Josef Kořenský: Z dalekých krajin, 1881, 1891, str. 15

Do vlasti Lopařů.

Stanice, kde parník »Njord« přistál, jmenovala se Luleá. To město je vzdáleno od Štokholmu 1176 km. Lodi plující ze Štokholmu vykonávají cestu asi za 4 dny.
Také Luleá má domy dřevěné. Pouze kostel vystavený uprostřed náměstí je z kamene. Všecky domky jsou natřeny barvou červenou. Rovněž se červenají šindelové střechy. Jen budova krajského úřadu byla natřena šedě a měla lepenkovou střechu černou. Na některých domech jsme pozorovali ve štítu upevněné sobí parohy jako znamení, že jsme ve vlasti sobů.
Na náměstí jsou vysázeny břízy a jilmy. V parku pěstovaly se maliny, rybíz, mrkev, jahody, hrách. Jinde byla vysázena alej osyková, a po stranách aleje vedl chodník fošnový až k moři.
V zahrádkách kvetly karafiáty, a v zelnících bujela kapusta a pažitka. Kde neměli květníce, měli alespoň za okny vázu s pestrou kyticí.
Do zálivu lulejského vylévá se mohutná řeka Lule dlouhá asi 500 km. Po ní je nazváno také město. Její dva prameny vyvírají na horách norských, protékají potom jezery a spějí peřejemi do moře.
Po Luleelfu plují dovnitř země veliké parníky, ovšem ne každý den. Nám přálo štěstí, neboť parník měl odplouti po řece Lule již příštího rána. Prožili jsme tedy v městě půl dne a noc. Zrána jsme svázali cestovní raneček a o deváté hodině rozloučili jsme se navždy s kapitánem »Njordu«.
Polární krajiny norské, švédské a finské jsou domovem národa, jehož jméno Lopaří, Laponci. Mnozí tito seveřané chovají soby a jsou nuceni kočovati a nacházeti vhodná pastviska s lišejníky. Za léta žijí Lopaři v horách a zachraňují se před trýzní komárů a velkých much. Za dočasný příbytek slouží kočovníkům stany. Dopravním prostředkem jsou saně,
tažené sobem a podobné lodičce.
Někteří cestující, s nimiž jsme se na lodí za plavby do severního Švédska seznámili, radili nám, abychom se podívali též do vlasti Lopařů. Z Lu-lea lze se dostati do Laponska dosti pohodlně po Luleelfu. Dlouho jsme neotáleli a vydali jsme se na cestu mezi Lopaře švédské.
Loď, s níž jsme odpluli dovnitř severního Švédska, nazývala se »Aros«.
Kapitán nás přivítal velmi laskavě a vysvětloval vše, co jsme chtěli zvěděti.
Přál bych vám viděti kapitána »Arosu«. Tak velikého muže neviděli jste snad ještě nikdy. Postavil-li se náš kapitán na lodní můstek, myslili jsme, že má koráb o jeden komín více.
Na lodi nebylo nás mnoho. Skoro více psů než lidí. Někteří psi měli na obojku zavěšenou adresu, kam se mají dopraviti. Jeden měl na cedulce »Jokkmokk«. Tato osada byla i naším cílem.
Většina psů byla zvláštní odrůdou. Byli malé postavy, měli hlavu a uši špičaté, srsť dlouhou a zježenou a oháňku chvostnatou jako liška. Někteří byli bílí. Kapitán nám pravil, že jsou to psí laponští.
Loď plula jenom několik minut zálivem mořským, načež vjížděla do ústí řeky Lule, která se rozlévá široce jako Dunaj v Uhrách.
Břehy Luleelfu jsou porostly v dáli zdravým lesem borovým a smrkovým. Blíže u řeky prostírají se rozsáhlá luka s četnými seníky. Při březích jsme pozorovali ploty založené napříč proudu. Místy jsou otvory, ve kterých je naléčen lapák na lososy. V řece Lule žije mnoho lososů. Pochytá se jích do roka na tisíce. Za vylovené lososy tržívá se tam mnoho tisíc korun. Losos je v těch krajích laciný. Kilogram nestál tehdy ani korunu.
