K jezeru Fagnano, hlubokému jak tři Petřínské rozhledny, jedna druhé na hrbu stojící.

Ráno 18. září 1903 vydali jsme se v Harbertonu na cestu. Přes nezalesněný a sněhu prostý kraj musili jsme nésti svoje věci rozdělené v několikero břemen, ale nahoře v lese, kde sněhu bylo ještě vysoko, naložili jsme celou výzbroj na svoje sáně. S námahou jsme je několik kroků táhli, pak jsme zarazili. Bylo nám jasno, že musíme břímě rozděliti a jeti dvakrát. Šli jsme tedy s polovinou nákladu napřed, tak daleko, až kam jsme doufali doraziti i se zbytkem ještě před večerem.
Sníh byl hluboký a sypký. Skoro neustále jsme se bořili do něho až po kolena a sáně prese svoje široké sanice hluboko se zařezávaly. Zatím co Indiáni a já jsme šli napřed a táhli sáně, zůstával Wennersgaard zpravidla vzadu nebo po boku, aby sáně řídil nebo uvolňoval, kdykoli uvázly za nějaký kořen nebo něco podobného.
Za soumraku sjednotili jsme všechna svoje zavazadla tam, kde jsme chtěli rozbíti svoje noční ležení.
Nebyli jsme ještě mnoho kilometrů od Harbertonu vzdáleni a stálými těmi jízdami tam a zpět valně jsme se z místa nehýbali.
Bylo teď třeba rozdělati táborový oheň a v tom se Indiáni vyznali ovšem nejlépe. Mně však nebylo snadno s nimi se dorozuměti. Já, civilisovaný člověk, byl jsem totiž vůči těm divochům v choulostivé situaci, neboť oni mluvili evropským jazykem, jehož já neznal. S malou zásobou španělských slovíček, a kde toto nestačilo, pomocí znamení podařilo se mi konečně přece s nimi se srozuměti. Řekl jsem „fuego" a činil jsem posunky naznačující vystupující kouř. Indiáni kývali hlavami a smáli se. S neobyčejnou odbornou znalostí sbírali krásně sušené dříví a záhy vrhal vesele plápolající oheň z chrastí červenavý jas mezi stromy.
Všecka jídla byla rozdělena v dávky. Namazal jsem másla na všecky lodní suchary a stanovené kousky cukru vložil jsem najednou do všech koflíků čajových. Všecko bylo rozděleno stejnoměrně, jak nám, tak Indiánům.
Abychom náklad co možná ulehčili, nevzali jsme s sebou žádného stanu, Wennergaard a já vlezli jsme do svých spacích pytlů a přikryli se plachtovinovým člunem, kdežto Indiáni spali v pytlích jim přidělených pod širým nebem. Všichni jsme byli ohni ještě doutnajícímu co nejblíže. Indiáni leželi chvíli a hovořili svou vlastní a zvláštní řečí, jejíž divně rachotící hlásky evropský jazyk tak těžko vyslovuje.
Když umlkli, ještě chvíli jsem bděl. Noc byla jasná a studená. Kolem kraje člunového viděl jsem vysoko na obloze nad listovím stromů několik lesknoucích se hvězd. Stálý vítr vál přes temena stromů a v dáli ozývaly se občas drsné, milostně lákavé tóny nějakého ptáka. Slabý jas pohasínajícího žáru, spící synové divočiny vedle mne a všecky tajemné zvuky lesa, jež ucho dovede zachytiti jenom v tichu noci, to všecko vyvolávalo ve mně náladu, která dlouho spánek zaháněla.
Příštího dne časně z rána jsme se vydali na cestu. Po namáhavé chůzi do kopce, s kopce, brzo dolů do hlubokého údolí proudu, na štěstí ještě ledem pokrytého, brzo po příkrých skalních srázech, kde sáně často se vysmekly a nezřídka vůbec se překotily, dostali jsme se k večeru se všemi zavazadly až k jednomu z nejzazších lesních řídkých pásů na hranici bezlesého údolí horského. Když jsme se však příštího rána dostali v děsně sypkém sněhu až na plochý horský hřbet, kde jsme pozorovali hřeben Kordiller, dosud hodně vzdálený, pokládal jsem za vhodné zastaviti a po situaci se rozhlédnouti. Při tomto zdlouhavém ježdění sem a tam byli bychom potřebovali ještě dvou dnů, než bychom se dostali přes průsmyk, a pak ještě asi čtyři dni za Lago Fagnano. To bylo příliš dlouho, naše potraviny by byly na tak dlouhou cestu dávno nestačily. Modesto, který po všechen ten čas dával nepokrytě na jevo svoje pochybnosti o způsobu tohoto postupu, přistoupil ke mně a držel všech deset prstů do výšky, aby dal na srozuměnou, kolik dní bude ještě trvati, než dospějeme k Lago Fagnano.
