Ohňová země a Indiáni kmene Ona.

Dne 15. června opustili jsme břehy Jižní Georgie a prokřižovavše se velkým obloukem na sever, dostali jsme se šťastně 4. července do Port Stanleye. Zde zůstane „Antarctic" až do konce zimy a běželo o to, za tuto dobu poskytnouti lodním zoologům co nejlepší příležitosti ku práci. Farmář Mr. V. Packé dal nám co nejlaskavěji k disposici svůj v zimě neobydlený ,,Cook-Home" v Port Louis, a zde jsme strávili, Skottsberg a já, skoro celý měsíc pozdní zimy zaměstnáni jsouce různým botanickým a zoologickým badáním.
V polovici srpna vrátili jsme se do Port Stanleye, abychom na lodi „Antarctic" připravili vše k nastávající cestě do Ohňové země.
V tu dobu byla výprava a tím i naše dobré přátelské sdružení na lodi stižena bolestiplnou ztrátou. Starší z obou na lodi se nalézajících zoologů, docent Axel Ohlin, musil totiž pro svoje zdraví opustiti náš kruh a vrátiti se domů, kde zemřel dne 17. července 1903.
Plni vděčnosti vůči roztomilému a pohostinnému obyvatelstvu Falklandských ostrovů opustili jsme 6. září Port Stanley a zaměřili jsme po krátké návštěvě v Port Albermarle na Západním Falklandu k Brudwoodské mělčině, ležící jižně od Falklandských ostrovů, kde byly vykonány dvě úspěšné náběrky vlečnou sítí. Pak 15. září vepluli jsme do průplavu Beagle.
Hlavní účel naší návštěvy země Ohňové byl před počátkem druhé letní plavby do Jižního Ledového moře podrobiti plachty a lanoví „Antarctiky" v Ushuaii důkladné opravě a naložiti zásobu uhlí a konserv, což vše, díky velkolepé štědrosti argentinského státu, tam bylo k naší disposici.
Ale chtěli jsme také užíti každé příležitosti, abychom obohatili svoje známosti o přírodě Ohňové země. Skottsberg již při dřívější návštěvě „Antarctiky" v Ushuaii (v březnu) pronikl lesním pásem a studoval floru horské oblasti až po výši skoro 1300 m. Teď pokračovali jsme s K. A. Andersenem v badání v okolí Ushuaie a vykonali výlet k Lago Roca, ležícímu v zátoce Lapataia.
Já sám chtěl rozřešiti úlohu, jejíž předpravnou historii chci tuto několika slovy vypravovati.
Když v první polovici devadesátých let minulého století argentinsko-chilská komise byla zaměstnána stanovením hraničně čáry mezi oběma zeměmi, bylo v nitru Ohňové země objeveno značné, deset mil dlouhé jezero; bylo pojmenováno dle pátera Fagnana, který se domníval, že viděl toto jezero několik let před tím na cestě do vnitrozemí od východních břehů Ohňové země. Lago Fagnano ústilo řekou toliko 15 km dlouhou, Rio Azopardo, do Almirantazga, zátoky sundu Magelhaensova. Pohraniční komise zhotovila mapovou skizzu jezera, a vypravuje se také, že čluny komise pronikly po Rio Azopardo vzhůru do jezera Fagnana a že tam byla měřena značná hloubka.
V únoru do března r. 1896 zkoušel Nordenskjold a Ohlin, kteří se tenkráte vypravili do těchto krajin, dostati se člunem po Rio Azopardo vzhůru, aby v Lago Fagnano vykonali šetření zoologická. Pokus však pro nedostatek času zůstal bez výsledku.
Poněvadž však zoologické probádání velkého jezera v nitru Ohňové země z různých hledisek mělo velký význam, umínil jsem se dostati se tam s lehkým plavidlem a vlečnou sítí a náběrkou prozkoumati neznámé vody.
S počátku jsem doufal, že s „Antarctikou" bude možno vykonati plavbu do sundu Magelhaensova až po Almirantazgo, a odtamtud že se dostanu k Lago Fagnano. Rozličné okolnosti, vůči kterým byl jsem bezmocným, zpozdily však náš odjezd z ostrovů Falklandských, a myšlenka na tuto plavbu a užití Almi-rantazga jako příznivé označení base musila definitivně padnouti. Přirozený vjezd do Lago Fagnana ležel tedy mimo můj dosah.
Tu mi napadlo jednoho dne za poslední naší návštěvy na ostrovech Falklandských, že kapitán Willis mi,kdysi při společné naší plavbě na „Fair Rosamond" vypravoval, že před několika lety nevelký počet Indiánů kmene Ona, jichž vlastí jest část Ohňové země, ležící na sever od Kordiller, t. j. území horké, sešel od východního konce jezera Fagnano k Beaglechannelu u Harbertonu průsmykem v horském pásmu.
Šťastnou náhodou jeden ze tří bratří, jimž náleží settlement Herberton, M. William Bridges, nejmladší syn zesnulého missionáře mezi Yaganskými Indiány, Thomase Bridgesa, byl právě návštěvou v Port Stanley. Tento mladý muž vypravoval, že on a jeho bratři s podporou argentinské vlády a s Indiány kmene Ona jako dělníky vysekali jízdeckou cestu pralesem až k uvedeném průsmyku a dále že ji vedli na druhé jeho straně kolem jezera Fagnano, napříč Ohňovou zemí až k jejímu východnímu břehu, kde na jih od Rio Grande najali od argentinské republiky území ku založení nové ovčí farmy. U Harbertonu že je malý člun z plachtoviny, jenž měl býti přenesen od Indiánů přes Kordillery až k Atlantickému oceánu, aby ho tam bylo užito k měření hloubek malého jakéhos přístavu. Na moji prosbu prohlásil Mr. Bridges, že jest ochoten půjčiti mi to malé plavidlo pro zoologické práce v Lago Fagnano.
S doporučujícím listem Mr. Williamse členům jeho rodiny doma dlícím byl jsem 15. září od "Antarctiky" vysazen na pevninu, načež loď následujícího dne pokračovala ve své plavbě na západ průplavem Beagle do Ushuaiy.
