O PANU FITZ ROYOVI A JEHO PRŮLIVU POD OHŇOVOU ZEMÍ
Průliv Beagle, nabízející po svém objevení v roce 1830 zajímavou, ale nikoliv nejvýhodnější cestu kolem jižního cípu Jižní Ameriky, nabyl na významu až během dvacátého století. Na jeho argentinském břehu vyrostlo nejjižnější město světa Ushuaia a ještě jižněji, na protějším chilském břehu, je z bývalé vojenské stanice malé městečko Puerto Williams. Dříve na zdejších březích sídlily
hrstky indiánů, dnes na nich přistávají pravidelné letecké spoje a turistické parníky a vyplouvají odtud lodě do Antarktidy. A jakkoli jsou tu díky odlehlosti a drsnému klimatu stopy někdejšího pionýrství pořád patrné, na březích Beaglu už jezdíte po asfaltových silnicích, nakupujete v supermarketech a internetovou kavárnu najdete snáz než v Praze.
NOVÉ CESTY NEZNÁMÝMI PRŮLIVY
Na počátku zmíněného roku 1830 zkoumal pusté břehy toho, co pokládal za jednu z mnoha zátok ostrova Ohňové země, kapitán britského trojstěžníku HMS Beagle Robert Fitz Roy. Ze zátoky na 55. stupni jižní šířky se vyklubala nová vodní cesta mezi Atlantikem a Pacifikem, dnešní průliv Beagle. V době tohoto objevu bylo Royovi pouhých dvacet pět let a měl za sebou už více než tříletou průzkumnou plavbu podél jihoamerického pobřeží, na niž ho vyslala britská admiralita. Dnes se jeví podivné, že to byli Britové, kdo zkoumal pobřeží dvou suverénních států, ale připomeňme si, že Argentina i Chile vznikly na troskách španělské kolonie nedlouho před Fitz Royovou plavbou. Oba státy o britském průzkumu sice věděly, ale neměly sílu a snad ani potřebu v něm Britům bránit.
Jižní cíp Jižní Ameriky je mimořádně členitý, takže tam bylo co zkoumat. Už v roce 1520 objevil Portugalec ve španělských službách Fernao Magalhaes při první cestě kolem světa průliv s ústím do Atlantiku zhruba na 52. stupni jižní šířky. Jeho lodi jím propluly z Atlantiku do Pacifiku a Magalhaes při té příležitosti pokřtil zemi na jižní straně průlivu, nevěda, že jde o ostrov, podle zahlédnutých ohňů indiánů jako Tierra del Fuego, Ohňová země. Magalhaesův průliv použil pak v roce 1578 i anglický korzár Francis Drake. Po proplutí ho však bouře zahnala až na jih jihoamerického kontinentu, kde nechtě objevil další průliv, a to mezi Jižní Amerikou a Antarktidou (Drakeův).
Royův průliv Beagle leží mezi oběma průlivy - Magalhaesovým a Drakeovým. Je relativně velmi úzký (4 až 14 kilometrů), dost dlouhý (v kratší verzi s jižním ústím do Pacifiku 180 kilometrů) a navíc pozoruhodně přímý v končinách, kde rovný břeh je vzácností. Na severu je jeho břehem Ohňová země, jeho jižním břehem jsou dva středně velké ostrovy jménem Navarino a Hoste. Zvláštní roli pak má menší ostrov Gordon v severozápadním sousedství Hoste, kolem nějž se průliv před vyústěním do Pacifiku rozděluje na severní a jižní větev. Všechny jmenované ostrovy patří Chile, pouze východní část Ohňové země je argentinská.
Okolí Ohňové země je pokryto desítkami ostrovů, poloostrovů, zátok, průplavů a pohoří, kterým Argentinci a zejména Chilané ponechali až na výjimky jména, jež jim dali angličtí, ale i několik holandských a francouzských objevitelů. Přetvořili si poněkud jméno slavného Hoornského mysu, nejjižnějšího bodu Ameriky, na Cabo de Hornos, ale ponechali beze změny například název průlivu Beagle či Cookovy zátoky, v níž se jižní větev průlivu Beagle rozšíří do Pacifiku. Lodi vedené největším mořeplavcem všech dob Jamesem Cookem ostatně v zátoce skutečně kotvily, a to hned dvakrát - v letech 1769 a 1775.
A jménem přírodovědce Darwina se to tu přímo hemží: patří mu nejvyšší pohoří Ohňové země, jeho nejvyšší hora Monte Darwin (2488 m n. m.) i jeden z ostrovů v Cookově zátoce. V dřívějších mapách byla „Darwinova“ i severozápadní větev průlivu Beagle mezi Ohňovou zemí a ostrovem Gordon. Jako akt vděčnosti za Darwinův podíl na záchraně člunů ohrožených při průzkumu této části průlivu kusem odlomeného ledovce v lednu roku 1833 ji tak pokřtil kapitán Fitz Roy. Dnes se však takto jmenuje jiný chilský průliv v souostroví Chonos daleko na sever od Ohňové země, kde loď Beagle prováděla mapování až na předělu let 1834 a 1835.