Člun a část potravin zanechali jsme v lese v úkrytu a tak osvobozeni od těžkého břemene vrátili jsme se po své staré stopě rychlým pochodem zpět do Harbertonu.
Poblíž indiánského ležení v nejvniternější části zátoky Harbertonovy jsme se na několik minut zastavili, abychom poodpočinuli. Záhy byli jsme obklopeni zvědavým houfem protivných starých bab, seschlých starců, kulatých děvčat a polonahých dětí v pestré směsici. Mluvili všichni najednou, dotírali na Anikina a Modesta otázkami, pohlíželi na mne a smáli se. Zvláště jednomu prastarému dědkovi zdála se ta věc hrozně směšnou. Hihihi, hihihi! smál se a kuckal se, div se nezadusil.
Nerozuměl jsem ani slova ze zvláštních, tvrdých zvuků, jež v nespořádané změti kolem mne rachotily. Ale smysl chápal jsem příliš dobře. Všichni se mně vysmívali.
Ale už příštího dne Indiáni zvěděli, že ,,el doctor" přes prvé nesnáze nepustil Lago Fagnano z mysli.
Na moji otázku prohlásili čtyři Ona-Indiáni, že jsou ochotni přenésti plachtovinový člun a část potravin přes Kordillery až k jezeru Fagnano. Byli vystrojeni malou a prostou, po jejich rozumu však velmi dobrou zásobou potravin, skládající se z lodního sucharu a několika krabic corned beefu, jakož i čaje a cukru. Mr. Bridges půjčil jim winchestrovku a několik patron, aby svrchu zmíněné zásoby lovem guanaca rozhojnili. Oba noví lidé, kteří při tomto výletě byli Anikinovi a Modestovi společníky, sluli Halimink a Hattah; tento byl statný mladý muž, poněkud příliš tlustý na evropské pojmy o kráse, ale patrně obdivuhodný zjev v očích Ona-Indiánů. Tři starší Indiáni vzali s sebou na pouť svoje ženy a Modesto, který byl ještě mládencem, opatřil si neprovdanou ženu jako průvodkyni. Asi vším právem se domnívám, že účastenství těchto žen při tomto výletě nebylo jim pouhou radostí a rozkoší. Jako při poutích Indiánů bývá z pravidla, musily nésti asi nejtěžší část břemene.
Dne 24. září malá společnost vydala se na cestu a 3. října byly Indiáni zase v Harbertonu zpět a tvrdili, že svoji úlohu vykonali podle mého rozkazu.
Po tu dobu zabýval jsem se v okolí Harbertonu pracemi geologickými a podnikl kutterem plavbu do Slogget-Baye, k zajímavému uhelnému skladišti při východním ústí Beagle-channelu.
Dne 7. října vydali jsme se na cestu, každý nesa svůj díl zavazadel. Na řece Rio Varela, která při naší první výpravě byla celá pokryta ledem, utvořila se teď uprostřed otevřená rýha, ale s trochou opatrností dostali jsme se přece šťastně přes řeku.
V půl páté odpoledne rozbili jsme svůj tábor v posledním lese na úpatí horského hřbetu. Území, které jsme teď za den prošli od břehu průplavu Beagle až k oblasti hor, jest les smíšený ze dvou druhů buků, Fagus antarctica a Fagus betuloides, z nichž první listy pouští, kdežto druhý i v zimě se zelená. Podložili jsme si čerstvé větve této druhé odrůdy bukové do stanu pod spací pytle, a větve šířily tam stejně příjemnou vůni jako čerstvé listí březové; tak i po této stránce zasluhuje strom ten názvu „betuloides".