V Harbertonu byl jsem co nejvlídněji a nejhostinněji přijat od nejstaršího ze tří bratří, Mr. Desparda Bridgesa a jeho mladé choti, dámy anglického původu, rozené v Buenos Aires.
Ve společnosti tohoto stejně roztomilého jako energického mladého párku, jakož i starší příbuzné Mr. Bridgesa, blahovolné a přívětivé stařenky, strávil jsem několik neděl, plných příjemných vzpomínek.
Nežli počnu líčiti svoje pokusy dostati se k jezeru Fagnano, musím říci ještě několik slov o poměru rodiny Bridges k Indiánům.
Indián kmene Ona býval kdysi pánem Ohňové země, toulal se svobodně kolkolem, lovil guanaco, kde se mu namanulo, od ústí průlivu Magelhaensova až k horskému řetězu na jihu. Podnebí v jeho kraji bylo bouřlivé a drsné, a kožešina z guanaca, volně kolem jeho těla přehozená, tvořila veškeren jeho šat, jednoduché byly jeho zbraně a potravy bylo často dost málo. Ale byl svobodným kočovníkem. Brzo pochutnávala si jeho rodina na shnilém mase velryby, nalezené v Atlantickém oceáně, brzo vystupoval modrý kouř jeho táborového ohně bukovým lesem na břehu Cami, velikého jezera v srdci jeho země.
Ale tu v letech osmdesátých minulého století přišli bílí vetřelci, zlatokopové a pěstitelé ovcí. Indián Ona neměl ani tušení o poměru vlastnického práva bělochů. Zvíře jemu nové ,,bílý guanano", které vstoupilo na lovecká území jeho otců, bylo po jeho názoru jeho kořistí. Lovil ovce spočátku jen pro výživu své rodiny, později po stech, aby se pomstil za pronásledování ovčáků.
Vojna až na vyhubení byla záhy v plném proudu. Winchestrovka vyčistila znenáhla severní část země od červenohnědých zlodějů, a vypravuje se, že bylo možno po jistou dobu vydělati si libru sterlinků za každého padlého Indiána.
Zatím co nastávaly tyto změny vlastnického práva pozemkového v severní zemi Ohňové, nastaly také důležité změny v poměrech kolonisačních na jižní straně Kordiller, na průplavu Beagle. Anglická missijní stanice v Ushuaii, která již r. 1869 působila mezi Indiány při průplavu kmene Yagan, mizela čím dál tím víc, když stát argentinský r. 1884 v Ushuaii založil stanici vládní. Když přednosta missijní stanice Thomas Bridges složil svůj úřad, dostal od vlády darem území v okolí Harbertonu a oddal se se svojí rodinou výnosnému zaměstnání pěstitele ovcí.
Jednoho dne objevil se poblíž Harbertonu, bezpochyby za příčinou tísnícího pronásledování v severní zemi Ohňové, houf Indiánů Ona, v těchto krajinách neznámý. Rodina Bridgesova hned s počátku přijala přívětivě vnitrozemské Indiány a jednáním energickým a důsledným, ale blahovolným zjednala si v nich laciný a poddajný kmen pracovníků.
V době mé návštěvy byl starý Bridges již několik let po smrti, ale jeho činorodí synové pečovali dále o vývoj farmy, takže teď je z nejvíce kvetoucích na průplavu Beagle. Ještě dosud jest kolem Harbertonu usazen větší nebo menší počet rodin kmene Ona, kteří bydlí dílem v chýžích dřevěných nebo plechových nejprostšího druhu, dílem podle svých zvláštních zvyků táhnou brzy sem, brzy tam se svými kožešinovými stany. Sotva jednu z těchto rodin lze pokládati v Harbertonu za pevně usedlou. Napadne-li je chut cestovati, vydají se na cestu, táhnou přes Kordillery na sever, podél Laga Fagnana. Přicházejí a odcházejí, ale bratří Bridgesové zavedli znenáhla se všemi Indiány kmene Ona na jih od Rio Grande spojení, takže mají vždycky dost ochotných pracovníků. Trochu jednoduchých jídel, tu a tam kus starého šatstva a nepatrná denní mzda — as tím se pracující Ona-Indiáni naprosto spokojí.
Znenáhla rozšířili mladí bratří Bridgesové svoje exkurse od nejbližšího okolí settlementu na sever až ke Kordillerám. S Ona-Indiány jakožto průvodčími překročili horský hřbet na průsmyku, který Indiánům sloužil za cestu a jejž jsem pojmenoval po těch bývalých, nyní již vymření blízkých pánech země. Podnikaví osadníci pronikli podél východního knoce jezera Fagnano až k východnímu pobřeží na jih od Rio Grande, a poněvadž zde našli území neobydlené, vhodné pro chov ovcí, podnikli obrovskou práci a vysekali cestu pro jízdu koňmo celým územím lesa od břehu ke břehu.
Když jsem dorazil 15. září do Harbertonu, ukázali se právě první poslové jara. Venku na břehu jezera byla pole již sněhu prosta, ale uvnitř v lesích bylo ještě nakupeno vysoko sněhu, který svědčil o neobyčejně kruté zimě.
Měl jsem v úmyslu dopraviti plachtovinový člun, potraviny a ostatní svoji výzbroj po lyžových saních, jež za našeho pobytu v Port Stanleyi a při plavbě na Ohňovou zemi zhotovil první kormidelník „Antarctiky" Reinholdz. Mými soudruhy na této cestě byli mladý námořník Wennersgaard, který se mnou opustil „Antarctic", jakož i dva Indiáni, jež Mr. Despard pro mne vybral. Starší z nich, ještě mladý muž, ale otec rodiny se dvěma ženami, měl pravé indiánské jméno Anikin, kdežto jeho mladší soudruh měl svoje jméno Modesto z řeči španělské, ve které bratři Bridgesové s Indiány jednali.
Oba tito Ona-Indiáni, kteří budou mými průvodčími na cestě k Lago Fagnano, nebyli podle pojmů evropských nikterak příjemní a spolehliví. Naopak byli to zlí vrahové, ačkoli právě proto v očích svých soukmenovců platili asi za poctivé, zdatné chlapíky.

