CESTOU se již nepřihodilo nic, co by stálo za zmínku. Po pěkné plavbě jsme tedy bezpečně přistáli v Nantucketu. Nantucket! Vezměte si mapu a podívejte se na něj. Hleďte, jaký si to vybral kout - opravdový Zastrkov; jak tam stojí vzdálen břehu, osamělejší než eddystonský maják! Po­dívejte se naň! Pouhý kopeček a ostroh písku; samá pláž, žádná kra­jina. Je tady více písku, než byste spotřeboval za dvacet let, kdy­byste jím nahrazoval pijavý papír. Někteří vtipálkové vám řeknou, že se tu musí sázet i býlí, že tady samo neroste; že sem dovážejí kanad­ský bodlák; že si musí poslat až do zámoří pro zátku, chtějí-li ucpat díru v nádobě s olejem; že v Nantucketu nosí kousky dříví právě tak jako v Římě nosí kousky pravého kříže; že si lidé sázejí před domy muchomůrky, aby v létě měli stín; že jedno stéblo trávy je již oasou, a potkáte-li za den tři stébla, je to už zdejší prérie. Že tu nosí zvláštní střevíce, aby se nebořili do sypkého písku - podobně, jako nosí La­ponci sněžnice; že jsou tak uzavřeni, tak isolováni, tak naprosto od­říznuti a obklíčeni a mořem tak dokonale ohlodáni v ostrov, že se na jejich stolech a židlích často najdou přichycené malé mušličky právě tak jako na zádech mořských želv. Ale tyto výstřednosti jen ukazují, že Nantucket není Illinois.
Všimněte si nyní podivuhodné prastaré zkazky o tom, jak byl ostrov zalidněn rudochy. Legenda vypravuje: Za dávných časů se orel snesl nad pobřeží Nové Anglie a v drápech odnesl indiánské nemluvně. Rodiče se s velkým nářkem dívali, jak je jim dítě unášeno z dohledu nad širé moře. Rozhodli se, že se tím směrem za ním pustí. Sedli do svých kanoí a po nebezpečné plavbě objevili ostrov a tam našli prázdnou schránku ze slonoviny - kostru ubohého malého Indiána.
Není tudíž divu, že tito Nantuckeťané, narození na pobřeží, hle­dali na moři své živobytí! Nejdříve chytali kraby a škeble v písku; osmělivše se brodili se v moři a do sítí lovili makrely; když byli ještě zkušenější, odrazili v člunech od břehu a lovili tresky a konečně, spustivše flotilu velkých lodí na moře, prozkoumali tu vodní říši; opásali svět nepřerušeným pásem plaveb kolem něho; nahlédli do Behringovy úžiny; a za všech ročních období a na všech mořích vy­hlásili věčnou válku nejmocnější oživené hmotě, která přežila po­topu, té nejobludnější a nejvíce podobné hoře ! Onomu himalájskému mastodontu slaných vod, vybavenému nevědomou silou tak ohromnou, že děs, který vzbuzuje, je hroznější než jeho nejzuřivější zlomyslné útoky !
A tak tito nazí Nantuckeťané, ti mořští poustevníci, vycházející ze svého mraveniště v moři, vpadli do světa vod a dobyli ho jako samí Alexandrové. Rozdělili si mezi sebou oceán Atlantický, Tichý a In­dický právě tak, jako si tři pirátské velmoci rozdělily Polsko. Nechť Amerika připojí Mexiko k Texasu a navrší Kubu na Kanadu; nechť Angličané zaplaví celou Indii a vyvěsí svůj oslnivý prapor třebas na slunci: dvě třetiny naší zeměkoule patří Nantuckeťanům ! Patří jim, jako říše patří císařům; ostatní námořníci mají jen právo cesty po' moři. Obchodní lodi - to jsou jen prodloužené mosty; ozbrojené lodi - pouhé plovoucí pevnosti. I lodi pirátské a kořistnické, třebaže se moře drží jako loupežníci svých silnic, ty pouze vykrádají jiné lodi, jiné odštěpky pevniny, jakými jsou samy, avšak nepokoušejí se čerpat živobytí ze samých bezedných hlubin. Nantuckeťan jediný osidluje a oživuje moře; on jediný, podle slov bible, se na ně pouští.

MobyDik str.79