Carl Gustav Jung: Mandaly:
Sanskrtské slovo mandala znamená
„kruh“
v obecném smyslu. V oblasti náboženských rituálů a v psychologii
označuje kruhové obrazy, jejich kreslené, malované, plastické nebo
taneční ztvárnění. Plastické obrazy tohoto typu existují zejména v
tibetském buddhismu a jako taneční figury se kruhové obrazy nacházejí v
klášterech dervišů. Jako psychologické fenomény se spontánně vyskytují
ve snech, v jistých konfliktních stavech a u schizofrenie. Velmi často
obsahují čtvernost nebo násobek čtyř ve formě kříže, hvězdy, čtverce,
osmiúhelníku atd. V alchymii se tento motiv objevuje ve formě kvadratury
kruhu.
V tibetském buddhismu přísluší obrazci
význam kultovního nástroje (jantra), který má podporovat meditaci a
koncentraci. Něco podobného znamená také v alchymii, protože tam
představuje složení čtyř prvků tíhnoucím různým směrem. Jeho spontánní
výskyt u moderních jedinců dovoluje psychologickému výzkumu bližší
probádání jeho funkčnímu smyslu. Mandala se zpravidla objevuje ve
stavech psychické disociace nebo desorientace, například u dětí mezi
osmým a dvanáctým rokem, jejichž rodiče se právě rozvádějí, nebo u
dospělých, kteří jsou v důsledku své neurózy a jejího léčení
konfrontováni s protikladnou problematikou lidské povahy a podle toho
desorientováni, nebo u schizofreniků, jejichž obraz světa se stal v
důsledku vpádu nepochopitelných obsahů nevědomí chaotický. V takových
případech jasně vidíme, jak přísný řád takového kruhového obrazu
kompenzuje chaos a zmatek psychického stavu, a to tím, že konstruuje
nějaký střed, směrem k němuž je všechno seřazeno, nebo nějaké
koncentrické uspořádání neuspořádaného násobku, protichůdnosti a
neslučitelnosti. Jde přitom zjevně o sebeléčebný pokus přírody, který
nepramení z vědomého uvažování, nýbrž z instinktivního impulsu. Přitom
je, jak ukazuje srovnávací výzkum, používáno základní schéma, takzvaný
archetyp, který se vyskytuje takřka všude a za svou individuální
existenci vděčí tradici právě tak málo, jak takové zprostředkovávání
vyžadují instinkty. Instinkty jsou dány s každým nově narozeným jedincem
a patří k nezcizitelné zásobě oněch vlastností, jež charakterizují druh.
To, co psychologie označuje jako archetyp, není nic jiného než jistý
často se vyskytující formální aspekt instinktu, daný právě tak apriori
jako instinkt. Z toho důvodu nalézáme u mandal zásadní shodu přes jejich
veškerou vnější rozmanitost a bez újmy jejich časového i místního původu.
Zatímco kultovní mandaly vykazují pokaždé
zvláštní styl a jako obsah omezený počet typických motivů, individuální
mandaly používají takřka neomezené množství motivů a symbolických
narážek, z nichž je snadno patrné, že se pokoušejí vyjádřit buď celek
individua v jeho vnitřním nebo i vnějším prožitku světa, nebo jeho
hlavní vztažný bod. Jejich předmětem je bytostné Já v protikladu
k já, které je pouze vztažným bodem k vědomí, zatímco bytostné Já
v sobě zahrnuje celost psýché vůbec, vědomí i nevědomí. Nezřídka proto
individuální mandala vykazuje jisté rozdělení na světlou a tmavou
polovinu s jejich typickými symboly. Příkladem tohoto typu z historie je
mandala Jacoba Böhma, která se nachází v jeho traktátu
Viertzig Fragen von der Seele. Je současně obrazem Boha jako
takového. Není tomu tak náhodně, protože indická filosofie, která ze
všech nejvíce rozpracovala ideu bytostného Já, átmanu nebo puruši, v
zásadě nerozlišuje lidskou existenci od božské. Podle toho je také v
západní mandale scintilla, jiskra duše, nejniternější, božská esence
člověka, charakterizovaná symboly, jež mohou označovat právě tak dobře
obraz Boha, totiž obraz božství rozvinutého ve světě, v přírodě a v
člověku.
Je empiricky zjistitelné a snadno
pochopitelné, že takové obrazy mají podle okolností značný terapeutický
účinek na své zhotovitele, protože často představují velmi smělé pokusy
o souhrnný přehled a složení na pohled patrně neslučitelných protikladů
a o překlenut zdánlivě beznadějných oddělení. Již pouhý pokus v tomto
směru mívá léčivé účinky, ovšem jen tehdy, když se děje spontánně. Od
umělého opakování nebo záměrné imitace takových obrazů nesmíme nic
očekávat.
