... Přišly mé narozeniny a ten den jsem měl volno. Nemusel jsem jít do školy, ani na bohoslužby. Časně ráno mi láma Mingjur Tundrup řekl: "Hezky se celý den bav, Lobsangu, přijdeme za tebou, až se bude stmívat." Bylo to náramně příjemné ležet na zádech a lenošit na sluníčku. Kousek pod sebou jsem viděl Potalu s jejími lesknoucími se střechami. Modravé vody Norbu Lingy neboli parku Skvostů ve mně vzbuzovaly touhu nasednout na loďku z jačích kůží a nechat se unášet proudem. Na jihu jsem viděl skupinu kupců, jak se přívozem přepravují přes Kji Ču. Ten den uběhl příliš rychle!
Se sklonkem dne se zrodil večer a já se odebral do malého pokojíku, kde jsem měl zůstat. Venku na kamenné podlaze se ozval šelest měkkých plstěných bot a do místnosti vešli tři lámové vysoké hodnosti. Přiložili mi na hlavu bylinný zábal a pevně ho uvázali. Večer se vrátili znovu a jedním z nich byl láma Mingjur Tundrup. Opatrně mi zábal sňali a čelo mi očistili a osušili. Stejně vyhlížející láma si sedl za mně a vzal mou hlavu mezi kolena. Druhý láma otevřel kufřík a uchopil nástroj z lesklé oceli. Podobal se šídlu až na to, že místo kulatého držadla byl tvarován do "U" a místo špičky měl kolem okraje "U" malé zoubky. Několik okamžiků se láma díval na nástroj a pak ho vysterilizoval v plameni lampy. Láma Mingjur Tundrup mě vzal za ruce a řekl: "Hodně to bolí, Lobsangu, ale dá se to dělat jen při plném vědomí. Nebude to trvat dlouho, a tak se snaž to vydržet." Viděl jsem vyložené různé nástroje a řadu bylinných roztoků a pomyslel jsme si: "Tak to vidíš, Lobsangu, tak či onak tě nakonec dorazí a nemůžeš s tím nic dělat - leda být zticha!"
Láma s nástrojem se rozhlédl po ostatních a řekl: "Je všechno připraveno? Začneme hned, slunce právě teď zapadlo." Přitiskl mi nástroj doprostřed čela a začal otáčet držadlem. Na okamžik jsem měl pocit, jako kdyby mě někdo bodal trním. Zdálo se mi, že se zastavil čas. Jak nástroj pronikal kůží a masem, nebolelo to nijak zvlášť, ale když narazil na kost, pocítil jsem slabý náraz. Láma přitlačil a lehce přitom začal nástrojem viklat, aby zoubky pronikly čelní kostí. Bolest nebyla nijak pronikavá, spíš tupá a tlačivá. Ani jsem sebou nehnul, protože se na mě láma Mingjur Tundrup díval a raději bych byl zemřel, než abych se pohnul nebo vykřikl. Věřil ve mě stejně tak jako já v něj a věděl jsem, že to, co dělá či říká je správné. Sledoval mě z co největší blízkosti a napětím se mu až trochu vrásnily svaly kolem úst. Náhle to trochu zaskřípalo a nástroj pronikl kostí. Okamžitě ho můj velice bdělý operatér zastavil. Svíral pevně jeho rukojeť, zatímco mu láma Mingjur Tundrup podal velice tvrdou a přečistou dřevěnou třísku, která byla předtím vystavena působení ohně a bylin, aby ztvrdla jako ocel. Tříska byla vsunuta do "U" nástroje a pak postrkována dolů, takže vnikla právě do otvoru v mé hlavě. Operující láma trochu poodstoupil ke straně, aby mohl láma Mingjur Tundrup stát přede mnou. Na jeho pokyn pak chirurg s nesmírnou opatrností posunoval třísku dál a dál. Náhle jsem ucítil bodání a lechtání zdánlivě v oblasti kořene nosu. To posléze polevilo, načež jsem začal vnímat jemné vůně, které jsem nedokázal identifikovat. I tento pocit ustoupil a byl nahrazen jiným. Připadalo mi, jako bych tlačil nebo byl tlačen na nějaký pružný závoj. Pak mě náhle zaplavil oslepující záblesk a v témže okamžiku láma Mingjur Tundrup řekl "Dost!" Projela mnou bolest prudká jak spalující bílý plamen. Pak začala slábnout, odezněla a vystřídaly ji spirály barev a kuličky žhnoucího dýmu. Kovový nástroj byl pečlivě odstraněn. Dřevěnou třísku nechali tam, kde byla s tím, že v této pozici měla zůstat dva až tři týdny a dokud nebude vyňata, měl jsem být v této komůrce, a to téměř potmě. Nikdo mě nesměl přijít navštívit s výjimkou těchto tří lámů, kteří budou den co den pokračovat v mém vyučování. Dokud nebude tříska vytažena, měl jsem dostávat jídlo a pití jen v nejomeze- nějším množství. Když mi vyčnívající třísku připevňovali tak, aby se nemohla pohnout, láma Mingjur Tundrup se ke mně obrátil a řekl: "Od nynějška jsi jedním z nás, Lobsangu. Po zbytek života už budeš pořád vidět lidi takové, jací ve skutečnosti jsou a ne takové, jak se snaží vypadat." Byl to velice podivný zážitek vidět tyto tři muže jakoby zahalené do zlatých plamenů. Teprve později jsem si uvědomil, že měli zlaté aury díky čistému životu, který vedli, zatímco aury většiny lidí vypadají opravdu o hodně jinak.