Darwin se ovšem zúčastnil až druhé velké cesty brigy Beagle, na niž ji štědrá britská admiralita vypravila po ročním odpočinku v Anglii. Začala těsně před Silvestrem roku 1831 a skončila v říjnu 1836 (loď Beagle se po prvním průzkumu v dubnu 1833 vrátila až do Montevidea, aby delší dobu zkoumala uruguayské a hlavně argentinské pobřeží Atlantiku v přívětivějších zeměpisných šířkách; u Ohňové země se znovu objevila až v květnu 1834). Pravděpodobně to byla nejúspěšnější vědecká plavba 19. století. Vědu na ní zastupoval jednak samotný kapitán Fitz Roy, brilantní mořeplavec, hydrograf, mapér a mimo jiné vynálezce speciálního barometru, a samozřejmě Charles Darwin, který plavbu Beagle proslavil nejvíc (čerpal z ní po celý zbytek života, dlouhého 73 let). Při vyplutí z jihoanglického Devonportu (dnes část města Plymouth) na tuto epochální plavbu bylo Fitzu Royovi 26 let a Darwinovi, který jako jediný ze 74 lidí na palubě s ním směl jíst v kapitánské kabině, 22 let. Mnohé vědecké hypotézy, měření a objevy, vzniklé během plavby a na jejím základě, přitom mají i po 170 letech stejnou váhu jako tehdy, kdy se poprvé ocitly na papíře.
DIVOKÉ KOPCE ZA TEKTONICKÝM PŘEDĚLEM
Cestu ke kanálu Beagle po zemi znali dlouhou dobu pouze indiáni obývající Ohňovou zemi. Všichni ostatní, Evropané a bílí Jihoameričané, se sem dostávali po moři. První osada evropského typu byla v těchto končinách, přesněji na severozápadním břehu Magalhaesova průlivu, tedy nikoliv na Ohňové zemi, založena až v roce 1843. Dostala jméno Punta Arenas a dnes je z této původní chilské osady největší město Patagonie.
Vzdálenost mezi Puntou Arenas a Ushuaiou je vzdušnou čarou pouhých dvě stě padesát kilometrů, autobus společnosti Tecno-austral na ni ale potřeboval třináct hodin. Po silnici je to totiž více než dvakrát tolik, navíc nás zdržel přejezd Magalhaesova průlivu na ferry, administrativní průtahy na chilsko-argentinském hraničním přechodu v San Sebastiánu i fakt, že silnice na argentinské straně je povětšinou hliněná.
V první půlce projíždíte monotónní patagonskou rovinatou větrnou stepí bez stromů, kterou oživují jenom ovce. Kdyby nebylo občasných plotů, vypadaly by naprosto bezprizorně. Není vidět nikoho, kdo se o ně stará, a budovy farem u cesty mají hustotu přibližně jedna na padesát kilometrů. Trochu vzrušení zoologicky naladěnému pozorovateli přinášejí skupinky lam guanaco (Lama guanicoe), krásných zvířat, jejichž přemnožení na Ohňové zemi v současné době řeší řízeným odstřelem samců. A nesmím zapomenout na osamělého delfína Commersonova, nazývaného také plískavice strakatá (Cephalorhynchus commersonii), který vytrvale doprovázel naše ferry přes úžinu v Magalhaesově průlivu. Je nejmenší z delfínů a možná taky nejhezčí: při plavbě nám ukazoval sněhobílou část hřbetu, jakou se nemůže chlubit žádný jeho příbuzný.
Až v okolí argentinského městečka Tolhuin, které si celkem po právu říká „srdce Ohňové země“ (nejenom pro polohu, ale i proto, že ve vnitrozemí ostrova, velkého jako Belgie, nemá žádného konkurenta), se obraz krajiny radikálně změní. Rovinu vystřídají kopce a travnatou step lesy jižních buků (Nothofagus sp.). Hliněná silnice příkře a nebezpečně stoupá do průsmyku Garibaldi nad jezerem Fagnano, rozlitým v podélném údolí, které sice dotvaroval ledovec (jako ostatně kdejaký morfologický jev v těchto končinách), ale prapůvod má v depresi na tektonické linii. Ta prochází ze severního okolí argentinského ostrova Států v Atlantiku (Isla de los Estados, původně holandsko-anglicky Staaten Island) k nejzazší východní špičce Ohňové země a pak přes jezero Fagnano a přes jihozápadní rameno Magalhaesova průlivu až do Pacifiku.