(Z knihy:
Mandaly - str. 107-110)
... Termín mandala označuje rituální nebo
magický kruh užívaný zvláště v lamaismu a také v tantrické józe jako
jantra, nástroj kontemplace. Východní mandaly představují ve svém
kultovním užití tradičně stanovené útvary, které bývají nejen kresleny
či malovány, ale i znázorňovány trojrozměrně, a sice při zvláštních
slavnostech.
V roce 1938 jsem měl v klášteře Butya
Busty příležitost hovořit o mandalách s lamaistickým rinpočhem jménem
Lingdam Gomčen. Vysvětloval je jako
„dmigs-pa“,
duchovní obraz (imago mentalis), který je schopen imaginací vytvořit
pouze učený lama. Žádná mandala není shodná s jinou; jsou individuálně
různé. Mandaly, které lze vidět v klášterech a chrámech, prý nemají
žádný zvláštní význam, neboť jsou to jen vnější znázornění. Skutečná
mandala je prý vždy vnitřním obrazem, který je pozvolna konstruován
(aktivní) imaginací, a sice tehdy, nastane-li porucha duševní rovnováhy
nebo nelze-li najít nějakou myšlenku a je nutno ji hledat, protože není
obsažena ve svaté nauce.
... U všech lamaistických mandal převládá
nejen nezaměnitelný styl, ale i tradiční struktura. Tak například se
vždy jedná o kvaternární systém, o
„kvadraturu kruhu“
(quadratura circuli), a jeho obsahy pocházejí vždy z lamaistické
dogmatiky. Existují texty jako Šrí-čakra-sambhára-tantra, které obsahují
pokyny k sestavení
„duchovního obrazu“.
Od lamaistické mandaly (kjilkhor) se přísně odlišuje
„sipä-khorlo“,
kolo světa, které znázorňuje běh lidských forem existence v
buddhistickém pojetí. Na rozdíl od lamaistické mandaly se kolo světa
zakládá na ternárním systému, ve kterém se uprostřed nacházejí tři
světové principy, totiž kohout = chtíč, had = nenávist nebo závist a
vepř = nevědomost, respektive neuvědomělost. Narážíme zde na dilema
trojky a čtyřky, které hraje roli i v buddhismu.
... Mandaly mají ve svém kultovním užití
velký význam, protože jejich střed zpravidla obsahuje postavu velké
náboženské hodnoty: buď samotného Šivu, začasté v objetí s Šakti, nebo
Buddhu, Amitábhu, Avalókitéšvaru nebo některého z velkých mahájánových
učitelů nebo prostě dordže, symbol všech soustředěných božských sil
tvůrčí a ničivé povahy. Text Zlatého květu,
který pochází z taoistického synkretismu, udává ještě speciální
alchymické vlastnosti tohoto středu ve smyslu kvalit
„Kamene“
(lapis) nebo elixíru života (elixir vitae), tedy
„léku“
či
„prostředku k dosažená
nesmrtelnosti“
(farmakon athanasias).
... Když mi v roce 1929 předložil
Richard Wilhelm text Zlatého květu,
rozhodl jsem se výsledky svých pozorování alespoň v náznacích
publikovat. V těchto věcech ovšem nikdy nelze být dost opatrný, neboť
pud k napodobování na jedné straně a na straně druhé přímo chorobná
lačnost zmocnit se cizího peří a exoticky se jim vystrojit svádí příliš
mnoho lidí k tomu, aby se takových
„magických motivů“
chopili a použili je zjevně jako nějakou mast. Vždyť lidé dělají
všechno, i to nejabsurdnější, aby unikli vlastní duši. Věnují se indické
józe jakéhokoli zaměření, dbají na příkazy ohledně jídla, učí se
nazpaměť teosofii, modlí se mystické texty z celé světové literatury -
všechno, protože nevyjdou sami se sebou a protože jim chybí jakákoli
víra, že by z jejich duše mohlo vzejít něco užitečného. Tak se pozvolna
duše stala Nazaretem, ze kterého nemůže nic dobrého vzejít, a proto to
člověk bere ze všech čtyř světových stran: čím je to z větší dálky a čím
je to neobvyklejší, tím lépe. Nechci takové lidi v jejich oblíbených
činnostech nijak rušit; když však někdo, kdo chce, aby jej ostatní brali
vážně, je rovněž tak zaslepený a míní, že používám jógové metody a nauky
a nechávám všude kreslit mandaly, abych své pacienty přivedl k tomu
„správnému bodu“,
pak musím vznést protest a těmto lidem vytknout, že mé spisy četli s přímo trestuhodnou nepozorností.
Člověk je hoden toho, aby se staral o sebe
samého, a ve své vlastní duši má to, z čeho něco může vzejít. Vyplatí se trpělivě pozorovat, co se v duši v tichosti děje ...
(Z knihy:
Výbor z díla V. - O mandale - str. 120-128)
|