázeti k domorodcům ozbrojeným vůdcem a několika jezdci ze stavu vojenského.
Počet všech polodivých Araukanů scvrkl se v Chili na 50 tisíc hlav. Je to pouhý zbytek z původního pronároda prvotně velmi četného, ale Špa-něly pořád pronásledovaného. V boji s Araukany proslavili se i španělští básníci. Takovým hrdinou byl před věky poeta Ercilla y Zuniga a zvěčnil kruté zápasy v proslulé básni La Araucana. Dnes jsou divoši už pokořeni a vedou bědný život buď jako kočovníci nebo usedlíci, kteří dávají přednost poříčním břehům.
Proti španělské nadvládě pozvedli se Araukani ještě před dvacíti pěti lety, ale vzpoura byla brzy potlačena. Od té doby se rudoši už nebouří, ale lásky si u nich běloši nezískali. Proto je návštěva araukanských sídel a táborů spojena pořád s nebezpečenstvím a usnadňuje se toliko v prů­vodu ozbrojené eskorty.
Dorazivše do araukanského ležení zklamali jsme se ve svém očekávání. Byli jsme připraveni, že spatříme ztepilé postavy statečných bojovníků, ale zatím jsme čtli ve vzezření divochů, že z nich učinily lihoviny bytosti tváří tupých a odporných.
Zcela jinak vypadaly araukanské ženy. Některé upomínaly svým zjevem na sebevědomé a udatné vlastenky, jak je líčí hrdinské zpěvy starých Araukanů. Historickou osobou se stala žena pohlavára Lautara: Vidouc, že její manžel byl jakožto náčelník od Španělů zajat a spoután, hanbila se za slabost svého chotě a projevila svůj odpor tím, že náčelníka pro­klínala a naplila pokořenému muži do tváře.
Araukani vedou život sice jako divoši, ale vynikají některými výtvory svých rukou jako umělci. Zvláště se nám líbily vlněné koberce. Harmonie jejich živých barev naplňuje cizince úžasem. Jak barviti vlnu je tajemství některých rodin.
Veliký vkus prozrazují Araukani, zhotovují-li stříbrné ozdoby, ať náušnice nebo kouzelné amulety. Bohatou sbírku těch šperků ukazuie cizincům jistý klenotník v městě. Araukani potřebujíce peníze zastavují okrasy u klenotníka a jistě zase zástavu vyplatí, protože si starých pa­mátek po předcích vysoce váží.«

Humboldt

Mylodon

kaučuk

koně

pštros

Chilské Švýcarsko

rejnok