Carl Gustav Jung: Mandaly:

V tibetském buddhismu přísluší obrazci význam kultovního nástroje (jantra), který má podporovat meditaci a koncentraci. Něco podobného znamená také v alchymii, protože tam představuje složení čtyř prvků tíhnoucím různým směrem. Jeho spontánní výskyt u moderních jedinců dovoluje psychologickému výzkumu bližší probádání jeho funkčnímu smyslu. Mandala se zpravidla objevuje ve stavech psychické disociace nebo desorientace, například u dětí mezi osmým a dvanáctým rokem, jejichž rodiče se právě rozvádějí, nebo u dospělých, kteří jsou v důsledku své neurózy a jejího léčení konfrontováni s protikladnou problematikou lidské povahy a podle toho desorientováni, nebo u schizofreniků, jejichž obraz světa se stal v důsledku vpádu nepochopitelných obsahů nevědomí chaotický. V takových případech jasně vidíme, jak přísný řád takového kruhového obrazu kompenzuje chaos a zmatek psychického stavu, a to tím, že konstruuje nějaký střed, směrem k němuž je všechno seřazeno, nebo nějaké koncentrické uspořádání neuspořádaného násobku, protichůdnosti a neslučitelnosti. Jde přitom zjevně o sebeléčebný pokus přírody, který nepramení z vědomého uvažování, nýbrž z instinktivního impulsu. Přitom je, jak ukazuje srovnávací výzkum, používáno základní schéma, takzvaný archetyp, který se vyskytuje takřka všude a za svou individuální existenci vděčí tradici právě tak málo, jak takové zprostředkovávání vyžadují instinkty. Instinkty jsou dány s každým nově narozeným jedincem a patří k nezcizitelné zásobě oněch vlastností, jež charakterizují druh. To, co psychologie označuje jako archetyp, není nic jiného než jistý často se vyskytující formální aspekt instinktu, daný právě tak apriori jako instinkt. Z toho důvodu nalézáme u mandal zásadní shodu přes jejich veškerou vnější rozmanitost a bez újmy jejich časového i místního původu.

Zatímco kultovní mandaly vykazují pokaždé zvláštní styl a jako obsah omezený počet typických motivů, individuální mandaly používají takřka neomezené množství motivů a symbolických narážek, z nichž je snadno patrné, že se pokoušejí vyjádřit buď celek individua v jeho vnitřním nebo i vnějším prožitku světa, nebo jeho hlavní vztažný bod. Jejich předmětem je bytostné Já v protikladu k já, které je pouze vztažným bodem k vědomí, zatímco bytostné Já v sobě zahrnuje celost psýché vůbec, vědomí i nevědomí. Nezřídka proto individuální mandala vykazuje jisté rozdělení na světlou a tmavou polovinu s jejich typickými symboly. Příkladem tohoto typu z historie je mandala Jacoba Böhma, která se nachází v jeho traktátu Viertzig Fragen von der Seele. Je současně obrazem Boha jako takového. Není tomu tak náhodně, protože indická filosofie, která ze všech nejvíce rozpracovala ideu bytostného Já, átmanu nebo puruši, v zásadě nerozlišuje lidskou existenci od božské. Podle toho je také v západní mandale scintilla, jiskra duše, nejniternější, božská esence člověka, charakterizovaná symboly, jež mohou označovat právě tak dobře obraz Boha, totiž obraz božství rozvinutého ve světě, v přírodě a v člověku.

Je empiricky zjistitelné a snadno pochopitelné, že takové obrazy mají podle okolností značný terapeutický účinek na své zhotovitele, protože často představují velmi smělé pokusy o souhrnný přehled a složení na pohled patrně neslučitelných protikladů a o překlenut zdánlivě beznadějných oddělení. Již pouhý pokus v tomto směru mívá léčivé účinky, ovšem jen tehdy, když se děje spontánně. Od umělého opakování nebo záměrné imitace takových obrazů nesmíme nic očekávat.

(Z knihy: Mandaly - str. 107-110)

... Termín mandala označuje rituální nebo magický kruh užívaný zvláště v lamaismu a také v tantrické józe jako jantra, nástroj kontemplace. Východní mandaly představují ve svém kultovním užití tradičně stanovené útvary, které bývají nejen kresleny či malovány, ale i znázorňovány trojrozměrně, a sice při zvláštních slavnostech.