Jak se můj nově získaný smysl za dovedné pomoci lámů rozvíjel, byl jsem s to pozorovat, že jsou ještě jiná vyzařování, která se prostírají za nejvnitřnější aurou. Časem jsem uměl určit zdravotní stav člověka podle barvy a intenzity aury. Také jsem dokázal poznat, kdy mluví pravdu a kdy ne podle toho, jak se barvy vlnily. Ale předmětem mé jasnozřivosti nebylo jen lidské tělo. Dostal jsem krystal, který mám doposud a v jehož používání jsem se dlouho cvičil. Na věštění z krystalů není totiž vůbec nic magického. Jsou to pouhé nástroje. Stejně tak jako mikroskop nebo teleskop může pomocí přírodních zákonů přiblížit našemu pohledu předměty za normálních okolností neviditelné, totéž lze i prostřednictvím krystalu. Ten pouze slouží třetímu oku za ohnisko, kterým je možné proniknout do podvědomí kteréhokoli člověka a zapamatovat si zjištěná fakta. Pro každého jednotlivce je třeba volit vhodný krystal. Některým lidem se nejlépe pracuje s přírodním křišťálem, jiní mají raději skleněnou kouli. Další užívají nádobu s vodou anebo čistě černý disk. Bez ohledu na to, co kdo používá, funkční principy jsou stále tytéž.
První týden byla místnost udržována téměř v naprosté tmě. Druhý týden byl vpuštěn jen proužek světla, který však s blížícím se koncem týdne postupně sílil. Sedmnáctého dne byla místnost plně osvětlena a tři lámové společně přišli třísku vyjmout. Bylo to úplně jednoduché. Noc předtím mi potřeli čelo bylinným roztokem. Ráno přišli a stejně jako na začátku mi jeden vzal hlavu mezi kolena. Chirurg nástrojem uchopil vyčnívající konec dřeva. Pocítil jsem náhlé prudké škubnutí - a to bylo všechno. Tříska byla venku. Láma Mingjur Tundrup přiložil bylinný obklad na drobnou ranku, která zbyla a dřevěnou třísku mi ukázal. Za dobu, kdy jsem ji měl v hlavě, zčernala jako eben. Láma, který mě operoval, se otočil k malé pánvičce a položil na ni dřívko spolu s různými druhy kadidel. Ve chvíli, kdy se smíšený dým vznesl ke stropu, byl první stupeň mého zasvěcení dovršen. Tu noc jsem usínal s hlavou plnou vířících myšlenek. Jak bude Cu vypadat teď, když vidím jinak? A jak budou vypadat tatínek s maminkou? Tyto otázky však prozatím zůstávaly bez odpovědi.