Za touto linií, která je, jak dokládají zaznamenaná zemětřesení, až nepříjemně živá, leží ten pravý konec světa - hornatý kraj kolem průlivu Beagle, nepřehledná změť ostrovů, ostrůvků a skalisek, ledovců, fjordů, kanálů a jezer, v němž průliv Beagle je snad jediným elementem dodávajícím chaosu jakýsi řád.
„Divoké kopce“ dosahují nadmořských výšek na úrovni mezi Krkonošemi a Tatrami, ale díky tomu, že stoupají přímo z moře, vypadají jako velehory. Ostatně Cordillera Darwin na Ohňové zemi, stejně jako hory na Gordonu, Hoste a Navarinu, patří k velehorskému pásmu And. Z odstupu (nejlépe přímo z moře), pokud to není v zimním období, kdy je pod sněhem všechno, jsou hradby ostrovních hor jakoby pomalovány třemi vodorovnými pásy: ten nejvyšší patří věčnému sněhu, prostřední holým svahům, porostlým maximálně mechem, a nejnižší (s horní hranicí asi v 800 m n. m.) hustému lesu.
Na březích průlivu Beagle je pod horami jen málo místa pro osídlení. Dokonale bylo zatím využito jediné prostranství: původně misie, pak trestný tábor, potom pionýrská osada a dnes moderní město s indiánským jménem Ushuaia.
DĚDICTVÍ LACHTANÍCH LIDÍ
Hotely ve středu Ushuaii byly nerozumně drahé a také plné, takže se vyplatilo jezdit na západní kraj města do cenově přístupného penzionu levnými taxíky. Když jsem s taxikáři zabrousil na historické téma, byly jejich odpovědi podobné. „Přišel jsem sem před dvaceti (třiceti) lety,“ řekl třeba šofér, „a to tu bylo pár tisíc lidí. Dneska je jich tu pětačtyřicet tisíc.“ Druhý řekl padesát, třetí pětapadesát. V každém případě však mnohonásobek někdejšího stavu.
Zaujalo mě, že většina těch taxikářů byli indiáni. Všichni byli Bolivijci z vysokohorské Cochabamby a okolí. Zřejmě tu kdysi některý z nich objevil snadnější možnost obživy než v rodném kraji a byl ve svém oboru tak úspěšný, že za ním postupně přitáhli další. V žádné literatuře o Ushuaii jsem o bolivijském taxikářském klanu nečetl, takže to zde dávám jako zajímavou perličku.
Původními obyvateli obou stran průlivu Beagle byli Jagani, „lachtaní lidé“. Hlavním zdrojem jejich obživy i oblékání byly dva druhy ploutvonožců, které byly v těchto končinách běžné: veliký lachtan plavý (Otaria flavescens) a menší, leč lepší kožešinou vybavený lachtan jihoamerický (Arctocephalus australis). Lovili však i lamy a ptáky včetně tučňáků, jejich ženy se potápěly pro škeble a občas všichni využívali maso a tuk velkých kytovců, vyvržených na břeh. Darwin se sice o duševní i materiální úrovni Jaganů vyjadřoval velmi skepticky, ale už jenom jejich schopnost pohybu a navigace mezi ostrovy na malých kánoích bez kormidla a kýlu v často bouřlivém moři budí obdiv. Tři Jagany, dva muže a dívku, studoval Darwin dost dlouho přímo na palubě; kapitán Fitz Roy je vezl z Anglie zpátky na jejich rodný ostrov Navarino po tom, co si je tam s jejich souhlasem na minulé cestě „vypůjčil“. Přes svůj kritický postoj k domorodcům se o nich přírodovědec vyjadřoval se sympatiemi: naučili se trochu anglicky a v rámci možností přijali „dobré mravy“. Nejmilejší mu byl mladý Jemmy Button (obdrživší své příjmení podle perleťového knoflíku, za nějž byl půjčen). Sotva se však domorodci vrátili ke svým soukmenovcům, jako by pro ně britská výchova přestala existovat. K dovršení všeho se sympatický Jemmy Knoflíček o dvacet let později smutně proslavil jako hlavní protagonista masakru na evropských misionářích.
Stavy lachtanů, jichž žilo podle mnohých svědectví ještě na konci devatenáctého století u Ohňové země obrovské množství, se s modernizací lodní dopravy dramaticky snížily. Jakmile lovci nebyli odkázáni na plachty, stali se dostatečně mobilními a mohli začít obchod s hladkosrstými lachtaními kůžemi provozovat ve velkém. Spíš než o lov šlo přitom o vybíjení, neboť ploutvonožci nemají na souši šanci na obranu. Druhá půlka dvacátého století, z hlediska ochrany přírody doba osvícenecká, přinesla naštěstí zákazy lovu nebo alespoň jeho regulaci.
