Jeskyně na ostrově Torghattu

Za další plavby nabývalo horstvo na východě stále větší výše. Na ostrovech pak se objevovaly stále častěji mohutné skály nezvyklých, skoro fantastických tvarů.
Jednou z těch podivných skal je Torghatt, kam jsme se vydali motorovým člunem, zatím co parník „Rané" při­jímal náklad v Bronnoysundu. Brónnóysund, čítající asi 1230 obyvatel, je první místo Nordlandu, kde zastavují všechny parníky. Obec je, ač má staré jméno - staro-norské Bruneyr znamená Hnědé ostrovy - velmi mladého data. Městem se stala teprve r. 1923. Brónnóysund na­hradil dřívější obchodní a překladači stanice Kvaloy a Tikem. Je častým zjevem v Nordlandu, že místa, která po staletí hrála významnou úlohu v kraji, jsou předstižena a zastíněna obcemi mnohem mladšího původu. Souvisí to v neposlední řadě i s přístavišti. Postaví-li obec, mnohdy za pomoci místního obchodníka, řádné přístaviště, pří­stupné i pro lodi s hlubokým ponorem, a prostorné a účelné skladiště, učiní ji pak paroplavební společnosti zastávkou svých pravidelných cest.
Přístaviště, táhnoucí se mnohdy v délce několika set metrů, bývají důkladné stavby, spočívající na tlustých pevných kmenech. Jsou důležitým předpokladem hospo­dářského vývoje místa.
Přístaviště jsou zároveň místem, jež vedle večeří v ro­dinách, pozvání na kávu, slavností Armády spásy a před­stavení v biografu jsou i složkou místního společenského života. Nahrazují korso středoevropských měst. Při pří­jezdu parníku bývá na přístavišti živo. Zejména mladší generace se shromažduje ráda při té příležitosti. Stává se nezřídka, že se mezi cestujícími na parníku objeví známý. Pro obyvatele norského severu, pro něž často parník je jediným dopravním prostředkem, není ostatně bez zají­mavosti uvidět cizí tváře. Zejména na parnících turistic­kých a lodích zrychlené linie, „hurtigruty", bývají v létě zástupci různých národů.
Je úmyslem vytvořit v bezprostředním okolí Brón-nóysundu museum pod širým nebem, jež by obsahovalo charakteristické ukázky kraje Helgelandu. Má tam býti přenesena typická fara a u malého zálivu má býti postaveno staré kupecké stavení se skladištěm.
Motorový člun zavezl nás zakrátko na ostrov Torghatt, jasně viditelný z přístaviště. Slovo Torghatt znamená „tržní klobouk". Skála byla tak nazvána pro svůj tvar, připomí­nající klobouk nordlanských venkovanů. Spíše se však po­dobá klobouku napoleonskému.
Skála nezabírá celou plochu ostrova, nýbrž se zvedá v jejím středu; kolem ní se šíří na všech stranách kus plo­ché země. Vypadá to, jako by obrovský ten klobouk měl okraj a vznášel se celý na hladině.
Skála je vysoká asi 250 metrů a skoro v polovině výšky je provrtána; vede jí napříč ohromná jeskyně.
Nejdříve nutno přejíti plochý lem klobouku, zemi, jež je pokryta měkkými trsy „multeber". Je to bobulovité ovoce, rozšířené hojně po celém Norsku, zejména v jeho severní části. Bobule mají velikost borůvek, jsou však žluté a voní příjemně; Norové je jídají po obědě se smetanou a cukrem.
Když jsme přešli vlhkou a měkkou pláň, nastalo stou­pání po svahu žulové hory k přirozenému tunelu. Dojem, jakým působí jeskyně Torghattu, je mohutnější než lze očekávat při pohledu zdola. Mohutná ta brána, mající tvar skoro pravidelného obdélníku, připomíná spíše dílo lid­ských rukou než hříčku přírody. Zmocňuje se nás při po­hledu na jeskyni stejně tísnivý pocit jako před jinými vý­tvory přírody, před nimiž si uvědomujeme jednak lidskou malost, jednak drtivou a nepochopitelnou délku času, který na nich pracoval. Je v pohledu tom něco z nálady, jaká se nás zmocňuje při pohledu do hlubin Macochy. Tak asi si představovali vstupní bránu do Tartaru.