Ráno lámové přišli znovu a pečlivě mě prohlédli. Řekli, že už se zas mohu připojit k ostatním, ale polovinu času budu trávit s lámou Mingjurem Tundrupem, který mě bude učit intenzivními metodami. Druhou polovinu času věnuji vyučování ve třídě a účastí na bohoslužbách; ne ani tak z důvodů vzdělávacích jako proto, abych kombinací různých postupů získal vyvážený rozhled. O něco později budu rovněž vyučován hypnotickými metodami. V té chvíli byl můj hlavní zájem soustředěn na jídlo. Uplynulých osmnáct dní mě drželi na velmi malém přídělu a teď jsem si to hodlal vynahradit. Vyrazil jsem ze dveří soustředěný pouze na tuto myšlenku. Mířila ke mně postava zahalená do modravého dýmu, kterou probleskovaly skvrny pronikavě červené barvy. Vykřikl jsem leknutím a vběhl zpátky do místnosti. Ostatní sledovali můj zděšený výraz. "Na chodbě je člověk v plamenech," zvolal jsem. "Lobsangu, to je uklízeč, který je rozzlobený. Má auru kouřově modrou, jelikož je duševně nevyvinutý a červené záblesky jsou impulsy projevené zlosti. Teď se můžeš zas klidně vydat za jídlem, po kterém tolik toužíš."
Bylo to úchvatné setkat se znovu s hochy, které jsem znal tak dobře, a přece je neznal ani trochu. Teď jsem se na ně mohl podívat a udělat si představu o tom, co si skutečně myslí, o upřímné náklonnosti, o žárlivosti některých, o lhostejnosti jiných. Nestačilo však jen vidět barvy, aby člověku bylo hned všechno jasné. Musel jsem prodělat výcvik, abych dokázal poznat, co ty barvy znamenají. Usadili jsme se s mým učitelem v odlehlém přístěnku, odkud jsme mohli pozorovat ty, kteří vcházeli hlavní branou. Láma Mingjur Tundrup říkal: "Ten člověk, který teď vchází, Lobsangu, vidíš ten barevný proužek, co se mu chvěje nad srdcem? Takový odstín a vibrace naznačují, že trpí plicní chorobou. Nebo u blížícího se obchodníka: "Koukni se na tohohle, podívej se na ty posunující se pruhy a na ty střídavě se objevující skvrny. Náš bratr obchodník si myslí, že by se mu mohlo podařit oklamat ty hloupé mnichy a vzpomíná si, Lobsangu, že už se mu to jednou v minulosti povedlo. K jaké podlé malosti se lidé sníží pro peníze!" Když se přiblížil letitý mnich, láma poznamenal: "Tohohle si dobře prohlédni, Lobsangu. Je to skutečně svatý muž, ale je to člověk, který je přesvědčen o pravdivosti našich svatých knih do slova a do písmene. Vidíš ta vybledlá místa ve žluti aury okolo hlavy? To ukazuje, že se dosud duševně nevyvinul natolik, aby byl schopen uvažovat vlastní hlavou." A tak to šlo den za dnem. Síly třetího oka jsme užívali zvláště u nemocných, u těch, kteří byli choří na těle či na duchu. Jednou večer láma řekl: "Později ti ukážeme, jak si můžeš třetí oko zavřít, kdy chceš, protože určitě nebudeš mít zájem pozorovat lidské nedostatky bez přestání a bylo by to také břemeno k neunesení. Prozatím ho používej neustále, jako používáš oči tělesné. Pak tě naučíme, jak ho zavírat a otvírat na přání, tak jak to dovedeš i u svých normálních očí."
Podle našich pověstí před mnoha a mnoha lety uměl třetí oko používat každý muž a žena. Za těch časů chodili po zemi bohové a stýkali se s lidmi. Lidstvo začalo snít o tom, že bohy nahradí a pokusilo se je zabít, přičemž zapomnělo, že to, co vidí člověk, vidí bohové ještě líp. Za trest bylo lidské třetí oko zavřeno. Po celé věky se rodilo jen málo lidí s jasnovideckými schopnostmi. Ti, kteří je mají od přírody, mohou jejich sílu tisíckrát zvětšit vhodným zásahem, jako to bylo u mě. Jakožto se zvláštním talentem, je třeba s tímto darem zacházet s péčí a úctou. Hlavní opat si mě jednoho dne dal zavolat a řekl mi: "Synu můj, máš nyní tuto schopnost, většině lidí odepřenou. Užívej ji pouze ke konání dobra a nikdy ne pro vlastní zisk. Až budeš cestovat po cizích zemích, potkáš tam lidi, kteří budou chtít, aby ses choval jak kejklíř na jarmarku. Budou ti říkat, 'dokaž nám to, dokaž nám ono', ale já ti, můj synu, pravím, že takhle to být nesmí. Talent, který máš, ti má umožnit pomáhat druhým a ne obohacovat sám sebe. Cokoliv prostřednictvím jasnozřivosti uvidíš - a ty toho uvidíš hodně - neprozrazuj, pokud by to ublížilo jiným nebo by se to dotklo jejich životní dráhy. Člověk si totiž musí svoji životní dráhu vybrat sám a mluv do něj, můj synu, jak chceš, stejně půjde dál zvolenou cestou. Pomáhej v nemoci, v utrpení, to ano, ale neříkej nic, co by mohlo člověka vychýlit z jeho cesty." Hlavní opat byl velmi vzdělaný muž a byl ošetřujícím lékařem dalajlámy. Před ukončením rozhovoru mi pověděl, že za několik málo dní si mě dá zavolat dalajláma, který mě chce poznat. Po dobu několika týdnů jsem měl spolu s lámou Mingjurem Tundrupem být hostem v Potale.