O lovu lachtanů, ale i o mnoha jiných věcech spjatých s ostrovní říší na jihu Chile a Argentiny vydal pozoruhodné svědectví chilský spisovatel Francisco Coloane (1910-2002), který začal psát, až když měl za sebou londonovské mládí dobrodruha, živícího se kromě jiného námořnictvím nebo honáctvím skotu v Patagonii. Drastičtější výpověď o zacházení s bezbrannými zvířaty, než jsou povídky Hoornský mys nebo Směrem k Rajskému přístavu (známé i z nedávno vydaného českého překladu), by se ve světové literatuře asi hledala jen velmi obtížně.
NEODOLATELNÁ SVŮDNOST KONCE SVĚTA
Jakmile se nějaké místo stane turistickým cílem, vznikne síť toho, co anglicky psané průvodce označují jako must-be-seen. V Ushuaii tištěné průvodce imperativně doporučují prohlídku presidia neboli bývalé věznice (spojené s námořním muzeem, jemuž dnes v centru města konkuruje další expozice, nazvaná „Muzeum konce světa“), návštěvu národního parku Tierra del Fuego na argentinsko-chilské hranici a samozřejmě plavbu po průlivu Beagle.
„Konec světa“ už dávno nemá hanlivý význam, pro turisty je naopak neodolatelně svůdný. Málokdo v národním parku Tierra del Fuego, vyhlášeném na ploše 630 km2 v roce 1960 přímo na argentinsko-chilské hranici západně od Ushuaii, opomene nechat se vyfotografovat s milníkem: „Nacházíte se na konci panamerické silnice a máte to do hlavního města Argentiny přes tři tisíce a na Aljašku dokonce přes sedmnáct tisíc kilometrů.“
Ti, co argentinský národní park vytyčovali, si nedělali problémy s jeho hranicemi, a tak prostě pokryli na mapě pravidelným obdélníkem několik formací: nížinné okolí zálivu Lapataia, úpatí a okrajový hřeben Darwinových hor (jejichž nejvyšší partie jsou na chilské straně a tedy mimo národní park), část ledovce, který z nich sjíždí, i část jezera Fagnano s jeho okolím.
Ledovec se jmenuje podle dávného výzkumníka Martial a výstup k němu je poměrně snadný, lze využít i sedačkové lanovky lyžařského střediska. Právě tady, přestože podle kalendáře bylo na jižní polokouli léto, jsme zažili všechny čtyři roční doby v jediném dni: u moře i na ledovci hustě sněžilo, mezitím jsme však měli slunečné intermezzo s modrým nebem, kdy větrovka i svetr byly přítěží. V té době se nám otevřel ze svahu pod Martialem jedinečný výhled na část Ushuaii s letištěm, ležícím na výběžku pevniny do moře, na průliv s jeho ostrůvky a na strmé zasněžené hory chilských ostrovů Navarino a Hoste.
Z těch dvou už i Navarino zasáhla turistická vlna, ale pokud jde o infrastrukturu, tu zatím reprezentují jen letiště, přístav a malý hotel v Puertu Williams. Kromě malebného pohoří ve vnitrozemí Los Dientes (Zuby) a vnitrozemských jezer se tu na obvodu ostrova najdou i další turistické cíle. Mohly by mít společný jmenovatel „po stopách Fitz Roye a Darwina“, neboť těchto pomyslných stop, dobře dokumentovaných v díle obou protagonistů slavné plavby, je tu vzhledem k jejich opakovaným návštěvám více než kde jinde.
Zato největší z ostrovů na jih od Ohňové země, Isla Hoste, je turisticky dosud takřka nedotčený, což lze vysvětlit nedostatkem místa k přistání ze vzduchu i z moře a extrémní členitostí v horizontálním i vertikálním smyslu. Nepřístupnost činí tento ostrov výjimečným. Už Darwin se divil, jak je možné, že na rozdíl od sousedního Navarina nežijí na Hoste jinak všude hojné lišky patagonské (Pseudalopex culpaeus) ani lamy guanaco. Hrstky lidí včetně osamělých bělochů tam však v různých obdobích žily, jak dokládá autentický svědek Francisco Coloane ve skvělé povídce Ledová kra z Kanasaky, za niž by se nemusel stydět ani Edgar Alan Poe. (Nebyla dosud přeložena do češtiny, Kanasaka je indiánské jméno pohoří na Hoste.) Z jiného soudku je fantazie Julesa Verna z roku 1898 Trosečníci lodi Jonathan, v níž spisovatel umístil na nehostinný ostrov Hoste dokonce tisíc kolonistů.
Podivínské a silné charaktery, jako byl třeba osamocený farmář Martínez ze zmíněného Coloaneho dílka - takoví bezpochyby byli první bílí obyvatelé břehů průlivu Beagle. Patřili k nim i britští misionáři, kteří Ushuaiu v roce 1869 založili. Argentinská vlajka nad Ushuaiou byla oficiálně vztyčena až 12. října 1884. Čekalo se na definitivní delimitaci území mezi Chile a Argentinou, k níž došlo v roce 1881. Argentině připadla sice menší, zato však obyvatelnější část Ohňové země, zatímco Chile si zachovalo až na malé ostrůvky v průlivu celý zbytek archipelágu.
