Anna Brasseyová: Kolem světa. Výlet po lodi Sunbeamu, 1883

Str. 86

    V tom udeřila vichřice, ač nepříliš krutě, ale dechem horkým, jakoby přicházela přímo z pece, ale bouře minula rychle po větru, a hned za ní spustil se déšť proudem, tak že bylo patrno, že nás stihl již jen konec její.
    V sobotu, 30. září. — Jitro vzešlo jasné a světlé a po něm den klidný, výslunný, jehož použila jsem fotografujíc kapitána a mužstvo Monkshavenu. Vítr ulehl úplně odpoledne tak, že bylo potřebí zatopiti pod kotel. Přirozeným během věcí byli bychom bezpochyby měli dosti trpělivosti čekati na návrat větru; ale ne dávný hojný příbytek k počtu našemu učinil, že jsme toužili co nejrychleji dostati se do Sandy Pointa. Západ slunce zase nádherný, ale divoký zdál se býti předchůdcem bouře; však nedoznali jsme nic horšího, než prudký poryv horkého větru se bleskem a hřměním.
    V neděli, 1. října. — Krásné jitro, příznivý vítr. O jede nácté měli jsme krátké služby boží, a o čtvrté odpoledne delší s výborným výkladem Tomovým, který vzal zvláštní zřetel k zachránění mužstva z hořící lodi. Jako obyčejně krásný západ slunce zase zahájil lehkou bouřku, která přešla neublíživši nám ničím. Již napsala jsem, že nebylo možno z Monkshavenu uchrániti jakýchkoli potravin. Pokud se dotýče plavců, zdá se, že toho nelitují, neboť solené maso, které měli, bylo prý již tolik let naloženo, že sůl sežrala všecky živné látky, a maso ztvrdlo tak, že plavci nemohouce ho jísti, pro zábavu z něho vyřezávali tabatěrky, loďky a pod. Nesmím však zapomenout podotknouti, že kapitánu Runeima-novi podařilo se odnésti čtyři kyty výborné Yorkské uzeniny, které nám odevzdal a z nichž jednu dnes měli jsme k obědu.
    Ve středu, 4. října. — V šest hodin ráno přišedši na palubu, shledala jsem, že jedeme parou a že plachty jsou úzce svinuty, protože od severozápadu vála prudká vichřice. Šroub točil se vztekle vzduchem, kdykoli potkali jsme neobyčejně velikou vlnu; pěna stříkala přes loď a voda lila se po palubě — celkem bylo velmi nepříjemné ráno. Když vyšlo slunce, uléhal vítr, a během dne plachty znenáhla se rozvíjely, až konečně při slunci západu jeli jsme zase pod plnými plachtami rovně za větrem. Několikrát za den ozývalo se volání: „Země vpředu!" avšak při určitějším zkoumání dalekohledem domnělá čára pobřežní nebo vrcholek hory ukázal se býti jen v krajích oblakových.
    Ve čtvrtek, 5. října. — Záhy ráno spatřili jsme zemi; a velmi nezajímavě vypadala: nízký břeh písečný, a v pozadí jasně žluté, hlinité útesy. Ani stopy rostlinstva nikde, a nedovedu si ani představiti, čím asi živí se guanaka a pštrosové, jichž prý — podle mapy — hojnost jest v tomto kraji. Okolo dvanácté spatřili jsme mys Virgins, který vypadá velmi podobně jako Berry Head na severu Torquaye, a dlouhý výběžek nízké písčitě krajiny, táhnoucí se na jih, jménem Dungeness.
    Okolo dvou hodin spatřili jsme u veliké dálce cosi, co podobalo se nejprve ostrovu, po té dýmu a znenáhla vypodobilo se ve stěžně, komín a trup velikého parníku. Podle lanoví soudili jsme hned, že to jest asi poštovská loď společnosti Tichomořské na cestě k domovu. Když jsme se přiblížili s dostatek, vytáhli jsme signál: „Chceme s vámi mluviti," načež loď zahnula k nám a zastavovala se. Po té i my jsme otočili za větrem jejím a spu-stivše člun Tom, Mabelle a já s kapitánem Runcimanem a čtyřmi pěti plavci ze trosek převezli jsme se k parníku. Příchod náš spůsobil veliké hnutí, a plavci i cestovatelé hrnuli se na přídu dívat se na nás. Když jsme přijeli ke schůdkům, všecko seběhlo se do zadu, a jak jsme vylezli na palubu,, kapitán zmocnil se Toma, první a druhý důstojník mne a Mabelly, kdežto kapitán Runciman a každý jeho plavec obklopen byl skupinou zvědavých posluchačů, aby slyšeli, co se stalo, od kraje do konce. Nejprve myslilo se, že se všickni chceme svézti s nimi; ale když jsme vyložili, jak věci se mají, kapitán Thomas, velitel parníku „Ilimana," vlídně slíbil, že vezme všecky naše trosečníky s sebou do Anglie. Proto poslali jsme člun nazpět pro ostatní plavce a věci všech, a pak použili jsme chvíle prázdné a prohlédli si loď Ilimani. Velmi zábavná podívaná byla, kterak na nás všecko na lodi pohlíželo. Cestovatelé, které nikdo neviděl mimo kajutu od té doby, co odpluli z Valpa-raisa, a jiní, kteří za naší návštěvy popřávali si chvilku spaní mezi snídaním o dvanácté a obědem o čtvrté hodině — všecko objevilo se na palubě v županech a nedbalkách, s rozcuchanými vlasy, a oči otvírajíce na nás v němém podivu, kde jsme se tu vzali tak tajemně v končinách světa naprosto ztracených. Parník poštovský nezastavuje se z příčiny ledabylé, proto věděli všickni, že se přihodilo něco neobyčejného. Kapitán vypravoval nám, že i když posledníkrát tudy jel, sebral plavce na dvou člunech, uchráněné také z hořící lodi, kteří však, než je nalezl, vytrpěli svízele k nevypsání.
    Kapitán Runciman, přirovnav zápisky své s prvním důstojníkem Ilimana, jest přesvědčen, že loď, která nechtěla pozorovati jeho signál, byl „Wilmington" poslaný z Nového Yorku se čtyři cítí dělníky, aby možná-li bude, zvedli se skalin parník „Georgii," uvázlý blíže Porta Famina v úžině Magellanově. Je-li tomu tak, jest ještě podivnější, že Monkshavenu neposkytli pomoci — jestliže totiž porozuměli jejich signálům — neboť na Wilmingtonu bylo dosti volných rukou, a neměli hrubě na spěch. Mimo to soudil by každý, že se silnými parními stroji svými byli by rádi pokusili se dovleci ohroženou loď do Mentě Videa a vydělati 3—4000 liber šterl. peněz za zachráněnou.
    Kapitán poštovního parníku vlídně dal nám polovici bulíka zabitého dnes ráno, a tucet živých kachen a kuřat, a poslední noviny. Takto opatřeni jsouce potravou tělesnou i duševní rozloučili jsme se a jeli na Sunbeam; prapory naše jak se sluší vystřídaly pozdravy, a po té každý berouce se za svým účelem, méně než za hodinu již jsme druh druha neviděli. Jest to změna pro plavce Monkshavenu neočekávaná, a žádný z nich rád neodcházel od nás. Mnozí se v poslední chvíli rozplakali, zvláště když loučili se s Tomem a se mnou u schodů parníku. Uznávali patrně všecku vlídnost, které od nás zkoušeli, a snažili se osvědčovati vděčnými, kde a jak mohli. Zejména oběma chlapcům přišlo za těžko odejíti, a neradi se loučili se správcem člunů, svým představeným, který zůstal v naší službě doplňuje potřebný počet našich lidí. (Po návratu do Anglie obdrželi jsme za ochránění mužstva z Monkshavena vřelý list děkovací od bratří Smalesů. vlastníků lodi.)
    Okolo osmé hodiny odpolední zakotvili jsme se v zálivu Possessione. Při západu slunce bylo mlhavo, ale později vyjasnilo se, a noc při svitu měsíce byla chladná.
    V pátek, 6. října. — O půl šesté ráno vydali jsme se zase na cestu a jeli parou podél nízkého písečného břehu Patagonského proti rozervaným horám země del Fuego (Ohnivá země) a skrze první a druhou úžinu k mysu Negru, kde povaha scenerie začala se poněkud lepšiti, a rostlinstvo od zakrnělých nízkých keřů měniti se ve stromoví slušné výše. Když jsme projížděli mezi ostrovem Alžbětiným — tak nazvaným od Františka Drakea — a ostrovem sv. Magdaleny, ohlíželi jsme se po myriádách tuleňů všeho druhu, kterými tato čásť úžiny oplývá; viděli jsme celkem sedm neb osm skrovných černých skvrn na břehu v dálce, které zmizely, když jsme se blížili.
    O třetí hodině odpolední dojeli jsme Punty Arény, jediného civilisovaného místa v úžině. Jest to osada Chilijská, a vláda zde zřídila velikou trestnici. Skoro ještě než jsme spustili kotvy, objevil se na palubě správce přístavu, a hned za ním důstojníci obou Chilijských lodí válečných, které leží v přístavu. Déšť, jenž hrozil po celý den, spustil se proudem tak, že přistáli jsme v dokonalém lijáku. V Buenech Ayrech hráz přístavní zdála se nám rozviklanou a uebezpečnou, ale zdejší byla daleko horší, neboť povrch lešení úplně utržen byl bouří, a největší péče bylo potřebí, aby se přes rozlámané trámoví přešlo bez úrazu.
    Město, které má okolo 12-13 set obyvatelstva, skládá se úplně z přízemních srubů dřevěných, které kryty jsou břidlicí nebo taškami a buď mají, buď nemají verandy. Rozestaveny jsou ve čtvercích, oddělených širokými ulicemi, a celá osada obklopena jest kolím. Na zadním konci města jest trestnice, označená věží, a dům guvernérův, který ač také ze dřeva, jest nejpěknější budovou v místě. Hned vedle jest pěkný kostelíček a úhledné kasárny. Šli jsme přímo do domu anglického vicekonsula, který nás přijal velmi vlídně, a slíbil, že přičiní se, seč bude, aby nám opatřil nějakých potravin, avšak prostředky místní jsou obmezeny, a vejce, solené maso, suchary a voda bude asi vše, co si zde opatříme. Ba jest skoro pochybno, budeme-li moci obnoviti své zásoby uhlí. Zatím vyšli jsme na prohlídku města, nalezli však málo zajímavého. Několik čerstvě snesených vajec pštrosích jsme koupili a podivně vypadající patagonské tlumoky.
    Patagonců samých asi neuvidíme, neboť přicházejí do osady jen asi třikrát, čtyřikrát do roka kupovat zásoby a prodávat kůže a pštrosí vejce. Jest to kmen Indiánů jízdných a žijí na severnějších pláních. Právě nyní jsou na cestě do města, ale poněvadž mají s sebou rodiny, postupují velmi zvolna, a teprve prý asi za deset dní sem dorazí. Beze vší pochybnosti přinesou krásnou zásobu koží, právě pozdě pro nás, což jest v skutku mrzuté, zejména proto, že asi stěží naskytne se nám příležitost sejíti se s nimi na jiném místě, kde se zastavíme. Žijíť tak daleko uvnitř země, že velmi zřídka přicházejí ke břehu.
    U lékaře osadního byly právě tři ženy ze země del Fuego, na které jsme se šli podívat. Před nedávném sebral je mimojedoucí parník z kanoe, ve kterém patrně hledaly útočiště před nějakým pronásledováním nebo ukrutenstvím. Největší z nich, statná, slušná žena měla strašnou ránu na noze, patrně nedávno zasazenou; nejmladší bylo děvče s těží více než osmileté. Zdálo se, že jsou dobré mysli a spokojeny, ale povídalo se, že asi dlouho na živě nebudou. Po volném životě a nepohodách, kterým jsou zvykly, civilisace — v podobě šatstva a topených světnic — skoro vždycky je usmrcuje. Obyčejně umírají na neduhy plicilí. Pleť jejich jest lehce měděná, tváře plné barvy, vlas hustý a černý; a ačkoli nejsou právě hezké, přec také zajisté nejsou odporny, jak jsem očekávala podle popisů Cooka, Dampiera, Darwina a jiných novějších cestovatelů.
    V sobotu, 7. října. — Den mých narozenin. Tom dal mi pěkné šaty z kůže guanačí, a děti mne obdařily dvěma houněmi z peří pštrosího. Guanaco jest jakýsi velký jelen, a šat z kůže jeho shotovený jest nejteplejší na světě. Říkají mi, že šatstvo toto se srstí obrácenou do vnitř poskytuje tolik tepla, že se může v něm pohodlně spáti pod širým nebem, třeba padal sníh, mrzlo nebo pršelo. Dělá se z koží mladých kolouchů, kteří se zabíjejí, než je jim 13 dní, a ještě lepší jest prý kůže těch, kteří vůb c ještě neměli neodvislého života. Co do barvy zvěř jest na hřbetě žlutavě hnědá, na břiše bílá, a mláďata jsou tak malá. že každá kožka skytá jen dvě trojhranné laty asi zvíci ruky. Množství takových kousků ženy Indiánů sešívají s nekonečnou prací, užívajíce tenkých šlach z nohou pštrosích jakožto nití. Šaty, které nosí kazikové čili náčelníci, větším dílem mají nějaký vzorek uprostřed, hnědou obrubu, a na lícní straně skvrny červené a modré barvy. Takové však šaty bývá těžko dostati, poněvadž hotovení jich jest velmi pracné a zdlouhavé. Každý kazik zaměstnává bez přestání několik žen, kteréž hotoví roucha obyčejná i nádhernější. Houně z peří pštrosího, které se zde dělají, jsou více na ozdobu, ale nejsou tak teplé a lehké jako šaty guanačí. Dělají se z celých koží pštrosích, z nichž vyškubána byla dlouhá péra křídlová. Mabelle dostala krásnou malou houni složenou z koží třiceti mláďat pštrosích, všech z jednoho hnízda, zabitých, když jim bylo čtrnáct dní; a každá kožka podobala se pěkně barvenému míči z prachového peří.
    V jedenáct hodin šli jsme všickni na břeh. Guvernér vlídně postaral se o koně pro celou společnost, a než je osedlali, učinila jsem několik fotografií. Koní jest tu hojnost, ale sedel a uzd nebylo leč takových, jakých užívají domorodci. Sedla jsou velmi těžká a veliká na pohled; ale také malebná. Jsou dělána ze dvou ku sů dřeva potaženého asi tuctem spratků ovčích a pončů; jezdí se v nich velmi pohodlně, a pro nocování pod širým nebem jsou zvláště vhodná. Obsahují zajisté „hojnost pěkných měkkých houní, na nichž se může ležeti a jimi se přikrývati — a není to tvrdé anglické sedlo za lože, a třmeny za přikrývku" — jakož řekl kdysi domorodec, když se ho ptali, kterému by dal přednost. Okolo jedné hodiny vyjeli jsme v průvodu důstojníků posádky a dvou pánů vystrojených po způsobu chilijském, s ohromnými vyřezávanými třmeny, těžkými uzdami a ostruhami, mnohem většími než byly v republice argentinské, kterým jsme se již tenkrát divili. Projeli jsme se příjemně nejprve po písčité rovině a přes dvě, tři říčky k pile na kraji rozsáhlého lesa, kterým jsme brali se několik mil. Cesta byla obtížná, a postup náš velmi zdlouhavý, poněvadž nám překáželo tu bahno, tam kmen stromu padlého přímo přes cestu a ve vlhkém vzduchu a stálém dešti rychle hnijícího ve troud. Mechy všech druhů a tvarů hojně a bujně pokrývaly kmeny stromů svěžím kobercem, tvoříce milou protivu k jarní zeleni pučícího lupení, a dlouhá vlasatá kykatka (Tillandsia) jako vous starého člověka zdéli tří i čtyř stop visela dolů s větvic nejvyšších. V mechu pokrývajícím zemi porůznu rozkvétalo několik ranných květin, a celý dojem — ač naprosto různý od účinků anglického lesa — vynikal zvláštní podivnou krásou. Ani nejmenšího zvuku nebylo slyšeti, ani ptáčete, hmyzu, ani co živého vůbec viděti Větší stromy byly zejména jistý druh břízy a červeného cedru, ale všeliké rostliny neopadavé, nám z domova známé v podobě keřů, zde dosahují velkosti stromů lesních. Jest zde také strom zvaný rozpylec lékařský (Drimys Winteri), jehož listí a kůra jest peprná a hořká, a jest výtečnou náhradou za chinin. Ale nejvíce do očí bijou neopadavý, stále zelený dřišťál (Berberis) a magonia a dar wi ni a, jejíž větší druh pokryt byl krásnými květinami temně oranžové, skoro červené barvy a podoby skoro menších svislých hroznů vinných. Na zpáteční cestě zabočili jsme náhlým obratem k mořit k němuž les na některých místech sahá, a po břehu jeli jsme ke městu. Byl právě odliv; jinak nebyla by jízda po břehu možná, jelikož i takto nejednou jen s obtíží projeli jsme dřívím a vodou. Den byl celkem jasný, ale pronikavě chladný vítr přinášel přes chvíli přeháňky prudkého deště; vůbec poměrně pěkný den pro tuto krajinu. Povídá se, že dále na západ počasí jest zoufalé. Poručík Byron, ve strašně zajímavé zprávě o roztříštění lodi Wagera praví, že jeden pěkný den na tři měsíce jest nejpříznivější, co možná očekávati. Jsem zvědava, ne bez jakési bázně, zdali skutečně stihne nás všecko to špatné počasí, o kterém netoliko čteme, ale i slyšíme od každého, s kýmkoli se potkáme. Ač velmi se těším na proslavenou úžinu, budu přece ráda, až bezpečně proplujeme skrze ní, a doufám, že snad plavba tato nezabere celé tři neděle, které Tomovi raděno jest, aby na ni počítal.
    Viděli jsme několik ptáků mořských, zejména několik buřůáků, kteří ani neplovou, ani nelítají, nýbrž křídel užívají jako lopatek kola parního s velikým šumotem a šplícháním, a takto velmi rychle postupují ke předu. Když jsme vyjeli na planinu, zkusili jsme rychlosti, svých koní, a zahřáli se poněkud po chladné, zdlouhavé jízdě po břehu při ostrém větru. Než jsme slezli, obejeli jsme všecko kolí města; ale nic zvláště zajímavého jsme neviděli. Než jsme se rozešli, umluvili jsme na zejtří výlet do statku vládního, při němž uvidíme, kterak dobytek hovězí se chytá lassem a znamení se mu vpaluje — což prý dělává se dvakrát do roka.
    O půl šesté byli jsme již na lodi, a dr. Fenton, který přišel k obědu, vypravoval nám mnoho o osadě, o Patagoncích, čili Indiánech jízdných, a o Fuegijcích čili Indiánech kanotových. Patagonci bydlí, či lépe řečeno, kočují po roz áhlém kraji vnitrozemském. Jsou skoro neustále na koni, a přístřeším jsou jim jen tolda čili stany, dělané ze starých guanačích koží rozepiatých na několik tyčí. Jsou všickni velké a silné postavy, šest stop zvýší, a poměrně hřmotní; ale nikterak nejsou tak ohromní, jak je starší cestovatelé vylíčili. Muži i ženy nosí dlouhé řasnaté pláště z koží, sahající po kotníky, s kusem visícím volně po boku, aby jej v čas potřeby mohli hoditi přes hlavu, načež jej upevňují velikou plochou jehlicí, vykovanou bud! z hrubého stříbra, nebo z dollaru. Toto jejich roucho činí, že zdají se ještě větší postavy, než v skutku jsou. Nikdy se nemyjí, ale mažou tělo barvou a tukem, zejména ženštiny. Jedinou zbraní jsou jim nože a „bolas," které umějí házeti s neomylnou určitostí. Za návštěvy v Puntě Aréně zbraně vždycky se jim odnímají, poněvadž jsou velmi svárlivi, zejména jsou-li opilí. Nikdo ještě nedovedl postaviti na jisto, mají-li jaké víry anebo konají-li jaké obřady náboženské. Potravou jest jim po výtce kobylí maso, pročež také na všech potulkách mívají s sebou hejna těchto zvířat. Také jedí maso pštrosí a pokládají je za velkou lahůdku, a ptačí vejce, jakož i ryby, které ženy chytají. Potrava rostlinná jest jim skoro neznáma, a chleba nikdy neužívají, ač při návštěvách v osadě časem kupují si něco mouky, rýže a sucharů.
    Fuegijci, čili Indiáne kanotoví, tak nazvaní, protože nejvíce času tráví na vodě a nemají pevných sídel na suchu, jsou mnohem menší plémě divochů a obývají na zemi del Fuego, t. j. zemi ohňů kterýž název jest odtud, že obyvatelé mají zvyk na výšinách roz-žehati ohně jakožto znamení ke schůzkám. Usedlí zde Angličané nazývají zemi pravidelně „Firelanď". Kdykoli spozoruje se, že loď jest na blízku v nebezpečenství, anebo plavci z trosek lodí vyhozeni na břeh, ohně na výšinách objevují se jako kouzlem, a divoši sbíhají se jako supové kolem zdechliny. Naproti tomu daříli se plavba dobře, lodi nejednou projíždějí úžinou nespatřivše živé duše, poněvadž divoši s kanoty svými ukrývají se při břehu pod svislými větvemi stromů. Jsou lidojedi, a Darwin klade je na nejnižší stupeň pokolení lidského. Starší jeden spisovatel líčí je jako „straky štěbotem, opice vzezřením a dábly zrádností". Na východní straně úžiny nosí — pokud totiž vůbec co nosí — pláště z koží zvěře; na západním konci nosí pláště z koží vydřích. Ale větším dílem jsou úplně nazí. Potrava jejich jest velmi nuzná; skládá se z krabů a živočichů mořských, které loví dosti obratně ženy jejich, a z ryb, které chytají s pomocí vycvičených psů. Psi tito vstupují do vody při ústí potoka nebo malého chobotu, a štěkajíce a šplíchajíce zahánějí ryby na mělčinu, kdež pak je ženy chytají.
    Biskup Stirling z ostrovů Falklandských již dvanáct let na malé lodici jezdí k těmto divochům, a jak nám vypravoval guvernér, velmi mnoho vykonal pro jejich ukrocení a vzdělání; ale obtíže a svízele, jež přestál, vymáhaly skutečně nadlidské ráznosti a odvahy. Fuegijci pokud známo, nemají žádného zvláštního náboženství.
    Dnes ráno přijel „Wilmington". Kapitán tvrdí, že Monkshaven nebyl obrácen po větru, a že tudíž mu ani nenapadlo, že by mohl býti v nebezpečenství. Dalekohled měl prý tak špatný, že nepozoroval signálu nebezpečenství, a myslil, že to jen obyčejný pozdrav vlajkou. Bylo skutečně příjemno slyšeti tento výklad; a poněvadž běželo nejen o zájmy lidskosti, nýbrž i o prospěch jeho vlastní, není proč pochybovati, že jeho zpráva o události jest úplně pravdivá.