[..] "Většina obyvatel Západu si představuje, že když člověk zemře, sedí pak na obláčku a brnká na harfu. Ostatní si myslí, že opustí-li kdo tento svět a přejde od jiného, existuje v jakémsi mystickém stavu nicoty, a to se jim líbí." Zasmál se a pokračo- val: "Kdybychom je tak mohli přivést k tomu, aby si uvědomili, že život po smrti je mnohem skutečnější než cokoliv jiného tady na Zemi. Vždyť všechno na tomto světě se skládá z vibrací. Celý svět je z vibrací - a všechno se to dá přirovnat k oktávě na hudební stupnici. Přejdeme-li na druhou stranu smrti, oktáva na stupnici se rozšíří." Odmlčel se, vzal mě za ruku a klouby mi zaťukal o podlahu. "Tohle, Lobsangu," řekl, "je kámen - vibrace, kterou nazýváme kamenem." Znovu mě vzal za ruku a mými prsty mi přejel přes roucho. "Tohle," dodal, "jsou vibrace určující vlnu. A i když na stupnici vibrací posuneme všechno vzhůru, dokážeme dál zachovat příslušné odstupňování tvrdosti a měkkosti. Takže v životě po smrti, v tom skutečném životě můžeme vlastnit věci zrovna tak jako na tomto světě. Je ti to jasné?" zeptal se.
Samozřejmě, že mi to jasné bylo. O takových věcech jsem věděl už dlouhou dobu. Láma mi skočil do úvah. "Ano, vím, že to všechno tady u nás je běžně známé, ale jestliže takovéto nevyjádřené úvahy vyslovíme nahlas, budeš je chápat zřetelněji. Později," dodal, "pocestuješ do zemí západního světa a tam tě potká nemálo potíží s jejich náboženstvím." Trochu kysele se pousmál a poznamenal: "Křesťané nás nazývají pohany. V jejich bibli je psáno, že Kristus putoval pustinami. Naše záznamy vypovídají, že procestoval Indii, věnoval se tam studiu indických náboženství a potom přišel do Lhasy a učil se v Džókchangu u našich největších kněží té doby. Kristus vytvořil dobré náboženství, ale křesťanství provozované dnes není takové, jaké vytvořil on." Podíval se na mě poněkud přísněji a řekl: "Vím, že tě to poněkud nudí, a myslíš si, že jenom tak povídám, ale já jsem západní svět procestoval a je mou povinností tě varovat před tím, s čím se tam setkáš. Nejlepší bude, když ti o jejich náboženství povím, protože vím, že si to tak lépe zapamatuješ." Celý jsem zrudl. V myšlenkách jsem si totiž opravdu říkal: "Ach, kolik slov..."
Mniši venku po chodbách v tichosti směřovali do chrámu na večerní bohoslužbu. Trubači nahoře na střeše pohledem přelétli přes údolí a rozezvučeli posledními tóny odcházející den. Tady přede mnou můj učitel láma Mingjur Tundrup pokračoval ve svém výkladu. "Na Západě jsou dvě základní náboženství s nesčetné množství jejich podskupin. Židovské je staré a tolerantní. Židé ti nepůsobí žádné trápení, žádné obtíže. Po staletí byli sami pronásledováni a s ostatními cítí velké slitování a porozumění. Křesťané už tak tolerantní nejsou - kromě nedělí. Nebudu teď jednotlivé víry rozebírat, to si přečteš, ale povím ti, jak náboženství vznikla."