Teprve po misionářích přišli normální osadníci, a protože mezi nimi byli i hledači zlata (které se skutečně v několika říčkách Ohňové země i přímo na mořském břehu rýžovalo), měla Ushuaia brzy tak trochu charakter městečka na Divokém západě. Ten ještě podtrhlo přemístění nejtvrdší argentinské věznice z ostrova Isla de los Estados do Ushuaii v roce 1906. (Zmíněný ostrov mimochodem rovněž zvěčnil Jules Verne, a to v knize Maják na konci světa, vydané v roce spisovatelovy smrti 1905.) Na rozdíl od ostrova se dalo z městečka na konci světa utéct, což se taky občas nějakému vězni povedlo. V každém případě bylo zvláštní a nebezpečné, že populace vězňů, jichž tu sídlilo až 800, po nějaký čas převyšovala populaci lidí bezúhonných. Na druhé straně byli trestanci užiteční: to, co se zachovalo ze staveb staré Ushuaii, jsou většinou baráčky budované rukama vězňů, jejichž slavná ushuaiská epizoda skončila zrušením presidia v roce 1947.
NĚMECKÝ TITANIC
První farma na argentinském území Ohňové země, založená v roce 1886 daleko na východ od Ushuaii zasloužilým anglikánským misionářem Thomasem Bridgesem, autorem anglicko-jaganského slovníku, a pokřtěná po anglickém rodišti misionářovy ženy Haberton, je cílem naší plavby po průlivu. Pohledy z moře na oba břehy Beaglu jsou úchvatné a navíc skaliska a ostrůvky, jichž je víc, než dokáže zachytit mapa, pokud nemá hodně podrobné měřítko, jsou fantasticky živé. Některé se dokonce podle svých obyvatel jmenují: např. Isla de Lobos (lobo je španělsky „vlk“, ale lobo marino lachtan) nebo Islas de Aves (Ptačí ostrovy) s obrovskými koloniemi kormoránů modrookých (Phalacrocorax atriceps) a kormoránů skalních (Phalacrocorax magellanicus). Přímo na úrovni Habertonu leží pak ostrůvek Martillo, který je v rámci celého Beaglu největším shromaždištěm tučňáků magellanských (Spheniscus magellanicus).
Veselou červenou barvou je z dálky nápadný maják s francouzským jménem Les Eclaireurs (Přední hlídka), kolem nějž se po deseti kilometrech plavby z Ushuaii na východ vyjíždí ze zátoky stejného jména. Nedaleko od něj došlo k největšímu námořnímu neštěstí v dějinách Beaglu i celé Jižní Ameriky. 22. ledna 1930 se tady, brzy poté, co opustila vody přístavu, potopila po nárazu na skalisko jedna z nejmohutnějších zaoceánských lodí své doby, přepychový německý parník Monte Cervantes. Počasí bylo příznivé, žádné vlnobití nebo vichřice, a námořní mapy Beaglu byly v oné době už dokonale prověřené. Kapitán lodi, věren tradici, zůstal na palubě, přestože měl možnost se zachránit v jednom ze člunů společně s 1200 pasažéry a 300 členy posádky. S ním však odešla také možnost dozvědět se, proč loď zvolila tak nešťastný směr.
Po několik dní pak trosečníci pobývali v Ushuaii, jež tehdy neměla víc než 800 obyvatel. S mírnou nadsázkou lze napsat, že to, jak se podařilo všechny zachráněné okamžitě ubytovat, je další záhadou spojenou s neštěstím. Vypomohla prý i věznice. Po letech, v roce 1954, se argentinská armáda pokusila vrak vylovit a dotáhnout ke břehu, ale dosáhla pouze toho, že se loď potopila o něco hlouběji než předtím.
Při pokračování plavby na východ za úroveň ostrůvku tučňáků Martillo dospějete k výjezdu z průlivu Beagle nebo, chcete-li, k vjezdu do něj. V každém případě míjíte zblízka ostrov hlídající tento vjezd, jehož jméno je Picton. Ono „hlídání“ není jenom metafora, protože ozbrojené chilské lodi jsou kdykoliv připravené sem přijet z nedalekého Navarina, a navíc je jakýkoli pokus o vstup na území ostrova pro nehlášeného návštěvníka smrtelně nebezpečný. Ostrov je zaminován a totéž platí o jeho jižních ostrovních sousedech o přibližně stejné velikosti (tedy něco přes 100 km2), které se jmenují Isla Nueva a Lennox.