Zajímalo by vás pozorovati rybáře, vytahují-lí lapáky z vody. Lapáky jsou ze železných prutů a podobají se naším vržím spleteným z proutí. Do lapáku vklouzne losos snadno, ale z něho se již nedostane. Na večer a ráno vytahují se lapáky rumpálem z vody.
Než se lapák vynoří, lze v něm pozorovati chycené lososy veliké jako polena. Nejednou jsme jích viděli až deset v jedné pasti, které tam říkají pata. Chycení lososi vážívají až 10 kg. Takový losos má ovšem velikou sílu a snadno by se rybáři vymrštil z ruky. Proto ho rybář, vstupující otevřenými dvířkami do pasti, zabíjí ranou do hlavy, načež podává kořist zavěšenou na háku soudruhovi. Vylovení lososi dávají se do beden mezí led a odvážejí se ze severních krajů nejen do Štokholmu, ale také až do Anglie.
Po polednách jsme přibyli na stanicí, nad níž tvoří řeka Lule divoké peřeje. Proto pluje »Aros« jen až k těmto místům. Cestující vystupují z lodi, objíždějí peřeje na voze a vstupují na parník menší.
Parníček se plnil pomalu domácím lidem. Někteří přišli v botách vysokých a špičatě zahnutých, majíce přes sebe torby z tulení kůže, jiní nesli nůše spletené z březové kůry. Nůším těm říkají kont. Taková nůše se ne-promočí a chrání potraviny před zkažením, S břemenem tím chodí muži i ženy. Nám připadalo to ovšem podivné, když jsme viděli pána slušně oděného s březovou nůší na zádech.
Mezí cestujícími byl také polesný, jenž vypravoval, že v blízkých lesích žije hojnost tetřevů, tetřívků, jeřábků, na horách sněhulky, na rovinách a polích zajíci v zimě celí bílí a v hlubokých hvozdech největší parohatý dvoukopytník, los, jehož stříleti bylo tam zakázáno na několik let, aby se nevyhubil.
Zajíc se tam prodával tehdy za půl koruny, tetřev za 2 koruny, tetří-vek za 20 orů, sněhulka za 10.
Nejškodlivější zvěří je rosomak, dravec kunovitý a podobný jezevci. Vláda vyplácela za zastřeleného rosomaka 10 korun odměny, za vlka 25 korun, za medvěda hnědého 50 korun. Dravé zvěře nyní již valně ubylo. Proto se kožíšiny zdražily.
Koroptve, hrdličky a divocí holubí v severních krajích nežijí. Také čáp tam nikdy nezalétá. Hostem bývá kukačka, skřivánek, drozd, kos. Vlaštovky odlétají ze severu již v srpnu.
Po řece Lule vyváží se v létě tisíce kmenů. V zimě Luleelf zamrzává, a jezdívá se po řece na saních. Tou dobou přicházejí Laponci s hor až do Lu-lea. Jezdívají v lehkých saních podobných lodičce nebo rakví a zapřahují do nich pouze jediného soba. V zimě bývají uvnitř severního Švédska takové mrazy, že až rtuť zamrzá.
Já prodléval v severních krajích švédských koncem července. Dne 26. července o 7. hodině večer ukazoval teploměr 16 stupňů tepla dle Celsia, ve 4 hodiny odpoledne 17° C. Dne 27. července o 10. hodině ranní 15° C. Teplota vody v Luleelfu obnášela tou dobou 13° C.
Z toho vidíte, že nejsevernější švédské kraje nejsou samý led a sníh a že tam zimou nenaskakuje husí kůže. V létě není po sněhu ani památky, leda na vyšších horách.