Od Punty Arény do zálivu Lotajského.

    V neděli, 8. října. — V šest hodin ráno zdvihli jsme kotvy a pluli dále. S počátku ve příčině scenerie nebylo hrubě čemu se diviti, poněvadž břehy byly nízké a písčité, porůznu pokryté křovitou podrostí před pozadím žulových skal a hor.
    Obejevše Porto Famine spatřili jsme hnedle smělé obrysy mysu Frowarda, nejjižnější bod pevniny jihoamerické, vyčnívající do úžiny. Jest to pěkné předhoří, a Tom poručil zaraziti stroje, aby pan Bingham mohl pohodlně kresliti, a já pohodlně fotografovati nejen mys sám, nýbrž i skvělý rozhled nazpět po průlivu, jejž jsme již propluly až ke sněžné řadě hor v dálce, nad níž jako koruna vyčnívá Monte Sarmiento, který vypadá skoro jako Matterhorn.
    Od tohoto místa počasí větším dílem se měnívá, a bezpochyby odtud po nějaký čas bude nám žíti ve pláštích a svrchnících.
    Odpoledne, když jsme zajeli do úžiny Anglické (English Reach), veliké hnutí povstalo na lodi tím, že objevilo se napravo od nás indiánské kanoe. Ploužilo se z průplavu sv. Barbory, a poněvadž se zdálo, že míří k nám, Tom poručil, aby se jelo pomalu. Po té veslaři v kauotu zdvojili své namáhání a blížili se, volajíce divokými posuňky, a jeden mával nad hlavou jakousi kožešinou tak rázně, že málem převrhl kanoe. Křehké toto plavidlo, když se přiblížilo na dohled, ukázalo se býti zhotoveno jen z hrubých prken, zhruba svázaných šlachami zvířecími; a jeden z držitelů jeho stále musil vylévati vodu, aby se nepotopili. Hodili jsme jim lano, a oni se přitáhli volajíce: „Tabaco, galléta" (suchary), jichž jsme jim něco podali záměnou za kožešiny, kterými prve dávali znamení. Po té oba mužští svlékli kožené pláštíky, jež měli na sobě, udělané z osmi neb devíti vydřin sešitých jemnějšími šlachami, než byly svazy člunu, a podávali nám je vzhůru, křičíce ještě o tabák, který jsme jim také dali a mimo to něco korálů a několik nožů. (Kožešiny tyto byly překrásné a každá zvláště ceněna jest v Anglii na 4—5 lib. št. (40—50 zl.). Konečně i ženština následujíc tohoto příkladu, zbavila se jediného kusu šatstva, jejž měla na sobě za něco tabáku, korálů a několik zrcadélek, která jsem jí do loďky hodila.
    Společnost skládala se z muže, ženy a chlapce. Nikdy snad neviděla jsem radost zračiti se na tváři člověka mocněji, než u těchto divochů, když bezpochyby jakživi poprvé měli v rukou šňůry modrých, červených a zelených korálů skleněných. Měli s sebou v loďce dva hrnce, hrubě udělané z kůry, kteréž také prodali, načež ještě váhavě odjeli, úplně nazí ale velmi blažení, volajíce a štěbetajíce mezi sebou jazykem co možná nejnečlánko-vanějším. S velikou obtíží přiměli jsme je k tomu, aby pustili lano, když jsme odjížděli, a bála jsem se, že je vlny lodí způsobené překotí. Všichni vypadali dobře a zdravě, a ačkoli nebyli hezcí,1 přece také nebyli odporni; zejména tvář ženy, ozářená úsmě vem radosti při pohledu na koraly a zrcadla, byla dokonce i příjemná. Dno kanotu bylo pokryto větvemi, mezi nimiž bylo rozeznati popel nedávného ohně. Vesla jejich byla co možná nejhrubší práce, záležejíce pouze ve štěpinách větví stromových, k nímž širší kusy byly přivázány šlachami ptáků neb zvířat čtvernohých.
    Plujíce kolem Porta Galanta měli jsme překrásný pohled na ostrov Karla III. a Thorntonské hory, až jsme okolo sedmé hodiny zakotvili se v chobotu Borše (Borja = borcha) ve skrovném přístavu. Místo obklopeno jest bujným rostlinstvem, visícím nad vodu, a jako drahokam zasazeno jest v sousední skály žulové a v posněžené hory opodál.
    Náš tesař přichystal prkno, na němž jméno lodi naší a den přistání byl namalován, abychom je přibili na břehu na památku své návštěvy. Jakmile tedy kotva zapadla, všichni vystoupili jsme na břeh, pánové s ručnicemi a mužstvo v plné zbroji bambitek a pušek pro případ potřeby. Voda byla hluboká až k samému kraji břehu a bez obtíží tudíž přistáli jsme blíže malého vodopádu.
    Dostati se daleko do vnitř země však nebylo snadno pro hustotu rostlinstva. Veliké stromy popadaly a ve vlhkém vzduchu hnily, jsouce rodištěm tisícerých jiných stromů, keřů, rostlin, kapradin, mechů a lišejníků. Ba na některých místech lze říci, že jsme chodili po vršcích stromů, a tu ten, tam onen z nenadání nohama bořil se do neznámých hlubin pod sebou. Za těchto okolností spokojili jsme se s procházkou velmi krátkou, a naplnivše košíčky sbírkou mechů a kapradin vrátili jsme se na břeh, kdež jsme shledali mnoho vzácných lastur a několik výborných mušlí. Zatím tesař s pomocí několika plavců přibil naše prkno na strom. Bylo tam desek podobných mnoho, ale nápisy na nich již jen z části byly čitelný; a mnoho prken již pohnilo a na zem spadalo.
    Blízko břehu nalezli jsme zbytky nedávného ohně, a v noci hlídka na palubě, jež byla zdvojnásobněna a dobře ozbrojena, slyšela volání a houkání se břehů. Také k ránu oheň na novo byl rozdělán, z čehož bylo patrno, že divoši nejsou daleko, ač skutečně se neukázali. Myslí si bezpochyby, že z nás leccos dostanou po dobrém, a poněvadž nejsme jako lodice na lovu tuleňů jen o čtyřech pěti mužích a mimo plachty máme hnací sílu páry, snad zdáme se jim příliš silnými, aby do nás se pustili. "V pondělí, 9. říj na. Máme skutečně veliké štěstí: zase jasný den. O 6. ráno zdvihli jsme kotvu a vydali se na další cestu. Bylo velmi chladno; ale tomu není se co diviti, jsinet obklopeni se všech stran krásnými horami plnými sněhu a velikolepých ledovců. Nejprve minuli jsme Snowy Sound (sněžní úžinu) zabíhající do země del Fuego, a v pozadí jeho ohromný modravý ledovec. Po té objevil se mys Notch (vrub) tak nazvaný, poněvadž vypadá, jako by někdo byl vysekl kus z temene jeho. Jen na několik loket od ledovců a u samého moře, rostlinstvo jest bujné, na mnoha místech polou tropické, což jest následek poměrně mírné zimy, nepříliš parného léta, vlhkého podnebí a bohaté půdy těchto končin. Jedouce vzhůru úžinou Anglickou (English Reach) zhledli jsme poprvé Tichý okean mezi mysem Pilařem s jedné a Westminsterským Hallem, chobotem Shellem a mysem Leckyem se druhé strany. Zabočivše na sever a nechávajíce tato místa na levici, vypluli jsme z vlastní úžiny Magellanovy a vjeli do průplavu Smythova, míjejíce nejprve chobot Ledovcový a úžinu Ledovou, jichž jména sama jsou významná. Mount Joy, Mount Burney, temenem kulatým, posněženým zdvihající se 6000' nad hladinu vodní, a několik nejmenovaných vrcholků znenáhla zůstávalo za námi; až konečně probravše se motanicí malých ostrůvků na noc zakotvili jsme loď v chobotě Otterském (vydřím), pohodlném útulku při vjezdu do spletených končin kanálu Maynského.
    Bylo již skoro tma, když jsme přistáli, ale děti, kapitán Brown a já vyšli jsme na chvilku na břeh a sebrali něco kapradin a mechu. Také nalezli jsme zbytky ohně, které svědčily, že domorodci nejsou daleko, a proto uznali jsme za dobré rychle vrátiti se na loď než by nastala noc. Prkna se jmény lodí neviděli jsme žádná; ale snad jsme je přehlédli dívajíce se po kapradinách. Dnes nepotkali jsme žádných Fuegijců, ačkoli na dvou místech, jež jsme minuli — Shell Bay a Deep Harbour, kdež stojí několik wigwamů jako hlavní stan — větším dílem se potkávají. V noci hlídka zase slyšela divochy houkati; ale nepozorovali jsme, že by byli oheň obnovili, než jsme druhého dne vyjeli ze zátoky. Y úterý, 10. října. — Časně ráno, když jsme se vydávali na další cestu, bylo ještě pěkné počasí; ale několik lehkých mráčků porůznu bylo již viděti, a ledový vítr, vanoucí s hor, činil, že zdálo se velmi sychravo, ač teploměr — jenž, tuším, po celý rok střídá se mezi 40° a 59° F. (4° a 8° R.) — skutečně nestál nízko. Hranice věčného sněhu počíná tu ve výši 250) — 3500', což dodává scenerii mnoho krásy; a poněvadž právě jest počátek jara, sníh na 500 stop ano i méně ode břehu ještě nesešel. Ohromné ledovce zabíhají přímo do moře, a veliké balvany ledu, někdy větší než loď, neustále se ulamují s lomozem hromovým, a padají do vody působíce náramné vlny až ke břehu protějšímu, a nezřídka úplně zatarasují průplavy. Některé tyto ledovce skladajíce se úplně z modrého a zeleného ledu a nejbělejšího sněhu mají délky a šířky 15-20 mil. Jsou nejkrásnější ze všech, které jsme - kazdy z nas - vůbec kdy viděli; ano i ledovce norvéž-ské a švýcarské proti nim klesají v nepatrnosť. Hory zdejší nejsou tak vysoké jako evropské, ale skutečně zdají se vyššími ke gothickým věžím, vytesaným z nejbělejšího sněhu skutečně „panenské to vrcholky, na nichž málo kdy spočinulo oko člověka a noha jeho nikdy se jich nedotkla. Větším dílem zahaleny jsou mraky sněhu, mlhy, a přehánějícího se deště, a jest přímo výminkou viděti je tak jasně, jako my je vidíme.
    Opustivše průplav Mayneský a projevše úžinami Unionskou a Collingwoodovou, ocítili jsme se pod velikolepými Cordillerami Sarmientskýini — úplně různými od hory Sarmienta, o níž stala se již zmínka (neboť jména míst v této úžině opakují se leckdy dvakrát i třikrát, což poněkud mate) — po nichž rozkládá se největší ledovec, který jsem jakživa viděla. Tarletonský průsmyk majíce na pravici, Childerův na levo, přišli jsme k ostrovu Owe-novu, jehož jeden konec nazývá se Mayne Head, druhý mys Brassey. Jména místům těmto dal kapitán Mayne, když r. 1869 tudy jel po lodi „Nassau". Blíže ostrova Esperanzy, když mraky zatím úplně se rozprášily a slunce jasně vysvítilo, viděli jsme zase řadu krásných hor posněžených, z nichž uprostřed nejvýše vypínal se Stoke's Monument. Četné plovoucí balvany ledové zdobily scenerii neobyčejnou krásou. Některé čněly vysoko jako hory, jiné částečně roztály v podoby fantastické — ohromné, labuti, lodi menší větší, pod plachtami rozvinutými i svinutými, a na sta jiných prazvláštních tvarů a podob. Děti měly z nich radosť nekonečnou.
    Když jsme znenáhla blížili se ke kotvišti — Puerto Buenó se nazývá — shledali jsme tam již jiný parník, „Dacii," loď telegrafní, právě přišlou ode břehů Tichého okeánu. Okolo páté hodiny spustili jsme kotvy, a odebrali se na břeh ozbrojeni jako dříve, a pánové doufali, že snad zastihnou nějakou divokou kachnu u jezírka sladkovodního, poněkud opodál uvnitř země. Potkali jsme několik důstojníků z „Dacie," kteří přišedše sem před námi, dělali domácí pány a pověděli nám, co o místě věděli. Rostlinstvo bylo bujné a krásné jako obyčejně — ba ještě bujnější, neboť jeli jsme na sever rychlostí asi sta mil za den. Na jezírku nebylo kachen, ale líbilo se nám, obcházeti kolem něho, až^k místu, kde z něho vodopád přes skaliny vylévá se clo moře. člun přitažen jest až k tomuto vodopádu, kdež naň naloženo až po příčky asi půl čtvrté tuny výborné vody, načež přitažen k lodi, a voda vyčerpána do nádrží, jež naplnila do kraje. Menší balvan ledovcový také přivlečen k lodi, a poskytl nám zásobu ledu; a takto opatřili jsme si lacino aspoň některé potřeby na další cestu. „Dacia" také měla ledovou kru, zpola tak velikou jako byla sama, vedle sebe, a všecko mužstvo pracovalo pozdě do noci při pochodních a lucernách sekajíce led a skládajíce do lodi. Poněvadž člun náš takto byl zaměstnán, byli jsme přinuceni zdržeti se na břehu dlouho do tmy, ale že nás byla společnost četná a silná, nesešlo na tom. Plavci naši pro zábavu sbírali veliké a výborné mušle, z nichž některé, už vnějškem skořepin znalé, následkem nemoci živočicha obsahovaly 10—30 velmi maličkých perliček. Kapitán „Dacie" přišel k obědu, a důstojníci na večeři; i podali nám mnoho dobrých zpráv o kotvištích na další cestě úžinou, a o mnohých jiných věcech. Kapitán také vlídně dal Tomovi všecky své chilijské mapy o úžině Darienské, která ješté nebyla úplně prozkoumána, ačkoli „Nassau" r. 1869 skrze ni jel.
    Ve středu, 11. října. — Jakživa neviděla jsem pohledu tak krásného, jako dnes ráno, když jsem ve 3/4 na pět přišla na palubu. Měsíc svítil září zlatou vysoko na obloze; růžová záplava ranní právě zabarvovala panenský sníh na nejvyšších temenech horských květem růžovým, s počátku mdlým, ale stále se zmáhajícím, kdežto vše ostatní kolem, listí stromové, skály a ledové hory plovoucí ještě zahaleny byly v nejhlubším stínu. Když slunce vyšlo, růžová temena hor měnila barvu ve zlato a žluto, po té v oslňující bělost, tou měrou, jak světlo vkrádalo se do nížin ozařujíc všecka místa temná a osvětlujíc všecky barvy zelené, šedé, a brunátné v obdivuhodných protivách a spojeních. Velikoleposť rozhledu vzrůstala každým otočením šroubu, a když jsme vjeli úplně do úžiny Guijské, zastavili jsme na chvilku, abychom bez překážky mohli kochati se v kráse přírody, při čemž pan Bing-ham kreslil a já jsem fotografovala. Vypsati slovy vyhlídku určitě jest naprosto nemožno; Představte si nejnádhernější krajinu alpskou, již jste kdy viděli, se štíhlými zasněženými temeny a vrcholky, any zdvihají se nad ohromné homole a širá pole nepřerušeného sněhu; ledovce sbíhající dolů do samého moře v pozadí chobotů; každý břeh a předhoří bohatě oděné rostlinstvem všech odstínů zeleně; smělé skaliny a krásné útesy, pokryté mnohobarvýmí li-šejníky; plovoucí hory ledové; úzký průplav sám, modrý, jako blankyt nad ním, posázený ostrůvky, z nichž každý zeleně spousta;. a hladinu vodní, v níž obráží se všecko tak jasně, že těžko říci, kde skutečnost přestává a kde začíná obraz. Viděla jsem fotografii Zrcadlového jezera v Kalifornii, a to jest pokud vím jediné na světě, které by snad mohlo podati představy o kouzelném účinku těchto obrazů. Z nejpěknějších asi a nejpatrnějších krás těchto míst báječných jest Unfit Bay na ostrově Chathamu, s rozhledem na hory blíže průplavu Pillského, a pak Ladder Hill (pahorek řebříkový), který vypadá, jako by na čele jeho někdo byl vytesal řadu schodů.
    Přes příliš záhy ozval se neodvratný rozkaz jeti dále; a na novo vydavše se na cestu projeli jsme průplavy Innocentem a Con-cepcionem a vepluli do průplavu Širokého (Wide Channel), který v tuto dobu roční zhusta bývá zatarasen ledem, ač dnes potkali jsme jen několik ledovců plovoucích na jih ze sundu Eyrského. Již zmínila jsem se o zvláštních podobách, které tu některé vrcholky hor mají. Pozornost naši poutaly zejména Singulár Peak na ostrově Chathamu — pak Two-Peaked Mountain a Cathedral Mountain, oba poslední na ostrově Wellingto-nově. První skytá podivuhodný pohled, se kterékoli strany divák naň patří; druhý upomíná na krásné dvě věže v Toursu; třetí podobá se štíhlé věži kostela, vyčnívajícího nad dlouhou střechu ozdobenou vížkami a lomenicemi. V průplavu Širokém zase musili jsme zastaviti a podiviti se některým nejmenovaným horám. Jedné jsme dali název Věže na rozdíl od ostatních; čněla zajisté jedním jehlanem vzhůru daleko do modrého klenutí nebes, obklopena jsouc méně vysokými ale stejně končitými vrcholky. Tato skupina se zdvihala ze širého hřbetu a rozsáhlého řetězu temen bělostných, které zdály se opírati o pustý ledovec pod sebou, rozrytý temně modrými rýhami a trhlinami. Po všecku tu dobu počasí by.lo stálé, dokonalé. Ani mráčku nebylo viděti, slunce zářilo jasně a teple, a obloha blankytem závoditi mohla s; nebem klassické Itálie. Kdybychom jen byli jisti, že tenhle rozkošný stav věcí potrvá, jak příjemno bylo by zde se zdržeti a některá místa prohlédnouti určitěji! Ale tolikrát dávána nám výstraha, že špatné počasí leckdy zdrží loď kolik dní ba i kolik neděl, že chvátáme ke předu jak můžeme, co den čekajíce, že dostaví se strašlivé lijáky, bouře nebo mlhy. V mlhavém počasí naprosto nemožno jest plouti dále, a nadejde-li náhle, jakož obyčejně se stává, a daleko od kotviště, nezbývá leč loď otočiti a čekati, až se vyjasní. Několik lidí musí se poslati na břeh, aby možná-li, rozdělali oheň,, by loď uchránila se nárazu na pevnou zemi. Jak povděčna jsem, že dosavadní plavba naše dařila se tak příznivě! Byla to stálá výměna neskonalé krásy, jejíž památka nikdy nezahyne.
    Chobot Europský na pravé straně naší, jak jsme brali se vzhůru průplavem Širokým, byl pln ledu. Husbandský vypadal, jako by v pozadí byl zamrzlý a Penguinský zdál se býti úplně zacpán ohromnými balvany a krami ledovými;. Tom proto ustanovil nepokoušeti se ani o průjezd úžinou Ledovou, abychom neuvázli, nýbrž obeplouti ostrov Saumarez úžinou Chasmskou ke přístavu Grapplerovu, což jest cesta poněkud dlouhá. Ale bylo to šťastné rozhodnutí, neboť nemůže býti nádhernější krásy nad podivné útvary v této části úžiny. Jeli jsme hlubokým, temným, horským úvalem, s kolmými stěnami po obou stranách. Dole všecko zahaleno v nejtemnější stín. Daleko nahoře loučící se slunce ozařovalo zlatým leskem sněžná temena a mnohobarvé listí rostlin, a než se po všem rozložily stíny večera, všecko vzplanulo růžovou září. Po té vynořovala se na blankytě hvězda za hvězdou. Od temene až ku patě vysoké hory stopovali jsme cestu ohromné laviny, která nedávno svalila se do moře, na cestě kácejíc a drtíc všecky překážky, a zanechávajíc za sebou široký pruh spousty. Na nějakou dobu zajisté úplně zatarasovala průplav; a běda lodi nešťastné, která by tam byla plula ve chvíli rozhodné.
    Přístav Grapplerův po tmě najíti jest dosti těžká věc; ale Tom překonal obtíž velmi obratně, a v osm hodin byli jsme bezpečně za-kotveni na noc. Všickni chtěli jsme, aby Tom zde se zastavil zejtra a poněkud si odpočinul, čeho již jest mu potřebí; ale on přes to ustanovil o páté hodině ranní odplouti jako obyčejně — boje se špatného počasí. Já sama, ač ovšem neměla jsem starosti o plavbu, přece stojíc na mostě celý den od božího rána, byla jsem tak unavena, že ještě před obědem šla jsem spát, abych zejtra zase byla pohotově. Ve čtvrtek, 12. října. — Den tak krásný jako včerejší vzešel po noci chladné a jasné. Ve čtvrt na šest zdvihli jsme kotvy a vrátivše se několik mil touže cestou, kterou jsme přišli, obejeli jsme konec ostrova Saumareza a vepluli do úzkého průplavu vedoucího do úžiny Indiánské. Největší obezřelosti tam potřebí jest, aby loď vyhnula se útesům pod vodou, které již mnohým plavcům osvědčily se osudnými. Veliký německý parník roztříštil se tu minulého léta. Hladký, ale zrádný povrch průplavu obrážel ostře skaliny a rostlinstvo, a zrcadlová tišina jeho rušena jest jen zřídka bud tuleněm, který náhle objevil se nad hladinou, aby si oddechl, anebo opozdilými do posledního okamžiku pokusy různých vodních ptáků, aby se vyhnuli lodi naší.
    Propluvše bezpečně úžinou Indiánskou právě míjeli jsme Eden Harbour, když ozvalo se volání: „Kanoe u předu!" I spatřili jsme kanoe tuzemců blížiti se z pozadí ostrova Moretona, a v něm asi půl tuctu lidí, patrně ozbrojených luky, střelami a oštěpy, a opatřených udicemi, jež vyčnívaly po obou stranách člunu. Jeden z nich stál, a velmi rozčileně máchal čímsi nad hlavou, co později ukázalo se býti kusem látky bavlněné. Když zastavily se naše stroje, kanoe přiblížilo se úplně, i spatřili jsme v něm šest divochů polonahých, dva muže, tři ženy a hocha velmi malého krčícího se nad ohněm na dně člunu. Byli tam také čtyři psi, podobni ke psům eskimáckým, jen že byli o něco menší, měli končité uši a zkroucené ocasy. Stáli na straně kanoe a ze všech sil štěkali odpovídajíce našim hafanům. Jeden muž měl na sobě čtverrohý šat z vydřin, přehozený přes rameno a napřed zapiatý; dvě ženy měly po ovčí kůži na sobě, ostatní byli úplně nazí. Černé vlasy jejich byly dlouhé a kostrbaté, a všichni křičeli drsnými hrdelnými zvuky, jež doprovázeli prudkými posuňky: „tabáco" a „galléta". Připravili jsme jim něco obojího, i něco korálů, nožů a zrcáclek, ale nějakým omylem nepodařilo se jim chopiti v čas naše lano, a poněvadž loď nestála, zůstali pozadu. Průplav byl úzký a proud silný a Tom byl by rád v čas přílivu proplul nebezpečnou úžinou Anglickou, pročež nemohli jsme jim poskytnouti druhé příležitosti k obchodu, nýbrž jeli dále, provázeni jsouce beze vší pochybnosti nejen důkladnými ale i hlasitými kletbami celé společnosti, kteráž mimo to slevovala si nad míru vzteklými a hrozivými posuňky. Bylo mi skutečně líto, že byli tak nenadále sklamáni v očekávání vzácných lahůdek, nemluvíc ani o naší mrzutosti, že jsme nemohli vyměniti si od nich zase nějaké kožešiny a vzácnosti.
    Brzy po té s vrcholu stěžňů viděli jsme houfy divochů mezi stromy ozbrojené dlouhými oštěpy, luky a střelami, ani pilně strkali na vodu čluny ukryté ve skrýších po břehu; bylo tedy snad právě tak dobře, že jsme se nezastavili, neboť byli bychom mohli býti obklopeni. Nedaleko odtud jest úžina Anglická (En-glish Narrows), průjezd choulostivý, ale zajímavý. Moře tamtudy protéká velmi silným proudem, a aby se vyhnula mělčině, na jednom místě potřebí jest loď zaříditi tak blízko ke břehu západnímu, " že ležatý stěžeň přídy skoro ční nade břeh, větve stromů málem omítají ráhna lodí, a skála skoro tře se o stranu lodní. Dva lidé postaveni jsou ke kolu z opatrnosti, a zdálo se, že jedeme plnou rychlostí přímo na břeh, až Tom náhle vydal rozkaz, a Sunbeam okamžitě zatočil, a střelou přejel přes nebezpečné místo na širší plaviště. Právě zde kapitána Trivetta větve smetly s mostu lodního — nehoda, na kterou Torna upozornil, než jsme odejeli z Anglie.
    V úžině dívajíce se za sebe viděli jsme všecko jasné a veselé, ale v předu všecko vypadalo černě a zasmušile. Obloha i slunce byly zatemněny, vrcholky hor ukryty, údolí naplněna hustou mlhou a mraky — což všecko zdálo se ukazovati na blížící se bouři, ač tlakoměr byl ještě velmi vysoko. Projeli jsme úžinou Jižní a Severní v průplavu Messierském, a když jsme byli právě proti zátoce Libertě 48° 50' již. šíř.. a 74° 25 záp. délky, snesl se na nás náhle nejčelnější všech černých mraků, a vychrlil na palubu spoustu — nikoli deště, nýbrž prachu a popelu. Okna, okenice i dvéře zavřeli jsme, jakmile jsme spožorovali povahu této podivné srážky, a asi za půl hodiny byli jsme z nejhoršího, načež byl veliký shon po smetácích a utěradlech. Byli jsme tím úplně překvapeni. Byl-li prach původu sopečného, přiletěl zajisté velmi z daleka; neboť nejbližší sopka, pokud víme, jest Corcovado na ostrově Chiloi, skoro 300 mil vzdáleném. V Buenech Ayrech vypravovali nám, že tam u nich povstávají nezřídka strašné, oslepující bouře prachové, jež na deset, patnáct minut působívají úplnou tmu; ale Buenos Ayres jsou na břehu řeky, a za nimi leží sta a tisíce mil písečných plání, jichž půdu pohromadě drží jen kořeny drátovité trávy pampské. Aby tento prach došel až k průplavu Messierskému, u kterého nyní jsme, musil by přeletěti dvě pásma sněžných hor zvýší 6000 — 700O stop, a na mnoha místech na sta mil zšíří a mimo to překonati ohromně rozsáhlý kraj rovinatý.
    Počasí bylo dosud tak pěkné a barometr tak vysoko, že Tom odhodlal se ještě dnes plouti dále a nezastavovati na noc v chobotě Haleském, jak hodlal původně. Hned jak jsme propluli úžinou anglickou, kdekdo tudíž přikládal ruce k dílu, vytahuje ráhna, plachty, vršky stěžňů atd., aby loď přihotovila se ke plavbě po širém moři. Právě před západem, když jsme vyjížděli z úzkých průplavů, slunce proniklo ještě skrze mraky a ozářilo jak pustou krajinu, tak nekonečné vody Tichého okeánu. Hladina vodní sotva že čeřila se jemným vánkem, jenž nás zvolna nesl ku předu; záře zapadajícího slunce spočívala v pestrých, jemných odstínech na horách rychle mizících a na temenech nejvyšších; a takto za okolností velmi příznivých a povzbuzujících již jsme nastoupili novou a důležitou část své cesty.
    Ač bych snad neměla chváliti, nemohu nezmíniti se o tom, jak dovedně a obratně Tom provedl loď úžinami, způsobem, který by byl se ctí nejen ochotníku, ale i plavci z povolání. Nikdy nebyl na rozpacích ani okamžik, jakkoli obtížná byla plavba a spletené směry. Poněvadž již napřed prostudoval cestu a osvojil si všecko potřebné, všecku cestu vykonal přímo a plnou rychlostí. Byla však to práce velmi unavující, poněvadž po celou dobu skoro ani nesešel s mostu.
    Celou vzdálenost od mysu Virginsa do zátoky Peňaské, 659 mil vykonali jsme parou v 76 hodinách, šestkrát byvše zakotveni. To jest sedm dní plavby parou, počítá-li se asi 11 hodin denně; a poněvadž zastávkami ztratili jsme se asi dvě tři hodiny v různých dobách, zdržujíce se pro Fuegijce, fotografie a náčrty, byla průměrná rychlost naše půl desáté míle, ačkoli leckdy, když nás nesl silný proud, byla i dvanáct až čtrnáct mil, a naopak proti proudu sotva šest.
    Právě za soumraku jsme projeli mezi ostrovem "Wagerem a průplavem Cheapovým, kde královská loď Wager, které velel kapitán Cheape, se roztříštila; a noc strávili jsme skoro za úplného bezvětří v zálivu Peňaském.
    V pátek, 13. října. — O půl osmé zaražena jest pára, a po všechen den nekonečným střídáním plachet snažili jsme se všemožně zachytiti každý prchavý dech větru. Poněvadž však vánek byl příliš nepatrný, jeli jsme nad míru zvolna.
    Jakkoli jsme neradi ztrátě krásné scenerie v úžině, přece zase také příjemno jest cítiti, že počasí znenáhla se otepluje den co den, a že na ranní lázeň můžeme zase pohlížeti s rozkoší a nikoli s hrůzou. Změny této také váží sobě různí živočichové, jež máme na lodi, zejména opice a papouškové, kteří nyní vyhřívají se v každém teplém koutku. V úžině, ač slunce bylo teplé, vždy vál ledový vítr, poněvadž na všech stranách byly ohromné spousty sněhu a ledu.
    V sobotu, 14. října. — Lehké větříky a tišiny panovaly celý den. Okolo dvou hodin byli jsme proti ostrovu Socorru. Odpoledne viděli jsme veliké hejno velryb. Když se objevily poprvé, byla jsem dole v kajutě, a když jsem přišla na palubu, stříkaly na všech stranách veliké sloupy vody, upomínajíce na vodo-mety v křišťálovém paláci. Loď nesla se tak zvolna, že nezdály se míti nejmenšího strachu, nýbrž přiblížily se až k nám, pluly vedle lodi, před ní příčně, ba potopovali se i pod ní. Kolem prohánělo se i hejno menších ryb, a velryby, větším dílem 50 — 60 stop dlouhé neustále otvíraly své ohromné červené tlamy s třásněmi kostice tak, že pohodlně viděli jsme jim do prostorného hrdla. Dětem se tohle zvláště líbilo, a nejmenší naučila se zcela novému kousku. Když se jí zeptáme: „Co dělají velryby?" otevře ústa co nejvíce může, roztáhne ruce, a odfoukne, a pak se ohlíží, abychom ji pochválili.
    Brzy po 8. hodině vítr ulehl docela a bojíce se delšího zdržení, dali jsme zatopiti.
    V neděli, 15. října — Dosud bezvětří. O jedenácté a o páté odpol. konali jsme modlitby. Odpoledne zase nás obklopila hejna velryb. Dnes minuli jsme ostrov Chiloe, kdež neustále prší, a rostlinstvo podle toho jest husté a bujné. Bydlí tam zvláštní plemeno Indiánů neobyčejně jemné povahy, kteří vzdělávají půdu a jsou prý vlídní na cizince, kterého náhoda mezi ně uvrhne. Darwin a Byron mluví příznivě o ostrůvku a obyvatelích, kteří od té doby bezpochyby jsou ještě civilisovanější, poněvadž nyní pravidelně dojíždí parník z Valparaisa do Sv. Karla a nazpět pro plodiny zahradní. Brambory jsou na ostrově rostlinou domácí.
    V úterý, 17. října. — Poněvadž o šesté hodině ráno ještě nebylo větru, Tom zoufaje nad možností, že bychom se dostali k cíli jen pod plachtami, zase poručil zatopiti pod kotle. Za dvě hodiny po té zdvihl se sice pěkný vítr ke plavbě; ale byli jsme již tak často zklamáni, že jsme ustanovili jeti dále parou. Právě před slunce západem viděli jsme v dálce ostrov Mocha. Bývala prý na něm kdysi stáda divokých koní a vepřů, ale nyní, tuším, jsou již vyhubena.
    Z hlavních našich zábav za tichého počasí bylo na udice chytati kapské holuby, kapské kury, racky a tohajky. Nachytali jsme jich mnoho tím spůsobem, a několik se jich zapletlo také ve vlasce, které jsme za tím účelem nechali vláti se zádi lodní. Kapští holubi byli tak krotci, že skoro přilétali až na palubu, a mnoho jich schytáno do sítí na motýle. Peří jejich jest velmi pěkné, a hodlám z něho dáti dělati rukávníky a lemovky pro děti. Allen, kormidelník člunu, umí je dobře stahovati, zvláště se tomu učiv před odjezdem z Anglie. Velmi ráda bych chytila tohajku (albatrosa); z kůže její dělají se míšky na tabák, a z kostí křídlových troubele.

Str. 164
Mango.