Rozměry jeskyně jsou opravdu mohutné. Klenba její se vznáší do výše asi 75 metrů, šíře jeskyně se pohybuje mezi 11 a 17 metry; táhne se vrchem v délce 163 metrů, a to nikoli vodorovně. Dno jeskyně je nakloněnou plochou. Lze proto i s paluby parníku zahlédnout na chvíli jeskyni jako světlý bod v tmavé hmotě žuly oblohu na druhé straně
Byl by to jistě mocný zážitek ztrávit bouřnou noc pod klenbou jeskyně. Jak asi vítr by bouřil v tom ohromném okně, jakými zvuky, připomínajícími obrovské varhany, by se asi rozezvučela ta ponurá síň?
Nezvyklý je pohled prostorem jeskyně na mořskou hla­dinu na druhé straně ostrova, směrem k moři. Svět se tak jeví v ohromném tom dalekohledu v nové perspektivě. Množství ostrůvků a skalisek se vznáší nad hladinou; a překvapuje, že mají vesměs protáhlou podobu a že leží sou-
Pro geology není vznik jeskyně lehkou otázkou. Co dalo podnět k jejímu vytvoření, jaké síly na ní pracovaly ? Soudí se, že byla vyhloubena mořskými vlnami, kdy ostrov byl ještě do poloviny pod vodou, jež postupně vymetly bal­vany a kamení ve vrstvě, v které byly trhliny, souběžné s příbojem. Zvedáť se Skandinávský poloostrov z moř-
ských vln; pohyb ten činí asi metr za století. Tento zjev postupuje od dob, kdy plocha Skandinávského poloostro­va byla stlačena obrovským ledovcem, jenž ji celou po­krýval. Zdálo by se, že to pozvolné zvyšování půdy nemá praktických důsledků, není tomu však tak. Přístavů, za­ložených v době třicetileté války, by dnes - při rozdílu tří metrů hloubky - nebylo možno užívat. Důsledky jeví se mnohem nápadněji ve Švédsku, kde půda se svažuje do moře mnohem povlovněji než v Norsku. Tak původní severošvédský přístav Lulea v Botnickém zálivu bylo nutno od doby jeho založení, k němuž došlo asi před třemi sty lety - přemístit blíže k posunutému břehu.
Stěny jeskyně jsou skor.o kolmé a hladké, jako by ruka lidská spolupracovala při vytváření toho přírodního di-vadla.
Nakupeniny balvanů v jeskyni svědčí o tom, že, je-li i výklad o vlivu mořských vln správný, prostor přiroze­ného toho tunelu byl asi zvětšen částečným sesutím stropu. Na východní straně jeskyně jsou navaleny balvany do ta­kové výše, že zbývá na jednom místě jen dvacetimetrový
Pověst vykládá o vzniku jeskyně jinak. Jde vlastně o celý soubor pověstí, pojících se k různým skalám ne­zvyklých tvarů na pobřeží Nordlandu. Je to zjev, známý národopiscům, že skály neb stromy nezvyklých tvarů dá­vají podnět k pověstem a že bývaly považovány za sídla nadpřirozených bytostí.
Pověsti jsou spjaty nejen s Torghattem, nýbrž i se skalou na ostrově Leká, se skalou Hestmannem, s horským řetězem Sedmi sester na ostrově Alstenu.
„Muž na koni" na ostrově Hestmanó pronásledoval děvu Leku, ale ta prchala před ním ustrašeně a skryla se za jiným nápadníkem, jenž se těšil více její přízni. „Muž na koni" namířil na soka lukem, ale mířil příliš vysoko, a šíp prostřelil jen odpůrcův klobouk. „Šíp" leží posud v moři
jako protáhlý úzký ostrůvek. A v klobouku zůstala od té doby díra. „Sedm sester", o něž se nikdo nezajímal, při­hlíželo té tragedii lásky. Vycházející slunce proměnilo účastníky milostného dramatu v skály. Do původních po­věstí byl tak vpleten starý motiv, známý z bájesloví růz­ných národů, že v paprscích slunce se mění nadpřirozené bytosti v kámen.

Dr.O.Heidrich: Kniha o Norsku, 1940