Tento muž, náš první přítel mezi lidmi v Zemi sněhu, jmenoval se Sampo Singi a byl asi 40 let stár. Jeho oči byly úzké a černé, obličej vrásčitý, kůže černohnědá, nos široký a s dlouhých, rozcuchaných, černých vlasů kapala mu dešťová voda na jednoduchý plášť z pytloviny. Jeho boty byly původně z bílé plsti, měly však nyní neurčitou barvu. Za pasem měl dýmku a pytlík na tabák, křesadlo a nůž, dále kleštičky na vytrhávání přebytečných vousů. Neměl žádnou pokrývku hlavy a také žádné kalhoty. Mrazilo mě, když usedl na studenou, mokrou zemi; jeho zadek musel asi míti důkladně vypracovanou kůži, když mohl bez podložky seděti ve svém hrubém, vlhkém sedle. . .

Za odměnu za své pohostinství směl si Sampo Singi ponechati ovčí kůži, když byl předtím ubohé zvíře po surovém zvyku této země zaškrtil. Přitom breptal bez ustání posvátnou větu „Om mani padme hum", čímž patrně mělo býti cosi odčiněno na této vraždě. Konečně ovci rozsekal a obdržel také několik soust. Paní Singiová měla své černé, chundelaté vlasy spleteny do dvou copů a kromě toho trčely jí na všechny strany ještě prameny vlasů. Právě tak jako její muž, měla šat přes pás hluboko vykasaný, takže visel kolem jejích boků jako pytel. Měla plstěné boty, které kdysi mohly být docela pěkné. Na jejím obličeji byla tlustá kůra špíny. To vzbuzovalo mou závist; neboť ať jsem dělal, co jsem chtěl, nemohl jsem se stát náležitě špinavým. Moje kůže zůstávala bledší a jemnější než kůže Tibeťanů a déšť ji po každé čistě omyl. Kdežto u paní Singiové by nebyla nad špínou zvítězila ani hasičská stříkačka.

Sven Hedin: Dobrodružná výprava na Lhasu, Stocholm 1911.