"V raném vývojovém období žili lidé nejprve v nepatrných skupinách, ve velmi nepočetných kmenech. Neměli žádné zákony, žádné normy vzájemného chování. Jediným zákonem byla síla. Silnější a divočejší kmen vedl válku proti těm slabším. Časem se objevil člověk, který byl silnější a moudřejší. Uvědomil si, že jeho kmen se stane nejmocnějším, bude-li zorganizovaný. Založil náboženství a normy vzájemného chování. Ploďte se a množte se - přikázal s vědomím, že čím více dětí se narodí, tím silnější kmen bude. Cti otce svého a matku svou - přikázal, vědom si toho, že poskytne-li rodičům autoritu nad dětmi, získá ji zase on nad rodiči. Věděl také, že pokud děti přesvědčí, aby byly svým rodičům vděčny, bude snadnější posílit jejich kázeň. Nezcizoložíš - hřímal prorok té doby. Jeho skutečným příkazem bylo, aby kmen nebyl znečištěn krví člena jiného rodu, neboť v tomto případě by se rozštěpila věrnost - pocit příslušnosti. Během času kněží zjistili, že jsou i takoví, kteří ne vždycky učení víry poslouchají. Po velkém přemýšlení a mnoha diskusích vypracovali kněží systém odměny a trestu. Nebe, ráj, Walhalla - nazývej to, jak chceš - bylo místo určené těm, kteří kněze poslouchali. Pekelný oheň a zatracení s věčnými mukami bylo pro ty, kteří neposlouchali."
"Pane, tak vy tedy máte proti organizovanému náboženství na Západě výhrady?" zeptal jsem se. "Ne, to rozhodně ne," odvětil. "Je mnoho těch, kteří se cítí být ztraceni, nemají-li pocit anebo představu vševědoucího Otce, shlížejícího na ně shůry spolu se soudným andělem, zaznamenávajícím každý dobrý i špatný skutek. My jsme bohem pro mikroskopické bytosti obývající naše těla, i pro ty ještě menší, které zas obývají jejich molekuly! Co se týče modlitby, Lobsangu, nasloucháš často modlitbám bytostí žijících v tobě na molekulární úrovni?" "Ale říkal jste, že modlitba je účinná," namítl jsem trochu překvapeně. "Ale ano, Lobsangu, modlitba je náramně účinná, modlíme-li se k vlastnímu nadvědomí, k naší skutečné součásti, nacházející se na jiném světě - k součásti, která ovládá naše loutkové provázky. Modlitba je velice účinná, pokud jsme poslušni prostých přírodních zákonů, které jsou její podstatou."
Usmál se na mě a řekl: "Člověk je pouhé smítko v bouřlivém světě. Je spokojen jedině tehdy, cítí-li bezpečí něčeho, jako je mateřské objetí. Pro lidi na Západě, necvičené v umění umírat, je poslední myšlenkou, posledním výkřikem: Maminko! Člověk sám sebou nejistý, avšak pokoušející se budit dojem, že věří v sebe sama, začne dumlat cigaretu, či doutník tak jako dítě dudlík. Psychologové jsou toho názoru, že návyk kouření je vlastně pokus o návrat do doby raného dětství, kdy dítě saje výživu a bezpečí matky. Náboženství je utěšitel, zatímco znalost o pravdě života a smrti přináší mnohem větší útěchu. Když žijeme na Zemi, jsme jako voda. Jako pára jsme, když ve smrti přecházíme na druhou stranu a pak se při opětovném narození na tento svět znovu srážíme na vodu." [..]
[..] "Pane," zeptal jsem se o několik hodin později svého učitele, lámy Mingjura Tundrupa. "Pane! Existuje Bůh? Nebo bohové?" Shlédl ke mně a řekl: "Pojď, půjdeme si sednout na střechu, Lobsangu, tady na tak rušném místě by se nám těžko povídalo." Otočil se a vedl mě chodbou kolem pokojů lámů a po vyřezávaném žebříku vzhůru na střechu. Chvíli jsme stáli a dívali se na oblíbenou scenérii, na vysoko se tyčící pohoří, zářící vody Kji Ču a rákosem zarostlé Kaling Ču. Norbu Linga neboli park Skvostů pod námi vyhlížel jako masa živoucí zeleně. Můj učitel pokynul rukou: "Myslíš, Lobsangu, že to všechno je pouhá náhoda? Samozřejmě, že Bůh existuje." Došli jsme na nejvyšší část střechy a posadili se.