Časně ráno příštího dne zahlédl jsem s horského svahu po levici vlastního průsmyku po prvé záblesk vodního zrcadla jezera Fagnano, vroubeného temnými lesinami, daleko na sever od ústí údolí téměř strmého.
A teď musili jsme dolů do tohoto údolí. Sestup byl velmi příkrý a za zimy ještě se zhoršil, jelikož vítr zde navál mohutnou, velmi sráznou sněhovou závěj.
Od té se teď při oblevě tu a tam odloučily velké balvany sněhové a skulily se notný kus cesty dolů, rychle rostouce cestou přes pokrývku snadno se kulícího sněhu. Několik těchto malých lavin proklestilo si dráhu hořejším podrostem, kde zohýbalo stromy a křoviny.
Zatím co jsme putovali přes otevřené místo v ostatní části údolí, svítilo na nás slunce tak prudce, že Wennersgaard i já jsme se notně potili, ačkoli jsme svlékli kabáty i vestu. Ale Indiáni jakoby horka nebo zimy ani necítili. Ani kapka potu neobjevila se na jejich zdravé rudé tváři, ačkoli měli ještě přes šaty střihu evropského kožešiny guanacové, jež na tuto pouť vzali s sebou.
Postupovali jsme teď dolů po řece, která se vlévá do Laga Fagnana a v řeči Ona slova Henuenshiki. V hořejší části údolí teče směrem dosti rovným, ale níže vine se ostrými zákruty tak, že jsme za dne byli nuceni asi desetkrát ji překročiti. Malými přítoky stále přibývalo jí vody a nebylo právě příjemno stále a stále broditi se ledovým proudem.
Les má tady docela jiný ráz nežli na jižní straně Kordiller. Krásný stále zelený buk teď zmizel docela. Fagus antarctica je zde stromem samovládným a jeho bezlisté větve, ověšené dlouhými věnci lišejníka bradatého, dodávají lesu zvláštní ponuré nálady, která teď byla ještě zesílena dešťovou mlhou a nízkým, temným bouřným nebem.
Když jsme za soumraku rozbili svůj tábor na břehu bublající řeky, rozdělali jsme plápolavý oheň, před nímž jsme stáli hřejíce se, zatím co čaj se vařil a pára z vlhkých našich šatů vystupovala jako mračno.
Příštího dne jsme pokračovali v pouti podél řeky až k místu, kde řeka, proudící teď v hluboké rokli, tvoří záhyb, abychom přešli napříč přes kopečnaté lesnaté území až ku Lago Fagnano. Zde cesta, vysekaná od bratří Bridgesů, opouští tok řeky a teče pak rovnou až k úpatí isolovaného vrchu, ležícího poblíž jihovýchodního rohu jezera a zvaného od Ona-Indiánů Heohopen. Zde dávali Indiáni znameními na jevo, že musíme cestu opustiti a dáti se lesem na sever. Teprve za obtížné pouti, která teď následovala přes pokácené pně stromů, přes chrastí a houštinami, bylo jasno, s jakým užitkem byla nám upravená cesta, kterou až dosud jsme šli.
Kolem půl sedmé večer dostali jsme se k půvabné laguně na břehu jezera Fagnano. Modesto ukazoval mi s velikým uspokojením, že člun s potravinami tam se nalézajícími visí na stromě tak, jak jsem to předepsal Indiánům, kteří věci ty sem dopravili. Patrně provedli svůj úkol docela přesně.
Tři následující dny byly věnovány badání zoologickému, jež tvořilo hlavní účel výpravy. Wennersgaard a já veslovali jsme střídavě na malém kolísavém plachtovinovém člunu po jezeře, a konali jsme náběrky a lovili planktony.