    ... jest čas k návratu, poněvadž se připozdívalo. Sestoupili jsme mnohem rychleji než jsme vylezli, ale světlo denní ustoupilo kratičkému tropickému soumraku a tento zase úplné noci, než jsme došli k povozu.
    Eáda jsem ten den odebrala se na lože snít o půvabech Tahitských.
    Někdy zdává mi se, že co jsem viděla, jest jen dlouhý sen. a že příliš brzy probudím se v chladnou skutečnost; květiny, ovoce, pestré barvy, jež kdekdo nosí, celá scenerie a okolí zdá se skoro příliš báječným, aby to byla pravda. Zoufávám nad silami svými. kdykoli pokouším se vypsati všecky tyto věci. Cítím, že nedovedu vylíčiti je ani zdaleka tak, jak zasluhují, a přece zase bojím se, aby někdo neřekl, že co napsáno, jest přepjato.
    Za svítání druhého dne, když jsem přišla na palubu, bylo úplné bezvětří. Odmořský větřík ještě se nedostavil, a na povrchu vody přístavní nebylo nejmenší vlnky. Mimo útesy vně ležely nepohnutě dvě bílé obchodní lodice: uvnitř na převozní lodi přístavní topili a dělali páru. Po břehu několik pestře oděných domorodců chvátalo domů s věcmi na trhu záhy nakoupenými, jiní protahovali se lenivěna trávníku při kraji vody anebo po lavicích pod stromy. Zásoby naše denní, malebná hromada ryb, ovoce, zeleniny a květin, ležely-na schodech lodních čekajíce na odnašeče, a zatím hlídali je ostrované v oděvech růžových, modrých, oranžových a bledě zelených, ve kterých posledních zdá se, že mají zvláštní zálibu. Lehká mlha z nenáhla mizela s vrcholků hor, a byla naděje, že budeme míti pěkný den k výletu chystanému.
    Nejprve dojela jsem na břeh pro ovoce čerstvě česané, a brzy pochutnávali jsme si na vonných ananasech, šťavnatých mangách, banánech a oranžích, na nichž ještě lpěla rosa. Mango jest zajisté král všeho ovoce. Chuť jeho jest směs meruňky a ananasu, a zcela nepatrné zdání přísměsku pryskyřnatého dodává mu říznosti. Zdá se to ovšem směsí divnou, ale jisto jest, že výsledek jest rozkošný. Kdo chce na mangu důkladně si pochutnati, nesmí je jísti ve společnosti, nýbrž kloně se přes zábradlí lodi časně ráno s rukávy po loket vyhrnutými bez nože a vidličky, a jen zuby trhaje kůži a vy-ssávaje hojnou šťávu.
    Něco málo před osmou šli jsme na břeh, kde na nás čekal povoz amerického způsobu o třech sedačkách za sebou, všech obrá-cených ke koňům, a každé dosti prostranné a pohodlné pro dva. Čínský kočí a pár hubených, ale čilých drobných koníků dokonávali celek povozu. Mabelle zasedla vedle kočího a my čtyři ostatní se vším příslušenstvím směstnali jsme se na druhé dvě sedačky.
    Slunce pálilo velmi důkladně, když jsme vyjeli ze stinných hájů Papeetských, ale vál příjemný větřík a přes chvíli také zajížděli jsme do stínu palem kokosových. Do Punauie dorazili jsme okolo půl desáté a přepřahali jsme. Uřícení a žízniví čekajíce ve stínu stromů, požádali jsme o ořech kokosový, načež člověk stojící na blízku ihned přivázal si na nohy věchet listů banánových a lezl nebo spíše skákal na nejbližší strom, zdvihaje se střídavě nohama i rukama pohybem úplně podobným ke skokům známé opičky na hůlce. Kdo okusil ořechu kokosového jen doma v Evropě, nemá ani ponětí o tom, jak chutné ovoce to jest, je-li skoro zralé a čerstvě sčesané. Domorodci oloupají vnější slupku nechávajíce malý kousek jen jako podstavek pro bleděhnědý ořech. Pak uříznou vrch, a podají vám přirozený pohár — co do podoby asi jako vejce na kalíšku — vykládaný nejsněžnější slonovinou a obsahující asi tři pinty chladné sladké vody. Proč se tomu říká mléko, nepochopuji, neboť tekutina jest jasná jako křišťál, a vždycky studena a osvěžující, ačkoliv ořech byl na největším úpalu slunce. Na mnohých ostrovech korálových, na kterých voda jest poněkud slaná; domorodci nepijí leč mléko ořechů kokosových; ba i zde má-li kdo žízeň a žádá o sklenici vody, skoro vždycky podají mu raději ořech kokosový. Za Punauií krása krajiny ještě se zvýšila a listí stromové, možná-li, ještě vypadalo bujnější. Cesta vedla rozsáhlými sady ká-vovými, cukrovými, kukuřicovými, oranžovými, kokosovými a bavl-níkovými, a v hustém stínu rostla vanilka pečlivě vázaná na holi bambusové. Blíže Atimaona minuli jsme dům velikého bavlnáře, a brzy po té podivné chatrče stavěné na kolí od několika ostrovanů ze skupiny Kingsmilské, které sem přestěhoval, aby mu vzdělávali sady. Jsou to divoši na pohled daleko za Tahiťany stojící. Prádelny, které druhdy náležely jisté společnosti, nyní všecky se rozpadávají; a na mnoha jiných místech ostrova minuli jsme sady bavlníku zanedbané a zarostlé plevelem. Pokud trvala válka americká, bylo možno něco málo vytěžiti na tahitské bavlně, ale nyní marno jest nadíti se prospěchu z pěstování bavlníku, aby stál za řeč.
    Slunce stálo v poledni a my toužili se zastaviti a vykoupati v některém ze mnohých potoků čerstvé vody, přes které jsme jeli, a pak pojísti své snídaní vedle cesty; ale čínský náš kočí pořád ukazoval ke předu a říkal: „Hnedle budete moci jísti, a koně také." Konečně přijeli jsme ke skrovnému domku, ve stínu kokosových palem zbudovanému blíže břehu mořského a uprostřed ohrady, na jejíž dveřích byl nápis „Restaurant". Vejeli jsme a uvítáni byli hostin-ským, kolem něhož hemžilo se žen a dětí. Pokoje vypadaly čistě, a ačkoli nebylo prostřeno, lákala nás hromada ovoce v koutě nakupená. Pověděli jsme hostinskému, že máme veliký hlad a žádali o něco k jídlu co nejrychleji. Zatím šli jsme se vykoupat do moře. Ale voda byla mělká a jsouc sluncem vyhřáta do 25° C. (90° F.) neobčerstvila nás hrubě. Po návratu shledali jsme pěkně prostřeno a na ubrusu velmi čistém ač hrubém rozložené lákavé pochoutky: červené raky v zelených listech salátových, ovoce různého druhu, dobré víno a slušný chléb. Svítek dostali jsme tak dobrý, že Tom chtěl si poručiti ještě jeden, když v tom přišlo pečené kuře s velmi umělecky dokonalou omáčkou a smaženými brambory. Pak přišel na stůl hovězí řízek s houbami a konečně výborná káva. Když jsme hostiteli všecko chválili, řekl mi: „Já sám vařím, Madame!" ...