"Máš v tom všem poněkud zmatek, Lobsangu," prohlásil láma Mingjur Tundrup. "Bůh existuje a existují i božstva. Dokud žijeme tady na Zemi nemáme možnost postihnout boží podobu v její podstatě. Žijeme v tom, co lze nazvat trojrozměrný svět. Bůh sídlí ve světě natolik vzdáleném, že lidský mozek, dokud žijeme na Zemi, si o něm není schopen vytvořit ani tu základní představu, a tak se lidé pokoušejí o rozumové ztvárnění. Bůh je v tomto smyslu chápán jak cosi lidského i nadlidského, chceš-li, ale stále je člověk ve své ješitnosti přesvědčen, že on sám je stvořen k obrazu božímu. Je také přesvědčen, že na jiných světech není žádný život. Jestliže je člověk stvořen k obrazu božímu a lidé z jiných světů mají odlišnou podobu - co zbude z našeho názoru, že pouze člověk je stvořen k Jeho obrazu?" Láma se na mě pronikavě podíval, aby se přesvědčil, zda jeho výklad vnímám. Jak bych ho nesledoval. Bylo to všechno naprosto jasné.
"Každý svět i každá země každého světa mají svého Boha, neboli anděla strážného. Bůh starající se o jednotlivý svět se jmenuje Manu. Je to vysoce vyvinutý duch lidského původu, který se během mnoha a mnoha převtělení zbavil veškeré nedokonalosti a jeho podstatou se stala ryzí čistota. Existuje i skupina vznešených bytostí, které v případě potřeby přicházejí na tento svět, aby obyčejným smrtelníkům daly příklad jak se naučit odpoutat od bláta světských tužeb."
Přikývl jsem. Věděl jsem, že do této skupiny patřili Budha, Mojžíš, Kristus a řada dalších. Věděl jsem také o Majtréjovi, který, jak se praví v budhistickém Písmu, přijde na svět za 5,656 miliónu let po odchodu Budhy, lépe řečeno Gautamy, jak by se měl přesněji nazývat. To všechno a ještě o mnoho víc bylo součástí naší běžné náboženské výuky jako ostatně i vědomí, že každý člověk dobré vůle má stejnou příležitost bez ohledu na to, jak svoje náboženské přesvědčení nazývá. Nikdy jsme nevěřili, že by "klíče od nebe" vlastnila jen některá určitá náboženská sekta a všechny ostatní by byly uvrženy do pekla pro povyražení všelijakých krvežíznivých ďáblů. Ale můj učitel už byl zase připraven pokračovat.
"Máme Manua světa - vznešenou vyvinutou bytost, jež řídí jeho osud. Existují i Manuové menší, ovládající osudy jednotlivých zemí. Manu světa za nekonečně mnoho let postoupí ještě dál a další nejlepší hned po něm se mezitím dostatečně vyvine, aby byl připraven Zemi převzít." "Aha!" zvolal jsem téměř triumfálně. "Všichni Manuové ale nejsou hodní! Manu Ruska dovoluje Rusům, aby nám ubližovali. Manu Číny umožňuje Číňanům narušovat naše hranice a zabíjet naše lidi." Láma se na mě usmál. "Zapomínáš, Lobsangu," odpověděl, "že tento svět je peklo, kam přicházíme, abychom dostávali lekce. Přicházíme sem trpět, aby se vyvíjel náš duch. Trampoty učí, bolest také, laskavost a ohleduplnost nikoliv. Války jsou proto, aby v nich muži na bojištích ukázali odvahu a aby - jako železná ruda v peci - byli zakaleni a zoceleni ohněm boje. Na fyzickém těle nezáleží, Lobsangu, to je jen dočasnou loutkou. Duše, duch, nadvědomí (nazývej to, jak chceš), to je jediné, co je třeba brát v úvahu. Na tomto světě si v naší zaslepenosti myslíme, že záleží jedině na těle. Strach z toho, že by mohlo strádat, nám zastírá rozhled a křiví úsudek. Musíme jednat pro dobro vlastního nadvědomí a přitom ještě pomáhat druhým. Ti, kdo slepě následují příkazy panovačných rodičů, přidávají břemeno jim i sobě samým. Stejně jako ti, kdo slepě následují příkazy některé sterotypní náboženské víry, zastavují svůj vývoj."