Oba Indiáni již při odjezdu z Harbertonu byli stiženi epidemií chřipkovou, na níž tenkrát skoro všichni běloši jakož i Indiáni onemocněli. Brodění ledovými potoky a oblek jejich jak ve dne tak i v noci, s kožešinami guanacovými, deštěm provlhlými, k tomu namáhavý pochod s těžkými zavazadly ovšem jen zhoršily jejich stav. Proto nechal jsem je v ležení u Lago Fagnano skoro docela v klidu, aby se zotavili na cestu zpáteční. Anikinovi bylo nejhůře, a dal jsem mu nejlepší, co jsem měl po ruce, totiž chininový prášek. Když jej několikráte užíval, dával mi na srozuměnou, že má nějaké pocity v uších, což bývá, jak známo, při silných dávkách chininu. Proto nedával jsem mu již toho léku, ale Anikin nebyl s tím spokojen, nýbrž předepsal si sám domácí prostředek proti této nové chorobě. Když jsem náhodou ze svého stanu vyhlédl ven, viděl jsem totiž něco docela zvláštního, ostatně to jediné, co mně po všechen čas společného žití s oběma těmi Indiány připomínalo přímo, že jsou to děti divokého kmene. Anikin ležel roztažen na zemi, jednu ruku maje obrácenou vzhůru, a na jeho hlavě stál Modesto a bosýma nohama mu po hlavě šlapal! Ovšem slyšel jsem, že Ona-Indiáni používají masáže, kterou provádějí často noham, jakožto universálního prostředku proti všem druhům nemocí, ale že prostředku tohoto lze užíti také proti hučení v uších, arci mne překvapovalo. Příštího dne však byl Anikin toho svého neduhu již zbaven a šťastný výsledek jen jej utvrdil ve staré víře na prastaré léčení.
Posledního dne našeho pobytu na Lago Fagnano užil jsem k vystoupení na horu Heokopen, která trčí nad hranicí lesů a kde jsem doufal nalézti volný rozhled všemi směry tak, že mi bude možno dokončiti mapu území, kterým jsme prošli.
Ráno dne 13., když jsem se chystal k této pouti, dostali oba Indiáni silnou chřipku, a odhodlal jsem se tedy podniknouti výstup ten sám s Wennersgaardem. Ale když Indiáni viděli, že se chystáme opustiti ležení s oběma svými ručnicemi, byli velice neklidni. Ukazovali na les, bručeli cosi o „Onas malor", zlých Oněch. Patrně se báli, aby nebyli zanecháni beze zbraní na pospas starým nepřátelům, kteří možná v naší nepřítomnosti se dostaví. Když jsem jim dal svoji ručnici a několik patron, upDkojili se opět a položili se klidně a spokojeně k táborovému ohni.
Výstup na vrch Heohopen byl podporován krásným, jasným počasím. Tam nahoře měl jsem nejkrásnější a nejznamenitější vyhlídku, jakou jsem kdy viděl; na západ bylo lze přehlédnouti největší část 100 km dlouhého jezera Fagnano, na JZ.—J.—JV. severní stranu ohňozemských Kordiller a na V.—S. nížiny Ohňové země. V tomto směru bylo možno na obzoru rozeznati velký kus Atlantického oceánu, jehož mohutné vlny nesly se v té vzdálenosti v dalekohledu jako vlnící se pruhy. Z lesů na severu vystupoval na několika místech kouř indiánských ohňů. Málo lidem, snad nikomu nebylo dopřáno tak jako nám, přehlédnouti za takového jasného, slunného dne všecky rozmanitosti přírody Ohňové země.
Příštího rána (14. října) nastoupili jsme zpáteční cestu, a po pochodu trvajícím půl třetího dne byli jsme 16. října opět v Harbertonu. Z této zpáteční cesty chci vyprávěti jenom jedinou episodu. Bylo to posledního dne pochodu mezi Kordillery a průplavem Beagle. Již dříve, zatímco jsme tábořili u jezera Fagnano, všecko svědčilo o tom, že jaro docela dobrácky počalo svoji práci. Lesní cesta byla teď na dlouhé trati sněhu prosta a v údolích zaplavena velkými rybníky ležícího sněhu. Brodění přes četné zákruty Henuen-shiki bylo ještě obtížnější než na cestě sem. Ale největší překvapení čekalo na nás při přechodu pře Rio Varela. Řeka ta byla opravdu „rio málo", jak Indiáni ji zovou. Po ledu, po němž prve měli jsme přechod tak snadný, nebylo ani stopy. Proud hučel v celé své nezkrotné jarní nevázanosti, rozpěněně a hluboko mezi příkrými a kamenitými břehy.
Mně zdálo se nemožným broditi se řekou bez nebezpečí býti stržen jejím dravým, vířným proudem. Proto jsem si vyhledal starý vysoký buk, který byl nakloněn nad řekou, a začal jsem jej malou naší sekerou podtínati doufaje, že padne tak, že kmen překlene nejhlubší a nejdravější místo.
