viz web: patagonie2005.wz.cz
Den devátý
Jedeme už 5 hodin z Calafate, krajina se rychle mění z vyprahlé pampy na zelenější s více stromy a potoky.
Podél cesty se pohybují stádečka lam Guanaco a také pštrosů Nandú. Blížíme se k Tichému oceánu, do Chile, náš cíl je malé rybářské městečko,
které je zásobováno jednou týdně lodí, Puerto Natales. Ale je tu hranice a s ní spojené kontroly a také je nutné deklarovat, zda dovážíme nějaké potraviny.
Rozhodujeme se napsat, že dovážíme, jelikož máme batohy plné těstovin, čokolády a müslibarů a powerbarů, a budeme hrát divadélko, že jediné, co
máme je to jídlo v příruční tašce k okamžité spotřebě… budeme se modlit ať nerabují batohy. Máme štěstí prošli jsme bez ztráty květinky.
Jen jednu Němku donutili sníst asi kilo jablek, co si s sebou vezla. Jsme v nové zemi. Puerto Natales leží v malebné zátoce,
lemované zasněženými vrcholky a je výchozí branou do nejznámějšího NP Chile – Torres del Paine.
Opět je tu typická architektura, ocelové s dřevem kombinované nízké domky, které snáze odolají nepřízni počasí,
které nám zase začíná ukazovat svoji špatnou tvář. Vítr s přibližující se frontou zase zesiluje až na 100 km/h. Budeme muset den dva počkat až se to uklidní.
Bydlíme ve útulném rodinném hostelu NIKO‘S II. Paní vedoucí všechno ví a zná, objednávám si u ní cestu do parku.
Jen čekání je nuda, jdeme do města na internet, poslat pohledy, kupujeme láhev velmi dobrého červeného - Tarapaca ročník 2000….
a po večeři jsme zamířili do přístavu, kde je ještě původní molo, u kterého přistála loď s Darwinem, a také spousta starých rybářských lodí,
vytažených na břeh, pomalu umírajících v sevření rzi …
Den desátý
Čekání… je nejvýstižnější výraz pro tento den… venku se honí všichni čerti, vichr s sebou nese vydatné srážky, a taky přivezli jednu anglickou turistku s
vymknutým kotníkem, poté co ji vítr shodil ze sedla koně v parku. Snad zítra se počasí umoudří, teď tam být (v NP), tak zase budeme zklamaní a nic neuvidíme…
Den jedenáctý
Ani ráno není počasí přívětivé. Budeme čekat do odpoledne. Těžké mraky rychle rozhání svěží vítr a my nastupujeme do autobusu a nabíráme konečně
kurz NP Torres del Paine. Celý týden před námi, chceme absolvovat tzv. W trek, podle tvaru cesty, která je vidět na mapě, měli bychom vidět to
nejpodstatnější a neztrácet čas. Dvě hodiny a půl ubíhají rychle, přijíždíme krásným údolím, z kterého se otevírá nádherný výhled na hlavní masiv NP.
Nemilé překvapení na nás čeká na hlavní bráně do parku, neberou dolary a tak ztrácíme hodně na nevýhodném kurzu a platíme 10000 ChP
a dál platíme 7$ za převoz z Laguny Amargy k výchozímu bodu na cestě k Torres del Paine ke Albergue Las Torres.
Odsud to jsou tři hodiny namáhavého stoupání k Campamento las Torres, přímo pod impozantními věžemi, které daly jméno celému parku.
Jen to počasí se zase rychle kazí a tak zase budeme čekat až bude líp, snad už nebylo… kemp je dobře chráněný vzrostlými stromy …
Den dvanáctý
Leje a leje…. je tohle možný, letos máme smůlu…ležíme ve stanu a depka se vkrádá do mé duše….
odpoledne se ale mraky zvedají a my celý dychtivý vyrážíme vzhůru k jezeru pod Torres, pod čtyři granitové věže tyčící se do výšky až 2600m,
které se jako nevěsty ještě halí do závoje z mraků. Odměna za 40 minut trvající ostrý výstup je však po hodině čekání tady.
Vítr zesílil a závoje roztrhal a my teď mlčky a v pokoře sedíme a sledujeme ten zázrak přírody před námi, nemusel bych si ani dělat fotku,
budu to mít do smrti před očima. Vtom se odněkud vynoří holka a česky nám řekne ahoj a zase zmizí, aniž by měla zájem se s námi bavit,
no co první setkání s krajany bylo poněkud zvláštní…. zima nám zalézá za nehty, bude mrazivá noc… sestupujeme, musíme si odpočinout,
zítra nás čeká 22 km a osm hodin chůze…..