MINY NA PICTONU
Miny jsou nepříjemnou památkou po mezinárodní krizi, která hrozila zvrátit se ve válku Argentiny s Chile, dvou sousedů s nejdelší společnou hranicí v celé Jižní Americe. Ve snaze hledat kořeny krize je nutné vrátit se až do roku 1881, kdy obě země podepsaly smlouvu o delimitaci hranic. Pro Chile v ní byly potvrzeny prakticky všechny ostrovy na jih od Ohňové země s výjimkou několika malých ostrůvků přímo v úzkém průlivu Beagle, které jsou blíž k jeho severnímu nežli k jižnímu břehu.
Jenže právě pravidlo, že to, co leží v severní polovině průlivu Beagle směrem od Atlantiku až po 68ˇ 40’ západní délky, je argentinské, spolu s poněkud vágní definicí východního vjezdu v citované smlouvě, nahrálo argentinským nacionalistům k překvapivému požadavku, jehož splnění by připravilo Chile o tři ostrovy.
„Vjezd do průlivu Beagle nevede mezi ostrovem Picton a Ohňovou zemí, nýbrž mezi ostrovem Lennox a ostrovem Navarino,“ tvrdila argentinská strana polooficiálně už od roku 1958, kdy jako předzvěst dalších incidentů na kanálu Beagle jeden argentinský admirál nechal odstranit chilský maják na skalisku jménem Snipe.
Při vší sympatii k Argentině byl její požadavek ve světle smlouvy, kterou kdysi potvrdila, zcela absurdní. K tomuto závěru stačí pouhý pohled na mapu. Potvrdila to i první mezinárodní arbitráž, říkající, že průliv Beagle má po celé své délce východo-západní směr.
Potíž však byla v tom, že arbitráž si vyžádalo Chile jednostranně. V době jejího podpisu vládla v Argentině generálská junta, která měla tenkrát ve světě kupodivu stále ještě lepší renomé než Pinochetův režim v Chile, ačkoliv si s ním v ničem nezadala. Chile na tom nebylo vojensky dobře, protože pro demokratický svět existoval už čtyři roky zákaz dovozu zbraní do země, jejíž režim byl nastolen krvavým pučem v září 1973. Rád ho respektoval i Sovětský svaz, který by se proti Pinochetovi spojil s kýmkoliv: právě argentinská junta byla proto na výsluní jeho přízně.
Na začátku roku 1978 se ještě jednalo, ale po neúspěchu těchto jednání, které v Mendoze vedli osobně generálové Pinochet a Videla, už se jenom harašilo zbraněmi. Z Ushuaii a Puerta Williams se staly vojenské základny a pusté ostrovy Picton, Lennox a Isla Nueva ožily vojáky, pokládajícími miny. Schylovalo se k první konfrontaci, která se měla odehrát jižně od Navarina, kam směřovalo vojenské loďstvo obou zemí. V tom však zasáhla vyšší moc v podobě několikadenního bouřlivého počasí na moři, které znemožnilo boj.
Dočasné stažení loďstva nakonec vedlo ke kroku, který se zdál být ze strany silnější Argentiny nepochopitelný, ale měl svou logiku. K mírovému řešení ji tlačily především Spojené státy, ale i celý zbytek Latinské Ameriky, reprezentovaný vesměs zeměmi se silnou katolickou církví. Pod tímto tlakem Argentina souhlasila s tím, aby se novým arbitrem stala Svatá stolice, s níž měla na rozdíl od Pinochetova Chile velmi dobré vztahy. Možná bylo proto překvapením, že i Chile papežův návrh okamžitě akceptovalo.
Rozsudek, prezentovaný 9. ledna 1988 papežovým vyjednavačem kardinálem Samoré v uruguayském Montevideu, pravděpodobně argentinské vedení zaskočil, protože ohledně ostrovů byl jednoznačný: díky tomu, že vjezd do průlivu Beagle leží mezi Ohňovou zemí a Pictonem, patří Picton, Isla Nueva i Lennox republice Chile. Na druhé straně však ani Chile nebylo spokojeno, neboť Svatá stolice přiznala na jeho úkor Argentině rozsáhlejší námořní práva, než měla dosud.
Celý spor tím nabyl širší dimenze, kterou je nutno znát, protože skutečně nešlo jen o „tři bezvýznamné pusté ostrovy“, jak se často objevuje v tisku. V sázce byl nárok na 30 tisíc čtverečních mil moře s rybářskými a těžařskými právy. Jaksi v druhém plánu, ale dnes stále aktuálnější byla i práva na výseč Antarktidy. Tu si dodnes obě země přisvojují podle rozdílných kritérií, která opět souvisejí s různým výkladem teritoriálních práv v hraničních mořích nejzazší jihoamerické výspy. Chilským politickým geografům „vychází“ výseč mezi 53. a 90. stupněm západní délky, zatímco Argentina si zakresluje výseč mezi 25. a 74. stupněm západní délky. Není to náhoda: tam, kde se výseče překrývají a kde se tedy střetávají nároky obou zemí, vybíhá z Antarktidy směrem k Jižní Americe dlouhý a úzký Antarktický poloostrov (pro Chilany poloostrov O’Higginse), „nejobyvatelnější“ část Antarktidy, kam v poslední době směřují i české zájmy.
