Zdeněk Matěj Kuděj: Tulákův domov je celý svět.

„ Budu vám vyprávět o toulavém pudu. O chorobné toulavosti, kterou my především a kromě nás tolik ještě lidí ve Spojených státech stůně...Kdybychom měli po ruce statistická data, shledali bychom, že vláda sama páčí počet tuláků na čtvrt milionu. Poněvadž však nemáme dat, ale zato hodně zkušeností, víme, že to je číslice příliš nízká. Aspoň dohady železničních společností jsou daleko větší."
„ Co je statistický?" ptá se nešťastný předešlý vypravěč.
„ Drž hubu!" okřikuje ho několik hlasů, neboť thema je rozhodně zajímavé. Frank pokračuje:
„ Kdo zná Západ ví, že nepřeháním když řeknu, že počet stěhovavých lidí přesahuje jistě půl milionu, ba možná, že neschází mnoho do celého milionu. A z jakých lidí se skládá tato armáda vyvržených? Valnou většinou z lidí finančně i společensky kleslých, zločinců, alkoholiků, z lidí slabých vůbec. Nejvíce je však těch, kteří jsou nestálí. Každý jiný má naději usadit se, zapustit kořeny a zemřít jako klidný občan. Člověk nestálý však nikoliv. Pracuje několik měsíců na jednom místě, dobře a pilně jako každý jiný, ba ještě snad lépe. Potom však najednou ho chytne touha po změně. Brání se jí, tlumí ji - není to nic platno. Pryč musí za každou cenu. Za cenu existence, lásky, za všecko. Musí, jinak by zešílel. Žene ho to ven neodolatelně. Je mu třeba dlouhých pochodů, změn, fysické únavy, bídy a hladu. Ví, že ho to nemine, že ho to donutí k potupnému plazení a pokořování před lidmi, do kterých by jindy třebas ani nekopl, s nimiž by se jinak ani nešpinil. Rozstonal by se, kdyby nešel...

Podívejte se například na mne. Jsem mladý, ale prošel jsem Spojené státy křížem krážem. Byl jsem dobře vychován a stal se úředníkem v bance. Dvě léta jsem tam byl. Když jsem měl postoupit, popadlo mne to jednoho dne za srdce. Opustil jsem místo a toulal se tři měsíce, až hladem donucen přijal jsem místo kuchtíka v kterémsi venkovském hotelu. Vypracoval jsem se až na prvního kuchaře. Pak to přišlo znova. Pro malichernost nechal jsem výhodného postavení a prchl znovu. Zase jsem se uchytil a znova opouštěl pevné místo. Uvědomoval jsem si jasně, že je to nesmysl, že se tím ubíjím, nebylo to však nic platno. Namlouvám se nyní, že se usadím. Ale vím již předem, jak to asi dopadne. Vydržím několik měsíců, snad i rok, dva a potom to půjde zas nanovo. Čím to je? .... Je to degenerace? Či snad návrat k nomádskému způsobu našich prarodičů? Kdo to zodpoví?"
„ Já " ozval se z pryčny rudonosý gentleman, rozbitý jako starý prapor.
„ Nu? Co povíš? "
„ Jsi dítětem své doby. Celá pokolení hýřilů otravovala se výstřednostmi a zplodila tě bídného, slabého a neschopného smířit se s poměry, neschopného boje za tvrdých podmínek. Protestuješ proti nim svým způsobem, bezhlavě a pitomě. Jsi vřed na těle společnosti. Jsi vyvrhel směšný a ubohý. Vyšlapanými cestičkami se ti nechce jít a nových razit nedovedeš. Zeď chceš prorazit hlavou a když ti od toho krvácí, divíš se, jak to přijde."
„ A co ty jsi zač?"
„ Já - já byl. Doktorem jsem byl. Teď jsem zrovna tolik co ty."
„ Žvanění," bručí jednoruký. „ Žvanění," opakuje po něm několik hlasů...