U osamělých dvorů jsme rozeznávali na polích žito. Obilí dozrává po zasetí mnohem dříve než u nás, protože svítívá slunce za léta celý den a skoro celou noc. Stálý záhřev urychluje vzrůst rostlinstva. Kraj byl samá zeleň a ratolest. Zapomínali jsme, že se blížíme k polárnímu kruhu. Příroda vypadala až na ovocné stromy skoro jako u nás. Borovice bujely v široširých lesích jako v borech našich a dosahovaly výšky až 15 metrů. Také smrky kypěly zdravím.
Uprostřed rozlehlého kraje je vystaven u jedné stanice rozkošný letohrádek s pěkným sadem, v němž bujely lípy, a kvetly čilimníky a zimolez. V záhoncích dozrávala kukuřice. Jinde se rděly rozkvetlé růže, pučel dřín, rostl dříšťál, konopí.
Jen jedno se nám nelíbilo: štípaví komáři. Byli to první poslové lapon-ských krajů. Již jméno osady Bodtráskfors připomínalo nám, že jsou blízko močály, neboť švédské t r á s k znamená bažinu a rašelinísko. Jméno f o r s značí peřej, vodopád.
Ale ani v tomto kraji nepřebývá bída s nouzí. Na lodi nám vypravovali, že jeden hospodář má jmění asi 200.000 korun a nazývá se proto králem.
Pozdě v noci jsme přijeli do stanice Edefors, ale proto přece bylo jasno jako ve dne. Hostinec vypadal jako palác. Stojí o samotě vysoko na břehu řeky Lule, která ječí v mohutných peřejích. Stojí sám a sám uprostřed svěžího lesa. Ani ve snách jsme netušili, že v tom kraji může býti vystaven hotel tak pohodlný, čistý a laciný. Bylo sice již půl dvanácté, ale služka zametala ještě práh před vysokým stavením, tak jako by bylo pravé poledne. Nejspíše očekávali, příjde-lí ještě některý host na noc. A dočkali se, neboť přijeli jsme čtyři. V zahrádce, podél níž jsme vcházeli do hotelu, pozoroval sem růsti bob, rebarboru, pór, salát, brambory, mrkev, hrách, řetkev.
Hostinský byl pln ochoty a laskavosti; mluvil švédsky a anglicky.
Objednali jsme si večeří a vyšli jsme si v pravou půlnoc ještě na procházku. Dlouhou jízdou jsme vyhladověli, protože jsme po deset hodin nic jiného nepožili nežli tabulku čokolády. Večeře byla připravena co nejchutněji. Studený losos nesměl scházeti.
Dlouho jsme se bavili hudbou a zpěvem. České písně se střídaly se smutnými písněmi švédskými. Skočnou polkou jsem rozveselil celou společnost. Byla by málem zapomenula, že musí časně zrána vstávati, aby odjela dále na sever.
Slovy »God natt« (dobrou noc) ubírali jsme se na lůžka. Švédské to rozloučení zní jako německé: Gute Nacht.
Z Edeforsu jsme jeli kus cesty povozem, potom parníkem, který byl mnohem menší a nepohodlnější než malé parníky vltavské. V přístavišti, z něhož jsme vypluli, bylo vystaveno několik domků k obývání a asi třicet budek čerstvě natřených. V budkách vykládají kupci z Lulea své zboží a nabízejí je na prodej Laponcům, kteří přicházejí okolo 10. července na výroční trh. Po trhu se boudy zase zavírají.
Bylo-li nás málo na parníčku předešlém, bylo nás tentokráte ještě méně. Již jsme myslili, že pojedeme sami dva. Teprve v poslední chvíli přišlo ještě pět cestujících. Tři zasedli na zemi, rozbalili raneček se sýrem a dali se do jídla. Po jídle podával jeden druhému tabatěrku, ale ne aby šňu-pali tabák nosem, ale ústy. Všichni se po něm olizovali jako děti po bonbonech.
Na Laponském území.
Storbacken (Storbaken) je poslední stanice, kam až parník jezdí po Luleelfu, a první osadou ve švédských končinách, jež šlovou Lapon-ské marky, to jest laponské území.