Smlouva o míru a přátelství mezi Chile a Argentinou, ratifikovaná v roce 1985, naštěstí funguje (i když z vlastní zkušenosti vím, že například v Buenos Aires, městě se skvělými knihkupectvími, dostanete, na co si vzpomenete, nikoli však chilské průvodce nebo chilské mapy). Na severu i jihu obou zemí můžete díky onomu papírovému přátelství celkem bez problémů přejíždět ze západního svahu And na východní, vychutnávajíce si na obou stranách hranice jedny z nejkrásnějších scenerií, které nám nabízí naše planeta. A projíždíte-li průlivem Beagle, můžete se plně oddat majestátu této krajiny na konci světa, objevené Evropany vlastně velmi nedávno, aniž na vás míří z toho či onoho břehu děla. Snad i ty miny na Pictonu a Lennoxu jednou zmizí: podle internetové zprávy chilského námořnictva se na tom pracuje.
OSTROVY KONCE SVĚTA A ZMIZELÍ INDIÁNI
Ohňová země je se svou plochou 48 187 km2 co do velikosti 29. ostrovem světa. Od pevninské Jižní Ameriky je oddělena Magalhaesovým průlivem, dlouhým přes 500 km, širokým 3 až 45 km a zasahujícím čtyřmi velkými zátokami do okolní pevné země. Ještě před 10 000 lety průliv neexistoval a Ohňová země byla součástí pevniny. Severní polovina dnešního ostrova je nížinou v třetihorních sedimentech s využívanými ložisky ropy. Jižní polovina je hornatá a je, stejně jako Andy (k nimž geologicky patří), budována zvrásněnými prvohorními a druhohorními sedimenty, proraženými hlubinnými vyvřelinami převážně žulového charakteru. Klima Ohňové země je drsné, v létě (tj. od prosince do února) blízké našemu předjaří až jaru, v zimě (od července do září) studené, ale bez extrémních mrazů. V teplejší půli roku tu neustále vanou větry často o značné síle, zatímco v zimních měsících panuje v ovzduší relativní klid, zato však zejména v jižní vlhčí části ostrova často sněží. Horstvo jihozápadu Ohňové země je pokryté permanentním ledovcem, věčný sníh začíná už v 1200 m n. m. Nejvyšší horou je Monte Darwin (2488 m n. m.).
Ostrovy, tvořící jižní břehy průlivu Beagle, jsou geologicky, morfologicky i klimaticky podobné jihu Ohňové země. Největší Hoste má rozlohu 4117 km2, Navarino 2473 km2 a Gordon 591 km2. Horstva ostrovů jsou obtížně průchodná, ale totéž platí i o močálovitých a rašelinitých nížinných územích na jihu Navarina a východě Hoste. Nejvyšší hora celého souostroví, vysoká 1581 m n. m., se tyčí na výběžku ostrova Gordon, kolem nějž se rozdvojuje průliv Beagle na severní a jižní kanál.
Cestovatelé, kteří přistáli u břehů Ohňové země nebo ostrovů na jih od ní, se setkali s indiány. V průběhu 19. a na začátku 20. století se ve svých zápiscích podivovali jejich neznalosti zpracování kovu, primitivnímu oblékání anebo organizaci společnosti do celků ne větších, než je skupina rodin, na druhé straně jim imponovala jejich odolnost a schopnost přežít v drsných podmínkách.
Celý rovinatý a větrný sever Ohňové země byl územím nomádských Selknamů, pro něž se vžilo i pojmenování Onové, používané jejich jižními sousedy Jagany. Ač obklopeni mořem, tito indiáni nerybařili a neměli čluny. Jejich život byl zcela závislý na mase, kůži a kostech lam guanaco, které lovili lukem. Přestože ještě na konci 19. století byli poměrně početní, zachovalo se po nich málo památek a z jazyka jsou známy pouze fragmenty. Totéž lze říci o jejich jihovýchodních sousedech, obyvatelích východního cípu Ohňové země Hauších. Stejně jako Selknamové to byli suchozemci bez člunů, ale přesto jejich hlavní potrava pocházela z moře, neboť zabíjeli na pobřeží ploutvonožce. Poslední dokumentovaný příslušník tohoto etnika zemřel v roce 1910.