Ale Indiáni, kteří patrně byli velmi cvičeni v brodění řekami, nečekali ani, jak to dopadne. Majíce zavazadla vysoko na zádech a opatřeni lyžařskou holí slezli dolů do vody. Větší a silnější Annikin šel v právo a v jeho ochraně brodil se Modestc opíraje se o staršího soudruha. Zvolna a opatrně tápajíce po bezpečné podstatě kráčeli vpřed, až jim voda v nejsilnějším víru proudovém sahala až po pás. Dvakrát musili se vrátit, ale na konec našli přece místo, kde se mohli dostati na druhou stranu. Když moje břemeno složili na jižním břehu, vrátili se a vzah naše ranečky. Pohlížel jsem poněkud skepticky na počínání Indiánů, neboť bylo-li jejich úmyslem, abychom konečně se brodili za nimi, pochyboval jsem velmi, že se nám to podaří, Wennersgardovi a mně, nezkušeným v tomto sportu. Ale Indiáni vrátili se ještě jednou a vybízeli nás, bychom si jim sedli na záda — jakoby to bylo to nejpřirozenější na světě. Anikin vzal mne, Modesto Wennersgaarda a zvolna, opatrnými kroky brodil: se řekou. Měl jsem nepříjemný závratný pocit, když jsem tak nahoře nečinně seděl na hřbetě Indiána, dívaje se upřeně do pěnících se vodních vírů. Musil jsem se přemáhati, abych nějakým bezděčným pohybem neporušil rovnováhu nosiče. Po několika úzkostlivě tápajících krocích stala se chůze bezpečnější a rychlejší, a záhy ocítili jsme se na druhém břehu.
Když jsem několik minut poté seděl u plápolajícího ohně z chrastí, u něhož snažili se Indiáni osušiti svoje promočené šaty, pozoroval jsem je nejen s vděčností, ale se závistí, ba i se ítudem. Vždyť nebyli ani tak čerství a zdraví jako Wennersgaard a já, a chvěli se nejen zimou po koupeli v ledové vodě řeky Varely, ale také horečkou, kterou dlouhý pochod ještě zvýšil.
A to byli dva z těch divochů, jež běloši honili jako škodné dravce. Nebylo tedy zapotřebí nic jiného než laskavě s nimi jednati a vzbuditi v nich poddajnou vytrvalost v práci, veselou mysl ve všech nesnázích a dojemnou, stejnoměrnou oddanost. Mučila mne myšlenka na všecky nespravedlnosti, jež způsobili bílí mužové dětem divoké pouště. Ký div, že Ona-Indiáni za těch okolností odpláceli zlé zlým, prohnanost lstí, smrt smrtí! Kdo odváží se viniti ubohého divocha, který se snaží ubrániti kousek chudé země proti bílým vetřelcům, kteří snaží se převésti pod svoji nadvládu všecky země světa?
Výprava na Lago Fagnano zanechala mi jenom příjemné vzpomínky. Děkuji jí za poznámky, skizzy mapové a praktické zkušenosti, které mi budou s velikým užitkem při příští cestě na Ohňovou zemi, již mám teď v úmyslu podniknouti. Neboť všecky sbírky z naší malé výpravy ztroskotaly se zároveň s lodí ,,Antarctic".
Také můj soudruh na pouti přes Kordillery, mladý norský námořník Wennersgraad, stal se obětí nesnází, které se nám postavily v cestu v boji s ledem a zimou polární. Na ostrově Pau-letově leží teď jeho hrob; v zimě skučí kolkolem studené bouře, v létě ozývá se tu křik bezčetných houfů tučňáků.
Kdykoli moje myšlenky vracejí se zpět do života v pralesích Ohňové země, zastavují se rády u jednoho určitého obrazu.
Je večer a ležíme u táborového ohně, zatím co se vaří naše večeře. Modesto a Wennersgaard přisedli těsně druh ke druhu a baví se zvláštním způsobem: Wennergsaard dává různé otázky po norsku a Modesto odpovídá dlouhými větami ve své tvrdé, zvláštní mateřštině. Tak chvíli pokuřují, až veselí je přemůže. Veselé šuškání mladého Indiána mísí se se zvonivým smíchem norského hocha . . .

Otto Nordenskjord: K JIŽNÍ TOČNĚ, 1903, str.84