Josef Kořenský: Z dalekých krajin, 1881, 1891, str. 27Ptačí hory.
Před světovou válkou cestovalo se v létě mnoho do severních zemí evropských. Veliké přízni se těšily i ostrovy Špícberské. • Cestovatelům se líbí zvláště hornaté Norsko s četnými vodopády a klikatými fjordy. Mnozí cestující ubírají se až k nejsevernějšímu místu poloostrova Skandinávského, nazývanému Severní kap. Lodi, které se tam v teplých měsících vypravují, bývají hostmi tak přeplněny, že je každý koutek obsazen.
A co láká výletníky na sever?
Chtějí viděti půlnoční slunce a ptačí hory, skály a ostrovy,
V severních zemích nezapadá slunce každého dne, ale svítívá za léta mnohdy po několik dní nepřetržitě, tedy i o půlnocí. Čím severněji, tím déle ostává slunce na obzoru. V nejsevernějších krajinách svítívá slunce nepřetržitě nejenom několik dní, ale i několik týdnů, ba měsíců.
Plavba na Severní kap by se vám velíce líbila. Je to ovšem cesta trochu dlouhá, Z Hamburku až na Severní kap plují zábavní lodi asi čtrnáct dní. Parník pluje stále Atlantickým oceánem podél břehů norských a zastavuje občas ve větších městech přístavních.
Kapitán řídí loď v těch místech velmi opatrně, neboť podél celého pobřeží norského nalézá se množství skalnatých ostrovů, ostrůvků a bradel. Běda lodi, kdyby na ně narazila!
Obyvatelé si vypravují o skalnatém pobřeží skandinávském následující pověst:
Když stvořil Bůh zemi, rozhněval se na ni satanáš a chtěl ji zničiti. I uchopil ohromný balvan a hodil jím prudce po mladé zemi.
Ale anděl, který to viděl, překazil dílo ďáblovo. Spustív se na perutích za vymrštěným balvanem, letěl tak rychle, že jej mohl v pravý čas ještě odrazíti.
Kdyby byl balvan dopadl na zemi, jistě by jí byl roztříštil.
Ale andělovou pomocí spadl balvan do moře vedle země a rozbil se v tolik kusů a kousků, kolik je nyní kolem Skandinávie ostrovů a ostrůvků,
úskalí a bradel. Podnes ječí moře, jako by chtělo dáti najevo zlobu rozlíceného ďábla. Pán Bůh se nemohl
dívati na holé skalní trosky v moři rozmetané, a proto vysypal na ně trošek ornice a prsti, jež mu po stvoření země zbývala.
Ale ornice bylo tak málo, že přikryla sotva skalnatý povrch rozervaného souostroví.
Proto tam roste jen skrovná travička, obyvatelé pak jsou nuceni jinak vydělávati si chléb nežli polním hospodářstvím.
Skandinávské řeky pospíchají místy prudce k moři a vytvořují zhusta bouřlivé peřeje, kataraktý.
Plavba v nich jest nebezpečná, ale obratný veslař řídívá dlouhý člun hravě a dospívá šfastně svého cíle.
Divými proudy vynikají též některé řeky finské. Za takové plavby naskakuje našincům až husí kůže.
Také já jsem se před lety plavil podél norských břehů, a to již po několikráte. Jednou večer blížil se náš koráb ke břehům ostrovů Loíotských. Pohoda byla velmi krásná. Nad námi modralo se nebe, kolem čeřila se hladina moře a v dáli se vypínaly skalnaté hory. Po nějakém stromku nebylo ani památky. Zdálo se, že je pobřeží jenom skalnatá poušť beze všeho života. Ke smutným těm místům kázal kapitán říditi loď.
Pojednou zahoukl hrozný rachot v ovzduší. Byla to rána vypálená z děla naší lodi. Ale sotva rána vyšla, začaly se skály takřka hýbati, a již mihala se nad námi ve vzduchu mračna vodních ptáků. Na tisíce kroužilo jich pojednou v ovzduší. I na samý koráb doráželi. Křik se rozléhal po okolí tak mocně, jako by bouře burácela. Neslyšeli jsme vlastního slova. Jistý norský básník napsal, že mraky opeřenců zakrývají až slunce a přehlušují povykem hukot moře.
Vyplašení ptáci vrhali se na moře, někteří tloukli nás svými perutěmi i do hlavy, jíní kroužili dlouho nad horami a jen znenáhla opět se na nich usazovali. Zcela případně nazývají se taková místa ptačími horami.
Mezí vyplašenými opeřenci bývá nejvíce racků, kteří žijí také v Čechách. Racek chechtavý u nás i hnízdívá.
Památnými se staly zvláště ostrovy jihočeských rybníků.
Kromě racků hnízdili na Lofotech i jiní vodní ptáci. Chcete-lí si pamatovati jejich jména, vězte, že tam byli alky, papuchalci, ústřičnícia kajky.
Seveřané vážívají si nejvíce kajek. Rybáři norští mívají velikou radost, uhnízdí-li se kajky nablízku jejích chaloupky.
Rybářova manželka hledí si té doby kajek tak, jako naše hospodyňky kačátek.
Zhusta navštěvuje jejích hnízda a vybírá z nich heboučké peří prachové, jež si kajka z prsou výšku-bala, aby jím obložila snesená vejce.
Kajčí peří je drahé peří a má barvu šedivou a hnědou. Norské hospodyňky přinášívají je občas do měst na trh.
Kajčí peří je velmi lehounké a několikrát dražší nežli husí.
Kajka se podobá naší kachně. Přiložený obrázek představuje kajku sedící právě v hnízdě na vejcích. Vedle ní na levé straně stojí kačer.
Nepochybně se hotuje na moře, aby ukonejšil hladový žaludek rybkami, měkkýši a ráčky.
Ptačí ostrovy a hory jsou na evropském severu velmi hojny. Mnohými honosí se též chladný Island.
Na sopečném tom ostrově byla kdysi hojně rozšířena alka obrovská nebolí veliká, ale obyvatelstvo lovilo ten ptačí druh tak náruživě,
až opeřenec vyhynul, Poslední alka byla zastřelena na pobřežním ostrůvku roku 1844.
Jest málo museí, kde se chová ten pták vycpaný. České museum má dva kusy. Získal je šťastnou náhodou zesnulý prof. Fric.
Za jednu alku zaplatil pouze 100 korun. Nyní se páčí cena jediné alky veliké na mnoho tisíc korun.
Za vejce se zaplatilo při londýnské dražbě 8000 korun. V Českém museu máme jeho odlitek.
Lopaři.
Rybolov na Lofotech.
Ptačí hory.
Finské peřeje.
Oslo.