Oba břehy průlivu Beagle byly doménou Jaganů (někdy též psaných jako „Jamani“). Tito mořští indiáni, jejichž sídla se vždy držela pobřeží, vyráběli čluny o délce až 5,5 m z kůry stromů. Byli závislí především na lachtanech, ale lovili i ptáky (především cauquény - husice magellanské a rudohlavé). Nástroje a zbraně vyráběli z kostí kytovců vyvržených na břeh. Pouze ženy tohoto etnika uměly plavat a potápět se, což využívaly pro výlov škeblí. Na jejich území vzniklo v 19. století několik misií. Poslední Jagani, údajně dvě rodiny, žijí v osadě Ukika na východ od Puerta Williams na ostrově Navarino.
Území, či spíše přímoří, daleko přesahující západ Ohňové země směrem na sever podle členitého pobřeží chilské Patagonie, obývali další mořští indiáni - Alakalufové. Se sousedy Jagany z průlivu Beagle měli společné hlavní lovecké a sběračské cíle - lachtany, škeble a vejce ptáků. Přestože se obě etnika lišila jazykem i fyziognomií, sdílela řadu zvyků - např. monopol žen na plavání a pádlování. Poslední Alakalufové žili ve 20. století na ostrově Wellington 500 km na sever od Ohňové země, kde je mj. studoval i náš etnograf Václav Šolc (kniha K Alakalufům na konec světa, 1974).
CHARLES DARWIN, FITZ ROY A JEJICH LOĎ BEAGLE
K popularitě plavby lodi Beagle bezesporu přispěl nejvíc Charles Darwin (1809-1882) a jeho knihy - Voyage of Beagle (Cesta Beagle, 1845) a nejslavnější, obsahující převratnou evoluční teorii - On the Origin of Species (O původu druhů, 1859). Cesta k ní poskytla takřka veškerý materiál. Ve všech oborech, do nichž zasáhl (zoologie, botanika, geologie, geografie, klimatologie, etnografie), byl Darwin v době nalodění na Beagle vlastně amatérem, neboť oborem, který studoval a ukončil v Cambridge před cestou, bylo bohoslovectví. Přesto byl svému okolí známý především pro své přírodovědecké a sběratelské koníčky, což přesvědčilo (společně s tím, že Darwin pocházel z dobré rodiny) kapitána Fitz Roye, aby ho zvolil svým vědeckým spolupracovníkem. Pomohlo i to, že toto místo nebylo placené, takže zájemců bylo málo.
Robert Fitz Roy (1805-1865) byl aristokrat, rodově spjatý s králem Charlesem II. (1630-1685). Panovníkův levoboček obdržel jméno odvozené z francouzského fils roi, „králův syn“. K neobyčejně rychlé kariéře u námořnictva pomohly Fitz Royovi víc než jméno jeho znalosti a schopnosti, ale také náhoda. Na první průzkumnou cestu lodi Beagle (květen 1826 až říjen 1830) byl totiž povolán až v červnu roku 1828 po sebevraždě původního kapitána Stokese. Při mapování argentinského a chilského pobřeží osvědčil Fitz Roy pozoruhodnou skromnost, protože geografické prvky křtil jmény svých nadřízených i spolupracovníků, ale nikoliv svým. Dodatečně mu byla proto složena pocta mimo jiné pojmenováním nejvyšší hory Patagonie Monte Fitzroy anebo latinským názvem patagonského cypřiše, běžného na obou stranách průlivu Beagle, Fitzroya cupressoides.
Zatímco Darwin po návratu z plavby pobýval už jen v Anglii, Fitz Roy měl ještě poměrně pestrou kariéru. V roce 1841 se stal členem parlamentu a v roce 1843 nastoupil na místo guvernéra Nového Zélandu. Po návratu do Anglie se stal postupně superintendantem královských doků, viceadmirálem a prvním ředitelem britské Meteorologické služby. Přestože byl devótním křesťanem anglikánské církve, zakončil svůj život sebevraždou.
Jméno Fitz Royovy lodi může pocházet od psího plemene bíglů, které je díky mimořádným schopnostem při lovu na lišku v Anglii velmi populární. Loď byla spuštěna na vodu v roce 1820 jako briga (dvojstěžník), a takto se o ní také Darwin ve své knize zmiňoval. Před průzkumnými cestami byla upravena, přibyl jí například jeden menší stěžeň, takže už klasickou brigou nebyla. V každém případě nebyla žádným obrem: měla výtlak 235 tun a délku pouhých 27 metrů. Při vyplutí na pětiletou cestu kolem světa se na ní tísnilo 74 lidí.
V roce 1840 byla plachetnice Beagle vyřazena ze zámořského provozu a byla pak používána jako hlídací protipašerácká loď. V roce 1870 byla vydražena soukromníkovi za 525 liber šterlinků, čímž se o ní ztratil přehled. V souvislosti s vysláním průzkumné sondy Beagle-2 k Marsu zahájila skupina nadšenců Beagle Ship Research Group hledání zbytků lodi, které podle nich spočívají někde v jižní Anglii.
Napsal Vladimír Plešinger
Magazín Koktejl - duben 2004
domů <<<<<<