Str. 178

    ... Zdálo se, jako by dno ohromné cisterny bylo náhle odtrženo nám právě nad hlavou a všecka voda najednou spadla na nás. Déšť lil se skutečně proudem a v okamžiku bylo vody tři čtyři palce, zhloubí na palubě, ačkoli skrze otvory odtékaly neustále hotové potoky.
    V neděli, 17. prosince. Jitro deštivé. O jedenácté měli jsme zpěv a modlitby. Ale odpoledne bylo příliš bouřlivo na „služby boží," a Tom nemohl ke plavcům promluviti řeč, kterou chystal.
    V pondělí, 18. prosince. Silný vítr severovýchodní, přes chvíli prudké přeháňky a déšť. Viděli jsme několik ryb létavých a velmi mnoho ptáků, kteří patrně vznášeli se nad houfem velryb. Jinak ale podivno jest, jak málo života uhlídali jsme za této části cesty.
    V úterý, 19. prosince. Krásný den — vítr poněkud příznivější — moře posud nepokojné a nepříjemné. Pokoušela jsem se o pilnou práci celý den, ale nesvedla jsem hrubě mnoho.
    Ve čtvrtek, 21. prosince. Vítr střídavý, nestálý — brzy ticho, brzy prudký poryv, chvílemi pěkný větřík. Plachty rozvinuty a zase svinuty jsou nejméně desetkrát, a oheň uhašen nejednou.
    V pátek, 22. prosince. O půl sedmé ráno připluli jsme na dohled ostrova Havaii, poněkud daleko ke straně závětrní, poněvadž silný proud zanesl nás nejméně 18 mil s cesty. Proto musili jsme plouti proti větru, při čemž potkali jsme velikou loď pod všemi plachtami ujíždějící před větrem — první loď, kterou jsme spatřili, co jsme odejeli z Tahiti — a mimo to pěknou velrybu, která vystřikujíc do výše sloup vody, plovala blízko kolem nás. Výšin uprostřed ostrova neviděli jsme, poněvadž byly zahaleny v mlhu, a veliké bylo hnutí a mnoho přemýšlení na palubě, která to asi místa jsou viditelná. V poledne měření ukázalo, že Tom nemýlil se v naší poloze. Vítr ulehl než jsme dojeli ke břehu, při němž viděli jsme, kterak prudký příboj odráží se o černé skaliny lávové, vniká do ústí potoků, a hází pěnu jako vodomety vysoko nad štíhlé palmy kokosové uvnitř země.
    Dojeli jsme až k samému břehu a okolo dvou hodin byli jsme proti přístavu Hilojskému. Po našem signálu na lodivodu přivesloval k nám na člunu člověk, který pravil, že zná vchod do přístavu, a skutečný lodivoda že prý odejel na výlet do Honolula. Odpoledne bylo jasné. Hory Mauna Kea a Mauna Loa viděti bylo zřetelně od paty do temene, jež zdvihá se do obrovské výše skoro 14000 stop nad hlavy diváka, a stráně jejich stromovím a kapradinami pokryté rozryty byly hlubokými prorvami, kterými stékaly zúrodňující říčky do moře, Uvnitř útesu bílý břeh korálový, o nějž vlny zdály se příliš pohodlný, aby se rozrážely, obrouben jest třepením palem kokosových, a mezi nimi a na stráních pahorků rozsázeny jsou hezké bílé domky. Každý obklopen jest zahrádkou a tolika květinami, že jsme i s paluby Sunbeamu jasně rozeznávali skvrny pestrých barev. Přístav jest veliký, a chráněn proti všem větrům — mimo jediný ošklivý, který větším dílem vane v měsících zimních. Ale přes to není hrubě nebezpečen, má-li jen loď dobré lanoví základní. — Mimo to jest jedno zvláštní místo, chráněné útesem Blondovým, které jest skoro vždycky bezpečno. Tam jsme se tudíž také postavili, ačkoli je do města poněkud daleko. Někdy bývá kolik dní nemožno přistáti u Hila, ale na štěstí za ostrůvkem kokosovým jest chobot, který jest vždycky přístupný.
    Dnes odpoledne bylo počasí dokonale krásné, a ve tři hodiny šli jsme na břeh a přímo do skladu přítele svého pana Conwaya učinit přípravy na zítřejší výlet k sopce Kilauee. Pan Conway hned poslal člověka na koni se zprávou do domu „Na půl cestě" a „U sopky," aby se přichystali na naši návštěvu — opatrnost to nutná, poněvadž návštěvníků ostrova nebývá mnoho, a ti přicházejí jen jednou do měsíce po parníku z Honolula.
    Zařídivše toto, šli jsme se projít mezi úhledné domky a pěkné zahrádky až k visutému mostu přes řeku. Doprovázely nás zástupy děvčat, všecky ozdobené věnci a pletenci, a oblečené v šatstvo skoro téhož střihu, jejž jsme viděli na Tahitě — barevnou volnou řízu s dlouhými rukávy, sahající až na paty. Ale zdá se, že zde mají zálibu v méně živých barvách, než jsme dosud vídali; nejčastěji nosily kartouny fialové, plavé, hnědé a vůbec temnější. Kdekoli jsem se zastavila při nějaké vyhlídce, některé děvče přiběhlo za mnou a hodilo mi pletenec květin přes hlavu, upevnilo jej na krku a pak se smíchem poodběhlo podívat se, jak mi to sluší. Než jsme došli na konec, měla jsem takto na sobě asi tucet věnců různých barev a délek, které mne zahřívaly, jako náhrdlek z kožešiny; a přece nechtěla jsem je sundati, abych děvčat neurazila.
    Šli jsme po břehu říčky a přešli na druhou stranu právě pod prahy, přeskakujíce přes úzké žlaby, kterými voda prudce se hmala. Jedna z dívek nás doprovázejících přenesla Murielu a psy, a skákajíc bosou nohou s kamene na kámen, převedla nás přes řeku a na příkrý břeh druhé strany. Jest tam jakýsi hostinec, majetek Číňana, který všecko má svědomitě čisté a prodává stravu prostou ale dobrou. Ostatně jest to více podobno pensionátu než hostinci. Pokoje se najímají zvlášť, a ve příčině stravy učiní zvláštní úmluva. Než jsme se vrátili na loď, setmělo se, měsíc vyšel a na obloze viděli jsme zář od ohně v jícnu Kilauey. Kdyby jen sopka byla také zejtra činná. Nikdy nepotrvá dva dni stejná a návštěvníci často již prodleli celý týden blíže ní a výbuchu neviděli.
    Hvězdnatá obloha, jasný nový měsíc a červená záplava od Kilauey daleko nad hlavami našimi se vznášející, s paluby Sunbeamu poskytovaly velmi pěkný pohled.
    V sobotu, 23. prosince. Člunař, který nás vezl včera, řekl, že prý v sobotu jest trh v městě, a že o páté hodině venkované přijdou v houfech do města kupovat zásoby na neděli a na svátky vánoční, a že přinesou vlastní plodiny a výrobky na prodej. Proto jsme poručili, aby člun přijel pro nás ve tři čtvrtě na pět, a vstali jsme v čas a čekali na palubě, až se dostaví, čekali jsme trpělivě až do půl šesté po tmě, a když ode břehu nikdo se neukazoval, spustili jsme vlastní člun na vodu a jeli k zemi. V městě nebylo ani světélka, den teprve svítal a po ulicích nebylo živé duše. Konečně potkali jsme dva muže, kteří nám pověděli, že trh jest u řeky a nabídli se, že nás tam dovedou; ale když jsme přišli na místo naznačené, nalezli jsme jen veliký krám řeznický, a řeklo se nám, že řádný trh na ovoce, ryby a jiné věci odbývá se o páté hodině odpolední a ne ráno. Proto tedy namáhali jsme se marně a člun nepřijel.
    Hned po té potkali jsme známého, který nás zavedl do svého domu. Byla to pěkná procházka podél řeky skrze četné zahrady svěží ranní rosou. Dal nám poslední Noviny ze Spojených států, oranže a květiny, se kterými jsme se vrátili na loď. O sedmé byli jsme již na palubě a složivše věci a poslavše je na břeh, posnídali jsme a vydali se na výlet k sopce Kilauee. Soumaři měli vlastně odejíti, než jsme přistáli, ale čekali na nás, zdali jsme snad něco nezapomněli. Na břehu byl shromážděn zástup lidí chtějících nás vidět odjížděti, a než jsme odbyli všecken hovor a než jsme všickni vsedli na koně a byli skutečně na cestě, bylo již půl desáté.
    První čásť cesty vedla rovinou, jež poseta byla červeným kvítím a zastíněna palmami kokosovými. Po té jsme zabočili v pravo a brzy zanechavše město za sebou, zajeli jsme v širý kraj. Na dálku s moře Hilo vypadá zelené jako sám ostrov Smaragdový (Irsko); ale při bližší prohlídce tráva ukazuje se hrubou a suchou, a mnoho stromů vypadá metlovitě a na polo mrtvé. Mimo úvaly a hluboké prorvy mezi pahorky ostrov pokryt jest lávou, na mnohých místech tak nedávno uloženou, že ještě neměla kdy zvětrati, pročež jest na povrchu jen velmi tenká vrstva prsti. Že ale jest velmi bohatá, rostlinstvo v ní na nějaký čas bují nádherně; jakmile však kořání pronikne do jisté hloubky a dotkne se lávy, stromy vadnou a hynou, jako zrnka, která padla na skálu.
    Stromy ohiové činí pěknou ozdobu v krajině, majíce vysoké silné kmeny, lesklé listí a jasně červené květy. Plod jest skrovný, růžový, voskově vypadající jablíčko, nakyslé, ale za žízně příjemné. Stromy svíčkové jsou velmi štíhlé, vysoké, a jasně zelené listí jejich a bílé květy vypadají velmi pěkně. Listí však zde větším dílem kazí se usazeninou černého prachu, podobného tomu, který vídati bývá na listí zahrady londýnské. Je-li to následek kouře z nedaleké sopky či nějaká plíseň či houba, nevím.
    Asi deset mil vykonavše v plném úpalu slunce, dojeli jsme do lesa, kdež rostlinstvo bylo tropické, ač ne tak pestré krásou jako v Brasilii, nebo ještě krásnější na ostrovech jižního moře Tichého. Bylo tu kapradí různých druhů a mnoho pěkných stromů, ovinutých, podporovaných a málem udušených množstvím úponkovitých rostlin, mezi nimiž byly modré a fialové svlačce a nádherné mučenky. Ochrana od slunce, kterou tato hustá spousta listí poskytovala, byla velmi příjemna, ale vzduch v lese byl dusný tak, že jsme byli rádi, když jsme asi po pěti mílích zase vyjeli v širý kraj. Ostatek cesty vedl po tvrdé lávě, jakýmsi kostrbatým křovím, které porůznu se střídalo se stromy, rostoucími v propadlinách. Několikrát měli jsme krásný pohled na moře, v nedohledné dálce splývající s modrou oblohou a při zemi zpěněné příbojem, který narážel v černé skaliny mezi háji palem kokosových.
    Střídavě pálilo nás slunce a zase spouštěl se prudký liják. Krok byl volný, cesta drsná a nezajímavá, a mnohokrát činěny poptávky po domě „Na půl cestě," dávno dříve, než jsme k němu dorazili. Ještě měli jsme tam dvě míle, a zatím promokli jsme do kůže vydatným lijákem. Konečně přišli jsme k domu ostrovanů, přeplněného lidmi, kteří dělali tappa čili kapa — tkaninu, která se hotoví z lýka stromu morušového. Tam zastavili jsme sena několik minut, až nás průvodčí popohnal, ukazuje na kostel a dům „Na půl cestě" právě před námi.
    Bylo nám vskutku příjemno slézti po unavující jízdě a odpočinouti v houpacích sedačkách pod verandou. Domek jest budova dřevěná, obílená, ve stínu stromů oranžových; hned vedle rybník plný kachen a husí, a porůznu několik vedlejších stavení a hlavně chata kuchyňská. Slušně vypadající kuchař pilně pekl hovězí řízky, dusil kuřata a vařil taro, a brzy měli jsme hojně jídla před sebou, a co možná nejslabší všech slabých čajů za nápoj. Domácí paní ukazovala nám pěkně pletené rohožky, čistá lože a látku tappa, jakož i paličky a jiné nástroje, kterými ji tkají, a krásné lei, čili peřitý nákrček oranžové barvy, který dělala sama. Tkanina a paličky byly na prodej, ale lei prodati nechtěla za živý svět. Bylo to první, které jakživa dělala, a později mi bylo řečeno, že ostrované z jakési pověry pečlivě uschovávají první výrobek své ruční práce, ať jest jakákoli.
    Žena jakási v růžovém šatě a jasně zelené zástěře přišla sem: za námi od chýší, u kterých jsme poprvé se zastavili, a pozorovala jsem, ačkoli se smála a hovořila se společnic,! že jí nebylo jaksi volno. Zatím co jsme byli u jídla, náhle přibylo jí rodiny, a než jsme odejeli, šla jsem se podívat na ni a na dítě. Seděla přímo, patrně jsouc zdráva jakoby nic nebylo se přihodilo, a na nedávnou událost pohlížela jako na věc zcela nepatrnou.
    Hned jak jsme dojedli — okolo třetí hodiny — průvodčí přišel a přemlouval nás, poněvadž soumaři ještě nepřišli, že bude pozdě na další cestu, a že uděláme nejlépe, zůstaneme-li zde přes noc, a pojedeme dále časně z rána. My však přece poručili sedlati koně s rozkazem, aby soumary poslali za námi co nejrychleji bude možná. Pak jsme vsedli a jeli dále k domu „U sopky." Za nedlouho nás přistihl déšť na novo a promočil nás zase do kůže.
    Scenerie byla nad míru krásna. Měsíc ukryt byl za mrakem a rozhled osvětlen jenom žárem sopky, který nad námi a před námi vznášel se jako ohnivý sloup Israelitů, vzbuzuje v nás naděje na skvělou podívanou, až bychom konečně dorazili k žádoucímu kráteru. Pak zase měsíc vysvítil, a světlo jeho obráželo se v krůpějích dešťových a na stříbrné trávě tak, že leskly se jako světlušky a mušky svatojanské. Již jsme ztráceli trpělivosť nad zdlouhavou jízdou, když jsme potkali jezdce, který nás uvítal jasným hlasem a neomylným americkým přízvukem. Byl to hostinský z „domu u sopky," pan Kane, který boje se, že nás potkala nějaká nehoda„ poněvadž jsme se opozdili, jel se po nás podívat. Vykládal, že to měl jen za svou povinnosť bdíti nad dámami a pomáhati jim, když přijedou se dívat na sopku, a řekl, že by byl jel až k domu „na. půl cestě" nás hledat. Nám bylo úlevou, když jsme se dověděli, že jsme na pravé cestě a rychlý cval temným lesem, ač jsem skoro ani nerozeznávala ve tmě koně před sebou, byl mi pravým požitkem. Když jsme z lesa se vynořili, byli jsme na samém kraji starého kráteru, jehož dno ve hlubině 300—400 stop pod námi obklopeno bylo příkrými, na mnoha místech i převislými stěnami. Vypadalo to jako ohromný kotel zšíří 4—5 mil, naplněný vychladlou smolou. Ve prostřed byl ještě žhavý proud temně rudé lávy, jenž zvolna plynul k nám, a všude po různu byly žhavé skvrny, a plameny a dým vyrážel ze země. Přes to ale první dojem nebyl prost jakéhosi, pocitu zklamání, poněvadž každý očekával větší činnosť sopky; než ještě na nás čekal nový kráter, v němž jest ohnivé jezero s příkrými stěnami vystupujícími kolmo z moře lávového.
    Dvacet minut rychlé jízdy dovedlo nás k „domu u sopky," z něhož kynulo potěšitelné světlo velikého ohně, ze dříví narovnaného skoro do stropu krbu. Domácí roucha nahradila promoklé šatstvo moje i Mabelly, a pohodlně seděly jsme hřejíce se u krbu, než ostatní společnost přijela. Po nějaké chvíli podána nám večeře, již strojil sám hostitel, a výborné pivo, poněvadž vína a lihovin v domě nebylo. Pan Kane velice omlouval se, není-li všecko v pořádku, že mu kuchař utekl dnes ráno, a manželka jeho že vařiti nemůže, poněvadž první dítě její teprva před týdnem se narodilo. Všecko v hostinci jest pohodlno, ač úprava více po domácku prostá. Vnitřek, právě byl ozdoben na vánoce věnci květin, zimostrázem a kapradím, a svazky bílých chocholů, dělaných ze dřeně stříbrné trávy. Postele a ložnice jsou čistý, ale není jich mnoho, totiž všeho všudy tři. Pokoje odděleny jsou stěnami pouze ze trávy sedm stop vysokými, tak že jest hojnost čerstvého vzduchu a teplo jediného krbu vší budově postačí. Ovšem nikdo nesmí mluviti o věcech tajných, ani nesmí býti příliš nepokojný. Mne pobavilo ráno, když jsem se probudila, shledání, že jsem v noci nevědouc rukou pronikla skrze stěnu do sousedního pokoje.
    Velkolepost pohledu směrem k sopce rozmáhala se tím více, čím později bylo na noc. Ohnivý oblak nad nynějším jícnem nabýval většího rozsahu a živější barvy; vyhaslý jícen zářil žhavou červení na třicíti čtyřicíti místech; a mraky bílé páry v kotoučích vystupovaly z každé skuliny a trhliny v půdě zvětšujíce sirnatý zápach, jímž vzduch byl naplněn. Z našeho okna bylo k sopce viděti; okenic nebylo, a záclony odestřela jsem, abych i s lože viděla krásný výjev, pokud bych neusnula.