Vzpomínám si, jak jsem při jedné příležitosti prohlásil: "Musí to být úžasné, ctihodný lámo, být knihovníkem a mít tak v rukou veškeré vědomosti lidstva. Nebýt všech těch hrozivých proroctví o mojí budoucnosti, stal bych se knihovníkem." Z výšky se na mě usmál. "Číňané mají pořekadlo, že jeden obraz vydá za tisíce slov, Lobsangu, ale tvrdím, že ani sebevětší množství četby, ani studium obrázků nemohou nahradit přímou zkušenost a praxi." Vzhlédl jsem, zda mluví vážně, a pak jsem si vzpomněl na japonského mnicha Kenju Tekeušiho, který téměř sedmdesát let studoval tištěné slovo, ale nic z toho všeho, co přečetl, nedokázal použít ani vstřebat.
Můj učitel mi četl myšlenky. "Ano," pravil, "ten stařec není mentálně založený a čtením všeho možného bez ladu a skladu si přivodil psychické obtíže a nic v sobě nepodržel. Myslí si, že je veliký muž, člověk výjimečné duchovnosti. Místo toho je pouze ubohý starý břídil, který ze všeho nejvíc klame sám sebe." Láma si smutně povzdechl a pravil: "Duchovně ztroskotal, ví všechno, a přitom nic. Nerozumná, pomíchaná a nevhodně doporučená četba čehokoliv, co člověku přijde pod ruku, je nebezpečná. Ten muž studoval všechna velká náboženství, a přestože neporozumněl ani jednomu, povyšuje se teď na duchovního velikána."
"Ctihodný lámo," řekl jsem, "jestliže je škodlivé vlastnit knihy, proč tedy jsou?" Na okamžik se na mě zaraženě podíval. ("Ha", pomyslel jsem si, "na tohle nemá odpověď"). Potom se znovu usmál a řekl: "Ale můj drahý Lobsangu, odpověď je přece samozřejmá! Čti, čti a zase čti, ale nikdy žádné knize nedovol, aby převládla nad tvým zdravým úsudkem a bystrostí. Účelem knihy je poučit, poradit a třeba i pobavit. Kniha však není pán, který by měl být slepě a bez rozmyslu následován. Žádný člověk obdařený inteligencí by se nikdy neměl nechat zotročit knihou anebo slovy někoho jiného." Zaklonil jsem se a pokýval hlavou. Ano, to dávalo smysl. Proč se tedy ale knihami zabývat?
"Knihami, Lobsangu?" ozval se v odpověď na moji pochybnost. "Ovšemže knihy být musí! Knihovny světa obsahují většinu veškerého vědění, ale jedině hlupák by mohl říct, že lidstvo je jejich otrokem. Knihy jsou pouze proto, aby byly lidstvu rádcem, aby z nich mohlo čerpat poučení. Jsou tu pro jeho užitek. Je skutečně pravda, že nesprávně použité knihy se mohou stát prokletím, neboť člověka vedou k pocitu, že je důležitější, než ve skutečnosti je, a tak ho svést na chybné životní cesty, na kterých pro svoji neznalost i nedostatek důvtipu zbloudí a nedojde ke správnému cíli." "Dobrá, ctihodný lámo," zeptal jsem se znovu, "jaký užitek tedy knihy přinášejí?"
Zpříma se na mě podíval a pravil: "Nemůžeš projít všechna místa na světě a studovat u největších učitelů, ale tištěné slovo - knihy - ti mohou jejich učení přinést. Všemu, co čteš, věřit nemusíš, vždyť ani velcí mistři pera pokaždé netvrdí, že by člověk měl. Je dobré se opřít o vlastní úsudek a jejich moudrých slov užívat jako ukazatele k utváření moudrosti vlastní. Mohu tě ujistit, že ten, kdo ke studiu určitého tématu není připraven, si může nesmírně ublížit tím, že se zmocní knihy a - jak už se to stává - snaží se pozvednout nad vlastní karmické stádium studiem slov a děl napsaných jinými. Může být, že čtenář je na nízkém vývojovém stupni a studiem věcí, které pro něj zatím nejsou určeny, si duchovní vývoj spíš zabrzdí, než urychlí. Takových případů jsem už viděl řadu a náš Japonec je jedním z nich."
Dr. T.Lobsang Rampa: Třetí oko, Paseka 1997