Byli to jaci, čtyři obrovské černé potvory, téměř k nepoznání od býků, chlupatí, zasmušilí a statní. Velice se podobali svým majitelům, čtyřem drsným venkovanům, oblečeným do tibetského kroje, dlouhé černé vlasy zapletené do mastného myšího ocásku, který jim padal až na rameno. Znechuceně postupovali krokem, jehož rytmus připomínal věčnost, tu a tam se zastavujíce, aby očmuchali chomáček trávy nebo drobných divokých květinek. Doposud jsem je považoval za jaky, ale byli to dzoové, to znamená kříženci jaka a krávy. Dzoové prý jsou mnohem klidnější a ochočenější než jakové . . .

Poháněči jaků mi podali čtyři větvičky a vyzvali mě, abych na každou kupu nákladů naší výpravy jednu položil. Vyhověl jsem jim. Každý z nich rozpoznal svou větvičku a bez dohadování přijal náklad, který byl určen pro jeho jaka. Tento mírumilovný způsob, jak rozdělit břemena, mě nadchl. Ale brzy jsem poznal, že ačkoli majitelé jaků byli velice ukáznění, o jejich zvířatech se to říci nedalo. Napínala a trhala provazy provlečené velkými kruhy z jalovcového dřeva, které jim protínaly chřípí.
Podle slovníku je jak „domácí zvíře". Ti, které jsme si najali, nám velice rychle dokázali, že jsou výjimkou z pravidla. Byli ochočení asi jako divoký tygr. Po řadě neplodných pokusů naložit jim těžký náklad na hřbet museli jsme opustit dvůr a vyjít na ulici. Tam podržel Taši za chřípí jednoho z těch rozběsněných divochů, další člověk se mu pověsil na rohy a dva další z obou stran a tak se nám nakonec podařilo připoutat mu na hřbet dva kovové kufry. Když jsme zavázali poslední uzel, všichni jsme najednou zvíře pustili a uskočili jsme stranou před rozzuřenou bestií. Jak se okamžitě vyřítil a začal kolem sebe vyhazovat, náhle se zastavil, ujistil se, že se na něj dívám, a začalo rodeo s mými ubohými zavazadly, která mu povážlivě otloukala boky a poskakovala na hřbetě. Za neustálého vyhazování jak vyrazil a zmizel. Uslyšel jsem praskot a úzkostí jsem zavřel oči. Moc dobře jsem věděl, co se stalo. Náklad jsem našel roztroušený podle cesty a jak se bohulibě popásal uprostřed travnaté plošinky na kraji Tukuči.
Tuto beznadějnou operaci jsme podnikli i s třemi ostatními jaky, ale pak zavazadla přece jen přežila rodeo a zůstala na hřbetě zvířat, která se začala pást. Konečně po velkém křiku, přičemž jsme po nich házeli kamením, se naši soumaři vydali na cestu, jako když jdou krávy na dojení.

Peissel Michel: Tajemný Mustang, Olympia 1976

.

.

.