    V neděli, 24. prosince. (Na štědrý den.) — Již ve čtyři hodiny probudila jsem se a zase pozorovala zázračné divadlo, které se rozkládalo přede mnou. Roztopená láva tekla na mnoha místech, červený oblak nad ohnivým jezerem zářil jako prve, a pára zvolna zdvihala a šířila se na všecky strany přes hory doly, až když vycházelo slunce, těžko bylo jasně rozeznati sirné výpary mlhy ranní. Došli jsme nejprve k „sirné hrázi" asi čtvrť míle od „domu u sopky" a popálili si boty a rukavice při pokusech dostati krystaly sirné, jichž krása větším dílem mizela po kratičkém, pobytu na čistém vzduchu. Přes to podařilo se nám najíti několik krásných ukázek, a poněvadž jsme je hned obalili bavlnkou a papírem a vstrčili do lahvičky, doufáme, že je domů přineseme celé.
    Při návratu nalezli jsme v domě pána, který právě přijel z Kaua, a nabídl se, že půjde s námi ke kráteru. A o třetí hodině odpolední vydalo se nás na cestu osm se dvěma vůdci a třemi nosiči, kteří nám nesli šatstvo a potraviny, a nazpět měli nésti ukázky nerostů. Než jsme odešli z hospody, hostitel přišel a prosil velmi vážně a důvěrně, abychom dobrý pozor dali, a činili, co průvodčí řeknou, a zejména, až se budeme po tmě vraceti, abychom šli po jejich stopách. „Ještě nestalo se nikdy neštěstí žádnému z mého domu," doložil, „a mrzelo by mne velmi, kdyby se stalo: ale kdo ví kolikrát už bylo na mále."
    Nejprve slezli jsme po příkré stráni 300' zhloubí, která činí stěnu starého jícnu, ale nyní pokryta jest rostlinstvem. Jest tak srázna, že na mnohých místech udělány byly dřevěné schody ve skále, aby se vůbec mohlo sestoupiti dolů. Na dně stáli jsme přímo na povrchu ustydlé lávy, kterou jsme viděli s hora již na večer. I zde v každé skulině, kde se nasebralo několik zrnek prsti, viděti bylo, kterak útlounké kapradí bojuje o život a na světlo vyráží zelené lupení. Byla to praneobyčejná chůze po širé rovině lávy ztočené a zkroucené ve všecky možné útvary a podoby podle teploty. které původně dosáhla, a podle rychlosti, kterou vychladla; a povrch jako sklo na polo roztopené, lámal se a praštěl nám pod nohama. Někdy přišli jsme na místo, které vypadalo jako obsah hrnce, náhle zkamenělý uprostřed varu; jindy zase černá, duhovými barvami hrající láva vzala na se podobu vln, a ještě častěji mohutných provazů stočených a spletených; jindy nahromaděna byla jako sbírka píšťal varhanových anebo sebrala se v kužele a homole různých rozměrů, čím dále jsme přicházeli, tím teplejší byla láva, a z každé skuliny vystupovaly plyny a dým, které v nose i hrdle štípaly a pálily, až konečně, když jsme přecházeli za větrem roztopeného proudu, jenž vytéká z ohnivého jezera, výpary byly tak dusné, že jen s velikou obtíží mohli jsme ku předu. Láva byla více sklovitá a průhledná, jako by roztavena byla nad obyčej vyšším žárem, a hlati ledku, síry a jiných nerostů, jichž byla hojnost, odrážely světlo v jasných vidmových barvách. Na místech zvláště průhledných, viděli jsme vespod dlouhé pruhy síťovité lávy, která podobala se hnědému sklu předenému.
    Konečně přišli jsme k patě nynějšího jícnu a začali vystupovati na vnější stěnu. Mnohdy tenká kůra probořila se pod nohama průvodčího tak, že rychle ustupovati musil před horkým oslňujícím a dusivým dýmem a výparem, který ihned se vyvalil. Přes to podařilo se nám dosíci vrcholku; a tam jaký pohled otvíral se žasnoucímu oku! První chvíli nebyla jsem schopna pohybu ani slova, ohromena jsouc strašnou velkolepostí výjevu.
    Stáli jsme na samém kraji propasti, v níž dobrých 100' pod námi a skoro na míli zšíří rozkládalo se jezero tekutého ohně. Dorážejíce na útesy na protější straně s jekotem podobným k lomozu bouřlivého okeanu, vlny krvavé, ohnivé, tekuté lávy kolem obíjely hráze svých břehů a po skalinách vzhůru lezouce daleko házely vzduchem rudou pěnu. Nepokojné, vzdouvající se jezero kypělo a vřelo, ani na okamžik nepodržujíc jednu podobu. Obyčejná barva zdála se býti tmavě rudá, pokryta tenkou, řídkou pěnou šedivou, která co chvíli na všech stranách vydouvala se a pukala, a vysýlala paprsky a činila víry žlutého a červeného ohně, a jednou jediná veliká řeka zlata rozlévala se z kraje do kraje, po druhé tři, čtyři proudy najednou tekly různými směry Na jedné straně jezera byl ostrůvek, na nějž vlny ohnivé zdály se narážeti neustále vztekem neumdlévajícím, jako by vyvrátiti jej chtěly ze samých základů. Na druhé straně byla veliká jeskyně, do které horoucí spousta vrhala se s hlasitým jekem, prudkostí návalu srážejíc ohnivé stalaktity, jež od stropu jeskyně visely, a zároveň vyhazujíc vzhůru tekutou hmotu, ze které nové se tvořily. Byl to pohled strašně velkolepý, nádherně vznešený; ale slova k vypsání jeho důstojnému nepostačí. Sráz, na kterém jsme stáli, visel nad Jícnem tak daleko, že nemohli jsme přehlédnouti, co se děje přímo pod námi; ale podle sloupů dýmu a výparů, podle plamenů a jisker, které nás stále zaháněly od kraje, bylo lehko se domysliti, že pod námi zajisté jsou dva, tři prameny ohněm soptící. Když zašlo slunce a tma zahalila okolí, byl pohled ještě více hrůzy plodný. Poodstoupili jsme od kraje, abychom vydechli na čerstvém vzduchu a pojedli co jsme přinesli s sebou. Ale bylo to nemožno. Co chvíli nový výbuch nebo záře vylákala nás, abychom vyskočili a dívali se na výjev ohromující. Prudký zápas lávy, chtějící prolomiti ohnivé hráze, a hromový lomoz, jenž boj tento doprovázel, vnukal bezděčně myšlénku, že nějací uvěznění obrové snaží se zpřerážeti pouta a vyprostiti se, a vidouce marnost svého snažení, že zoufalým křikem stenají a žalují.
    Někdy bylo nejméně sedm různých míst na kraji jezera, na kterých roztavená láva vztekle dorážela proti skalinám, a sedmero zřídel zároveň soptilo oheň do výše. S rostoucí temnotou barvy žhavé hmoty co chvíli byly podivuhodnější, střídajíce od nejuhelnatější černě do nejjasnější šedosti, od nejtemnějšího ruda do nejpěknější růžovosti, od nejplnější hnědě do jasně žluté barvy slaměné. Však i fialovým, modrým, oranžovým a plavým leskem zářily ohně a mimo to ještě zvláštním stínem, jejž nelze naznačiti leč „barvou roztavené lávy." Ba i dým a výpary vypadaly krásně vypůjčeným světlem a barvami, a černé útesy, homole a jehlany, které tento ohnivý amfitheatr obklopovaly, tvořily nádherné a vhodné pozadí. Přes chvíli ulamovaly se veliké kusy a s třeskotem padaly do hořícího jezera, a roztavené v okamžení zase byly vzhůru házeny. — Již chvíli cítila jsem veliké pálení, a ohlížejíc se brzy. spozorovala jsem příčinu. Ani ne na dva palce pod povrchem šedá láva, na které jsme seděli, byla rudě žhavá. Hůl vražená do ní vzňala se ohněm, kus papíru shořel okamžitě a pánové chtějíce si zapáliti dýmky u skulin, shledali žár z nich proudící příliš velikým, aby se mohli přiblížiti.
    Ještě jeden dlouhý, poslední pohled, a po té odvrátili jsme tváře od výjevu, který nás po tolik hodin poutal neodolatelně. Všechen prostor lávy, po kterém jsme přišli, zatím ve vyhaslém kráteru na mnoha místech se rozežhavil a plameny vyskakovaly, nové proudy lávy vytryskovaly a pára a dým se valil ze skulin, tak že cesta nazpět byla velmi obtížná. Šli jsme po jednom za sebou v řadě poslušní jsouce přísného nařízení vůdcova, abychom šli těsně za ním a vstupovali určitě do jeho šlépějí. Celkem však bylo snáze v noci než ve dne rozeznati možnou cestu, poněvadž nebezpečenství bylo spíše viděti, kdežto dříve jsme je mohli jen cítiti; a četny byly ohnivé skuliny, přes které jsme kráčeli a skákali. Jednou uklouzla jsem a noha mi se probořila tenkou korou. Jiskry vysršely ze země, a hůl. o niž jsem se opírala, vzňala se plamenem, než jsem se náležitě vzpamatovala.
    Bud! účinkem neobvyklého namáhání po dlouhé cestě, nebo velikým hnutím mysli nad překvapujícími výjevy spolu s plynovými výpary z lávy počalo mi se nedostávati síly, a než jsme došly ke stěně jícnu, přicházely na mne mdloby. Přes to bránila jsem se jak mohouc, ale několikrát jsem poklesla a dvakrát skutečně omdlela; konečně nezbylo leč se poddati a nechati se neslavně donésti po příkré stráni vzhůru k „domu u sopky," v nosítkách, pro které průvodčí naši doběhli.
    Bylo půl dvanácté, když jsme dorazili pod pohostinnou střechu páně Kaneovu; očekával nás o deváté, a již si začal dělati starosti. V pondělí 25. prosince (o boží hod vánoční). Včera na večer byla jsem na loži v několika minutách, a dnes ráno probudila jsem se úplně osvěžena, a schopna na novo oceňovati zázračný pohled, s nímž zraky moje se setkaly. Sloup ohně bylo dosud patrně viděti, když jsem podívala se z okna, ač nebyl tak plamenný, jako když jsem jej viděla naposled; a co jsem jej pozorovala, začal blednouti a znenáhla zmizel úplně. Touž chvíli řeka žhavé lávy vyrazila ze stěny jícnu, na kterou jsme včera vylezli s takovou obtíží, a zvolna ale neodvratně zaplavovala cestu, kterou jsme včera se brali. Probudila jsem Toma, a každý pomyslí si, s jakými pocity dívali jsme se na hrozný úkaz, který kdyby byl nadešel o několik hodin dříve, byl by snad zahubil celou společnost, kdybychom výlet svůj byli konali dnes a nikoli včera, byli bychom musili k jícnu jíti zcela jinou stranou, a byli bychom dívali se na jezero ohnivé s jiného stanoviska.
    Vím, že pokus můj, podati jakýsi názor o sopce, zdaří se jen nedokonale a že nakreslí jen velmi slabý odlesk její velikolepé nádhery. Vím, že líčení moje jest tak nedostatečné, že kdyby bylo jen více kde, opsala bych, co o ní vypravují předešlí návštěvníci, jako na př. Bird v díle „Šest měsíců na ostrovech Sandwichských" a Bodham ve knize „Perly okeánu Tichého." Onu četla jsem, než jsme sem přijeli; tuto prohlédla jsem v „domě u sopky." Obě stojí dobře za čtení pro toho, kdo se věcí zajímá.
    Bylo by asi těžko pomysliti sobě zajímavější a krásnější způsob tráviti štědrý den, než my jsme strávili včera, anebo podivnější místo, k výměně pozdravů vánočních, než pod doškovou střechou hospody na samém kraji sopky vzdálených ostrovů Sandwichských. Novota našeho postavení učinila pozdravy tyto jen vřelejšími a upřímnějšími, a zdá se mi, že všickni skoro jsme rádi, že vyhneme se hostinám a obřadům, které v Anglii o vánocích zdají se nezbytné. Kdybychom od té chvíle, co jsme odejeli z domova, nebyli viděli leč Kilaueu, bylo by nám již toto bohatou odměnou za dlouhou cestu.
    O šesté hodině byli jsme ustrojeni a věci uloženy. Snídaní následovalo o půl sedmé, a v sedm byli jsme hotovi na cestu, čilý, vlídný náš hostitel, a žena jeho s nemluvnětem, všecko vyšlo ven dát nám s bohem. Cval po zarosené trávě a svěžím vzduchem ranním byl velmi příjemný. Patrno bylo, že nikdo cestou nejel od minulé soboty, neboť sebrali jsme všeliké věci, které jsme prve za jízdy po tmě ztratili — bičík, třmen, kápi od pláště a pod.
    O půl jedenácté dojeli jsme „domu na půl cestě," kde nás tak časně nečekali, a kde jsme tudíž měli kdy volně prohlédnouti si způsob živobytí ostrovanů, čekajíce na oběd — nezajímavou směs dušených kuřat s tarem, spláchnutých slabým čajem. Po obědě znova bez úspěchu přemlouvala jsem hostitelku, aby mi prodala své oranžové lei. Koupila jsem ale kus tappy, a paličky a několik vzorků, kterými tkaninu barví, a několik dýní a kalabas, jež byly částí domácího nábytku. Když pak sedlali nám koně k odjezdu, zašla jsem s Mabellou do vedlejší chaty na návštěvu k matce nemluvněte, které se narodilo za našeho pobytu zdejšíha v sobotu. Nebyla doma, ale nalezli jsme ji v sousedním domku, ana hrála se známými v karty. Bylo jich tam veliká společnost, a mezi nimi nejméně veselá zajisté nebyla mladá matka, jejíž osud mne zajímal.
    Ostatek jízdy naší dolů do Hila byl tak nezábavný a nudný, jako byla jízda nahoru, ačkoli poslali jsme si pro čerstvé koně, abychom ji přejeli co nejrychleji možná. Konečně dorazili jsme na nábřeží, kde již jako obyčejně zástup zvědavých čekal na odjezd náš k lodi. Děvčata táž, která šla za námi když jsme přistáli poprvé, ostýchavě se přiblížila a ověnčila mne pletenci z pestrých vonných květin. Zvyk zdobiti se věnci při každé příležitosti mně zdá se velmi krásným, a ráda mám obyvatelstvo Polynesie pro lásku jejich ke květinám. Nemohou býti bez nich jako beze vzduchu, jejž dýchají, a zdá se mi. že missionáři chybují, snažíce se odstraniti zálibu tak nevinnou a přirozenou.
    Celé město dnes bylo sváteční. Ostrované jezdili koňmo po dvou v čistých kartounových pestrých oděvech, a čerstvých vonných věncích a pletencích. I naši vlastní plavci přispívali nemálo k pestrému vzezření výjevu. Všickni byli na břehu, většina jich na koních jezdili, spadávali, zase vylézali, smáli se, milkovali, žertovali, bavili se způsobem, jaký znají angličtí plavci, když přijdou na pevninu. Pokud víme, nemělo to následků jiných, leč že k doktorovi přicházeli mnozí pro mast na večer, aby si zalepili rozmanitá „odření pokožky," jak on to nazýval.
    Zdá se, že aspoň polovička obyvatelstva Hilského dnes byla na palubě Sunbeamu jako pro zábavu vánoční. Konečně najali jsme člun a jeli k lodi také. Sunbeam se břehu vypadal velmi pěkně, a čím blíže jsme přijížděli, tím slavnostněji. Všecky stěžně byly ozdobeny kvetoucím cukrovníkem. Na zádi byly pletence květin, a v loktech sošky přidní byla veliká kytice. Kolem lodi hejna člunů, z nichž nám výletníci vesele volali na zdar! když jsme se přiblížili. Lávka byla ozdobena.květinami, a nad ní rozpínala se slavnostní brána, na níž nápisy: „Vítejte, nám!" „Veselé vánoce" a „Šťastný, nový rok" a jiná blahopřání nám kynula. Po celé palubě navěšeno bylo pletenců z tropických květin a.rostlin, a ozdobv kajut byly ještě vybranější a vzácnější. Snad kdekdo přičinil se po celý,čás, co jsme nebyli doma, k těmto okrasám a kde jaká zahrada Hilská poskytla svého, příspěvku k našemu překvapení a libosti po návratu.
    Z Hila přijeli také na večer zpěváci na člunech a zpívali všeliké písně nábožné r světské, a provolávali slávu do ochraptění. Po tě poobědvali jsme studených jídel pro ušetření práce, a připivše" jak náleží ha1 zdraví přátel doma, všickni odebrali jsme se do salonu k rozdávání dárků vánočních, které způsobily mnoho radosti dětem a i starším. Také plavcům,; možná-li souditi podle toho, jak si počínali, byly stejně příjemný.
    Potom seděli jsme na palubě, dívajíce se. na ohnivý oblak nad štipkou Kilaueou a hádajíce, zdali kráter jest ještě velkolepější dnes, něž byl včera, kdy jsme stáli ná jeho kraji.
    Tak skončil boží hod vánoční 1. 1876 v Hilu Havajském. Dej Bůh, abychom se dočkali ještě mnohých podobně radostných v budoucnosti!