Storbacken není ves, ale pouhá samota, v níž lze dostati něco k jídlu. Cizinci zůstávají v ní také na nocleh. My se občerstvili mlékem, do kterého přidávají na severu šťávy z malé bylinky, nazývané tučnice (Píngui-c u 1 a) a rostoucí ve střední a severní Evropě všude na půdě rašeliníkové.
Ve Storbackenu jsme najali dvoukolovou káru, a jeli jsme lesnatým krajem do Jokmoku.
Les vyrůstal z půdy chladné a vlhké. Na některých místech pohybovala se země pod našima nohama. Leckdys jsme vystupovali z vozu, abychom sbírali v lese rostliny. Byly to byliny, jež si libují v půdě bažinaté: rojovník, šícha, jedlá moruška a j.
V lese povalovalo se na tisíce poražených kmenů. Ponechají se na místě, až úplně shnijí. Vozka vypravoval, že pokácené kmeny nebývají vždycky zcela zdravé, a že odplavují se po řece pouze vhodné kmeny. Nám bylo těch kmenů až líto. U nás by se hodily dobře k topení, ale v severních krajích švédských není o dříví nouze.
Jeli jsme několik hodin, ale nepotkali jsme ani človíčka. Teprve po šestíhodínné jízdě objevil se laponský čeledín, který sloužil ve blízkém statku.
Nad námi poletovalo mnoho vlaštovek. Mají pravé hody, neboť komáři žijí na severu v takové hojnosti, že se shlukují ve mráčky. Vždyť je v močálech jejich kolébka, v nich prožili počátky svého života. A když se povznesli z mokřin jako dokonalý hmyz, poletují v černých rojích a sužují lidi i zvířata.
Můj soudruh zakoušel od moskytů pravá muka, poněvadž si zapomenul vzíti s sebou závoj proti krvežíznivcům. Já však, maje spuštěný závoj kolem sebe, naslouchal jsem jejich bzučení klidně. Moskyti sedali na ruce marně. Rukavice chránily mě před bolestnými ranami. Za krátkou chvílí byl ubohý můj soudruh oteklý.
Proti oteklinám užívají v severních krajích zvláštní kapalíny. Můj přítel nepřestával se potírati. Jednu bolest zahojil, ale nové rány způsobovaly novou bolest.
Nad močály bývá moskytů tolik, že se jimi až vzduch černá. Lidé si vypravují, že v tom živém mraku může člověk psáti své jméno a že je napřesrok bude moci ještě čísti.
Chutným pamlskem v severních krajinách švédských bylo pro nás ovoce ostružínovítých morusek. Švédové říkají jím m u l t e r . Morušky rostou v bažinách, vytvořujíce v nich malé kopečky . Ovoce morušek je s počátku zelené, potom žluté a konečně načervenalé jako maliny. Chuť morušek je velmi lahodná. Na severu jsou zajisté nejchutnějším a nejrozšířenějším ovocem. Pro líbeznou chuť vyvážejí se morušky do velikých měst, kde se požívají se smetanou. Moruška nebolí ostružiník nízký má svůj domov také na Jizerské louce v Krkonoších. Botanikové tvrdí o ní, že je pozůstatkem doby, kdy vládlo u nás podnebí studené. Před Jokmokem vede cesta do vrchu, pročež jsme slezli s vozu a šli pěšky. Po pravé straně silnice je vystaven hřbitov, obehnaný černým plotem. Hrobů bylo jíž dosti, ale žádný se nezelenal. Místo trávníku kvetla na hrobech červená květina, vrbka, která u nás roste také ve všech pasekách. Blízko hřbitova uprostřed lesa stálo pěkné stavení. Vozka pravil, že je to škola. Později jsme jí také navštívili. Byli jsme přítomni vyučování laponských dětí. Hoši a dívky čtli ze svých dějepisných čítanek zajímavé články. Laponské děti se učí laponsky a potom švédsky.

Lopaři.

Rybolov na Lofotech.

Ptačí hory.

Finské peřeje.

Oslo.