Plavba ve finských peřejích.

Josef Kořenský, 1881

Viděli jste jez, přes který se vrhá řeka? A slyšeli jste, jak se voda pod jezem vaří a pění, a jak se šumot a hukot daleko rozléhá?
Jezy jsou dílem lidským. Zakládají se proto, aby se voda v řece zarážela, a naháněla do mlýnů, elektráren a jiných závodů.
Mnohdy se vrhá řeka do hlubiny náhle a bouří a hučí, aniž by tam byl nějaký jez. Zajisté se v tom místě řečiště náhle snižuje a je příčinou hlučných vodopádů, slapů a prahů. V těch místech bývá rozmetáno mnoho kamení a balvanů. Voda se o né rozbíjí a tříští a podobá se svými pěnami bělostnému peří. Takovým místům říkáme peřeje, katarakty.
Pražanům jsou dobře známy Svatojanské proudy u Štěchovic.
Plavcům jest se míti na pozoru, aby nepřišli se svým člunem nebo vorem k úrazu.
Velíkolepé peřeje vídal jsem na cestách v Norsku, Švédsku, Finsku, na Rýně, v Evropě a jiných dílech světa.
Povím krátce, jak jsem se dostal do Finska,
Vraceje se z nejsevernějších krajin švédských domů, umínil jsem si, že navštívím na zpáteční cestě také Finsko a Rusko.
Pěkná příležitost se mi naskytovala v přístavním městě Luleu. Za mého návratu do vlastí stála tam tehdy právě loď, která se ubírala na východ ke protějším břehům finským.
Finsko (Čuchonsko) je země, jež náležela ještě nedávno říši ruské. Nyní je republikou. Obyvatelé země jsou většinou Finové mluvící jazykem finským. Krajiny při mořském pobřeží jsou obydleny nejvíce Švédy. O Finsku jsem čítával, že je zemí krásnou a bohatou jezery. Když jsem byl nablízku, přál jsem si jí poznati. Po bouřlivé plavbě zakotvil náš koráb v přístavišti finského města, jehož název Uleáborg (čti Uleoborg). Město vzalo jméno od řeky U l e. V Uleáborgu jsem viděl mnoho zajímavých věcí, ale v tomto článku budu vám vypravovati jenom o své plavbě v peřejích jmenované řeky. Plavbu jsem vykonal společně s tamějším profesorem, s nímž jsem se byl brzy dobře seznámil. Umluveno, uděláno. V městě jsme najali drkotavou káru, a koník ujížděl s námi podél řeky Ule. Když jsme urazili kus cesty, zahřměl hrozný hukot a jekot. Věděl jsem, že vytvořuje řeka Ule bouřlivé peřeje dlouhé asi patnáct kilometrů. V těch divokých peřejích jsem vykonal odvážnou plavbu. Ještě mi jde hlava kolem, vzpomenu-li si na ni. U samých peřejí jsme slezli š vozu kráčejíce pěšky k rybáři. Sotva nás rybář zočil, přicházel hostům vstříc. Tušil, že chceme podniknouti plavbu v bouřlivých katarařtech. Dlouho jsme se s rybářem nesmlouvali a zasedli hned do připraveného člunu. Člun byl dvanáct metrů dlouhý, štíhlý a ohebný jako kaučuk. Já se usadil uprostřed, můj finský přítel za mne a rybář na konec člunu u kormidla. A již nás rychlý proud unášel kupředu. Několik kroků před námi pěnila se voda,- a její vlny vířily, syčely a pádily jako divoká šelma přes balvany nakupené v řečišti. V několika vteřinách byli jsme v samých peřejích. Voda hučela a stříkala na všecky strany tak, že jsme bylí za chvíli mokří. Třásl jsem se na celém těle. Jediný náraz na blízké úskalí, a byli jsme ztraceni. Ruka nezkušeného kormidelníka jistě by nás byla pohřbila. Na štěstí byl rybář plavcem zkušeným a věděl, jak má člun v divokých peřejích říditi. Čím dále jsme pluli, tím hrozívěji vypadaly peřeje. Před námi nejevily se jíž toliko divoké Rroudy, ale vodopády s hlubokou propastí, jež se před námi tak otvírala, jako by nás chtěla pojati ve svůj děsný jícen. Dech se mi tajil úzkostí. Marně dodával jsem si v duchu odvahy. Člun se pozvedal brzy předkem nahoru, brzy se nachyloval do víru a letěl kupředu lehce jako mořský pták. Já měl stále na jazyku výkřik: »Utoneme! Zahyneme!« hledě ve strachu vstříc jisté smrti. Vlny rozbíjely se o náš člun s třeskotem, ale ten se pohyboval jako pružná blána a vyhýbal se bez porušení každému skalisku. Jednou, když se vrhl člun s největšího slapu do největší hlubiny, byl jsem jako smyslů zbaven. Jak jsme se z divokých proudů dostali, ani nevím. Jisto je, že jsme projeli v několika minutách řadu proudů a peřejí dlouhých několik kilometrů, a že jsme přibylí v nejlepším zdraví opět do města, kde se řeka Ule vylévá do moře. Plavbu, kterou jsem podnikl v peřejích divoké řeky jen jednou, podnikají plavci často, ale nikoli pro pouhou zábavu, nýbrž proto, aby vyváželi po ní zboží ze země k moři. Ve Finsku a Švédsku vyváží se po řekách k moři mnoho dehtu; dobývá se v tamějších hustých lesích u velikém množství. V přístavních městech nakládají se sudy dehtem naplněné na koráby a dopravují se do krajin zámořských. Přiložený obrázek představuje plavbu v peřejích jedné řeky laponské. Podle oděvu poznáte, že veslař na konci člunu je Lopař. Někteří Lopaři žijí na severu norském, na severu švédském, jíní v severních končinách finských a ruských. Před třicíti lety usadilo se několik laponských rodin také v americké Alašce i se svými soby. Všech zvířat bylo 80. Ale brzy jich přibylo chovem tolik, že se mohlo jich maso vyvážeti. Roku 1915 vyvezla Alaška do Spojených států několik tisíc skolených sobů. V dopravě osob a zboží osvědčilí se sobové v Alašce a Kanadě znamenitě. Chovem se zabývají zvláštní sobí farmy.

Lopaři.

Rybolov na Lofotech.

Ptačí hory.

Finské peřeje.

Oslo.