Den třináctý
Ranní sestup je poměrně příjemný, ale od Campamento Chileno začíná být vedro, kupodivu, úžasné je to správné slovo pro to všechno,
obloha jak vymetená…. v krajině pod námi se třpytí desítky ledovcových jezer nejrůznějších barev, od modré až po zelenou, na druhé straně se
vypínají k nebi andské velikány, Los Cuernos a ledem pokrytý Cumbre Principal (3080m), nejvyšší hora parku, nevypadá to jako mnoho,
ale když vezmeme v potaz, že jsme asi jen 400m.n.m, tyčí se tak před námi téměř 2600 vysoká stěna….tam daleko pod ní je někde náš Camp Italiano,
musíme tam dojít, je zadarmo jako jeden z mála, jinak se platí docela hodně dolarů…. jen ta cesta je utrpení…nahoru a dolu, volné kameny, brody s řetězy,
bahno… ale k večeru dosahujeme našeho cíle, vaříme a špagety do nás padají jak Němci do krytu, občas nad hlavami zahřmí,
to jak se odlamují kusy ledu z ledovce Francés, který pokrývá velkou část Cumbre Principal …
koupu se za kameny v ledovcové řece, pochvíli už necítíte ruce ani omývanou část těla…. ráno chceme vyrazit nahoru údolím Francés, jen nalehko bez batohů…
Den čtrnáctý
Je 18:00 místního času a my ležíme již od 15:00 ve stanu, potom, co jsme se vrátili z údolí, bylo to náročné stoupání a i klesání, které jsme
nahoru šli 2,5 hodiny (6km). Byli jsme rádi, že nemáme batohy s sebou. Nahoře jsme minuli kemp Britanico a za ním jsme mohli obdivovat další
zázrak přírody, obrovské circo (což lze přeložit jako kruhovité údolí, které vzniklo činností ledovce). Počasí bylo dost proměnlivé,
díky silnému větru i chladné, v noci jsem se taky budil opět strachy o stan, vál silný vítr přímo údolím dolů, ale tentokrát byl velmi vlhký a teplý …
déšť je ve vzduchu celý den… odpoledne už do našeho stanu opět buší kapky….. a stan tuhle bitvu poprvé prohrává, to se mi snad zdá,
drobné otvory musel vytvořit písek pod Cerro Torre, to je teda paráda, aby toho nebylo málo, špatně jsme odhadli zásoby jídla,
pokud nechceme jíst jen ty powerbary (už je nemůžu ani vidět), budeme muset něco dokoupit, a ten kecka vedle nemá celej den jinou zábavu než
žvanit o tom, že by si dal svíčkovou atd….promiňte…je to hovado!!!!
Den patnáctý
Ráno mi nedělá problém brzo vstát. Chceme dorazit až k ledovci Grey, dalších 19 Km a minimálně 6 hodin chůze….
ale po dvou hodinách se rozhodujeme pro jinou variantu, vzhledem k horšícímu se počasí a nedostatku jídla. Rozbíjíme stan již u laga Pehoe,
na kterém jezdí katamaran (20$). Je 11:30, a mi vyrážíme k jezeru Grey, do kterého teče obrovský ledovcový splaz Grey….
cesta prudce stoupá a nenechává člověka vydechnout…. když jsme už úplně na hřebeni, po levé ruce vidíme jezero, v kterém pluje spousta ledových ker,
ale taky vidíme, že další postup blíže k ledovci je vlastně zbytečný, počasí opět utíná podívanou hustým deštěm, co dělat jiného než se vrátit….
vítr zesiluje a mám nemilé tušení, že noc nebude klidná…
Den šestnáctý
… budíme se velice brzo, oběma nám je jasné, že musíme co nejrychleji shodit stan, vítr si s ním pohrává a zase hrozí, že se tyče zlomí jak párátka.
Asi za 40 min už sbalení sedíme a snídáme v nedalekém úkrytu, který je kuchyní pro kemp. Čekání na katamaran nám zpestřuje nevídaná podívaná.
Dva brazilci se snaží nějakým velmi podivným způsoben sundat stan, ale vítr, který ještě zesílil, jim stan, potom, co sundali svrchní vrstvu,
připlácl na hlavu, nepochopitelně seděli uvnitř, ačkoli jim do stanu pršelo….pak mě od Pata a Mata odtrhl příchod dvou sympatických Chilanek,
Nohelie a Mitzi, tak jsem se snažil konverzovat a vyměnili jsme si adresy, asi jsme jim byli sympatický i přes náš zevnějšekJ.
Cesta přes jezero vzala asi 30 minut, vítr vytvořil krásné vlny, tak to pěkně houpalo. Bohužel z druhé strany jezera není nic vidět, vrcholky jsou v mracích,
a tak je nám zapovězeno udělat fotku jako na pohledech. V 17:00 jsme v Puero Natales, pěkně vyhladovělý, běžíme hned nakoupit pořádný jídlo…
aspoň Andy už nebude pindat o svíčkový..Grrrrrrrrrrrr……
Den sedmnáctý
Ráno leje jako z konve a zima je, že by psa nevyhnal. Co dělat, vaříme, spíme a večer hrajeme s dětmi paní vedoucí PS2,
je to sranda, pak si to rozdávám i s paní a panem vedoucím a večer je vyšperkovaný setkáním s dvěma Čechy, kteří se vrátili kvůli počasí z parku také dřív,
jim je to trochu jedno, mají strávit v Jižní Americe 3 měsíce, tak jim jen tiše závidím, ale pokecali jsme, předali si informace a my se ráno nalodíme do
autobusu směr jih – Ohňová země - Ushuaia.
domů <<<<<<