Hlava XVI.
Havajské zábavy.

    V úterý 26. prosince. — V osm hodin ráno posnídavše jen po šálku kávy, odešli jsme na břeh. Dva soumaři s fotografickým přístrojem a se vším příslušenstvím k řádné snídani posláni jsou napřed k vodopádům Duhovým, kdež děti těší se, že samy vařiti budou vodu a sázeti vejce a provozovati jiné kousky umění kuchařského.
    Než jsme sami vydali se na cestu k vodopádům, šli jsme ještě se podívat na národní zábavu plavání v příboji, kterým Havajští vším právem jsou proslaveni.
    Ostrované mají mnoho jiných zábav a her, kterých jsou velcí milovníci, a které umějí hráti velmi dovedně, jako házení kopí, střílení zvláštní střelou, zvanou koná, velmi spletenou hru v dámu, a pak talu, jež záleží v tom, že malý kamének ukrývá se pod jeden z patera kousků sukna před hráči rozloženého. Jeden hráč kamének ukrývá, druzí hádají, kde jest ukryt a obyčejně stává se, jakkoli chytře ukryvač ruku klade pod sukno a od jednoho kousku ke druhému ji přenáší, že dovedný hráč uhádne podle pohybu svalů na hořejší části ramena při pouštění kaménku z prstů.
    Jiná hra, nazvaná parua podobá se Kanadské zábavě jménem tobogging, jen že odbývá se na trávě a nikoli na sněhu. Hráč postaví se na úzké prkno v předním konci zahnuté nahoru, a v rukou drží jakési dlouhé veslo. Po tomto prkně sváží se s temene pahorku neb hory po příkré, travnaté, sluncem vyprahlé stráni s nesmírnou rychlostí, a obdivuhodně dobře udržuje rovnováhu. Mimo to mají zábavu velmi oblíbenou, které říkají p a h é, k níž potřebují zvláště upravené, velmi hladké podlahy, po níž metací kopí hráčů přejíždějí jako hadi. Na téže podlaze hrajou také jinou hru jménem maita nebo uru maita. Zabodnou dva kolíky do země, jen několik palců od sebe, a pak z dálky asi 30—40 loket hráči snaží se jimi prohoditi kámen uru, jakýsi diskus, t. j. kámen okrouhlý, 3—4" průměru mající, na kraji asi palec ztlouští, ale uprostřed tlustější...

Str. 204

... evropský dvorský šat z modré a bílé látky a havajský řád podvazkový měla na prsou. Dvě dvorní dámy také byly ve dvorském oděvu. Z ostatních byly některé oblečeny v ranní, jiné ve večerní úpravu, některé s klobouky na hlavě, některé bez klobouků; ale oděvy jejich všecky byly kroje evropského mimo její výsost Ruth, vladařku Havaiskou, která vypadala velmi krásně v bohatém Dděvu domácího střihu z bílého hedvábí, ozdobeného bílým atlasem. Na krku měla náhrdlek z oranžových perel a kvítí alamandové ve vlasech. Tento domácí kroj jest velmi ozdobný a sluší dobře zejména náčelníkům a náčelnicím, kteří všickni jsou nápadně vysoké, pěkné postavy a důstojných, vážných způsobů. Královna stála proti trůnu, na němž rozprostřeno bylo roucho královské, dlouhý plášť ze zlatých per bez nejmenší poskvrnky. Po obou stranách stáli po dvou mužové v černých fracích s pláštíky ze červených, černých a žlutých per na ramenou. a cylindrovými klobouky na hlavě. V rukou drželi ohromné kahili z černých per oových s pěknými, želvinou a slonovou kostí vykládanými držadly. Kahili byla nejméně osm stop zdélí a peří asi šest palců široké.
    Princezna představila mne a Mabellu Jejímu Veličenstvu, a skrze tlumočnici měly jsme krátkou rozmluvu. Rozmlouvati s někým tímto způsobem jest vždycky obtížno a ještě obtížnější, stojí-li kde uprostřed velikého zástupu paniček, které patrně všecky dívají se na cizinku; proto byla jsem ráda, když přibyli noví lidé, a pozornost Jejího Veličenstva byla volána jinam.
    Královna Kapiolani jest hezká paní s velmi příjemným výrazem tváře. Jest vnučka rekovné princezny Kapiolany, která, když úcta modlářské bohyně Péléy byla v nejlepším rozkvětu, směle vystoupila na jícen sopky Kilauey nedbajíc výstrah a hrozeb vysoké kněžky modlářské, a hlásajíc důvěru v moc svého Boha, Boha křesťanů. Tento skutek přispěl velmi k rozšíření nauky křesťanské na ostrově Havaii, an podvrátil domácích modloslužebníků víru v moc strašné bohyně pohanské.
    Princezna provedla mne po síni, ve které jsou podobizny králů a královen ostrovů Sandwiehských od mnoha pokolení; starší jsou oděni v kápě z per, pozdější ve kroje evropské. Většinou byla to díla domácích umělců; jen podobizny Ivamehamehy II. a jeho královny maloval za jejich návštěvy v Evropě umělec dobrý. Jejich Veličenstva zobrazena jsou dokonale v tehdejším kroji: král má modrý kabát se žlutými knoflíky a mnoho řádů na prsou; královna z bílého atlasu úzce přiléhající šat o krátkém životě, na hlavě turban s ohromným bílým pérem nad ním a perlový náhrdlek a náramky — poněkud neblahý to kroj pro hezkou ženu tmavé pleti a statné postavy. Oba umřeli v Anglii, a tělesné ostatky jejich dovezeny jsou do vlasti po anglické lodi válečné Bloudu, jemuž velel lord Byron. Byla tam také podobizna admirála Thomase, jehož památka chová se v úctě za to, že tak šťastně urovnal spor, jenž povstal r. 1843 z toho, že Anglicko dělalo si právo na ostrovy.
    Admirál Thomas ale králi Kanieliamehovi III. vrátil zase, což bylo jeho. Ve sbírce byly též výborné podobizny Ludvíka Filipa a Napoleona III. A zvláštní jest dosti, že obě z Francie poslány byly na ostrovy Sandwichské kolem mysu Hornova, když originály jejich byly na výši moci a slávy, a obě došly místa určeného, když panovníci zpodobeni byli svrženi a utekli se do Anglicka.
    Ale nejzajímavější předmět ze všech ještě měl přijíti: skutečný plášť, kápě a pás Kamehamehů z peří, které obyčejně viděti nebývá, leda při korunovaci nebo křtu, které ale princezna Kamakaeha, jakožto „představená šatnice" mně ze zvláštní ochoty dala ukázati. Plášť, nyní jediný toho druhu, jest asi jedenáct stop dlouhý a pět široký, a skládá se z nejčistších žlutých či raději zlatých per, která na slunci jsou skutečně nádherná, majíce zvláštní kovový lesk, od překrásné barvy úplně neodvislý.
    Po odchodu z paláce hodlala jsem posnídati v hostinci, ale shledala jsem, že závod tento nebyl přístupen obecenstvu, nýbrž najat od domácího spolku střídmosti; pročež nezbývalo, leč vrátiti se na loď. O půl čtvrté jeli jsme na břeh zase všickni, a s velikou společností koňmo vydali jsme se na výlet k hoře Pali; děti, služebnictvo a potraviny jely napřed na lehkém americkém dvojspřežním povoze. Jeli jsme třídou Nuuanskou, pak vzhůru do hor, po cestě dosti dobré asi sedm a půl míle. Takto dostali jsme se do úzkého úvalu uprostřed hor, z něhož vynořili jsme se na druhou stranu středního pásma pahorků, které tvoří páteř ostrova. Vyhlídka s tohoto místa byla krásná, ač mi se zdá, že ranní doba byla by vhodnější, poněvadž při slunci klonícím se k západu všecka krajina byla ve stínu. Také změna teploty po parnu Honolulském byla přímo úžasná, hledí-li se k nepatrné dálce, již jsme přejeli — jen asi osm mil. Povoz nemohl až na samý vrchol hory, pročež sestoupivše kus cesty na místo, kde jsme ho zanechali, slezli jsme s koní a prostřeli pro oběd na zemi. Než jsme dojedli, zastihla nás tma. Sirek ani světel jsme ovšem neměli, pročež skládány jsou věci se značnými obtížemi. Za to jízda dolů při svitu úplňku byla rozkošná.
    V úterý na večer bude zase ples a všecko by rádo, abychom zde naň počkali, poněvadž prý bude velmi nádherný. Na ukázku, kterak se posýlají pozvání na ostrovech Havaiských, přidávám opis lístku, jejž jsme dostali:

Mrs. Jas. Makee and Mrs. y. S. McGrew will kindly act as matrons of the evening.
ON THURSDAY EVENING, JANUARY 4,1877, AT 8 0'CLOCK.

Potěšení společnosti pána a paní Tomáše Brasseyových vyprošuje se na ples společný v Hotelu Hawaiském ve čtvrtek na večer, 4. ledna 1877 v 8 hodin.
H. A. Widemann, Paní Jas. Makeeová a pí. J. S. Mc Grewová laskavě budou zastávati domácí paní zábavy.

O půl osmé byli jsme na lodi a o deváté šli jsme zase na břeh a na ples. Tancovalo se ve veliké síni Havaiskeho hotelu s velikou zábavou. Královská kapela nám hrála a nebylo strkání a nepohodlí, ani předpisů o úpravě šatstva; páni i paničky přicházeli buď v ranní, buď ve večerní úpravě, jak se každé nejlépe hodilo. Guvernér a většina přítomných Angličanů a s nimi naše společnost byli jsme v úpravě večerní; důstojníci Fantomu v stejnokroji. Kde jaké dvéře a okna byla otevřena, ve veliké verandě mohlo se mezi tanci seděti a v zahradě choditi, a k občerstvení podávalo se hojně mražené limonády — a zcela jiné, než bývá při londýnských společnostech. O půl jedné, když hosté začali se rozcházeti, poroučeli jsme se také, a kapitán Long nás na vlastním člunu dovezl na loď. V úterý, 2. ledna. O jedenácté hodině král, který se již poněkud zotavil, vyšel na palubu Fantomu, díval se na střelbu do terče a prohlížel mužstvo; po té na krátko před dvanáctou poctil nás návštěvou s princem Leleiohokem a jinými. Král jest hezký muž vysoké postavy, příjemných způsobů, a hovoří anglicky dokonale a plynně. Prohlédl si s princem každý koutek na lodi a kde co na ní jest. Obrazy, stroje a rozličné prostředky na úsporu místa patrně velmi ho zajímaly. Prohlídka trvala nejméně půl druhé hodiny, a po ní měli jsme na palubě dlouhou rozprávku o různých věcech. Mluvilo se mnoho o návštěvě prince Waleského v Indii, a o plavbě vévody Edinburského kolem světa. Zdá se, že král by rád následoval jejich příkladu a sám poněkud dále do světa se podíval. Návštěva jeho a pobyt v Americe líbil se mu výborně. Byly již dvě hodiny, než návštěvníci odešli; a za čtvrt hodiny po té králová přijela se sestrou. Obě dámy prohlédly si loď tak

Yokohama.

    V úterý, 30. ledna. — Když jsme dnes ráno procitli ze sna, slyšeli jsme za veliké zimy a tmy šumot neobyčejného rázu. A když jsme vyšli na palubu se přesvědčit, co jest toho příčinou, spozorovali jsme, že všecka okna a otvory jsou pokryty a zaváty sněhem, a voda zmrzlá palubu pokryla vrstvou ledu. Hojnost sněhu a ledu padalo s lanoví, a všecko vůbec svědčilo, že uvítání naše v Japanu nebude — vřelé!
    Po snídani měli jsme mnoho návštěv a obdrželi psaní od přátel s pozváním, abychom nazejtří zajeli do Yedda na celý clen a umluvili další své záměry.
    Přistavše ke břehu, šli jsme s konsulem do města domorodců podívat se do obchodů se starožitnostmi, které jsou zvláštností tohoto místa. Obyvatelé umějí výborně hotovit! všeliké starožitniny. a velmi zajímavá podívaná jest, kterak v Yokohamě dělají tak zvané „antické bronzy" a „starý porcelán". Kterak škrabou, štípají, tříští, spravují a barví různé věci, posypávají prachem, a částečně čistí, a kterak napodobují známky a podpisy starých mistrů, což svědčí daleko výhodněji jejich důmyslu než poctivosti. Přes to dosud možno nasebrati dosti hojných, nepadělaných starých památek ze chrámů a z velikých domů schudlé šlechty „daimiů", chopí-li se jen člověk věci za pravý konec, ač zásoba není veliká. Obchodníků jest hojnost, a koupěchtiví cestovatelé zejména z Ameriky co den se množí.
    Když jsme poprvé seznámili se s krámy, zdálo se nám, že jsou plny krásných věcí, ale zkušenosť jediného dne a společnosť zkušených přátel vytříbila náš vkus a naučila nás velmi mnoho; ačkoli přes to ještě mnoho zbývá se naučiti. Velmi pěkné lakované skřínky lze dostati za 50—200 zl. Ale ty jsou dělány na cizozemský trh. V japanské domácnosti podobných věcí není. Skutečně dobrý kousek starého lakovaného zboží (větším dílem v podobě malé skřínky nebo krabice na léky) stojí 200—2000 zl. Viděli jsme krabičku asi 3 krychlové strany čítající, kterou cenili na 450 zl., a sbírku skutečně dobrých lakovaných předmětů bylo by těžko dostati, a jen za ohromně drahé peníze. Nejlepší věci viděla jsem u lady A1cockové, ale všecky jsou dary bud královské buď knížecí, a nebyly by za peníze k dostání. Známky pravého laku jsou výtečná hladkost, hedvábně olejovitý ohmat a tvrdosť taková, že ji nehet neproškrábne. Trvalost jest skutečně nezmarná. Všickni lidé zde, bohatí i chudí, lakovaných věcí užívají, a užívali již kolik století na místo skla a porcelánu, jakožto šálků, talířů, mis a jiného nádobí, které patrně často musí se umývati ve vařící vodě. Povídá se, že nynějším Japoncům ztratilo se umění pravého laku; a na důkaz toho vypravovali mi, že mnoho krásných věcí lakovaných, starých i nových, posláno bylo na výstavu do Vídně roku 1873., však ceny že byly tak nesmírné, že jen velmi málo se prodalo, a většina zase byla poslána nazpět do Japanu. Loď, na které laky se vezly, právě když vjížděla do chobotu Yeddského, vrazila na skálu a potopila se ve vodě nehluboké. Před nějakým časem zase zdvižena jest, a náklad zachráněn; tu však shledalo se, že nové laky byly na kaši, kdežto staré neutrpěly ani nejmenší škody. Vypravuji, co sama jsem slyšela.
    Po dlouhé procházce po krámech šli jsme obědvat do japanské čajovny skutečně po japansku. Závod spravován byl majetnicí, velmi příjemnou ženou, která nás uvítala ve dveřích a sama zula nám velmi zamazané boty, než nám dovolila vstoupiti na své čisté rohožky. Bylo to tak dalece velmi moudré; ale byla by nám měla poskytnouti nějaké náhrady za obuv, neboť byla veliká zima, a na pěkně vydrhnutých dřevěných chodbách a příkrých schodech záblo nás v neobuté nohy nad míru. Pokoj, do kterého nás uvedla, byl tak dokonalý vzor světnice v japanském domě, že raději jednou pro vždy jej vylíčím. Dřevo na stropu a rámce stěn byly všecky dělány z pěkného temného, hlazeného dřeva, podobného k ořechovému. Vnější stěny verandy, jakož i vnitřní přehrady jednotlivých místností byly vlastně jen laťové rámce, polepené bílým papírem a pohyblivé ve drážkách, tak že mohl kdo chtěl kde chtěl projíti kteroukoli částí stěny, a podobně nikdo nemohl říci napřed, kdy objeví se nejblíže příchozí. Dveří a oken při tomto zřízení není potřeba, a také jich skutečně není. Kdo chce se ven podívati, poodšoupne kus stěny; chce-li vyjíti ven, poodstrčí kus větší. Podlaha byla pokryta několika vrstvami velmi tenkých rohoží, každou asi šest stop zdélí a tři stopy zšíří, po nichž chodí se rozkošně měkce. Všecky rohože v Japanu jsou stejné velkosti, a všecko co náleží ke stavbě domů, měří se podle nich. Kdo si pak vyměřil základy a laťoví podle tolika a tolika rohožek, jde do krámu a koupí si dům hotový a postaví si jej pak a opatří skrovným japonským náčiním v několika dnech.
    Na jedné straně pokoje byl něco málo povýšený výstupek, dais, asi čtyři palce nad podlahou — místo čestné. Na něm bylo sedadlo, malá ozdoba bronzová a porcelánová vása s ratolístkou květů třešňových a velkými zelenými listy, vkusně spořádanými. Na stěně nad tímto výstupkem visely obrazy, které se střídají každý měsíc podle doby roční. Jiného nábytku jakéhokoli v jizbě nebylo, čtyři hezká japanská děvčata přinesla nám za sedadla tlusté podušky bavlněné, a měděnce s dřevěným uhlím, abychom se při nich hřáli. Do středu skupiny postaven jiný měděnec, obklopený čtverrohou dřevěnou mříží, na níž zase položena hedvábná prošívanka. naplněná prachovým peřím kajčím, aby horko nepouštěla nahoru. Tímto způsobem v Japanu vytápějí se všecky světnice, ba i ložnice, a tudy ovšem požáry často se naskýtají. Měděnec převrhne některý neposeda nebo lehkomyslník. a v okamžiku celá „budova" jest v plamenu.
    Po chvíli odnesli měděnec a prošívanku kajčí, a přinesli nám oběd. Stoleček lakovaný, asi šest palců zvýší, postaven jest před každého, a na něm dvé dřívek, nádobka polévky, hrnek rýže, šálek na saki a nádoba horké vody. Japanská děvčata seděla uprostřed, hřejíce na ohni saki a zapalujíce maličké dýmky, z nichž nám po každém jídle dávaly zakouřiti. Saki jest jakási lihovina, která se dělá z rýže a vždycky pije se horká z maličkých šálků. Není takto nepříjemná, ale shledali jsme, že za studena jest odporná nad míru.
    Všecko bylo dobře upraveno a přistrojeno, ačkoli jednotlivá jídla, jakož patrno z následujícího seznamu, byla podle našich názorů poněkud podivná. Ale všecko bylo možná jísti, a některá jídla byla dokonce velmi chutná. Na stůl přišla:

    Polévka.
    Krabi s mořskou travou.
    Krabi: svítek z vajec: nakládané hrozny.
    Smažená ryba: špenát; mladé sítí; mladý zázvor.
    Syrová ryba; hořčice a řeřicha; řetkev a sója.
    Hustá polévka z vajec, ryb, hub a špenátu; roštěná ryba.
    Smažená kuřata a bambusová chřesť.
    Zadělávané svršky a kořínky z řepy.
    Rýže do vůle z veliké mísy.
    Horké saki; dýmky; čaj.