V roce 1938 jsem měl v klášteře Butya Busty příležitost hovořit o mandalách s lamaistickým rinpočhem jménem Lingdam Gomčen. Vysvětloval je jako „dmigs-pa“, duchovní obraz (imago mentalis), který je schopen imaginací vytvořit pouze učený lama. Žádná mandala není shodná s jinou; jsou individuálně různé. Mandaly, které lze vidět v klášterech a chrámech, prý nemají žádný zvláštní význam, neboť jsou to jen vnější znázornění. Skutečná mandala je prý vždy vnitřním obrazem, který je pozvolna konstruován (aktivní) imaginací, a sice tehdy, nastane-li porucha duševní rovnováhy nebo nelze-li najít nějakou myšlenku a je nutno ji hledat, protože není obsažena ve svaté nauce.

... U všech lamaistických mandal převládá nejen nezaměnitelný styl, ale i tradiční struktura. Tak například se vždy jedná o kvaternární systém, o „kvadraturu kruhu“ (quadratura circuli), a jeho obsahy pocházejí vždy z lamaistické dogmatiky. Existují texty jako Šrí-čakra-sambhára-tantra, které obsahují pokyny k sestavení „duchovního obrazu“. Od lamaistické mandaly (kjilkhor) se přísně odlišuje „sipä-khorlo“, kolo světa, které znázorňuje běh lidských forem existence v buddhistickém pojetí. Na rozdíl od lamaistické mandaly se kolo světa zakládá na ternárním systému, ve kterém se uprostřed nacházejí tři světové principy, totiž kohout = chtíč, had = nenávist nebo závist a vepř = nevědomost, respektive neuvědomělost. Narážíme zde na dilema trojky a čtyřky, které hraje roli i v buddhismu.

... Mandaly mají ve svém kultovním užití velký význam, protože jejich střed zpravidla obsahuje postavu velké náboženské hodnoty: buď samotného Šivu, začasté v objetí s Šakti, nebo Buddhu, Amitábhu, Avalókitéšvaru nebo některého z velkých mahájánových učitelů nebo prostě dordže, symbol všech soustředěných božských sil tvůrčí a ničivé povahy. Text Zlatého květu, který pochází z taoistického synkretismu, udává ještě speciální alchymické vlastnosti tohoto středu ve smyslu kvalit „Kamene“ (lapis) nebo elixíru života (elixir vitae), tedy „léku“ či „prostředku k dosažená nesmrtelnosti“ (farmakon athanasias).

... Když mi v roce 1929 předložil Richard Wilhelm text Zlatého květu, rozhodl jsem se výsledky svých pozorování alespoň v náznacích publikovat. V těchto věcech ovšem nikdy nelze být dost opatrný, neboť pud k napodobování na jedné straně a na straně druhé přímo chorobná lačnost zmocnit se cizího peří a exoticky se jim vystrojit svádí příliš mnoho lidí k tomu, aby se takových „magických motivů“ chopili a použili je zjevně jako nějakou mast. Vždyť lidé dělají všechno, i to nejabsurdnější, aby unikli vlastní duši. Věnují se indické józe jakéhokoli zaměření, dbají na příkazy ohledně jídla, učí se nazpaměť teosofii, modlí se mystické texty z celé světové literatury - všechno, protože nevyjdou sami se sebou a protože jim chybí jakákoli víra, že by z jejich duše mohlo vzejít něco užitečného. Tak se pozvolna duše stala Nazaretem, ze kterého nemůže nic dobrého vzejít, a proto to člověk bere ze všech čtyř světových stran: čím je to z větší dálky a čím je to neobvyklejší, tím lépe. Nechci takové lidi v jejich oblíbených činnostech nijak rušit; když však někdo, kdo chce, aby jej ostatní brali vážně, je rovněž tak zaslepený a míní, že používám jógové metody a nauky a nechávám všude kreslit mandaly, abych své pacienty přivedl k tomu „správnému bodu“, pak musím vznést protest a těmto lidem vytknout, že mé spisy četli s přímo trestuhodnou nepozorností.

Člověk je hoden toho, aby se staral o sebe samého, a ve své vlastní duši má to, z čeho něco může vzejít. Vyplatí se trpělivě pozorovat, co se v duši v tichosti děje ...

(Z knihy: Výbor z díla V. - O mandale - str. 120-128)