Yakové nacházejí svou potravu v mechu a lišejnících na horských svazích a mezi starými a novými mořenami.
Velice zřídka, téměř nikdy, nedojdou východoturečtí, tibetští nebo mongolští lovci yaků na svých toulkách až do těchto útočišť zvěře, kde divoká zvířata nevědí, že člověk jest jejich nepřítelem.
Kdykoliv jsem zahlédl královského divokého yaka v jeho nejvlastnější rozsáhlé říši, nemohl jsem se nikdy dalekohledem dosti vynadívati, když se buď sám, nebo v malých skupinách, nebo ve velkých stádech potuIoval po horách, v údolích a na březích jezer. Tibetský divoký osel, zvaný „kiang, zdá se být hrdým na to, že je králem pustiny. Je plný síly, panovačnosti, smělosti a chytrosti. Právem přezírá antilopu, která není schopna chrániti svá mláďata před vlky a posmívá se yakům, jejichž těžká, neohrabaná těla nejsou stvořena pro rychlé pohyby. Jednoho dne se objevil Islám bej a s hrdostí sděloval, že zabil sedmi kulemi nádherného divokého yaka a že si ho mohu ofotograrovat a prohlédnout, až na zítřejším pochodu kolem něho půjdeme. Když jsme přišli k tomu místu, yaka tam nebylo. Islám byl němý úžasem. Stopa ukazovala, že se zvíře zotavilo a odešlo k prameni vody, kde se také zamyšleně procházelo. Jeli jsme tam, a jakmile nás spatřil, rozehnal se v zuřivém hněvu proti nám. Věděl, že jsme jeho nepřátelé a že jsme mu způsobili bolest. Temnou ranou udeřila ještě jedna koule do jeho těla. Ale on jen tím prudčeji proti nám běžel. Rychle jsme obrátili koně a prchali jsme před tímto parním válcem, který působil dojmem, jako by byl schopen všechno na své cestě rozdupati, nás i s koňmi nabrat na rohy a vymrštit do vzduchu. Vzdálenost mezi námi se stále menšila. Už jen dvacet metrů. Vtom se yak najednou zastavil a vylil si svůj hněv na zemi: rozrýval svými rohy půdu tak, že písek a kamenná tříšť kolem něho vířily, šlehal vzduch ocasem, zarážel kopyta do země a v slepé zuřivosti koulel krví podlitýma očima. Ještě jedna koule a otočil se dokola. Joldač chtěl se učinit důležitým a málem by býval byl rozdupán na kaši. Nyní byl yak zasažen již jedenácti kulemi — poslední seděla v blízkosti srdce — a pak teprve se odhodlal rozloučiti se navždy s bílými sněžnými poli, které zdobí jeho království jako věnec slaměnek.
Yak byl dlouhý 3,25 m, rohy měly od očního koutku délku 75 cm. Veliké třásně vlny, které při běhu kolem něho vlály, a když ležel, sloužily mu za hřející polštáře, byly 65 cm dlouhé.
Rád bych býval byl četl v němých kronikách divočiny o jeho osudech — počínaje dnem, kdy se narodil a byl svou matkou vychováván, kdy spásal mech a lišejníky, kdy dospěl a s ostatními býky bojoval o přízeň krav v soubojích, které na jeho kůži zanechaly hluboké jizvy a otloukly jeho rohy, jak stárnul a konečně se setkal se svým osudem v podobě kulí, jimiž ho Islám bej složil.
Teď jsme měli zase masa na několik dní a život našich ovcí se tím prodloužil. Denně jsme vídali divoké yaky, divoké osly a antilopy a zvykli jsme si na ně. Yakové dodávali nám nejen maso, nýbrž i palivo. Každého dne po dobu našeho pochodu byl jejich suchý trus sbírán do pytlů. Hořel malými modrými plameny a jeho žár vydával skvostné teplo . . .

Se skloněnými rohy a vlajícími třásněmi srsti se řítila proti mně černá zvířata jako lavina. Jejich kopyta třískala o kameny, zdálo se mi, jako by se země otřásala pod jejich útokem, a očekával jsem, že v nejbližším okamžiku uslyším praskat svůj hrudní koš, až mi tento živoucí parní válec rozmačká žebra. Ale v malé vzdálenosti od nás zvětřilo vedoucí zvíře něco nekalého a uskočilo i s celým svým průvodem prudce stranou.

Majetek rodiny ležel ve stanu v pestré hromadě: hrnce, dřevěné misky, naběračky, lovecké nářadí, kožichy, kůže, ovčí žaludky, naplněné tukem z yaků, tmavě rudé sušené maso yaků, vřetena, příze, domácně tkané pokrývky, nože a mnoho jiného. Naproti vchodu byl postaven malý oltář, což byla dřevěná skřínka se dvěma malými soškami Buddhy a několika obětními miskami z mosazi.

Prodrali jsme se tvrdými, trnitými křovisky k jižnímu břehu dosti veliké řeky Buchain golu, „řeky yaků".

Na jižní straně průsmyku tvořila voda z ledovce potok. Tam se páslo sedm starých yaků. Šest jich uprchlo, na sedmého začali naši psi zuřivě útočit. Aby měl od nich pokoj, vešel yak do vody. Psi zůstali sedět na břehu; dívali se na svého nepřítele a ze samého úžasu zapomněli i štěkat.

„Jsem jenom lovec yaků." Obratný, tichý a zasněný kráčel rychle a lehce přes kamennou drť, po strmých svazích a po močálovité půdě a nepřekáželo mu, když krupobití šlehalo kolem jeho ramen. Bylo sice možno s ním hovořiti, ale ochočiti tohoto syna pustiny bylo právě tak nemožné, jako ochočiti divokého osla. Medvědi a vlci byli jeho druhové. Byl bratrem oblak a sněhových bouří a sledoval jako panther stopy divokého yaka tak dlouho, až mu ze své těžkopádné pušky předovky, opřené o antilopí rohy, poslal smrtící olovo přesně do srdce. Zdál se mi okouzlující jako princ z pohádky, záhadný jako duch a obdivuhodný jako mythický Nimrod. Byl jsem přesvědčen, že podaří-li se mi ho pohnouti, aby vstoupil do mých služeb, povede jistě moji karavanu přes neznámé průsmyky na břehy modrých jezer, která nejsou zakreslena na žádné mapě.

Sven Hedin: Dobrodružná výprava na Lhasu, 1911.

Demsbury Edgar: Vlci v Tibetu