    Konec hostiny byla ohromná lakovaná mísa rýže, z níž jsme si nabírali do všech nádobek vlastních a odtud do úst podávali pomocí dřevěných tříštěk dotčených. Užívati těchto zástupců lžic a vidliček dosti dobře se nám dařilo, a brzy možno se tomu naučiti, ovšem do jisté míry. Dlouhé mezery mezi jednotlivými jídly kráceny jsou zpěvy, hudbou a tancem od zpěvaček a tanečnic z povolání. Hudba byla poněkud drsná a jednotvárná; ale zpěvy zněly příjemně, a tanec byl úhledný, ač záležel více v postavách a obratech těla, než ve skutečném tanci, a veliká úloha připadala vějířům a dlouhým vlečkám oděvu. Děvčata, jež byla hezká, nosila zvláštní šat na označenou svého povolání, a zdála se býti zcela jiného rázu, než klidné, prostě oblečené posluhovačky, které přihlížely k našim potřebám. Přes to však vypadala bodře a prostoduše, a zdálo se, že velmi se baví dětinskými hříčkami, které mezi sebou v přestávkách přehrávaly.
    Po obědě dostali jsme pravý japanský čaj, jenž chutnal právě jako horká voda, kterou bylo spařeno velmi vonné, nově posečené seno. Po té šli jsme se podívat do kuchyně, která byla sice skrovná, ale krásně čistá, a pak dostali jsme své boty, a vlídná hostitelka s pozornými obsluhovačkami nás propustila s mnohými poklonami.
    Při návratu měli jsme značné obtíže, než jsme nalezli člun, poněvadž naše vlastní čluny byly všecky na břehu ve správce. Noc Byla krásná a měsíc svítil, ale mrzlo silně. Poněvadž přístav byl pln lodí, veslaři naši s počátku nevěděli, kterak naši loď najdou, až jsme jim ukázali světla v přídomí nad palubou, — která vždycky za noci bývají dobrými vůdci v přeplněném přístave.
    Ve středu, 31. ledna. Brzy po osmé hodině opustili jsme loď a odejeli vlakem v 9 hodin 34 minut do města, které dříve nazývalo se Yeddo, ale od té doby, co tam sídlí Mikado, jmenuje se Tokio, t. j. východní hlavní město Japanu. Země pokryta byla sněhem, a bylo několik stupňů mrazu, ale slunce pražilo a kde kdo vyhříval se ve dveřích nebo v rozsáhlých verandách svého příbytku.
    Yokohama jest tak dokonale poevropštěna, že teprve, když jsme vyjeli z ní, spatřili jsme skutečný japanský život; a všecka krajina a četné vesničky vypadaly jako živé vějíře nebo podnosy čajové, ačkoli sníh jaksi nechtěl s tím se srovnávati.
    Přejeli jsme přes několik řek a dorazili asi za hodinu do Tokia, kdež jsme najednou ocítili se uprostřed zástupu hovořícího, žvastavého, v němž nezdálo se býti jediného Evropana. Pod skleněnou střechou nádraží ohlas těch mnoha set dřeváků, klapajících ku předu, byl nad míru neobyčejný. ..

Hlava XXV.

Ceylon.