Mezi mnohými těmi malými skupinami rodin, na které kmen Ona se rozpadává, panuje totiž stará vendetta, krevní msta. Původní příčina k takové krvavé roztržce bývá často tak stará, že se na ni úplně zapomene, přes to však plíží se krevní msta podloudně a ničivě pralesem jako vniterný nepřítel lidské rasy, v divoké její svobodě přece nádherné, která teď však rychle je decimována dábelskými dary bělochů: winchestrovkou a souchotěmi a jinými nakažlivými nemocemi.
Kmen Anikinův a Modestův měl skupinu nepřátel kdesi v lesích na sever od Laga Fagnana. Tito Severní Indiáni —jak jim pro jednoduchost budu říkati — kdysi zabili dva muže kmene Ona. To nebylo samo o sobě nic neobyčejného a jinak nebylo by příčinou tak mohutného nepřátelství, jaké vypuklo zde. Ale potulní Indiáni roznášeli pověst, která se dostala až k rodině Anikina a Modesta, a dle které ženy Severních Indiánů mrtvoly vzaly a předhodily je pak svým psům. Taková neslýchaná potupa vyžadovala pomstu, krvavou, ničivou pomstu, nejen na bojeschopných mužích, ale především také na ženách, naprosté vyhubení celé roty!
Jistý běloch, zlatokop, „explorer", přál si několik Indiánů jako průvodčích pralesy a přes hory z Harbertonu až k Atlantickému oceánu. Anikin a všichni mužové jeho kmene byli co nejvíce ochotni jíti s ním za podmínek velmi laciných. Zlatokop měl s sebou winchestrovku. Ale Indiáni mínili, to že je málo, prý je v lesích nejisto. Šli tedy s bělochem do pily ležící nedaleko Harbertonu a vypůjčili si tam druhou ručnici.
Když došli kus cesty za Lago Fagnano, navrhli Indiáni, aby běloch zůstal u zavazadel a je hlídal, kdežto oni že vezmou ručnici a půjdou na lov guanaca. Přišedše trochu hlouběji do lesa, odložili Indiáni svoje střevíce z kůže guanaca, jak je zvykem Ona-Indiánů, táhnou-li do boje. Mladý Modesto, nejmladší z houfu, musil je hlídati.
Zatím co tu seděl vedle hromádky střevíců, čekaje v největším napětí na výsledek boje, bojovníci tichými kroky se odplížili.
Pojednou, beze vší přípravy, vpadli do nepřátelského ležení. Rány houkaly a šípy svištěly vzduchem. Když bylo po boji, leželo jedenáct mrtvých, mužů, žen i dětí, na bojišti, ale také Anikinův houfec měl mrtvé a raněné.