    Ve středu, 28. března. — O půlnoci zdvihl se lehký vítr proti nám, a zcela patrně donášel k nám vonné, kořenné zápachy Ceylonské. Na úsvitě zahlédli jsme východní stranu ostrova, a po všechen den jeli jsme podél břehů jeho palmami lemovaných. Mně již několik dní bylo velmi nevolno, ale rozkošnou čákou, že se blížíme k zemi, zdálo se, že se mi hned ulevilo. Je-li vnitřek tak krásný, jako co vidíme s paluby lodní, očekávání mé splní se úplně, jakkoli jest veliké.
    Když slunce zapadalo, zdálo se, že krása scenerie na dohled s paluby ještě se rozmáhá. Pluli jsme zvolna, a okolo deváté hodiny byli jsme na rejdě Gallské, a viděli jsme lodi zakotvené. Tom nechtěl se po tmě pustiti dále bez piloty, a proto poručil dávati signály, aby se nějaký přivolal; a když dlouho nejel, dal vyvěsiti modré světlo a vypáliti raketu. Následkem toho přijel za chvilku první důstojník z parníku „Poonahu", který myslil, že snad jsme uvázli na mělčině, anebo že nás stihla vůbec nějaká nehoda. Pověděl nám také, že pilotové po soumraku už nejezdí, a sám vlídně nabídl se, že nás na noc dovede na dobré kotviště.
    Ve čtvrtek, 29. března. — Pilota dostavil se záhy a brzy po šesté spustili jsme kotvy ve přístavě Gallském. Vchod jest pěkný a zátoka z nejkrásnějších na světě. Malebné město se starožitnými budovami, a příboj, jenž bíle zpěněné peřeje vrážel až mezi krásné palmy, které rostou po samém kraji vody, spojovaly se v obraz rozkošný. Podle úmluvy včerejší šli jsme ke snídani na „Poonah", a po něm prohlédli jsme si celou loď, která jest u výborném pořádku. Odtud šli jsme na břeh do hotelu „Východní společnosti', velmi pohodlné budovy s velikou stinnou verandou, která dnes byla přeplněna cestujícími z „Poonahu". Snídali jsme tam podruhé a sešli se s několika starými známými. O třetí hodině vrátili jsme se na Sunbeam, ukázat ho kapitánovi Poonahu a několika jeho známým, a o hodinu později vyjeli jsme ve dvou povozech k Wock-walle, pahorku, s něhož jest velkolepý rozhled. Jízda byla rozkošná, rostlinstvo krásnější než jsme viděli kdekoli od té doby, co jsme odejeli z Tahiti. Ale ještě lépe bylo by se nám všecko líbilo, kdyby nás nebyli týrali chlapci prodávajíce květiny a svazky muškátového koření na rozličných stupních rozvoje. Toto ovšem vypadá velmi pěkně, když broskvovitý plod jest na polo otevřen a ukazuje sít červeného „květu" uvnitř, kterak obklopuje hnědý „ořech" muškátový. S Wockwally rozhled jest rozkošný, přes pole rýžová, houšť křovinatou, panenské lesy až k blízkým pahorkům a přes ně až k horám vzdáleným. Na temeni jest malý hostinec, v němž příchozím posluhuje hezká mulatka s mužem svým. Tam jsme pili limonádu, jedli manga a dívali se, kterak slunce znenáhla sklání se k západu; ale musili jsme odejíti než zapadlo, poněvadž jsme chtěli ještě navštíviti na zpáteční cestě zahrady skořicové. Nejpěknější v celé scéně byla říčka tekoucí prostředkem krajiny, po jejichž březích poskakovali jeřábi červených těl a bílých křídel mezi temně zeleným listím a jasně zelenou mlází skořicových stromů, jichž vrcholky jsou nachové. Zpáteční jízda byla nádherná vedouc podél břehu stínem stromů palmových, mezi nimiž poletovaly světlušky, a kterými viděli jsme plamenné červánky večerní. Ceylon, jak známo, proslaven jest pravými drahokamy, a skoro pravě tak také velezdařilými napodobeninami, které domorodci prodávají. Některé dělají se v Birminghamu a sem se dovážejí, ale mnohé dělají se také zde a v Indii, a jsou daleko zdařilejší na pohled než naše, ba i než pařížské. Více než jedenkrát za naší jízdy polonazí Indové z póza pásu vytáhli rubíny, safíry a smaragdy a žádali za ně tisíc až i čtyři tisíce rupií (zlatých), a dlouho běževše za povozem a po mnohém křiku a posunkování vzali za ně po 20 krejcařích. Po společném obědě v hotelu odejeli jsme na loď po člunu pilotově; poplavky byly všecky osvětleny a uchystány čluny, v nichž bylo po čtyřech pěti mužích s pochodněmi, aby nám svítili na cestu z přístavu. O desáté byli jsme již na širém moři a na cestě do Colomba.
    V pátek. 10. března. — Celou noc pršelo jen se lilo, a spáti jsme musili v přídomí, a nikoli na palubě pod stanem. Za svítaní bylo zase jasno a krásno, a břehy Ceylonské, palmami porostlé, za ranního světla vypadaly velmi lákavě. Okolo 10. hodiny spustili jsme kotvy v přístavu Colombském, jenž byl přeplněn loděmi. Za posledních dvou tří měsíců dovezeno sem okolo 175.000 kuliů; proto letos práce v sadech kávových jest velmi laciná. Jakmile jsme se zakotvili, byli jsme ovšem hned obklopeni čluny, z nichž nám na prodej nabízeli všecko možné zboží a zvláštnosti: vyřezávané dřevo ebenové, slonovinu, dřevo santálové a vzorky podivných člunů, jichž zde užívají. Jsou velmi dlouhé a úzké, mají ohromný souběžný trámec a velikou plachtu, a je-li vlnobití velmi prudké, skoro všecko mužstvo po jednom vylézá a usedá na trámec, aby jej udrželo ve vodě. Odtud jest také singalský způsob mluvení o větru „na jednoho na dva, na čtyři muže". Horko bylo nesmírné, ač pod stanem na palubě vál slušný větřík. Bavili jsme se dívajíce přes zábradlí a smlouvajíce s domorodci, až přišla psaní, pro něž jsme poslali. Okolo jedné hodiny jeli jsme na břeh a potkali na cestě nad míru nepříjemné zápachy z lodí jež vezly guano, kosti a jiný páchnoucí náklad. Vnitřní přístav malých člunů jest smrdutý a nanejvýš nezdravý, a právě nyní přeplněn domorodci různých kast z jihu Indie.
    Colombo jest město rázu evropského, má pěkné budovy a mnoho zelených náměstí, na nichž vojáci v úpalu poledního slunce s velikou rázností opravdu ještě hráli v cricket. My odešli rovnou nohou do hostince a odpočívali po snídani přecházejíce pod verandou, která jako obyčejně přeplněna byla prodavači všelikých zvláštností indských. Ostatek dne ztrávili jsme z většího dílu projíždkou a umluvivše ranný výjezd na zejtří šli jsme ke přístavu pěšky a promokli do kůže při ohromné bouřce.
    V sobotu, 31. března. — Vstali jsme časně a ve chvatu se ustrojivše, odejeli jsme na břeh o sedmé hodině právě v čas k prvnímu vlaku do Kandya. Nebylo hrubě kdy měniti peníze, a tak musili jsme platiti zlatými sovereigny, a bráti za ně jen deset rupií na místo jedenácti a půle podle kursu denního. Zdálo se skutečně poněkud kruté, že společnost železné dráhy (t. j. vlastně vláda sama) u okna kasy brala sovereigny po desíti rupiích, a ve dveřích je prodávala po 11 spekulantům, kteří na ně čekali dychtivě a zase je prodávali s nepatrným výdělkem.
    Dráha do Kandya všude líčí se jako nejkrásnější na světě, a skutečně pověsť tuto zasluhuje. První částka vede houštím křovinatým a po rovině; po té ale stoupá neustále vzhůru poskytujíc pohled na všecku krásu tropické vegetace a na vzdálené hory míhající se v mlhavém vzduchu, rozehřátém v úpalu slunečním. Vozy byly dobře provětrány a majíce dvojí střechu skutečně byly snesitelný. Okolo deváté dojeli jsme do Ambepassy a odtud krása krajiny byla ještě větší. Asi za dvě hodiny po té byli jsme v Peradeniji, na křižovatce se dráhou do Gampoly. Tam slezla většina cestujících odebírajíce se do NeueryEllie, zdravotní stanice Ceylonské, 7000 stop nad mořem. Brzy po vyjetí ze stanice minuli jsme most Satin-woodský, odkud jsme zachytili pohled na botanickou zahradu Kandyjskou a hnedle po té zajeli jsme na nádraží. Sotva že jsme vystoupili z vozu, přiběhli dva chlapci s telegrammy, které nás zvaly na návštěvu, a třetí přítel sám přijel s povozem a zval nás, abychom zrovna šli do domu jeho několik mil mimo Kandy. Rozpakovali jsme se přijati pozvání, poněvadž nás bylo tolik, on ale nedal se odbyti, a odejel hned upravit všecko k našemu přijatí, a my zatím zašli do hlučného, špinavého, nepohodlného hostince na snídani. Pro nesmírné horko nebylo možná dělati nic jiného než seděti pod verandou a dívati se, kterak sadař za sadařem přichází k nálevnímu stolku pro mražený nápoj. Město jest plno cizinců, které sem přilákaly velkonoční služby boží a — zábavy. Na mnohých statcích kávových totiž na blízku nemají kostela. Okolo čtvrté hodiny přijel pro nás povoz, a poslavše věci své napřed po káře. jeli jsme kolem krásného jezera ven k Peradeniji, kdež přítel náš bydlí u samé zahrady botanické. Mnoho domků a chat podle cesty bylo opatřeno nápisem: „Neštovice" ve třech jazycích, anglicky, sanskritem a singalsky — opatření to velmi rozumné, poněvadž domorodci jsou zřídka očkováni, a strašná tato nemoc jest jim pravou metlou. Když jsme dojeli krásného letohrádku, bylo skutečnou pochoutkou, hověti si na pohodlné lenošce ve chládku hluboké verandy a vdychovati vonný zápach květin při západu slunce. Jakmile sklonilo se za hory. vyrojily se světlušky tak jasné a světlé, jako by hvězdy samy byly se snesly dolů, aby letmo křepčily tanec rusalčí mezi větvemi štíhlých palem vysoko nad hlavami lidskými.
    Naše pokoje byly velmi pohodlný a koupel rozkošná. Po obědě na novo odstěhovali jsme se do verandy dívat se na křepčící světlušky, na blesky a těžké mraky bouřenosné — a chladiti se líbezným vánkem večerním. Kdo nikdy nebyl v pásmech tropických, nemá ani ponětí, jak nevýslovně příjemný jest ten pocit. Pak jsme odešli spát, a okřáli pohodlným chladným spánkem, nezmítajíce sebou beze klidu a odpočinku, jak se nám dělo již po delší dobu.
    V neděli, 1. dubna. — Probudila jsem se před svítáním. Lože stálo naproti oknu otevřenému a nezastřenému záslonou ani okenicí; i dívala jsem se kterak světlo znenáhla šíří se po stromech, po zahradě a po všem kraji, a slunce nádherně vychází nad hory vzdálené, jasně osvětlujíc zahradu a z každého listu a kvítka lákajíc tisíce svěžích zápachů.
    Okolo sedmé hodiny pochutnávali jsme si na ranním čaji v pěkném letohrádku uprostřed botanické zahrady a z plna oceňovali jsme dobrotu nového másla a řádné smetany, první zase, které se nám dostalo po dlouhé době. Po té měli jsme nejpříjemnější procházku, a poprvé jakživi viděli jsme mnoho botanických zvláštností, a některé staré již známé rostliny u větší bujnosti, než jsme kdy dříve spatřili. Skupiny palem byly nejkrásnější. Nikdy neviděla jsem pěknějších palem tallipotových a arekových, ovinutých révou betelovou, mimo to byly tu palmy kitulské a palmyrské, kteréžto poslední obyvateli severního Ceylonu jsou tím, čím kokosové obyvatelstvu jižního okeanu Tichého — potravou, oděvem, příbytkem. Krásně vypadaly také vzácné tmavočervené amherstie a veliké skupiny žlutých a zelených bambusů. Pak tam byly magnolie, klokoče, hibisky (prosvirníky), a skoro až příliš libovonný šampak, posvátná rostlina z bájesloví Hindského, se květy žlutými; stromy muškátové a skořicové, čajovníky a kávovník a všecky jiné stromy a rostliny, na něž možná pomysliti, rostoucí v nejdivější bujnosti.
    Středem zahrady teče řeka Ambang Ganga, a všech 140 jiter upraveno jest tak určitě jako anglický park, že kdyby nebylo neobyčejného listí a lupení, člověk by mysliti mohl, že jest doma ve vlasti.
    Na druhé snídani vrátili jsme se do domu hostitelova, a hned po něm odejeli jsme na dvou kočářích do Kandya do kostela. Kostel jest budova pěkná, veliká, vysoká a chladná, a dobře větraná. Poněvadž jest velkonoční neděle, bylo všecko bohatě ozdobeno palmami a květinami. Obřady konány jsou pěkně a zpěv byl krásný. Otevřenými okny a dveřmi přilétali a odlétali vrabci. Jeden tam právě dělal hnízdo v koutě, a za služeb božích přinesl pero marabutí, kus krajek a koneček růžové stužky. Bude to zajímavé hnízdo, až bude hotovo, bude-li vrabčice stavěti je ze sbírky látek tak rozmanitých.
    Po kostele šli jsme pěšky do domu vládního. Neblahou pro nás náhodou sir William Gregory byl právě v Austrálii a neměl vrátiti se, až po našem odjezdu. Vchod do domu skvěl se krásnými červenými liliemi, které sem některý předešlý guvernér přinesl z Jižní Ameriky. Dům jest pěkný, ale nedostavěný. Prošli jsme opuštěnými síněmi, a poseděli ve chládku hluboké, vzdušné verandy dívajíce se na pěknou zahradu a na vzdálené hory.
    O půl dvanácté vrátili jsme se vozmo do bytu svého, a nalezli velmi příjemné, druhé snídaní, uchystané na hlazeném kulatém stole ořechovém bez ubrusu — opatření nové, ale v tak horkém podnebí zajisté dobré. Jakmile se poněkud ochladilo, obešli jsme hořejší jezero a vystoupili na pahorky nad ním, odkudž jsme se dívali na město Kandy, které polohou náleží k nejkrásnějším na světě. Na zpáteční cestě zastavili jsme se v budově soudní, velmi pěkné ukázce květnatého slohu Hindského, v níž zasedají soudcové a rozsuzují po právu, a kde princ Waleský za návštěvy své odbýval installací řádů sv. Michala a sv. Jiří. Také podívali jsme se do několika bazarů na zboží kovové a ze pletené slámy. Pak jsme zase odpočívali pod verandou mezi kvítím až do oběda. A jaké to bylo kvítí! Kapský jasmín jest právě v nejlepší kráse, a hostitel náš ulamuje nám veliké ratolesti pokryté vonnými květy.
    V pondělí, 2. dubna. — Před snídaním vykonala jsem s hostitelem procházku po celém letohradě, a prohlídla si všecky miláčky jeho, mezi nimiž jsou skvrnití daňkové, opice a všeliká jiná zvířata. Pak jsme také zašli do konírny dívat se na koně a na koňáky s hezkými indskými ženami a dětmi. Po té kráčeli jsme podél rákosnatých břehů řeky, která zde v horách se pramení a přímo přes ostrov teče do Trinkomalia.
    O jedenácté hodině Tom a já dali jsme ostatní společnosti „s bohem!" a odejeli vlakem do Gampoly, odkudž jsme vozmo jeli na návštěvu dávného přítele do Neuery-Ellie. Jeli jsme po dráze pouze 12 mil, a pak přesedli do povozu, který se nazýval kočárem, vskutku byl ale velmi malým, hrubým vozíkem, v němž asi šest osob směstnalo se snesitelně, ale již sedm. osm nebo dokonce devět jen s obtíží. Když povoz byl plný, shledali jsme, že skutečně nebylo místa ani na jediný vak, do kterého jsme složili věci Tomovy i moje; proto nezbylo nám leč vyndati nejnevyhnutelnější věci a svázati je do uzlu, jakožto pravým plavcům, když si vyjdou na výlet, a zanechati vak pod dohledem představeného stanice, až bychom se vrátili. První čásť cesty nebyla zajímavá, poněvadž vedla nekonečnými poli rýžovými a sady čajovníků a kávovníků. Okolo druhé hodiny dorazili jsme do Pusillawy, kdež na nás čekalo prosté snídaní. Odtud musili jsme stoupati příkře vzhůru velmi krásným sadem kávovým, jenž jest majetkem Rothšildů, až jsme dojeli do liangbodda. Tam jsme zase zdrželi se půl hodiny; ale ačkoli bychom byli rádi jeli rychleji, abychom nezmeškali oběda, nemohli jsme se hněvati na zastávku v tak rozkošné scenerii. Domek, v němž se čeká, jest sice bídný, ale rozhled s verandy v průčelí jest překrásný. Veliká řeka padá střemhlav přes příkrou stěnu skály a tvoří tři velkolepé vodopády, které spojujíce se v prudkém toku pod pěkným mostem o jednom oblouku, jsou korunou krásy a velkoleposti krajiny.
    Neueře-Ellii měli jsme býti o šesté, ale měli jsme jediný pár koní, který po příkré horské cestě těžký náklad nemohl uvézti. Ubožáci vzpírali se a vyhazovali, třikrát přetrhli postraňky a několikrát málem nás převrhli, že jsme konečně všickni raději vylezli a šli pěšky. Nejbližší štace nebyla lepší; nová přípřež byla vzdorovitější než stará, a vzpírali se a kopali ještě hůře. Konečně jeden kůň setřásl všecky pochvy a svalil se na hřbet do hlubokého příkopu. Kdyby nás to nebylo tolik zlobilo, byli bychom vskutku měli če mu se smáti, zejména proto, že kdekdo bál se přiblížiti ke koni boje se, aby ho neuhodil kopytem, a nikdo nevěděl, kterak ho vytáhnouti.
    Této obtíži prospěly nám zkušenosti lovecké; pomocí totiž postraňku — na místo třmenního řemene — jejž jsme mu hodili na krk, šest mužů koně zase postavilo na nohy; ale v husté tmě bylo nesmírně těžko napraviti škody. Koně mimo to zase nechtěli ani vzíti, ale pánové tlačili a vozkové šlehali a křičeli, a velmi zvolna a po mnohých zastávkách konečně dojeli jsme na konec této stanice. Tam nám zase dávali koně mladého, který o pochvách neměl ani ponětí; a po marném pokusu zapřáhnouti ho, posláno pro jiného a takto způsobeno nové opoždění.
    Již bylo devět hodin, a všickni byli jsme na smrť unaveni. Ale opatřili jsme si čerstvá vejce a vodu přímo od pramene, a požili obojího jak bylo syrové a zapili douškem pálenky z čutory lovecké, čímž jsme poněkud se osvěžili. Než jsme vyjeli, zase byly obtíže, ale jakmile jsme byli na cestě, šli koně lépe, poněvadž také neměli do vrchu. Po mnohých zastávkách konečně dojeli jsme cíle, kdež pro vřelosť uvítání od dávných přátel brzy jsme zapoměli, jak jsme se unavili. Cekali nás s obědem až do půl osmé a potom si myslili že už nepřijedeme. Pokoje naše byly dobře vytopeny a v pěti minutách podali nám oběda velnu vítaného. Po něm byli bychom seděli a hovořili do půl noci, ale poslali nás bez okolků spát říkajíce, že můžeme ostatek novin nechati na zejtří.
    V úterý, 3. dubna. — Pozdní snídaní popřálo nám hojně času, abychom si odpočinuli, a napsali dopisů kolik bychom chtěli. Po té jsme se procházeli zahradou, v níž bylo množství krásných květin z domova známých, růží, karafiátů, resedy a vonného hrachu. Tom s pány odešli pak na další vycházku, my paničky zůstaly jsme doma a hovořily a psaly psaní.
    Po druhém snídaní vydali jsme se všickni — a byla nás četná společnosť — dívat se na zápoly siláků na rejdišti, kdež jsme na tribune stojíce — sedadel nebylo — dívali se a poslouchali příjemnou hudbu vojenské kapely. Počasí nám připadalo vlhké a teplé, ač mnohem chladnější než jsme měli poslední dobu. Ostatní lidé. jichž jest tu ode všech stran ostrova hojnost, poněvadž jest právě doba pro návštěvu nejoblíbenější, zdá se, že uvykli jsouce na teplotu tropickou, myslí, že už jest velmi chladno; aspoň páni nosí svrchníky a pláště, a paničky kabáty aksamitové a kožíšky. Na zpáteční cestě jeli jsme si prohlédnout osadu. Městem se nazývati nemůže, neboť ač jest tu mnoho lidí a domů, nejsou ani dva na půl míle od sebe. Mají zde také dvě smečky psů, jednu ohařů na honbu losů. druhou vyžlí. Obtíží jsou zde pro koně, lidi a psy pijavky. jichž jest hojnost. Včera v noci pršelo; pročež mne zvláště varovali, abych nechodila travou a netrhala květiny, poněvadž ošklivá tato zvířata, než se člověk naděje, přissávají se na kotníky, nebo kam mohou. Viděla jsem jen jednu a šťastně se jí vyhnula; ale kdekdo, zdá se. že se jich bojí a je má v ošklivosti.
    Po obědě šli jsme na velmi příjemný ples, který dávali v kasárnách členové zábavního spolku. Taneční síně byla ozdobena příznaky jezdeckými z dostihů a věnci červených geranií a hibisků smíšených s lykopodicin, kapradím a selaginellou. My na plese nezůstali dlouho, poněvadž jsme ráno hodlali časně odejeti. Jízda domů ve svitu měsíčním byla skoro právě tak rozkošná, jako všecka zábava na plese.
    Ve sředu, 4. dubna. — Ve čtyři hodiny jsme vstali a snídali o páté, a z domácích kde kdo byl přišel se rozloučit s námi v županu a nedbalkách. Přemlouvali nás. abychom se pozdrželi, dnes že bude ve dne honba, na večer zase ples, a zejtra dostihy a zase ples. My však chvátáme domů a nedali jsme se tudy zdržeti. Jitro bylo krásné, a. u pošty musili jsme čekati dobře půl druhé hodiny a viděli jsme zatím, kterak se psi sešli, a puštěni byvše na hon brzy vyšťourali zajíce a jej potom křížem krážem pronásledovali s hlasným štěkotem, při němž zatoužili jsme seděti na koni a účastniti se štvanice.
    Viděli jsme také všecky koně závodní vraceti se z ranní projížďky a vyptali se na jejich jména i na jména jejich majetníků. Mimo nás čekalo na dostavník několik lidí, mnoho vaků cestovních, a poslední sice ale nikoli nejmenší, královská pošta listovní. Okolo tří čtvrtí na sedmou přišel posel, že koně nechtějí do vrchu, že se vzpírají a kopají už víc než hodinu, pročež abychom my laskavě sešli dolů k rychlíku. V tom kde se vzali tu se vzali, roj kuliů přikvapil a dopravili nás se vším příslušenstvím s vrchu dolů a vměstnali nás do povozu. Ale přes tuto naši povolnosť koně ještě dobrou čtvrť hodiny ani nevzali. Po té jsme se zastavili u hostince ještě pro někoho, a konečně jsme řádně vyjeli, všech nás jedenáct, někteří uvnitř, někteří na jakémsi kozlíku pozadu. Koně byli co možná ještě horší než jsme již seznali, udřeni na smrť, ubožáci, a veliké částky cesty musili jsme zase konati pěšky. Však scenerie cesty byla velmi krásna, a plané kvítí vskutku nádherné, zejména bílé datury a červená rhododendra, která byla doslovně obalena květy.
    Ve dne koně ubozí vypadali skutečně nad míru žalostně — udření, hladem na polo umoření mrzáci, pokrytí ranami jednak od pochev, jednak po vlastních úrazech způsobených marnou jankovitostí. Kdo jednou spatřil bedra jejich odřená, již nediví se, že nechtějí zatáhnouti; skutečně až zle se dělalo člověku z pohledu na ně.
    Kdyby někdo ze stálých úředníků vzal si kdy obrátiti péči na to, aby tam zavedeny byly povozy americké, a aby lépe hleděno bylo koní, skutečně zavázal by si člověčenstvo k velikým díkům. Kočí, jenž byl černý jako uhel a měl na sobě velmi málo oděvu, byl podivný člověk a řemeslu svému patrně dobře nerozuměl. Celou cestu vedoucí po příkrém svahu lomenou čarou jel s otěžemi povolenými; při každé zatáčce koně zaběhli až na samý kraj propasti a ve chvíli nejrozhodnější otočeni jsou malým černým hochem, který seskočil pozadu a zatáhl je za postraňky, udidla se ani nedotknuv. V Rang-boddě jsme se zastavili na snídani a v Pusillawě zase, což nebylo moudře zařízeno, poněvadž jsme již se opozdili. Následek toho byl, že ubozí koně musili býti nemilosrdně mrskáni, abychom dojeli v čas ke vlaku do Gampoly; neboť kdybychom byli zmeškali, byli by podnikatelé poštovní jízdy musili platiť velkou pokutu.
    Z Gampoly brzy dojeli jsme do Paradenije, kde jsme potkali pana Freera, jenž byl již na cestě do Colomba. Tom již dříve také rozhodl se, že tam pojede přímo, aby připravil loď k časnému odplutí na zejtří. Já zatím zajela k našim dřívějším hostitelům ještě na jeden nocleh pro Mabellu a zbývající věci cestovní.
    Na cestě od stanice k domu. když jsem šla přes most Satin-woodský, s něhož jest pěkná vyhlídka na horu Páví, zase viděla jsem krajana, kterého jsme již dříve pozorovali, an tam přeplakoval písek říční hledaje drahohamy. Nalezl několik rubínů a safírů, ačkoli jen malých, a zdá mi se. že bude hledati na věky, doufaje, že najde něco většího a cennějšího. Na jedné straně ostrova blíže Managganu písek v jedné říčce skládá se z rubínů, safírů, granátů a jiných drahokamů, které bystřinou byly tam zaneseny, ale také rozdrceny na nepatrné kousky, z nichž žádný není zvící špendlíkové hlavičky. Účinek světla slunečního v tomto písku, je-li smočen vlnami, přímo oslňuje a dokazuje, že staré pohádky o Sindbadovi nejsou přece tak liché, jak my prosaičtí smrtelníci se domníváme. Ostrov zajisté oplývá drahokamy, poněvadž mohou se sbírati bez hrubšího namáhání. V Neueře-Ellii jest oblíbenou zábavou výletníků jíti hledat drahokamy, a nejednou již našli při řekách nebo na blízku opuštěných jam velké granáty, amethysty, drobné diamanty, aquamariny, turmalíny, rubíny a safíry.
    Když jsem přišla do domu, Mabella právě vrátila se z výletu s několika známými, kteří vlídně si ji vzali na starost za naší nepřítomnosti. Dověděla jsem se také, že velmi dávný přítel náš přijel v pondělí skoro hned jak jsme odejeli, a že časně ráno dnes odebral se na temeno hory Adamovy, na něž vede cesta dlouhá a nudná, ale nikoli obtížná, poněvadž tisícové letitých a chorobných poutníků každoročně tam putují do chrámů, buddhistického nebo mohamedánského, konat pobožnost. Jest tam obrovská stopa jako nohy lidské, která od pradávna uctívána jest od vyznavačů obojího náboženství, ač původ její vykládají na různo. Buddhovci říkají, že jest to stopa šlépěje Buddhovy, a že již 300—400 let před Kristem napsána byla o ní zpráva. Mahomedáné zase říkají, že tam poprvé nohou země dotkl se Adam, když byl vyhnán z ráje. Nehádají se však o to, nýbrž spokojeně bydlí vedle sebe každý ve svém chrámě na nehrabe rozsáhlém vrcholku. Železné řetězy, jichž dosud za podporu užívají poutníci unavení a cestovatelé, když vystupují po posledních schodech, byly prý tam upevněny již za Alexandra Velkého, a následující dějepisci se o nich zmiňují. Po snídani ulehla jsem, abych si odpočinula po dvoudenních obtížích; pánové zatím šli do Kandya podívat se na Buddhův zub a bramínský chrám.
    Právě před slunce západem šli jsme ještě jednou a naposled podívat se na krásnou botanickou zahradu. Byla za světla večerního ještě krásnější než kdy jindy a mnoho věcí pozorovala jsem, kterých jsem dříve si nepovšimnula. Co jsme zde. poznala jsem chuť všelikého nového ovoce, právě následkem blízkosti botanické zahrady. Těšívala jsem se, že budeme si pochutnávati na tropickém ovoci po celé cestě, ale nebylo tomu tak mimo na Tahitě. Jedna výborná stránka tropického ovoce jest ta, že jakkoli horký jest vzduch, vždy jest studené jako led hned když se utrhne, ale za několik minut po té zahřeje se jako všecko kolem a ztrácí všechnu lahodu.
    Když jsem po návratu vešla do pokoje se převléknout k obědu, nalezla jsem na svém stole ošklivě vypadajícího netvora asi 6" zdélí. V soumraku vypadal jako nějaký štír. Když ale přineseno světlo, ukázalo se, že jest to neškodná stonožka a skoro i pěkná, majíc prstence černé jako uhel, a na sta oranžových nožek. Na Ceyloně jest mnoho jedovatých hadů, kteří ale vždycky prchají s cesty a Evropana nikdy neuštknou. Všecky doškové střechy příbytků jsou plny krys, a v každém domě chová se had, který je chytá a žere. Nejednou slyšela jsem nad ložnicí veliký šust, po němž obyčejně ozvalo se kvičení na znamení, že had kořist svou přemohl a zabil. Jednou had spustil se právě před mým oknem na dvě tři stopy ode střechy. Kdyby mně nebyli dříve řekli, že jest úplně neškodný, byl by mne velmi polekal; i takto přiznávám se, že jsem na okamžik se zděsila, a upiatě pozorovala, kterak se rozhlíží a dvojklaným jazykem seká, jako by již chtěl skočiti mi do očí.
    Ve čtvrtek, 5. dubna. — Zase časně ráno na nohou a již o sedmé ve vlaku na cestě do Colomba. Velmi neradi loučili jsme se s vlídným hostitelem, který nás při odchodu zahrnul kvítím, přáním šťastné cesty a vlídnými vzkazy přátelům Anglii. Vlak byl plný, a velmi horko; ale scenerie byla rozkošná. Čím více jsme se blížili ke Colombu, tím tepleji bylo, a v městě samém horko bylo téměř nesnesitelno.
    Snídali jsme v hotelu pevnostním, kdež k nám přišel Tom Jedna zvláštnost jest při zdejších hotelích. Jizby jsou vždycky o dvou patrech beze stropu, tak že viděti krokve, přímo ostrým úhlem se sbíhající. Ložnice od sebe vzájem a od místnosti střední odděleny jsou jen prkenným pažením zvýší 8—10 stop tak, že slyšeti jest cokoli se hne z konce do konce budovy. Je to pro snazší větrání; ale nevím zdali se tím podává dostatečná náhrada za nedostatek samoty a za přídavek hluku, zvláště je-li, jako dnes, v jednom pokoji plačtivé děcko, které se nedalo ukojiti, ve druhém ubohé děvčátko s dusivým kašlem, a ve třetím nějací křiklouni, kteří si nedají pokoje pro nějaké ztracené klíče.
    Co jsme seděli u snídaní, bavily nás dotíravé vrány. Kdejaké dveře a okno bylo otevřeno, a ptáci seděli bud na punkách, nebo na železných podporách střechy, a číhali až něco necháme na talíři, aby to odnesli. Sklepníků patrně nedbali, a se hlavou na stranu skloněnou vypadali vzdorovitě a směšně zároveň. Povídali nám o nich všeliké anekdoty. Jsou patrně zcela krotké, a zábavno na ně se dívati, ale žádná prý živa nedá se chytiti.
    Než jsme posnídali, Sunbeam již se hnul a projížděl semotamo na kotvišti, a za nedlouho i my byli jsme na palubě. Když jsme vyjížděli z přístavu, potkali jsme veliký parník, jehož cestovatelé a plavci nám po anglicku provolali srdečné nazdar! a mávali šátky, až jsme jim sešli s očí; a za těchto příjemných zvuků domácích loučili jsme se s Colombem, a. vydávali se na nový oddíl své plavby k domovu. Horko bylo nesmírné, a mimo přístav prudké dutí vln, které mi působilo mnoho potíží. Odpoledne nebylo větérku a slunce potápělo se do moře zlaté a velkolepé, když jsme naposled pohlíželi na rozkošný ostrov Ceylon, zemi kořenné vůně a zápachu a krásy...

    Ceylon
          Kandy
          Neuery-Ellie ... Nuwara Eliya
          hora Adamova
          kuli

Hawaii

Chiloe

jídlo

Kilauey sopka

lak japonský, starožitnosti

lyžování na trávě

Planina Retamská

Punta Aréna

ostrov sv. Magdaleny

kokos a mango

mapa 2. poloviny cesty

následovníci na Hawaii

následovníci na Ceylon

následovníci do úžiny starého Magalhaese