To se přihodilo půl roku před mým příchodem do Harbertonu a věc byla tedy ještě v čerstvé paměti. Indiáni byli od bratří Bridgesů potrestáni tím, že nebyli přijati do práce. Do lesů se neodvažovali z bázně před pomstou nepřátel zůstavších na živu a posléze přišli s tváří velmi pokornou do settlementu prosíce, aby byli zase přijati na milost.
Nemusil jsem se báti Anikina a Modesta, když jsem se svěřil jich průvodu na cestu. Mzda, kterou jsem pro každého z nich stanovil, dva anglické shillingy denně, bude jim vyplacena po mém návratu od Mra Bridgesa a to teprve, když vyjádřím svoji spokojenost z jejich konání. Mr. Bridges povídal, že vědí velmi dobře, že by všecko ztratili a ničeho nezískali, kdyby mi nějak ublížili. Kdyby jim napadlo mně a Wennnersgaarda přepadnouti, aby se zmocnili našich zbraní a zavazadel, věděli, že by podobný zločin měl dalekosáhlé následky. Anikin nebyl by se již nikdy směl vrátiti ke svým ženám a dětem, jež byly zůstaveny v Harbertonu jako rukojmí naší bezpečnosti, a malá podpora, kterou Modestova matka dostávala mou péčí za jeho nepřítomnosti, by přestala. Po jistém smluveném čase měl Mr. Bridges se svými dělníky vydati se na cestu nás hledat. Anikin a Modesto měli v lesích dosti nepřátel, kteří by byli nadmíru ochotni účastniti se pátrání po nich. A oba Indiáni věděli ze staré zkušenosti, že seňor Despard, ačkoli byl nejmírnější ze tří bratří, má tvrdou ruku tam, kde běží o trest.
Těchto mých dvou průvodců nebylo mi tedy třeba se báti. Jak se jinak poměry utváří, sejdeme-li se nahoře v lese s jejich nepřáteli, byla jiná otázka. Ale mohl jsem býti jist, že vůči této eventualitě budou se míti dobře na pozoru, a že včas budou hledati ochrany za střelnými zbraněmi, které Wennersgaard a já měli jsme s sebou.

Pokračování: K jezeru Fagnano

indiáni

kuchyně

před stanem

rybolov

Bodman

Otto Nordenskjord: K JIŽNÍ TOČNĚ, 1903, str.74